5 nejfantastičtějších zážitků – to nejlepší z novoroční soutěže

1. místo – Ilka Pacovská: O radosti, jakou člověk zažije jednou za 50 let

Kdysi dávno

Už ve školní lavici jsem si umiňovala, že se nějakým úžasným literárním dílem zapíšu do dějin. Čas ale zprůhlednil mé růžové brýle a já zjistila, že na to nemám. Pár drobných perliček ze života našich trojčat a jejich brášky mi umožnilo několikrát zabodovat v rozhlase či v Dikobrazu a vrcholem mé literární činnosti byl veršík s názvem „Ochranářská“:

Byla kytka a už není,
zato hloupost kvete dál
a na její vyhubení
by se jeden načekal.

Relativně nedávno

Děti vyrostly a odešly z domova. Začala jsem hledat hobby, které by mě zabavilo a vydrželo mi do důchodu. Budu psát – řekla jsem si – a protože to bude „šuplíkový příběh“, můžu si vymýšlet, jak se mi zachce, nikdo mi do toho nebude kecat. Jako zábava se psaní osvědčilo. „Čte se to dobře, dej to aspoň zadarmo na internet,“ hecovaly mě moje dospělé děti a já je poslechla.

2012

Ať už člověk tvrdí cokoliv, stejně se nikdy nezbaví naděje, že by jednou mohl držet v ruce vytištěnou knihu se svým příběhem. Tu a tam zkontaktuje některého vydavatele, který obvykle ani neodpoví, nebo se přihlásí do soutěže…

„Haló, hovořím prosím s autorkou Sedmého smyslu?“
„Ano, to jsem já.“
„Vy jste zúčastnila naší soutěže.“
„Ano,“ zatetelila se ve mně celoživotně potlačovaná naděje.
„Nemyslíme si, že váš příspěvek patří do kategorie, kterou jsme vyhlásili,“ jiskřička naděje uhasíná pod studenou sprchou reality.
„Ze soutěže jsme vás sice vyřadili, ale máme zájem vaši knihu vydat.“

Jen ten, kdo se za svým snem pachtí řadu let, si umí představit radost, která mi projasnila mnoho dalších dnů.

A fantasy?

Přece v knížce! Ožívá v ní svět kouzelníků, draků, sirén a jednorožců, kteří jsou inteligentními druhy, a ač se leckdy nemají rádi, žijí vedle sebe v relativně rozumném soužití. A další radost z komentářů malých i velkých čtenářů… a ze splněného dětského snu.

2./3. místo – Eliška Fuchsová: Jak jsem ho objevila

Byl horký červen a já jsem právě dopsala svou bakalářku. Jak jsem si slíbila, hned po odevzdání jsem si došla do Talpressu pro Tanec s draky, který jsem během pár dní spolykala.

Byla jsem poněkud frustrovaná, dopsání a vydání Vichrů zimy v nedohlednu, léto před sebou a já chtěla číst něco, co ještě neznám. Tím mi odpadla obvyklá zábava spočívající ve čtení Tolkiena, Rowlingové či Sapkowského a odpovídání na neustálé dotazy, proč čtu pořád totéž, když už to nutně musím umět zpaměti…

Vzpomněla jsem si ale na to, že na Fantasy Planet byly ohnivé a rozsáhlé diskuze kolem nějakého autora. Jak on se to jen… Jo! Erikson! Řekla jsem si, že je třeba tedy doplnit vzdělání, a vyrazila do knihovny. Měli akorát první dva díly, tak jsem řekla, že je přečtu a uvidím. Když mě to jako hodně chytne, tak by třeba mohl Ježíšek vyrazit do knihkupectví. Přečetla jsem první dva díly a potom běhala jako šílená po všech pobočkách Městské knihovny, abych sehnala další. Beznadějně nebyl, tak jsem si vyprosila od přítele čtečku včetně Vzpomínek ledu. Nebyla jsem prostě ochotná vyrazit pryč bez Malazu. Nebohý přístroj se mnou strávil týden v lesích, dokonce jsem v noci vstávala, abych zašněrovala stan, aby na čtečku nedejbože nenapršelo. Tak se to táhlo dál a dál, ty tlusté bichle se mnou byly i na vandrech, navštívily cizí země, do všech v okolí jsem hustila, jak jsou skvělé. Občas jsem sice musela přečíst něco jiného, ale hned jsem se pak vrátila k nově objevené vášni. V listopadu jsem dočetla Prach snů a už jen čekala a doufala. Dopis Ježíškovi byl napsán a odeslán, Vánoce se přibližovaly tempem nemocného hlemýždě. Nicméně přišly a večer pod stromečkem jsem předvedla scénku „nejšťastnější dítě na světě“. Trhala jsem papíry, knihy byly zabalené po dvou, takže mi to chvilku trvalo. Nad každým dílem jsem dělala jůůů a jééé, hned je všechny seřadila do správného pořadí a div jsem se s nimi nemazlila jako s plyšáky, když mi bylo osm.

A to měli rodiče pocit, že mě šidí jen nějakými knížkami…

2./3. místo – Simona Dostálová: Hra života

Ačkoliv v loňském roce vyšlo mnoho úžasných knih a bylo natočeno mnoho ještě úžasnějších filmů, můj nejfantastičtější zážitek nepatří ani do jedné této skupiny. Abych ale o něm mohla mluvit, musím se vrátit trochu do minulosti. Před dávnými časy, v jedné předaleké galaxii… anebo ne až tak dávno a rozhodně ne tak daleko, v době, kdy mi bylo pouhých 13 a ¾ roku, začala jsem chodit se svým spolužákem. V těchto letech však člověk není ani tolik bohatý, ani právně způsobilý věnovat se dospělejším formám zábavy ve dvou. Celé dny jsme tedy (kromě chození do školy) trávili hraním úžasné RPG jménem Diablo. V té době jsem byla fantastikou téměř nepolíbená, i když již naprosto okouzlená, inu připadal mi příběh Diabla jako úžasná novinka.

Když jsme takhle spolu propařili až do 14. roku, podařilo se nám nějakým podloudným a, přiznávám se bez mučení, naprosto pirátským způsobem sehnat Diablo 2. Tehdy jsem již za sebou měla okolo 100 přečtených fantasy knih, ale to nic nezměnilo na tom, že mě i tato hra naprosto uchvátila a pohltila a s přestávkami (na ty dospělejší formy zábavy a jiné hry) jsme ji hráli až do přechodu na vysokou školu, kdy nějakým zázračným způsobem začaly mít dny méně hodin.

Modří již tuší, kam můj příběh povede. Začátkem loňského roku jsme s přítelem oslavili 8 let spolu, přičemž mě požádal o ruku na místě, kde jsme si před těmi lety dali první pusu a shodou náhod na místě, kde jsme si o pár týdnů po této puse řekli, že spolu teda asi budeme chodit. A jelikož kolo času se otáčí a vše musí být uzavřeno, jako dárek k zasnoubení nám Blizzard nadělil Diablo 3. Musím se přiznat, že šlo o první hru, kterou jsem si kdy koupila. Ale ten pocit, když jsme ji spolu poprvé pustili a ponořili jsme se ruku v ruce do zabíjení netopýrů a nemrtvých v Den of the Fallen, ten za ty peníze stál.

4. místo – Pavel Svoboda: Příběh z června

Během minulého roku mě nejvíce ovlivnila především noční událost, kterou jsem zažil během jedné červnové noci na Vysočině, kde jsem trávil dovolenou v kempu Štíří důl. Na svém notebooku jsem tenkrát hrál v chatce svou oblíbenou hru Mario. Přítelkyně už spala a já ji nechtěl rušit, ale ten úkol splnit všechny úrovně jsem musel zvládnout.

Zrovna jsem si říkal, že toho asi už nechám, když mě něco začalo pálit do nohou. Hodně mě to vyděsilo a pořádně probralo z částečné dřímoty takovým způsobem, že jsem nahlas zařval, což probudili Alenu unavenou po dlouhém výletním dnu. Stále ještě nabuzen adrenalinem jsem začal prozkoumávat, co mi způsobilo takovou bolest. Překvapení bylo obrovské, pod stolem jsem našel netypickou rostlinu s bodlinami, která jakoby prostupovala dřevěnou podlahou. Byl jsem naprosto konsternován, protože nic takového jsem si během pobytu v chatce nevybavoval. Ačkoliv byla pozdní noc, ne přímo první máj, ale červnová, rozhodl jsem se, že se o nález podělíme se správcem kempu. To, co mě čekalo, bylo strašné. Naskytl se mi naprosto nečekaný obraz okolní krajiny. Všude byly vidět rostliny s bodlinami, které jako by se objevovaly a skrývaly ve velice krátkých intervalech. Rozhodl jsem se, že vezmu teď již stejně nevěřícně koukající přítelkyni na nějaké bezpečnější místo, protože v chatce už to začalo být velice nebezpečné, protože z několika míst najednou už začaly vystupovat tyto rostliny a u okna se dokonce objevil nějaký tvor připomínající vzdáleně želvu, ale s mnohem vražednějším pohledem.

Postupovali jsme obezřetně tak, abychom nestoupli na žádnou z těch rostlin, ale zároveň s rozmyslem, abychom se vyhnuli přibližujícím se želvám a také ježkům, které postupně přicházeli z nedalekého lesa. Alena navrhla, že bychom měli zburcovat ostatní lidi v chatkách. Zkusil jsem tedy nejbližší chatku, kterou jsem právě míjel, po chvíli bouchání na dveře jsem se rozhodl je prorazit. Na jakékoli zachraňování bylo ale již pozdě, jejich těla už byla okusována od ježků a želv a v jejich tělech jsem zahlédl spoustu nebezpečných bodlin. Přišli jsme pozdě. Zřejmě zahynuli ve spánku. Toto zjištění nás přivedlo do ještě bezvýchodnější situace a začala nás přepadat panika. Dali jsme se na zběsilý útěk, kdy jsme přeskakovali pobíhající zmutovaná zvířata. Během tohoto úprku jsme dostali několik bodlin od nebezpečných rostlin. Když jsme po několika minutách doběhli na zpevněnou, asfaltovou silnici vedoucí ke kempu, kde rostliny podložím, jak se zdálo, neprostupovaly, jsme s hrůzou zjistili, že v místech vpichu bodlin se začalo zanícené okolí velice rychle zbarvovat do nezdravé černé barvy podobné při těžkých omrzlinách.

Zřejmě důsledkem jedu, který nám prostupoval tělem, se začala měnit i námi vnímaná realita v našem okolí. Noční obloha dostala jednotónový nádech světlé modři, detaily světa se postupně rozpadly a vynikaly už jen rovné kontury, které vymezovaly rozhraní mezi prostředími. Bohužel zvířata nás sledovala neustále. Rozhodli jsme se postupovat pořád dál a hledat nějaké místo, kde bychom byli více v bezpečí. Naše úzkost dosáhla další meze, když se před námi objevil potok a jediný způsob, jak utéct, bylo jej přeskočit. Alena v tuto chvíli začala vzlykat a říkat, že už dál nepůjde, že to nemá smysl, ať to zkusím sám. Pochopil jsem, že musím něco vymyslet, abych ji zachránil. Naštěstí jsem si všiml nedalekého kamene, který jakoby vystupoval ze světlé modři oblohy. Naštěstí byl dosažitelný tak, aby se na něj člověk dostal. Pomohl jsem jí na něj vyšplhat a slíbil, že se vrátím. S bolestí v srdci, že ji opouštím, jsem přeskočil potok a následně se nechtěně propadl do jeskyně. Ovšem i tady jsem uviděl známé zmutované želvy. S naprostou beznadějí jsem skočil přes tohoto tvora, ale něco se zvrtl, nevím, jestli to byl kotník nebo něco jiného, ale dopadl jsem přímo na zmutovanou želvu. Ta využila situace a velice rychlým pohybem otevřela nepřirozeně obrovskou tlamu a svými ostrými zuby mi pronikla až do dutiny břišní.

Probudil jsem se zařváním, nebo alespoň si to myslím. S hlavou sklopenou nad notebookem jsem prospal celou noc. Taky mě od toho bolelo celé tělo. Na hlavě otlačené jednotlivé klávesy, ale s pocitem, že jsem naživu, jsem vyšel zkontrolovat svět, jestli je stejný tak, jak jsem ho znal před mým snem. Vše se zdálo být normální, až na jednu maličkost – u chatky, kterou jsem ve svém snu vyrazil, byly i teď dveře vyražené. Utěšil jsem se, že jsem si vše jen vymyslel a dveře tak musely vypadat i při našem příjezdu. Navečer ale dorazil správce, s tím jestli neznáme Čermákovi, co bydleli v nedaleké chatce, prý ujeli a k tomu mají vyražené dveře. Vše jsem tenkrát zamluvil a tvrdil, že jsem tvrdě spal. Potom už si jen vybavuji, že jsem na toto téma dlouho diskutoval s Alenou, ale ta si nic nepamatovala, i když určité obrazy z mého snu ji přeci něco říkaly. V konečném důsledku z toho mám ještě teď zvláštní pocit, a proto už teď před spaním radši nic na počítači nehraji, raději si čtu.

5. místo – Tomáš Přidal: Setkání s Františkou

Kdybych si měl vzpomenout, co pro mě bylo nejfantastičtějším zážitkem uplynulého roku, tak musím jednoznačně říci, že to bylo navázání vztahu a kontaktu s jednou význačnou osobností české fantastiky; v českém scifi fandomu velice známou a úspěšnou spisovatelkou fantastických příběhů, paní Františkou Vrbenskou. Dle mého úsudku a prvních velice sympatických pocitů je Františka Vrbenská člověk, který umí pozorně naslouchat druhým lidem a má srdce (doslova) na dlani. Jejího přátelství se mnou si velice vážím – pro mě samo o sobě je velkým darem, kterého se pevně držím. Po jedné domluvě paní Vrbenská za mnou přijela do rodné Olomouce, a jelikož jsem měl tou dobou dvaadvacáté narozeniny, darovala mi podepsanou knihu „Stín modrého býka“, kterou, jak jistě všichni víte, napsala s též velice známým autorem, panem Leonardem Medkem. Nechyběl proto i jeho podpis s obrázkem netopýra. Knížku jsem „zhltnul“ během dvou týdnů; čtivost jí upřít nelze. Jsem rozhodně pro pokračování této velice zajímavé a věrohodné historické fantasy. Toho příjemného dne jsem paní Františku pozval do kavárny Opera, kde jsme si povídali o fantastice, psaní a vydávání knih, současné situaci na knižním trhu – která, bohužel, není nikterak příznivá – a mých básních, neboť jsem paní Vrbenské zasílal e-mailem i svoji celou básnickou tvorbu. Jen tak mimochodem, v roce 2010 vyšla na stránkách Pevnosti má báseň, kterou jsem paní Františce přímo věnoval a pojmenoval ji jako Vrbenské listy. Ještě před naším osobním setkáním v Olomouci jsem tuto báseň paní Františce podepsal a poštou odeslal do Prahy na její adresu. Měla z ní ohromnou radost, a jak mi sama osobně sdělila, byla dojata; já měl radost ovšem stejně velkou, ne-li větší, protože jsem se setkal tváří v tvář s opravdu milou duší české fantastiky, jejíž úsměv se mi navždy vepsal do paměti. Od onoho osobního setkání v Olomouci si s touto příjemnou a usměvavou paní tykáme. Touto cestou ji chci ještě jednou moc poděkovat, že čte mé verše. Proč? Její kritika je upřímná, a když se jí to nelíbí nebo něco nesedí, pokulhává, otevřeně mi to sdělí. Proto se s každou novou básní obracím právě na ni. I když, můžete samozřejmě namítat, že soudit báseň je naprosto subjektivní, což máte pravdu. Pravdou ovšem zůstává také to, že Františku Vrbenskou budu mít navždy rád nejen jako autorku skvělých románů a povídek, ale hlavně jako optimistického a dobromyslného člověka, kterých je v dnešní době jako šafránu…

Příspěvky jsme uveřejnili v původním znění.

Hodnotili jsme spravedlivě? 🙂