Přiznám se, že první díl si mě naprosto opanoval. Stal jsem se fanatickým příznivcem filmové adaptace Lukjaněnka. A to i přes pomluvy, které o něm šířili ostatní. Noční hlídka si získala spousty, ba dokonce masy fanoušků kolem celého světa. Po lahůdce, jakou byla Noční hlídka DVD Uncut (poněvadž jsme byli v kině ukráceni o některé scény) přichází Denní hlídka.

Sestava zůstala původní, produkční tým nezměněn. Spousty diváků mělo výhrady vůči celkovému image prvního dílu. Prý vypadá jako dvouhodinový videoklip. No a co? Ať si klidně vypadá, hlavně že se na to dá dívat. Zastánce teorie o dvouhodinovém videoklipu nepotěším, protože dvojka je stejně takový videoklip, tentokrát o délce dvou hodin a patnácti minut. Opět platí sto lidí, sto chutí. Nedá se vyhovět každému divákovi, někteří si holt přijdou na své, jiní vyjdou s prázdnou.

Vnější i vnitřní skladba je přizpůsobená rytmu a běhu děje. Opět jsou tady jak adrenalinové, tak relaxační pasáže. Mezi ty extrémnější patří vstupování do Šera. Oproti jedničce se tady budou „hlídkaři“ zdržovat déle, takže se nevyhneme typickému bzukotu a tlukotu. V jedničce ani pořádně nešel zaznamenat modrý mech nasávající emoce, což je ve dvojce napraveno množstvím mechu na stěnách. Taktéž má film rychlejší spád v akčních sekvencích, kterých tady není mnoho, navíc Bekmambetov očividně polevil v násilí.

Klidné pasáže přijdou vhod po extrémních stroboskopických scénách. Patří mezi ně třeba romanťáky jako Světa a Anton v Olžině těle, společná historie Olgy a Gesera, romance Alice a Kosti. Tyhle relaxační scény však brzy omrzí a techtle-mechtle začnou být otravné a nezajímavé. Hlavně akčním náturám to neudělá dobře od žaludku.

Adaptace Lukjaněnkova románu je na tom obdobně jako první díl. Neočekávejte nic z knižní Denní hlídky. Protože tu ani nic nenajdete. Scénárista Timur Bekmambetov za asistence Sergeje Lukjaněnka adaptoval zbylé dva příběhy z první knihy. Proto mnozí nazývají film Noční hlídka 2, což je přesné a výstižné. Takže se můžeme těšit na Křídu osudu a na dřevěný kinžál. Abych vše uvedl na pravou míru, těžiště je v Křídě osudu, zatímco druhý příběh, probíhající paralelně, nemá za cíl přijetí nového Inkvizitora Maxima. V případu dřevěného kinžálu jsou zainteresovaní Antonovi sousedé-upíři. Nechci prozrazovat příběh, protože má své vlastní (chaotické) kouzlo.

Mnozí diváci se stěžovali, že v jedničce nemají šanci porozumět ději ti, kdo předem nečetli knihu. Tohle tvrzení si dovolím dementovat. Knihu sem předtím nečetl a filmu jsem porozuměl. To však neplatí o dvojce. Tady padla Bekmambetova kosa na Lukjaněnkův kámen. Tihle dva pánové se zřejmě nepohodli, protože Bekmambetovo vidění Jiných v současné Moskvě a jejich osobní univerzum je diametrálně odlišné. Kdo nečetl knihu, bude mít jisté těžkosti absorbovat jak celkovou atmosféru, tak děj. Kdo knihu četl, může v tom mít guláš také, protože Bekmambetov zvolil chaotický způsob narace a příliš rychlé (hardcore) tempo, navíc chtěl obsáhnout příliš mnoho informací a akcí na relativně malé ploše. Rovněž Bekmambetova modifikace obou příběhů přinutí ortodoxní Lukjaněnkovy fanoušky okamžitě opustit kino. Pokud se divák dokáže vžít do prvních 45 minut, tak je velmi pravděpodobné, že tenhle příběh absolvuje více-méně úspěšně. Bekmambetov pracuje především se sekundárními zdroji z knihy, takže v tomhle případě se nutně vyžaduje znalost obou příběhů. Navíc pomíjí některé relevantní informace: odkud čerpají Jiní sílu, proč se na stěnách nachází odpudivě vyhlížející modrý mech, co je zač Inkvizice a co to vlastně Světa vyvedla… Vrcholem je finále v podobě dosti úchylné narozeninové oslavy, kde se sejde celá ruská kongregace Temných. To je fakt nářez – jak v dobrém slova smyslu (efekty), tak ve špatném (příběh).

Bekmambetov zauzlil děj, když mezi katalyzátory příběhu zařadil mladého Jegora coby Antonova syna. Jegor se dostane pod ochranná křídla strýčka Zavulona, přičemž chce stále svého otce zpátky, takový Anakinovsko-Vaderovský syndrom. Do konfliktu se dostává i Světa, která chce také Antona coby milujícího muže. Celkové vyvrcholení nejen sporu Světa vs. Jegor, ale i Světlí vs. Temní, je zvládnuté, jak jinak než Bekmambetovým chaotickým miš-mašem, vrcholícím středověkou bitvou v rozpadajícím se luxusním hotelu. Ale postapokalyptická Moskva je vskutku působivá.

Denní hlídka stála o jeden milion dolarů více než Noční, čili dohromady pět, což se projevilo i na vylepšeném CGI. Lahůdky, jakými byly scény v traileru, jsou namakané od prvotního nájezdu za Křídu osudu přes havrany metamorfující do lidské podoby, brzdící sporťáky ve vertikální poloze na výškové budově hotelu Kosmos, střetu Zavulona s autobusem v plné rychlosti či ruské kolo valící se napříč Moskvou, až po téměř apokalyptickou pasáž.
 
Herecké obsazení je nezměněné – Konstantin Khabensky jako Anton Goroděcký zvládá tuhle náročnou roli až do konce. Finálová scéna byla pro Khabenského náročná, to je vidět, protože je to moment, kdy dojde k jeho výraznému charakterovému posunu a kdy se dostane do centra vícera konfliktů. Vyznamenala se i Galina Tyunina hlavně v pasáži s vyměněnými tělesnými schránkami. Zábavnější převtělení muže do ženského těla jsem ještě neviděl, ač já travesty show nerad. Ale Vladimir Menshov zažívá ve filmu nejednu kritickou chvilku a je to znát.

Co dodat? Diváky, kterým se líbila jednička, bude bavit i dvojka. Bekmambetov celý příběh zkomplikoval v dobrém slova smyslu. Ortodoxní příznivci knižní podoby ale budou namítat. Přesto je Denní hlídka jedním z mála filmů kombinujících tolik rozmanitých prvků ve sledu jednotlivých záběrů. Je to takový ruský experimentální underground, vyznačující se silným budováním hororové atmosféry, urban fantasy prostředím a prvkami thrilleru i romance zároveň. Laicky řečeno: guláš s vodkou.

Na rok 2007 je naplánovaná Šerá hlídka, právě probíhá předprodukce. Celé natáčení bude přeneseno do USA a je velmi pravděpodobné, že nastane změna jak na postu režiséra, tak mezi herci. Na jedné straně je pěkné, že americká produkce chce vrazit více peněz do tohoto zajímavého projektu, ale rozhodně je velká chyba brát ho z rukou ruských tvůrců. Za relativně malý peníz odvedli velký kus práce. Původně byla Šerá hlídka (Twilight Watch) ohlášena jako poslední část hlídkařské ságy, ale po vydání knihy Poslední hlídka (Final Watch), čímž se Lukjaněnkova trilogie stala tetralogií, se projednává možnost i filmové čtyřky. Nezbývá nám nic jiného než čekat a čekat. Zatím si čekání můžeme zpříjemnit s Denní hlídkou a časem možná i Uncut verzí.

K hodnocení: je těžké být objektivní při tak specifickém filmu, jakým je Denní hlídka. Na mně film udělal velký dojem a určitě se na něj podívám minimálně čtyřikrát a seženu na DVD, ale jsem si jist, že mnoho diváků při něm nevydrží ani do půlky, nebo budou mít maximálně smíšené pocity. Když se vám jednička líbila a očekáváte podobný styl, bude se vám to určitě líbit, i když s výhradami. Pokud vás jednička neoslovila, nechte si zajít chuť a počkejte na amíkovskou adaptaci (při tom pomyšlení se mi však dělá špatně).