Čtení o psaní

„Knihy o psaní“, které v angloamerickém světě už dávno tvoří skoro samostatný literární žánr, se v podstatě dají rozdělit na dvě hromádky. Na té první budou ležet vyprávění spisovatelů o tom, jak sami píší, na druhé pak příručky tvůrčího psaní od pedagogů, kteří tento předmět vyučují. Texty z první kategorie bývají většinou čtivější a cítíte z nich autentickou zkušenost profesionálních literátů (jako bonus ještě občas dostanete veselé historky ze života spisovatelského), „školní“ svazky jsou zase podloženy širším rozhledem po různých literárních končinách a obsahují praktická cvičení. Ty i ony mají něco do sebe, jak ještě uvidíme…

Velmistr světového hororu Howard Phillips Lovecraft přispěl k tomuto tématu už před desítkami let krátkými eseji Soupis některých základních hrůzostrašných motivů používaných v nadpřirozených povídkách a Návrhy pro psaní příběhů, které můžete najít v souboru Bezejmenné město (Praha, Aurora 1998, s. 164-169). Stařičký gentleman z Providence v nich stručně, jasně a bez zbytečných oklik shrnuje náměty, které obvykle sám ve svém díle použil,  a popisuje úkony (jinak se to v jeho podání nazvat nedá), které vedou ke kýženému cíli, to jest hotovému příběhu. Velmi elementární, ale taky velmi srozumitelné, každé slovo má platnost dodnes.

Dnes už takřka kultovní Zen a umění psát od Raye Bradburyho (Praha, Pragma 1998) je četba poněkud jiného ražení. Podobně jako Bradburyho příběhy, jsou i jeho „eseje o tvořivosti“ velmi jemné, poetické, a spíš než technikou psaní se zabývají kouzlem fantazie a jejím významem pro lidský (nejen autorský) život. Citlivé a otevřené mysli si z nich však i bez názorných pokynů dokážou vzít to nejpodstatnější – inspiraci k vyprávění příběhů.

Hororový král Stephen King šel na věc z jiné strany, totiž přes svůj život, poznamenaný vedle ohromného komerčního úspěchu také drogami, alkoholem a nepříjemnými následky automobilové nehody. Kromě výjevů z bestselleristova soukromí se ale v Kingově O psaní: Memoáry o řemesle (2. vydání Praha, BETA – Dobrovský 2005) hlavně dozvíme spoustu užitečných věcí, třeba o fiktivní „skřínce s nářadím“, v níž má spisovatel uloženy všechny podstatné „nástroje“ k výkonu svého řemesla. Jedna z nejlepších knih, jaká kdy byla na tohle téma napsána, navíc neodolatelně vtipná.

Trochu nespravedlivě zůstává ve stínu ostatních Kurt Vonnegut, jr., který v úvodu ke sbírce povídek Tabatěrka z Bagomba (Praha, Argo 2001) popisuje své spisovatelské začátky v 50. letech, kdy hojně přispíval do SF magazínů různorodé úrovně. Jeho povídání o řemesle časopiseckého povídkáře určitě zaujme všechny, kteří zkoušejí prorazit na stránkách žánrových periodik.

Ale abychom nezůstávali pořád jen za hranicemi: v časopisu Pevnost už nějakou dobu vychází série článků od předních autorů české fantastiky, v nichž píšou o tom, jak „to dělají oni“. A v českých knihkupectvích můžeme najít i několik poučných spisů od domácích teoretiků a učitelů tvůrčího psaní…

Pedagog brněnské Masarykovy univerzity Zbyněk Fišer vede více než deset let kurzy tvůrčího psaní a na základě svých bohatých zkušeností vydal skripta Tvůrčí psaní: Malá učebnice technik tvůrčího psaní (Brno, Paido 2001). Nejpodstatnější jsou zde různé hry a cvičení, s jejichž pomocí se dají rozvíjet autorské dovednosti. Jsou určeny samozřejmě hlavně pro skupinovou výuku, ale leccos se může naučit i zvídavý jednotlivec.  
Drama jazyka: Teorie a praxe tvůrčího psaní (Univerzita Pardubice 2003) od dalšího vysokoškolského učitele Jiřího Studeného obsahuje sice víc všelijaké teorie než praxe, ale i kdyby vám ze všeho utkvělo v hlavě jen jeho vyprávění o „hledání ztraceného času“ a „dnu klobouků“, stojí to za to. Zkuste a uvidíte sami.

Čtenářsky o něco vstřícnější a srozumitelnější je František Hrdlička v knize Průvodce po literárním řemesle: Základy tvůrčího psaní (Praha, Votobia 2004), v níž dokonce jednu kapitolu věnuje fantastice. Kromě cvičení, hlavně na základě rozboru literárních děl, se dozvíme i hodně zajímavého o tom, jak literární tvorba v praxi funguje. 

Tak co, chcete začít psát, a nevíte, jak na to? Přečtením knížek, o kterých jsem psal, se sice určitě spisovateli nestanete, ale minimálně vám to pomůže zjistit, jak to dělali jiní před vámi. Což koneckonců taky není k zahození…