Své cestě k fantastice bych mohla dát pohádkový název Jak Sally a fantastika k sobě přišly, protože to začalo jak jinak než pohádkami. Nejdříve čtenými a vyprávěnými mi rodiči a prarodiči. Později sledovanými v televizi a na videu – klasické hrané české, animované od Walta Disneyho, Willy Fog a další, vivat video!
První film, který by se dal zařadit do jednoho z fantastických žánrů, zhlédnutý samozřejmě na videu, byl netypicky horor. Jako správná býčice jsem už od malička pěkně tvrdohlavá. Tak jsem si holt v těch asi čtyřech letech vyřvala, že se přece na toho Freddyho Kruegera musím podívat. Rodiče, tuším matka, kapitulovali před mým otravným nátlakem a zřejmě i ječákem. Dobře mi tak. Zážitek to byl pro mou dětskou psychiku takový, že si pár úseků filmu sice nezřetelně, ale přesto pamatuji dodnes, hlavně apartní rukavici a scény z autobusu. Jsou to vlastně jedny z nejranějších vzpomínek na mé dětství. V průběhu let se mi na toto téma zdávaly noční můry se mnou v hlavní roli a dodneška jsem nenašla odvahu se na jakýkoli film z této série podívat. A protože jsem byla nepoučitelná, podívala jsem se v devíti na nějaký thriller s Jackem Rozparovačem v hlavní roli (asi to byl Teror na londýnském mostě), který mi opět způsobil dlouhou řadu bezesných nocí a škaredých snů.
Za to v pořadí druhý fantastický film jsem na rozdíl od starouše Freddyho viděla mnohokrát a vždycky se k němu ráda vracím – překrásný pohádkový Nekonečný příběh. Viděla jsem ho na nějakém promítání, zřejmě se školkou/v první třídě, ale byl úchvatný. Na dlouhou dobu ovlivnil mé hry – létala jsem na hřbetě svého dlouhého plyšového psa Falca, mávala mu ušima a řítila se vlastní Fantázií za dobrodružstvím.
A první lehké setkání se sci-fi byly Želvy ninja – přece jen jsou to mutanti, tak se snad s přimhouřenýma očima dají za dětské scifíčko vzít. To, pokud se pamatuju správně, byli mí první zamilovaní fantastičtí hrdinové. Sledovala jsem kreslený seriál, četla komiksy a vzápětí i knížky s jejich dobrodružstvími, dokonce jsem pak později měla i nějakého toho želváka jako hračku doma. Od nich pak byl jen ten pověstný krůček k akčním a válečným filmům, aspoň se měl táta na ně s kým dívat.
No jo, to jsou ale samé filmy, a co knížky? Co jsem se naučila číst, četla jsem hodně, opravdu dost, až mi to bylo doma vytýkáno a občas i zakazováno. Příběhy v knihách mě prostě uchvacovaly, vtahovaly, nedokázala jsem si pomoci. Nešlo přestat číst. Rodiče ale moje nadšení nechávalo chladnými. Jak jít spát? Vždyť já nevím, jak to dopadne, jestli to hrdinové zvládnou, jestli se z toho dostanou a co kdyby je zabili? Nezajímalo je to. Zhasnout a spát. Mě zase nezajímalo, že je to nezajímá. Sotva se za nimi zavřely dveře, rožla (bo su původem z Hodonína) jsem přichystanou baterku, věrnou moji družku, a pokračovala ve čtení. Po několika zrádných přichyceních in flagranti, nenapadlo mě, že by světýlko mohlo být vidět škvírou pod dveřmi, jsme se s baterkou a knížkou schovaly pod peřinu a pokračovalo se v krasojízdě. Postupem let jsem zjistila, že opravdu nemůžu v klidu usnout, dokud knihu nedočtu, díky, autoři, za povídky! Naučila jsem se sice číst rychleji, ale ty knihy zase nějak nabývaly na objemu či co… takže mě čekalo a dozajista ještě čeká mnoho pročtených nocí. Proto se poslední dobou pouštím do čtení jen tehdy, když vím, že mám čas knihu přečíst na jeden zátah a pokud možno přes den.
No ale co sem to vlastně tak náruživě četla? Vpodstatě všecko, co mi přišlo pod ruku. Foglarovky, dobrodružnou četbu, historické romány, cokoli. Z knihovny jsem si každý týden nesla tašku naditou knížkami a o týden později jsem je vracela přečtené a vlekla si domů novou várku. Takže bylo opravdu jen otázkou času, kdy na sebe s fantastikou narazíme (když nepočítám ty Želváky). Onen náraz přišel, když jsem u babičky vyštrachala komiksy Káji Saudka. Asi to byl osud či co, protože král českého komiksu se narodil ve stejný den jako já, jen o padesát let dříve. Objevila jsem klasiku jako „Arnal a dva dračí zuby“, „Lips Tulian“ a později ještě u kamarádky Báry „Muriel a andělé“. S kamarádkou brzy začala čilá knižní výměna a po foglarovkách a zálesáckých knížkách došlo na Hobita, Pána prstenů a taky Davida Eddingse a jeho trilogie Elenium a Tamuli. Díky všem bohům jsem Hobita a Pána prstenů četla dávno předtím, než se vůbec začalo o jeho zfilmování uvažovat. Fantasy světy mě okouzlily a dostaly. A už to jelo další a další knížky, pořadí bych určovala je, těžko, bylo, a ještě bude jich hodně. Když se k tomu ještě později přidalo hraní ADND a potom klasického Dračáku, bylo jasno. Byla jsem ztracená, nakažená a jasně, ani jsem si nemusela hodit, 100% fantasy pozitivní.
Někdy na střední škole jsem se s oddílem vracela ze sportovního soustředění, čekali jsme dlouho na vlak. Z nudy jsem okukovala nádražní trafiku a zpoza skla na mě mrklo první číslo nějaké Pevnosti. Tak jsem ji zkusila koupit. Potom jsem se znovu potkala se čtvrtým číslem Pevnosti, nadšeně ho přečetla, sehnala dvě chybějící čísla a od té doby Pevnost kupuju. Nedlouho na to jsem v knihkupectví potkala Mloka a Drakobijce. Díky nim a Pevnosti jsem se dozvěděla o našich autorech fantastiky, s nimiž jsem se do té doby spíš míjela, opatrně jsem vyzkoušela nejprve jejich povídky a vzápětí knihy. Dopadlo to tak, že je teď poslední dobou dokonce upřednostňuji před těmi zahraničními.
Při sepisování této Cesty k fantastice jsem se zamyslela, čím že mě fantastika tak uchvátila. Proč už dlouhou dobu čtu hlavně ji a sem tam si do svého počítačového šuplíku vyšvihnu nějakou tu povídku. Myslím, že je to tím, že v sobě často spojuje několik mých oblíbených žánrů, které jsem četla dřív. Má v sobě napětí a akci dobrodružné literatury, vymyšlený svět s podivnými tvory jako v pohádce, bitvy, hrdinská tažení, společnost a kulisy inspirované středověkem či jiným obdobím dějin – historické romány. A kdybych přemýšlela delší dobu, našla bych další.
Za ta léta čtení knih jsem zjistila několik zákonitostí, jež si ještě na závěr zde dovolím postulovat:
Za prvé – moje matka má šestý smysl, ne že by viděla mrtvé lidi, ale dokázala přesně vystihnout okamžik, kdy byla kniha nejnapínavější s naprosto neomylnou přesností. Když jsem napětím sotva dýchala, ohryzávala si z nervozity nehty a závodním tempem polykala řádek za řádkem – byla jsem z příběhu surově vytržena vpádem vyšší moci, neboť se objevil nějaký neodkladný úkol – vynést koš, povysávat, vyžehlit prádlo, vyvenčit psa… a nepomohlo škemrání, zapřísahání, ani vztekání. V poslední době přemýšlím nad obchodním využitím její schopnosti, možná bychom mohly fungovat jako beta-čtenářské duo.
Za druhé – jídlo chutná lépe, čte-li se u něj dobrá kniha.
Za třetí – knihu, na niž se těšíte, si kupujte až po písemce, zkoušce či po zkouškovém – ideálně za odměnu. Jinak skončíte místo učení u čtení této knihy, stejně jako já.
Pravidlo čtvrté souvisí s tím třetím – jestliže nemáte čas, a i přesto jste si knihu nerozumně koupili – neotvírejte ji! Žádné jen dvě kapitolky přečteme, jen nahlídneme a hned zase zaklapneme… většina se už neodtrhne a schlamstne celou knížku. Pamatujte na Smolíčka!
Tak tak, keď pri jedení čítam, zvyčajne rýchlo zjem všetko a ani neviem kedy 🙂 A s trojkou a štvorkou mám svoje skúsenosti, našťastie teraz pred dvomi poslednými skúškami sa dokážem udržať (ale je to ťažké – mať doma Drooda, Řeku bohů, Jonathana Strange a pana Norella a kompletného Eriksona a nečítať je naozajstnou skúškou odolnosti).
Ve čtvrťáku jsem si slíbila, že nebudu číst fantastiku do doby, než přečtu povinnou četbu. To mě motivovalo a v lednu jsem měla hotovo. 🙂
no, já jsem si za státnice nasliboval tolik knih, že to nemám v moci koupit, ani přečíst, ale je pravda, že nové knihy je třeba si kupovat zásadně až PO zkoušce, pomněvadž jinak to člověk nevydrží. plně souhlasím. JInak, co se týče jídla a knihy, u mě to nefunguje, stejně jako se praata nemají rušit při jdíle, nevím, proč, tak já nedokážu rozložit dostatečně pozornost mezi text a vychutnávaní jídla, takže buď ani nevím co čtu a co jím, bo mi něco skončí na knize a většinou je to moáčka, která nejde dolů.
To je správné, člověk se musí něčím motivovat 🙂 Nejúčasnější dárek jsem si nechala nadělit za autoškolu – komiks 300.
Re: wiwi
Cha, pro mě bylo nejvyšší motivací i nejsladší odměnou tu z…anou autoškolu vůbec dokončit a vystresovat si řidičák :-D. Jídlo při čtení je mor, poslední dobou se mi naštěstí daří tenhle zlozvyk celkem omezit (co nekoupím, to nesežeru;-)). A rozečtená dobrá kniha, když má člověk nějaké důležité povinnosti? Katastrofa!:-)
Já jsem si teď taky koupila nějaké knížky, ale čekám až po zkouškách, pro jistotu jsem je pečlivě schovala a zahrabala, abych je neměla na očích a nedráždily mě ;o) Teď mě čekají jen knížky do školy, i když některé věci jsou občas taky dost fantasy..Autoškola – no, ani už nevím, jestli jsem si po těch nervech něco nadělila, knížku pokud se pamatuju určitě ne. Myslím, že pro mě taky bylo největší odměnou to složit a dostat kľášňouškou růžovouškou kaľtišku, která mi teď jen straší v peněžence.