10 let s FP: Cesty k fantastice – Boris Hokr

Boris přišel na svět v roce krysy, je na to hrdý a ve svých nejodvážnějších snech si představuje, že je Remy a provozuje restaurant na francouzském venkově, obklopen spoře oděnými elfkami, kočičími mudrci a fontánou coca coly, borůvkového džusu a zmrzliny. To je však pouhý sen…
Za svých mladých let, těch ne úplně nejmladších, ale i tak už opravdu dávných, navštěvoval Boris hudebku. Nečinil tak zrovna s nadšením. Hudbu měl rád, to ano, ale líný byl až běda a když místo cvičení nakukujete matce na plotnu, nebo sledujete pana radu Vacátko, to si pak muzicírování neužijete.
A tak je pochopitelné, že místo aby po škole s radostí v srdéčku letěl vstříc notám a metronomu, bral to oklikou. U náměstí doprava, místo k hradu k zámku a na půl cesty do knihkupectví. Býval tam chládek (v těch letech bylo každý den horko a parno a dusno) a ve stínech se nacházely podivuhodné artefakty plné… no, vlastně všeho, jen ne přísného pana učitele.
A když tam Boris jednou narazil na fialovou libůstku jménem Říše fantazie, bylo to jako setkání osudové. Jak jinak si ostatně vysvětlit, že kniha stála 28 káčé, což byla přesně ta suma, kterou měl hoch našetřenou? A zrovna u sebe? Prostě osud.
Ale abychom nebyli pouze fatalisty – každý svého štěstí strůjcem a Boris se na svých prvních cestičkách za fantastikou (protože fialová knížečka byla jen první z mnoha) naučil i spoustu důležitých věcí pro život.
Primo: mít peníze se vyplatí. Secundo: výmluvy a lži je třeba mít vždy připravené dopředu. Tercio: když výmluvy a lži selžou, lze na pana učitele plazit jazyk pouze tehdy, je-li otočen zády (a nedívá se zrovna do zrcadla).

Cestička druhá – za humny je město a to je plné knih

Čas od času Boris uprosil matku, aby jej vzala do města. Postál u bludného kamene, sledoval místo, kde v proudu rezavěla železná panna a především kráčel na via librorum, kde v různých podnicích měli knih, že se nikomu na Hradech ani nesnilo. A což teprve, když se chlapec začal účastnit čtvrtletních exkurzí do divadel v matičce všech měst! Ne že by ho tak zajímalo, kdo koho znásilní v čích šatech (první setkání s Shakespearem bylo opravdu zásadní :-)), ale abychom si rozuměli – po divadle (někdy před) se navštívil Jednorožec a Melantrich… někdo se naučil po Praze po Orloji a Hradu, jiný po knihkupectvích.
A tak se volajícímu na poušti všednosti dostalo vody fantazie. A jestli v tom nebyl osud, tak čert určitě, protože na každou cestu vždy připadl jeden nový Pratchett a později další slavná jména větší než život.
Ale abychom nebyli pouze pánbíčkáři – duši si spasíme každý sám a Boris se na svých druhých cestičkách naučil i spoustu důležitých věcí pro život.
Primo: nelze mít všechno a je třeba si vybírat (ovšem to neznamená, že nemůžeme chtít všechno). Secundo: trpělivost je ctnost králů a co se vleče neuteče. Tercio: rodiče si možná nevybíráme, ale když si při každé cestě, ať mají program sebenabytější, najdou čas zajít vám koupit něco z vámi neustále aktualizovaného seznamu (kterému ani v nejmenším nerozumí a jehož položky považují za čirou bláznivinu), co by tak mohlo být k dostání, je to víc než lze slovy vyjádřit.

Cestička třetí – život je otázka priorit

Když začal Boris dojíždět, bylo město už jiné. Některá knihkupectví už nebyla, jiná se změnila, ale jedno zůstávalo (a stále zůstává) útočištěm každého, koho zasáhl šíp Tolkienův – Na konci vesmíru. Vezměte to přes Sady a podloubím, nebo od kašny přímo a hned vedle šenku jste tam…
Je jasné, že když někdo dojíždí, těžko se mu bude chtít čekat na českých nádražích na česky pravidelné spoje. Není tedy divu, že si Boris zacházel. Právě přes Sady a podloubím. A když už si zašel, tak si vybíral. A kdepak na to bral? Inu šetřil chlapec, šetřil a střádal.
A jestli v tom nebyla krev, tak výchova určitě.
Ale abychom nebyli pouze hamouni – měšec jen škudlením nenaplníme a je třeba mít plán a co oči nevidí, to srdce nebolí.
Primo: Jídlo není důležité, těch pět set kaček jsou až tři knihy a stravenky vždycky někdo pronese. Secundo: alkohol a cigára jsou drahé a nevydrží, takže raději investovat do koníčků. Tercio: v korunovém pokeru si moc nevyděláte, i když fixlujete, takže je třeba začít sázet a naučit se předstírat sebevědomí (aneb správný věk).

Cestička čtvrtá – branou z brožované vazby, branou z pevné vazby

Šel čas. To on tak má ve zvyku. Boris maturoval, Boris se vyhnul vojně. Boris začal studovat. A pořád četl, pořád kul pikle, jak se dostat k písmenkům, která znamenají život. Tak trochu mu hráblo, buďme upřímní. Živil se vodou a studentská pečeť s brambůrky (pravými, českými…) mu vystačila i na tři dny. Ale asi ho měl někdo tam nahoře rád, jakási moc nad ním držela ochrannou ruku. Přežil temné časy, našel světlo, našel Stezku a počal po ní kráčet.
A jestli v tom nebyla rána po palici, tak něco tajemného určitě.
Ale abychom nebyli mystičtí – kouzla jsou, ale je třeba jim napomoci, a tak si Boris dopřál dalšího školení života.
Primo: kupovat si knížky je fajn, dostávat je lepší. Psát je fajn, psát za něco je lepší. Secundo: Pseudonym není důvěryhodný tolik jako rodné jméno a míň důvěryhodnosti znamená míň knih (budiž země lehká mailu Blabolak@atlas.cz). Tercio: fanouškovství je fajn věc, ale abychom si jej vychutnali, je třeba mít možnost…
A tak Boris začal zdravě jíst (sushi a zvěřinu, červené víno a čokoládové nápoje Kraš), vyléčil se z největších bludů (svět je krásné místo plné porozumění) a po boku milujících tvorů (součet bradavek 8, součet tlapek 6, součet nosánků 2) a začal pracovat na ovládnutí světa a budování doupěte fantazie v žižkovském podzemí.
Je zcela příčetný, vyrovnaný a miluje všechny lidi bez rozdílu pohlaví, rasy, věku a dalších distinktivních rysů. Ano, všech deset, kteří do jeho definice lidskosti spadají. Je tak živoucím důkazem toho, že fantastika pomáhá duševnímu i charakterovému růstu.
Amen.

Pokračování: za deset let, v pondělí po velké fantasy válce…

Pokud byste ocenili něco oduševnělejšího, prosím: http://splat2008.splat.cz/…i-cast-druha.