Cesty k fantastice III. – Jiřina Vorlová

Moje první setkání s žánrem spadá do doby, kde jsem byla dítko školou povinné. A neptejte se mě, jestli tím prvním krůčkem byl Verne, nebo Běhounek. Ono na tom nesejde. Zkrátka a dobře, tenhle typ knížek mi učaroval, a zatímco jiné holky četly dívčí románky, já se v knihovně naproti škole pídila po takzvané vědecko-fantastické literatuře, protože po nějakých termínech jako scifi nebo dokonce fantasy tehdy ještě nebylo ani slechu, natož teprve nějakého vidu, a to ani nedokonavého :-). Za čas se mě knihovnice snažila přesvědčit, abych s sebou přivedla svého bratra. Chvilka nedorozumění a rozpaků, než se vyjasnilo, že skutečně mám staršího bratra, ovšem ten čtení moc nedá a tu haldu knih si beru pro sebe. Toto sdělení ji evidentně poněkud zaskočilo, nicméně byla to dáma tolerantní a vstřícná a hlavně měla radost, že alespoň někdo přečte ty roztodivné svazky, které by jinak zcela nepovšimnuty sloužily jako lapače prachu v zadních regálech. A sama podporovala moji úchylku tím, že mi iniciativně nabízela nové přírůstky, které by mě mohly zajímat. Pak ze mě tahala rozumy, o čem ta kniha je a jak se mi líbila. Asi proto, aby ji mohla zasvěceně nabízet jiným čtenářům. Když se tak nad tím zamýšlím, možná již v této době se začala formovat moje schopnost kriticky se zamýšlet nad přečteným textem a bez servítků jej zhodnotit, díky níž mi určitě nemůže přijít na jméno řada začínajících genyjálních autorů, poslavších své veledílo do SF&F Workshopu.

Takhle jsem kromě již zmíněných pánů Verna a Běhounka poznala i Babulu, Lema, Jefremova a řadu dalších sovětských autorů, mezi které se tu a tam “nedopatřením” připletl i Asimov. V bratrancově knihovničce jsem objevila Trosku a četla ho každé prázdniny. Určitě mezi tím byla i další jména, ale chtějte po děcku, které hltá příběh a létá na křídlech fantazie, aby vnímalo něco tak přízemního a podružného, jako je autor díla! To teprve daleko později jsem se začala pídit po knihách ne podle názvu, ale podle spisovatele a ještě o hodně později podle překladatele. Jenže jak jsem rostla, začínala mi být ta naše pobočka knihovny malá, i když se mi otevřelo i její “dospělácké” oddělení. A tak začala moje éra knižních čtvrtků.
A jéje – vy nevíte, co to byly knižní čtvrtky? No, to v dobách dávných a dávných, tak prehistorických, že je pamatují jen staří scifističtí dinosauři, tedy v sedmdesátých a osmdesátých letech, vycházely knihy v desetitisícových až statisícových nákladech, byly levné, a tudíž dostupné i pro studentské kapesné. Snad proto si ty zajímavé kupoval každý, kdo o ně jen trochu stál. A kdo zaváhal, měl smůlu – i přes ty na dnešek nevídané náklady. Novinky, s jejichž výčtem se člověk mohl seznámit v týdeníku Nové knihy, se začaly prodávat vždy ve čtvrtek v 16 hodin. A již dlouho předtím se začaly před knihkupectvími tvořit fronty. Dlužno podotknout, že tehdy v žánru fantastiky vycházela jedna, nanejvýš dvě knihy týdně, takže to člověk zvládal nejen finančně, ale stíhal to všechno i číst. A dělat si průběžně místo na další kousky do sbírky.

Před třicítkou let se otřásl můj svět v základech. Stala jsem se Fanem. Máma šílela. Její sotva dospělá dcera se začala toulat po nocích, vracet se domů po půlnoci, tahat se s jakýmisi podivnými individui zvanými Pagi, Huňáč a Albert (co se ve skutečnosti jmenuje Miloš) po jakýchsi klubech s podezřelým názvem Villoidus, ještě že aspoň ten Zdeněk Rampas působí seriózně… A přede mnou se objevily nové obzory. Poznala jsem lidi, kteří byli daleko sečtělejší, orientovali se v žánru mnohem víc než já, uměli na rozdíl ode mě anglicky, byli schopni číst originály a vůbec… Dostala jsem se k takzvanému Superseznamu a já zjistila, jak je moje knihovnička neúplná. Vymetala jsem antikvariáty, ty nedržely nějaké knižní čtvrtky a doplňovaly zboží několikrát týdně, i když také s pravidelností, která se dala vysledovat. Cože, přednáška z elektrických obvodů? To si člověk přečte ve skriptech, ale v Dlážděné budou dneska odpoledne dávat do prodeje ty bedny, co jsem je viděla včera připravovat… Měla jsem tak vycvičené oko, že při vstupu do prodejny jsem s neomylnou přesností zamířila ke svazku, který před dvěma dny v regálu ještě nebyl, v naději, že si budu moci odškrtnout další položku ve své chyběnce. Zase jsem měla co číst.

O nějakých deset let později se svět otřásl podruhé. Cože, Sametová revoluce? Ale kdež… Vyšlo Dračí doupě! I když ta Sametová revoluce v tom taky má prsty, poskytla totiž podmínky pro jeho vydání. Tehdy v devadesátém roce ztratil výraz scifi podezřelý podtext a nastal boom fanzinů a samizdatových překladů u nás dosud jen pokoutně šířených anglicky píšících autorů. Každý den jsem chodila kolem prodejního stolečku Toma Štipského, dnes známého pražského knihkupce, na Můstku dole na Václavském náměstí. Jako věrnému štamgastovi mi schovával podpultovky, nabízel novinky, zval mě na knižní burzy. Od něj mám první brožurky Conana, Star Treku, samizdatové vydání Asimovovy Základny, známé pod pozdějším názvem Nadace – a i to Dračí doupě. Milované i nenáviděné, velebené i proklínané, dalo mi fůru zážitků a nových přátel, vzalo spoustu času a nejlepší léta mého života, stalo se mým koníčkem i zaměstnáním v nakladatelství Altar. A hlavně jsem díky němu poznala Gilhada – to stvoření, které pak se mnou jezdilo na LARPy, šermovačky a cony a do kterého jsem se bláznivě zamilovala. Drží nás to oba už více než patnáct let a díky němu o sobě můžu tvrdit, že jsem nejšťastnější člověk na světě.

V roce 1992 jsem se zúčastnila své první porady SF klubů. Bylo to na Prvního máje v Teplicích, pozvala mě tam Eva Hauserová na bidding party těch, kteří podpořili hlasování pro Worldcon 95 v Glasgow. Váhala jsem – měla jsem už dva týdny mít odevzdanou diplomku. Nakonec jsem diplomku hodila za hlavu a jela do Teplic. Dodnes to považuju za své nejlepší rozhodnutí v životě. Kvůli diplomce se svět nezbláznil, odevzdala jsem ji o další týden později a dnes po ní neštěkne ani pes, zatímco tahle porada nastartovala můj fandomový život naplno. Začala jsem se pravidelně zúčastňovat všemožných conů (i do Glasgow jsem nakonec jela), spoluorganizovat Gamecony, hodnotit literární soutěže – a odtud byl už jen krůček k SF&F Workshopu, mé lektorské činnosti, pořádání litrárních víkendů a workshopů naživo a administraci CKČ.

Touhle vzpomínkou končím své vyprávění, protože obyčejná cesta se změnila v dálnici, po níž se řítím stošedesátkou. Při takové rychlostí se nedá bezpečně odbočit – a zatím to ani nemám v plánu, dokud nedojde benzin a budou aspoň jakž takž fungovat ostřikovače čelního skla. Tak mi držte palce, ať to ty moje oči ještě nějakou dobu vydrží, protože FIAWOL – Fandom Is A Way Of (my) Life!