Fantasy I

Reportáž o oficiálním vyhlášení všeobecné mobilizace FANTAZIE.

    Každý, kdo se aspoň trochu orientuje ve science fiction, dnes briskně používá a zcela samozřejmě chápe význam slova fantasy. Zda tomu tak opravdu je se může přesvědčit každý, kdo si přečte následující pojednání o jednak nejmladší, ale současně i nejstarší odnoži fantastické literatury. Ono pojednání se pokusí odpovědět právě na onu velice prostou otázku: Co je to vlastně fantasy?

• Mýty a legendy, germánské ságy a keltské pohádky, indo-germánské hrdinské příběhy, balady a eposy, fantastické, původní formy lidových vyprávění.

• Jedinečná dobrodružství ve světech, které snad existují někde v neprobádaných hlubinách vesmíru a našeho podvědomí.

• Specifická forma fantazie – úžasné představivosti, která je základem veškeré tvůrčí činnosti, je nejdůležitějším prvkem lidského myšlení vůbec, bez ní by lidská civilizace zcela zdegenerovala.

   Mnoho význačných osobností se pokoušelo vytvořit nespočet definic, které by zcela jednoznačně charakterizovaly fantasy. Tyto definice sice podávaly celou řadu rádoby odpovídajících vysvětlení, jedna definice však přitom vylučovala druhou. Slavný román Roberta Heinleina Cesta slávy začíná těmito slovy: “Znám jedno místo, kde neexistuje nic podobného, co charakterizuje soudobou civilizaci:průmyslové exhalace, nedostatek parkovišt, nekontrolovatelné populační exploze, lokální války, vodíkové bomby, televize a konference na nejvyšší úrovni. Je tam absolutní klid, neplatí se zde žádné daně z příjmu a neexistuje zde všeobecná branná povinnost.” Není to lákavá představa? Fantasy je podobným snem unavené civilizace, která sní o vlastním fantastickém světě.
 
   Položme si otázku: Je na naší realitě opravdu něco hmatatelně konkrétního, co by nás přivedlo k odpovědi na otázku o smyslu naší existence? Kdybychom byli schopni vnímat infračervené záření a ultrazvuk, nepřipadal by nám náš svět úplně jiný? Ještě jednodušeji řečeno: Jak skromnou a zanedbatelnou úlohu hrály v naší minulosti všechny vědecké zkušenosti, které existují nezávisle na našem vědomí a bez jejichž praktického využití bychom si jen velmi těžko dovedli představit náš současný život. Co všechno můžeme pochopit, závisí na našich “třídících” a dedukčních schopnostech, pomocí kterých vyhodnocujeme všechno to, co cítíme, o čem přemýšlíme a co si představujeme. Fantasy je rodnou sestrou science fiction. Hranice mezi oběma “sourozenci” je velice  mlhavá a v mnoha případech jen symbolická. Obvykle se fantasy háže do jednoho pytle se science fiction. Význam označení fantasy je prakticky nepřeložitelný. Snad by se dala přeložit jako “fantastická literatura”. Označení “fantastická literatura” však představuje něco kvalitativně zcela jiného.
 
   Autorem jedné z nejstarších a zároveň nejvýstižnějších definic fantasy je Hugh Walker:
 
   “Fantasy jsou romantická vyprávění o dobrodružstvích ve fantasticky vylíčených světech”.
 
   Heroická fantasy, označována jako tzv. Sword and Sorcery (Meč a magie) je součástí a zároveň uhelným kamenem fantasy.
 
   Za duchovního otce fantasy označení Sword and Sorcery je mylně považován Robert E. Howard, autor Conana a celé řady dalších fantasy-hrdinů. V roce 1961, do té doby zcela neznámý Michael Moorcock, který byl nadšen dílem R.E.Howarda, poprosil čtenáře fanzinu Amra (který mimochodem dodnes vychází!) o návrhy, jak by se měla jmenovat Howardova heroická fantasy. Sám navrhl název “epická fantasy”, zatímco podobné názvy jako např. Krev a hrom, Plášť a dýka navrhl k všeobecné diskusi. “Vynálezcem” názvu Sword and Sorcery je Fritz Leiber. Poprvé použil toto označení ve svém článku, který byl otištěn ve fanzinu Ancalagon a později přetištěn v červencovém číslu Amry z roku 1961. Od té doby se tento název používá běžně prakticky na celém světě.
 
   Co však znamená označení Meč a magie? Jednotlivé názory na význam tohoto názvu se ostře liší. Jednotliví autoři a kritici nejsou zajedno v tom, čím vlastně jsou příběhy Meče a magie. L. Sprague de Camp, známý autor a historik fantasy, posuzuje příběhy Meče a magie takto:
 
   “Hlavním rysem heroicko-epických příběhů je snaha autora pobavit čtenáře. Čtenář je přenášen do nablýskaného světa, ve kterém jsou všichni muži dobrodruzi, kde ohromné věže nádherných měst ční vyzývavě ke hvězdám, kouzelníci mumlají v podzemních jeskyních tajuplná zaklínadla, zlí duchové dovádějí v ruinách bývalých paláců, pravěké nestvůrky kráčejí nekonečnými džunglemi, kde osud jedince závisí na meči a kterému vévodí stateční hrdinové s nadlidskými schopnostmi. Je to právě tento druh literatury, která, pokud je dobře napsaná, poskytuje čtenáři nejvíce zábavy.” Z Campovy sebeironie je možné vycítit jeho satirické schopnosti. Michael Moorcock je skoupější:
 
   “Fantasy má především bavit. Hledá-li však v ní někdo kromě zábavy i něco jiného, jakousi zajímavou literární nuanci, může ji klidně nalézt.”
 
   Hugh Walker definuje Meč a magii zcela jinak:
 
   “Pod pojmem Meč a magie rozumíme specifický druh fantastické literatury, která se zabývá dobrodružstvími (hlavně heroickými) ve fiktivních světech, přičemž tyto světy jsou limitovány určitými omezeními: Jedná se o světy minulosti, bez jakýchkoliv stop industrializace, bez palných zbraní a vědeckotechnického rozvoje. Jsou plny feudální nádhery, hrdinských činů hrdinů bez vyhraněného světového názoru a doslova překypují oblastmi a územími jako stvořenými pro romantická dobrodružství. Jsou to světy, ve kterých ozubená kolečka techniky a všudypřítomné elektroniky byla nahrazena mečem a magií a věda (stejně jako ve starých eposech) magicko-mystickými formulemi”.
 
   Lin Carter nám nabízí hned dva rozdílné názory na fantasy. V předmluvě ke svým Kouzelným zahradám říká:
 
   “Nečteme fantasy proto, abychom utekli od života, ale proto, abychom rozšířili spektrum svých životních zážitků, které nám není dopřáno fyzicky prožít. Fantasy není pohádkově romantickým nesmyslem, ale velice vážnou a smysluplnou výpovědí o síle lidské fantazie. Při čtení fantasy nemáme co do činění s nic neříkajícími věcmi, ale s nadčasovou realitou, která neoddělitelně patří k našemu životu. Kromě toho četba fantasy v nás vyvolává ohromnou zvědavost podmíněnou mytologiemi a tajemstvími, jejichž zákonitosti nás během četby zcela ovládají.”
 
   V roce 1971 má Lin Carter v předmluvě k Bukanýrovi, dalšímu příběhu conanovské série, (Lancer Book, 1971 ) poněkud jiný názor na fantasy:
 
   “Jestliže jste malým, přízemním člověkem a ještě nikdy jste se nesetkali s příběhy Meče a magie, čeká vás velký zážitek. Tento zážitek bude pro vás něčím tak zcela mimořádným, že na několik nejbližších hodin zapomenete na všechny své starosti a na to, že kolem vás zuří vědeckotechnická revoluce. Všehno okamžitě ztrácí pro vás smysl. Četba fantasy po vás nepožaduje řešení problémů našeho světa. Četba fantasy je jedinečná a neobvyklá.”