Existují lesy. Hluboké a temné lesy, kde se ztrácejí lidé. Někdy umrznou, někdy prostě zmizí. A někdy dojdou k Domu Šťastných dětí. K obědu je tam cukroví, podkroví je nekonečné a zlobivá maminka skončí jako panenka a zlobivý tatínek jako maso v ledničce. Dům, kde děti ví, co chtějí. Být šťastné. A potrestat každého zlobivého dospělého. Takže i když vás mají za hodného strýčka, není od věci si připravit drobečky chleba a začít hledat cestu ven…
Před rokem se podobně klasické předlohy, Hänsel a Gretchen, chopili Korejci a výsledek stojí opět za pozornost. I když dopředu je třeba říct, že kvalit Jin Rohu se ani zdaleka nepřiblížil.
Problémem Jeníčka a Mařenky (pod tímto názvem běžel film na letošní FILMASII) je, že se tváří jako horor, jenž ovšem v závěru ustoupí agitce na téma „rodina je důležitá a děťátka jsou malí andílci“. Jediné, co chybí, je southparkovské „dnes jsme se něco naučili“. Škoda, protože první polovina filmu je vizuální lahůdka, která vás přiková do křesel a v níž tvůrci dokazují, proč získala Korea pozici hororové velmoci.
Příběh mladého Eun Soa, který havaruje v lesích a bloudícího jej nalezne malá, podivně oblečená dívenka, je v zásadě jednoduchý. Přichází do Domu, kde se seznámí s na první pohled šťastnými manželi a jejich třemi dětmi. Všude cukrkandlové barvy, plyšáci i v nástěnných hodinách, hračky a cetky kam se podíváte. Posléze ovšem zjistí, že rodiče jsou nějací nervózní, skoro jako by se svých dětí, a hlavně syna, báli. Že když zkusí najít cestu z lesa, dojde opět k Domu. Že v lesích někdo (nebo něco) žije. Když následně rodiče zmizí, stává se z donucení hodným strýčkem, i když už tuší, že nic, vůbec nic není v pořádku a zvuky z podkroví jsou tím nejmenším z jeho problémů. Stejně jako další dospělí návštěvníci, z nichž se vyklubou zlodějka a náboženský fanatik.
To je ona hororová část filmu, těžící hlavně z kontrastu postupů klasických duchařských hororů (zdánlivě nevinné repliky, náměsíčná holčička, pohyby na okraji zorného pole, cosi v temnotě…) a kýčovitým prostředím dětského ráje, kde všechny pantofle vypadají jako králíčci a všechny snídaně obsahují zmrzlinu. A protože režisér umí a ví, jak na to, máte brzy pocit, že jste v továrně pana Wonky, kde ovšem vládne Freddy „nechte maličkých přijít ke mně“ Krueger. Dům i les jsou prostě místy temné, nevysvětlitelné magie, kde balancujete na hraně ostří pravidel, která sice neznáte, ale důsledky jejich porušení máte čím dál víc před očima. Tu otevřete ledničku, támhle se podíváte do kůry vzdychajícího stromu…
Lidé se ztrácejí. Sejdou z osvětlených cest a bezpečí města do temných lesů. Stává se to. A stejně tak se stává, že cestu ztratí i filmaři. Nechápejte mě špatně. I druhá část filmu nabízí neuvěřitelné lahůdky, i když spíše než v hororu jsme najednou v Alence. Tedy pokud by ji zrcadlem prohodil Morfeus, a to bez jakékoliv pilulky, a králík by měl kudlu větší než vlastní uši. Jenže se objevují pokusy o vysvětlení záhad, které téma jen nakousnou, aby uvolnily místo – prosím fanfáry – závažné myšlence.
ZÁVAŽNÁ MYŠLENKA: děti jsou nevinné, nejsou zlé, je ošklivé, když jsou zneužívané, je ošklivé nepřihlásit se hrdě k otcovství, je třeba být ZODPOVĚDNÝ a koupit sušené mléko. KONEC ZÁVAŽNÉ MYŠLENKY.
Netvrdím, že je zrovna košer umlátit pár dětí baseballovou pálkou, ale rozhodně není v pořádku způsob, jakým tvůrci film završí. Zdánlivě nabízejí happyend (což by samo o sobě nebylo na škodu) a ano, ty děti nejsou zlé a moc, moc trpěli, ale přitom se nic nezmění. Eun Soo se vrátí do města, narodí se mu syn. Jenže les a Dům zůstanou beze změny. Ano, dětičky si zapláčí, ale zůstanou stejné. Zmínil jsem Freddyho. Líbilo by se vám, kdyby se jeho protivníci rozplakali nad jeho dětstvím, řekli by mu, jaký je vlastně chudáček a probudili se? Jen tak?
V Jeníčkovi a Mařence to není tak do očí bijící, ale princip je stejný. Koza zůstala celá, vlk má pocit, že se nažral, a myšlenka dne byla sdělena pregnantněji, než by to zvládl nejmenovaný stařec z věže taktéž nejmenované pevnosti. Navíc, ono tlačení na pilu morálky film skoro neúnosně zpomaluje a vedlejším efektem je, že místo, abyste se dětských postav báli (nebo je dle záměru tvůrců litovali), začnete je nesnášet. A tím pádem jde poselství do kytek.
Škoda přeškoda. Tohle opravdu mohl být filmový zážitek nejen roku (pohybujeme-li se na poli žánru). Pro Evropana ještě chutnější díky inspiraci v bratrech Grimmech a světě dětského konzumu (hračky, ale i cukroví, které je všechno, jen ne korejské, Santa Claus, samotný magický les, který neoperuje s ničím, co bychom nenalezli v evropských pohádkách aj.).
Korejské filmy jsou navíc výborné i po technické a formální stránce. Režie, herectví, způsob narace – to vše je mnohem bližší našemu vnímání, než kupříkladu hrané filmy z Japonska. Jižní Korea se ve filmu prostě nesnaží nabídnout košer Koreu, ale celosvětově přijatelný, profesionální a perfektně připravený produkt. Bez předsudků vůči žánrům. Důkazem budiž např. úvodní scéna autonehody, která by se rozhodně neztratila např. v poslední bondovce – má vše od pocitu reálna přes střih až po ozvučení.
Ale i přes veškeré výhrady by byl hřích Jeníčka a Mařenku nevidět, protože lepší nadpřirozený horor u nás letos k vidění nebyl.
VERDIKT:
Zatraceně profesionálně odvedený horor, který bohužel neudrží nastavenou laťku a sklouzne k banálnímu moralizování. Přesto si ovšem po jeho zhlédnutí do lesa vezmete chlebové kůrky na značení cesty, ať se jmenujete jakkoliv.
Autor je externím redaktorem internetového magazínu Splat.
