Chci cítit vůni barev – rozhovor s Janou Šouflovou

Nechce se mi mluvit o něčem konkrétním. Mě strašně baví pořád se něco nového učit nebo prozkoumávat, a to se nedá dělat, jako když člověk sbírá bobříky, ani to účelově plánovat. Přichází to buď naprosto samovolně, když mě něco inspiruje, nebo je to důsledek jiného tvořivého procesu. Vůbec netuším, jestli mě za pár měsíců přistihnete, jak tesám sochy, hňácám hlínu nebo vyšívám a já to nevím ani dnes. Až ten čas nastane, tak to poznám, protože v tu chvíli nebudu myslet na nic jiného a popadne mě ono známé “maniakalní šílenství”. Spíš mě víc tíží spousty báječných nápadů, které proletí mojí hlavou a uvnitř je dotáhnu k dokonalosti, ale nikdy je nezrealizuji, protože na to není čas. A tak plní mé zápisníky a skicáře a čekají, až jednou… Myslím, že se nebudu nudit ani v důchodu, a nápadů a elánu mám tolik, že až mě to jednou klepne a pohřbí mě, tak si můj duch vyzdobí i tu urnu.

Tvé ilustrace zdobí obálky desítek fantasy knih. Proč ses rozhodla právě pro fantastiku, v čem je ilustrování tohoto žánru pro výtvarníka výzvou?

Vyrostla jsem na Conanovi a Pánovi prstenů. Byla jsem klasický snílek žijící napůl ve svém fantastickém světě. Jenže v určité době mě přestalo bavit jen snít a chtěla jsem něco z toho, co jsem viděla vnitřním zrakem, přenést do reality. A protože jsem trochu akční člověk, samozřejmě jsem se do toho pustila. Pak už byl jen krok od ilustrování vlastního světa k ilustrování světů cizích.
Pokud jde o druhou část otázky, jen málokdo si uvědomí, že ilustrování fantasy není rozhodně lehká, odpočinková záležitost. Vzhledem k tomu, že se od ní očekává reálnost, klade velké nároky na anatomii, perspektivu a práci s barvou, a také – čtenáři fantasy jsou schopni si všimnout neuvěřitelných detailů a nikdy vám nic neodpustí; samozřejmě témata knih se často opakují a nakladatelé sami vyžadují stejná témata jako je drak, hrdina s mečem nebo vnadná dívka, a tak je velmi snadné upadnout do klišé. Myslím, že poprat se s tím vším je dost velká výzva.

Maluješ především tradiční technikou, co říkáš na digitální malbu, které se věnuje čím dál více výtvarníků?

To je dobrá otázka a spíš je to téma na debatu. Myslím si, že digitální malba brzy převálcuje klasické techniky, je totiž výhodná jak pro ilustrátora, tak pro nakladatele a pak i pro čtenáře, kteří ani mnohdy nepoznají, že jde o digitální ilustraci. Pokud malujete na počítači, máte k ruce velmi rychlé nástroje a to, co člověk dělá tupovacím štětcem několik hodin, máte na jedno kliknutí. Do pozadí si můžete dát jakoukoliv fotografii, popřípadě naskenovanou skicu, kterou snadno obkreslíte a nikdy se vám nestane, že při přenášení náčrtu se vám zdeformuje anatomie. Kdykoliv můžete cokoliv opravit a jít o několik kroků dozadu, snadno mazat a donekonečna přemalovávat až k naprosté dokonalosti, zatímco když na akvarelu udělám chybu, není cesty zpět. Digitální ilustrátoři jsou rychlí, obrázek vypadá vždy skvěle a čistě a jejich digitální výstup milují nakladatelé, protože se nemusí trápit se scanny a retušemi. Jejich důvody chápu a z komerčního hlediska účel světí prostředek, a tak to vidím na soumrak tradičních technik, ale nezlobím se. Je to prostě jen pokrok.
Řada lidí z branže na mě v posledních měsících docela dost tlačí a nechápou, proč se stále držím akvarelu, zvlášť když technologii zvládám, mám veškeré vybavení, práci bych dodala rychleji a ilustrace by vypadaly o třídu lépe. Důvod je zcela jasný. Komerční digitální ilustrací se živím a dělám jí osm hodin denně v práci. Když pak přijdu domů, mam rudé unavené oči a nemám chuť se další čtyři hodiny hrbit u zářícího monitoru. Klasické malování mám pro radost a chci, aby to tak zůstalo, chci cítit vůni barev a držet v ruce štětec. Akvarel je pomalý a nikdy nebude realistický a bezchybný, každou ilustraci musíte mít do detailu rozmyšlenou dříve, než se barvou dotknete papíru, musíte bádat a hledat mnohdy krkolomné cesty, jak dosáhnout štětcem určitého efektu, a hlavně jsou to nekonečné hodiny detailní práce s nejistým výsledkem. Stačí, abyste kýchli, ujela vám jednou ruka, někde vám něco ukáplo, a téměř hotová věc, na které jste pracovali osm dní od rána do večera, přijde vniveč, anebo se pak nadosmrti koukáte na obálku, kde je vidět zaretušovaný kaňour. Občas je to k vzteku, ale přesto to miluji a zůstanu u svého akvarelu, dokud bude o mé ilustrace zájem.

Kde bereš inspiraci pro své obrazy?

To je různé. Mnoho z mých obrázků jsou ilustrace ke knihám a tam je inspirace zřejmá – pochází z knihy, i když i do každé malby na zakázku se snažím vpašovat něco ze svého vnitřního světa. Když maluji své vlastní věci, je to mnohem složitější, protože inspirace přichází z mnoha zdrojů, podnětů, myšlenkových pochodů, o kterých se mi mnohdy ani nechce mluvit. Někdy jsou to sny, jindy jsou to obrazy či příběhy z mého vnitřního světa. Jindy mě inspiruje hudba, záblesk světla, barevná kombinace, film, krajina nebo jiný umělec. Z dojmu, který ve mně jiný obraz zanechá, si schovám atmosféru a přetvořím si ji po svém, což je vidět například u japonských ilustrací nebo obrázků inspirovaných Čínou.

Teď by měla následovat typická otázka, na které své dílo jsi nejvíce pyšná. Zeptám se ale jinak – jaká práce ti dala nejvíce zabrat?

Vždy ta poslední. Lidé to neví, ale do každé nové obálky dávám něco, co neumím nebo se toho strašně bojím, a pak s tím zápasím a snažím se to překonat. Když jsem neuměla ruce, vymyslela jsem obraz, kde byla bohyně Kálí a ta má samozřejmě spoustu rukou. Vztekala jsem se, nenáviděla jsem se za to, ale pak jsem to nějak záhadně zvládla. A tak je to na každé obálce. Pár lidí už mi říkalo, proč si to nezjednoduším, nebo proč si na sebe připravuji takové vyčerpávající pasti, jenže bez toho bych se nikdy neposunula dál a nenaučila se něco nového. S každou novou obálkou se hodím do vody a pak se snažím plavat a funguje to spolehlivě.

Jsi autorkou rozsáhlé kresby dračice Aldary, která zdobí zeď knihkupectví Krakatit. Kdo s tímto nápadem přišel a proč ses rozhodla na tuto nabídku kývnout? A kdo dračici vybral jméno?

S nápadem přišel Vlasta Talaš, kterému patřila kavárna v prvním patře Krakatitu. Oslovil několik malířů, ale každý, když viděl velkou prázdnou zeď a představil si objem práce, si zaťukal prstem na čelo a odmítl. Já se v první chvíli naprosto vyděsila a připadalo mi to zhola nemožné, zvlášť pro člověka, který má hobití míry. Jenže co je nemožné, to mě baví, a razím teorii, že člověk nemá říkat, že něco neumí, dokud si to nevyzkouší. Občas je to katastrofa, ale občas se mu podaří malý zázrak. Vůbec jsem netušila, jak to namalovat, jakou technologii použít a jestli mi na to stačí síly, ale vrhla jsem se do toho s obrovskou chutí dobyvatele severního pólu a nakonec, ač je to záhada, jsem to zvládla. Jméno bylo vybráno, tuším, v hlasování a jak je vidět z ženského jména, hlasovalo více pánů.

V poslední době jsi začala častěji vystavovat své práce. Na jaké výstavy se můžeme těšit v budoucnu?

Á, mé letošní výstavy! Musela jsem se asi zbláznit. Plánovala jsem pouze jednu, a to výstavu v galerii Nora letos v březnu. Galerii jsem měla domluvenou už rok a půl dopředu. Ostatní výstavy mi tak nějak samy od sebe přišly do cesty, aniž bych se snažila kamkoliv tlačit nebo prosazovat. Najednou zjišťuji, že je mě všude plno, až jsem se trochu lekla. Stále ještě probíhá výstava ve Smíchovské knihovně a letos už bude jen jedna větší, a to v první půlce léta na Horním hradě (www.hornihrad.cz). Vernisáž bude 4.7. zahájena koncertem mé kapely v hradní kapličce. Pak mám pár dalších nabídek, ale jsou velmi neurčité, a tak je zatím nepropaguji ani na stránkách. Spíš mě na počátku léta bude více vidět s harfovou kapelou Harpa Vieja!. 6.6 máme koncert v Praze v prostoru Harold. Koncertů bude více, ale zatím nevím detaily, pokusím se je včas dát na své stránky.

Co se týče ilustrací, dáváš přednost fantasy, co vyhledáváš jako čtenář?

Jsem ostuda, opravdu ano! V poslední době už stíhám číst jen rukopisy knih. A když už něco čtu sama od sebe, pak jsou to faktografické knihy o středověku a mám rozečtenou historii Londýna, což má spíš pracovní důvod. Ale dříve jsem četla hodně anglických humoristických knížek – Herriota nebo Šťastného Jima. V knihovně mám i středověké detektivky jako je Cadfael a pak samozřejmě Pána prstenů a celou sbírku Shakespeara. Asi to zní jako klišé a nechci vypadat jako šílený intelektuál, ale Shakespeara opravdu miluji. Blázni, co platí nekřesťanské peníze za kurzy kreativního psaní a poslouchají o dramatických zápletkách a archetypech. Stačí si koupit Shakespearovo souborné dílo a máte v ruce kompletní návod, protože uvnitř je vše, co k životu i psaní potřebujete.

Napsala jsi i několik povídek. Ovlivňuje kresba tvé psaní a funguje to i naopak?

Určitě. Když píšu, mám trochu nešvar výtvarníka malovat slova obrazy a když maluji, často do obrázků skrývám postavy nebo scény z vlastních povídek nebo z mé malé soukromé mytologie. Je to propojené. Myšlenka je jedna a je mi v podstatě jedno, jestli ji vyjádřím obrazem nebo slovy.

Chceš se psaní v budoucnu věnovat více? Dočkáme se někdy tvého samostatného románu či sbírky povídek?

Spíš je to naopak. Dříve jsem psala opravdu hodně. Chrlila jsem závěje textů, ale teď už jsem delší dobu nenapsala ani jednu povídku. Psaní bylo převálcováno malováním. V posledních měsících téměř štětec nepustím z ruky, a když už se dostanu k počítači, slova a věty se zadrhávají. Nicméně… a možná bych to neměla prozrazovat, mám rozepsanou historickou fantasy, ale bude trvat ještě dlouho, než se mi podaří text při současném vytížení dokončit.

Kromě ilustrace a grafiky jsi známá především svou hrou na harfu. Jak jsi se k hraní dostala a proč ses vlastně rozhodla pro tak magický nástroj, jakým harfa bezesporu je?

O harfě jsem snila vždycky. Coby romantik ovlivněný Tolkienem a díky zálibě ve středověku jsem měla vždy sen sedět s harfou u hořícího ohně, drnkat a vyprávět příběhy. Ale připadalo mi to nemožné, protože jsem neuměla noty a nikdy jsem na nic nehrála. Kromě toho harfa na mě byla příliš drahý a nedostupný nástroj… až … až… jsem potkala Jirku Vyšatu, který u nás jako jeden z prvních začal vyrábět keltské harfy doslova na koleni. Od něj jsem si koupila svůj první nástroj, přinesla jsem si ho domů a celá má rodina si ťukala na čelo. Domnívali se, že je to jen rozmar, který nevydrží déle než pár měsíců, a on vydržel už sedm let. Začínala jsem s praskající malou harfou, která měla místo strun výplety do tenisových raket, a teď hraji na gotické harfě, která je pomalu větší než já. Ale jinak se nepovažuji za žádného geniálního muzikanta, ostatně jsem samouk, který je rád, když udrží rytmus, ale strašně moc mě to baví. Skvěle se přitom relaxuje.

Co pro tebe znamená hudba? Pro některé autory je to nezbytná součást navození atmosféry pro psaní, mnoho ilustrátorů inspiruje k tvorbě… Je to tak i u tebe, nebo dáváš při práci přednost absolutnímu tichu?

V tichu se vůbec nedokážu soustředit. Hudbu potřebuji. Ono je to možná i tím, že celý den musím malovat nebo navrhovat uprostřed rušného openspace. Neznám žádného grafika, který by v takovém prostředí vymyslel něco kloudného, aniž by přitom nezešílel, a tak mi hudba pomáhá vytvářet neviditelnou stěnu. Když mám za krátkou dobu vymyslet nějaký grafický návrh, pustím si agresivní metal, když maluji sviště pro reklamní kampaň, tak si pustím Abbu, a když doma maluji fantasy, tak soundtrack z Conana či keltskou hudbu. Sbírám i World music, a když mě to popadne, dokážu celý den poslouchat balkánskou dechovku, kubánský band nebo čínskou tradiční hudbu. V tomhle jsou mé hudební chutě naprosto neomezené a kolegové, kteří poslouchají většinou běžný popík, mě zřejmě považují za hudebního úchyla. Jinak záleží na náladě a na práci, kterou mám udělat, a někdy i na počasí.

A kdyby sis měla vybrat a na ničem jiném by nezáleželo, sáhla bys po peru, štětci či harfě?

Každopádně štětec. Vše ostatní jsou jen koníčky, které mi zpestřují a zpříjemňují život, ale přestat malovat je jako snažit se plavat proti rozbouřenému proudu. Dříve nebo později mě to opět strhne. Když mě okolnosti donutí a já nemohu dlouho malovat, jsem pak příšerně protivná a prakticky přestanu komunikovat a v nejhorším případě jen temně vrčím, ale stačí mi pak dát do ruky štětec a je jedno, na co pak maluju, klidně v tu chvili pomaluju stěnu od kadibudky, čísi záda nebo boty, ale hlavní je, že se uvolní přetlak, já se rozsvítím jako sluníčko na hnoji a opět je se mnou lidská řeč.

Web Jany Šouflové (www.maffet).