Cesty k fantastice VII. – Jana Jůzlová

80. léta 20. století – chodím na základní školu a můj o pět let starší bratr vášnivě rád čte sci-fi, je členem libereckého sci-fi klubu Trifid a později mi rodina přiznává, že se bratr i účastnil jednoho z prvních Parconů. Jako správná malá sestra velkého bratra obdivuji a nechám si od něj většinu knih, které přečetl, vyprávět. Připadá mi to úchvatné, dokonce pod jeho vedením vymýšlím svůj první sci-fi příběh (panelákový výtah v něm fungoval jako stroj času). Z knih této doby mi v hlavě uvízla Cesta do bláznovy zahrady L. Szalaie a Den trifidů J. Wyndhama.

cca 1986 – zjišťuji, že není běžné, aby se lítalo k jiným planetám, na Měsíci nejsou kolonie, cesty do jiných galaxií nejsou na denním pořádku… a pociťuji hluboké rozčarování nad prolhanou literaturou sci-fi, již přísahám již nikdy nevzít do ruky. Věnuji se výhradně historii a ryzím faktům.

1992–2000 – všichni kolem mě čtou Pána prstenů a mě to odpuzuje. Až po písemné konverzaci s ruskou dopisovací kamarádkou Natalií usoudím, že bych to mohla zkusit. Tak objevím Tolkiena a ze všech jeho děl mám dodnes nejraději Silmarillion. Spojitost díla britského univerzitního profesora s jakýmsi žánrem fantasy mi na dalších mnoho let uniká. Plně se soustředím na dráhu spisovatelky historických románů, ostatně za tím účelem také studuji historii na FF UK. Ze své nenávisti ke sci-fi později (koncem 90. let) vyjímám Stanisława Lema.

2000–2001 – chodím s jedním nejmenovaným nadějným autorem, který tvrdí, že to, co píše, je sci-fi, případně fantasy, a snaží se mi rozdíly a shody obou žánrů ukázat na některých názorných příkladech. Vytahuje na mě především dvě knihy: Dunu F. Herberta a Stavitele věží V. Kadlečkové. A tak změním názor, že fantastika jsou špatně napsané nesmyslné bláboly, a dojdu k závěru, že by mě „něco takového“ nejen bavilo číst, ale možná i psát. Začínám psát (ne, ty tisíce normostran popsaných v pubertě, adolescenci a „rané“ dospělosti se nepočítají).
Poznámka: Události se časově shodují s mým ukončením studia historie, rozhodnutím nepokračovat doktorátem a obecně pociťovanou nechutí k historii, včetně psaní historických románů.

2002–2006 – žiji s jedním nejmenovaným fyzikem, jinak též nadšeným čtenářem sf a f literatury. Najednou mám doma veliké množství zajímavých knížek… třeba Sapkowského! Vedeme diskuse o tom, zda jsou lepší mnohadílné ságy, jednodílné romány, nebo povídky. Tvrdím, že autor, který se nezvládne vymáčknout do 500 normostran, si nezaslouží, abych ho četla.

2002 – začíná vycházet časopis Pevnost, jehož první číslo jsem tehdy na knižním veletrhu pohádkově třikrát odmítla, když mi ho kdosi vnucoval, abych ho druhý den našla na stole (od bratra). Časopis mi připadá legrační, ale díky němu objevuji dvě jména: Miroslav Žamboch a Petra Neomillnerová.

A od tohoto momentu už jde o lavinovité řetězení událostí… takže mám-li být opravdu upřímná, za mým vztahem k fantastice stojí několik mužů a časopis Pevnost!

2002/03 – v Pevnosti si přečtu vítěznou povídku ze soutěže O nejlepší fantasy z roku 2002 a namyšleně si řeknu, že tohle umím taky. Následně napíšu povídku Přístav, jíž jmenovanou soutěž obešlu. V důsledku toho navštěvuji svůj první con, Parcon v Chotěboři, kde jsem pasována na Lady fantasy. Seznamuji se s Egonem Čiernym. Ostatní lidé kolem fantastiky mě trochu děsí a umiňuji si, že se s nimi moc družit nebudu. Přesto na podzim 2003 zavítám na svou první schůzi Klubu Julese Vernea a seznamuji se s dalšími divnými lidmi.

2003–2004 – s Miroslavem Žambochem strávíme mnoho plodných hodin nad vínem diskusemi o psaní, o literatuře, o ženách, o mužích a o světě vůbec.

2005– dvě cenné události: 1) vyhrávám Mloka (+ navštěvuji svůj druhý Parcon); 2) v práci na stole mi přistane román Gwind slovenské 22leté holčičky Lívie Hlavačkové, který v tehdejší podobě odmítnu, ale získám skvělou kamarádku, která mě nutí psát a tahá na akce, kam bych jinak nešla, v důsledku čehož…

únor 2008 – Lívia mě donutí ji doprovázet na Pragocon, kde nás Michael Bronec seznámí s Jiřím Pavlovským, který mi nejprve nabídne práci, a když odmítnu, pozve mě na rande, což neodmítnu.

…a tak v únoru 2011 – mám za manžela člověka z fandomu, polovinu mých kamarádů a známých tvoří scifisti, více než polovinu knih, které ročně přečtu, tvoří fantastika, každé ráno se podívám, co je nového na Fantasy Planet, každý měsíc si přečtu Pevnost a každý rok navštívím 3–4 cony… a dokončuji svůj první román. Fantasy, co jiného.

Pro řadu lidí je fantastika pouze otázka toho, co je baví číst. Kdyby si představili svůj život bez fantastiky, týkala by se změna pouze odlišných knížek či filmů. Kdybych si představila svůj život bez fantastiky já, byl by to naprosto jiný život. Nejspíš by byl taky zajímavý a pravděpodobně bych byla spokojená. Ale když si uvědomím, jak zásadní podíl v mém životě fantastika zaujímá, nějak si ten život bez ní představit nedokážu.

Janu vyfotil na loňském Fénixconu Dušan Dax Axmann.

Článek v upravené podobě vyšel v Interkomu 4–5/2009.