Cesty k fantastice II. – Vlado Ríša

Jak jsem se dostal ke sci-fi

Když jsem dostal tuto otázku, musel jsem se „hluboce“ zamyslet. Proto mi trvalo poměrně hodně dlouho, než jsem se dostal k tomu, abych se pokusil napsat genezi mého přimknutí se k tomuto žánru.
Taky už je to hodně dávno, takže vzpomínat do vzdálenosti, o níž někteří moji známí mluví jako o černouhelném dehtu, je problém.
Faktem je, že každý kluk v určitém věku, tedy pokud čte, a já jsem od mala četl hodně, narazí na dobrodružné knihy, které se neodehrávají přímo na Zemi, nebo přímo v právě probíhajícím čase, případně v sobě mají aspekty, s nimiž se zase až tak často nesetkáváme ve skutečnosti, tedy třeba kouzla nebo tak, které ho zaujmou natolik, že začne plánovitě vyhledávat další.
Možná k tomu trochu přispěl můj otec, voják do morku kostí, který, když byl donucený vyprávět mi jako malému pohádky, tak to bylo vždycky o nějakých těch hodných stíhačkách a zlých bombardérech, což samo o sobě muselo rozvíjet moji fantazii neuvěřitelným způsobem. Když jsem si vyšetřil čas mezi lumpačením, atletikou, jízdou na kole, fotbalem, kde jsem zásadně chytal v bráně, protože jsem byl jednak líný lítat za balonem a za druhé jsem měl vzor ve svém strýci, který v té době chytal za Spartu, později basketbalem, který mi ostatně vydržel dodnes, tak jsem si četl verneovky (měl jsem je doma), od strýce půjčené Vpředy, kde byly nejen Rychlé šípy, povídky od Batličky, ale i sci-fi, jako například Závod o Měsíc. Což mimochodem byla moje letitá „můra“, neboť Vpřed v okamžiku, kdy tato povídka na pokračování byla nejnapínavější, přestal vycházet a já se nedozvěděl, jak to dopadlo. Dozvěděl jsem se to až o mnoho let později, tedy vlastně nedávno, neboť v jedné tlusté knize starých komiksů bylo nevydané dokončení. Do dneška si myslím, že je to škoda, protože dokončení bylo tak pitomé, že mám dodnes vztek.
Samozřejmě poté přišli na pořad dne ruští autoři: Strugačtí, Bulyčev a další, kteří u nás vycházeli a nebyli vůbec špatní. Samozřejmě mě neminuli Lemovi Astronauti a k Mrakům Magellanovým. Z našich jsem hltal nejen Běhounka, Babulu, Nesvadbovy povídky, které ostatně dodnes považuji za vrchol jeho tvorby, Součka, Veise… Ale také třeba Dobrovolného Ďasíky, tajné zbraně. Samozřejmě jsem nepřehlédl ani příběhy opičího muže Tarzana. V knihovnách se toho dalo najít hodně, například J. M. Troska, ale také Bradbury, Asimov a povídkové sbírky jako například Labyrint nebo Vlak do pekla…
Tím však nechci naznačit, že jsem nečetl nic jiného. Když nepočítám povinnou školní četbu, tehdy nebyl internet, jen spolužáci, takže mnohé věci se opravdu musely číst, tak mám rád i válečné knihy, například Bigglesovky (viz moji Pašeráci v oblacích a druhý ještě nevydaný díl Agenta JFK, který už je napsaný), ale také knihy zabývající se druhou světovou válkou. Kdysi se mi do ruky dostala i knížka Búrští junáci o Búrské válce, kterou mi však někdo při našem častém stěhování ukradl, což mě dodnes mrzí. Ale třeba i detektivky – taková soudce Ti, americká drsná škola a třeba i Fiker. Samozřejmě i historické romány, například Waltari a mnoho a mnoho dalších, Rudý Orm, Opičí král nebo Viking Vike. Dodnes miluji Pan Kaplan má třídu rád nebo Saturnina. Na jiné knihy jsem musel dospět, což je třeba případ Hemingwaye.
Kolem patnácti, tedy někdy na střední škole, jsem se naučil číst opravdu rychle, což mělo některé zásadní výhody (pro školní docházku), ale i nevýhody – často jsem neměl co číst. Začal jsem si proto psát svoje příběhy. Tedy nejdřív, asi jako všichni, to byly básničky, a protože jsem hrál na kytaru, taky to byly sem tam nějaké texty, pak přišly povídky a tak dále.
Pak jsem narazil na ruskou SF v originále a nejen ruskou. Sovětský svaz tehdy nepodepsal jakousi mezinárodní dohodu o autorských právech, takže tam vycházelo neskutečné množství západní SF v cenách dnes již bájných. Takové Asimovovy povídky v paperbacku za dvě koruny padesát byly zcela normální. Dodnes mám sbírku SF knížek v ruštině obsahující nějakých 800 kusů. Tak jsem se seznámil s Heinleinem, Aldissem, Kuttnerem, Kornbluthem, Andersonem, Silverbergem, Clarkem, Somackem, Blochem, Keyesem (jehož povídku Růže pro Algernon považuji za nejlepší, kterou jsem kdy četl) a mnoho dalších. Mimochodem třeba i japonských a dalších exotických autorů.

První, co mi kdy vyšlo, byly sentence v Mladé fronte v šedesátém osmém roce minulého století. Pak jsem se dostal do problémů, takže z toho vyplynul zákaz nejen učení na vysokých školách, kde jsem se původně uchytil na své „rodné“ VŠCHT coby asistent, ale i vydávání textů. O něco později se začalo s cony, tam jsem povídky posílat mohl, a dokonce jsem na nultém conu nejen byl, ale i dostal cenu za třetí místo. Díky těmto setkáním jsem se seznámil nejen se svým dlouholetým kamarádem Ondrou Neffem, ale i s hromadou dalších zajímavých lidí, jako třeba byl, v té době redaktor, Ivo Železný, který když se dozvěděl, že umím slušně rusky, dal mi příležitost psát pro něj lektorské posudky na ruskou SF.
První povídka mi vyšla po dlouhých peripetiích (třikrát ztracený rukopis – musel jsem ho znovu přepsat na psacím stroji) v Mladé frontě, tedy v novinách. Bylo to fantastické, až na to, že tam scházel kousek, který se tam grafikovi tak nějak nevešel. První překlad jsem udělal pro nynějšího zpravodaje České televize z Ruska Libora Dvořáka, tehdy redaktora časopisu Sovětská literatura, který nikdo nečetl až na čísla, kde vyšly povídky SF. Pak jsem se uchytil v Lidovém nakladatelství, nejen jako lektor ruské SF, ale začal jsem pro ně knížky připravovat a překládat. Vyplynulo to z toho, že nešťastnice-redaktorky, které dostaly onu SF edici, zřejmě za trest, na starost, SF neuměly a ani umět nechtěly. Proto jim takový cvok jako já přišel vhod.
Samozřejmě jsem pokračoval v psaní, díky Ondrovi Neffovi a jeho šílenému plánu z pražského Parconu – Vymyslete si svoji planetu… – jsem se domluvil s Evou Hauserovou a začali jsme společně, tedy spíš na přeskáčku, psát román Gooka aneb Putování po planetě Jantaris.
Pak přišel osmdesátý devátý rok a já se nachomejtl ke vzniku Ikarie. Původně mě tam přitáhl Ondřej Neff jako manažera odbytu a jiných věcí organizačního rázu. Posléze na mě začal přesouvat čím dál víc věcí, až nakonec fungoval v redakci jen imaginárně a vlastně mi ji hodil na krk, kde mi zůstala viset až dodnes.
V devadesátém roce jsem drze založil firmu, která měla v popisu práce „výroba a prodej brakovin“ (konec citátu; ten živnosťák mám stále ještě doma), kde jsem se po vydání Neffových povídek rozhodl vydat Gooku. Ondřej nám ho „zredigoval“ a připsal tam některé scény, aby to podle něj bylo vydatelné. Jinak jsme za tuto knihu dostali Mloka za román. Některé Ondrovy scény jsem přece jen vynechal (například jak princezna Lidra souloží s kamenným bohem, jehož penis měl mít obrovitánské rozměry) a knížka vyšla s dvojím dotiskem (lišil se barvou ražby na obálce) v celkovém nákladu 21000 kusů. Prodaly se skoro všechny.
Když jsme se s Evou dohadovali o názvu a autorech, napadlo nás, že kdybychom tam byli napsáni my dva, tak to nikdo nekoupí. Takže jsme vymysleli pseudonym Richard (z mého Ríša) D. (byli jsme dva) Evans (z její Evy). Eva se pak vrhla na feminismus, a tak jsem pokračoval sám. Pseudonymu jsem se delší dobu nemohl zbavit, neboť nakladatelé tvrdili, že Evanse lidi znají a jeho knížky si koupí, zatímco nějaký Ríša je vůbec nezajímá. Něco na tom je, protože, když jsem dával do Levných knih poslední padesátku druhého dílu Gooky, tak jsem kvůli zahraničnímu autorovi za ně dostal dvakrát tolik jako za nějakého Ríšu.
Kromě knížek jsem napsal i scénáře k počítačovým hrám, nejen podle Gooky.

A pak už se můj scifistický život řítil jako Vltava, když přeteče kaskáda.