Nenaplnila se temná proroctví, předpovídající úpadek pověsti slovutného písmáka po zakončení jeho ságy o zaklínači. Hle, minula jedna kniha, přišla druhá, po ní třetí a nic. Nenadešly dny Zlomyslnosti a Nářků, nebyl sražen Polák z trůnu mistra fantasy, neodvrátili se ctitelé jeho. Neobjevil se nový zaklínač, nový kult. Přinejmenším ne tak velký. Ale i tak to stálo za to.
Po zakončení příběhů zaklínače Geralta a jeho přátel i nepřátel bylo jasné, že stojí před Andrzejem Sapkowskim nadmíru obtížný úkol. Dokázat, že jeho kariéra spisovatele není kariérou Geraltovou. Pravda, bylo zde pár (bez výjimky výborných) povídek nespadajících do zaklínačské řady, ale prubířským kamenem měl být román. Vlastně trilogie, z jejíhož prvního dílu převzatou anotaci jsem si dovolil upravit v perexu tohoto článku.Trilogie odehrávající se nikoliv ve světě vymyšleném, ale v reáliích středověké střední Evropy. Tedy prostoru a čase, který je nám, Čechům, dobře znám. Víme o bratrovi Žižkovi, o Prokopovi Holém. Víme o Zikmundovi, z krve Lucemburků, známém též jako Liška ryšavá. Poučeni jsme o přijímání podobojí, o rejsách a sporu kostnickém. Slyšeli jsme o mnohém. A Sapkowski nám poví ještě více.
Vypoví nám příběh mladého medika a magika Reinmara z Bělavy, který v důsledku lásky a s věkem související naivity a ztřeštěnosti musí prchnout ze Slezska, aby v doprovodu demerity Šárleje a tajuplného Samsona Medáka překonal bouřlivé časy, přežil své lásky i nepřátele a nakonec i samotnou husitskou revoluci. Za pomoci síly, rozumu, magie i prostého štěstí. Od léta páně 1425 až do roku 1440, od Slezska a Lužice po Čechy a Svatou říši římskou vine se jejich historie.
Historie, která je jako každá jiná plná událostí, lidí, intrik, zrad, šlechetnosti i ubohosti, milosrdenství, ale i krutosti a bestiality. Historie, která se chová jako utržená ze řetězu, hárá jak fena a s cynickým posměškem válcuje vše na své cestě.
Mohlo se zdát, že zvoleným žánrem, historickou fantasy, se Sapkowski odchýlil od své předchozí tvorby. Že za sebou spálil mosty a jeho čtenáře čeká těžké přivykání nové autorově tváři. Navíc u příběhu odehrávajícím se z větší části ve Slezsku. Naštěstí (pro někoho naneštěstí, neb někdo holky, jiný zase vdolky) se rychle ukázalo, že to s tím pálením ani náhodou nebude tak horké. Sapkowski totiž ani tak nezměnil svět a styl svých příběhů, jako se spíš naplno přiznal ke svým zdrojům. A místo děje se stalo jasným kladem, protože umožnilo postavit vedle sebe živel germánský i slovanský, pohanský i křesťanský. Příběh a jeho reálie jsou tak pochopitelné doslova celé Evropě. Inu, ne nadarmo byl středověk věkem snahy o univerzálnost.
Geraltův svět si s tím naším nejednou podával ruku. Činil tak s vtipem a ironií. Mnohokrát byly zmíněny analogie elfů a Židů, podobnost bankovních a kupeckých institucí, narážky v textu na naší historii. Snad jen záběr byl širší, nejedna epocha splynula s druhou, narážka na historii se spojila s narážkou literární. Svět vymyšlený snese více, než nebohé dějiny. Husitská trilogie je v tomto ohledu čistší. Obsahuje sice některé historické nesrovnalosti v událostech i jevech, ale pouze takové, že běžný čtenář by si jich nepovšimne.
Historie se v románech projevuje rozličnými způsoby. Samozřejmě reálnými postavami a ději, hrou se čtenářovými znalostmi, ale například i tím, nakolik je prostor trilogie zaplněn místy (město střídá ves, hrad tvrz atd.), erby a pojmy. Je vidět, že Sapkowski nastudoval velké množství pramenů a literatury (jak je poznat i z poznámek k jednotlivým kapitolám, kde se poukazuje na to, že některé latinské úryvky jsou svým stylem poplatné konkrétním dobovým textům – vůbec ony poznámky jsou velkým plusem, i když ani zdaleka nevysvětlují vše, konečně, v odborné literatuře k tématu také vždy nenaleznete všechny citáty přeložené a narážky vysvětlené).
A když už jsme u té literatury, té je zde celá řada. A je neodmyslitelně spojena se světem románů. Skutečně, čtenáře čeká záplava latiny kronikářské i klasické, milostné francouzštiny, teskné italštiny, šťavnatých jazyků slovanských, záhadného slova hebrejského a třikrát i prokletého jazyka staršího než lidstvo samo. Záplava poučná, mnohdy náročná, ale především zábavná. Zatímco Sága o zaklínači čerpala z artušovských mýtů, ale i z Pána prstenů (za všechny alespoň dvě vtipné aluze v Paní jezera – klasické rčení o půlčících a zvolání v bitevní vřavě o orlech), husitská trilogie čerpá ze zdrojů, které byly jejím postavám skutečně známé. Snad jen s výjimkou Necronomiconu. A samozřejmě Shakespeara. Že ten s husitstvím nejde dohromady? Inu, pokud spisovatel umí…
Díky ti, Pane, zvedl oči k nebi sir John Fastolf. Chvála vám, chrabří asijští Bohemians, chvála tobě, vůdce Scheeschko, arci je tvé jméno pohanské, tvoje bojové umění je veliké…Ha, tato bitva, svedená u Rouvray v sobotu před první postní nedělí Anno Domine 1429, bude na věky známá jako „slanečková bitva“. A o mně…
O mně se budou psát divadelní hry. (Lux Perpetua, s. 40)
Díky tomu, a faktu, že se nejedná o první autorův románový projekt, je trilogie na první pohled sevřenější a stylově čistší. Autor je již zkušeným romanopiscem a hlavně, jazyk, který si na Geraltovi a povídkách brousil a piloval, zde již ovládá mistrovsky. Je to jazyk bohatý a plnokrevný. Nebojí se exprese ani knižností. Vynechává zájmena, vyzdvihuje důležitost sloves, opájí se tím, jak je možné za sebe řadit slova, ale nebrání se ani stručnosti.
Sapkowskiho jazyk je svým způsobem skutečnou poezií. Tak by bývali psali, kdyby se jednalo o žánrové autory, Vančura nebo Hrabal. Sapkowski je fantasy pábitel. Pábitel, který ovšem mnohem více dbá na dialog. Dialog postav, ale i dialog vypravěče s čtenářem či prolínání přímé, nepřímé, polopřímé i přímé řeči nevlastní. Text je díky tomu dynamický, ale zároveň hladce plynoucí. Vůbec nevadí, stejně jako v poezii, pokud se jeho části, od slovních spojení po věty a odstavce, opakují a vzájemně na sebe odkazují. Skutečně o málokterém díle platí víc, že je radost jej číst.
Navíc se Sapkowski nebojí být vtipný. Jazykové hříčky, v kontextu situace absurdní promluvy napodobující styl učenců, citace přísloví, či malebné vulgarismy a stručná shrnutí obsahů kapitol, za které by se nemusel stydět nejeden (potměšilý) kronikář, jsou jen špičkou ledovce. V záloze číhají výborná přirovnání (třeba to, které tvrdí, že čestný a neohrožený flanďák je vzácnější než jednorožec – Boží bojovníci, s. 350), ale i povedené a vypointované dialogy – zde uvádím jen jeden, který potěší hlavně u nás, v zemi kališnické:
„Kvak-kváááááks“
„Zbytečně marníš svoje nadání, pane vodníku. Mě nenapálíš. Dobře vím, že rozumíš a umíš mluvit lidským jazykem.“
Vodník zamžoural dvojitými víčky a otevřel žabí hubu.
„Lidským jazykem…“ zabublal a vyplivl vodu. „To ano, ale proč mám mluvit německy?“ (Boží bojovníci, s. 114)
Z úryvku je jasně patrné, že fantaskními motivy se šetřit nebude. Hlavní hrdina si co chvíli vypomáhá kouzly, zúčastní se sabatu, je pronásledován zabijákem měnícím se v ptáka, potkává rozličné nelidské bytosti – a to jen v prvním díle. V dalších dvou už je jasné, že čarodějnictví je sice peccatum mortalium a čtvrtý pražský artikul jej káže stíhat smrtí, ale vyskytuje se všude. V městech i vesnicích, v přírodě i klášterech. Na nějakého toho praktikanta se narazí na každém rohu, artikul sem i tam, čert to sper, bližší košile, nežli kabát, takže když vás trápí nemoc, jde víra stranou.
Pochvala přitom autorovi patří za to, že magie a její užívání ve světě románu ani v nejmenším neruší. Je zcela přirozeně jeho součástí. A některé rituály a praktiky, především pak ty popsané v části třetí, tedy závěrečné, jsou skutečně děsivé.
Na páse ležely a vrcholy rovnostranného trojúhelníku tvořily tři magické pomůcky: kozlí rohy, mumifikovaný netopýr a kočičí lebka. Netopýr byl utopen v krvi, kočka byla před smrtí krmena lidským masem. Co se dělo s kozlem, Pomurnik radši ani nechtěl vědět. Uvnitř kruhu, přitlučena podkovákem ke stolní desce, ležela lidská hlava, nyní již tlející a páchnoucí hůře než zle. ( Lux Perpetua, s. 226)
Děsivé scény ovšem nemusí mít spojení pouze s magií. Konečně, romány čerpají z historie. Historie plné upalování, pogromů a masakrů.
Hořící sláma nedosáhla dostatečné teploty, aby usmrtila člověka. Avšak její žár stačil k tomu, aby člověka změnil v něco člověku málo podobného. Něco, o se zmítá v křečích a nelidsky vyje, i když to už nemá ústa. Co je třeba konečně utišit milosrdnou ranou palicí. (Narrenturm, s. 445)
Právě ve střídání, lépe řečeno prolínání, scén naplněných krutostí či vtipem, spočívá síla Husitské trilogie. Protože v tomto ohledu dokonale odráží dějinné události a život. Náboženské nadšení končí v lahvi kořalky, zamilovanost jak z rytířských románů nezadržitelně spěje k temné tragedii a ještě temnějšímu milosrdenství, kamarádské tlachání je proloženo ubíjením nevinných. Na obou stranách.
Sapkowski si nedělá o husitech přehnané iluze. Vrazi, marodéři, fanatici. To nebyla výsada pouze proradných křižáků a zlotřilých papeženců. Člověk člověku byl vlkem. A jedním z motivů celé trilogie je nejen boj za ideály, ale i jejich neustálé ztrácení a zrazování. Čímž samozřejmě nejvíce trpí hlavní hrdina.
Reinmar z Bělavy, řečený Reynevan, je na počátku skutečně naivním mladíkem, který se postupem času stává schopným špionem i bojovníkem, ale hlavně člověkem, který se snaží volit nejlepší možnost i tam, kde volit nelze. Není druhým Geraltem, spíše bojovně laděným Marigoldem, ale některá dilemata má se zaklínačem z Rivie společná. A stejně jako hrdinové pentalogie, ani on nedospěje ke konci příběhu beze ztrát.
Marigolda jsem nezmínil náhodou. U většiny postav totiž můžeme konstatovat, že jsme se s podobnými už u Sapkowskiho setkali. Šárlej i Samson mají něco z upíra Regise, jinde se vám připomenou jadrní trpaslíci, či kupečtí půlčíci, ale i po moci bažící hodnostáři, světští i církevní, dbající jen o vlastní prospěch, nikoliv o světlo věčné. A ano, lidská hloupost je věčná.
Během bouří, které v Praze vybuchly po exekuci Jana Želivského. Rozběsněn smrtí svého mluvčího lid pražský povstal, aby jej pomstil, aby pálil a zabíjel. Nejsilněji – jako obvykle – dopadl jeho hněv na židovskou čtvrť. Židé neměli s Želivského smrtí absolutně nic společného, nenesli na ní žádnou vinu – ale komu to překáželo. (Boží bojovníci, s. 11)
Netýká se to však pouze jednotlivců. Vztah elfů a Židů už byl naznačen, ale stačí se podívat třeba na popis bojujících husitů (Boží bojovníci, s. 332) a hned vyvstane podobnost s popisem trpaslíků bojujících proti Nilfgaardu v klíčové bitvě Paní jezera.
Je zároveň třeba zmínit, že postavy sice žijí v historických reáliích, ale samy se chovají a uvažují velice moderně. Kladné, záporné, i ty šedivé. Jsou tím čtenáři bližší a sympatičtější, jejich motivace jsou pochopitelnější a soudy uvěřitelnější.
I když někteří historici by mohli skřípět zuby, nejedná se skutečně o žádné mínus, protože je to provedeno s umem a vtipem (tedy nápaditě a nikdy násilně) a v zájmu příběhu. Co by se však za vadu na kráse považovat dalo, jsou záporné postavy. Nedostávají bohužel tolik prostoru, kolik by si zasloužily, a působí spíše jako záporná deus ex machina. Intrikují i zabíjejí, ale jejich akce se Reynevana velice dlouho dotýkají pouze okrajově a rozhodně mnohem méně, než jeho vlastní hloupost. To se však časem změní a rozhodně ku prospěchu věci.
Husitská trilogie skutečně nenabízí z hlediska charakterů postav, použitého jazyka, nebo způsobu výstavby textu (opět se objevuje střídání perspektiv, časových linií, drobné epizody atd.) nic převratného. Stejně jako v příběhu.
Jeho zápletka je skutečně jednoduchá. Reynevan prchá, střídavě je brán v zajetí, prchá, nachází spojence i je ztrácí. A stále dokola. Neustále se vrací do Slezska, dobrovolně i nedobrovolně, ve službách cizích zájmů i z důvodů osobních.
Jenže to, kupodivu, ani moc nevadí. Protože zde platí, že není důležité co, ale jak. Znovu se tak dostáváme k problematice Sapkowskiho jazyka. Ten je tím, co z trilogie činí mistrovské dílo. Zatímco u Ságy se jazyk vyvíjel, aby nakonec dosáhl stejné působivosti jako postavy, zde je tomu naopak. Celé Narrenturm je sice napínavé a stránky se otáčejí samy, ale skutečné emoce začínají postavy vzbuzovat až od druhého dílu (nebo alespoň u mne). Do té doby se čtenář opájí slovy a vtípky, které odkazují nejen na soudobé reálie, ale i do budoucnosti (takže ano, jednou bude celý svět nosit boty od Bati) a postavy bere jako průvodce po všech těch zábavách, co mu pan autor nachystal. Ale posléze zábava potemní a postavy se stanou skutečnými lidmi z masa a krve. Navíc, jak již bylo řečeno, se zvýší i aktivita Reynevanových protivníků a do té doby jednoduchá dějová linie získává na hloubce, aby si jí udržela až do samotného konce.
Naprostým vrcholem pak je scéna z třetího dílu, kdy se loučíme s jednou z ústředních postav. Nejenže se jedná o završení dlouhého pátrání Reynevanova, ale hlavně o důsledek činu jeho úhlavního nepřítele, ďábelského Pomurnika. Už tedy žádná náhoda, ale řetězec příčin a následků.
I z jiných důvodů je však scéna hodná pozornosti. Celá trilogie je nesena v duchu cynismu vůči lidskému jednání a motivacím, pod čímž ovšem často probleskne trocha romantismu, aby pak autor ještě víc přitlačil na pilu ironie. V některých scénách se však dokáže ironie a cynismu vzdát a prostě nechá zaznít smutku. Bez patosu a přehánění. A právě tehdy si čtenář definitivně uvědomí, že mu hrdinové přirostli k srdci.
I když je tedy v tomto ohledu třetí díl, Lux Perpetua, bezkonkurenčně nejlepším dílem cyklu, není ani zdaleka bez chyb. A stejně jako klady, i ony jsou podobné jako u Ságy. Jedná se o konec. Pravda, příběh se uzavřel, ale zdaleka ne dokonale a k plné spokojenosti čtenáře. Některé postavy z děje prostě zmizí, některé problémy se vyřeší jinak, než bylo celou dobu naznačováno. Pravda, taková může být historie, ale přesto je to v románu nemilé.
Nikoliv však natolik, aby došlo k nějakému znechucení. To, že šlo něco udělat lépe, ještě neznamená, že to bylo uděláno špatně. Husitská trilogie je rozhodně jednou z nejzajímavějších a přes řadu chyb i nejpovedenějších fantasy posledních let, díky níž Sapkowski dokázal vystoupit ze stínu Geralta z Rivie, aniž by se zpronevěřil svému stylu a myšlenkám. Dokonce je dokázal ještě rozvinout a vytříbit.
Cena za nejlepší fantasy roku 2008 je tedy bez debat v dobrých rukou, k čemuž přispěla i reprezentativní podoba českého vydání. Vázaná, s přebaly, na nichž nalezneme Hieronyma Bosche i výřez z Jenského kodexu. S nádhernou úpravou se pojí i péče jazyková, takže trilogie může být chloubou nejedné knihovničky. Jen škoda, že už je konec. Nezbývá tedy, než těšit se na další autorovy projekty.
Finis coronat opus. Skončil jsem, unavilo mě to pořádně. Explicit hoc totum, a ty, milá děvenko, infunde mihi potum! Nalij! Nalij! Dám si ještě na cestu korbílek svídnického. Nebo dva.
Buďte zdrávi, šlechetní a dobří páni.
… Zdrávi ostávali. A na rozloučenou… Pravím jednomu každému, kdož jest mezi vámi: Pomni na Kazatele…
Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou, buďto zlou.
Buďto dobrou, Buďto zlou. (Lux Perpetua, s. 455-6)
VERDIKT:
V němž by se dalo čekat shrnutí kladů a záporů výše probírané trilogie. Shrnutí podrobné, vyčerpávající, inu a vice versa. Namísto toho se však autor spoléhá na staré české přísloví, tvrdící, že v jednoduchosti je síla, a praví, že Husitská trilogie jest počinem výborným. Čímž se uzavírá Verdikt i artikul. Ite, missa est…
Andrzej SAPKOWSKI, Husitská trilogie (Narrenturm, Boží bojovníci, Lux Perpetua), př. S. Komárek, Leonardo, Ostrava 2003-08.
Já si to snad přečtu! Stojí mi to doma v poličce, mému muži se to líbilo velmi – jenže já narozdíl od něj NEMÁM RÁDA HUSITY! Velmi. No jo, ale zase MÁM RÁDA SAPKOWSKÉHO! Také velmi. Tak co s tím, že? Asi přečíst…
Zápletka
S článkem bych souhlasil, až na hodnocení zápletky.Neustálé útěky, zajímání a osvobozování hlavního hrdiny je velice otravné. Za nejlepší díl považuji Boží bojovníky, kde se Sapkowski těmto jevům celkem vyhnul.
2 Martina:
Když to máš doma, tak nač váhat? Za zkoušku nic nedáš;-). Já mám doma akorát “Narrenturm”, do zbytku jsem nešla. Brilantně napsáno, ale nebavilo mě to:-(. Snad do téhle trilogie časem “dorostu”.
Já skončila v půlce druhého dílu. Když hlavního hrdinu už popáté chytí, protože se chová jako blbec, a popáté ho zachrání nějaký bývalý spolužák, začíná to být už dost ohraná písnička. Skvělé reálie, vynikající překlad, ale ten děj mě nějak nevzal. Možná si to někdy časem dočtu, protože to je Sapkowski, ale rozhodně na to nespěchám.
Tři knížky byly hodně zbytečné. Doufám, že další knize, Zmiji, jen prospěje, že bude jen jedna.
Koukám jsem první, kdo souhlasí s recenzí. :)) Od Sapkowského rozhodně nejlepší věc a jedny z nejlepších knih vůbec. Mimochodem, dovolím si nesouhlasit s tím, že by historikové skřípali nad tím zuby. Studuju historii a profesoři u nás jsou z té knihy nadšení… 🙂
No, já když jsem četl první díl a horko těžko se prokousával prvními padesáti stránkami druhého dílu, než jsem to znechuceně odložil, tak jsem se zrovna učil na zkoušku z českých dějin a zrovna na husity. Skřípal jsem zuby. A jak… -)A že by byly nejlepší? Hmmm… slabý odvar zaklínače, nic ve zlém. Názor vkusu.Jinak i když se mi tyhle knihy fakt nelíbily, recenze je to moc povedené. Jen víc takovýchle.
Autor si musí historii trochu ohnout. 🙂 Na druhé straně, ten motiv věčného chytání a pouštění je opravdu únavný a končí to do ztracena. Jestli byl zaklínač lepší? Byl zábavnější a charismatičtější, u literárního hlediska imo lepší nebyl, tohle se zdaleka tak nerozplizlo.
Pěkná, povedená recenze, na skvělou trilogii. Neřekl bych že je lepší než zaklínačská sága, ale přinejmenším stejně povedená. Nechápu, jak to někdo nemohl dočíst, ale každý máme jiný vkus a jiné chutě a je to dobře. Já třeba nedočet Brány Anubisovy ani se mi moc nelíbili příběhy Fafhrda a Šedého Myšilova, a obojí jsou považovány za legendy fantasy.
Tak hloupá recenze na ještě pitomější spis. Narretum byl omyl a zbytek jsem nekupoval. Zaklínač byl pro nás trošku originálnější, ale dnešní mládeži připadá srandovní. A s těmi Husity se fakt sekl. Ať se Sapkowski babrá v jejich problémech s teutony. Vždyť jim málem dali celé Polsko pro víru… ale to si neriskne. No a katolické Polsko logicky Husity nemusí. Kdyby nebylo Husitů v počátcích, tak nás křižáci zničili. Co bylo za dvacet let válek v celé Evropě, to je jiná.
jj velmi dobrý článek, už se moc moc těším na Zmiji
Kdyby nebylo husitů v počátcích,
tak sem žádní křižáci vůbec nelezli. Celé tohle období nás vrhlo politicky, kulturně i hospodářsdky o století zpět. Bratr Žižka byl možná dobrý vojevůdce, ale původně zcela jistě žoldnéř a lapka. Neškodilo by o té době si něco zjistit, než začnu trousit moudra.
Moc pěkně napsaná recenze, ovšem s jednou věcí s autorem nesouhlasím – podle mě je naopak Lux Perpetua dílem nejslabším, je to věc názoru, ale mě vůbec nesedlo celkové zakončení trilogie, které mi přišlo takové nedotažené. I tak jde ale o skvělou sérii, kterou mohu jen doporučit.
2 John: V té době nebylo Polsko ani zdaleka tak katolické jako je dnes. Naopak tehdejší Polsko bylo v podstatě spojencem husitů. A Sapkowski nepsal ani tak o Polsku, jako o Slezsku. A to je oblast o které mohou psát jak Češi, tak Poláci. A moc nechápu, proč ze Sapkowského děláte nějakého zatvrzelého katolíka, myslím, že z jeho knih je jasné, že náboženský fanatismus mu není blízký.
Mě se trilogie moc líbila, ale také mě zklamal konec, který podle mě patří do ranku “to se mi to hezky rozjelo, akorát teď nevím jak z toho ven”, což se autorům stává poměrně často…například jak to dopadlo s Pomurnikem je vyslovená slabota…
pro Pipina – no, ale tohle je Sapkowského slabost. Bonhart, dokonale vykreslená postava, jsi přes díly napnutý, o co vlastně jde, kdo to sakra je – a nedozvíš se nic! Tak jestli je to takhle i s Pomurnikem, tak to nemusím číst, protože v pentalogii to všechno vyrovnává Geralt s Marigoldem. Reyevan a Šarlej mě ke knize nepřítáhnou, i kdyby sebou měli Medáka a čtyři Pomurniky v zádech :o))
Mimochodem, není to tak, že bych z toho nečetla nic – první díl jsem přelouskala, jazyk skvělý, zápletka “jdu, dostanu se do průseru, někdo mě z něj vyhrabe” a tak pořád dokola, příšerná. O husistském pozadí se nezmiňuju, jeho záporné vnímání může být jen moje hledisko :o))
Johne, Johne…
To John: recenze je psaná dobře a ačkoli lze mít k husitské trilogii X výhrad, není to pitomost. O tom, co si myslí mládež, nech laskavě rozhodovat především tu mládež, udivuje mne, kdo všechno si mladými proplachuje ústa.Konečně co se týká husitů, kdyby jich nebylo, nebylo by ani úpadku (všiml sis, že jsme tu prakticky neměli renesanci?), ani křížových výprav (nebylo by proti komu válčit). Husitství, to je ostudná kapitola českých dějin, hrdí bychom na ně měli být asi stejně, jako Afghánci na Taliban.Co se dá trilogii vytknout, je velká podobnost s pentalogií Zaklínače, přičemž styl vyprávění je zde víceméně zopakován tak, že lze víceméně na počátku třetího dílu ihned odhadnout osudy postav (ve stylu – žádná postava není zbytečná, pokud se s ní vláčíme tři díly).
Renesanci jsme neměli spíš proto, že husiti nakonec prohráli a přišla rekatolizace – v žádné slušné katolické zemi (a Itálie se v té době nedala pokládat za slušnou katolickou zemi, o Francii plné hugenotů ani nemluvě – vím, že zjednodušuju) se jí moc nedařilo, zato baroku jo, což platí i obráceně. A nebýt husitů a toho, že se udrželi dost dlouho, aby se s nimi muselo počítat, by protestanství určitě nepřišlo tak brzo. Takže já bych je rovnou šmahem neodsuzovala. Že na obou stranách byli fanatici, o tom samozřejmě není pochyb. I když moc nechápu argument, že když Sapek není Čech, nemá psát o českých, potažmo slezských dějinách.
To Acidburn
Acidburn by si měl zopakovat dějepis aspoň základní školy. Máš mezery, že i Sapkowski toho ví o nás víc. A ten tomu rozumí jak… Z katolické polské výchovy se dost blbě píše o Češích. To mu spolknou jen naprostí neznalci.
To Lída
To Lída: vážená paní, já jsem z dějepisu odmaturoval za jedna a o dějinách “něco málo” vím, stejně tak o Sapkowském. Proto si dovolím napsat asi toto: husitství je ostudná stránka našich dějin, která české země zpozdila ve vývoji, vrátila nás zpátky o takových sto let. Zatímco husitská lůza plenila kostely, v Itálii začínala renesance. Nakonec nebylo v království českém co žrát, muselo se loupit jídlo za hranicemi (to byly ty “spanilé jízdy”). Kromě ekonomického i politického úpadku husitství nepřineslo nic, leda přerozdělení majetku církve některým šlechticům. To je opravdu “úspěch”.Co se týká Sapkowského, není to právě sympaťák, ale k husitské trilogii toho načetl opravdu dost, rozumí tomu a je to poznat. Četla jste vůbec tu trilogii? Ne, protože jinak byste tohle nemohla napsat. Navíc neznáte ani autora, neb Sapkowski je všechno, jen ne netolerantní náboženský fanatik nebo militantní katolík. Ale chápu, že z kacířské evangelické výchovy se dost blbě píše o Polácích…
Husitství:
Asi bych měl také přispět se svou troškou… Za husitství se rozhodně stydět nemusíme, i když za některé jeho výstřelky ano. Mělo pozitivní i negativní stránky, co ostatně nemá? Ve své době bylo naprosto pochopitelnou reakcí na stávající situaci a veškerý úpadek…no, když je válka, upadá se, to je bez debaty, ale aby se kvůli tomu Francouzi styděli za stoletou válku? Němci za Luthera? Můžeme litovat některých promarněných šancí, ale to je tak všechno. Historie si šla svojí cestou a v konečném důsledku jsme na tom stále líp, než většina světa. I ta renesance se k nám dostala. Přes Moravu a Korvína, přes Sasko, přes severní Itálii a Insbruck – jistě, v jiné podobě, než klasická italská, o které hlavně se všichni učíme na školách, ale to souvisí nejen s husity, rekatolizací (o které se tedy např. v 16. století, kdy se u nás postavila většina renesančních staveb, a formoval se český renesační člověk, mluvit nedá), ale i s mentalitou národa, dokonce i podnebím. Ale i kdyby byli husité jen bandou lupičů, stejně je není možné zatracovat, protože opravdu výrazně pomohli formování českého moderního národa v předminulém století. Jistě, je to konstrukt a mýtus, ale to ostatně všechno. Ale tohle má být hlavně diskuze o Husitské trilogii a tam prostě platí, že Sapkowski se rozhodl prezentovat dobu určitým způsobem, daří se mu to a příběh je díky tomu lepší. A to je hlavní, ne, jak by řekli Pythoni, kdo komu kdy a kde zabil tetičku.
To Nihil
Jen prá výhrad: “Ale i kdyby byli husité jen bandou lupičů, stejně je není možné zatracovat,” – nikoli, právě proto je možné, dokonce správné je zatratit. “protože opravdu výrazně pomohli formování českého moderního národa v předminulém století. Jistě, je to konstrukt a mýtus, ale to ostatně všechno.” – ani s tímhle se nedá souhlasit – husitství bylo jen jedno z opěvovaných období, významem nepřekonalo panslovanství a slovanské kořeny nebo spory o rukopisy. Husitství bylo až třetiřadé. Mimochodem, ne náhodou si husity idealizovali komunisté ve století minulém. A konečně konstituce národa na prázdných mýtech by byla mimořádně nešťastná a v takovém případě lituji, že vůbec nějaké obrozenectví bylo – už jsme mohli být dávno krásně poněmčení.
hm
Správné? Víš, Robin Hood byl také lupič, Babinský…jistě, ve skutečnosti verbež, ale smysl komentáře byl asi takový: ve své době byli husité všechno možné, morálně na výši, i bandité nejhrubšího zrna, inu celonárodní hnutí, ale princip je, že za to je zatracovat můžeš pouze ve chvíli, kdy žiješ ve stejné době a dokážeš, že TY morálně obstojíš lépe než konkrétní jedinci. Husitství jako takové pak prostě posloužilo během historie dobrému i zlému, tomu dobrému víc – osobně jsem za NO rád, mýty prázdné nejsou, vyvíjí se a každý národ z nich vyrůstá a zase do jiných dorůstá, to je přirozené. Většina lidí třeba pořád věří tomu, že po Bílé hoře tady bylo temno, nebo že první republika byla kdovíjak osvícená a morálně na výši…Mimochodem, na husitské tradici vystavěl Masaryk První republiku (nikoliv na husitství, ale na té tradici) – i to může být plus, nemyslíš? Rád pokecám podrobnějc, na foru i tady najdeš můj mail – a můžem probrat i toho PKDicka…
Zda husity zatratit, nebo adorovat, je na vkusu každého soudruha. Každopádně je to součást našich dějin a s tím nic nenaděláme.
No jestli Acidburnovi za tyto chabé znalosti dějin dali maturu, tak už se nedivím, proč nechtějí studenti maturovat pod státním zadáním. To by Acidburn neprošel. Ale on spíš kecá a žádnou maturu nemá… :-)Kdyby znal Husitství, tak by věděl, že tady v Čechách byla svoboda projevu a spřátelená vojska církve tuto svobodu chtěla zlikvidovat. Jenže dneska si lidi akorát znegují, co se učili za komoušů a nevidí do podstaty problému. A pak papouškují blbiny. Škoda, že zrovna lidi, co čtou fantasy vědí tak málo. O fázích Husitství, o tom, co se dělo po celé Evropě.Největší blbost je svalovat neexistenci renesance u nás na Husity. Za to může trapný rod Habsburků, že sem přitáhl otřesné katolíky a nabubřelé baroko.Ale asi nemá cenu na FP takév věci psát.
Svoboda projevu u nás během husitství??? Kdo vám tohle nakukal?
To Pavel: od Vás se urážet nenechám. O mé osobě nevíte vůbec nic – na právnické mám za sebou i České právní dějiny, natož tak triviální věc, jako je maturita. Když už jste se otřel o státní maturity – protestují proti ní především učni a lemplové (což se ovšem v médiích taktně zamlčuje). Měl jsem tu pochybnou čest testovat na gymnáziu část státních maturit – místy dětsky snadných.V Zemích koruny české (to nejsou jen Čechy, vy čecháčku) za husitských válek žádná svoboda projevu neexistovala. Abych citoval Steigerwalda:”Husitství stálo českou zemi moc: úpadek hospodářský a politický. Pak pád do bezvýznamnosti kulturní. Renesance se Čechům vyhnula. Chybí dodnes. Zatímco v cizině vznikaly banky, kvetl obchod i věda, zvětšovaly se svobody lidí, ochabovala středověká náboženská bigotnost a iracionální fanatismus, Češi se bili za kalich a nekalich.Dodnes Češi nevědí, že ožralý prelát s holkama v posteli je pro život člověka stokrát méně nebezpečný než náboženský fanatik s pravdami a s hranicí, na níž za hříchy hoří lidé.”Vůbec v tom nebyla nějaká svoboda vyznání nebo ideály nebo obroda církve, to byla jen záminka pro radikalizaci lůzy a pro řadu šlechticů šance k přesunům majetků. Baroko se vyvinulo z renesance, neprobíhalo souběžně s ní (maturoval jsem i z dějin kultury).Mohl bych tu dlouho vysvětlovat, kam mi – hrdinný anonyme – můžete se svými pitomými urážkami a žvásty vlézt. Ale nemám náladu. Tohle vám musí stačit jako odpověď.
hmmmm
no, takze s petrem jsme si to castecne vyrikali na mailu / jeste musim odepsat na toho skvoraka, uz jsem to mel a zhroutilo se to / a musim rict, ze s jeho nazorz na tema nemusim upne souhlasit, ale jsou legitimni a rozhodne podeprene necim vic, nez jen papouskovanim obecnych pravd, ktere preci kazdy vi, tj. blbosti. Jestli se da Petrovi neco vytknout, tak absolutnost jeho nazoru, ale od toho jsou diskuze a patri mu uznani, ze se jich neboji a umi je. Coz rozhodne neplati pro vsechny v teto diskuzi. Jinak by me docela zajimalo, proc je rod Habsburku trapny. Baroko a renesance ani netreba rozebirat.
Zaklínač bol tak sto krát zábavnejší :(. Škoda za stratenú príležitosť.
To acidburn: Netahejte sem umanutého scénáristu, který se vykecává. Taky je dobré se kouknout na celoevropskou situaci a co bylo požadováno po Čechách. Jenže to se nehodí do krámu, že?Tady je myslím zbytečné diskutovat, všichni jen negují komunistické učebnice, což není zase dobře. Ale je to in. Pravda je někde úplně jinde. Ale vždyť je to jen okrajová beletrie pro fantasy fanoušky, tak se nic neděje. :-))
My Češi jsme divný národ.Vikngové byly lupiči a vrazi horší než husité a jak jsou na ně Noři hrdí.Já se na to dívám jako Jan Werich který řekl”Prý byly husité lapkové a mordýři před kterými se třásla celá Evropa a víte jak to bylo krásné když se před Čechy třásla Evropa.Jinak s komentářem k trilogii plně souhlasím.Je třeba si uvědomit,že Slezko bylo součásti Českého království od Jana Lucemburského.
Jsem teď zhruba v půlce Narrenturm a líbí se mi moc. Zaklínač byl pro mě perfektní dílko. Narrenturm je trošku o nečem jiném. Vidím paralelu mezi tehdejší dobou a dnešní, na kterou Sapkowski upozorňuje mezi řádky tohoto nového díla. Kdyby jste měli něco málo informací o čem vlastně byla ona reforma církve, proti čemu stáli husiti a proč to nevyšlo, viděli byste, že se ta doba vrací. Tehdy řádila svatá inkvizice na potlačení individualismu a upevnění moci. Dnes to samé dělá moc upevňující Svaz Socialistických Evropských Republik. A bude hůř a věřte, že není daleko doba, kdy se za názor a neposlušnost vůči samozvaným autoritám a jejich nesvobodným a zcestným příkazům bude tvrdě trestat a jestli lidi zas budou držet hubu a krok, čeká nás další období temna.