Fenomén oživlých mrtvol ve filmu a v komiksu

The Walking Dead a George A. Romero

Je těžko zodpověditelnou otázkou, zda extrémně populární americký televizní seriál The Walking Dead (zkráceně se mezi fanoušky označuje jako TWD) vyvolal renesanci tohoto specifického žánru spadajícího pod horor, nebo zda jen autor komiksové předlohy Robert Kirkman využil narůstající záliby velké části publika v pro mnohé čtenáře a diváky bizarním tématu oživlých mrtvol brutálně masakrujícím světovou populaci. Neoddiskutovatelnou skutečností je, že moderní komiks, film a nyní už i televize jsou doslova pod útokem oživlých mrtvol.

The Walking Dead je adaptací oblíbeného komiksového seriálu, který začal vycházet v říjnu 2003 a postupem času si vybudoval poměrně neotřesitelné postavení ve stále se zvětšující konkurenci. V roce 2010 byla natočena šestidílná televizní série, v níž byly převedeny první sešity komiksu do poměrně expresivní podoby, která ale zachovávala záměry Roberta Kirkmana, duchovního otce a scénáristy všech komiksových příběhů, jenž se více či méně podílel i na televizních epizodách. Na přelomu let 2010–2011 byla natočena druhá série o třinácti dílech a třetí se připravuje v roce 2012 (říjen). Velkolepý úspěch (u diváků i u kritiky) je založen na faktu, že příběh operuje s nemrtvými jako s kulisou psychologických a sociologických změn, ke kterým dochází u jednotlivce a ve skupině vystaveným extrémním situacím. Příběh není postaven na zobrazování brutální smrti a bezbřehé akčnosti, i když ani tyto scény v něm pochopitelně nemohou chybět. V druhé sérii dokonce část fanoušků seriál kritizovala za rozvláčnost a nedostatek akce i oživlých mrtvol.

Seriál i jeho předloha jsou autorem (autory) pojaty zcela ahistoricky. Není blíže specifikována ani doba, kdy došlo ke katastrofě (evidentně je to naše přítomnost či velmi blízká budoucnost), postavy pozvolna ztrácí pojem o čase, o dnech v týdnu nebo měsících. Kalendář pro ně nehraje žádnou roli. Jen v několika málo případech postavy odtuší, že jsou Vánoce nebo odhadují, že jedna z nich má narozeniny. Za typickou větu dokládající postoj k vnímání času lze považovat úvahu Carla, syna hlavní postavy komiksu: „Je mi osm, aspoň myslím… Přeskočili moje narozeniny, jsem si jistej. Je už zase zima, ale žádný narozeniny jsme neslavili. Mám je v dubnu…“ Jeho otec Rick jen o několik sešitů později prohlašuje: „Je to tak, zvyknul jsem si na to žít z vteřiny na vteřinu, nedívat se do budoucnosti ani se neohlížet do minulosti…“

Vše se mění v celkovou časovou dezorientaci, která může mást i čtenáře. V některých sešitech jsou popisovány události několika hodin, v jiných úseky dlouhé i mnoho dnů a týdnů, kdy přechod není značen ničím jiným než odtušením z konverzace osob, na několika málo stránkách. Nekončící boj o přežití charakterizuje neschopnost pojímat širší koncepty včetně času. Tzv. zombie apokalypsa není vysvětlena, postavy (ani čtenář nebo divák) netuší, jak vznikla a proč k ní došlo. Autor deklaroval, že původ nákazy zůstane tajemstvím „navěky“. Veškeré informace o světě přesahujícím úzký rozhled členů skupiny jsou diskutabilní, ale shodují se v ponurosti budoucích vyhlídek. Dá se předpokládat, že katastrofa není omezena na prostor Spojených států. Typickým momentem je „zrod“ hlavní postavy příběhu, zástupce šerifa Ricka Grimese, který je před vypuknutím katastrofy těžce postřelen a probouzí se až „poté“ v nemocnici do zcela změněného světa plného oživlé smrti. K časové dezorientaci přispívá, že není zcela jasné, jak dlouho v komatu byl. Je pochopitelné, že podobný prvek není ve science fiction nic nového, podobně se do proměněného světa probouzel hrdina Wyndhamova kultovního románu The Day of Triffids a dle jeho vzoru hlavní postava z též britského filmového hororu 28 Days Later. Příběh komiksu, jehož žánr by bylo možno označit za survival horor, se odehrává v „současnosti“, exkurzy do „minulosti“ jsou vzácné a představují výjimky.

Robert Kirkman se jasně (pojetím komiksu i v rozhovorech) hlásí k odkazu George Andrew Romera, filmaře, který nejvíce proslavil oživlé mrtvoly. K těm nejznámějším patří Night of the Living Dead (1968), Dawn of the Dead (1978) nebo Day of the Dead (1985). Romero je považován za skutečného zakladatele tradice zombie filmů. Jeho filmy také jaksi „visí ve časoprázdnu“, nejsou blíže specifikovány a navozují pocit ahistoričnosti. Předchozí vývoj je zapomenut, přeživší jsou postaveni do zcela kritických pozic a nezbývá jim než pokusit se přežít. Romerova tvorba nabízí jakousi „budoucí“ historii toho, jak by lidstvo mohlo na podobnou hrozbu reagovat. Součástí jeho tvorby je vývoj lidské společnosti nebo jedince (to má s ním The Walking Dead společné) a současně nemrtvých (odlišné od The Walking Dead, ale společné s Resident Evil), jejichž posun je od zcela typických nemyslících požíračů k paradoxní komunitě bizarních tvorů nadaných nelidskou „inteligencí“.

Co vlastně zombies v komiksech a filmech symbolizují? Do jaké oblasti veřejné komunikace využití zombies jako symbolu vlastně spadá? Ve většině zásadních prací je nutno si uvědomit, že tvůrci skutečně používají oživlé mrtvé jako způsob zobrazení reality, jako nástroj kritiky nebo ostré satiry. Svou roli může hrát proměna umírajícího lidského těla a duše, kdy v těchto komiksech zůstává obvykle jen tělesná schránka, zatímco duše je ztracena. Je příznačné, že slovo zombies je zcela běžnou součástí dnešní slovní zásoby, málokdo by vůbec netušil, co toto slovo označuje.

Zombie-mánie spojená s uvedením seriálu se obloukem promítla zpátky do komiksu (nemluvě o filmu), vznikla ohromná skupina komiksů, která využívá oživlých mrtvol jako hlavního příběhového motivu. Ale rozhodně to není v pop-artovém světě slov uvězněných v bublinách (pravda, vždy tomu tak není) něco úplně nového. Stephen Lindsay, autor projektu Fubar (viz dále). shrnul vlastní uvažování v úvodu prvního sešitu do následujících několika myšlenek, které jsou přesné, ale rozhodně ne zcela korektní: „Je to takhle. Ať už si diváci nebo kritici z gauče říkají co chtějí, zombies prostě nezmizí. Proč? Protože lidi je milují… Můžete je použít jako společenskou kritiku, jako nálož hnusu, jako bezejmenný děs bez tváře, který se skrývá kdesi vzadu v našich myslích… řekněte si. Žánr je stejně universální jako slovo „fuck“, další věc, o níž bych vám mohl říct pár věcí…“ Proměnlivost žánru dokládá Peter Jackson a jeho extrémní výlet do podivného světa plného oživlých mrtvol (Braindead), kdy dochází k velmi svérázným situacím s vrcholem ve “freudiánském” závěru, který lze jen těžko popsat. Zcela stranou je nutno ponechat desítky a stovky představitelů extrémně brutálního tzv. gore hororu, který je typický pro mnohé (nejen) japonské tvůrce.

Orální historie jako metoda zkoumání zombie apokalypsy

World War Z (zkráceně WWZ) je další z početných knih týkajících se zombies (proto Z v názvu), která je ovlivněna George Romerem a která má být ve filmovém zpracování uvedena v roce 2013. Zatímco The Walking Dead je silně ahistorická (předpokládejme, že to byl záměr autorů), World War Z představuje absolutní protipól. TWD je vyprávěno z pohledu skupiny přeživších přímo z okamžiku probíhajícího pekla apokalypsy, o rozdílném přístupu WWZ vypovídá již podtitul: An Oral History of the Zombie War. Autor knižní předlohy Max Brooks se jasně hlásí k inspiraci publikací The Good War, An Oral History of World War Two (1984). V ní editor Studs Terkel sebral množství výpovědí pamětníků druhé světové války z amerického pohledu na věc a kniha se rozhodně řadí k základním kamenům aplikované metody oral history pro druhou světovou válku. Znamenala velký průlom ve Spojených státech a byla velmi úspěšná jak mezi odborníky, tak mezi širokou veřejností.

Max Brooks v jednom rozhovoru doslova řekl: „Žádná kniha mne neinspirovala více než „The Good War“ editovaná Studem Terkelem. Je to orální historie druhé světové války. Četl jsem ji jako teenager a od té doby jsem se od ní neodloučil. Když jsem si sedl, abych napsal World War Z, chtěl jsem vystihnout princip orální historie.“ Brooks vytvořil mozaiku „autentických“ výpovědí desítek „osob“, které byly vyzpovídány za účelem zjištění příčiny a počátku World War Z i jejího průběhu. Základním svorníkem příběhu je postava agenta (sám autor), který shromažďuje a zaznamenává výpovědi přeživších. A je pro nás rozhodně zajímavé, že jedna výpověď vychází z českého prostoru – z provincie Bohemia v Evropské unii, konkrétně z hradu Kost.

Velkým rozdílem od TWD je důraz kladený na historii. Zatímco pro TWD je typická ahistoričnost, klíčem k pochopení WWZ je historie zpracovávaná na základě oral history. V The Walking Dead jde o okamžité přežití, ve World War Z je to touha přijít na to, „jak to ve skutečnosti bylo“. Posloupnost událostí, jejich provázanost na „globální“ škále je diametrálně odlišná od TWD, kde hrdinové, čtenáři a možná ani autor dost dobře netuší, co se děje mimo značně vymezený rámec úzce sevřeného příběhu o přežití několika mála desítek jedinců. WWZ má evidentně i jiné ambice, TWD jde hlouběji k jednotlivci, mnohdy sklouzává k psychologickému pojetí chování jednotlivce a k sociologii malých skupinek, ale Brooks poukazuje na širší kontext a komplexnější skutečnost, ač viděnou optikou jedinců. Právě však pojetí celé knihy jako sbírky výpovědí oral history mu dává prostor k rozvinutí něčeho, co je nárysem větších souvislostí. Je pochopitelné, že Brooks je „obviňován“ z toho, že využil knihy ke kritice stávajícího politického systému a nadnárodních společností, což ho opět přibližuje k druhému zdroji jeho inspirace – G. A. Romerovi. Symbolismus zombies je ve WWZ jasně patrný, již na počátku knihy je ukázáno, jak se čínská politická a byrokratická mašinérie snaží ututlat šířící se epidemii, zatímco je sama epidemií požírána (doslova) zevnitř.

Oživlé mrtvoly v nacistických (či jiných) uniformách

Zdá se, že Brooksův zájem propojující zombies a druhou světovou válku není ojedinělý. Obvyklejší než inspirace historiografickou prací o druhé světové válce však je zasazení zombie apokalypsy přímo do válečných let. Existuje poměrně velká rodina moderních komiksů, které se podrobně zabývají druhou světovou válkou. Výše uvedený citát z úvah Stephena Lindsaye o roli oživlých mrtvol v moderní kultuře byl převzat z prvního čísla komiksové série Fubar (vychází s podtitulem European Theater of Damned) z roku 2011, ilustruje, jakým způsobem jeho tvůrci pracují s historií. Mnohdy jen dodají pouhá dvě slova k realitě, aby ji zcela posunuli od toho, co víme my (co si myslíme, že víme) o historii, aby se přesunuli k požadovanému efektu na čtenáře. Autentický výraz Fubar mimochodem pochází též z druhé světové války a je to zkratka výrazu: fucked up beyond all recognition.

Konkurencí ke zmiňovanému projektu Fubar jsou Nazi zombies, které vznikají na podobném základě. Oba projekty v sobě zahrnují krátké příběhy z bojišť druhé světové války, kdy hlavními „hrdiny“ jsou oživlé mrtvoly. První dva sešity Nazi zombies čtenáře uvádí například na bojiště v Normandii, Severní Africe nebo na palubu lodi v konvoji v Severním moři. Fubar je rozhodně mnohem ambicióznějším projektem, který nesází na prosté vhození spojeneckých vojáků do obklíčení po lidském masu dychtících příšer, což ústí v akční scény za použití všemožné techniky. Graficky velmi sugestivní je krátký příběh o americkém parašutistovi, který uvázl na stromě nad skupinou oživlých mrtvol, a jiný ukazuje skupinu židovských vězňů, kteří se spojí s německými strážnými, aby unikli z koncentračního tábora, když je svět uvržen do zombie apokalypsy. Zálibu autorů v mírně nestandardních příbězích ukazuje hrdina hned toho následujícího, kterým je katolický kněz.

Oživlí mrtví se objevují i v příběhu World War I Zombie v knize Z Time, která ukazuje různé momenty ze světových dějin, do nichž vpadly zombies, odtud název celé knihy. Oživlé mrtvoly zcela mění válečný konflikt ve Vietnamu a následně světové dějiny na konci 60. let dvacátého století v komiksovém příběhu nazvané velmi prostě jen ´68. Zážitek z vlastního působení ve Vietnamu převtělil do krátké, ale o to působivější povídky o jednotce sbírající a padlé a jejich setkání s oživlou smrtí spisovatel Joe Haldeman a povídku nazval prostě Graves (do češtiny přeloženo jako Hrobaři).

Zcela zvláštním, ale do současného trendu docela zapadajícím filmem je Outpost II s podtitulem Black Sun (2012), kde je skupina vojáků NATO nucena se vypořádat s praporem nemrtvých hrdlořezů Waffen SS, kteří se pokouší ve východní Evropě položit základy děsivé Čtvrté říše. Nemá smysl snad ani dodávat, že film neoplývá žádnými velkými kvalitami. Ve filmu se objevuje postava šíleného nacistického vědce a válečného zločince Klausenera a nechybí ani sličná pronásledovatelka válečných zločinců, která je mu na stopě. Ve filmu Hack Job se zase nacisté pokouší oživit jinou slavnou filmovou příšeru – vraždící mumii. O oživení Adolfa Hitlera se pokouší ve filmu They stole Hitler’s Brain, film je svým způsobem klasikou, která neodmyslitelně patří do kánonu děl populární kultury o druhé světové válce. Nacističtí oživlí mrtví se objevují v počítačových hrách, příkladem může série Wolfenstein, kde autoři fabulovali ohledně údajné nacistické záliby v černé magii a jejím propojení s nejmodernější technikou. Ani jeden z výše uvedených průsečíků mezi druhou světovou válkou a zombie apokalypse však nedosáhl takové popularity mezi čtenáři a diváky jako práce „otce žánru“ George A. Romera a jeho dvou zřejmě nejzdatnější „učňů“ Roberta Kirkmana a Maxe Brookse.

Skutečnost, že oživlí mrtví vstupovali i do halucinačních stavů k smrti unavených vojáků přímo v průběhu válečného konfliktu, dokládají vzpomínky amerického námořního pěšáka Eugene B. Sledge, který v průběhu bojů v Tichomoří „viděl“, jak ožívají v prostoru mezi zákopy padlí obou dvou stran. Rozhodně jeho halucinace způsobená dehydratací, únavou, stresem a dalšími faktory nebyla právě na tropických ostrovech Tichého oceánu výjimečná. Přesto tichomořské bojiště je v komiksech opomíjeno a jen těžko spekulovat o důvodech. Je pravděpodobné, že jistou roli zde hrají fascinace nacistickým mystériem a současně obecně větší důraz na boje v Evropě, kdy i ve Spojených státech zůstává válka s Japonskem tak trochu na druhé koleji. Možno pro zajímavost připomenout, že český dělostřelecký důstojník Vilém Sacher v knize Krvavé Velikonoce vzpomínal, jak někteří jeho vojáci při bojích v Malé Fatře při hovoru o umučených spolubojovnících obviňovali ze zohavování mrtvých „upíry a vlkodlaky“. Sacher podobné mýty odmítá a zcela pragmaticky uvažuje více o esesmanech a jejich krutosti. Nadpřirozené jevy tedy nejsou do druhé světové války vnášeny pouze pop-kulturní historií, ale měly své místo též v myslích současníků. Zevrubný průzkum moderních zombie komiksů a filmů však neukazuje, že by autoři jakkoliv odkazovali na podobné autentické zážitky. Jedná se o souběh vnímání nepřítele (ať už Japonců nebo Němců) jako démonického protivníka, který rozhodně není typický jen pro druhou světovou válku.

Nelze předpokládat, že by se fenomén zombies v nejbližších letech zcela ztratil ze zřetele filmových nebo komiksových tvůrců. Životnost tohoto fenoménu je alespoň stejně tuhá jako jeho „hrdinů“. Prochází jakousi křivkou, kdy se blíží k velké oblíbenosti mezi širokou veřejností (zřejmě v dnešní době TWD, WWZ, dříve první Romerovy filmy), nebo zůstává v temném pozadí jako předmět obdivu těch nejskalnějších fanoušků (pravděpodobně 90. léta minulého století). Velmi často se objevuje tvrzení, že obliba zombies má zásadní souvislost se situací ve společnosti, což je bezpochyby podepřeno neskutečně raketovým startem Romerovy kariéry na konci komplikovaných šedesátých let. Počátek zombie apokalypsy bývá častěji kladen do souvislosti s biologickými zbraněmi (ať už vyvíjenými krvelačnými politiky, nebo hrabivými soukromými dodavateli), než například s nákazou z vesmíru. Současně je pravdou, že zejména World War Z, novější Romerovy práce nebo The Resident Evil velmi zřetelně pracují s pojmy jako nadnárodní společnosti a jejich touha po moci a po penězích (například neblaze proslulá „všemocná“ Umbrella Corporation ve filmech i počítačových hrách Resident Evil), krátkozrakost lidstva a zejména vládnoucích kruhů v ekologických, ekonomických, technologických, politických (Max Brooks kritizuje například americký izolacionismus) nebo sociologických aspektech. Možná proto se často autoři vydávají do doby druhé světové války, neboť ta je stále považována za ten nejvíce devastující konflikt v lidských dějinách. A nelze zapomenout na to, že zlo vnímané populárním uměním jako neoddělitelná část německého nacismu je přece ideální předlohou, která může být zobrazena jako hnijící, rozpadající se příšera chtivá lidského masa.

Původně vyšlo v časopise Dějiny a současnost 11/2012