Agent JFK a ilustrace (PR)

…a při tom všem být komerčně úspěšný. Nutný předpoklad v dnešním světě. Toho se dalo dosáhnout jediným způsobem – střídat začátečníky s profesionály. Vzhledem ke standardu obálek jiných sci-fi seriálů, populárních v našich končinách, jsme neočekávali žádnou velkou kritiku úrovně ilustrací obálek – zvláště když byly ilustrace kombinovány s profesionálně navrženým designem.

Proto nás zaskočila zdrcující kritika úrovně ilustrace prvního dílu a byli jsme rádi, že poté celý seriál podpořil svou účastí špičkový ilustrátor české a slovenské scény Patrik Krásný. Poučeni reakcemi jsme hledali nováčka na české literárně ilustrační scéně, který by dokázal splnit nároky kladené čtenářskou obcí. A objevili jsme Jana Doležálka, kterého vám teď představíme.

V rámci série JFK jste se dosud mohli seznámit s jeho ilustrací dílu Meč a tomahawk, na osvitových strojích se v současné době prohání jeho obraz k dílu Armády nesmrtelných a právě začíná pracovat na ilustraci k epizodě Chladná hra.

Ilustrace seriálu JFK se až dosud tváří velmi dobrodružně. Co si myslíš, že je typické pro klasickou dobrodružnou ilustraci?

Jan Doležálek: Dobrodružná ilustrace má poměrně jasně daná pravidla, která určují její podobu. Autoři tohoto typu ilustrace si jsou tohoto kánonu vědomi, a tak tento styl přežívá stále dál, jen se mění prostředí, hrdinové a technika ztvárnění. Pro dobrodružnou ilustraci je typická figura. Nikoliv ale hrdinská figura, jakou můžeme vidět na fantasy a sci-fi knihách v podání třeba Borise Valleja. Figura dobrodružné ilustrace je jiná tím, jak se v prostředí obrazu chová, tím, jak reaguje na své okolí nebo na další objekty v ilustraci. S tím souvisí druhá typická věc dobrodružné ilustrace, a tou je děj. Obálka takové knihy musí působit jako políčko z filmu, kterému něco předchází a něco po něm následuje. My, jakožto diváci, máme zrovna to štěstí vidět klíčovou scénu příběhu, tak zajímavou, že nás přiláká si knihu přečíst. Protože jsme lidé a stylizujeme se do rolí hrdinů, nemůže v takové ilustraci chybět zmiňovaná figura, na jejímž konání nebo situaci se zaměřuje naše pozornost. Základními kameny dobrodružné ilustrace je tedy postava nebo skupina postav, jednající v nějakém prostředí tak, že jejich záběr vytváří dojem děje. Dobrý ilustrátor na tuto kostru nabalí další prvky, které ilustraci posunou ještě dál. Těchto prvků je velká spousta a nemá cenu je všechny vypisovat. Mezi ty nejpoužívanější patří gesta postav, perspektiva, úhel „kamery“, hra světla a stínu. Jak podobné filmu, že? A to je právě ono. Dobrodružná ilustrace je něco jako jediný záběr z filmu, zatímco hrdinská ilustrace je jako jeho plakát.
 
Mohl bys nám dát příklad špičkového ilustrátora dobrodružných příběhů?

Jan Doležálek: Ilustrátorů jsou spousty, zvláště v dnešní době. Pro příklad skutečného mistra nemusíme chodit daleko, dokonce máme štěstí, že to byl Čech. Myslím samozřejmě Zdeňka Buriana. Každý, kdo navštívil nedávnou výstavu na Pražském hradě, nebo si vzpomene na ilustrace v knížkách z dětství, mi dá za pravdu. Burianovy malby a kresby přesně naplňují slova dobrodružná ilustrace. Na všech jsou postavy, v pohybu, s gesty, s výrazem, všechny postavy něco dělají, nějak se chovají v daném prostředí. To vše zvládnuto s bravurním smyslem pro anatomii, hru světla a stínu, s perfektní dynamikou pohybu. Stejným způsobem jsou ztvárněna i zvířata a bájní tvorové, kteří hrdinům sekundují a patří k dobrodužné ilustraci stejně tak, jako postavy samotné. Burian je klasik, bylo by zajímavé vidět jej ilustrovat dnešní moderní sci-fi a fantasy příběhy.

Co musí umět dobrý ilustrátor dobrodružných příběhů?

Jan Doležálek: Dobrý předpoklad pro dobrodružnou ilustraci mají lidé, kteří měli někdy něco společného s komiksem. Ten se svým pojetím velmi blíží filmu, jednotlivá pole zachycují plynoucí děj, ale přitom každé políčko musí působit samostatně, protože viditelný děj se odehrává právě na něm. S tím souvisí i všechny atributy jako je perspektiva, gesta, světlo a stín a další. Tato komiksová škola je na autorech později dobře vidět a přispívá k dobrému výsledku. Proto si neodpustím zmínit ještě jednoho klasika dobrodružné literatury se základy v komiksu, kterým je zcela jistě Frank Frazetta. I když v mnohých ilustracích sklouznul k hrdinské ilustraci, stále má ve své tvorbě mnoho prací, které jsou typicky dobrodružné.

Už jsme viděli některé tvé práce v rámci seriálu JFK. Existují i nějaké další knihy, k nimž jsi vytvořil obrazy na covery, nebo přímo celé obálky?

Jan Doležálek: Nemá cenu zastírat, že jsem v tomto oboru nový, proto za sebou nemám řady ilustrovaných titulů a v podstatě co nová obálka, to další krok ve vývoji. Protože obálky nejsou to jediné, co dělám, nemám jich za měsíc tolik jako jiní ilustrátoři. Zatím jsem měl možnost dělat ilustrace pro JFK, pro knihu Davida Borkovce Valion, pro druhý díl Morganovy série Zlomení andělé nebo pro Newyorkské noci Erica Browna. Do budoucna se rýsují další ilustrace, například na obálce knihy Petra Schinka Špinavá práce. Pokud budu mít možnost, rád bych zvrátil stávající dogma, které panuje okolo obálek na sci-fi a fantasy knihy a které tvrdí, že dobrá ilustrace je většinou do detailu vypiplaná práce typu Luise Roya a podobných. Tento styl je nejenom přežitý, ale působí až nepřirozeně díky své naprosté popisnosti, vzniknul v příznačné době honby za hyperrealismem a existuje v této formě již více než 40 let. Proto bych rád vnesl víc exprese a atmosféry pomocí jiného stylu malby, podobného například pracím vynikajících kreslířů, jakými jsou třeba Ashley Wood nebo Philippe Guyenne. Detailem přeplněná a barevná obálka je možná zajímavá pro vydavatele, ale je v podstatě nudná, přílišně popisná a nenabízí žádný prostor pro divákovu fantazii. Proto jsem vždycky rád, když vidím novou obálku třeba od Edwarda Millera, který si s piplaným detailem neláme hlavu a hraje hlavně na klasické postupy v obraze, které fungovaly od nepaměti.

Jak vypadá taková spolupráce nakladatel – autor – ilustrátor? Namaluješ si tam, co tě napadne, nebo naopak dostaneš přesný předpis, co má na obálce být?

Jan Doležálek: Nemám zatím tolik zkušeností v oboru, abych mohl jednoznačně popsat způsob, jak taková spolupráce funguje, ale z toho, co jsem vypozoroval, se mi zdá, že to je silně individuální. Někdo nechává ilustrátorovi naprosto volnou ruku, někdo dá tip na to, co by si na obálce představoval, a někdo do toho šťourá, i když už je všechno hotové. Moje dosavadní zakázky probíhaly zatím podobným způsobem – dostanu text knihy, autor nebo vydavatel mi řekne, jaké místo děje považuje za zajímavé (někdy jich navrhne i víc), a nechá to na mně. Já vycházím z textu – pro pochopení a obsažení atmosféry je nutné celou knihu přečíst, ne jen její část. Podle celkového pocitu pak sestavím motiv a na něm pracuji. Stále mám ale dost velkou volnost, takže bych si dovolil říct, že většinu věcí na obálce mám ve svých rukou.

Jakou technikou nejraději pracuješ? Jakou technikou vznikají obrazy pro Agenta Kováře?

Jan Doležálek: Použitá technika je vždy kompromis, mezi časovými a finančními možnostmi. Samozřejmě, ručně vytvořená ilustrace formou malby má své kouzlo, ale je nejen časově náročná, ale klade rovněž velkou váhu na schopnosti autora. Klasici „staré“ školy jako je Frazetta, Vallejo, Royo a další, jsou samozřejmě zvyklí tvořit ručně malované obálky, protože v jejich době jiné možnosti nebyly. Dnes lze ilustraci provést několika dalšími technikami, které se objevily díky vývoji počítačů. Je to hlavně 3D modelace a elektronická malba, případně jejich vzájemná kombinace. Obojí dovoluje dosáhnout prakticky fotorealistických výsledků daleko rychleji a snadněji, než by to zvládl ruční malbou kterýkoliv ze zmiňovaných umělců. Není to ale jen o známém „čas jsou peníze“, ale i o možnostech. Zatímco pro malbu olejem je potřeba připravit mnoho věcí a také zachovávat určité postupy, u elektronické malby toto vše odpadá a zůstává čistě um výtvarníka. Obecně lze říct, že elektronická malba je rychlejší, svobodnější, umožňuje větší dávku experimentu a působí také efektněji. Díky dnešním softwarům, jakými jsou Painter nebo Photoshop dokonce malba nemusí přijít o feeling štětce nebo jiné techniky, protože tyto programy dokáží poměrně věrně napodobit použitý nástroj. Elektronická malba dovoluje přímý postup od skici až po finální obraz, kdy je možné celou scénu překombinovat, některé části přemalovat nebo opravit, aniž by to bylo na výsledku poznat.

Svou první obálku jsem dělal ruční malbou, mělo to svoje kouzlo, ale nyní dávám přednost elektronické malbě, protože mi dovoluje lépe převádět moje vize do reality. Tím nechci říct, že bych se už nikdy nechtěl ke klasické malbě vrátit, spíše naopak, ale pro ilustrace na obálky knih mi přijde elektronická malba lepší. Samozřejmě i elektronická malba má své hranice, podobně jako malba klasická. Jedním takovým důležitým mantinelem je pro mě popisnost a detail. K čemu je fotorealisticky provedená obálka s odleskem na každé karabině, s realistickými obličeji jako z fotografií? Každý detail vypiplán tak, že výsledek připomíná fotografii, jen s tím rozdílem, že scéna ukazuje třeba neznámé prostředí? Příkladem lidí, kteří tuto hranici překročili a tím vyrobili z ilustrace efektní mrtvolu je třeba Fred Gambino, jehož práce jsou tak barevné a realistické, skloubené s 3D modely nebo fotografiemi, že jsou totálně mrtvé a bez atmosféry. Jejich styl se blíží spíš fotomontáži, než skutečné ilustraci, jsou dokonale popisné, neexistuje nic, čeho by se mohl divák zachytit a použít svou vlastní obrazotvornost, pohled po takové ilustraci sklouzává jako nahé tělo po olejem polité podlaze. A není zdaleka sám, mnoho autorů propadlo možnostem elektronických nástrojů a vytváří svoje práce za použití 3D modelovacích programů, nebo používá postavy nastavené v programu Poser. Výsledky jsou podle mého soudu velmi rozporuplné a jen pár procent z této produkce dokáže doopravdy zaujmout. Mnozí ani nedělají postprodukci a vrhnou hotovou, počítačem vizualizovanou scénu coby ilustraci na trh. Pak se objeví elektronická, ale přitom tak neskutečně naturální a expresivní malba jakou dělá třeba zmiňovaný Ashley Wood nebo Jon Foster a je jasné, kdo umí. Ve svých pracích ponechávají dostatek prostoru pro divákovu fantazii, detail upřednostňují jen v některých místech kompozice, nedůležité věci ponechávají nepopsány. Je skutečně důležité zaměřit v ilustraci divákovu pozornost na kompoziční prvky a akcenty, nikoliv na úroveň detailu, protože tou je dneska kdekdo opitý tak, že už ji ani nevnímá. Proto elektronickou malbu ano, ale nenechat se unést možnostmi detailu, které daleko přesahují možnosti ruční malby.

Kde všude kromě ilustrací na obaly knih realizuješ své grafické ambice?

Jan Doležálek: Grafika je především věc, která mě živí. Proto se snažím dělat věci, které mají nějaký finanční efekt, nehraji si na umělce, role výtvarníka je mi milejší. Na druhou stranu mám rád tvorbu, která má nějaký smysl, efekt, která je vidět, která funguje. Asi proto mě teď nejvíc oslovuje design, zvláště grafický. Příkladem jsou třeba moje designy snowboardových prken. To je čistě funkční věc, na kterou máte rychlou reflexi a můžete ji i rovnou vidět na svahu. To se mi líbí, když člověk dělá věci pro lidi, věci, které fungují a mají jasně daný smysl. Kromě toho pracuji i na svých vlastních projektech, z nichž se většina týká právě designu, dekorace a podobně – jde hlavně o plastiky. Na jejich zhotovení mám nyní víc času, a tak zkoumám technické možnosti tvorby laminátových odlitků a další podobné záležitosti, které by dovolily moje práce vyrábět v určitých omezených sériích. Zatím se docela daří. Podobně funkční jsou třeba moje omezené série triček s originálním potiskem, které se těší velké oblibě, opět jde o funkční design, který je vidět a který je pro lidi. V budoucnu bych opět rád namaloval několik dalších obrazů, nápady se hromadí a je potřeba je realizovat. Podobným způsobem bych chtěl tvořit i v oblasti elektronické malby. Možností v tvorbě je mnoho a rád bych jich vyzkoušel co nejvíc, nějakou dobu už řeším scénář komiksu, občas mi přijde burcující e-mail od kamaráda-skladatele, který se ptá, kdy už konečně dodělám svůj animovaný film, ke kterému má složit soundtrack. Problém je v čase – je ho neuvěřitelně málo.

Mohou někde čtenáři najít na internetu ukázky z tvých prací kromě těch, které jsou součástí tohoto rozhovoru?

Jan Doležálek: Moje prezentace je k nalezení na adrese www.darkart.cz. Je tam možné najít zajímavosti z oblasti tvorby, profily zajímavých umělců a sem tam i nějakou novinku. Moje práce jsou umístěny v galerii a ukazují různé fáze tvorby, podle toho, kterým vlivem jsem byl zasažen. Několik prvních věcí vzniklo pod silným vlivem díla H.R. Gigera, což je patrné, nicméně postupně jsem se od tohoto stylu oddálil a zkouším vlastní postupy. Velmi kladně hodnocené jsou obrazy motivované kulturou staré Mezoameriky, které si říkají o přídavek, nyní však již novou cestou než stříkací pistolí.

Díky, za odpovědi, těšíme se na další obrazy.

Jan Doležálek: Díky, těším se s vámi, jen jsem zvědav, kdo je namaluje 🙂

Čtvrtý díl, Agent JFK – Armády nesmrtelných, se na pultech knihkupectví a novinových stánků objeví již 14. března. Obálka, na níž golem rabiho Löwa vzdoruje přesile ninjů, prozrazuje právě tolik, jako zastírá… Můžete se těšit na příběh, kde se v rychlém tempu střídá současnost s paralelní minulostí, rudolfinská Praha a mecenáš umění a esoterických nauk Rudolf II. se starověkou Asií a nelítostnými generály vedoucí hordy ničitelů vpřed …