Fafhrd, Šedý Kocour a Fritz (konečně) přicházejí

Něco o Frizovi

Američan Fritz Leiber se narodil v roce 1910 v rodině, která měla blíže k herectví než ke spisovatelství. Jeho otec patřil k předním „shakespearovským“ hercům, ale Fritz po něm zdědil spíše hezkou tvář než lásku k divadlu. Je sice pravda, že jednu dobu zkoušel štěstí u filmu, ale jeho talent ho táhnul jinam, takže nakonec definitivně zakotvil (ať už jako redaktor nebo jako spisovatel) u psacího stolu. Začátky byly krušné, ale dá se říci, že mladého Fritze to hned od počátku táhlo k fantastice. Dokázal ji propašovat i do křesťanského časopisu „The Churchman“, kde na počátku třicátých let debutoval povídkami žánru „biblical fiction“ a sci-fi pro děti.

Díky tomu, že ho podporoval jeho otec, mohl Leiber věnovat dostatek času psaní, i když z toho neměl žádný okamžitý prospěch a psal takříkajíc „do šuplíku“. To se mu vrátilo na konci třicátých let, na začátku „Zlatého věku science fiction“. Tehdy měl Fritz už dostatek zkušeností na to, aby se prosadil a začal svou tvorbu publikovat časopisecky. Přispíval v podstatě do všech významnějších periodik, snad s výjimkou „Astoudingu“  J.W. Campbella. První kniha mu pak vyšla v roce 1943. Leiber psal dlouho, psal hodně a psal dobře – patřil k vůbec nejpilnějším sběratelům cen a ocenění, jenže je dostával hlavně za své science fiction. Ale tím, co ho nejvíce proslavilo, kupodivu nebyla sci-fi, ale fantasy, a to konkrétně cyklus povídek, popisujících dobrodružství páru hrdinů ze světa jménem Nehwon – Fafhrda a Šedého Kocoura.

Zrození hrdinů

Fafhrd  a Kocour se narodili v roce 1934 jako produkt korespondence mezi Leiberem a jeho přítelem Harrym Fischerem. Byl to právě Fischer, kdo je vytvořil, kdo je pojmenoval a kdo položil základní kameny světa, ve kterém se jejich dobrodružství odehrávají. Fragment textu poslal Fischer Leiberovi, kterému se nápad zalíbil, takže pokračoval v psaní. Jako pravé děti velké hospodářské krize nepřinášeli svým tvůrcům dlouho žádný užitek – první povídka s Fafhrdem a Kocourem vyšla až v roce 1939 v „Unknownu“. Pak už následovala dlouhá řada povídek, doplněná jednou novelou, které vyšly v průběhu několika desítek let.

Podívejme se však na naše hrdiny blíže. Jeden je velký a jeden je malý. Fafhrd – rudovlasý obr ze severu, syn vědmy z klanu barbarů, měl být původně bardem a zpěvákem. Osud, láska a chuť po dobrodružství však chtěly jinak a mladý Fafhrd se ocitl ve městě Lankhmaru (ještě si o něm něco řekneme), kde se živil lupičstvím a kde se také setkal s Kocourem. O původu malého a rtuťovitého Šedého Kocoura toho není moc známo. Nevíme, odkud pochází, ale snědá pleť a prchlivá letora by nasvědčovaly jihu. Z Kocoura měl být čaroděj, ale místo toho je z něj zloděj, šermíř a příležitostný podvodníček, který se kouzly zabývá pouze ve volném čase.

Vzhledem a povahou se tedy oba přátelé od sebe velmi liší, ale spojuje je jejich přístup k životu, kterého si oba užívají plnými doušky. Ženy, víno, zpěv, dobrodružství… nic lidského jim není cizí. Oba vědí, že vše je pomíjivé, takže na budoucnost příliš nemyslí a spíše žijí dneškem. Jednou jsou nahoře, jednou dole, jednou na voze a jednou pod vozem. Spolu křižují Nehwon a prožívají rozmanitá dobrodružství, spolu pijí v oblíbené krčmě „U stříbrného úhoře“, spolu snášejí nástrahy osudu. Z dnešní perspektivy se nám snad tato fabule nebude zdát příliš originální a novátorská, ale nesmíme zapomínat na jednu věc: Leiber byl mezi prvními, kteří ji použili. A pokud ji nevymyslel, tak byl rozhodně první, kdo ji dobře napsal.     

Vidět Lanhmar a zemřít

Dobrodružství Fafhrda a Šedého kocoura se od ostatních fantasy té doby lišila celkem hodně. Leiber nemohl tušit, co na druhé straně oceánu chystají pánové Tolkien a White, spíše znal Burrougse, Haggarda a – pochopitelně – Howarda. Právě od Howarda se chtěl Leiber distancovat – dobrodružství barbara Conana nebyla nic pro něj, anebo vůbec, jak uvažoval, pro inteligentního člověka. Odlišil se od něj už hrdiny – ti nad přesilou nepřátel většinou nevítězí pouze silou, ale i mazaností, nebo prostě díky štěstí. Hlavní rozdíl je však ve způsobu, jakým Leiber píše. Howard je přímočarý jako barbarův meč, který jde rovnou k jádru věci. Leiber je mistrem slova, mistrem jazyka. Jeho psaní je charakterizováno košatými, až barokními popisy, humorem (někdy jemným, jindy přímo šibeničním) a zvládnutím spisovatelských fines. Leiber dokáže během jedné věty nenásilně přejít od bujného vtipkování  k akci, která bere dech a mrazí krev v žilách.

Další odlišností je přístup k erotice. Howard píše jako někdo, kdo viděl nahou ženu pouze na fotografii, nebo z chvátajícího rychlíku. Leiber má přistup znalce, který dokáže ocenit jemné nuance ženské krásy, a na jeho tvorbě je to poznat – místy je velice lechtivá a frivolní, ale vždy je to s vkusem, vždy je to na místě. Jiným rozdílem mezi Howardem a Leiberem je násilí v jejich dílech, respektive způsob, jakým je podáno. Howardův přístup je: nejdřív zabij a pak se ptej. U Leibera sice také řinčí meče a teče krev, ale Fafhrd s Kocourem nejsou žádní zabijáci – když musí, bojují, ale zabíjejí jen v případě nutnosti.

Důležitým detailem, kterým se Leiber zapsal do srdcí milovníku fantasy, je Lankhmar – město černé tógy – kde se odehrává mnoho z dobrodružství našich hrdinů. Ušmudlaná metropole, plná břichatých chamtivých kupců, luxusních kurtizán, svatostánků rozmanitých bohů, ve které se jako ryby ve vodě pohybují zloději, organizovaní ve vlastním cechu (i tohle Leiber vymyslel). Lankhmar se stal archetypem všech měst, se kterými se potkáváme ve fantasy. Ano, dokonce i pyšný Ankh-Morpork je pouhým jeho stínem a odrazem v kterési jiné vrstvě reality.

Leiberovy povídky měly úspěch u čtenářů a později i u kritiků. Jedna z nich dokonce dostala jako první (a na dlouhou dobu i poslední) fantasy povídka současně prestižní ceny Hugo a Nebula. Není proto divu, že se staly obrovským zdrojem inspirace pro mnohé jeho kolegy z branže. Někteří to otevřeně přiznali a k Leiberovu dílu se hlásí, jiní mlčí. Zcela určitě inspirovalo takové spisovatele, jako jsou Feist, Zelazny anebo Moorcock, z mladších spisovatelů se k němu hrdě hlásí Steve Erikson a Neil Gaiman. Speciální kapitolou je Terry Pratchett – první dva díly jeho cyklu o Zeměploše jsou evidentní parodií na Leiberovy povídky, jen je v nich méně akce a o to více humoru. Knihy se vyvedly nad očekávání, ale Pratchett moudře zvolil u dalších pokračování trochu jiný směr, díky čemuž (a pochopitelně také díky jeho vypravěčskému mistrovství) se stala série knih o Zeměploše úžasně slavnou a populární.

Pro příklady není ostatně třeba chodit daleko: i polský spisovatel Andrzej Sapkowski se přiznal, že Leiber je jedním z jeho vzorů. Jen u nás si (bohužel) bere více spisovatelů vzor z Howarda než z Leibera. Svou vinu na tom má hlavně to, že u nás vyšly pouze fragmenty jeho díla, a to ještě povětšinou fragmenty nedobře přeložené. Za 16 let, které uplynuly od pádu komunismu, u nás vyšly pouze 3 (slovy tři) povídky o Fafhrdovi a Kocourovi, o kterých vím. Situace se zlepšila až nyní, kdy vydavatelská práva koupilo nakladatelství Triton, které se také postaralo o kvalitní překlad, důstojný tak zásadního díla. První sbírka povídek by se na knihkupeckých pultech měla objevit již brzy.

Rozhodně vám ji doporučuji, zvláště tehdy, pokud se sami pokoušíte psát fantasy. Poučte se od mistra a neobjevujete již objevené. A berte ho, prosím, jako klasika – s respektem. Ne jeho vinou se k vám jeho dílo dostává s velkým zpožděním, ne všechny povídky jsou stejně kvalitní (ale žádná z nich není podprůměrná). Ne každému také může vyhovovat jeho rozbujelý styl vyprávění – doba je již trochu jinde a jeho následovníci píší stylem, který je dnešním čtenářům, odkojeným akčními filmy a hrami, bližší. Přesto mu zkuste dát šanci – uvidíte, že nebudete litovat.

Zdroje, ze kterých jsem čerpal informace: internet, předmluvy u polských vydání Leiberových knih, esej Roman Lipčíka, článek Andrzeje Sapkowského a konečně nedoceněná encyklopedie Fantasy od Davida Pringlea.