Resident Evil

Zombíci, ženské, bouchačky – ó, jaká to lahodně znějící kombinace, slibující skutečně kvalitní, plnohodnotný filmový zážitek. A když se ještě předpokládalo, že symfonii zurčící krve a čvachtajících mozků bude dirigovat otec moderního zombie-hororu George Romero, my staro-brutalo-milci uvěznění v současné krutě chudokrevné době jsme na stará kolena zase začali mít po nocích poluce. Potom sice producenti rozhodli, že na davy plesnivých mrtvol bude megafonem pokřikovat Paul Anderson, ale vzhledem k jeho staršímu zvěrstvu Horizont události to ještě stále vypadalo, že se dočkáme veledíla v tradici největších skvostů v dějinách krvomatografie typu Dawn of the Dead, Evil Dead, Braindead a všelijaký jiný “dead”. Prdlajs.

Že RESIDENT EVIL vlastně nemá příběh, to by až tak nevadilo – byl to právě Paul Anderson, kdo svým nonstop kung-fu šílenstvím Mortal Kombat zavedl pravidlo, že jak chceš natočit dobrou adaptaci počítačové hry, nepokoušej se na prvoplánovou mlátičku namontovat nějakou složitější či nedejbože psychologicky propracovanou scénáristickou konstrukci, jinak ti zástup konzolo-fanů nechá zapíchnutou svoji botu hluboko ve svěrači. Že se celý film odehrává v podzemní laboratoři a tím pádem je to komplet natočené v nějaké berlínské továrně, to se ještě také dá přežít. Ale že na první potácející se mrtvolu musíme čekat dobrých 40 minut (ne-li víc), to už smrdí, bohužel ne shnilým masem, ale problémem.

To, co začíná jako energický, Mansonovým elektro-metalem nadupaný a po kamero-střihové stránce opravdu dobře zvládnutý cihla-na-plynu-akčňák,  to se postupně rozteče jako cosi, co chtělo přeběhnout přes cestu a nevšimlo si to stínu blížícího se kamionu. A má to i zhruba stejnou dynamiku. Tam, kde už vzpomínaný Romero svého času (rok 1978!) ještě před úvodními titulky nechal zdechlinama škubat lidské maso z kostí a explodovat tucty zombáckých kebulí v palbě antizombáckého komanda, tam se tvůrci RESIDENT EVILU půl filmu bezradně potácejí, nevědíc, co s časem do první konfrontace speciální jednotky s virem nakaženým personálem laborky. Nekonečným pobíháním po temných chodbách, nakukováním zpoza rohů a nepřekvapivými lekačkami unuděný divák se profackovává, aby nezaspal, a v duchu sa uklidňuje, že je třeba vydržet, že to už brzy to přijde. A skutečně, nastupuje scéna s laserovou řezačkou – co na tom, že ten nápad čmajzli z Kostky, alespoň že je tu konečně pořádná odkrojená hlava. A vzápětí se už po hrdinech natahují zombíci a hlavně, že se konečně rozehřejí hlavně. Jenže co to? Zásahy projektilů do těl zdechlin jsou namísto mohutných gejzírů krve a mozkového slizu následované jen nemilosrdnými střihy. Namísto brutálních zombíckých jatek ve starém stylu je tu najednou okleštěná ufňukaná hollywoodská měkotina, kde pořádnou díru v čele aby jeden pohledal. A to je hlavní problém, proč RESIDENT EVIL jednoduše nefunguje. Jde totiž o žánrový film, konkrétně o zombijský akční horor. A zombijský akční horor bez mlaskajících střev a stěny sprejující krve je jako klubový art-film bez homosexuálů, feťáků, či aspoň holocaustu. Navíc tu není jediného originálního zvratu (to si z nás snad dělají srandu, hrát si po hodině filmu na překvapivé odhalení s tím, že zombíky zabije jen zásah do hlavy?!) či jediné aspoň trochu netradiční variace na okoukaná klišé (například takové spomalené kulky mě ohromí a nadchnou už jen ve slovenských amatérských filmech). Ten jeden chutný zombie-pes to nezachrání a počítačová příšera ze závěrečné scény už vůbec ne. Na nízký, “jen” 40-miliónový rozpočet ať se nikdo nevymlouvá – viděl jsem 25-miliónovou Černočernou tmu.

Herecké výkony jsou téměř nepostřehnutelné – Milla Jovovichová byla výraznější zřejmě ve všech svých předešlých filmech (naposledy jako skvělá záporačka v Zoolanderovi) a na její bradavku a očividný důkaz faktu, že si holí “okolí bikinek”, zase až tak zvědavý nejsem. Horní rty Michelle Rodriguezové jsou nesporně světovým unikátem, ale jestli ještě jednou bude hrát klející a chlapy mlátící zlá děvčata, bude s její kariérou konec a svět si na ni vzpomene už jen jako na “tu, co chodila s Vinem Dieselem”. James Purefoy měl sice menší, ale zato omnoho vděčnější roli v Helgelandově Příběhu rytíře, no a zbytek obsazení je takový bezvýrazný a nepodstatný, že si ani nezapamatujete, jak ten-který hrdina vlastně zatřásl kanadami.

Určitě nebudu první, kdo intenzivně dumá, jak by tento film vypadal, kdyby ho byl býval skutečně natočil George Romero. Hororový veterán v nedávném interview potvrdil, že má stále připravený scenář na mohutnou zombáckou apokalypsu. My čekáme, Georgi. A určitě netrpělivěji, než na Resident Evil 2.