Eriksonova krvavá stopa ve fantasy

O existenci povídky jsem se dozvěděl víceméně náhodou díky prohledávání internetu. Naštěstí je k dispozici i v polském vydání, takže stačila návštěva Katovic a knížka byla moje. V kontrastu se standardními tlustospisy jde o útlounkou brožurku, která má jen něco přes sto stran. A to se ještě před samotnou povídkou nachází předmluva. Dovolil jsem si z ní přeložit některé části, které nám přiblíží důvody, které vedly autora k napsání povídky. Překlad překladu ovšem není ideálním řešením, takže se omlouvám za možná pochybení. Dejme tedy na chvíli slovo samotnému mistrovi.

Když mi bylo –náct let, příliš jsem si neuvědomoval existenci něčeho takového, jako je podtext v povídkách a románech, které jsem nenasytně hltal v čase, který měl být vyhrazen učení. Určitě si moc nevzpomínám na většinu doporučené školní četby (výjimkami jsou Pán much, Farma zvířat a Báječný nový svět), a hlavně na diskuse o nich, do kterých nás nutili učitelé.

Jestliže jde o literaturu fantasy, moje pouť začala E.R.Burroughsem (seznámil jsem se s ním ve vydáních Ace Books, se skvělými obálkami Franka Frazetty) a přes R.E.Howarda (opět Frazettovy obálky) mě dovedla ke Karlu Edwardu Wagnerovi a Fritzi Leiberovi. Je možné zde pozorovat určité trendy – čím dál tím větší obliba dark fantasy; velmi reálná pravděpodobnost, že jsem kupoval knihy, řídíc se jmény autorů jejich obálek; zarážející nepřítomnost Pána prstenů na tomto seznamu; a také, jak myslím, znaky zlepšujícího se vkusu.

Bez ohledu na to všechno (abych se tak opožděně vrátil na místo, kde jsem začal) si nepamatuji, že bych si uvědomoval, jak revoluční obsah je ukryt v dílech posledně jmenovaných autorů, zvláště v povídkách Fritze Leibera, opěvujících dobrodružství dvou neobvyklých hrdinů. Nedoceňoval jsem plně krutý humor, obsažený v těch povídkách. Popravdě řečeno, nebyl jsem s to ho docenit dlouhá léta. Podobný postup v mé četbě bych mohl vysledovat i u sci-fi, , kde bodem obratu na mé cestě byli nepochybně P.K.Dick a Robert Zelazny.  

Většina spisovatelů, ať už vědomě nebo ne, skládá svou tvorbou hold autorům, na kterých vyrostli. Všichni znovu zkoušíme nalézt nadšení, jaké jsme cítili v dětství, a předat ho dalším čtenářům. Čtenářům, kteří určitě nečetli Burroughse, Howarda, Wagnera nebo Leibera. Tento hold má často poněkud vratký charakter. Autor snímá klobouk, ale současně významně mrká, a potom převrací celé schéma povídky na hlavu. Opravdový hold není jen jednoduchým napodobitelstvím. Cílem není jen prosté kývnutí hlavy mistra, nebo jeho ducha. Ne, jde o to, aby se ten mistr (nebo jeho duch) překvapeně narovnal. To je, samozřejmě, ambiciózní záměr, ale v tom právě spočívá opravdový hold.       

Steven Erikson se tedy svou povídkou pokouší navázat na tvorbu těchto klasiků dobrodružné literatury. Možná by nebylo na škodu připomenout si, co mají tito tvůrci společného. Všichni vynikli v žánru epické, dějem překypující a někdy poněkud pochmurně laděné fantasy. Nekladli si žádné ambiciózní cíle – jejich díla měla prostě pobavit čtenáře a jim samotným zajistit živobytí. Jejich povídky měly většinou vcelku jednoduchý scénář – hrdina (nebo hrdinové) někam jdou a při své cestě musí s někým bojovat, ať už silou, nebo důmyslem. Rozdíl proti Tolkienovi je ten, že většinou nenásleduje žádný klasický optimistický happy end (…a hodili Prsten do sopky a žili šťastně až do smrti), výsledkem je často spíš plichta a hrdiny žádný odpočinek nečeká. Vždyť čtenář čeká na jejich další dobrodružství…

Rozdíly zde samozřejmě jsou. Na Burrougsových dílech se zub času podepsal dost nemilosrdně, já osobně se třeba k Tarzanovi, oblíbené to četbě mého dětství, už asi nikdy nevrátím. Zato Howardovy povídky jsou dodnes překvapivě čtivé. Díla Fritze Leibera jsou samostatnou kapitolou – u nás jsou sice zatím v podstatě neznámá a nedoceněná, ale o to lepší. Jelikož se jejich vydání konečně chystá i u nás, zřejmě jim věnuji samostatný článek.  Jak však Erikson napsal, jeho cílem nebylo pouhé kopírování. Klasické schéma proto tvůrčím způsobem použil a kapku poupravil.

Děj je umístěn do světa „Malazské knihy padlých“, do města Lalůni. Někteří lidé v něm zrovna mají vážné potíže.  Emancipor Reese právě přišel o práci a co nejrychleji potřebuje sehnat novou. Doma ho čeká hádavá manželka a kupa hladových krků, takže by měl spěchat. Je tu však háček – jeho šéfové často předčasně umírají násilnou smrtí… S takovou pověstí se nové zaměstnání shání jen těžko. Naštěstí by o jeho služby měli zájem dva gentlemani zabývající se magií, jménem Bauchelain a Korbal Špičák. Emancipor nevěří vlastnímu štěstí, ale idylka netrvá dlouho…  Seržant Guld z městské stráže má také problém. Ve městě někdo vraždí lidi blízké vládnoucí vrstvě. Vrah pracuje stylem připomínajícím Jacka Rozparovače. Novinky o takových událostech se pochopitelně šíří rychle a město zachvacuje panika. Ti čtenáři, kteří znají Vzpomínky ledu, už jistě mají jasno, kdo je pachatelem. Děj povídky je i přes relativně malý prostor propracovaný a napínavý. Čtenář se tedy nudit nebude. V tomto bodu se autorovi povedlo bez problémů vyrovnat svým vzorům. Ovšem pozor, přidal i něco navíc. Hlavní hrdinové jsou skvěle prokresleni a jejich jednáni vede velice věrohodná motivace. Emancipor chce dobrou práci. Charismatický čaroděj Bauchelain chce hlavně klid. Korbal Špičák je eunuch posedlý stvořením nového života (z použitého materiálu). Seržant Guld chce chytit vraha. Jenže prozřetelnost a autor chtějí jinak – žádný z nich nedostane to, co by chtěl. Emanciporovo zklamání je asi největší – práce pro dva šílené nekromanty není přesně to, co by chtěl, ale vystoupit z plující lodi už nejde. Nashledanou při dalších dobrodružstvích…

Autor si dal práci a kromě hlavních postav přestavil čtenáři i panoptikum rázovitých postaviček, dotvářejících atmosféru a popohánějících děj kupředu. Město, ve kterém se děj odehrává, si zase malebností nezadá s Leiberovým Lankhmarem. Když si k tomu přidám i šťavnaté dialogy a špetku humoru – co víc by si mohl fanda fantasy přát? Erikson se se zadaným úkolem vypořádal na jedničku. V kontextu jeho díla se jedná spíše o krok stranou, ale o krok podařený. Doufejme, že ne poslední. Výsledek je velmi zajímavý a nezbývá než věřit, že se s ním co nejdřív setkají i čeští čtenáři.