Již úvodním obrázkem je zvědavému čtenáři slibován pořádně mrazivý zážitek a možná i probdělé noci s rozsvíceným světlem. A je toto očekávání naplněno?
Úvodní část knihy líčící jakýsi mýtus o bábě Motyce vyvolává (zejména u starších ročníků) zasunutou vzpomínku na zatuchlý pach plátěných stanů na pionýrském táboře, kde je vyvalenému potěru prezentován zaručeně pravdivý strašidelný příběh – třeba o Krvavém kolenu. Čtenář je poměrně rychle vtažen do poněkud spletitého příběhu, odehrávajícího se na předměstí malého finského města na břehu moře, a to ve dvou rovinách: v osmdesátých letech dvacátého století a v současnosti. Hlavních postav zde vystupuje několik a každá z nich je nějakým způsobem spojena s „bábou Motykou“, děsivým přízrakem pojídajícím dětská srdce, jehož existence se zpočátku jeví jako naprosto absurdní… až na to, že občas v městečku někdo zmizí, někdo je poměrně drsným způsobem zavražděn, nebo „jen“ unesen. A každý z hrdinů má nějaké tajemství, osobní démony, trápení, touhy a traumata, která souvisejí s více či méně vzdálenou minulostí.
Žánrově je kniha označována jako thriller s prvky hororu, slušelo by se možná dodat – mysteriózní thriller. Sám autor je profesor angličtiny a tvůrčího psaní a v celkovém vyznění příběhu je znát opravdová řemeslná zručnost. Možná z ní až trochu křečovitě křičí snaha ukázat se jako „kvalitní literatura“ a taková kvalitní literatura je samozřejmě drsná, naturalistická, nevyhýbající se různým tělesným projevům, zejména konání malé potřeby (nejlépe na veřejnosti), aniž to nějak podstatně souvisí s dějem… Je vcelku pochopitelné, že je-li vystrašené děcko uvězněné v temném sklepě, je po svém vysvobození pomočeno, ale zabývat se tím, kdy a jak se chce někomu na malou a kde se vymočil či pomočil (pochopitelně v opilosti) nijak do děje nepřispívá, působí pouze rušivě a lehce trapně… a asi i pro někoho šokujícně, což byl ale zřejmě páně autorův záměr. Také se zde musí objevit „lidskoprávní problém“ s nezbytným homosexuálem a mladou muslimskou emigrantkou.
Dějově má Bába Motyka úžasnou schopnost vás nejenom prostě „vtáhnout do děje“, vy se stáváte jeho až hmatatelnou součástí a před vaším vnitřním zrakem defilují postavy a postavičky něčím důvěrně známé a něčím zase podivně vzdálené. Zhruba za polovinou knihy se v tom všem ale laskavý čtenář začne malinko ztrácet. A schizofrenní pocit nevymizí až do konce příběhu. Kdo nebo co je vlastně bába Motyka? Jak s tím vším souvisí zakázaná vila na ostrově? Kdo koho unesl, uvěznil a zradil? Na knihu samotnou se budou se názory rozhodně rozcházet, ale za všech okolností stojí za přečtení a za přemýšlení, jak moc a do jaké hloubky nás ovlivňuje zapomenutý svět mýtů, legend, prastarých příběhů a pohádek, který možná až tak zapomenutý a ztracený není a dokáže na nás překvapivě „vybafnout“, právě když to nejméně čekáme…
Marko Hautala: Bába Motyka
Vydal: Knižní klub, 2016
Překlad: Linda Dejdarová
Počet stran: 320
Cena: 299 Kč
Já si nemůžu pomoct, ale ta tvář na obálce mi ze všeho nejvíc připomíná Einsteina vyplazujícího jazyk. Což tu strašidelnost trošku kazí. 🙂
S tím Einsteinem mi to taky tak připadá, jako by ho těžce zphotoshopovali.
Jinak k té knize. Působí zajímavě, to se musí nechat… na Databázi knih má ale dost mizerné hodnocení, hlavně kvůli nepřehlednosti a zmatečnosti. Všechny ty severské horrory z poslední doby (Stallo, Planina, Bába Motyka) nedopadají moc slavně, možná s výjimkou Lindqvista. Přirovnání ke Kingovi v anotaci jako obvykle úplně zavádějící, ale to je dnes folklor snad u všech (rádoby)horrorových knížek.
Jinak Fantasy Planet palec nahoru za nahlédnutí do světa hrůzostrašné literatury.
Pozn. 1: “Emigrant” chce ven. Ti, kteří chtějí dovnitř, se nazývají “imigranti”.
Pozn. 2: Pokud z knihy křičí snaha ukázat se jako kvalitní literatura, jak se to slučuje s řemeslnou zručností? Řemeslná zručnost se pozná mj. právě tak, že je kniha učesaná a nic z ní nekřičí. Pokud z knihy něco křičí, buď je to nedostatkem řemeslné zručnosti, nebo jste do ní omylem přibouchli trpajzlíka.
Tak to by se tletomu spisovníkovi líbilo u nás na vsi. Tam opilí mužici už od rána vyměšují, kde je napadne! Nejhorší je to po nedělní mši, to vždycky pozvrací celou náves! Inu, jak se říká: Kdo se moc drží lahve, toho as Satan žahne!
S recenzí problém nemám. Spíš nerozumím těm poznámkám co napsal E.k.
Imigrant někde, je zároveň emigrant odněkud. V poznámce číslo dvě jsem se ztratil úplně, takže ať už si křičí kdo chce, já si to jdu koupit.
Naturalismus je v “severské” literatuře věc poměrně stará. Asi jako šukačka v italské detektivce. Spíš mě překvapil Stallo, tam to autor dokázal velmi držet na uzdě.