DragonLance: Svět dračího ohně a ostrých mečů II

Čaroděj v černém plášti
Po úspěchu první trilogie se Hickman s Weis museli vyrovnávat se záplavou dopisů od svých fanoušků. A nebyly to dopisy jen pochvalné, i když těch byla většina. Mnoho čtenářů vytýkalo autorům smrt Sturma, který si získal velkou oblibu. Ale, jak Margaret Weis tvrdila, Sturm byl vždy tragickou postavou a smrt tohoto rytíře byla předurčena už od počátku. Zemřel tak, jak by si to sám přál, při obraně svých přátel a v boji proti zlu. A přestože zemřel v době, kdy ztratil veškeré své ideály, jeho smrt byla událostí, která změnila celé Solamnijské rytířstvo.

Ani smrt starého trpaslíka Flinta Křesadla nebyla náhodná či bezúčelná, ovlivnila Tase Bosonožku a jeho nazírání na svět. Hickman s Weis měli s tímto šotkem velké plány.

Při práci na Kronikách se oběma autorům nahromadilo množství nápadů, které v trilogii nevyužili. Povzbuzeni ohlasem čtenářů, přišli za šéfredaktorkou s nápadem na pokračování v obdobném duchu. Měli nyní silnější pozici, protože se jejich knihy výborně prodávaly, a tedy první cíl TSR byl zdárně splněn. Společnost samozřejmě neprotestovala, a tak se začala rodit další trilogie, která dostala název Dragonlance Legends (Legendy).

Pracovat na Legendách začali téměř vzápětí po ukončení Kronik. Hlavní obrysy celého příběhu už měli ujasněné, takže je stačilo dát na papír. S elánem a nadšením se do toho pustili a první díl pod názvem Time of the Twins (Čas bratrství) vyšel nedlouho po vydání posledního dílu Kronik, v roce 1986. Zbylé War of the Twins (Válka bratrství) a Test of the Twins (Zkouška bratrství) ho následovaly v rychlém sledu ještě v tomtéž roce.

Zatímco Kroniky se zabývaly spíše bojem hrdinů s vnějším zlem, Legendy celou ságu posunují ještě dále. Hlavní osou děje je nyní boj s temnotou v nitru hlavních postav. Legendy jsou složitým příběhem chorobné ctižádosti a touhy po moci stejně jako legendou o lásce, ať už bratrské či milenecké, i o boji za záchranu sebe sama. Jsou o sváru chladného zneužívání každého a čehokoli se soucitem a schopností se obětovat pro ostatní.

Ačkoli se v této trilogii objevuje většina hlavních hrdinů Kronik, mnoho z nich ustupuje do pozadí. Hlavní postavou se stává Raistlin, čaroděj v černém plášti, jeho protiváhu v příběhu tvoří jeho bratr Karamon a Crysania, kněžka boha Paladina. Důležitou úlohu tu hraje i šotek Tas.

Především Margaret Weis, fascinována Raistlinem už od jejich prvního setkání, mu v Legendách vtiskla svou pečeť. Zabývala se jím s takovou intenzitou, že to hraničilo skoro s posedlostí. Díky tomu je tato postava jednou z nejlépe vykreslených a také nejživějších z celého cyklu. Margaret mu dala všemožné lidské slabosti a touhy stejně tak jako sílu zachránit svou duši před temnotou. Dala mu kus sebe sama, a dodnes je na to hrdá.

Legendy měly snad ještě větší úspěch než Kroniky. Autorům blahopřály tisíce čtenářů a Rastlin se rázem stal jednou z nejznámějších a nejvíce diskutovaných postav. Vzbuzoval desítky otázek a sám získal tisíce fanoušků. Svou popularitu neztratil dodnes. Ostatně stačí se jen podívat na webové stránky věnované Dragonlance po celém světě.

Sága se rozrůstá
Roku 1986 se Margaret Weis rozhodla, že přestane pracovat ve firmě, a dál se soustředí jen na psaní. Následovala tak T. Hickmana. Po sérii úspěšných knih se hodlali oba věnovat naplno dalším projektům, tentokráte už ve vlastní režii.

Svůj vliv na to měla i situace v TSR. Ačkoli byl zejména Hickman jedním z hlavních tvůrců celé série i světa a obětoval mu mnoho hodin svého času, veškerá práva na Krynn a všechny jeho postavy, dokonce i na samotný název Dragonlance, náležely výhradně TSR. Jediné, co bylo autorů, byly honoráře. A ty, jak Hickman po letech s úsměvem vzpomíná, u prvních dvou trilogií příliš velké nebyly.

Přitom bylo nutné veškeré tvůrčí záměry nejprve diskutovat se zástupci firmy a přesvědčit je, teprve pak se ke slovu dostal psací stroj či později počítač. I během psaní se mnohé věci dohadovaly s redaktory TSR. Není se co divit, že oba autoři zatoužili po svobodnějším rozhodování, kdy by nebyli vedeni na tak krátkém “vodítku”.

Zároveň v té době zřejmě probíhal skrytý boj Weis a Hickmana s TSR o směr dalšího vývoje celé ságy. Přesto na své dítko nezanevřeli a dál cyklu věnovali podstatnou část své energie.

Když šéfredaktorka Jean Blaschfield Black přišla s myšlenkou na vydání antologie povídek ze světa Krynnu, Margaret Weis se této představy energicky ujala a stala se editorkou první knihy, samozřejmě s Hickmanem v závěsu. Vždyť sama tak s Dragonlance začínala – povídkou v časopise Dragon. Ovšem hlavní slovo ve výběru jednotlivých autorů si ponechala TSR.

Oslovení autoři se dělili do dvou skupin: V první byli členové “staré gardy”, kteří už měli s Dragonlance něco společného, ať už se jednalo o členy vývojového týmu hry nebo lidi, kteří nějak přispěli do knih. To byli třeba Roger Moore či Michael Williams. Mnohým z nich už dokonce otiskli kratší prózy v časopisech jako Dragon či Amazing stories a Beyond. Tou druhou skupinou byly “nové tváře”, většinou vybrané redaktory TSR. Jednalo se o mladé autory, kteří měli za sebou často jen pár krátkých povídek. Většinou to byli fanoušci Dragonlance a pokládali si za čest, že mohou přispět do ságy.

Jako výběr toho nejlepšího pak vznikly Dragonlance Tales I (Příběhy I). Materiálu bylo tolik, že vydaly na celou trojici knih. Všechny svazky se dostaly ke čtenářům ještě v průběhu roku 1987. Hickman s Weis se tu projevují nejen jako autoři stěžejních povídek, ale i jako zdatní editoři. Mimo jejich novel se v Příbězích představují i zatím neznámí autoři: Nancy Varian Barberick, Richard A. Knaak, Mary Kirchoff (ta se u TSR postupně dopracovala na místo šéfredaktorky), Tonya R. Carter či Paul B. Thompson. A samozřejmě také už známá jména jako R. Moore, M. Williams nebo Laura Hickman. Mnozí z nich se později stali dalšími pilíři, na kterých sága o dracích dodnes stojí.

Povídky byly do knih zařazovány podle okruhů, jež jasně identifikují už názvy jednotlivých antologií: The Magic of Krynn (Magie Krynnu), Kender, Gully Dwarves, and Gnomes (Šotci, Tupí trpaslíci a Gnómové) a Love and War (Láska a válka). Těchto témat se autoři měli alespoň rámcově držet. Úroveň jednotlivých próz, ale i básní, byla rozdílná, stejně jako jejich obsah a zpracování. Setkávají se tu lyrické až sladkobolně romantické příběhy s bájemi plnými krve a temných kouzel, texty s tragickými hrdiny jsou promíchány s úsměvnými hříčkami.

Povětšině si autoři zvolili náměty buď přímo se opírající o knihy Weis a Hickmana, kdy si vypůjčili i jejich hrdiny, nebo použili své vlastní příběhy zakomponované do událostí na Krynnu v souladu s reáliemi tohoto světa. Jedním z největších objevů těchto antologií se stal mladý Richard A. Knaak.

Na rozdíl od většiny ostatních jeho cesta do TSR nevedla přes Dragonlance. Jednoho dne se prostě ohlásil u jednoho z redaktorů této firmy s několika ukázkami svých prací. Redaktor je sice odmítl, ale styl psaní Knaaka se mu zalíbil natolik, že mu navrhl spolupráci na připravovaných Dragonlance Tales. Knaak si vzápětí bleskově přečetl všechny zatím vyšlé knihy o Dragonlance a při dalším setkání v TSR navrhl několik témat, z nichž tři byla hned schválena. Jejich výsledkem je po jednom příběhu v každé knize Tales. Knaakův styl je zvláštní, dokáže naprosto přesně vystihnout tragiku hrdinů a zároveň pointou překvapit čtenáře.

Huma – vznik legendy
V roce 1988 Hickman a Weis opustili svět Dragonlance a naplno se věnovali jiným projektům. Ať už to bylo z důvodu hledání tvůrčí svobody, či snad důsledkem prohry tichého boje o vůdčí úlohu v celém projektu mezi touto dvojicí a TSR, výsledkem bylo, že “motor” Dragonlance se zastavil. V TSR teď stáli před otázkou, co dále. Byli donuceni hledat další autory, kteří by pokračovali v započatém díle. Naštěstí pro ně, při vytváření Tales vznikla zásoba mnoha dostatečně schopných lidí, na něž se mohli obrátit. První volbou byl R. A. Knaak, a nutno říci, že šéfredaktorka TSR měla opravdu šťastnou ruku.

Nabídli mu, aby napsal první ne-Weis-Hickmanovský román v Dragonlance a jako téma mu vybrali jednu z největších legend celého cyklu – Solamnijského rytíře Humu. Huma je vlastně tragická postava, která v sobě zosobňuje veškerou čest a odvahu řádu Solamnijských rytířů kombinovanou se sebeobětováním pro vyšší cíl. To vše ještě umocňuje jeho láska ke stříbrné dračici.

Svěřit tak důležitou část Dragonlance naprosto neznámému autorovi, který má za sebou jen pár povídek, byl docela risk, ale TSR se bohatě vyplatil. Knaak se zabral do práce a jako cíl si vybral Humu už jako skutečného rytíře v době, kdy už se prakticky stává živou legendou. Několikrát svou práci přepracoval stále nespokojen s výsledným efektem. Nakonec ji odevzdal v termínu a kniha vyšla pod názvem The Legend of Huma (Legenda o Humovi) v roce 1988. Nedlouho po vydání se stala bestsellerem a byla zařazena mezi nejprodávanější knihy měsíce v žebříčku New York Times.

Knaakovi se v ní podařilo vykreslit Humu jako hrdinu stejně tak, jako velice lidského muže, který dělá to, co musí. Jedna z vedlejších postav zde je odpadlík minotaurus Kaz, který se o dva roky později stal hlavním hrdinou další Knaakovy knihy Kaz, the Minotaur (Kaz – minotaurus). U Kaze, na rozdíl od Humy, nebyl Knaak svázán předlohou, takže tento příběh je jeho původní fantazií. Ostatně tomuto autorovi vděčí minotauři za mnohé. Kaz, se totiž vyskytuje i v dalších Knaakových pracích, stejně jako příslušníci jeho národa.

Obě jmenované Knaakovy knihy patří do cyklu zvaného Heroes (Hrdinové), někdy také děleného na první a druhou trilogii. V knihách jsou zpracovány příběhy o hrdinských postavách z různých údobí Krynnu. Na rozdíl od předcházejících románů, nejsou Heroes I a II prací jednoho autora, knihy v každé trilogii mají autora jiného.

Další oslovenou se stala Nancy V. Barberick. Na svůj vlastní námět napsala druhou knihu Heroes – Stormblade (Bouřná čepel). Historie o tajemném meči, jeho ztrátě a hledání si získala mnoho příznivců. Zato třetí kniha – Weasel´s Luck (Weaselovo štěstí) od Michaela Williamse, jednoho z členů původního týmu, rozdělila přívržence ságy. Získala si nadšené příznivce stejně jako nesmiřitelné nepřátele. Zatímco ostatní knihy této série jsou volně spojeny s událostmi, o kterých se v Kronikách a Legendách vypráví, Williamsův příběh je čirou fantazií napojující se na Krynn jen v obrysech. Je také napsaný v první osobě, což bylo dost nezvyklé.. Stejně rozporná byla i reakce na pokračování v Heroes II.

Když už je řeč o Heroes II, do této trilogie kromě Knaaka a Williamse přispěl i svou troškou do mlýna Dan Parkinson. Jeho kniha The Gates of Thorbardin (Brány Thorbardinu) byla věnována trpaslíkům a jejich království a stala se základem autorova zájmu o ně.

V rozpětí tří let 1988-1990 tak vyšlo šest knih Heroes, jimiž TSR prokázala, že i bez Weis a Hickmana je sága úspěšná. Těchto šest knih patří k tomu nejlepšímu z celého cyklu.

Svět se zaplňuje
Samozřejmě Heroes nebylo to jediné, co vzniklo. Jakmile se TSR rozjela, přicházely další novinky a cykly. Jedním z prvních se staly Preludes (Předehry) vycházející od 1989. Předehry si braly jako základní myšlenku události, které se staly pět let před tím, než se začal odvíjet děj prvního dílu Kronik. Jedná se o dobu, kdy každý z budoucího společenstva pátral po přítomnosti starých bohů, a která je zakončena památným setkáním v Otíkově hostinci v Útěšíně. Přitom knihy využívají čtenářské oblíbenosti hlavních postav Kronik a Legend. Opět se jednalo o díla rozdílných autorů a stejně tak i kvality. V hojné míře se tu projevovalo spoluautorství. (Práce Barbary a Scotta Siegela, Tonye R. Carter & Paula B. Thompsona, či Mary Kirchoff a Douglase Nilese.) Spojovaly je mimo jiné neotřelé náměty a celkově odlehčenější duch, který se vzdaloval původní hrdinsko-tragické představě Weis a Hickmana.

Na Předehry navázal cyklus Meeting Sextet (Šestero setkání). V šesti knihách tohoto cyklu se dokonce děj posunuje až k prvním setkáním pozdějších hrdinů Války Kopí. Oblíbenými náměty je tu formování charakterů jednotlivých postav. Ty se v poslední knize The Companion (Společenství) spojují dohromady. I tady se uplatňovalo spoluautorství hojně, alespoň u prvních třech knih. Kromě již známých jmen se objevují nová jako Elen Porath nebo Tina Daniel a Betsy James. Celkově ale patří celá série spíše k těm průměrnějším.

Dalším trendem se stalo doplňování světa Dragonlance, kdy autoři nebyli tak svázaní původní ideou Weis-Hickmana, a měli tedy větší volnost v prosazování svých vlastních nápadů a představ. Vznikly tak velice čtivé a úspěšné knihy, které obohatily Krynn v mnoha směrech. Jak se zaplňoval novými postavami a příběhy, získával svět na živosti.

Jsou to zejména už zmiňovaní minotauři R. A. Knaaka. Tím, že si je vyvolil, pozvedl tyto tvory z okrajových, nepříliš propracovaných figurek, v národ bojovníků s nesmyslným pojetí cti, a přesto ne opravdu zlých. (Tento trend se u něj projevuje už v první povídce z Příběhů.) Zejména v druhé polovině devadesátých let se národem minotaurů začal Knaak zabývat velice intenzivně – výsledkem čehož byla řádka knih a několik rozepsaných cyklů, na nichž pracuje dodnes.

Dalším národem, který se “zviditelnil”, byli elfové. V roce 1991vyšel první díl Elven Nations Trilogy (Trilogie Elfího národa), výborně napsané knihy o historii elfského národa. Vznikl vlastně na popud editorů TSR, kteří zadali jednotlivé díly několika autorům. Zejména první kniha Tonye R. Carter ve spoluautorství Paula B. Thompsona pod názvem Firstborn (Prvorození) se setkala s velice kladným ohlasem. Příběh dvou bratrů Sithase a Kith-Kanana, z nichž prvorozený má převzít vládu, a jejich lásce k jedné dívce, si získal rázem srdce mnoha čtenářů. Na úspěch první knihy navázal D. Niles v The Kinslayer Wars (Zabíjení rodných), kde zpracoval ožehavé téma elfské historie tzv. Zabíjení rodných, nesmyslnou bratrovražednou válku, po které se elfové rozštěpili. Trilogii zakončila kniha The Qualinesti (Qualinesti) rovněž od dvojice T. R. Carter a P. B. Thompsona. Elven Nations, jak je obvykle zkráceně zván fanoušky, je pokládáno za jednu z nejvzácnějších trilogií celé série. Je velice obtížné jí sehnat a mnoho sběratelů za ně nabízí překvapivě vysoké částky.

Protiváhu elfské trilogie vytvořil již dříve zmíněný Dan Parkinson ve své Dwarven Nations Trilogy (Trilogie Trpasličího národa). Tady předložil svou vizi trpasličího národa, nezlomného, odvážného, ale stejně tak tvrdohlavého. Vybral nejzajímavější momenty trpasličí historie a zpracoval je. Ať už se jedná o stavbu Thorbardinu či boj s Ergothskou říší i tajemnými mágy. Díky němu se trpaslíci stali jedním z nejoblíbenějších postav Krynnu. Ovšem základ této oblíbenosti položili už Weis a Hickman v postavě Flinta Křesadla.

Strategie TSR
Po velkém čtenářském ohlasu prvních dvou trilogií se TSR soustředila na knižní řadu Dragonlance, kdežto původní RPG se dostalo do druhořadé pozice “spícího projektu”. Zůstalo tak až do roku 1993.

U samotné knižní řady si redaktoři na antologiích povídek ověřili, že čtenáři vcelku kladně přijímali i díla jiných autorů, jestliže se tito pohybovali ve světě Krynnu, a zároveň byl příběh dostatečně zajímavý a čtivý. Tento poznatek zužitkovali, když se hlavní protagonisté Weis s Hickmanem rozhodli dát si pauzu a věnovat se jiným knihám. V už zmiňovaných Tales měli představitelé TSR dostatečnou zásobárnu mladých a nadějných autorů, kteří, nač si to zastírat, neměli nijak velké nároky, a navíc byli světem Dragonlance fascinováni stejně jako oba jeho tvůrci.

V TSR hodlali přinejmenším udržet tempo vydávání knih i po odchodu Weis a Hickmana, jejich snaha byla vedena spíše směrem zvětšit jejich počet. Přitom chtěli zachovat vydávání v celcích a cyklech, zejména v oblíbených trilogiích. Protože ale málokdo píše tak, jako Weis, tedy tři knihy za rok, rozhodli se zadávat psaní jednotlivých knih cyklu různým autorům.

Praxi názorně popisuje R. A. Knaak. Redaktor z TSR oslovil autora a nabídl mu možnost napsat knihu z prostředí Dragonlance. Buď už měl zmíněný redaktor představu, čemu by se kniha měla věnovat, nebo výběr námětu ponechal na autorovi. Ten v každém případě předložil nápad a stručný nástin děje. Po diskusi, posouzení v rámci směru celé ságy a zařazení nápadu do kontextu historických reálií Krynnu, případných úpravách byl nápad přijat a nebo odmítnut. Teprve po přijetí mohl autor začít psát. Z firmy ho dostal na starost další redaktor a ve spolupráci s ním se rodila kniha. Zároveň už probíhalo vytváření grafických návrhů obálky a další činnosti. Výsledkem byla kniha vydaná poměrně brzo po dopsání. Prostě dobře promazaný a výkonný stroj.

Přitom byla kvalita a také duch jednotlivých knih proměnlivý. To je případ Heroes a zejména obou knih M. Williamse. Bylo to celkem přirozené. Každý autor měl jiné představy na hrdiny i svět, stejně tak i styl. Můžeme se tu tedy setkat s tragikou víry i cti R. A. Knaaka stejně jako lyričností a láskou N. V. Barberick nebo laskavým a trochu naivním humorem M. Kirchoff. Mnozí se vzdálili od původního pojetí Weis a Hickmana. Ti, ačkoli se ocitli mimo cyklus, samozřejmě sledovali situaci kolem knižní řady a z některých směrů, jimiž se “jejich” Krynn ubíral, zřejmě nadšeni nebyli. I když se dodnes vyhýbají hodnocení ostatních autorů, nejbližší jim, alespoň v pojetí, je R. A. Knaak.

TSR se ale nevěnovala jen vydávání knižní řady. Každý rok firmu opouštěly kalendáře, figurky, záložky a další “drobnosti” s motivy Dragonlance. A tohle vše podporovalo prodej “hlavního” produktu – knižní řady.

Návrat ztracených rodičů
Ačkoli se od roku 1988 neúčastnili na dění v cyklu, M. Weis a T. Hickman ze svého srdce nikdy Dragonlance nevypudili. Roku 1992 jim to nedalo a po bestsellerech jako Darksword (Temný Meč), The Rose of Prophet (Prorokova růže) či Deathgate (Brána Smrti), se vrátili se spoustou nových nápadů. Vlastně se tak stalo na popud Briana Thomsena, redaktora TSR. Prvním jejich počinem bylo navázat na svou editorskou činnost a hlavně díky přispění M. Weis tak vznikly Tales II. Opět se jednalo o antologie věnované určitému tématu, což dokládají i jejich názvy: The Reign of Istar (Vláda Ištaru), The Cataclysm (Pohroma) a The War of the Lance (Válka Kopí). Do těchto třech knih přispěla většina známých jmen Dragonlance jako Knaak či Weis, stejně jako několik nováčků. Všechny knihy Tales II. byly bleskově vydány ještě v roce 1992. Se jmény Weis a Hickman se zájem o Dragonlance samozřejmě zvýšil.

Vedení TSR si všimlo jisté stagnace ságy a proto se snažilo přinést do celého cyklu něco nového, něco, co by zvýšilo zájem o Dragonlance. Tyto snahy vykrystalizovaly v tzv. Fifth Age (Pátý věk). Mělo to být nové údobí začínající třicet let po konci první trilogie – Kronik. A co by bylo lepším startem do nového věku než kniha napsaná legendami Dragonlance?

Thomsen tedy Weis a Hickmanovi nabídl jedinečnou příležitost – napsat čtvrtý díl Kronik, ke kterému si ponechali v poslední knize první trilogie pootevřená zadní vrátka. Čtenáři nadšení jednotlivými díly Kronik se totiž ptali na další osudy jejich hrdinů a TSR tohoto zájmu hodlala bezezbytku využít. Ani Weis ani Hickman nebyli s to odolat takové výzvě.

Rozjezdem a úvodem se jim ale stala Second Generation (Další generace) v 1994, ve které odhalují situaci po Válce Kopí a sledují zejména osudy dětí bývalých Hrdinů Kopí. Kniha je vlastně antologií povídek a novel. Některé z nich už byly publikovány dříve, ať už v Tales I či jinde. Přesto vzbudila ohlas a dalo by říci, že “nabudila” čtenáře, kteří netrpělivě čekali, co nového tato dvojice připravuje.

Bomba přišla o rok později. Čtvrtý díl Kronik pod příznačným názvem Dragons of Summer Flame (Draci letního žáru) se rázem stal bestsellerem. Přitom kniha sama je překvapivá v mnoha směrech – svojí objemností (více než 800 stran), i obsahem. Přináší nový nečekaný pohled na svět Krynnu po Válce Kopí. Už to, že jeden z hlavních hrdinů Ocel Uth-Mathar Ostromeč, syn uctívaného Sturma Ostromeče a dračího velmistra Kitiary Uth-Mathar, je ve službách Královny Temnot (!), je oproti záměru původních Kronik ohromující přerod. Ocel se zmítá mezi dobrem a zlem a během jeho života o něj vedou Takhisis a Paladin nesmiřitelný boj prostřednictvím jeho mrtvých rodičů. Na straně dobra stojí mág Palin (syn Tiky a Karamona), kterému rytíři Královny Temnot zabili oba bratry. Náhle se půtka mezi Paladinem a Takhisis dostává do pozadí, protože na scénu vstupuje nová moc – Chaos. V boji s ním se musí spojit bohové i lidé. A je zajímavé, že jsou to právě lidé, kteří zápas Chaos versus jeho děti Bohové rozhodnou.

Změnila se i historie Krynnu, kam Hickman s Weis zapracovali i většinu změn, které se staly v průběhu více než deseti let od vydání první knihy. V Dragons of Summer Flame se oba autoři rozloučili s mnoha svými oblíbenými hrdiny v grandiosním stylu. A zároveň tím ukončili jeden věk svého světa a vstoupili do nového. Vstoupili do Pátého věku. To nebyl konec – oba měli pro Krynn v nové době spoustu dalších nápadů.

Stará – nová hra
V roce 1993 se TSR rozhodla po létech oživit i projekt Dragonlance jako hry. Mělo se jednat o pokračovatele původních šestnácti modulů, jejichž prodejnost postupně klesala, protože se jejich příběh vyčerpával. Do vytváření nového modulu TSR zaangažovala mnohé členy starého týmu, jenž byl u zrodu původní hry jako třeba Harold Johnson, který doplnila mladými nadšenci typu Sue W. Cook, která zároveň tým vedla. Kupodivu M. Weis ani T. Hickman, veleúspěšný herní designér, přizváni nebyli.

Nejprve ale bylo nezbytné seznámit se s nejnovějšími trendy v knižní produkci a na základě toho si vytýčit směr, z něhož bude hra vycházet. Ze všech možností se jako nejslibnější jevil rozvíjený Fifth Age (Pátý věk). Ten byl zatím ale v plenkách, a proto herní designéři dlouze diskutovali s knižním oddělením Dragonlance o jeho současném vývoji. Věděli, že M. Weis a T. Hickman připravují ve své knize Dragons of Summer Flame zrození tohoto věku, ale bylo jim známo jen pár obrysů událostí. Zejména to, že s koncem Čtvrtého věku mizí spolu s bohy z Krynnu i magie. Ta byla ale jedním z důležitých prvků správné hry a hráči by se cítili ochuzeni, kdyby se magie ztratila. Stejně tak odchod draků by byl pro svět, který je má přímo ve své názvu, pohromou.

Proto je děj hry posunut o několik desetiletí dál, kdy už se na Krynnu začíná projevovat nová magie a znovu se objevují draci, kteří ohrožují lidi. Tato zápletka měla být novou výzvou pro hrdiny. Tvůrci tu samozřejmě použili mnohé oblíbené atributy, postavy a představitele národů a ras z původního Dragonlance, přesto je jimi Krynn v Pátém věku prezentován jako nový změněný svět postavený na základech původního. Inovací měl být i nový herní systém zvaný SAGA. Ten místo oblíbených kostek zaváděl karty.

Designéři při vytváření museli potýkat se spoustou problémů a nedostatků, z nichž některé zůstaly nedopracovány i v koncovém produktu a měly vliv na celou hru. Projevil se tu přílišný spěch, s nimž se celá hra vyvíjela a snaha TSR jí co nejdříve dostat na trh. Zejména dosud vždy dobře vymyšlené zápletky a dopodrobna připravené dobrodružství tady mají mnohé až školácké chyby. Nepřesnosti v dějové linii, nedotažená pozadí jednotlivých her a “bílá” místa v historii Krynnu Pátého věku jsou jen nejdůležitější z nich. Totéž se dá říct o grafickém zpracování. Navíc ve snaze co nejvíce vydělat, rozdělil vydavatel hru na celou řadu tzv. “Supplements” (Dodatků), což samozřejmě znamenalo zvýšené výdaje pro hráče. Po uvedení SAGY na trh došlo mezi fanoušky herní části k rozštěpení na dvě frakce, ty kteří si novou hru oblíbili, a většinu, jež se dál držela pravidel AD&D. Na prodej hry to samozřejmě mělo negativní vliv.

Mágové a padouši
Kromě knih Weis a Hickmana, jimž byla věnována jedna z předchozích kapitol, vyšlo během let 1992-94 samozřejmě mnoho dalších knih a cyklů. Ty ale zůstaly ve stínu práce obou hvězd, mnohdy dost nezaslouženě. Třeba trilogie Defenders of Magic (Ochránci magie), v níž Mary Kirchoff představila svůj pohled na společenství mágů Krynnu a zejména vzala zvědavé čtenáře do tajemných Věží Vysoké magie. Autorka se tady projevila v úplně jiném světle než v úsměvné knize Kendermore (česky Země šotků) z Předeher.

Nebo cyklus Villains (Zloduši nebo Lotři) s poněkud překvapivými hlavními hrdiny – největšími padouchy v pojetí Douglase Nilese, E. D. Severson či již zmiňované Mary Kirchoff. Už první díl Before the Mask (Před maskou) Michaela Williamse vzbudila zájem. Before the Mask je vlastně příběhem Verminnarda, toho dračího velmistra známého už z Kronik, ovšem mnohem mladšího. Děj se soustřeďuje na dobu, kdy poprvé zaslechl hlas Královny Temnot. Druhá kniha – Black Wing, je věnována Khisanth, jedné z dračic sloužících Takhisis. Mary Kirchoff se tady projevuje nejen jako skvělá vypravěčka, ale i jako znalkyně draků.

Ovšem největší úspěch v celé sérii dosáhl Lord Toede Jeffa Grubba. Je to příběh o dračím velmistru Toedeovi, dvou démonech a jedné sázce, která měla katastrofální dopad. Už sám název pro znalé Dragonlance napovídá, že kniha je laděná v humorném duchu. Skvěle napsaná měla zasloužený úspěch mezi čtenáři, kteří ocenili jak zápletku tak čtivost. Lord Toede byl Grubbovou první samostatnou knihou, přestože s psaním už zkušenosti měl, ovšem ve spoluautorství se svou manželkou Kate Novak.

Ovšem poslední, šestý díl tohoto cyklu, napsaný Michaelem a Terrym Williamsovými je jednou z nejhorších knih celého Dragonlance. Mnozí ho dokonce pokládali za hřebík do rakve této série. Přitom kniha, jak už název Dark Queen (Královna Temnot) napovídá, se měla věnovat té nejstrašnější ze všech zloduchů a “záporáků” – bohyni Takhisis. Bohužel autoři nevyužili možností, které jim téma nabízelo, a kniha se setkala s naprosto odmítavou reakcí. Nejenom že byla příliš rozvleklá a zmatená, dokonce mnohé reálie neodpovídaly tomu, co se zatím o Krynnu publikovalo. Navíc její tvůrci nedokázali vytvořit nějakou ústřední postavu, kolem které by se mohl soustředit děj.

Za dvanáct let se sága Dragonlance rozrostla do ohromujících rozměrů. Původně náznakově načrtnutý svět se zaplnil postavami, národy a příběhy. Každá nová kniha ho obohatila, takže se už v každém ohledu vyrovnal lidské Zemi. Ovšem pořád bylo co objevovat a Krynn byl schopen dál se rozvíjet a rozrůstat. A stále se nacházelo dost nadšenců, kteří byli světem draků a rytířů fascinováni. Na obzoru se ovšem rýsovaly temné mraky, jež nevěstily nic dobrého…

Pár slov autora:
Druhá část mého článku o Dragonlance zahrnuje asi deset let vývoje tohoto fenoménu. Pokusil jsem se zmapovat především knižní produkci s tím, že upozorním na podle mě nejlepší knihy tohoto období a seznámím čtenáře alespoň ve zkratce, čím se zabývají. Doufám jen, že to není příliš nezáživné.

Překlady anglických názvů v závorkách jsou většinou spíše orientační, devadesát procent knih u nás zatím nevyšlo. Možná, že nebudou odpovídat názvům, pod kterými u nás tyto knihy vyjdou. (Nebijte mě, prosím, za to.) Zakončení článku mohu slíbit až na počátku roku 2003, protože bych do něj rád zapracoval i novinky na příští rok od Wizards.

A závěrem smutná zpráva: Dan Parkinson, hlas trpaslíků v Dragonlance, zemřel loni ve věku šedesáti šesti let. Nazývali ho znalcem trpaslíků, ale stejně tak byl tento Texasan i autoritou v oblasti válečných lodí osmnáctého století, koloniálních palných zbraní nebo historie Texasu. Parkinson byl zkrátka muž mnoha zájmů a zálib. Všem se věnoval s bezvýhradným nasazením. Bude na Krynnu chybět.

---

Autor by rád poděkoval za pomoc a spolupráci Jiřině “Aquile” Vorlové a Daliboru Zemanovi, jejichž připomínky mi byly cennými informacemi. Dále mé poděkování náleží společnosti Wizards of the Coast, zejména její představitelce Vanesse Deckx.

WIZARDS OF THE COAST, Dungeons & Dragons, Dragonlance, Dragon, Dungeon, are trademarks of Wizards of the Coast, Inc. ©1993-2002 Wizards.