Antologie Legendy: Draci – pohled editora (PR)

Tak přešla zima. Jak už jsem předeslal, nevím přesně, kterého roku, ale vím, že na jaře jsem si vezl vytištěnou složku povídek na larp Martina „Dariona“ Antonína Bezkrálí, kde se slavilo výročí nějaké elfské královny. Obíral jsem ze sebe klíšťata, seděl před stanem a snažil se číst, než hra začne. Přijíždějící přátelé mě mezitím neustále rušili, takže jsem složku (pěkně tlustou!) postupně pomačkal, ale neučetl skoro nic. No a pak jsem s sebou ty povídky tahal celý zbytek jara.

Sestavování sborníků dnes není snadná záležitost. Doby, kdy mistři známých jmen hned s nadšením brakovali plná šuplata či se pouštěli rovnou do zakázky, jsou dávno pryč. Dnes lze autory rozdělit do dvou množin. Na ty, kteří by chtěli být ve vašem sborníku, a pak na ty, které byste tam chtěli mít vy. Samozřejmě existuje i jistý průnik, není však zdaleka tak široký, jak by si člověk přál. Uvedu příklad: „Hele, chystám sborník o mamutech! Povídky už tam napsali Kulhánek – ten tam má mamuta, co se zblázní a vyhladí celej svět, pak Žamboch – ten tam má mamuta samotáře, co se propadne do ledu, ale zvládne to, i toho dinosaura, co je tam náhodou taky zamrzlej, pak Šlechta – jeho depresívní mamut řeší, jestli se podrobit povinnosti ke stádu, nebo odejít s krásnou mamutkou, je to takový psychologický, ale silný- Odmít mě akorát Fabian, že prej si technicky neumí představit, jak by se vyrobil mariňáckej skafandr, do kterýho by se vešel mamut. A spousta dalších autorů už píše. Nechceš se taky připojit, rozsah povídkovej, termín asi čtvrt, až půl roku…“

Tak na tohle vám samozřejmě kývne každý autor. A pak ho parádně naštve, když zjistí, že z celého toho tvrzení byla pravda pouze to, že v chystaném sborníku NENÍ povídka od Fabiana. V okamžiku, kdy však začnete: „Hele, chystám sborník, ještě do něj celkem nic nemám, ale draci, to je přece úžasný téma, ne?“, zkušený autor zostražití. Ví, že by nebylo špatné být ve sborníku, pokud se tento povede, ale ví taky, kolik toho má rozepsaného, kolik toho nestíhá či kolik let se už čeká na jeho Stín modrého býka II (dosaďte si sem příslušný titul).

Povídky, které mi sehnal Drak, byly tedy především od autorů nepříliš známých, jen na nich by komerční sborník postavit nešel. Ba co víc! Většina autorů jako by se díky jakési kolektivní telepatii dohodla, že ve sborníku zřejmě bude spousta draků, takže zrovna v té jejich povídce se drak může jen tak mihnout, může o něm padnout jen jakási zmínka; prostě takové filmové cameo. Takže jsem měl hromadu povídek, které příliš nebyly o dracích, zato byly často velmi experimentálně laděné…

V té chvíli jsem se na to asi ještě mohl vykašlat a celou věc tiše pohřbít. Nadělalo by to trochu zlé krve – autoři už zanesli do svých prací nějaké Drakovy připomínky a měli za to, že jsou nejspíš přijaté a sborník na dobré cestě. No, nevykašlal. Vyrval jsem Drakovi kormidlo a začal upravovat nastavený kurs. Už jsem přeci jen poskládal pár sborníků, zatímco Drak je nováček v oboru; k literatuře má poněkud obrozenecký přístup.

Přes půlku povídek jsem odmítl, zbytek vrátil k přepsání. Heslem dne se stalo Více draků!, a pak samozřejmě taky poutavost příběhu. A jelikož Jakub Drak sehnal mnohem více autorů, kteří chtěli být ve sborníku, než těch, které jsme tam potřebovali, začal jsem obcházet ty druhé:

„Ahoj! Slyšelas o tom dračím sborníku?“
“A co ten román, co pro tebe píšu?“
“No, já nechci nic přehnaně dlouhýho…“
“Ne, ty chceš zas koncem roku vyhrát další oběd, až to zase nebude hotové!“
“To mě ani nenapadlo, ale draci jsou přece nosný téma!“
“Vůbec nic mě o nich nenapadá!“
“A jméno ve sborníku dobrá reklama…“
“A k čemu je mi reklama, když nebudu mít dopsaný ten román, aby vyšel?!“
Tak piš oboje najednou…“
“Si děláš srandu?! Víš, jak pomalu já tvořím?!“
“No tak nic, ale je to škoda. (mlhavě) Bude tam asi docela dost autorů…“
“Já se zamyslím!! Ale nic neslibuju…“
(povídka pak vznikla, a vůbec ne krátká…)

Když jsem tedy takto zasel, přišel podzim, věnoval jsem čas jiným nakladatelským radostem (především Amberu) a čekal, co vyraší. Editor sborníku je totiž podobný zemědělci. Přišla zima a s jejím koncem se začaly slétat nové verze a prvoverze nově naverbovaných posil. Tiskl jsem si je, zakládal do desek a ty desky rostly a rostly. Téměř znepokojivě.

Úspěchem bylo, že začali psát i Ivana Kuglerová, Martin D. Antonín, Robert Fabian. Jak už to bývá, úspěchy byly střídavé. („A když jsem se dostal na stranu 100, tak jsem zjistil, že zkrátka zase píšu další zatracený román…“ oznámil mi posledně jmenovaný. Rozpracovaný románový text o dracích však posléze musel ustoupit <>Mariňákům+ a později Dies irae.)

Tou dobou jsem se ocitl ve stádiu, kdy jsem měl dračí povídky naprosto všude, div mi nelezly ušima (a rozhodně krkem). Neustále jsem tiskl nové verze, scházel se s autory, mezitím se snažil řídit chod nakladatelství. Tiše jsem nenáviděl ty, kteří mi vraceli povídky přepracované už po pár týdnech. Hlučněji pak ty, kteří mi po pár měsících sdělovali, že už mé poznámky zapomněli a jestli je někde nemám, případně bych jim to celé nemohl zopakovat. Tvůrčí život je zkrátka pestrý. Jak dopisovali zkušenější autoři, občas to bylo i docela příjemné.

„Tak co?“
“Jo.“
“Co jo?“
“Jakože beru.“
“Počkej, bez úprav?“
“Bez úprav.“
“Počkej, fakticky?“
“Fakticky.“
“No já nemám slov.“
“Pojď na pivo. Platím. Ale pod podmínkou, že celý večer nebudeme mluvit o dracích.“

Povídkám se podařilo opustit desky, jako dračí potěr se rozlezly naprosto všude. Občas jsem zjistil, že dělám korektury do staré verze, někdy to zjistil až autor. Ale viděl jsem světlo na konci tunelu! Hotové povídky se hromadily, verze byly stále lepší a lepší. Razantní příběhové změny ustupovaly drobnému stylistickému dobrušování. Opět přišla zima, sem tam nějaký autor dorazil do Strak, abychom zanesli do počítače poslední korektury. Papírovému bordelu začal konkurovat bordel elektronický. Mám mnoho disků a ještě více adresářů; v mnoha z nich se objevila složka Draci.

Jednou takhle zase zjara přišla na návštěvu Hanka Vranová. Záměr návštěvy byl jasný – zanést korektury do její povídky, třetí, poslední verze. A pak položila onu osudnou otázku: „A kolik toho, Michale, vlastně do toho sborníku máš?“ Poté, co jsem odpověděl zmateně a asi načtyřikrát, pochopil jsem, že nastal čas, kdy se dělá pořádek. Ihned. A ve všech papírových i elektronických složkách. Dělal jsem ho šest hodin a přitom to komentoval, aby to bylo divácky vděčné. (Autorka se přiučila spoustě vulgarismů, to se pro tvorbu vždycky hodí.) Zanesl jsem z papírů do souborů spoustu korektur, abych vytvořil jediné, poslední verze – a k její povídce Dračí pech jsme se toho dne vůbec nedostali…

„Tak kdy vyjde ten dračí sborník, do kterého jsem asi tak před deseti lety napsal povídku?“
“Určitě to ještě není deset let!“
“Tak sedm? Skoro si už ani nepamatuju, o čem vlastně je…“
“Hned v první kapitolce vydědí dračí král svého syna…“
“Nemyslel jsem to doslova.“
“Ale poslední korektury jsme dělali celkem nedávno, ne?“
“Asi před dvěma lety.“
“To už je tolik? No, vlastně to mám skoro hotové. Myslím, že by se to dalo pokřtít v Městské knihovně na akci CONiáš. Té, co bývá v září.“
(dychtivě)“ Takže tohle září?“
(po mikroskopicky krátké odmlce) „Ne, příští září!“

Ano, začínali se mi bouřit autoři, jejichž práce jsem přijal jako první. No, být autor, taky se bouřím. Takhle, přitisknut ke zdi v hospodě U Kruhu, kde se scházejí scifisté, jsem od boku vypálil termín. (Je to tam zatraceně malé, takže ocitnout se u zdi je snadné.) Nějaký rok a čtvrt to vypadalo nadějně. Ostatně – už se to uzavíralo.

Kdo máte nějaké zkušenosti s redakční prací, asi vás neudiví, že se to nakonec stejně stíhalo tak tak. Začínali jsme s příkladem u mamutů, takže musím říct, že tahle kniha je vskutku mamutí. Přijal jsem do ní ty práce, které stály za přečtení, zvolil velký formát a začal sázet. A kniha rostla, rostla a rostla. Nakonec narostla na 700 stran. Mamutí kniha. Dračí kniha.

Jenže já si umím komplikovat život. „Taková velká a tlustá kniha,“ rozumoval jsem sám k sobě následujícího jara při korekturách, „s takovým velkým a monstrózním tématem jako jsou draci! Neměla by tam být i nějaká teoretická část – dračí teorie? Měla!“A tak jsem začal burcovat Leonarda Medka. A Františku Vrbenskou. A když jsem si vzpomněl na jeho sbírku českých pohádkových knih, tak i Honzu Kantůrka. Tohle jsou ovšem všechno značně vytížení lidé a fakt není snadné dostat od nich text. Avšak když letíte na vichru dračího šílenství, vše je možné! Plán byl nakonec splněn na sto procent.

Díky tomu jsem samozřejmě titul Legendy: Draci neměl stránkově přesně uzavřený, ani když se přiblížil červenec a bylo na čase zamluvit kapacity v tiskárně.

“Má to asi 800 stránek…“ mávl jsem před nimi rukou.
“Má to asi 800 stránek,“ řekl jsem, když se mě koncem července znovu ptali, tentokrát kvůli výpočtu ceny.
“Má to 800 stránek!“ prohlásil jsem v půli srpna, když už to bylo vážně potřeba vědět kvůli přesné tloušťce hřbetu.
A pak jsem začal sázet ty teoretické texty a modlit se. Na jaký rozsah se dostanu?
Kupodivu to vyšlo – tedy, naštěstí o něco méně. Ale to by nebyl takový malér, jako kdyby to přeteklo. Takže na zbylé dvě desítky stran co? Napíšeme medailonky autorů? Třicet medailonků za poslední dva zbývající dny?
Když letíte na vichru dračího šílenství, nic není nemožné! Jen si už dneska nejsem tak docela jist, co jsem tam vlastně psal.
Snad mě autoři neutlučou mou vlastní knihou, až si to přečtou.
Je na kvalitním papíře a bude vážit skoro kilo.
Autorů skoro třicet.
Dost by to bolelo.
A až úplně nakonec jsem si spočetl, kolik přesně mě bude vydání stát peněz.
Ale když letíte na vichru…
Můžete mít i nějaké vize budoucnosti:

„…několikátá oběť v tomto týdnu,“ hlásí s rozčilenou překotností hlasatelka televize Nova. ” „Podle výpovědi se přepadený probudil v temném průchodu s velikou boulí na čele a neznámou knihou v podpaží. Policie se nevyjádřila, případ je zatím v šetření, vše nicméně nasvědčuje, že útočníkovým nástrojem se stala právě tato kniha. Přepadenému muži se neztratily doklady ani peněženka, z té mu však ubylo 450 korun. A my se ptáme, jak dlouho bude ještě v metropoli řádit ten, jemuž prý vyšetřovatelé přezdívají Dračí muž?“

No, pevně doufám, že čtenáři cenu 450 Kč za takový špalek dobrovolně ustojí; elektronicky se text blíží milionu a půl znaků. Snad trh tuhle tíhu unese.
Pokud ne, nic není nemožné!

Sborník věnovaný drakům.
Vyjde vázané.
Obálka: Jana Šouflová
Rozsah 800 stran.

obsah:

1. Leonard Medek: Cherche le Dragon

1) Vladimír Němec: Než slunce zapadne
2) Jan Dobiáš: Zamilovaný Harpagon
3) Zdeňka Lukovská: Tkáč legend
4) Vlado Ríša: Dračí meč
5) Edita Dufková: Píseň pro ohnivou dračici
6) Radka „Rilven“ Hrotková: O Černé princezně
7) Jana Jůzlová: Nejstatečnější muž světa
8) Jiří Pavlovský: Konverzace v baru U Trpaslíka
9) Jana Rečková: Hic sunt dracones
10) Ivana Kuglerová: Klubko zmijí
11) Hanka Vranová: Dračí pech
12) Pavel Weigel: Zpráva pro vládu České republiky…
13) Pavel Renčín: Tenkrát na středozápadě
14) Míla Linc: Krauka
15) Blanka „Fallon“ Salmonová: Nejlepší z lidí
16) Lucie Lukačovičová: Toto Dragón
17) Marie Klepetková: Mezi světy
18) Tomáš Bandžuch: Příběh opravdového drakodlaka
19) Jakub D. Kočí: Kočí Jakub
20) Stáňa Kučová: Studie o vlkodracích
21) Jindřich Rohlík: Elvíra
22) Helena Soukupová-Clarková: O Aidanu McWalterovi a krásné Deirdre
23) Veronika „Anor“ Partiková: To malé, kouzelné, zvonivé
24) Sidha Apollyon: Sametová jsou křídla smrtihlava
25) Leonard Medek: Pohřeb drakozpytce
26) Pavel Renčín: Dračí hvězda
27) Ivana Kuglerová: Rytíř a drak
28) Martin D. Antonín: Drakobijce
29) Jan Kantůrek: Draci v českých pohádkách
30) Františka Vrbenská: Draci snů, draci hororů
31) Michael Bronec: O autorech této knihy