Druidismus a náboženství Keltů

Obsah:

1. Charakter keltského náboženství
2. Posvátno a symboly
3. Chrámy a posvátná místa
4. Součásti náboženského rituálu
5. Keltský rok
6. Svět mrtvých
7. Druidi
8. Závěr
9. Seznam použité literatury

 

1. Charakter keltského náboženství

Keltové byli, stejně jako jejich příbuzní – Germáni, hluboce mystičtí. Jejich život byl doslova prodchnut náboženstvím, ale jejich víru usměrňovaly různé okolnosti. Narozdíl od Germánů však Keltové nebyli tolik ovlivněni válčením a pleněním, Keltové nežili ve stínu meče. Navíc Keltové měli své kněze – druidy, a to je také pokládáno za jeden z důvodů, proč Keltové mnohem dříve přijali křesťanství.

Vyšší formy náboženství (u Keltů druidismus) se objevily v keltském životě poměrně pozdě, nanejvýš několik století před naším letopočtem. Předtím se vyskytovaly hlavně kulty, které přetrvaly z hlubin věků a různě se pozměňovaly podle přínosů různých skupin, které tvořily keltský lid. Základem těchto kultů byl kult bohyně-matky (později známou jako bohyně Danu), kult přírodních sil a kult hrdinů. Bohyně v keltských náboženských představách vládla přírodě, zatímco bohové ovládali společnost lidí. Lid Keltů byl původně válečnickým lidem, a tak je kult hrdinů patrný v jeho pojetí světa lidí i světa bohů. Ve všem, co je obklopovalo, Keltové spatřovali vliv neviditelných duchů, z nichž každý měl svou oblast, kterou chránil. Narozdíl od lidí antické kultury, kteří byli převážně tvory městskými, byli Keltové venkovští a proto žili v bezprostředním styku se silami, které tvoří přírodu. Vyznávali náboženství půdy – země, uctívali prameny, hory a stromy. Rovněž ctili různé rostliny, obdařené v jejich představách magickou mocí. (například šalvěj, sporýš a nebo ze stromů dub)

Zvláštní je fenomén odporu proti bohům. Každý keltský hrdina s bohy nejprve bojuje, soupeří a pak teprve je uctívá. Nejposvátnějším stromem byl dub porostlý jmelím, které na rozdíl od jiných rostlin kupodivu nečerpá sílu ze země, ale z nebes, a tím se staví bohům na odpor.

Kult bohyně-matky, symbolizovaný sekerou, kult přírodních sil a neviditelných „géniů“ a kult hrdinů byl v lidovém podání neobyčejně živý, jelikož uklidňovala úzkost prostých, chudých lidí. Naopak však ne zcela uspokojovala ty, kdo přemýšleli o základních problémech lidského života.

Druidové, tvořící vyšší vrstvu, se tak stali zosobněním víry jakoby vyvěrající z dávné indoevropské podstaty, ze které Keltové pravděpodobně pocházeli. Proto mají keltské představy ledasco společného s představami, které nacházíme ve védách. Polytheismus vyjádřený v Rghvédě a učení o převtělování a nesmrtelnosti duše se vyskytují i v keltském náboženství.

 

2. Posvátno a symboly

Keltové se snažili vniknout do oblasti posvátna některými postupy, jejichž působivost poznali. Základem tedy byly obřady a kultovní rituály, ale jejich účinnost zvyšovaly další prostředky. Výkřiky, kterými si bojovníci pomáhali před zahájením bitvy, hrály svůj úkol i při záležitostech kultovních. Na Kelty mělo obrovský vliv slovo, vždyť i Římané je pokládali za skvělé řečníky. Významné byly rovněž hudba, zpěv a tanec. Při obřadech skutečného „styku s nadpřirozenem“ se též pravděpodobně užívaly různé psychoaktivní látky, mezi kterými převažovala medovina a pivo.  Tyto se uchovávaly v bronzových nádobách, zvaných situly. Tyto nádoby s posvátným nápojem se někdy přenášely, častěji však převážely v kultovních vozech. Fragment ryté hliněné nádoby nalezené v Šoproni v Maďarsku znázorňuje jeden takový kultovní průvod: na voze taženém dvěma voly je velká situla s víkem, před ní jede jezdec, za ní jde několik lidí pěšky. Na jedné situle jsou zase zobrazeny dvě postavy, jak nesou velkou nádobu na tyči, jejíž konce podpírají rameny. Doprovází je celý průvod.

Tyto i další doklady nasvědčují, že u Keltů byly nápoje způsobující posvátné opojení velice důležité, a to po dobu velmi dlouhou – až do šestého století. Nádoby byly posvátné jak svým tvarem, podobným děloze, tak případným obsahem, kterým byl nápoj s magickou mocí – podle představ umožňovaly přechod od smrti k životu.

Samozřejmě nádoba s medovinou nebyla jediným posvátným symbolem keltské víry. Keltové užívali od počátku svých dějin předměty z okolního světa jako své svaté symboly – stromy, vztyčené kameny nebo i abstraktní směsice čar, které jim podle představ umožňovaly podílet se na kosmickém životě.

K těmto symbolům se postupem času přidávaly další – sekyra jako znak bohyně-matky, blesk, společně se sekyrou symbolem dvou základních lidských instinktů – lásky a války, dalším zdrojem mnoha symbolů bylo slunce. K nim se přidávala posvátná zvířata – labuť, uctívaná hlavně v severní Evropě a mluvící havran, spjatý s bitevním polem. Ze savců kočka, která byla jako symbol čarodějů o svátku letního slunovratu upalována a trýzněna, kanec, symbol odvahy, kůň, zosobňovaný bohyní Eponou, která měla rovněž velký vliv na říši mrtvých, a had, tajemné zvíře, které žije hluboko v zemi a střeží tam poklad – hadí vejce.

Postupem času se tento inventář symbolů rozšiřoval vlivem jiných civilizací. Objevil se pantheon mnoha božstev složité povahy. Například trojice Taranis, Teutates a Esus. Taranis, podobný germánskému Thorovi, byl bohem hromu a Římané ho spojovali se svým Jupiterem. Svou povahou se však spíše blížil Merkurovi. Pro nedostatek přesných údajů jsme však v keltském pantheonu poněkud ztraceni. Kromě výše zmíněných známe ještě jiná božstva. Například Ogmios, bůh slova, bývá nejčastěji zobrazován s řetězy, vedoucími od jeho jazyku k uším jeho posluchačů. Velký vliv měl rovněž kult Cernunna, božského jelena, který byl znám jako průvodce duší. Keltové pokládali jelena za tajemného tvora s magickou mocí, který dokáže neopatrného lovce zlákat na stezky směřující do říše smrti. Protože však jeleni v zimě shazují paroží a na jaře mají zase zbrusu nové, byl jelen rovněž pokládán za symbol znovuzrození a obnovy. Zánik keltského světa neznamenal konec Cernunnova kultu. Důkazem je svědectví jednoho anglického opata, který tvrdil, že Keltové uctívají ve svých svatyních jeleny ještě v 8. století.

 

3. Chrámy a posvátná místa

Mnohé křesťanské kostely, kaple a chrámy (např. Notre-Dame v Paříži nebo Carnacká kaple v Bretani) jsou vystavěny na keltských svatyních a mohylách. V nížině Morbihanského zálivu v Bretani i na vřesovištích v Anglii jsou menhiry, zbudované neolitickým obyvatelstvem. Menhiry Keltové pokládali za svatá místa a konali k nim poutě. Posvátnými byly rovněž opuštěné ostrovy, hlavně na atlantském pobřeží, podle Keltů osídlené bohy nebo čaroději a čarodějnicemi. Například na ostrově Namnette v ústí Loiry podle tradice jednou za rok snímali střechu svého chrámu a ještě téhož dne ji znovu nasazovaly. Pokud některá z nich břemeno upustila, ostatní ji roztrhaly na kusy. Ale nejdůležitější místa keltské víry byly: les, voda a hory.

Kelty zvlášť uchvacoval neproniknutelný les pokrývající Severní Evropu. Nebyl objeven žádný chrám ani svatyně, protože místem kultu bylo přirozené místo nějaké mýtiny u dubu, tradičního symbolu nebeské moci. Existoval například posvátný háj, popsaný Lucanem a který dal zničit Caesar. Lucanus ho popisuje takto:

„Od věčnosti mají háj, který nikdo nikdy nezneuctil. Nevládnou v něm prosté zdi svatyní ani nymfy, ale dík barbarskému obřadu jsou to památníky bohů, stély pokryté krutými oltáři a posvátný strom omytý lidskou krví.“ Hvozd byl rovněž sídlem druidů, jelikož zde rostl dub zimní, ze kterého mohli druidové získávat posvátné jmelí. Podle tradice chránili druidové hvozd před lidmi a svůj lid před mocí hvozdu. Strabón píše, že Keltové se v lesích schromažďují za úplňku, a slaví zde svátek boha, jehož nejmenují.

Keltové rovněž svatou pokládali vodu. Ne však obrovské množství vody v moři, ale vodu, která plyne mezi dvěma břehy a je sídlem neviditelných duchů, a hlavně prameny, tajně tryskající z hory a přeměňující se v proud, pohlcující vše. Některé prameny byly předmětem kultu, jak je zřejmé z různých spodobnění místního božstva a darů, které se zde našly. Například pramen Seiny, kde četné doklady hovoří o úctě k bohyni Sequaně, bohyni tohoto místa, byl považován za svatý. Ještě v římské době ho navštěvovali nemocní, kteří žádali bohyni o uzdravení, a jako obětinu nosili drobné předměty, znázorňující část těla, kterou si přáli vyléčit.

Pramen byl posvátný a byl spjat s horou, ze které tryská, a jejíž vrchol se ztrácí v oblacích. Hory jsou sídlem božstev, přitahují blesky a odedávna byly předmětem uctívání. Keltové někdy na mohylách svých mrtvých -budovali památníky, ale byla-li na blízku hora, stala se památníkem a posvátnou ona. V rovinách ctili lidé i sebemenší vyvýšeninu.

Vlastně téměř neznáme keltské chrámy. Keltové obraceli svou pozornost ke věcem přírodním a umělé svatyně začali stavět až pod římským vlivem. To umožňuje pochopit, proč odmítali obdařit své bohy lidskou podobou. Například je známo, že když Keltové dobyli Delfy, jejich náčelník Bennus se pohrdavě vysmál řeckým bohům, kteří byli spodobněni jako lidé.

Je známo pouze několik kamenných chrámů, například chrám na vrcholu Puy de Dome nebo věž ve Vésonu v Périgueux. Pro tyto chrámy je přízračné, že vnitřní část chrámu je kruhová a je obklopena sloupovím či ochozem. Vnitřek chrámu byl vyzdoben cennými předměty zasvěcenými božstvům.

 

4. Součásti náboženského rituálu

Při zkoumání keltského náboženství překvapí jeho nevšední krutost, někdy až brutalita a zároveň hluboká, vyhrocená spiritualita. Podle většiny římských autorů byly keltské rituály barbarské a nesmírně krvavé. Na druhé straně však antické umělce přitahovala druhá stránka keltského náboženství, neboť víra Římanů byla ryze materialistická. Navíc nebyli sami prosti krutosti, kterou Keltům vytýkali. Oběti tedy nepřinášeli jen Keltové, u nich šlo sice o velice důležitý, ale rozhodně ne o tak rozšířený zvyk, jak by se nám starověcí autoři snažili namluvit.

Lov trofejí, zvyk doložený v několika památnících, Kelty vybudovanými na jihu Galie, byl pravděpodobně povinný a rituální. Docházelo k němu, když se mladíci blížili k dospělosti. Například v Ulsteru se mladíci vydávali přes hranici do Connachtu a museli odtamtud přinést lidskou hlavu. Teprve potom se stali právoplatnými bojovníky. Král Ulsteru žil v paláci o třech částech. V první bydlel, v druhé měl zbraně a ve třetí vystavoval hlavy svých nepřátel. Kult uťatých hlav (respektive kult lebky, který pochází už z doby více než před sto tisíci lety) hrál v keltských rituálech nesporně velice významnou roli. To může vysvětlit i krvavé obřady, které byly Keltům tak vytýkány. Byly ostatně pouze závěrem kultovního obřadu, veřejným náboženským aktem, na kterém se dav diváků intenzivně podílel. Potřeba lidských obětí vysvětluje, proč justice většinou odsuzovala k smrti a proč Keltové nebrali zajatce.

Každý bůh údajně požadoval jiný druh oběti. Esus vyžadoval věšení svých obětí na stromy, bůh hromu Taranis byl usmiřován upalováním, k poctě Teutatově topili oběti v kádi s vodou. Bylo také zvykem vyhlédnutou oběť seknout do boku a podle jejích křečí věštit budoucnost. Obvyklé bylo rovněž ukřižování. Oběti byly před obřadem zposvátněny a ozdobeny květinami. Obětování byla závěrečná fáze náboženských obřadů, ve kterých hrály podstatnou roli i posvátné nápoje, tance, zpěvy a procesí.

 

5. Keltský rok

Keltové měli dva velké svátky – samain, který se slavil při příchodu zimy, a beltine, slavený prvního května. Dalšími dvěmi důležitými svátky byly 1. únor, imbolc, a 1. srpen, lugnasad. Tyto svátky byly slaveny na celém keltském území a účastnil se jich celý keltský lid. Kromě těchto se samozřejmě slavily lokální svátky, spjaté s tou nebo jinou božskou mocí.

Keltský rok nebyl spojen s obděláváním půdy, o čemž svědčí i jeho rozdělení na dvě období. První začínalo  1. května svátkem beltine, kdy už je dostatečné teplo a tráva dost vysoká, aby bylo možné vyvést dobytek z chléva, zatímco druhé začínalo 1. listopadu, o svátku samain, kdy nadcházela zima, kdy bylo nutno opustit přírodu a vrátit se s dobytkem domů.

Svátky jsou zpravidla spojeny s pověstmi, které nejsou pravděpodobně ničím jiným než mýty o významu svátků. Například beltine připomíná, jak se v Irsku vylodili první vetřelci, synové Partholonovi. Prvního srpna, v den svého svátku, bůh Lug, vládce slunce, umírá, stejně jako fomorové, bytosti z onoho světa. Prvního listopadu zuřila v Mag Tureku veliká bitva božstev, v níž se fomorové utkali s lidem bohyně Danu. Imbolc, který v keltském kalendáři odpovídá Hromnicím, měl souvislost se znovuzrozením rostlinstva a laktací ovcí. Měl asi i souvislost s římským svátkem lupercaliim, v Římě slaveným na počest boha Luperka, ochránce stád. Při nich kněží obětovali kozy, jejich kůže rozřezali na řemeny, nazí běhali městem a bili jimi, koho potkali. V Římě tyto obřady trvaly až do konce 5. století, kdy je zrušil papež Gelasius. Keltové měli s tímto svátkem spojené různé zvyky. Například v některých částech Skotska bývalo zvykem ustlat lože z obilí a sena. Někdo z obyvatel domu poté třikrát zvolá: „Brigito, Brigito, pojď, máš lože připraveno.“ Brigita je zde samozřejmě zosobněním bohyně rostlinstva.

Svátek beltine symbolizoval plodnost, začátek tepla a léta, vítězství síly života nad smrtí. Slavnost se konala z 30. dubna na 1. květen a tato tradice se uchovávala po celý středověk. Podle lidové víry v tuto noc vrcholila moc čarodějnic a lidé je vyháněli. Bylo zvykem zapalovat ohně, skákat přes žhavé uhlíky, zahánět čarodějnice křikem a povykem. Všude se odráželo světlo ohňů, šířilo se požehnání, síly smrti ustoupily.

Léto se ujalo vlády, přišel první srpen, lugnasad, svátek boha Luga. V ten den se shromažďovaly zástupy a oddávaly se nejrůznějším radovánkam. V Lyonu, tehdejším Lugdunu, se například konala veliká řečnická soutěž, v níž poražení odměnili vítěze tím, že na něj pronesli chvalořeč. Jestliže posluchači usoudili, že řečník podal příliš špatný výkon, vykoupali jej v Rhoně.

Nepříznivé období zařínalo prvním listopadem, který byl keltským Novým rokem a dnem, kdy mrtví vtrhli do světa živých. U Keltů narozdíl od Římanů nežila božstva odděleně od lidí. Byla nadčasová a na posvátných místech žila životem smrtelníků. A jednou za rok, na samain, se mísily říše živých a mrtvých, svět duchů a lidí. Magické šiky se vyrojily ze svých sídel a strhly všechny přehrady, bránící jim ve vstupu. V chaosu se smísily duše živé i mrtvé. Bludné bytosti z říše mrtvých se přicházely ohřát do svého někdejšího domova a živí se je snažili usmířit oběťmi. Když nastal úsvit, mrtví se vrátili zpět do své říše. Začalo zimní období, v němž se všechno uzavřelo do sebe.

6. Svět mrtvých

V keltském rituálu byla nejokázalejším náhrobkem mohyla, podle nebožtíkova významu větší nebo menší. Pohřby významných osobností byly podnětem k honosným obřadům. Náčelníka pohřbívali s jeho zbraněmi a osobními předměty. Vedle něho, do násypů mohyly, ukládali jeho potomky, zatímco okolo byly menší mohyly členů rodiny a příslušníků klanu. Jak přibývalo obyvatelstva, mohyly vystřídaly hřbitovy s individuálními hroby, v nichž mrtví leželi hlavami k západu. Husté zalidnění v některých oblastech způsobilo, že pohřebiště byla zvlášť četná, například ve Švýcarsku a v povodí Marny. V jejím okolí se našly i některé z nejkrásnějších hrobů s vozy. V keltské společnosti byl výrazem společenského postavení kůň. To vysvětluje, proč se povozy se spřežením ukládaly v mohylách.

Zvlášť velký počet hrobů byl u pramenů, které souvisely s kultem bohyně-matky, a kde byli pohřbení chránění posvátným místem. Hrob měl podobu obdélníkové jámy se dvěma vyhloubenými rýhami, do nichž se postavila kola vozu, takže náprava spočívala na zemi. Na voze ležel zemřelý, vedle něho kopí, meč, několik oštěpů a někdy i bronzová přilba. Byl obklopen šperky, nádobami, často dovezenýma z Řecka nebo Etrusie, a různými potravinami, většinou čtvrtkami kanců nebo vepřů. O smutečních obřadech je jen málo zpráv, jisté fragmenty hovoří o závodech vozů, předstíraném boji a smutečních průvodech.

Keltové nikdy neoddělovali zásvětí, svět mrtvých, od světa živých. Někdy, například o svátku samain, se jedni i druzí mísili, a osobnosti ze světa mrtvých mohly vnikat do světa živých, tak jako někteří hrdinové měli naopak přístup do světa mrtvých. Vstupovalo se do něho určitými jeskyněmi, horami, jezery či močály. Vchod býval často i na nějakém ostrově. Víra v zásvětí na ostrově se dochovala až do středověku – ostrov se jmenoval Avalon.

Podle galských tradic byla říše mrtvých nádhernou zemí, do které se plulo skleněnou lodicí. Na obzoru za mořem bylo vidět velkou věž, ale každý, kdo se k ní snažil přiblížit, byl odnesen mořskými proudy. Za věží se nacházely úrodné roviny porostlé stromy, nesoucím stříbrná jablka, vydávající tak líbezný zvuk, že člověk při poslechu tohoto zvuku zcela zapoměl na všechny strasti. Všude kolem se popásal nekonečná stáda vepřů, což umožňovalo šťastným nebožtíkům konat další a další hostiny. V potocích teklo víno a medovina. Mrtví na tomto ostrově byli stále mladí a krásní.

>Tradice keltského lidu, žijícího v symbióze se smrtí, zcela nezanikly. Například v Bretani se dodnes dochoval zvyk, podle kterého je nutno uchlácholit duši mrtvého neboli anaonn milodary a obětmi. Proto nedělní kostelní sbírka zahrnuje i obřad věnovaný anaonnu. Výběrčí obchází s pokladničkou, která má na černém pozadí bílou lebku se zkříženými hnáty, a který při každé almužně zamumlá: „Anaonn vám to oplať.“

7. Druidi

Keltové od počátku své historie prováděli úkony, které měly ovládnout iracionální síly, jimiž se cítili obklopeni. S určitostí lze říci, že Keltové vnímali náboženské problémy zcela odlišně od Římana. Keltové vnímali božstva především svou citovostí, která jim umožňovala podílet se na veškeré přírodě. V tom se hluboce odlišovali od Latinů, lidí málo mystických, spíše diváků než tvůrců, jejichž božstva se velice podobala lidem.

Keltské náboženství mělo dvě stránky – první byla určena prostému lidu, zahrnovala různé pověry a drobné rituály, zatímco druhá se obracela k elitě, k těm, kdo se zabývali lidským osudem. A tou elitou byli právě druidové, kteří působili v Galii i v Británii, ale nikoli v Germánii. Druid, člověk boží a člověk vědy, mohl být rovněž válečníkem, například druid Diviciacus Haedujský velel jednomu římskému sboru.

Kořeny druidismu je třeba hledat v daleké Indii. Indické náboženství totiž podnítilo vznik antického orfismu, který zase byl základem k učení pythagorejskému, které Keltskou intelektuální elitu silně ovlivnilo. Druidi tvořili kastu velice podobnou indickým bráhmanům.

Druidové měli rozmanité funkce – byli vychovateli mládeže, soudci ve sporech jednotlivců i skupin, náboženskými vůdci, pokládané za rovné králům, duchovními i věštci.

Druidi byli vychovateli. Šlo o výuku ryze ústní. Učitel vykládal látku jako zpívané rytmické básně, které žáci pozorně opakovali. Žáci si osvojovali výklad tradic, morálku, pověsti, tvořící keltskou mytologii. Jiná společenská úloha druidů byla soudcovská. Rozhodovali o sporech jednotlivců i skupin, přičemž odsouzený, který se nepodrobil, získal pověst bezbožníka a byl vyobcován. Druidi soudili hlavně zločiny, přičemž vynesení mnoha rozsudků pokládali za předzvěst hojnosti a plodnosti země. K přezkoumání se jim však dávaly i samotné důvody válek. Druidové šířili náboženské učení, jehož podstatou byla zásada: „Cti bohy, buď statečný a nepáchej zlo.“ Věštili pomocí různých znamení, ale rovněž z úsudku a dohadu.

Druidové každoročně sněmovali v zemi Carnutů, na mýtině obrovského hvozdu, pokrývající jižní část Pařížské pánve. Za odznak druidství se pokládalo jmelí. Sekalo se šestý den po novoluní, přičemž se obětovali dva bílí býci.

Filosofie Keltů byla mystická a lépe chápala povahu věcí než jejich vnější zjev. Věřili, že všechno je konečné a že svět zanikne za katastrofy, při níž se oheň a voda vymknou lidské kontrole a budou si vládnout samy.

 

8. Závěr

Keltové byli prvním národem, který antičtí historici zaznamenali na našem území. V latinském názvu naší země – Bohemia, se dodnes ozývá jméno jednoho keltského kmene, Bójů. Se stopami Keltů se setkáváme při pozorném pohledu na každém kroku a část našeho území náleží ke krajinám, v nichž se utvářela jejich historická podoba. V jihozápadních Čechách zbyly četné mohyly, vybavené často bronzovými nádobami a šperky, někdy i zlatými. Keltská historie skončila na našem území přílivem Germánů na přelomu letopočtu, ale jejich civilizační dědictví převzali i jejich následovníci. Jen málo jiných ras bylo tak poetických, jako Keltové. Nechybělo jim nic: mytologie, lyrika, epopej, romantická imaginace ani silné náboženské cítění. Fascinovali mnoho autorů přede mnou a pevně věřím, že stejně zapůsobí i na mnoho dalších. Jejich náboženství je pojem značně široký a tato práce je pouze pokusem zachytit zlomek z něj. Keltský lid podstatně ovlivnil vývoj značné části Evropy. Ačkoliv nikdy nevytvořili žádný pevnější státní útvar, dokázali dobýt Řím, dostali se až do Malé Asie a jejich odkaz se stal důležitou složkou evropské civilizace jak v technice, tak ve výtvarném umění či v literatuře. Je velká škoda, že se dochovalo tak málo poznatků o jejich jistě úžasném náboženství a že většina poznatků je pravděpodobně tak zkreslená antickými autory, že dnes je už jen těžko možné určit, co je pravda a co je fikce.

9. Použitá literatura

Bělina, P. a kol.: Dějiny evropské civilizace (Paseka 1995)
Filip, Jan: Keltové ve střední Evropě (Praha 1965)
Filip, Jan: Keltská civilizace a její dědictví, třetí vydání (Nové obzory vědy, 1963)
Mauduit, J. A.: Keltové (Panorama, 1979)