Co děláme v temnotách

Režiséři a scénáristé Jemaine Clement a Taika Waititi, jež si zahráli postavy ústředního čtyřlístku, sklidili se snímkem úspěch na více jak desítce festivalů včetně 49. Filmového festivalu v Karlových Varech a odnesli si několik cen. Troufám si říci, že se jedná o nejlepší upírskou komedii od Plesu upírů a mladších Drákulovin.

Upíři typu Edward či Stefan zůstali zavřeni ve svých románcích. Namísto nich dostali svou šanci archetypální drákula a nosferatu, u nichž není vlastní mučírna nebo členství ve společnosti Thule ničím neobvyklým. Ke svému se dostaly i rekvizity jako rakve, zrcadla či hypnóza. V žádném bodě se však film nebere vážně. Úspěšně si utahuje nejen z novodobých romantických upírků, ale vůbec z celého fenoménu. Obdobně se to daří i vlkodlakům, kteří jsou pravda vzhledem k nízkému rozpočtu poněkud neumělí avšak nijak rušiví.

K příležitosti nadcházejícího každoročního Bezbožného maškarního plesu byla skupina dokumentaristů přijata do této různorodé společnosti mrtvých, aby zdokumentovala jejich běžný noční život.

Mít tři spolubydlící je vždy na draka. Znáte to, do mytí nádobí od krve se nikomu nechtělo již pět let, zametat v suterénu kosti obětí není zrovna lákavou domácí prací a ty červené fleky na koberci nejsou potisk z výrobny. Někdy i zkušený upír prokousne tepnu nešikovně a ne každý před večeří vystele zem novinami. Věkový rozdíl několika tisíc let dělá svoje – holt jiný věk, jiný mrav.

„Yeah some of our clothes are from victims. You might bite someone and then, you think, ‚Oooh, those are some nice pants!‘“

Kosé pohledy ke kameramanům spolu s občasnou absencí soundtracku snímek příjemně oživují a navozují pocit autenticity. Podpořen je drobnými scénkami z každodenního života se zdánlivě neplánovanými dialogy vyznívajícími často rádoby nelichotivě až trapně, avšak komicky. I po těch letech v sobě mají stále něco lidského a snaží se zapadnout mezi nás živé, jen ten jídelníček je trochu neobvyklý. A rovněž je tu ta věc se sluncem, jinak jsou téměř jako my.