Cesty k fantastice IV. – Leonard Medek

Nedávno se (na Sardenu, u konkurence) objevila recenze na Aldissův Nonstop, která mne přiměla, abych tuhle prastarou knížečku vytáhl z knihovny a po předlouhé době si ji znova přečetl. To bylo v pořádku, tak to má být. Jenomže… Dostal jsem se sotva na pátou stránku textu, když mi užasle poklesla brada a hlavou proletělo: “Proboha! Jak jsem na TOHLE mohl tak naprosto zapomenout?”
Totiž, abyste rozuměli – z toho románu (respektive z jeho českého překladu) pochází několik svébytných rčení; jedno z nich, zaklení “Provůch!”, používám občas dodnes, další, to, které mi vypadlo z mysli, je pozdrav “Prostor pro tvé ego”, zkráceně též “Prostor” nebo “-stor”. A v tom tkvěl ten zakopaný pes – když Nonstop poprvé vyšel, bylo mi sedmnáct a s kamarádem jsme ten pozdrav okamžitě přijali za svůj. Dokonce ještě o nějakých deset roků později jsme se pořád automaticky zdravili “Prostor…”
A na to jsem – naprosto nepochopitelně – zapomněl. Stejně jako na to, že když nás postihla vojenská služba a byli jsme tudíž pouze v písemném styku, psávali jsme do adresy místo “pan” či “voj.” zkratku P.M. (což, pakliže to neznáte, je z jiné vynikající sci-fi, z Mužů pod ochranou Roberta Merleho). Dokud mi to veliký Aldiss po dalších víc jak dvou desetiletích znovu neoživil.

* * *

Takže takhle to bylo. Fantastiky vycházelo málo, slova fan ani fandom jsme jakživi neslyšeli, a přesto jsme my – tehdejší adolescenti – žili životem řádných fanů: chodili jsme na pivo, přečetli každou sci-fi nebo horrorovou knížku, ke které jsme se dostali (fantasy ne, ta byla v Československu ještě neznámá), o všech u toho piva vedli řeči a ty nejvypečenější špeky z nich přebírali do vlastního chování…

To už ovšem bylo pokročilé stadium, začátek ležel – aspoň pro mne – podstatně dřív. Vlastně za hodně může už moje datum narození. (Ne, neděste se, nejdu na vás s astrologií. Horoskopy jsou podle mne totéž jako noviny – všichni je čtou, leč soudný člověk nevěří ani slovu…) Jsem totiž příslušníkem šťastné generace – narodil jsem se 1962, díky čemuž jsem v ideálním věku schytal tu velkou vlnu z roku 1970: tenkrát (plus minus rok, ale většinou právě v sedmdesátém) vyšla po letech půstu spousta v historii žánru důležitých titulů. Frankenstein, Dracula, Marťanská kronika, Ocelové jeskyně, antologie Labyrint, Rej upírů, Tichá hrůza, Lupiči mrtvol, Stráž u mrtvého… Co kousek, to perla; a že jsem měl osvícené rodiče a – s výjimkou Ocelových jeskyní – jsme to měli všechno doma, než jsem dospěl deseti let věku, všechno jsem to přelouskal. Přičemž, protože Frankenstein se objevil dřív slovensky, takže ho naši koupili napřed tak, a že, když jsem si ho chtěl přečíst, českou versi měl zrovna někdo půjčenou, jsem jen tak mimochodem začal číst ve slovenštině…

K tomu od devětašedesátého naši měli i televisi (což tehdy zdaleka nebylo samozřejmé, z mých spolužáků až někdy do čtvrté páté třídy měl doma televisní přístroj tak nanejvýš každý druhý), a právě tehdy v ní běžel “Seriál o seriálu” – cyklus ukázek ze slavných amerických televisních ság. Tudíž jsem coby robě sotva odrostlé viděl pravděpodobně jeden či dva díly Addamsovy rodiny a docela určitě Munsters… O jedné z těch ukázek dodnes nevím, z čeho pocházela (možná Twilight Zone), avšak stále si živě pamatuji, jak jsme – žáčci druhé třídy – seděli s Jáchymem Topolem po vyučování v hale ZDŠ Bílá (dnes ZŠ Benita Juáreze, tam, co bylo několik Pragoconů a jeden Parcon) na drátěné lavičce a já mu vyprávěl její obsah. (Mimochodem, jestli tohle čte nějaký obeznalejší pamětník než já: šlo v ní o invazi mimozemšťanů, kteří vypadali jako lidé, až na nápadně odstávající malíčky; napřed přistáli za městem s létajícím talířem, přičemž vypálili kruh v trávě, a pak se ukrývali před šerifem v místní elektrárně. Nemáte někdo ponětí, co to doopravdy bylo?)

K tomu ještě dodejme, že ve stejné době odvysílali taky nějaké ukázky ze starých horrorů, takže Borise Karloffa s nakašírovaným čelem a s nýtky v krku jsem si kreslil pastelkou dřív, než jsem dokázal slovo Frankenstein pořádně napsat, natož přečíst (vyslovoval jsem to “Frankrštejn”).

* * *

Teď se trochu vrátím: padla tady slova “půst” a následně “spousta knih”, přičemž jsem jich vyjmenoval ani ne deset. Co je tohle za spoustu? Inu, ona to opravdu byla spousta, ba co dím, dočista lavina, nepředstavitelná smršť, jaká předtím (a také dlouho potom) neměla obdoby. Nenechte se, vy mladší, mýlit tím, že nyní vychází stejné množství žánrových titulů co týden, a v předvánočním běsnění někdy i denně. Komunistickému režimu byla fantastika (pokud neoslavovala zářnou budoucnost podle marx-leninských představ) podezřelá, a ta západní – jako ostatně západní literatura vůbec – tuplem. Proto, dokud nenastalo politické uvolnění konce šedesátých let, z “vědeckofantastické literatury” přicházel na trh běžně leda Verne (prastarý a proto neškodný), vzácněji pak současníci ze spřátelené ciziny (Lem, Jefremov), a ještě vzácněji autoři tuzemští (Nesvadba). To bylo všechno, a dohromady to bývaly (odhadem, přesná čísla po ruce nemám) nanejvýš dva nebo tři tituly ročně. Už rozumíte? Ano? Tak teď snad pochopíte, proč tvrdím, že jsem příslušník šťastné generace: protože tohle se zlomilo přesně ve chvíli, kdy jsem se začal učit číst…

Podobně tomu bylo i s detektivkami a mainstreamem, o westernech ani nemluvě; a když si porovnáte data, zjistíte jeden pozoruhodný paradox. Výše zmíněné politické uvolnění dostalo smrtelnou ránu tak zvanou “bratrskou pomocí” v srpnu 1968, a definitivně uhynulo dřív, než skončil rok devětašedesátý. Po něm nastoupilo období “normalizace”, tedy politických čistek a postupného sešněrovávání. Jenomže právě tehdy, kdy doba byla nejtužší (cca 1970-72), díky dlouhým nakladatelským výrobním lhůtám vycházelo nejvíc zajímavých knih… Bez ohledu na žánr, všude: dávno dopředu nalajnované edičáky dojížděly a censoři měli příliš práce s hlídáním denního tisku, než aby ještě stíhali pořádně přiškrtit knižní produkci.

Potom ten vlak ovšem ztratil páru. Dalších sedm let se objevilo jen máloco, co by stálo za řeč – nicméně oheň, jednou založený, doutnat nepřestal. Byli zde čtenáři, kteří už věděli, co chtějí, byli nakladatelští redaktoři, toužící jim to poskytnout, a ten dvojí tlak pomaloučku nahlodával přehradu censury a semo tamo prosakoval drobnými výrony… A ty sílily, až přišel konec sedmdesátých let a najednou tu byl už nezastavitelný potok. Do roku 1980 se postupně objevil již výše zmíněný Nonstop, Heinleinovy Dveře do léta, Andersonovi Strážci času, Asimovova antologie Těžká planeta, Železného Stvořitelé nových světů, taky první knihy Kurta Vonneguta…

Od jednaosmdesátého pak přišel věk velkých antologií. První z nich se jmenovala Pozemšťané a mimozemšťané, ty další vypočítávat nehodlám; byla jich spousta, zčásti vydávaných nakladatelstvím Svoboda, zčásti Mladou Frontou v Edici 13. A s nimi, světe div se, se jako doplněk svezly i první antologie tuzemců… Hráz byla protržena.

* * *

To už jsem narukoval. V armádě bývalo v oněch časech zvykem nutit nebohé vojíny, aby si předplatili některá z periodik vydávaných armádními vydavatelstvími; jediným, které se dalo jakžtakž číst, byl magazín Zápisník, tehdy pod taktovkou Vlasty Talaše (ano, toho, co se dnes jmenuje Talpress a vydává Zeměplochu). V něm se pravidelně objevovaly sci-fi povídky: zprvu, jak jsem to zažil, na střídačku americké a sovětské, potom sovětské a jiné socialistické, nakonec sovětské a české (k téhle proměně došlo během pouhých tří let, do roku 1984). Co ale bylo důležité, spolu s těmi českými se začaly objevovat i informace o existenci jakýchsi SF klubů, jakéhosi Parconu a jakési Ceny Karla Čapka…

Ne, to jsem se ještě nechytil, i když bych býval rád. Na lidi z oněch klubů jsem kontakty neměl, na to, abychom založili vlastní, zase podobně postižených bylo kolem mne málo, a o CKČ jsem si (poněkud pošetile, přiznávám) myslel, že když je zaštítěná takovým jménem, od příspěvků do ní přicházejících se automaticky očekává i odpovídající kvalita. Pročež na svou vlastní příležitost jsem si musel ještě deset let počkat…
Neznamená to ale, že bych nic netvořil.

* * *

Vlastně to začalo už na základní škole. Kdykoli jsem se při vyučování nudil (to znamená skoro pořád), kreslil jsem si na listy vytrhané ze školních sešitů (míval jsem tehdy asi nejhubenější sešity z celé školy) vlastnoručně vymýšlené komiksy. Šťastnou náhodou jsem kromě Čtyřlístku, příběhů z Ábíčka a Ohníčku a Rychlých Šípů znal i ty americké – v šesté třídě jich jeden spolužák dostal od tety z Ameriky celý štos -, a zákonitě jsem tedy spáchal vlastního kostýmovaného superhrdinu: jmenoval se Greenman (taková zelená varianta Supermana), měl zázračnou sílu a byl to bankovní lupič. Tresory vylamoval holýma rukama, na rozdíl od další úžasné postavy, metr třicet vysokého tajného agenta bez tváře a beze jména, pouze s označením -37 (ten si na to bral otvírák na konzervy).

Tohle mi vydrželo dlouho, ještě začátkem devadesátých let jsem snil o tom, že budu komiksář (byť už na vojně jsem zkoušel příběhy nejen kreslené, ale i psané). Dokonce jsem pro časopis Aréna dva komiksy skutečně vytvořil; zaplatili mi za ně (třetinu, jestli si dobře vzpomínám), ale nevydali je. Ne proto, že byly mizerné (což byly, a nejen mou vinou – jistý Matějka, který pod nimi byl podepsaný jako scénárista, věděl o scénáristice, notabene komiksové, ještě míň než já o kreslení), na to se tenkrát nekoukalo. Nevydali je, protože vydavatelství Arénu po dvou číslech odpískalo…

Ale to předbíhám. Protože ještě předtím se staly tři důležité věci…

Prvou bylo – řekl bych tak asi v pětaosmdesátém -, že si moje babička čistě náhodně v knihovně půjčila Hobita, a protože usoudila, že by se mi ta “zvláštní pohádka” mohla líbit, dala mi ho přečíst taky. A on se mi líbil, zatraceně se mi líbil. Protože tohle bylo přesně ono, to, co jsem vždycky podvědomě chtěl….
Druhá, že kamarád (ano, ten, se kterým jsme se zdravili “Prostor”) kdesi na videu shlédl Conana Barbara. Já u toho nebyl, takže mi ho vyprávěl – a já znovu cítil jo, tohle je přesně ono… To mohlo být někdy v osmdesátém osmém nebo devátém.
Potom přišel listopad 89 a svět se změnil. Najednou bylo možné cokoliv, stačilo jen to zkusit. A tehdy se přihodila ta třetí věc: jednou jsem si v Ikarii přečetl vyhlášení soutěže O nejlepší fantasy, vzal propisku a sešit, no a…

No a tady mě máte.