Číslo 9

Svět zničila válka a lidstvo jako takové vymřelo. Zkáza lidského rodu vlastními výplody svého konstruktivného myšlení nastaveném na mód ničení připomíná v tomto snímku snad nejvíce utopistická díla Karla Čapka. V průběhu děje se objeví několik pasáží, které mají divákovi vysvětlit vše, co potřebuje vědět, aby si vytvořil obrázek o celém snímku a pochopil tak, o čem to je. Problém tkví v tom, že stopáž je velice krátká a věcí, které je třeba říci, naopak mnoho. Proto se tento film zdá jako malá krabička, do níž tvůrci nacpali spoustu věcí, a přesto zapomněli na to nejdůležitější. Celý film tak působí nedokončeně a obsahuje několik skřípajících momentů, které divák jen tak neskousne. Po celou dobu má pocit, že něco nechápe a že mu něco uniká. Následné vysvětlení sice uspokojí ty nejvážnější otázky, jenže stále se bude okolo snímku točit velké množství otazníků proč tohle a proč tamto. Právě tyto logické lapsy srážejí jinak skvěle našlápnutý film dolů. Nedotažené myšlenkové pochody prostě vadí a rozhodně nejdou odpustit. Úplný konec filmu pak ale přinese velice zajímavou pointu, které potěší a dodá naději, jen ale divák musí pochopit, že vše není tak, jak číslo 9 říká. Což je sice příjemná tečka, ale zkázu napáchanou především v poslední čtvrthodině už nezachrání.

Tento snímek je především o akci v ryze originálním prostředí, kdy lidstvo skutečně už neexistuje a po zplundrované měsíční krajině plné trosek se pohybuje pouze skupinka několika robůtků, kteří pro své přežití využívají vše, co naleznou. Jejich předměty sestavené z různých odpadů jsou skvělým zpestřením celého snímku.

Číslo 9 těží ze svého grafického zpracování. Jeho obsah může být jakýkoliv, ale při sledování úžasných animací neuvěřitelně originálních orgií všemožných strojů, které se po plátně prohánějí, divák zapomene vnímat děj a soustředí se jenom na akci, kterou před něj předkládá nováček na režisérské židli Shane Acker. Akčních scén se divák dočká skutečně hodně. Klasické klišé hlavních hrdinů neustále v defenzivě, dokud nenajdou způsob, jak zničit hlavního záporáka a vyhrát, zabalili tvůrci do slušivého kabátku neotřelého grafického designu, ze kterého je vidět (i cítit) jemný vliv Tima Burtona působícího na celý snímek pěkně ze zákulisí z pozice producenta. Do masových návalů akce se mnoho vysvětlování již nevešlo. Tu a tam dějem problesknou krátké flashbacky do minulosti, které poodhalí roušku tajemství, ale je jich právě tolik, aby měl divák alespoň částečně povědomí o tom, proč už ve městě nežije nikdo.

Pozadí tohoto snímku v sobě spojuje motivy terminátora s klasickými utopistickými romány Karla Čapka, kdy lidstvo svojí vynalézavostí sobě přivedlo jenom zkázu. Černobílé záběry jsou pomalu nejlepší na celém snímku. Mrazí z nich v zádech stejně jako z měsíční krajiny plné trosek bojových strojů.

Dočkáme se tedy zajímavých paňáců, kteří se v postapokalyptickém světě snaží přežít za každou cenu. V jedné laboratoři procitá panďulák s číslem devět na zádech. Divákovi je jasné, že to bude on, kdo je předurčen pro velké věci. Jenže scénáristé si s jeho osudem trochu pohráli, tudíž jeho činy nejsou vždy tak správné, jak by se mohly zdát. Frodovský hlas Elijaha Wooda působí docela nevýrazně a ani pověstné hobití ječení nic moc nezachrání. Všechny očíslované postavičky jsou navrhnuty stylem „ten udělá to ten a ten zas tohle“. Na plátně tedy pobíhá velký bijec promazávající si hlavu magnetem, zbabělý vůdce, který mimochodem předvádí jeden z nejlepších „hereckých“ výkonů ze všech, i panďulák ženského pohlaví, jenž si velice dobře rozumí s ostřím na špejli, s nímž je skutečně nebezpečný. Proti nim stojí Stroj, vyrábějící si menší stroje a neustále jimi ohrožující skupinku přeživších. Designy nepřátelských strojů jsou patrně to nejlepší, co mohli tvůrci nabídnout. Ano, pytlovinoví robůtci jsou roztomilí, ale temnému hadovi s lidskou lebkou lákající své oběti na upravené tělíčko mrtvého člena skupinky přeživších je skutečně luxusní a nezapomenutelný.

Číslo 9 je tedy po grafické stránce velice příjemnou podívanou s mnoha rýpnutími do lidského charakteru. Díky chybám v ději se ale stává rozporuplnou záležitostí, na kterou si musí udělat každý divák názor sám – musí se rozhodnout, zda dokáže odpustit ne příliš dořešený konec, protože jinak grafické orgie budou působit jako pouhý slepenec kusých akčních scén, které sice oko pohladí a potěší originalitou, ale vždy jim bude něco chybět. Když divák odpustí, bude z kina vycházet s rozporuplnými zážitky, nebude ale tak nadávat.