Historie fantasy I

Ke kořenům fantasy

 
   Pojem – výraz fantasy se na SF scéně objevil poměrně nedávno, někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, jako označení šuplíku, do kterého se začalo rvát všechno, co bylo pohádkové, dobrodružné, fantastické, ale nebylo to sci-fi. Touto nálepkou byla označována nejenom nově vznikající díla, ale šlo se také cílevědomě a úžasně systematicky zpátky proti proudu času. Tímto způsobem bylo za fantasy označeno prakticky cokoliv, co se vymykalo normálnímu popisu životní reality, včetně například Bible či pohádek Boženy Němcové, tedy takových “posvátností”, u kterých by to člověk naprosto nečekal.
 
   Fantasy je od té doby pokládána za stejně starou jako lidstvo samo. Je v ságách a pohádkách všech národů, v mýtech a vyprávěních, ve kterých právě glorifikace a nadsázka skutečnosti byly jakýmsi prvním symbolickým krokem k současné fantasy. Lin Carter pokládá za první dílo heroické fantasy Epos o Gilgamešovi. Myslím si, že jeho názor je zcela opodstatněný. Tento epos je zcela nepochybně základním genealogickým stromem současné fantasy. Tento více než 4 000 let starý mýtus, který byl nalezen na babylónských hliněných destičkách, vypráví o tom, jak se Gilgameš, král Urků, dostává při hledání nesmrtelnosti za hranice lidského světa, přičemž cestou musí porazit Hunawawu a celou řadu dalších nestvůr, než se konečně dostane do Dilmunu, bájného sumérského ráje. Stejně heroickým eposem je i Odyssea. Také indický národní epos Rumayana a Mahabharata jsou plné démonů, létajících monster a nádherných knížat. Rovněž perský národní epos Schah Namah je stejnou sbírkou fantastických vyprávění o létajících Thronech a nesmrtelných hrdinech. Těmto vyprávěním vévodí zlí duchové, zvláště v příbězích o hrdinovi Zalovi, který byl vychován kouzelným ptákem Semiurgem a jeho synovi Rustumovi, který na cestě do Mezinderanu, zakletého království, musí zvítězit nad zlověstnými draky.
 
   K fantasy patří i další mýty a eposy. Za všechny jmenujme Píseň o Nibelunzích, nejvýznamnější staroanglické eposy o králi Artušovi a kouzelníku Merlinovi, a také Carollovu Alenku v říši divů a Swifftovy Gulliverovy cesty.
 
   L.Sprague de Camp uvádí ve své knize Literatury Swordsmen and Sorcerer celý seznam starých děl, které byly pravzorem současných děl Meče a magie. Ve stati nazvané K čemu heroické fantasy? píše:
 
   “Heroicko-fantastická literatura má své kořeny jak v anglické gotické novele, jejímž duchovním otcem je Hugh Walpole, který po vzoru německých románů z konce 18. století založil na Ostrovech podobnou literární tradici, tak také v romantických vyprávěních Antoine Gallanda z Orientu, známých jako Pohádky tisíce a jedné noci, v pohádkách H.CH. Andersena a bratří Grimmů, a také v historických románech Waltera Scotta.”
 
   Franz Rottensteiner, známý kritik SF, vidí vznik fantasy realističtěji:
 
   “Soudobé alternativní příběhy a světy mají svůj základ ve vyprávěních utopistů z druhé poloviny 19. století, konkrétně v díle architekta, sociálního reformátora, básníka, nakladatele a umělce, Williama Morrise (1834-1896). Pokračovatelem Morrisovy tradice byl Edward John Morston Drax Plunkett (1878-1956) – osmnáctý lord Dunsany a Eric Ruder Eddison (1881-1945), autor románu The Worm Ouroboros (1992). Tento Eddisonův román je velice originální a má příchuť fantastické ságy. Podle mého názoru se jedná o jedno z nejlepších děl fantasy vůbec.”
 
   Fantasy se nevědomky ocitla v situaci, kdy jí bylo (a stále je) přisuzováno téměř kde co. Nebude proto na škodu trochu si připomenout její oficiální prehistorii, tedy dobu, kdy vznikalo a formovalo se její “zdravé jádro” v dílech jejích pionýrů a odkud se vykrystalizovala její současná tvář. Jsem přesvědčen o tom, že intimní pohled na tvorbu duchovních otců fantasy bude nesmírně inspirativní jak pro milovníky fantasy, tak i pro její případné vydavatele.
 
   WILLIAM MORRIS bývá označován za posledního renesančního člověka, on sám se pokládal za jedince zcela odstrčeného moderním zmechanizovaným světem, neustále toužil po domnělé jednoduchosti a ideové jednotě středověku.
 
   Po skončení svých studií v Oxfordu (studoval architekturu) začal pracovat jako architekt.
 
   Morris byl silným, atletickým mužem, aktivním zápasníkem. Teprve jako šedesátiletý začal psát a překládat zvláště dlouhé pověsti. V téže době se začal zajímat také o skandinávské ságy. S pomocí svého přítele Erika Magnussona přeložil do angličtiny Völsungskou Ságu, která je součástí Sigurdsových příběhů (tuto Ságu mistrně zparodovala v jednom ze svých televizních skečů šestice britských matadorů černého humoru Monty Python). V letech 1871-1873 navštívil Island, který ho doslova fascinoval. V roce 1886 napsal poněkud delší novelu A dream of John Ball, která se odehrává ve středověké Anglii, někdy kolem roku 1381. Své fantasy romány napsal v posledních 9 letech svého života, tedy v letech 1888 – 1896. Motivy, které ho přivedly k jejich napsání, byly velice prosté: chtěl pomocí nich přijít k penězům a pak – bylo pro něho ohromnou zábavou psát podobné fantastické romány, jaké překládal. Nepokládal tyto své romány za žádná velká díla, spíše za jakési pokusy o dobré románové dílo.
 
   Jeho první dva romány The House of Wolfings a The Roots of the Mountains byly historickými romány alá Walter Scott. Jejich děj byl zabalen do nablýskaného pozlátka nordických ság a okořeněn Morrisovými dojmy z jeho pobytu v Irsku.
 
   Hrdiny prvního románu jsou Germáni, protože na hlavu porazí své protivníky, kterými nebyli nikdo jiní, než mocní Římané. Ve druhém románu je hrdinou nordický válečník Face of God (Tvář boha). Z toho románu hodně čerpal R.E.Howard – jedna pasáž jeho románu Dcera sněžných obrů až příliš připomíná tento Morrisův román.
 
   O rok později píše W. Morris další román s názvem The Glittering Plain (Nádherný plán), který je směsí Scotta a Walpola. Hrdinou románu je opět představitel nordické rasy, tentokrát dívka jménem Hallblith, která je jako snoubenka odvedena na ostrov Randon do paláce Obrů. Po tomto románu napsal Morris další dva : The Wood Beyond the World a The Water of the Woudrous Isles.
 
   Bezesporu nejlepším Morrisovým románem je The Well at Worlds End. Pojednává o králi Upmeadsovi, kterého hledají v daleké cizině jeho čtyři synové. Hrdinou románu je králův nejmladší syn Ralph, který podstupuje nesčíslné množství různých dobrodružství. Zaplete se do války Šampiónů “Dry Trees” a obyvatel hradu Four Firths, prožije prudké milostné vzplanutí ke krásné Lady of Abundance (Dámě hojnosti), které však končí tím, že Dámu hojnosti zabije její dřívější, úžasně žárlivý milenec. Po mnoha dalších dobrodružstvích se Ralph dostává ke kouzelné studni na konci světa, kde se dozvídá další informace týkající se pobytu jeho otce. Na své další cestě se setkává s Tyranem z Uterbolu a jeho ženou, která přímo šílí po odvážných mužích. Ralph před ní prchá spolu s jednou ženou, kterou znal z dřívějška. Spolu s ní se vracejí ke studni na konci světa, napijí se z ní a stávají se nadlidmi. Tolkienovy fany jistě zaujme, že Tyran z Uterbolu se jmenuje “Gandolf” a Ralphův kůň slyší na jméno “Silverfax”. Inu,  není se co divit, i J.R.R. Tolkien, stejně jako celá řada dalších autorů, byl silně ovlivněn Morrisovým dílem.
 
   W. Morris trávil poslední léta svého života v Kelmscottu, malé vísce na Temži, kde také 6. října 1896 umírá.
 
   LORD DUNSANY byl podivuhodným mužem : byl vojákem, sportovcem, lovcem, politikem, tulákem, učitelem, spisovatelem, dramatikem a básníkem. Tento 1,90 m vysoký dlouhán byl často nazýván nejhůře oblékaným mužem Irska. Jako správný irský šlechtic střídmě kouřil a pil a neholdoval hazardním hrám. Lord Dunsany byl každým coulem výraznou a silnou osobností, byl velmi hovorný a rád žertoval.
 
   Byl mnohostraně nadaným introverním extrovertem, což dokázal v roce 1924, kdy se stal irským šachovým šampiónem a dokázal remízovat s tehdejším mistrem světa v šachu Capablancou! Ti, kteří měli to štěstí a znali lorda Dunsanyho osobně, ho shodně označují za srdečného a velice příjemného a milého člověka. Ti, kteří ho pomlouvali, o něm tvrdili, že je arogantní, popudlivý a až příliš šetrný.
 
   Přáteli lorda Dunsanyho byli i takoví literární velikáni, jako nositel Nobelovy ceny za literaturu Butler Yeast, R.Kippling a H.G.Wells.
 
   Jeho předkové sídlili na hradě Dunsany v hrabství Meath v Irsku. Lin Carter se domnívá, že právě na tomto hradu se lord Dunsany narodil a byl zde vychováván.
 
   Zde se měl také setkat s prvními literárními impulzy ve formě starodávných ság a legend, které ho později přivedly k psaní krátkých heroických příběhů. Jiná verze hovoří o tom, že lord Dunsany se narodil v Londýně a své mládí prožil v Kentu, v domě, který patřil jeho matce. Jeho rodiče nežili spolu, svého otce znal mladý Dunsany jen z fotografií. Mladík Dunsany studoval v Etonu a Sandhurstu. Během studií mu umírá otec a mladý Dunsany se stává lordem. Mladičký lord Dunsany, ačkoliv je finančně dobře zajištěn, odchází sloužit do Gibraltaru.
 
   Po návratu do vlasti si bere za ženu lady Beatrici Villiersovou, dceru hraběte z Jersey. Dunsanův životopisec o tomto manželství napsal : “Lady Villiersová neměla o sexu ani nejmenší tušení, lord Dunsany jen o trochu větší. Oběma to však vůbec nevadilo.” Navzdory tomu vznikl z tohoto vztahu syn Randal Arthur Henry Plunkett.
 
   Mnoho autorů a literárních kritiků považuje Edwarda Johna Morstona Draxe Plunketta, osmnáctého lorda Dunsanyho spolu s Williamem Morrisem za duchovního otce fantasy.
 
   Kolem roku 1903 začal lord Dunsany psát své první krátké příběhy plné bohů, bohyň a udatných reků. Své příběhy psal husím brkem nebo je diktoval své ženě. V roce 1905 nachází pro tyto své příběhy nakladatele, ovšem za cenu, že bude sám financovat všechny tiskové náklady. V témže roce vychází jeho příběhy pod názvem Gods of Pegana.
 
   Během svého života vydal lord Dunsany přes 60 knih krátkých příběhů, románů a divadelních her. Lord Dunsany psal velmi rychle.
 
   Sám k tomu říká: “Nikdy nepřepisuji to, co napíši a taky nikdy nic nekoriguji.” Většina fantastických příběhů lorda Dunsanyho nemá co do činění se světem vezdejším. Jeho zvláštní styl je fádní až nudný. Tehdejší literární kritici neviděli v jeho díle nic zvláštního a zcela otevřeně se mu vysmívali. Navzdory nepříznivému ohlasu odborné kritiky vydává lord Dunsany v roce 1919 osm útlých svazků svých fantastických příběhů, které obdivovatelé jeho díla pokládají za vůbec nejlepší Dunsanyho práce. Na Dunsanyho rané tvorbě stojí za povšimnutí to, že byl prakticky prvním autorem krátkých příběhů heroické fantasy. Své náměty čerpal ze starých orientálních motivů. Dílem lorda Dunsanyho byl nadšen především Lin Carter :
 
   “Myslím si, že označení génius heroické, lyrické fantasy není v případě lorda Dunsanyho nikterak přehnané. Nikdo lorda Dunsanyho v této oblasti nepřekonal a taky nepřekoná.”
 
   Nejlepším fantasy románem lorda Dunsanyho byl The King Alveric of Elflands Daughter. Hrdina tohoto románu si bere za ženu dceru krále Elfů. Po narození syna jsou mladí manželé od sebe odloučeni. Alveric hledá svou ztracenou lásku a prožívá při tom celou řadu fantastických dobrodružství. V roce 1951 píše Dunsany dokonce klasický SF román The Last Revolution pojednávající o vzpouře robotů. Také divadelní hry lorda Dunsanyho byly velice úspěšné. Svou první divadelní hru s názvem The Queens Enemies napsal po své cestě do Evropy. Celou řadou neobvyklých fantastických námětů oplývá další Dunsanyho hra King Argimenes and the Universe Warior. Tato hra si získala srdce mnoha diváků, mezi jinými také Fletchera Pratta, který umístil děj své slavné fantasy Jednorožec do království krále Argimenese. Chceme-li dnes hodnotit dílo lorda Dunsanyho, nezbývá nám než konstatovat, že byl po W. Morrisovi druhým autorem fantasy : osídlil své příběhy bohy, čarodějnicemi, kouzly, kouzelníky a hrdinskými činy opravdových hrdinů.
 
   Téměř všichni spisovatelé byli ovlivněni tím, co v mládí četli. Jen velice málo autorům se podařilo přijít s něčím zcela novým. K takovým autorům bezesporu patří HENRY RIDER HAGGARD (1865-1925), který se stal více než vzorem mnoha spisovatelů. Za všechny jmenujme E.R.Burroughse (Tarzan), A.Merrita (Lod Ištaru), Talbota Mundyho (Tros), C.S.Lewise (Věčně mlčící hvězdy) a A.C. Doyla (Ztracený svět). Také J.R.R.Tolkien čerpal námět pro svého Pána prstenů z Haggardova románu Ona (She), stejně jako R.Kippling (Kniha džunglí), který o H.R.Haggardovi napsal : “Ještě se nevyskytl vyprávěč s tak nepřekonatelnou fantazií, jakou má H. R. Haggard.”
 
   H.R.Haggard se narodil 22. července 1805 jako osmé dítě anglického venkovského šlechtice. Byl problematickým dítětem, ve své rodině byl považován za blázna. Četl velice málo, přečetl pouze Robinsona Crusoe, Pohádky tisíce a jedné noci a Tři mušketýry. Byl přesvědčen o tom, že je lépe dobrodružství prožívat, než o nich číst. Haggardův otec snil o diplomatické kariéře svého syna. Ale zůstalo jen u otcova zbožného přání – mladý Haggard odjíždí jen jako osobní sekretář s přítelem svého otce do jižní Afriky.
 
   Jednoho krásného dne se jeden z Haggardových bratrů s ním vsadil, že by určitě nikdy nenapsal něco takového, jako Stevensonův Ostrov pokladů. H.R.Haggard tuto sázku nakonec vyhrál. Během pouhých 6 týdnů totiž napsal román King Salomons Mines (1883), který mu přinesl ohromný úspěch. Kniha se stala neuvěřitelným bestsellerem. Graham Green ve svém autobiografickém románu Umění žít píše : “Mým nejoblíbenějším románem byl přirozeně The King Salomons Mines. Haggard vytváří v naší paměti obrazy, které se ani po třiceti letech nezapomínají.”
 
   V tomto svém románu vytvořil Haggard charakteristické rysy svých hrdinů, ke kterým se ve svých dalších románech neustále vracel. Příkladem nad jiné je lovec slonů Allan Quatermain, který je univerzálním hrdinou dalších 18 Haggardových románů. První Haggardův román The King Salomons Mines je příběhem o hledání legendárního pokladu krále Šalamouna v Africe.
 
   Charakteristickým rysem téměř všech historických údobí je neutuchající zájem o archeologii. Haggard dostal fantastický nápad. Jestliže jsou lidé v extázi při četbě o archeologických objevech, jak asi s nimi zacloumá fakt, že by mohli sami odkrývat záhady tajemných měst, které před mnoha léty založily a obývaly tajemné kmeny hrozných barbarů. Tímto svým nápadem založil vlastně Haggard novou odnož SF, která je v anglosaské literatuře označována jako “lost race” : v záhadách se utápějící příběhy o lidských společenstvech dokonale izolovaných od současného světa.
 
   Další Haggardův román Allan Quatermain (1887) neobsahuje žádné nadpřirozené prvky. Náš starý známý lovec slonů se dozvídá, že v jednom horském údolí v srdci Afriky žijí podivní bílí lidé. Po dobrodružné cestě se mu spolu s jeho přáteli podaří dojít na území kmene Zu-Vendis, kterému vládnou dvě královny.
 
   Román Ona (She), History of Adventures (1867) je po králi Šalamounovi Haggardovým nejlepším a nejslavnějším románem. Ona, Ayesha, napůl kněžka, napůl největší děvka v Babylónu, představuje tak výrazný symbol smyslnosti, že i Sigmund Freud se o ní zmiňuje ve svém díle a psycholog G.C.Jung ji naváhal označit za klasický příklad zvířecí smyslnosti jako tzv. animu, reprezentující nesmrtelnost ženské krásy. Ayesha je dokonalou syntézou nedostižné krásy, věčné mladosti a pravěké moudrosti. Román není vlastně ničím jiným, než příběhem neobvyklé, vášnivé lásky. Ayesha, která se hned po svém porodu stává nesmrtelnou, se zamiluje do Kallikratese (kněze bohyně Isis řeckého původu), který prchá před její “láskou” spolu se svou milou Amantares do skalního města Koru. Když Ayesha vidí, že nezíská Kallikratesovu lásku, zabíjí ho. Amantares opouští Kor, přichází do Athén, kde porodí syna, kterému dá jméno Tisisthenes (Mstitel). O dva tisíce let později se vydává Ludwig Horace Holly spolu se svým adoptivním synem Leo Vinceyem, přímým Kallikratesovým potomkem, hledat Ayeshu.Přirozeně ji nachází. Je tak neuvěřitelně krásná, že každý muž, který se jí podívá do tváře, se do ní okamžitě zamiluje. Leo Vincey úplně propadá jejímu kouzlu. Ayesha mu nabídne nesmrtelnost. Leo váhá vkročit do očistého plamene nesmrtelnosti. Nakonec však přece jen podlehne Ayshině podmanivé kráse a vstupuje do plamenů …a rázem se přeměňuje v ošklivé stvoření připomínající paviána.
 
   William Morris, lord Dunsany a Henry Riger Haggard byli prvními autory heroické fantasy. Po nich se přihlásili ke slovu další dva významní autoři : E.R. Eddison a J. Cabell.
 
   ERIC RUDER EDDISON se narodil v roce 1882 v Adelu v Anglii. Byl význačnou osobností fantasy. Byl úředníkem a typickým byrokratem. Do práce chodil zásadně v buřince a s deštníkem. Každý den pravidelně obědval a navštěvoval svůj klub s poetickým jménem Athenaeum. Měl celou řadu averzí vůči různým věcem, nesnášel např. ženy s nakrátko ostříhanými vlasy. Během celého svého života byl velkým a neutuchajícím romantikem, nade vše miloval starou alžbětinskou Anglii a Homérovo Řecko. Již jako dítě se zajímal o historické ságy a eposy. Jeho nadšení bylo v tomto směru tak obrovské, že se dokonce naučil islandsky, aby mohl číst starobylé nordické ságy v originále. Kromě toho hovořil plynně řecky, latinsky a francouzsky. V roce 1908 si vzal za ženu Winfried Grace Hendersonovou, se kterou pak šťastně žil až do své smrti.
 
   E.R. Eddison byl velkým milovníkem zvířat a vášnivým horolezcem. Svou dovolenou trávil každoročně s celou svou rodinou v Alpách. Velice intenzívně se zajímal také o balet, divadlo, miloval hudbu.
 
   V roce 1912 vydalo nakladatelství R.Clark v Edinburghu Eddisonův první fantasy román The Worm Ouroboros. Drtivá většina milovníků fantasy pokládá tento román za jedno z nejlepších děl tohoto druhu SF literatury. O dva roky později vychází tento román znovu, tentokrát v levnějším vydání. Zůstal však téměř nepovšimnut. Po dalších dvou letech vychází ve Spojených státech, ale taktéž nevzbudil žádnou pozornost. Někteří milovníci fantasy ho sice zaregistrovali, ale nekupovali ho. Uznání se tomuto Eddisonovu románu dostalo teprve v šedesátých letech, kdy již byla známa díla J.R.R. Tolkiena a E.R. Howarda. Román The Worm Ouroboros předběhl o celých čtyřicet let svou dobu.
 
   Román The Worm Ouroboros pojednává o Merkuru, skrz naskrz fantastickém světě, který nemá s názvem planety naší Sluneční soustavy nic společného. Tři hrdinní rytíři, lord Juss, Galdra Blusco a Spitfire – tři bratři ze země Démonů, se setkávají v boji s Vládci zeně Čarodějnic. V tomto boji jim pomáhá jejich věrný spojenec, kouzelný vítr Drandoch. Román je plný hrdinských činů a historické rétoriky. Po vítězném boji tří bratrů s Vládci země Čarodějnic začíná celý příběh prakticky znovu od začátku. E.R. Eddisona nezajímá vítězství dobra nad zlem, nýbrž boj samotný. Román je napsán velice starobylou angličtinou vyznačující se úžasnou jazykovou velebností.
 
   Po románu The Worm Ouroboros píše E.R.Eddison historický román Styrbiorn the Strong (1926) pojednávající o dalekých cestách Vikingů. V této době také překládá Egilsovu ságu (1930) do angličtiny. Velice působivá je Eddisonova trilogie Zimiamvian, kterou tvoří romány Mistresses (1933), A Fish Dinner in Memison (1941) a nedokončený román The Mezentian Gate (vydaný posmrtně v roce 1958). Navzdory tomu, že Eddisonovy práce nebyly tak populární jako Dunsanyho, ovlivnily mnoho autorů, mezi jinými také JAMESE BRANCHE CABELLA (1879 – 1945), který patří spolu s E.A.Poem a Ambrosy Biercem k největším americkým autorům “fantasy”.
 
   James Cabell pocházel ze zapřisáhlé jižanské rodiny. Jeho dědeček byl guvernérem Virginie. Po svém narození (14.4.1879) a studiích pracoval dlouho jako žurnalista. V roce 1902 začal psát krátké, dobrodružné povídky. O dva roky později vychází jeho první román The Eagles of Shadow. Román však nebyl příliš úspěšný. Teprve další Cabellova fantasy The Cream of the Jest (1917) měla příznivý ohlas u čtenářů. Dokonalým Cabellovým vítězstvím byl jeho 15. román Jurgen (1919). Jurgen, majitel zastavárny, dostane šanci utéct od své malicherné ženy a vrátit se do svého dětství. Prožívá při tom celou řadu neuvěřitelných příhod (zvláště erotických), navštíví přitom řadu mystických říší, nebe nevyjímaje. Cabellův román se náhodou dostal do rukou Johna S. Summera, prezidenta Americké společnosti pro potírání nemorálností, který Cabella okamžitě zažaloval za propagaci oplzlostí. Soud však konstatoval, že román není oplzlý a že Summerova žaloba je neoprávněná. Soudní pře o “morální čistotu” Jungera byl příčinou toho, že Cabellův román se stal okamžitě bestsellerem.
 
   Z celkového počtu 52 Cabellových románů je drtivá většina fantasy. Dvacet z nich patří do cyklu Biography of the Life of Manual. Hrdinou těchto románů je princ Don Manuel, který prožívá různá fantastická dobrodružství v Poictesmu, v malé středověké provincii na jihu Francie.
 
   Tolik k pionýrům fantasy. Přímými pokračovateli jejich tradice byli E.R.Howard, H.P.Lovecraft, E.R. Burroughs, J.R.R. Tolkien a C.A.Smith.