2012

Rok 2012 bude pro nás významný hned v několika věcech. Jednak bude konec světa, takže veškeré trápení konečně zmizí a všichni pacifisté budou šťastní, protože na Zemi zavládne mír. Sice to budou mrtví pacifisté, ale šťastní. Konec světa nastane 21. prosince, tudíž na tento rok odpadne tolik stresu z kupování vánočních dárků a hlavně, tento den bude patrně nejlepší možností, jak říci šéfovi, co si o něm skutečně myslíte.

Rok 2012 bude opravdu rokem přinejmenším zajímavým, protože i když Mayové zmizeli před mnoha staletími a nikdo neví proč, jejich kalendář končí právě tímto datem. Což by samo o sobě nebylo nic tak znepokojujícího, jenže ono tohle datum zmiňuje vícero kalendářů a proroků, takže důvod k pochybám tu skutečně je. Každopádně tu také vzniká přímo luxusní prostor pro katastrofický film největšího kalibru. A kdo je ten nejvhodnější režisér pro katastrofický film největšího kalibru? Ano, správně – Roland Emerich. Po Dni poté se opět pustil do svých megalomanských trikových efektů, kde likviduje celou zemi. A to stylem přinejmenším působivým.

Snímek 2012 je jasnou ukázkou toho, jak má vypadat pravý, hollywoodský, áčkový film pro nejširšího, multikulturního konzumenta. V tomto filmu nalezneme skutečně vše, co klasický divák chce vidět. A to také dostane. 2012 nejde žádným novátorským způsobem proti proudu, ale tvrdě se drží mainstreamových mantinelů, a proto, kdybych v této recenzi odhalil jeho závěr, prakticky nic by se nestalo, protože snímek je dokonale předvídatelný. Kdokoliv, kdo viděl trailer, Den poté nebo jiný snímek podobného ražení a má v hlavně víc jak dvě mozkové buňky, které mezi sebou vykřesají jiskru inteligence, dokáže odhadnout celý průběh děje od úplného začátku až do konce.

Děj skutečně mnoho originálnosti a inteligence nepobral, takže právě tato část je nejslabší stránkou celého filmu. Snímek by se dal rozdělit do dvou částí. Část patosová, která má divákovi pohnout srdcem, a akční, která má divákem pohnout celým. Mezi tím jsou vloženy tři, maximálně čtyři scény, jež se nejenom tváří jako humorné, ale oni dokonce humorné jsou.

Patosu je ve filmu skutečně hodně a snímek staví na klasickém, stále ještě bohužel aktuálním principu rodiny, která tím, že bude držet při sobě, snad všechno přežije. Den poté byl založený na skutečnosti, že si za dobu ledovou můžeme sami, kdežto v 2012 tento argument odpadá, a tak si scénáristé hledají novou cestu, koho kritizovat. Snímek tak částečně odhaluje papalášství a kritizuje moc peněz. Tato část se trochu vymaňuje z jinak stokrát omletých scén, protože útočí na toho, koho by se případná možnost záchrany rozhodně netýkala – diváky v kině. Díky tomu se alespoň jednou každému v sále zatnou pěsti nad nespravedlností, která světem vládne. Vše je tam vylíčeno skutečně jasně, s přehledem a tak okatě, že sice vzbudí danou emoci, ale takovýto způsob je velice laciný. John Cusack ani jeho nepříliš známí herečtí kolegové navíc žádné přehnané herecké výkony nepředvádějí, čímž jen posouvají svoji účast ve filmu na vedlejší kolej.

Konečně se dostáváme k tomu, na co mnozí z vás čekají. Ano, akčních scén je ve filmu spoustu. Triků divák uvidí nepočítaně. Emerich je jako dítě hrající si na písečku, kterým je celý svět a má místo kyblíčku a lopatičky sopky, tsunami a pohyby tektonických desek. Scény konce světa jsou pompézní. Z trailerů známá scéna letadlové lodě drtící bílý dům je pouhou třešničkou na dortu totální destrukce, kterou režisér předvádí. Diváka vtlačí do křesla brutální silou doprovázenou luxusním zvukem a kombinace těchto dvou elementů donutí přestat žvýkat popcorn a jenom zírat na plátno.

Emmerich nešetří nic a nikoho, nic mu není svaté. Vše likviduje s přehledem a důrazem na detail. Vzduchem létají vlaky, budovy i kontinenty. Tím vším se pohybují skupiny rodinných přeživších prchajících před hrůzou přírody. Divák jim po celou dobu drží palce, protože napětí z filmu ukapává po hektolitrech. Ze scén jde neustále poznat omletost, jenže během zírání na plátno to nikoho nezajímá. To si člověk uvědomí až potom, co scéna skončí a utře si slinu mimovolně uklouznuvší z otevřených úst. Díky masivní trikařině dostává 2012 zcela jiný rozměr. Z klišovitého příběhu plného neustále omílaných scén tvoří destrukční předěly tu zábavnější a především kvalitnější část. Děj samotný se najednou zdá škodlivý, protože dějové posuny fungují jen jako nucené lepidlo pro další vlnu akce, tudíž snímek působí rozkouskovaně. Scénář zde funguje jen coby nucené zlo, bez kterého by bohužel snímek ztratil hlavu i patu. Přesto se v něm dá nalézt pozitivum. Jeho tvůrci plně využívají faktu, že popisují úplný a definitivní konec celého světa. Pocit beznaděje se přenáší z plátna na diváka, který je najednou konfrontován s myšlenkou, že tohle by za tři roky skutečně mohlo nastat a najednou mu zhořkne popcorn v ústech.

Kdyby to bylo tak, kdyby tvůrci filmu ukázali, že přeci jenom mají koule, tak by se i z dějové části stala plnohodnotná zábava. Jenže do hry vstupuje již trapný americký mesianismus, který spolehlivě likviduje jakkoliv dobře budovanou atmosféru celého snímku.

Když to shrneme, Emmerich servíruje divákům přímo luxusní akční nářez, který se sestává z trikových scén atomového kalibru, jenž je ale spojen předvídatelným, prosáklým dějem, který nenabízí vůbec nic nového a svým lpěním na komerčně stále úspěšných tradicích sráží snímek k zemi. Filmu 2012 se dává jen velice těžko nějaké hodnocení, protože útočí na každého diváka, kterému se má líbit nějaká část a z kina má odcházet spokojen, aby se do něj zase vrátil. Když odhlédneme od toho všeho, vyjde nám jen lehce nadprůměrný snímek, který táhnou nahoru skutečně jen filmové triky a akce. Kdyby byl hodnocen takto, 2012 by okupoval nejvyšší příčky hodnocení, zbytek filmu je již bohužel někde jinde.