10 let s FP: Cesty k fantastice – Petr Bouda

Hned, jak jsem se naučil pořádně číst, jsem si k pohádkám přibral dobrodružné příběhy z pravěku od Eduarda Štorcha. Lovce mamutů jsem přečetl poprvé asi v pěti letech a pamatuji si je dodnes. Do této kategorie pohádek bych zařadil ještě Vikinga Vikeho.

Téměř ve stejné době jsem se začal zajímat i o mýty a legendy – hlavně o Staré řecké báje a pověsti, od kterých jsem plynule přesunul svoji pozornost na Iliadu a Odysseu, což jsou – dle dnešních měřítek – v podstatě čistá fantasy díla. Díky dobře zásobené domácí knihovně jsem brzy objevil díla klasické sci-fi, kromě povídkových antologií (výborná „Vesmír je báječné místo pro život“, „Experiment člověk“) jsem našel Arthura C. Clarka. Některé věci od něj sice bylo těžké pochopit, ale bavilo mě to – trilogie Vesmírná Odyssea nebo osudy Rámy rozhodně stojí za přečtení. Zvláštní je, že mě poněkud minulo nadšení z Julese Verna, od kterého jsem četl spíše dobrodružné než sci-fi příběhy (Cesta do středu země je v tomto ohledu výjimkou, navíc nedočtenou). Více mne zaujaly knížky J. M. Trosky, rozvíjející osudy kapitána Nema. Dalším krokem byly animované seriály od Disneye: Kačeří příběhy, Rychlá Rota, Gumídci, Kid a Ballo a zapomenout bych neměl ani na Teenage Mutant Ninja Turtles. Se světem J. M. Trosky je všechny spojovaly nejrůznější vynálezy, roboti a automaty, paprsky X, včetně gigantických podzemních základen. Stavění z Lega díky tomu dostalo extra rozměr.

Do svých deseti let se mi podařilo poprvé tajně vidět Conana (přesvědčit rodiče, aby mě s bráchou nechali dívat se na televizi, resp. být vzhůru po desáté večerní, kdy ho dávali na Nově, byl naddětský problém), Krále Artuše, Hvězdné války nebo třeba seriál Vilém Tell. Souběžně s tím jsem pravidelně sledoval Star Trek – Deep Space Nine (což byl asi jediný Star Trek seriál, který mě bavil).

Po prvních krocích i skocích na cestě za fantasy jsem však téměř vynechal další, z hlediska dětských čtenářů fantasy logický krok – hry na hrdiny. Dračí doupě pro mne bylo v deseti letech cenově nedostupné a příliš mne nezaujalo. S kamarádem ze základky jsme totiž vymysleli vlastní herní systém i vlastní příběh, nazvali jej 99:1 a začali hrát. Bohužel to bylo až v páté třídě, po níž následoval přestup na osmiletá gymnázia, případně na jiné základní školy, díky čemuž se naše cesty na čas rozešly, ačkoli 99:1 ještě nějaký čas vydrželo. Díky své introvertní povaze a rovněž díky tomu, že jsem na nové základce příliš nezapadl do kolektivu, mi Dračí doupě nahradily gamebooky, sběratelské karetní hry a počítačové hry. Cyklus Lone Wolf, gamebooky ze série Fighting Fantasy a nastupující klasiky RPG, jako byl Albion nebo třeba Diablo mi poskytly celkem kvalitní zábavu a inspiraci pro zápletky do 99:1.

Dalším posunem na cestě bylo objevení J. R. R. Tolkiena. Zůstalo by asi jen u ukázky z Hobita v čítance, nebýt spolužačky Jany Kurfürstové, která do hodiny čtení donesla Silmarillion a přečetla z něj svůj oblíbený příběh o Eölovi a Aredhel. Během dalšího roku jsem měl přečtené vše, co od Tolkiena vyšlo česky, Hobitem počínaje a Nedokončenými příběhy konče. Za vrchol Tolkienovy tvorby však nepovažuji Pána prstenů, ale právě Silmarillion, který je myšlenkově daleko bohatší, ačkoli nezapře svoji inspiraci z pozdějších anglosaských mýtů. Naproti tomu příběhy rytířů krále Artuše už mě příliš neuchvátily (byly pořád na jedno kopyto), takže jsem anglickou fantasy literaturu zase opustil a vydal se jiným směrem, kde se nacházel H. G. Wells. Do stejné doby mohu zařadit i pokusy s hororem, kromě psychologického Pána much a ponurých děl Iry Levina došlo i na dnes již úsměvnou klasiku Lovecrafta a samozřejmě Draculu Brama Stokera.

Pubertální kroky už svědčily o jisté vyspělosti, takže mi neunikl Blade Runner, Nonstop nebo Duna F. Herberta, ale kromě sci-fi jsem četl i ostatní beletrii, hlavně Karla Čapka, čímž jsem poněkud sešel z cesty, protože na klasickou fantasy příliš nezbýval čas (vybavuji si hlavně R. E. Feista a jeho Betrayal at Krondor (1)). Díky další spolužačce jsem se konečně pustil do Pratchetta a jeho Zeměplochy, když jsem si půjčil „Čaroprávnost“ a dokázal ji přečíst během jednoho dne. Namísto klasické fantasy mi zbýval čas na její nevážnou, parodickou variantu.

Tento stav však netrval dlouho, opět zasáhla náhoda a bratr dostal k narozeninám fantasy knížku, která ho však nijak nezaujala, takže mi ji víceméně přenechal. Tou knížkou byla sbírka povídek o Zaklínači. Čekání na dotisky beznadějně vyprodané pentalogie bylo téměř nesnesitelné, ale Sága o zaklínači na mě měla ještě větší vliv, než Tolkien. Díky A. Sapkowskému jsem dal šanci „slovanské fantasy“ a nastupující vlně českých autorů, do té doby publikující v Dechu draka, Ikarii nebo Pevnosti. Ivana Kuglerová, sestry Lukačovičovy, Pavel Renčín a především Vladimír Šlechta, abych uvedl hlavní objevy Drakobijců z té doby. Pozadu nezůstávalo ani sci-fi, přibližně ve stejné době jsem se vrátil k Robertu Sheckleymu, Henry Kuttnerovi a posléze i k G. R. R. Martinovi. Nejvíc mne ovlivnil posledně zmiňovaný – zaujaly mne již jeho „Nečekané variace“, následovala brilantní sci-fi s ekologickým přesahem „Tufova dobrodružství“ a fantasy sága „Píseň ledu a ohně“. Naproti tomu mne nijak neuchvátil R. A. Salvatore se svými příběhy o Drizztovi.

Dalším krokem byly opět narozeniny, tuším, že sedmnácté, a knížka Jack, Pán stínů od R. Zelaznyho. Bylo to něco natolik odlišného od „klasické“ fantasy, že jsem neodolal. Následovaly různé povídky, Prokletý Dilvish, Země změn, Divomág a dekalogie Amber (2), kterou vřele doporučuji. Průběžně jsem dočítal i další autory, na které předtím buď nebyl čas (Žamboch), nebo kteří teprve vydali své prvotiny (Neomillnerová). Naproti tomu mě úplně minula Potterovská mánie, sice jsem to zkusil, ale příliš mne tento kompilát nejrůznějších nápadů, zasazený do školního prostředí, neoslovil.

Další etapa, poznamenaná přechodem na vysokou školu, proběhla bez výraznějšího titulu, částečně proto, že hlavním předmětem mého zájmu bylo právo. Nicméně přibližně po roční „pauze“ jsem se rozhodl otestovat mangu a anime u Brněnských otaku, hned na prvním setkání si nechal sepsat seznam toho, co musím vidět (protože mangy různé kvality jsou opravdu kvanta) a rychle dohnal svůj deficit v této oblasti, neboť moje předchozí setkání s mangou či anime se daly spočítat na prstech jedné ruky, pokud bychom měli jen čtyři.(3)

Mojí první skutečně rozsáhlou mangou byl Rurouni Kenshin, ale za klíčový považuji Ghost in the Shell, kyberpunk, který dal vzniknout Matrixu a Neon Genesis Evangelion, postkatastrofické sci-fi s výraznými prvky křesťanství a Freudovy psychoanalýzy. Z dalších titulů ještě stojí za zmínku Deathnote, Hellsing nebo Chobits. Díky svému věku jsem nezačínal na dětských filmech Miyazakiho, ale přešel rovnou do „vyšší ligy“, jako je Ergo Proxy, Serial Experiments Lain, Beyond the Clouds the Promised Place nebo třeba Basilisk.

Přibližně ve stejné době jsem začal psát do Drakkaru, čistě internetového časopisu, který měl vyplnit mezeru po zaniklém Dechu draka (4), nicméně o mangu, anime a obecně o recenze (i na „normální“ fantasy) tam nebyl příliš velký zájem a navíc vázla komunikace mezi jednotlivými členy redakce, takže jsem po desátém čísle a recenzi na Spunky Knighta (5) skočil přes palubu. V té době už jsem byl mangou a anime zcela pohlcen a stal se pravidelným účastníkem srazů podobně „postižených“ jedinců. Další kroky na cestě k fantastice byly opět dílem náhody, přesněji řečeno výsledkem setkání s Kitikarou, která mě nasměrovala na Fantasy Planet a zajistila setkání s její šéfredaktorkou. O něco později začal Zonerpress vydávat japonskou mangu a další nakladatelství (Talpress) nezůstala pozadu, což jsem přijal s nadšením. Začal jsem si více všímat i P. K. Dicka, ovšem zatím poslední výrazný krok byl opět výsledkem vztahu s Kitikarou. Díky ní jsem se setkal s Jakubem Vandrovcem, polským exorcistou-samoukem, a mohu směle říci, že jsem se u těch čtyř sborníků povídek, které u nás vyšly česky, nasmál víc, než za předchozí dva roky dohromady.

Zatím poslední etapu na cestě, která má jasný začátek, ale stále vzdálený konec, můžete vidět na mém profilu na Fantasy Planet.

Když se zpětně ohlédnu na své cestě k fantastice, většina zatáček a změn směrů byla výsledkem setkání se správnými lidmi a nejinak tomu bude i v budoucnu. Fantasy a sci-fi literatura převažuje nad ostatními žánry a nemyslím si, že bych bez ní „vydržel“ delší dobu. Protože za poslední půlrok jedu po rovince, která občas nadskočí, troufám si tvrdit, že na obzoru už číhá další zlomový okamžik. Jestli jím bude přečtení Idoru, seznámení se sérií Poslední den Valhaly Františka Novotného nebo něco zcela nečekaného, to se teprve uvidí.

1) O nedostatku času i zájmu svědčí i to, že související pentalogii Trhlinové války (The Riftwar Saga) jsem přečetl až na gymnáziu a mohu říci, že je to přeceněný cyklus – Feistova „Imperiální sága“ je daleko lepší.
2) Za přečtení stojí prvních šest dílů, zbylé čtyři díly už jsou o poznání slabší.
3) Šlo o Final Fantasy – Esence života, Animatrix, Interstella 5555 a Ghost in the Shell. Přesně v tomto pořadí.
4) Dech draka nezanikl, stal se součástí Pevnosti, nicméně přestal existovat samostatně, mezeru po něm zkusilo zaplnit několik internetových periodik, nicméně nejživotaschopnější se stal právě Drakkar – dnes součást RPG fóra.
5) Pokus o vtip, který nevyšel. Recenze byla míněna jako nevážná parodie, leč vzbudila překvapivě vážné reakce na to, o jakou blbost vlastně šlo.