Anketa k 75. výročí vydání Hobita

Lukáš Vaníček (redaktor FP)

Do Hobita jsem skočil doslova rovnýma nohama. Dlouhá léta jsem vůbec netušil, že nějaká taková kniha je, a to i v době, kdy už v kinech řádil Pán prstenů a já měl základní trilogii přečtenou. Fantasy mě stále ještě moc netáhla, kanonická trilogie nebyla špatná, ale neohromila mě. Nebyl důvod číst další knihy od toho Tolkiena. Pak jsem odjel na svoji první dřevárnu v životě – Bitvu pěti armád. Pobíhali tam nějací pavouci, Thorinovci, řádil drak Šmak a já si připadal doslova blbě, že jsem předlohu nečetl. Kromě toho mě začal ten příběh neuvěřitelně zajímat. Pak BB/art vydal v nové edici u příležitosti filmové trilogie také Hobita s nádhernou obálkou od Alana Leea a já neodolal. Knihu jsem četl už třikrát a mám ji rád víc než Pána prstenů. Na druhou stranu, bez základní trilogie by to nebylo ono. Přijde mi, že je Hobit metaforický, mladší, bujařejší a hravější bratr. Příběh balancuje na hranici pohádky, legendy, mýtu a rytířského příběhu. Je to ryzí matice toho, co jsme potom nazvali západní fantasy. Ten příběh mám rád. Od té doby jsem nevynechal jedinou Bitvu pěti armád, poslechl i ne zcela šťastně namluvený audiobook, těším se na film jako malý, Thorinovu píseň z traileru jsem se naučil nazpaměť prakticky okamžitě a moje diplomová práce začala slovy: „V jedné podzemní noře žil jistý hobit…“ Hobitovi tak můžu vděčit za to, že mě naučil milovat Tolkiena.

Martin Šust (redaktor)

S vykutáleným Pytlíkem jsem se setkal na počátku devadesátých let a dodnes jeho dobrodružství považuju za profesorovo nejlepší dílo. Z Pána prstenů už čouhá obsesivní snaha o dokonalost a výsledkem je sice čtivé a po všech stránkách nebývale propracované dílo, ovšem tu bezstarostnou Hobitovu rozpustilost v něm postrádám. Hobit je prostě pohádka vhodná na prosluněnou hobitínskou louku a jako taková je mému srdci mnohem bližší než tragédie středozemských rozměrů. Když jsem byl mladší, docela bych bral, kdyby mé dveře jednoho dne rozrazil Gandalf a vytáhl mě na podobnou cestu. Dnes už bych ho asi hnal tou jeho zatracenou holí, ale Tolkienova Hobita si vždycky rád přečtu a spolu s ním třeba i Čaroděje Zeměmoří, Meč v kameni nebo Posledního jednorožce. Asi se ze mě pomalu stává taky takovej malej rozmrzelej hobit, který si docela rád zaleze do svý nory, kde má klid a nohy v teple. Ovšem vidina Šmakova pokladu by to asi dokázala změnit…

Bára Kuzniková (redaktorka FP)

Abych se přiznala, ke knize Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky jsem se dostala celkem pozdě. Pamatuju si, že když jsem byla malá, občas jsem ji v naší rodinné knihovně obhlížela, protože to bylo takové starší vydání s vtipnými ilustracemi, a taky vím, že mi taťka několikrát četl úryvek z kapitoly Hádanky ve tmě, kde si Bilbo s Glumem navzájem dávají skvělé hádanky, které se mi líbily. Ale samotnou knihu jsem četla až o několik let později. Když mi bylo asi osm let, dostal se i k nám do kin první díl trilogie Pán prstenů a já jsem byla filmem naprosto okouzlena. No a od té doby jsem se snažila tuhle trilogii přelouskat knižně, i když se mi to zpočátku moc nedařilo. Pamatuju si, že mi taťka doporučoval právě spíše Hobita, který je přece jen lehčí, ale já jsem prostě chtěla přečíst toho Pána prstenů s úžasným Aragornem. No a to se mi po několika pokusech povedlo, takže na Hobita jsem svou pozornost zaměřila až když za mnou byl kompletní Pán prstenů. A v té době už mi přišel Hobit šíleně jednoduchý a až moc pohádkový. A tak si někdy říkám, že je škoda, že jsem se k němu nedostala dříve a že to nebyl právě on, který mě ke čtení fantasy přivedl… Ale mám ho i dnes moc ráda a sáhnu po něm vždy, když si potřebuju odpočinout od studia nebo si prostě pročistit hlavu a relaxovat. Je napsaný krásným jazykem a já miluju Tolkienovy popisy krajiny a skvělé trpaslíky, kteří mě vždycky dokážou rozesmát. Rozhodně je to spolu s Pánem prstenů jedna z knih, které se navždy zapsaly do mého srdce.

Leonard Medek (spisovatel)

Hobit? To je vzpomínka tak dávná, že už si ani nevybavím, kdy to bylo; zato si velmi dobře pamatuji, jak. S touhle knihou mne kdysi v pravěku seznámila moje babička. Ano, je to tak. Hobit poprvé česky vyšel v sedmdesátém devátém roce. Tehdy v českých zemích mohlo být nanejvýš dvě stě, tři sta lidí, kteří vůbec věděli, oč jde, a mezi těmi ostatními velký rozruch nenadělal. Prostě nějaká další dětská knížka s odpudivou obálkou, to bylo asi to, co pravil hlas lidu… Rozhodně se mi nedoneslo, že toto je kniha, již je záhodno shánět (a to se obvykle rychle rozkřiklo). No a pak, jednou – na vojně jsem byl od podzimu osmdesát jedna do podzimu osmdesát tři, a tohle se stalo buď krátce před, nebo nedlouho po – k nám přišla na návštěvu moje tehdy zhruba sedmdesátiletá babička a pravila: „Tumáš, přečti si to. Půjčila jsem si to v knihovně a moc se mi to líbilo. Je to taková zvláštní pohádka, myslím, že se ti bude líbit taky…“ Měla pravdu: ta knížka nejen že se mi líbila, ona byla zjevení. Ne kvůli příběhu (koneckonců, nejde o víc než o běžné dobrodružné putování), ale díky způsobu, jakým byl podán… Tehdy jsem byl očarován, i když bych asi nedokázal pojmenovat proč; dneska, když už jsem obeznalejší, prostě žasnu. Znám spoustu knih, jež mají svižný dobrodružný příběh; to je to nejmenší. Znám dost takových, které k němu přidaly patos opravdového hrdinství; našel bych i pár těch, které jej přioděly hávem mystična dávných legend. Znám dost jiných, kde se sebevětší eskapády servírují s prostou bezstarostností tradiční pohádky, a vzpomněl bych si i na několik, jež autoři dokázali vyprávět – jakkoliv to zní jako protimluv – s laskavou ironií… Hobit jediný má ale tohle všechno. A v tom už ho nejspíš nikdy nikdo nepřekoná. (Jo, a myslím, že mi ho tehdy babička podstrčila opravdu až někdy v roce ’83 nebo ’84. Protože když jsem se jej pak vydal získat, v obchodech už nebyl; ba i z většiny knihoven jej lidi rozkradli. Ono se to nakonec přece jen rozkřiklo.)

Petr Bouda (redaktor FP)

Moje první setkání s Hobitem bylo někdy v sedmé třídě ZŠ ve školní čítance, kde byla uvedena ukázka, v níž Bilbo potkává Gluma, a oba spolu poté soupeří v hádankách. Ukázka byla zvolená dobře, ale více než Bilbo mě zaujal Glum, který v knize vystupuje jako veskrze normální, dokonce sympatická bytost, brázdící ve své loďce podzemní jezero a chytající ryby rychlostí myšlenky. Nikomu nepřekáží, hubí skřety a nebýt jednoho všetečného hobita, nikdy ke konci Třetího věku nemuselo dojít – rozhodně ne v podobě, která je popsána v Pánu prstenů. Hobit je kvalitní moderní pohádka, která v českých luzích a hájích působila jako zjevení – tak moc se liší od typických českých a moravských pohádek, od horrorů bratří Grimmů nebo ruských pohádek o chaloupce na kuří nožce, které jsem četl jako malé děcko. Doporučil bych Hobita každému, kdo si chce jednou přečíst Pána prstenů, nebo alespoň jednu kvalitní pohádku. Musím však přiznat, že mě k Tolkienovi a jeho fantasy nepřivedl Hobit, ale ukázka ze Silmarillionu, kterou jsem četl ve stejné době (šlo o příběh o Aredhel a Eölovi), což bylo podstatně vyspělejší a zajímavější čtení (dodnes na tento příběh nedám dopustit). To a zájem jedné mé kamarádky, která měla Tolkiena v oblibě, rozhodly o tom, že jsem přečetl nejen Hobita, ale i další Tolkienovy knihy.

Antonín K. K. Kudláč (editor)

S Hobitem jsem se poprvé setkal jako kluk v prvním odeonském vydání, takže už to bude nějakých třicet let. Zpočátku jsem ho chápal jako pohádku, pravda, trochu divnou a jinou než pohádky, které jsem znal do té doby. O něco později mi na gymplu jeden světaznalý spolužák (stále se pohybujeme za komunistických časů) prozradil, že existuje ještě pokračování, prý nějaký Pán prstenů. Podařilo se mi ilegální cestou získat originál, a přes obtíže plynoucí z mé samoucké angličtiny jsem ho postupně celý přelouskal. A tehdy se mi vše propojilo do jednoho celku. Konečně jsem pochopil, že to asi nebude obyčejná pohádka, jedna z mnoha.

Co se mi na Hobitovi líbilo? Živé postavy, celkem vtipné dialogy, příjemně civilní a nepatetický základ světa, v němž se příběh odehrával. A už při první setkání jsem tušil v pozadí nějaký širší rozměr, nějaké rozsáhlejší vyprávění, jehož je Hobit součástí. Ostatně mi připomínal některé klasické anglické dětské knížky, na nichž jsem vyrůstal, takže půda pro něj byla zkypřena už dávno předtím. Později jsem objevil a začal vyznávat poněkud jinou četbu, dodnes jsem třeba zarytý „howardovec“, což je krok poněkud jiným směrem, ale četbu z mládí samozřejmě zapomenout nelze… Dnes je pro mne zajímavější než jeho dílo nakonec sám autor, který reprezentuje určitý prototyp postviktoriánského intelektuála. A s tím souvisí vše, co jako fanatický anglofil oblibuju: blízký vztah k britské krajině, k tamním mytologiím, k pivu a whisky, k hospodské zábavě… Ono to všechno v tom Hobitovi je.

Právě v těchto dnech zahajuju předčítání Hobita své takřka pětileté dceři, také jako přípravu na film. Dědictví je přece třeba předávat dál, ne?

Pavla Lžičařová (šéfredaktorka FP)

K Hobitovi mám zvláštní vztah. Poté, co jsem se ve dvanácti zamilovala do filmového Pána prstenů, jsem si okamžitě trilogii koupila a shltla ji jedním dechem. Byla jsem okouzlena! A samozřejmě jsem začala pátrat po dalších Tolkienových dílech. Když se mi do rukou dostal Hobit, těšila jsem se na další krásný příběh. Jenže… po první kapitole jsem knížku odložila s tím, že se to nedá číst. Bylo to na mě prostě po LOTRovi moc jednoduché, opravdová pohádka. A já čekala něco jiného, takže jsem byla zklamaná. Ale protože jsem věděla, že tohle je rest, který rozhodně musím co nejdříve dohnat, zkusila jsem to o pár let později znovu. A tentokrát mě knížka chytla od první strany. K Hobitovi jsem tedy musela dospět. A jsem moc ráda, že jsem mu podruhé dala šanci.

Klára Smolíková (spisovatelka)

Hobit mě nejprve minul. Ignoroval mě jak rodinka na nedělním výletě, která bez povšimnutí projede kolem stopaře. Stejně byli naložení až nahoru ke kapotě a nikdo další by se mezi košíky s jídlem od matky Beladony, polštářky pod zadek a chlupaté nohy a další piknikové nesmysly nevešel. A navíc to bylo auto značky Odeon a tohle české vydání s neumělými lodičkami na přebalu mě do varu nedostalo. Já v té náctileté době zahořela pro Mladou frontu a jejího Pána prstenů. Stránky jsem hltala s takovým nadšením, že jsem vše – kapitolu po kapitole – postupně převyprávěla mladšímu bráchovi na našich dlouhých procházkách se slintajícím boxerem. Puzení příběh vyprávět bylo silnější než já :-). Putování Bilba Pytlíka jsem přečetla až po trilogii a víceméně ze slušnosti. Pak jsem Hobita docenila jako četbu před spaním pro synka. Tolkien je zvukomalebný, mazlí se s jazykem způsobem, který se při tichém čtení nerozezvoní. „Nikdy se neposmívej živým drakům, Bilbo, ty blázne!“ Takové příběhy musíte vyprávět!

Lucie Lukačovičová (spisovatelka)

První fantasy vůbec, kterou jsem četla ještě na základní škole, byl Pán prstenů – začátek mého konce, pád do tenat literární fantastiky, má nejsladší zkáza. Co dodat. Další, po čem jsem už zcela přirozeně sáhla, byl Hobit. Sice jsem tedy Tolkiena nevstřebávala ve správném pořadí, ale návykovým se ukázal tak jako tak. Oproti Pánovi prstenů mi Hobit připadal poněkud krotký, pohádkový a elfové tak nějak… málo elfové. Ale osobité kouzlo „Cesty tam a zase zpátky“ na mne zapůsobilo a utvrdilo mne v odhodlání vydat se do hlubin tajemných literárních světů. Mezi moje nejoblíbenější kousky poezie, které dodnes umím zčásti zpaměti, patří „Dřív nežli vzejde světlo dne, přes horstvo, jež se v mlze pne…“ Rovněž v anglickém originále, samozřejmě.

Josef Šrámek (redaktor FP)

Pro Hobita Johna Ronalda Reuela Tolkiena mám ohromnou slabost. Jaké překvapení, co? A to přesto (nebo právě proto?), že se tenhle vztah vyvíjel poměrně komplikovaně. Když jsem totiž četl Hobita poprvé – coby naprostý fantasy mlíčňák, který si teprve dělal víceméně cestou pokus – omyl představu o tom, co že to ta fantasy vlastně je – věděl jsem jen tolik, že Tolkien je zakladatel žánru a Hobit je jeho první knížka, na kterou navazuje slavný Pán prstenů. Usoudil jsem proto (plus mínus správně), že Hobitem je třeba začít. No, a nedopadlo to dobře. Myslím, že ani nemohlo. Jelikož mé četbě tehdy dominoval svalovec Conan, Hobit mě zklamal. Byla to tehdy prostě… No, pohádka. Knihu jsem sice dočetl, ale se zřejmým sebezapřením, a pro Tolkienovu tvorbu to na nějakou dobu znamenalo stopku. Časem jsem ale naštěstí, jak už se to někdy tak stává, dospěl. Hobita jsem vzal do rukou podruhé – a nestačil jsem se divit! Dojmy z příběhu byly najednou úplně odlišné a kniha mi naprosto učarovala. Až tak, že dnes je to nejen jedna z mých nejoblíbenějších fantasy knih, ale dokonce nejoblíbenější Tolkienova kniha vůbec. Četl jsem ji už spoustakrát, určitě častěji než Pána prstenů. I když je pravdou, že Pán prstenů je objektivně vzato v nevýhodě díky svému rozsahu. Přeci jen, každý to dilema asi zná. Nových zajímavých titulů vychází tolik, že je to vždycky velký boj rozhodnout se, jestli se vracet k už jednou přečteným knihám na úkor těch novinek. Kéž by si člověk ke knihám mohl kupovat i čas na jejich přečtení… No a útlý Hobit přeci jen tolik času nezabere. Dokonce na sobě pozoruju, že s tím jak stárnu a jdu čím dál víc do podoby Bilbu Pytlíkovi (ať už vzhledem nebo vztahem k domácímu krbu, nepohodlí a dobrodružství jako něčemu, co jednoho akorát tak odvádí od večeře), sílí můj vztah k Bilbově slavné cestě tam a zase zpátky. Tomu malému sekáči prostě závidím a smekám před ním klobouk. Ta Tolkienova pohádka má jednoduše neskutečný náboj a poetiku, marná sláva…

Martin Kužel (redaktor FP)

Hobit. Hobit, hobit… To probouzí vzpomínky. A černé díry. Nemám už ani tušení, zda-li se mi dostal do pařátů před Pánem prstenů, ale spíš ne. Vím, nicméně, v jaké podobě jsem ho viděl poprvé. Ve vydání od Odeonu z roku 79, v zelené vazbě s jednoduchými runami a s asi ikonickými ilustracemi Jirky Šalamouna, v jehož ztvárnění Smaug (Šmak, if you will) připomínal zubatou barevnou vránu a který považoval za obrázku hodné takové momenty, jako když si trpaslíci v řece myjí chlupaté prdele. Ach, ty ozvěny dětství. Ale dost snění nad formou a vzhůru k obsahu. Pán prstenů, jehož v polemice o Hobitovi nelze nezmínit, je mýtus se všemi prvky a nádherné epické drama, zasazené do kulis perfektního jazyka. Hobit… je jiný. Dovolím si srovnání. Pán prstenů je osudovost – přes hory a pod nimi, skrze temnoty hvozdů a pomníky starobylé vznešenosti, až za obzor, pro vidinu naděje. Hobit je hravost – říkanky a trpaslíci, Medděd a Orli, smějící se elfové tropící naschvály a blýskání dračích očí v Osamělé hoře. Není v něm tragický rozměr – je to prostě příběh o hloupém Bilbovi, který slezl z pece ve své noře a bez klobouku vyběhl do světa, aby v něm dospěl a vrátil se zpět sice bez královy dcery, ale alespoň královsky bohat. Je to původní pohádka, z časů, kdy uměly být pořádně mrazivé, a kdy v nich praví hrdinové často umírali. Je to dálka. A je to příběh odvahy a nezapomenutelné romantiky, která mě ponoukala tehdy a stále ponouká vstát, uchopit meč místo vycházkové hole a jít. Jít dřív nežli vzejde světlo dne, přes horstvo, jež se v mlze pne, jít do hlubin, kde vládne stín, pro svoje dětství ztracené.

Adam Seicherstein (redaktor FP)

Přestože se považuji za fanouška Tolkienova díla, a především Pána prstenů, Hobita jsem nikdy nečetl. Je to sice velice zvláštní, ale stále na mě čeká v mé knihovničce zcela nedotčený, stejně jako třeba Silmarillion. Ze začátku jsem si říkal, že je to skoro hanba, ale postupem času jsem změnil názor. Zkrátka si ho zatím šetřím na horší časy. A i když mám teď trochu strach, že se nechám dříve zlákat filmem, stále mě může těšit fakt, že na mě čeká zcela nové dobrodružství ze Středozemě. A myslím, že to mnoho lidí říct nemůže.

Jakub Gergela (redaktor FP)

Kdo by neznal dílo profesora Tolkiena? Takřka každý zná jeho jméno a slyšel to podivné slůvko hobit. Mnoho z nás se s Bilbem Pytlíkem ze Dna Pytle vydalo na dobrodružství k Osamělé hoře, v touze získat ztracený poklad Thorinovy družiny – třinácti trpaslíků. Kde kdo prožíval tenhle výpravný román s pocity totožnými s hlavním hrdinou. Masy z nás se nechaly pohltit kouzelnou Středozemí, její mytologií, historií i obrazotvorností. Já nebyl vý-jimkou. Kniha Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky se mi dostala do ruky již někdy kolem de-seti let, ovšem kompletně jsem ji přečetl až o šest roků později. Chtěl jsem být připravený na vysokou fantastiku a k tomu jsem knihy barbarsky začal číst až po konci docházky základní školy. Za což se hluboce stydím a do dnešních dnů vyplňuji tragické mezery ve vzdělanosti literárních kruhů a fantastiky. Ale abych se vrátil k tématu… Hobita pokládám za překrásný úvod do Tolkienova světa, koneckonců i jako úvod a případný rozcestník samotného žánru. Osobně v knize oceňuji především humornější pojetí jinak temných pasáží příběhu. V ohledu na další profesorova díla bych už však byl skeptičtější, nicméně i jakkoliv navazující či před-cházející knihy oplývají zase půvaby odlišnými. Dokonce mám takový skromný sen – jednou se vypravit do Oxfordu a u hrobu se otci fantastiky poklonit.

Jan Borůvka (redaktor FP)

Hobit se mi líbil, ale Pánovi prstenů jsem nějak nepřišel na chuť. Dostalo se mi to do ruky poprvé během první vlny boomu kolem roku 1991, skončil jsem někde zhruba v polovině druhého dílu. Podruhé jsem na Tolkiena narazil asi o deset let později během studií v rámci přednášek z literatury, což mě přimělo přečíst si znovu Hobita. Na Pána prstenů a Silmarillion jsem nesebral odvahu ani po letech. Starý pán si s tím dal hodně práce, ta poezie a písně a propracovaný svět a to všechno, ale nějak mě to nebavilo. Film jsem taky neviděl a nemám pocit, že bych o něco přišel.

A jaký vztah máte k Hobitovi vy? Podělte se s námi o vaše názory.