Druhá ukázka z knihy F. Kotlety Bratrstvo krve

„Rodičům to nevadí?“
„Že si domů vodím starší kluky? Asi by jim to vadilo, ale já jim to neříkám,“ uculila se na mě Petra.
„Myslel jsem tu bednu na mrtvoly,“ pokynul jsem hlavou k černé dřevěné rakvi, ležící uprostřed pokoje na infantilním béžovém koberci s motýlky, ptáčky a květinkami. Kromě toho koberce bylo všechno v pokoji černé – závěsy, plakáty hudebních skupin s divnými názvy a hošíky s černými vlasy, stříbrnými řetízky a sladkými úsměvy, uschlé růže nabarvené na černo, černé prostěradlo, černými malůvkami pomalované stěny a všude poházené černé oblečení od kalhotek po svetry. Kdybych věděl o tom, že tahle šestnáctka miluje emo a gotiku, sehnal bych si někde i černý kondom.
„Matku to děsně žere. Fotr na to sere,“ mávla rukou. Zula si konečně boty (černé gladiátory) a hodila je doprostřed místnosti.
„Rodiče nepřijdou?“
„Matka je v lázních a fotr má noční šichtu. Dělá felčara v lochu. Vrátí se k ránu a do mýho pokoje ani nepáchne. Stačí si dávat pozor, až budeš odcházet.“
Teď si sundala i lehkou mikinu (černou s kapucí), lehla si do rakve, roztáhla nohy, takže čouhaly ven a zapálila si cigáro. Jak tak ležela, vytékaly jí pomalu z pod (černého) trička ven prsa snad velikosti pět (bílá). Petra měla při svých sto šedesáti centimetrech délky možná přes sedmdesát kilo, takže byla docela tlouštík. V jejím mladičkém věku to ovšem zas až tolik nevadilo. Mladý holky jsou pěkné i tlusté. Obvykle si sice vybírám lepší zboží, ale dnes večer jsem nebyl v nejlepší formě a jediná holka, kterou se mi v klubu podařilo sbalit, teď přede mnou ležela v rakvi a kouřila cigáro. Navzdory všem hloupým legendám a mýtům jsem v rakvi nikdy neležel. Nejblíž jsem se k ní za celý svůj život přiblížil až teď.
Klekl jsem si k Petře a začal jí hladit po stehnech. Típla tu svou smradlavou Startku, přimhouřila oči a začala vrnět jako kotě. Tlustý holky jsem měl vždycky rád. Alespoň s tím nikdy nedělaly cavyky. Od tlustý holky člověk nikdy neslyšel „Jenom do kalhotek“ nebo „Ty si nech kalhoty“. Kdepak. Vždycky byly vděčný, když o ně kluk jako já projevil zájem.
Levačkou jsem jí rozepnul kalhoty, rychlým pohybem se jí dostal tam, kde je ženská nejzajímavější, a začal jí masírovat poštěváček. Pravačkou jsem jí vyhrnul triko a ošahával prsa. Byla typ, kterému se říká tající sněhulák. Velká masa, která se – když, holka leží na zádech – rozteče po hrudníku, ale zase o to příjemněji se ta velká prsa hladila a masírovala.
V kalhotách jsem měl napnuto k prasknutí, takže v tenhle okamžik už bych klidně osouložil i klokana.
Postavila se. Stáhl jsem jí kalhoty i s kalhotkami a hodil je na dno rakve. Klekl jsem k ní a začal jí lízat poštěváček. Nechtěl jsem to příliš natahovat, stačilo jen trošku ji rozparádit, protože evidentně nebyla ani trochu frigidní. V kleku jsem se zbavil kalhot a trenýrek a vrazil jí svůj penis do vlhké štěrbinky.
Sex.
Sex je to jediné, co vás nepřestane bavit ani po sedmi stech letech.
Petra vzdychala poněkud teatrálně. Začínal jsem ji podezírat, že trošku přehrává a snaží se předvádět. Asi i tohle patří k emu.
Už jsem se blížil do finále, když mě v nose zarazila nebezpečná kombinace vůní – fialky a kouř z drahých cigaret. Vůně sem vnikla pootevřeným oknem Petřina pokojíčku, které vedlo do rozlehlé zahrady rozpadajícího se domku jejích rodičů.
I přes hekání souložené šestnáctky jsem slyšel tiché našlapování. Patřilo jedinému páru nohou. Oddechl jsem si a rozhodl se, že tuhle práci dokončím, i když mě za oknem čeká vlastní Matka.
Jestli jsem něco podcenil, pak Veroničin smysl po škodolibost.
„Jak se ti šuká, synku?“ zeptala se vysoká blonďatá upírka náhle sedící na parapetu okna otevřeného dokořán.
Petra přestala hekat. S leknutím se otočila a pokusila se mi vysmeknout. Tohle jsem nehodlal tolerovat. Rozdělaná práce se musí dokončit. Zrychlil jsem frekvenci přírazů a než si stihla Veronika zapálit cigaretu, dojel jsem do finále. Teprve pak jsem povolil stisknutí Petřiny emo-zadnice. Zůstaly na ní červené otisky prstů.
Dívka chňapla po svých kalhotách a o překot se do nich začala soukat.
„To je tvoje stará, nebo co?“
„Stará, to ona je, broučku, ale mnohem víc, než si myslíš.“
Zahodil jsem použitý kondom na podlahu a také se oblékl. Ochranu jsem nepotřeboval. Upíři jsou všichni neplodní, ale většinou jsem ho používal. Pro klid ustaraných dívčích těhotenstvíbojných dušiček a také, abych je vychovával k zodpovědnému sexu.
„Máme práci, Jane,“ konstatovala Veronika, zatímco se škodolibě šklebila na červenající se dívku.
Veronika měla narozdíl od ní dokonalé tělo. Vysoká, štíhlá, malé, pevné prsy, útlé boky, dlouhé nohy, aristokratický nos, prostě úchvatná kráska. Jenže když ji znáte sedm století a z toho dvě jste s ní souložili celkem pravidelně, i taková sexuální dračice vás přestane přitahovat.
Mě to s ní přestalo bavit už po dvaceti letech, ale nikdy bych se jí neodvážil to přiznat.
Místo odpovědi jsem jenom pokýval hlavou, zamával nešťastné holce na rozloučenou a vyskočil otevřeným oknem ven.

* * *

„Rakve. Pche, kam na to ta děcka chodí?“
Místo odpovědi jsem jen pokrčil rameny.
„Žijí v nudné době. Nemusí se bát, že umřou na nějakou nemoc, ani se nemusí bát žádné války, protože by to kartani nedovolili. Mají žrádla nad hlavu, a tak vymýšlí hlouposti jako spaní v rakvi. Tebe by někdy taková pitomost napadla?“
Tentokrát jsem zavrtěl hlavou.
Veronika si zapálila cigaretu a místo dalšího monologu úvah na téma dnešní mládež pustila rádio. Přejížděli jsme zrovna rakousko-italské hranice, takže se na nás vyvalil svižný německý rock and roll. Nějaký prušáček s vyřvanými hlasivkami zpíval o tom, že má svou holku sice rád, ale když byl malý, slíbil si, že se vyspí s dvaceti holkama a …
„Sliby se maj plnit, bejby, ou jééé.“
Dvacet holek? Já jich měl možná dvě stovky. Ale kdo by to za ty roky počítal. Většina z nich se už stejně dávno rozpadla v prach. Dvě z těch, co ještě dýchaly, teď seděly v tomhle černém Hummeru.
Když na jaře 1486 Veronika zjistila, že jsem z Kateřiny bez jejího svolení udělal upírku, málem mě zabila. Z výprasku, který mi svým mečem uštědřila, jsem se vzpamatovával týden. Nevím, co ji naštvalo víc. Jestli porušení zákona, který pravil, že upír mladší dvou set let nesmí bez povolení svého tvůrce zrodit nového upíra, nebo to, že jsem si nabalil atraktivní zrzku s větším poprsím než má ona a sexepílem, který ve své době udělal z holky spící teď na zadním sedadle nejvyhledávanější prostitutku v celé Praze. Všichni jí nabízeli zlato nebo sňatek. Já měl trumf, který přebil všechny jejich karty – nesmrtelnost. A když mi Kateřina roztáhla nohy, bylo mi úplně jedno, jestli mě Veronika zabije nebo ne.
Ještě pořád mě Kateřina přitahovala. Oč těžší to bylo, že jsem tu mrchu naposledy souložil za třicetileté války. Vůbec nevím, jak se podařilo Veronice ji najít. Zmizela mi z očí už tak dávno, že jsem si pomalu přestával pamatovat, jak vypadá. Jenže moje Matka je od smrti Triglava hlavou české rodiny a je to její povinnost, mít přehled o všech svých ovečkách. Navíc za každou z nich nesla zodpovědnost před Ivanem, vůdcem slovanského klanu. Kateřina zřejmě nikdy nezmizela z dohledu jejích špehů. Stejně jako já. Jenže já jsem se Veronice nevyhýbal. Měl jsem Matku upřímně rád a jednou za čas jsem jí dokonce i přinesl z trafiky cigarety omotané růžovou mašlí.

Na dálnici jsem zahlédl ukazatel s nápisem Roma. V Římě jsem byl naposledy za papeže Klementa XIV., kdy vrcholila válka mezi germánským a římským klanem. Ivan nás poslal Římanům na pomoc. Bál se, že pokud prohrají, ovládnou Evropu Gerhardovi Germáni. Bohužel měl pravdu. Do Říma jsme dorazili pozdě. Masakr v ulicích nepřežil ani Gaius Septimus, upír, který odebral Romula a Rema vlčici a pomohl jim vybudovat město na dvanácti pahorcích.
Po germánském vítězství se stal Řím de fakto upíroprostým městem a tudíž neutrální zónou. Nikdo tu nebyl doma, protože původní vládcové už si dávno někde v pekle opékali buřty. Právě proto se zřejmě Rada Bratrstva krve rozhodla uspořádat zasedání klanů tady. Ani Veronika nevěděla, proč Sibet a Gumbo zasedání svolali. Všichni jsme ale tušili, že jde o kartany, ty malé žluté potvůrky, které si před rokem přiletěly z kdovíkajé vesmírné prdele a rozhodly se, že obyvatelstvo modré planety je další vhodnou kolonií jejich impéria.

* * *

Každá generace má události, které se jí vryjí do paměti, dny, o nichž si každý i po dvaceti letech vzpomene, co během nich dělal. Generace, která právě žila, měla takových dnů opravdu hodně. Třeba jedenácté září 2001, kdy mohamedáni zaútočili na newyorské Světové obchodní centrum, patnáctý leden 2015, kdy se organizaci Al-Kajda podařilo odpálit jadernou nálož ve Washingtonu, a také osmnáctý říjen 2019, den, kdy se odmlčely vesmírné družice i satelity a na všech televizních kanálech se objevila žlutá postavička velitele kartanské flotily, nabízející lidstvu připojení ke Kartanskému impériu, blahobyt a světlé zítřky při bratrském soužití s mírumilovnými mimozemšťany.
Nebo zničení Země.
Světoví vůdci si vybrali první řešení. Až na pár fanatiků, kteří začali odpalovat bomby na náměstích a střílet na robokopy, jak se podle starého akčního filmu říkalo dvounohým a čtyřrukým robotům, kteří sloužili jako schránky pro pohyb kartanů na naší planetě, to lidem ani moc nevadilo.
Věci v podstatě pokračovaly dál po svých vyšlapaných cestičkách. Jen světovým vládám dávaly dobré rady kartanšní poradci a pozemský průmysl se zapojil do vyzbrojování jejich vesmírné flotily. Spolu s novými technologiemi, které okupanti přinesli, to ve většině zemí planety srazilo nezaměstnanost pod jedno procento. Většina lidí slintala nad svou ufo-okupací blahem.