Můj vztah k fantastice není úplně jasně definovaný, proto jsem se rozhodl popsat svoji cestu poněkud obšírněji a více do hloubky. Začněme tedy od začátku..
Ano, jak jinak, horor. Už v sedmi letech jsem se svého mladšího bratra pokusil zazdít ve sklepě na chatě pod vlivem Poeovy povídky Sud vína amontilladského. A povedlo se.
Ne, teď si výjimečně vymýšlím. Přežil. Po měsíci se celý vyzáblý prokousal a proškrábal skrz. Ale zpátky k zajímavějším věcem.
Sotva jsem uměl číst, již jsem procházel nejrůznější sborníky povídek od všemožných (ale převážně zahraničních) autorů a hltal cokoli od uznávaných děl až po brak. Z té doby jsem si odnesl své největší čtenářské zážitky: moje fantazie pracovala na plné obrátky, cítil jsem opravdový strach a skutečně jsem si čtení užíval. Asi v devíti letech jsem v knihovně nalezl knížku Kingových povídek – tehdy mě úplně fascinovala a jen prohloubila výše uvedené dojmy.
Dnes už mě na poli literárního hororu jen tak něco nevyděsí, snad proto, že má vlastní představivost od dětství ještě trošku povyrostla a většinu načtených dojmů trumfla (za což jsem jedině rád), možná proto, že jsem s věkem začal o textech více přemýšlet, snad proto, že se mě bratr, jakmile vyrostl a zesílil, pokusil rozkrájet, sníst a ostatky pohřbít v dětské vaničce, vše férově v rámci odvety za dávné křivdy. Vřelý vztah k hororu mi ovšem zůstal, myslím, že jsem i v jedné recenzi zmínil, že mě za každých okolností potěší. Je tomu skutečně tak a po mých zážitcích z dětství se není čemu divit.
Později jsem se díky tátovi, který je sám velkým fanouškem fantasy, dostal k Mágovi od Raymonda E. Feista. Přečetl jsem celé Trhlinové války a další horu knih, která na ně navazovala. Pod vlivem filmového zpracování jsem přidal i Pána prstenů. Feist a Tolkien pro mě tedy byli branou do fantasy jako takové a otevřeli mi cestu ke spoustě dalších autorů, později i českých (pokud si dobře vzpomínám, největší dojem na mě udělalo Na ostřích čepelí od Miroslava Žambocha). V určitém období svého života jsem skutečně neznal nic jiného než fantastiku (co se týče literárního vkusu), ale s přibývajícím věkem jsem si začínal stále více a více vybírat. Dokonce jsem přestal dělit knihy na „fantastiku“ a „zbytek“, ale na „kvalitní díla“ a „zbytek“, žánry vem čert. Teď mě napadá, že bych měl asi přidat i položku „geniální díla“, kam bych z fantastiky zařadil např. některé povídky Poea, Lovecrafta, Bradburyho nebo G.R.R. Martina (mám dojem, že asi nejen já :-)).
Kolem šestnácti let se u mě začaly objevovat vlastní literární ambice. Můžete hádat, kam směřovaly. K povídkám plným temnoty, strachu a nejrůznějších fantasmagorických bizarností, často dávaných do kontrastu k poetickému stylu. Jak lze očekávat, občas byly kvalitní, občas méně, avšak člověk se pořád učí. Teprve v poslední době, tj. pro úplnost v mých dvaceti letech, jsem staré povídky, které jakž takž žánrově a kvalitativně vyhovují, vybral a postupně je rozesílám po literárních soutěžích z oblasti fantastiky. Občas je proředím novější tvorbou (ta je, doufám, opět poněkud vyzrálejší, což možná budete moci časem posoudit sami).
Mé vlastní literární pokusy byly jedním z činitelů, kteří mě od fantastiky odvrátili. O své fantazii jsem již mluvil na začátku, měl jsem tedy (a mám dodnes) plnou hlavu různých příběhů, představ a snů. Nechápejte to špatně, ale žádný příběh, který jsem přečetl, je nemohl dorovnat v působivosti, živosti a vlivu, jaký na mě měly – a mají. Ano, proto nepotřebuji halucinogenní drogy. Jen alkohol.
S věkem se mi také trochu rozšířily obzory (což souvisí s tím alkoholem), začal jsem chápat, za a) že existuje cosi i mimo můj vnitřní svět, za b) že to není jen fantastika, za c) že ne cokoliv, co je mimo můj vnitřní svět, nestojí za nic, tzn. najde se i pár výjimek a za d) všechno je relativní a proměnné. Nu, nikdy jsem se nebránil novým věcem a brzy jsem své hlavní zaměření přesunul od fantastiky k odlišným žánrům, osobnostem, včetně jiného nahlížení na svět. Namátkou uvedu pár jmen, které bych s klidem zařadil mezi geniální umělce vedle výše uvedených autorů (nehledím na to, čím se zabývají, vše dohromady): Gottfried Helnwein, Zdislaw Beksinski, Henry Miller, H.R. Giger, Marylin Manson, Franz Kafka, Jan Švankmajer… určitě bych nalezl někoho dalšího, ale toto jsou jména, co mě napadla jako první.
Teď si můžeme dohledat, kdo je vlastně kdo, haha. (Abychom předešli nedorozuměním a špatným výkladům mého textu, nemyslím si, že by tato změna měla co do činění s růstem inteligence či něčeho takového. Považuji se za stále za stejného idiota, jako jsem byl kdysi, pouze jsem se přetočil jinam. Jako střelka kompasu. Sice si rád do někoho rýpnu – asi deviace z té brzké posedlosti hororem založená na psychickém týrání druhých, ale nic osobního.)
Ač jsem tedy víc a víc fascinován odlišnými věcmi a mám jiná kritéria a způsoby hodnocení než dřív, nelze tvrdit, že bych na fantastiku zanevřel úplně. Ani jako čtenář, ani jako potencionální autor. Rád čtu (alespoň v něčem) originální, odvážné a literárně charismatické věci, ovšem dnes už si daleko více vybírám. Přitom lze říci, že uvedené rysy očekávám i od vlastní tvorby… No, uvidíme, co nám osud připraví :-). Fantastice každopádně nemohu upřít několik věcí: strávil jsem nad ní spoustu času, jehož nelituji… ať už chci nebo ne, fantastika v určité době formovala způsoby mého myšlení… a v neposlední řadě, načerpal jsem z ní spoustu inspirace.
P.S. Tohle možná není typická životní cesta, jakou byste čekali od redaktora Fantasy Planet… Nu, aspoň vidíte, jak je život barvitý a proměnlivý.
P.P.S. Ano, vždycky musím mít něco „spešl“.
