No, tohle vzpomínání je u mé hlavy děravé na dlouhé lokty, ale přesto si myslím, že něco říct můžu. Určitě mi nikdo nečetl před spaním řecké báje, nebyli jsme tak zásadní čtenářská rodina. Ne ne, byl jsem televizní dítě – čtyři pět hodin denně před obrazovkou nebyl problém Na druhou stranu byli naši spořiví, takže jsme měli už za „komančů“ doma video…
Navíc mám šikovného bratra, který video zásoboval kazetami a něco z toho byla sci-fi. Určitě jsem v té době viděl filmy jako Mad Max, Terminátor a Robocop. Většinou to bylo v hrozné kvalitě x-té kopie a většinou byly ty filmy s příšerným domácím dabingem. Ještě si možná vzpomenu na dřívější zážitek, a to kino k nějakému svátku a byla to japonská Godzilla. Ten film jsem viděl „stopro“ za „totáče“ a připadal mi naprosto skvělý, i když byl asi absolutně nevhodný pro děti. Po revoluci nastal čas videopůjčoven, z té doby si pamatuji hororovou sérii, kde hlavní roli hráli lidé s psychickou mocí ovládat lidi a zabíjet, ale na jméno už si nevzpomenu. Někdy v té prazvláštní porevoluční době dávali v telce Nekonečný příběh. Pro mě to byl celkem horor, dost jsem se u toho bál a moc jsem to nepochopil. Nicméně žádný z těchto zážitků mě nepřivedl k tomu, abych fantastiku vyhledával či snad dokonce otevřel nějakou knihu. To je úplně jiný příběh.
Začalo to asi tím, že jsem doma našel Drákulu ve slovenštině. Na jeho přečtení jsem byl moc líný, ale bylo tam pár černobílých strašidelných fotografií holohlavé hrůzy. Vlastně cesta ke knihám byla z mého hlediska zázrak. Chodil jsem na základku do nejhorší třídy a moc jsem si užíval postavení kouřícího drsňáka z druhého stupně. Naštěstí můj dlouholetý kamarád – vlastně takřka bratr – navštěvoval gympl, kde v partě jemu podobných začala kolovat fantastika. První kniha, u které mu to nedalo, a musel mi ji prostě vrazit do rukou, byly, teď už nevím které, Sapkowského zaklínačské povídky. V té době to můj mozek nějak nebral – temné prostředí, příliš mnoho divně znících jmen. Prostě jsem mu to s odporem vrátil a kámoš si to odnesl uraženě domů.
Někdy v té době jsem narazil na Dračí doupě. Vlastně jsem ho objevil už někdy ve čtvrté třídě. Ale to jsme hráli jen zhruba dvě hodiny, kdy nás PJ zcela „nepídžejovsky“ během chvíle vyvraždil. Nicméně stejný kamarád dělal mně a jeho mladšímu bratrovi (vlastně taky takřka další bratr) Pídžeje. Hrál jsem v té době krolla válečníka a hrozně dlouhou dobu (rok dva) mě bavilo vyvražďovat jeskyně. Ke konci jsem si dokonce začal vymýšlet potvory sám, až nás jednoho dne mnou vymyšlená potvora (jakýsi krabopavouk) pozabíjela. Obrečel jsem to a už nikdy jsem pořádně Dračí doupě nehrál.
Nicméně kdy si mě knihy získaly, je ještě jeden příběh. S výše uvedenými přáteli a jejich otcem jsme pár roků o prázdninách jezdili na vodu. Jednoho léta, když jsme se vraceli vlakem domů, si onen „starší bratr“ na nádraží v trafice koupil Feistova Mága. Hrozně jsem mu záviděl celou cestu vlakem, kdy jsem koukal do blba, zatímco on byl ponořen do knihy. Někdy v té dlouhé chvíli jsem se rozhodl, že si tu knihu musím přečíst. A Mág mě dostal, absolutně jsem si ten příběh zamiloval. Nicméně jsem přesvědčen, že písemná fantastika by mě ani tehdy nedostala, kdyby Mág neměl další pokračování nebo kdyby u nás z nějakého důvodu nevyšly další díly. Notnou dobu jsem totiž četl jenom Feista a na každou jeho novou knihu jsem se chodil co čtrnáct dní ptát do Černé planety. Až někdy později jsem si řekl, že bych si mohl ukrátit čekání návštěvou knihovny. A až tehdy mě knižní fantastika dokonale dostala do svých spárů.
Tak takhle nějak si to pamatuji. Možná to není úplně přesné, ale nic lepšího už ze mě nevypadne.
