„Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce vzpomínky, z nichž se stávají pověsti. Pověsti vyblednou v mýty, a dokonce i mýty jsou již dávno zapomenuty, když věk, jenž je zrodil, znovu nastane. V jednom věku, jejž někteří nazývali třetím, ve věku, který měl teprve přijít, ve věku dávno minulém, se v pohoří Oparů zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčky kola času nemají ani začátek, ani konec. Ale byl to nějaký začátek.“
 |
Tak a je to tady. Po letech tichých přání a ještě tišších modliteb, desítkách dotazů na šedé eminence české fantastiky a jen o něco méně prudících mailech Daně Krejčové, dvou černých mší a jedné nešťastné příhodě se surikatou a poškrábaným albem Blind Guardin At the Edge of Time (kde naleznete, jaká to náhoda, skvělou skladbu The Wheel of Time) je to konečně tady… Kolo času se opět točí a čeští fanoušci se dočkají celé ságy, která změnila tvář klasické fantasy a řadí se k jejím největším (a nejoprávněnějším) legendám.
Protože opakování je matka moudrosti, neuškodí trocha informací. Kolo času je sága Roberta Jordana, kterého si až do roku 1989 všichni vybavovali jen jako dalšího z řady Howardovských epigonů (byť z těch lepších). Jenže pak vyšlo Oko světa a vše se změnilo…
V průběhu následujících takřka dvou desítek let stvořil Jordan sérii, která v důrazu na detaily fikčního světa, dějový záběr, množství postav (a jejich až brutálně promakanou psychologii), realistické zachycení středověkého světa a množství intrik v třaskavé směsi s perfektně zvládnutou akcí i překvapivě velkou porcí humoru našla srovnání až o řadu let později v dílech George R. R. Martina či Stevena Eriksona. Bohužel nebylo Jordanovi dopřáno, aby svůj opus magnum dotáhl do konce – v roce 2007 zemřel. Kola času se však ujal Brandon Sanderson (doporučuji jeho vyjádření v aktuální Pevnosti) a letos bude dílo dotaženo do konce.
A v takové situaci přichází Fantom Print, který dal sérii nový kabátek (původních obálek je škoda, ale rozhodně si nestěžuji) a hodlá Jordana vydat v hardbacích, co díl, to jedna kniha (původní české vydání bohužel trpělo nešvarem především druhé poloviny devadesátých let: kouskovat knihy do více svazků, což hlavně od pátého dílu sérii znatelně poškodilo narušením gradace děje… a je smutnou absurditou, že z posledního Jordanem napsaného dílu u nás vyšla jen necelá polovina). A tímto informační minimum končím a jdu k tomu nejdůležitějšímu: proč je Kolo času takový nářez.
Začnu návratem ke zmíněným Martinovi a Eriksonovi. Takže: Kolo času je stejně promakané, ale je absolutně jiné, tradičnější. V Písni ledu a ohně i Malazské knize padlých je klasický tolkienovský feeling a děj zředěn či důsledně zamaskován, u Jordana je naopak stavěn na odiv, takže bychom mohli podobnost hledat třeba u Tada Williamse. Jenže ona tradičnost je zároveň notně podvratná.
Platí, že Kolo času započalo změny, bez kterých by žánroví fanoušci třeba takovou Hru o trůny jen tak nevydýchali. Jordan zcela zavrhl starý dobrý model trilogií či pentalogií a řekl si, že když už epika, tak kurva EPIKA. Kolo času v mnohém připomíná moderní seriály: jednu knihu lze brát jako svého druhu sezonu (což je opět podobné Martinovi). Především však bere tradiční motivy a s až sadistickým nadšením sleduje, co vydrží.
Takže spasitel světa je obáván a mnohými považován za ještě větší hrozbu než spíše mytický Temný, proroctví se ohýbá v rukou všech jak olejem řádně pomazaná kobra královská a o zvratech by se dala napsat diplomová práce. Postavy pletichářských čarodějů jsou sice nahrazeny postavami pletichářských čarodějek, ale to znamená jen tolik, že pletichaří víc, a navíc jsou sexy.
Především v dalších dílech pak Jordan ukazuje, jak by se měly využívat flashbacky či flashforwardy, co to znamená ponor do mysli člověka v mezní situaci, jak vypadají skutečně exotické kultury (ne, nespočívá to v apokryfu nad každým druhým písmenem, jak si dnes myslí řada „spisovatelů“), a dokonce dokáže do své ságy organicky začlenit doznívající kyberpunkovou revoluci v podobě Světa snů (jakýsi fantasy matrix mixnutý tím nejlepším z Nočních můr v Elm Street). No a nadále platí, že to vše na pozadí strhujícího děje.
Zatím ovšem máme to potěšení držet v rukou díl první. Oko světa sleduje příběh tří mladíků, které brutální útok na rodnou vesnici vrhne na cestu, na jejímž konci může být konec světa… a určitě smrt pro toho, kdo svět zachrání. Jordan se nebojí postupovat klasicky: začínáme v zapadlém koutě světa, kde sice nežijí hobiti (všem těm fantasy rasám se autor ostatně vyhýbá jak čert kříži – jeho trolloci a jejich setníci myrdraalové jsou notně originální a rasa přírodu ochraňujících ogierů jakbysmet, byť je v nich cítit inspirace obry z Kronik Thomase Covenanta od S. R. Donaldsona), ale pántátství z kraje prostě čiší (a v pozdějším díle se dočkáme i jeho „vymetení“ – brutálního, krvavého a pouze předpovídajícího skutečnou bouřku)…
… a teprve potom se dostáváme do velkého světa. Do světa, který je hrdinům známý jen z písní a pověstí a který najednou otevírá svou náruč (přičemž má v každé pěsti dýku). Přátelé jsou od sebe odtrženi, poznají kejklíře, zrádce i královny, princezny i žoldáky, a když se znovu setkají, jejich osudy jsou navždy změněny… a jen blázen by myslel, že v dobrém (lahůdkové jsou osudy všech tří, mým favoritem je ale Mat Cauthon, lehkovážný hráč a smíšek, který „zdědí“ vzpomínky těch nejlepších vojevůdců historie).
Mimochodem, zmínil jsem pověsti a písně. Osobně se domnívám, že ty nejlepší fantasy ságy musí zaujmout čtenáře určitou, byť třeba drsnou poetikou. To se Jordanovi, za vydatného přispění Dany Krejčové, daří na jedničku. Nejde jen o perfektní zvládnutí „fantasy jazyka“ (ehm, pokud nevíte, co tím myslím, tak třeba… „Stín se šíří“… „Blíží se bouře“ … „Pravá krev“ …prostě fráze a obraty obtěžkané významy, za nimiž cítíme tragické příběhy nebo děsivou budoucnost), ale i o jeho minulost.
Všichni si pamatujeme chvění, které vzbudí v Společenstvu prstenu Bilbo, když zpívá o Gil-Galadovi, „co byl elfů král“. Jordan není tak dobrý lingvista jako Tolkien nebo básník jako Kay (ale kdo taky je, že?), nicméně průhledy do historie jeho světa jsou skutečně mrazivé. Pokud nejste absolutně cynické bestie po lobotomii, tak vás třeba příběh o pádu Manetherenu nadchne. Budete pro ně, slovy Moiraine Damodred (prohnaná Aes Sedai, pod jejímž vlivem by šel Gandalf sedět do vinotéky a na politiku se vykašlal), plakat, plakat pro to, co je ztraceno navždy…
Dobře využitý patos ke klasické fantasy prostě patří a Jordan to věděl líp, než kdokoliv jiný. Rozhodně byste mu to neměli vyčítat, zvláště když jej koření genocidami, kanibalismem, nejkrutějším mučením (bez totálního fetišismu třeba takového Terryho Goodkinda, který Jordana ve svých prvních – tedy těch ještě čitelných a opravdu dobrých – knihách grandiózně vykrádal) a dalšími lahůdkami.
Takže, už jsem vám vzal času dost, odhadem tolik, kolik by vám zabrala cesta do nejbližšího knihkupectví pro onu knihu skrytou v obalu od mistra Roya. Děkuji vám za pozornost a přeju šťastný lov, snad vám jedno Oko času nechali pod pultem. Tak příjemné čtení a pamatujte: vše, co je i co bude, může padnout do Stínu, pročež Světlo dej, ať Drak znovu vyjede na vichrech čas a ochraňuj nás před ním…
- Oko světa
- Autor: Robert Jordan
- Překlad: Dana Krejčová
- Série: Kolo času 1
- Forma: hardback
- Počet stran: 512
- Cena: 499 Kč
- Vydal: Fantom Print, 2012
Boris Hokr (redaktor)
boris.hokr@fantasyplanet.cz
Také si přečtěte:
Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář!
Kupte si Oko světa se speciální 30% slevou, která je určena pouze pro nákupy přes FP či FantasyShop.cz (ušetříte 150 Kč)!
Recenze
Jako celoživotní fanoušek Kola času recenzi tleskám a díky za ni.
Jako celoživotní rejpal si neodpustím mírné upřesnění – textem odkazované obálky nejsou původní, ale patří ebookům. Původní obálky pro sérii maloval Darrel K. Sweet a k vidění jsou (kromě Netu) i na prvním českém vydání od Návratu, přinejmenším pro ty díly, které tu vyšly, jinak na americkém vydání od TOR. Názory na jejich kvalitu se různí, mně se třeba většina líbí.
No a tu pětistovku samozřejmě dám.
Ďáblovo našeptávání 🙂
To si člověk říká, že už nebude číst ani kupovat ságy, že na to stejně nemá ani čas ani místo, že jen ten dotáhne do konce toho Martina, aby byl čistý stůl, Eriksonovi se vyhýbá jako čert kříži – a pak toto 🙂 Ona sakra i ta Royova obálka je lákadlo jak sfiňa. Teď si ještě pořídit jednoho z těch prvních vydání Zaklínačů, aby se mohl člověk prsit, že má ve sbírce takové unikum jako dvě různé knihy se stejnou obálkou 🙂 Neví někdo pro koho ten obrázek byl určen prapůvodně?
Jako celoživotní antifanoušek Jordana a Williamse pláču.
První knihy kola času jsem kdysi četl a už tenkrát mi to připadlo docela hrozný. Stejně tak jako jeho nepodařené conanovské pokusy. Jediná opravdu dobrá věc, která z této série vzešla je ona zmiňovaná skladba od Blindů.
Obálky
mantelar: jak rýpal máš pravdu. Ale tady došlo k malému nedorozumění při vydání článků. Samozřejmě, že původní obálky jsou od Sweeta, zmiňuji je i v článku v aktuální Pevnosti (pokud tedy nebereme jako původní ony minimalistické se znakem Kola času, ty se mi také líbí). S Pavlou jsme ovšem probírali nějaké věci přes chat a já jí poslal odkaz na stránku stěmi oblkami, které jsou v odkazu. Tam šlo o to, že v době, kdy se e-booky připravovali, tak se v Čechách začalo opatrně mluvit o znovuvydání Kola času a uvažovalo se právě o těchto coverech (osobně bych je přivítal).
Anonym
Anonym jsem pochopitelně já… mozek nepracuje, jak by měl…
Boris Hokr : tohle dublování obálek považuji za nešťastné. Když jsem zahlédl koutkem oka novou pevnost, první co mě napadlo bylo : “proč sakra píšou o dvacet let starém vydání zaklínače? – to už se definitivně zbláznili?” A ono jde o kolo času. Je to matoucí…
Kolo času jsem nečetl, ale už první pohled na royovu obalku noveho vydani a na tu puvodni (http://www.legie.info/kniha/3241-oko-sveta-1) dava jasne vedet, ze royo obalku namaloval pro Kolo času-Oko sveta (a rozhodne ne pro zaklinace). Je tam ten samy ve zbroji zakuty typek se dvema meci, ta sama baba, ty same kone a mesic za nima taky sviti o sto sest, jako na starsi obalce.
škoda
začal som to kedysi dávno čítať, ale žiaľ asi po nejakej 6 dvojknihe som prestal. bolo to strašne rozťahané. ako by povedal bilbo – maslo natreté na priveľký kus chleba. čo je škoda, lebo by som veľmi rád dočítal a vedel ako. chcelo by to však brutálny zostrih, zhutnenie.
porovnanie s GRRM absolútne nesedí. GRRM je lepší psychológ, jeho postavy sú uveriteľnejšie, ľudskejšie – nespadajú do klišé typu “zúrivo si potiahla vrkoč vlasov”, “tí muži sú tvrdohlaví tupci”.
Škoda…. možno raz nejaký dobrý seriál to zhutní a urobí tomu službu….
Obálka
kdysi jsem se na tu obálku díval a mám dokonce pocit, že je původně pro Eddingse… ale nechci to tvrdit stopro. Jinak Royo už podobný dabl v českém prostředí má (Král duchů od Gemmella a Stříbrný trn od Feista).
Ad psychologie: věc názoru, Jordan velmi dobře pracuje se stereotypy, které někdy používá k mírnému odlehčení, ale v jádru věci to srovnání opravdu nekulhá. Fanatici z Dětí světla, sebestřední zaprodanci a intrikářské Aes Sedai… to jsou zatraceně živé postavy. A ano, Martin to ještě dotáhl o trochu dál, ale těžko říct, nakolik by se mu to povedlo nebo by byl úspěšný bez Kola času… jak říkám v textu anhoře: tohle je mezistupeň vývoje, a rovnou ten skokový, mezi Feisty, Eddongsy a Brooksy na jedné a Martiny a Eriksony na druhé straně…
Díky za výborný text. Určitou výhradu mám jen k tomu, že svět Kola času popisuješ jako středověký. To je možná pravdou z hlediska technologické úrovně používaných zbraní (i když i tohle se v posledních dílech mění), ale celkově je svět Kola času z hlediska kulturního a technologického někde jinde. Viz anglický úryvek jednoho jeho rozhovoru:
“…I dislike the view of the world of the Wheel of Time as medieval. I think of this as the 17th century, as it would have developed without gun powder. Look at the things, I mean, moveable type and printing presses and books are not uncommon and mechanical clocks and a lot of other things. If you look at what’s going on you’d realize that we’re not looking at a medieval world. We’re looking at the 17th century, minus gun powder. “
Ono neztotožňovat jej se středověkem dává smysl už z tohlo hlediska, že historie Jordanova světa je odlišná od naší historie. Sága si koneckonců pohrává s myšlenkou, že Jordanův svět je světem daleké budoucnosti naší Země poté, co náš věk = věk technologie, byl vystřídán věkem magie, který ale skončil obrovskou apokalypsou vyvolanou válkou se Stínem a pokusem Luise Therina opět jej uvěznit v Shayol Gulu. Apokalypsou, jejíž následky se ještě ani zdaleka nepodařilo odstranit.
pro Vlado: Martinovu ságu jsem nečetl, takže nemohu říci, zda je lepší psycholog, ale příkaldy co uvádíš, nejsou dokladem slabší psychologické propracovanosti Jordanových postav. Zuřivé tahání za cop vlasů je zlosvyk jedné z Jordanových hrdinek, ke kterému se uchyluje, když se vzteká (a chceš snad říci, že lidé nemají různé pro ně charakteristické zlozvyky?). To druhé co uvádíš, je příklad určité předsudku a zobecňování, které se samozřejmě u jednotlivých postav v různě velké míře objevuje, avšak je to jen střípek jejich celkové osobnosti (a nevím, ale i v dnešní době době není problém se setkat se spoustou rozšířených předsudků týkajících se mužů a žen ). A ano, Jordan ukazuje, že různé předsudky mohou být v rámci společnosti rozšířený u různých postav navzdory odlišnému původu, výchově či povahovým vlastnostem.
A já si říkal, že už jsem tu obálku někdy na něčem viděl. Dík za připomenutí.
Mužu se zeptat jak jsou popsaný bojový scény? To je pro mě asi vždy kámen urazu těchcle ság..
Aleximu
Já jako celoživotní antifanoušek Malazu na těchhle stránkách pláču pravidelně – holt je ta fantasyplanet vobčas ponurý místo 🙂
Bojové scény
Bojové scény jsou rozhodně nadprůměrné. Jak jeden na jednoho (občas tradičně, občas popsáno pomocí speciální Jordanovy terminologie, na kterou si ale člověk rychle zvykne a doslova to vidí), tak masové scény a bitvy… to už je pak lahůdka.
Mantelar : No to jo a to Erikson s Martinem ještě aspoň vystrčí hlavu nad průměr. To pravý peklo právě přichází s těmahle Williamsama, Tracy Hickmenama, Jordanem (i když ten měl aspoň koule přiznat, že je to blbost a po dvacátým díle to sám hrdinsky poslal do kopru), nebo tím šíleným germánem co ho tehdá líbal Geňa na předávání cen akademie 🙂
Do kopru
Alexi: tím poslal do kopru myslíš to, jak umřel a ještě v nemocnici diktoval scény do posledního dílu, který už nemohl napsat? A mimochodem, Kolo času nemá – ani v dokonené podobě – dvacet dílů.
Hokr + Kopr
Alexi asi myslel Gemmella.
Jinak doufám, Borisi, že je to fakt tak dobrý, jak píšeš v téhle recenzi, protože jsem se to na základě ní rozhodl si koupit, a vzhledem k tomu, že mám takovou úchylku číst cykly až poté, co mám doma všechny díly (nebaví mě rok poté vzpomínat, kdo to sakra vlastně byl ABC z DEF a co kde komu udělal), tak by to byl docela drahý omyl :o)
A jo, právě díky téhle úchylce nemám ještě přečteného Eriksona ani Martina. Ale u těch jsem si celkem jistý, že mě budou bavit :o)
Kopr – oprava
Už taky plácám z vedra, místo Gemmela si tam pls dosaďte Goodkinda.
Dobrota
Nemůžu ručit za tvůj vkus, ale pro mě je to tak dobrý, že i když mám práce nad hlavu, tak jsem si o tom napsal na FP – a tedy zadarmo – článek. Pro mě, který má rád mohutné epické věci a který rád se ságama žije a se k nim vrací, naprostá srdcovka.
Apokryf
Co znamená *apokryf nad každým druhým písmenem*? Moje chápání slova apokryf je asi nekompatibilní s chápáním autora recenze.
Apokryf
Bohužel word nebo nějaký jiný šotek je nekompatibilní s mou snahou napsat slovo “apostrof”
Tygrovi
Nevím, jestli jsem ten pravý, který by ti to měl doporučit – Kolo času je pro mě taky srdeční záležitost (ostatně Lothair Mantelar je jedna z hodně, hodně, hodně nedůležitých postav téhle ságy) a nejsem objektivní.
Ale kdybych měl být upřímný, zkusím ti poradit tohle – počkej si na první tři díly a přečti si je. Dostaneš rozumně ucelený příběh (na konci trojky je docela význačný milník), seznámíš se se alespoň letmo se světem a zjistíš, jestli se ti chce číst dál nebo ne.
Mantelarovi + Borisovi
Díky za uklidnění a rady :o) Ono já osobně si myslím, že se mi to bude líbit.
Nevycházel jsem teda úplně jen z té recenze, četlo to i pár mých známých a zdálo se jim to dobré, takže si říkám, že špatně jsem určitě neudělal.
Takže se těším, až si to přečtu, a jsem taky zvědavý, jak píše Sanderson, protože podle ohlasů ten jeho Archiv Bouřné záře taky vypadá docela zajímavě.
Ještě jednou díky oběma za komenty a Borisovi za povedené recenze (tady i v Pevnosti) :o)
To Mantelar
I děkuju za tip. Pokud fakt lze číst první tři jako plus mínus uzavřený příběh, jdu do toho taky 🙂
srovnání s Goodkindem
Právě přemýšlím, do které ze čtyř těch obřích sérií jít, jestli Martin, Erikson, Goodkind nebo Jordan.
Martina zatím asi odložím, nemám rád rozčítání nedokončených sérií a Eriksona jsem zkoušel, ale do té první knížky jsem se ani po 100 stránkách nějak nemohl dostat.
Vyptal jsem se na Goodkinda a Jordana známých, co četli obojí – tak Goodking je prý mnohem svižnější, akčnější a má zajímavější/originálnější příběh, ale zase postavy jsou méně prokreslené a svět není tak detailní.
A Jordan je zase mnohem propracovanější a podrobnější, ale zase se prý občas neuvěřitelně vleče a ten děj je konfekčnější než u Goodkinda.
Může tohle někdo potvrdit? Dík.
Goodkind vs. Jordan
Jednoznačně Jordan. Goodkind má perfektní první dva díly, opravdu perfektní – i když i tam jsou občas narauíš na úlet typu sto stránek mučení hlavní postavy v prvním díle a dvě stě stránek téhož v druhém. Nasazování obojku mužům je tu podobná obsese jako v opačném gardu v sérii Gor. (Perlička: když jsem četl První řarodějovo pravidlo poprvé, koupil jsem si výtisk, kde asi 90 % toho mučení chybělo, prostě chyba tisku, a já si toho nevšiml. Narazil jsem na to až při druhém čtení – a ano, dojem z knihy mi to nijak nezměnilo, takže vlastně ty scény považuju za silně zbytečné). Trojka Goodkinda je zábavná, ale jen proto, že je opravdu akční, nic zajímavého. Čtyřka je prostě divná, pětka místy nechtěně absurdní, v šestce primitivním, ale účinným způsobem funguje kritika komunismu, ale co je dál, je už většinou těžce nečiítelná sračka (vedou Pilíře stvoření, kde je hlavní hrdinka fixovaná na kozu, fakt, nekecám). Navíc Goodkind Jordana dost okatě vykrádá (především ve dvojce a trojce). Ano, Jordan se může zdát zdlouhavý – ale to není problém prvních pěti dílů a od šestky dál je to o tom, že si schovává ty správný masakry a grády na závěr (což byla strategie, kterou Návrat rozsekáním do dvou či tří svazků zabil). Takže za mě jednoznačně Jordan.
Když ne Martin, tak Jordan
Souhlasím s Borisem. Goodkinda mám docela rád, je kvalita jeho děl je fakt sestupná. Já osobně to zasekl někde u pátého šestého dílu. Od té doby jsem si znova přečetl jen první tři. Proto ač jsem Jordana sám nečetl, podle odezvy kolem bych volil jeho. Jinak bych ale volil toho Martina – ale chápu ostražitost před nedokončenými nekonečnými cykly 🙂
Schramm – silně ostražitý jsem od časů Války s Chtorry, kdy jsem zatím poslední díl dočetl někdy na konci střední a na pátý čekám dodnes, daleko po třicítce 🙂
Chtoři mě přitom chytli tak neskutečně (imo nejlepší postapokalyptika ever) a to čekání bylo tak frustrující, že jsem se tehdy zařek, že nedokončenou sérii už nikdy víc.
Jordana jsem nečetl a souhlasím, že kurz Meče pravdy od čtvrtého dílu dál je prudce sestupný. Nicméně bych se zastal těch scén, co Boris kritizuje a odmítl srovnávání s Gorem. Gor byla prostě úchylárna a (snad záměrná, snad nezáměrná) parodie, ale u Goodkinda v tom určitý záměr vidím. Podle mě šlo o to, ukázat jistou relativnost zla, fakt, že pozice obětí a pachatelů může být mlhavější, než se na první pohled zdá (postava Denny prakticky projde celým tímhle cyklem) a také změnu člověka následkem utrpení. Pravda asi je, že to šlo udělat méně… explicitně a těch hrátek s obojky a agiely mohlo být méně – ale jistý vyšší cíl v tom vidím, nešlo jen o to, šokovat nebo “užít si.”
Jiskra nepřeskočila
Tak jsem si Oko světa pořídil, ale přes veškerou snahu a chytlavé Borisovy texty tady na FP i v Pevnosti jsem se nedokázal přenést přes prvních cca sto stran textu. Každá stránka pro mě byla utrpením (dobrá, scéna s útokem trolloků byla o něco lepší, ale rozbřesk netrval dlouho) a musel jsem se do čtení vysloveně nutit, což se mi už dlouho nestalo. Kniha působí strašlivě rozvleklým, ukecaným dojmem, ovšem bez Tolkienovy poetičnosti nebo Miévillovy obrazotvornosti. Možná se to časem zlepší, ale proč čekat, když je tolik jiných knih ke čtení? Tím nechci říct, že je Kolo času vysloveně špatné, jen už jsem asi moc zmlsaný Sapkowským, Martinem a Abercrombiem… Conanovky jsem měl naopak moc rád, řadím je k nadprůměru v rámci subžánru, proto nechápu že jsou dojmy z Kola času tak diametrálně odlišné. Je to s podivem, ale to i ten Eddings a Feist mě pořád baví víc (i když v tom asi bude značný díl nostalgie). Holt než na Jordana se teda raději vrhnu na Eriksona…
Preklad?
Dobre som sa pobavil, exceluje “černý bělouš”…
Kolo času je skvělá sága, avšak Návrat ho přestal vydávat u knihy jedenácté. Česky je tak dostupná pouze anglická verze :/
Česky je tak dostupná pouze anglická verze
Oprava:
pro nás je tak dostupná pouze anglická verze
Tím jsem myslel zbytek knihy 11 a novější.
Chyby se stávají no 🙂
Jordan tě nebaví a chceš zkusit Eriksona?
Schramm- Chápu, že mnoha lidem může přijít Jordan nudný, ale v tom případě bych se ani náhodou nepouštěl do Eriksona. Mě kolo času velice chytlo. Mám za sebou celého dosavadního Martina, Abercrombieho, Feista a spoustu dalších..a i celého Eriksona. A musím říci, že z výše zmíněných, bych Eriksona rozhodně označil za nejslabšího.
Nevím, jestli to tak tedy vnímám jenom já, ale Erikson je zdaleka oproti ostatním ságám nejzmatenější. Počtem postav zahanbí i Martina a vyznat se ve všech jeho zápletkách, které jsou součástí dalších jemných zápletek, je něco šíleného. Pokud jsem u nějakého autora ztrácel naději, že ságu zvládnu dočíst, pak to byl právě Erikson. Samozřejmě má úžasné pasáže, které člověka chytnou na několik set stránek, když děj pořádně graduje. Má ovšem také části, kdy si několik set stránek, koušu nehty nudou. Má tam tolik, řekl bych až, zbytečných postav, že abych se v tom opravdu dobře vyznal, musel bych si psát deníček se zápisky. A když si náhodou už nějakou postavu oblíbíte a zvyknete si na ní, tak jí bez problémů na 5 knih opustí, nahradí jí desítkami nových charakterů a vrátí se k ní třemi kapitolami v posledním díle-viz. Gaenos Paran. Celkový závěr jeho desetidílné ságy, bych označil za nemastný, neslaný. Ne špatný, ale nijak vyčnívající oproti koncům předešlých jednotlivých dílů. Jako konec další knihy ok. Ale jako konec celé série? Podle mě rozhodně nedostačující. Šíleně překombinované.
Závěrem, pokud se nudíš u Jordana, tak to tedy hodně štěstí u Eriksona 😀