Zlatá šupina 1/4

Neměl jsem ani vindru. Ne že by to vadilo. Aspoň zatím ne. Ale čekaly mě problémy. Zvedl jsem hlavu… A brzo. Jeden se ke mě blížil s nemilosrdností valící se laviny. Lavina byla asi to nejmenší, k čemu se dal hostinský od “Chcíplého psa” přirovnat. Dobré dva metry výšky a skoro stejná šířka ani nemusely být doplněny pohledem vzteklého baziliška, aby budily hrůzu. Dva hromotluci, kteří ho doprovázeli, si s ním v ničem nezadali. Žaludek se mi sevřel. Strach protrhl mlhavý závoj opilosti. Pokusil jsem se, zbytečně, schovat za špinavý, odpadky neurčitého původu pokrytý stůl. Zrádný kus nábytku provokativně zavrzal. Vzdal jsem to. I umírat se má se ctí. Narovnal jsem záda a podíval se blížící se pohromě přímo do tváře. Vzápětí jsem toho litoval. Ten úsměv nevěstil nic dobrého.

“U chcíplého psa” byla mizerná putyka. Zdejší pivo chutnalo jako splašky, vzduch byl plný kouře a z černých koutů, kam se bálo nahlédnout i světlo pochodní, se ozývalo cupitání tisíců nožek. Měla jen jednu výhodu: nikdo se na nic neptal. Na nic kromě toho, čím budete platit. Ještě včera by mi to bylo fuk. Měl jsem kapsy plné zlaťáků z Naš Chazrova pokladu. Jenže pak někdo moc mluvil. A já měl na vybranou: odevzdat všechno do posledního centu, a nebo skončit jako zákusek krokodýlů. “Nikdy se nenechejte vydírat!” učil nás starý Hardul. Zemřel před rokem za podivných okolností. Zaplatil jsem. A šel to zapít. Jenže v tom zoufalství jsem zapomněl, že mám “U chcíplého psa” otevřený účet. A špatné zprávy se šíří rychle. Pil jsem… Za okny, pokrytými tlustou vrstvou mastnoty, se tma noci měnila ve špinavé šero úsvitu. Byl jsem jedním z posledních hostů. A jediný, který byl ještě při vědomí. Bohužel. Další dva se váleli ve směsici zvratků, odpadků, mizerného piva a bůh ví čeho ještě, která pokrývala celou podlahu. U vedlejšího stolu pochrupoval statný plešatý chlapík s hlavou ve zbytcích večeře. Jeho kumpán, mrňavý zrzek, se rozvaloval na své židli a z koutku úst mu po vybledlé košili stékala slina. Bylo načase odejít. Soustředil jsem se na houpající se podlahu. Svaly se vzpíraly jakékoliv činnosti. Pomalu jsem vstal. Jenom jsem tím Lugimu a jeho gorilám usnadnil práci. Chytil mě za límec. Nebýt jeho obrovského břicha, zvedl by si mě až k obličeji. Byl jsem příliš opilý a zoufalý, než abych se bránil.
“Takže ty nemáš prachy,” ten hlas by mohl zabíjet.
Nemělo cenu odpovídat. Šíleně jsem si přál omdlít. Vědomí se mě drželo jako klíště za hladomoru.
“Za tohle zaplatíš!”
Rád bych věděl čím, pomyslel jsem si. A okamžitě se pokoušel zapomenout na ty stovky možností, které mě napadly.
“Podržte ho, chlapi.”
Chytili mě za ruce. První rána mě přinutila k předklonu. Obsah žaludku se začal dožadovat cesty ven. Zaťal jsem zuby. Další rána. A další. Bože, ať omdlím! Kolik toho ještě můžu vydržet? Dopadl jsem obličejem do splašků. Pokusil jsem se najít rukojeť dýky. Marně. Ruce mě neposlouchaly. Někdo mě zvedl za vlasy. Okovaná bota přistála… Můj žaludek to nevydržel. Všechno se mi rozmazávalo před očima. Konečně. Ne! Někdo mi chrstnul do tváře vodu. Zasténal jsem. Už ne!
“Tak ty sis myslel, že se z toho dostaneš tak snadno?” obrovská tvář přede mnou plula v šedé mlze. “Nebo že tě dokonce omylem zabijeme? To ne, kamarádíčku, to bys nám nesplatil dluh. Charzik za tebe dobře zaplatí!”
Ta slova pronikla mou malátnou myslí. A vytrhla mě z letargie. To ne! O Charzikovi a jeho otrokářské bandě slyšel snad každý… Pokusil jsem se postavit na nohy. Otroka ze mě neudělají! Unavené končetiny mě zradily. Klesl jsem na všechny čtyři. Další kopanec. Uhnul jsem a chytil něčí nohu… Trhnout… A už jsme se váleli s jedním z těch mizerů na jedné hromadě. Praštil jsem ho. A ještě… Vztek ve mě probudil nečekanou sílu. Možná jsem zloděj, žoldák a bastard, ale otroka ze mě nikdo dělat nebude! Vyrazil jsem. Úder hlavou do žaludku složil druhého z těch parchantů… Otočil jsem se. Bylo to jako rána kladivem… Před očima se mi míhaly barevné hvězdičky. Země se houpala. A pak se pomalu vydala na pouť k mému obličeji. Lugi se smál…

Probraly mě hlasy. Ještě pořád jsem ležel obličejem v tom hnusu na podlaze. Teď se k tomu přidala má krev a zvratky. Bylo mi příšerně.
“Je to otrok. Prodám ho Charzikovi,” říkal zrovna Lugi.
“Kolik vám dluží?” cizí hlas mě přiměl napnout pozornost.
“Třicet zlaťáků.” Dokázal jsem si živě představit, jak se Lugimu lesknou oči. Ten sviňák. Pokusil jsem se něco říct. Povedlo se mi jen chabé zaskučení.
“Charzik vám za něj nedá víc než deset. V tomhle stavu…”
“I v tomhle stavu stojí dvacet pět.”
“I patnáct je víc než tržní cena.”
Lugi si povzdechl. Dobře mu tak, aspoň na mě nevydělá… “Za dvacet.”
Ozval se cinkot mincí. Někdo mě chytil za opasek. Zaúpěl jsem. Černota znovu začala zahalovat moje vědomí.
“Ale to je osmnáct?!” ozval se něčí nezřetelný hlas.
Něco kovově zasvištělo.
“No tak dobře, dobře…” Poznal jsem Lugiho. Skoro jsem se rozesmál. To jsem neměl dělat. Něco mě vleklo po podlaze. Mou mysl zastřela milosrdná temnota.

Všechno se se mnou houpalo. Něco mě tlačilo do rozbolavělého žaludku a v hlavě se mi uhnízdila parta trpaslíků s kladívky. Vzpomínky se splašeně honily pustinou mysli. Včera byl strašný den. Pomalu jsem otevřel oči. A zase je honem zavřel. Zeleň vlnící se trávy se ostře zařízla do mozku. Tentokrát už mnohem opatrněji jsem se rozhlédl zpod přivřených víček. Nebylo mi to moc platné. Ale aspoň jsem věděl na čem ležím. Bylo to sedlo. Zcela nedůstojně, jako pytel kdoví čeho, jsem visel přes hřbet koně, který se šinul zvlněnou krajinou polí a pastvin. Zvedl jsem hlavu. Přede mnou, v sedle statného vraníka, jel můj včerejší zachránce. Můj “majitel”. To slovo mi rozbouřilo krev. S největším úsilím jsem se vyhrabal do vzpřímené polohy. Jezdec zastavil a otočil se. Byl to pořádný kus chlapa. Černé vlasy spadaly na široká ramena, pokrytá kroužkovou košilí a kouřově šedé oči mě soustrastně sledovaly. Opodál stál další kůň, naložený těžkými vaky, a k sedlu měl připevněno… Několik kopí. Bílou pokrývku s černým křížem. Podíval jsem se zpět na muže. Lehce se usmíval. Rytíř. Takových nebylo mnoho, ochránců spravedlivých, jak si říkali, bláznů, křižujících zemi a utkávajících se v nesmyslných soubojích a zabíjejících kohokoliv, kdo tu jejich spravedlnost porušoval. Začal jsem s lítostí vzpomínat na Charzika. Ten byl aspoň příčetný. Ale konec konců, seděl jsem na koni… Natáhl jsem se pro otěže.
“Ten kůň je můj,” řekl tiše.
Něco ve mě se vzepřelo: “Ale já ne!”
Rozesmál se. “Ne. Ale jestli chceš odejít, nech mi tady, prosím, toho koně. Nerad bych tě zabil jako zloděje.”
“Zaplatil jsi za mě. Proč?”
“Bojoval jsi pěkně… Potřebuju pomocníka. Můžeš jet se mnou. Jestli chceš.”
To tak, pomyslel jsem si. Tomu mám věřit? “A co za to?”
Úšklíbl se: “Část dračího pokladu.”
Polknul jsem: “Dračího?”
“Ano. V horách za Kaz-Sudark žil drak.”
“Žil?”
Přikývl. Zdálo se že se dobře baví. Dračí poklad… No, zmizet můžu vždycky. A pak, do Mogronu se stejně nějakou dobu vrátit nemůžu, Lugi nebyl jediný, komu jsem něco dlužil. Navíc jsem potřeboval nějaké to menší dobrodružství, abych si spravil pošramocené sebevědomí a naplnil prázdné kapsy. Přikývl jsem: “Jmenuju se Fango.”
Lehce se uklonil: “Sir Bernardo de Lascaure.”

A tak jsme jeli dál. Krajina kolem se měnila. Pole a pastviny vystřídaly louky, porostlé divokou, nekosenou travou. Pak se objevil les. Vysoké, štíhlé topoly a košaté olše se lehce kolébaly ve větru. Odněkud z dálky jsem zaslechl zurčení potoka. Cesta se zužovala a sem a tam ji přetínaly mohutné kořeny. Objevily se duby a buky. Hlohové houštiny je splétaly neprostupnou sítí. Les zhoustl a přiblížil se k cestě. Vjeli jsme do vlhkého království šera a zeleně. Tíživé ticho pohlcovalo klapot kopyt a cinkot postrojů.
“Kde to jsme?” zeptal jsem se a sám se lekl svého hlasu.
“V Darch-Sinarském lese. A nemluvil bych, být tebou. Tenhle les nemá lidi příliš rád.”
To neměl. Slyšel jsem o něm vyprávět jen zkazky, ale pravdou bylo, že jsem nepotkal nikoho, kdo by jím projel živý. Všichni ti, kteří v něm zmizeli, se už víckrát neobjevili. Vůbec se mi nelíbil směr, kterým jsme se ubírali. A stmívalo se. Ohlédl jsem se.
“Do setmění to nestihneš. Ne bez koně.”
Tiše jsem zaklel. Ten parchant mě dostal. Jediné, v co jsem mohl doufat bylo, že ví co dělá. Rytíř… Les ožil. Ticho rušily podivné skřeky, děsivé skučení a zlobný skřípot větví. Zdálo se, že se stromy kolem nás uzavírají. Pak se objevila mýtina. Sir Bernardo zastavil koně.

V napjatém mlčení jsme odsedlali. Začal jsem hledat dřevo na oheň. Ale na mýtině nebyla ani větvička. Jako by ji někdo pečlivě vyčistil. A do lesa se mi zrovna nechtělo. Vrátil jsem se ke koním. Bernardo se právě ukládal ke spánku: “Vzbuď mě za čtyři hodiny. A obleč si tohle.” Hodil mi těžký balík. Ozvalo se povědomé cinknutí. Kroužková košile. Opatrně jsem si ji natáhl na rozbolavělé tělo. Byla mi trochu velká, ale pořád lepší než nic. Známá tíže kovu na ramennou mi dodala jistotu. S povzdechem jsem si vzpomněl na svou zbroj. Teď ji asi nosí nějaký z Naš Chazrových žoldáků…
“A co oheň?” zeptal jsem se Bernarda.
“Ani to nezkoušej,” v jeho hlase zaznělo skryté ostří.
Chtěl jsem ještě něco říct, ale on už se ke mě otočil zády. Pokrčil jsem rameny a šel si najít nějakou přikrývku. Jestli tohle nepřežiju, on asi taky ne. Jenže to byla chabá útěcha. Posadil jsem se, opřel se o sedlo a upřel oči do lesa. Chvíli jsem se pokoušel přesvědčit svůj mozek, že je všechno v nejlepším pořádku. Je to jen les… Pak jsem to vzdal. Byla tma. Stromy šuměly a skřípaly, ačkoliv bylo bezvětří. Spolu s podivnými steny a vzdechy vytvářely jakousi zrůdnou ukolébavku. Přes děsivé představy, které se honily mou myslí, přijalo mé tělo s povděkem chvilku odpočinku. Tupá únava na mě těžce dolehla a zmožené svaly protestovaly proti jakémukoliv pohybu. Oči se zavíraly. Zvuky splývaly v táhlý chorál…

Probudilo mě ticho. S trhnutím jsem vyskočil. Něčí ruka mě strhla zpátky. Bernardo. Klečel na zemi, pravačku položenou na rukojeti meče zabodnutého do země. Záštita připomínala ramena kříže. Rytíř mlčel. Jeho oči pátraly v temnotě. Najednou strnul. Sledoval jsem směr jeho pohledu. Zpočátku jsem neviděl nic. Až po chvíli… Obrysy, které se skrývaly v temnotě, mě naplnily hrůzou. A pak jsem zahlédl ty oči. Nelidské, kruté oči, žíznící po krvi. Pohnul se. Odlesk hvězd na šupinatém těle… To mě probralo. Nevzdám se bez boje! Zoufale jsem se rozhlédl hledaje nějakou pořádnou zbraň. Opřená o sedlo tam ležela Bernardova sekera. Uchopil jsem topůrko. A zaklel. Jak vůbec může něco takového uzvednout! Vtom se Bernardo pohnul. Napřáhl ruku a začal mumlat jakási slova. Ten blázen se snad modlil! Přiblížilo se to. Už jsem mohl zřetelně rozeznat mohutné pařáty, několik řad děsivých zubů… Rytíř vstal. Snad přece jen bude bojovat. S pravačkou stále na rukojeti meče se napřímil. Slova získala na zřetelnosti. Pak vykřikl. Ucítil jsem poryv vzduchu. Svět jako by se na okamžik zachvěl. Bestie zařvala, strnula… a znovu pokročila vpřed. Bernardo cosi zamumlal, snad kletbu, a rychle pohnul levačkou. Jako by načrtl do vzduchu nějaký symbol. Tvor se opět zastavil, zaváhal… Využil jsem toho. Přiskočil k té stvůře a ťal. Strach mi dodal sílu. Páchnoucí zelená kapalina stékala po ostří. Bestie se otočila. Smrad, který jí vycházel ze chřtánu, mě srazil na kolena. Další poryv vzduchu… Netvor zařval, couvl… Pak se náhle otočil a zmizel v lese. Prázdným pohledem jsem zíral do temnoty.

Rána. Dopadl jsem na zem. Chladná tráva a krev na rtech. Omráčeně jsem potřásl hlavou. Podruhé za dva dny, to už je trochu moc. Zvedl jsem se na všechny čtyři. Vysoké, zablácené boty… Strnul jsem v očekávání další bolesti. Nic se nestalo. Boty zmizely. Trochu nechápavě jsem se rozhlédl kolem. Bernardo zvedl sekeru a začal ji čistit. Opatrně jsem vstal a promnul si dolní čelist. Tohle mi neměl dělat. Došel jsem si pro sedlo.
“Ten kůň je můj.”
Už mi vážně lezl na nervy. Pomalu jsem se otočil.
“Málem jsi nás oba zabil,” řekl tiše.
“Já?!” vzteky se mi zatmělo před očima. “A ty si myslíš, že by utekl před tou tvou břídilskou magií? Kdybych ho nezranil…”
V očích se mu zablesklo. “Nebyla to magie. Jen síla víry. A ty jsi neměl zasahovat.”
Málem jsem se rozesmál. Víra! Vzpomněl jsem si na toho starého, zpráchnivělého dědka, kterému jsem kdysi rok sloužil. Byl to pěkný packal, ale jedno mě naučil. Poznat magii na sto honů. A taky… Zaklel jsem.
“Omlouvám se. Jsem pitomec.” Došlo mi to až teď. Málem jsem Bernardovi přerušil kouzlo. A to mohlo mít nepředvídatelné následky. Tu ránu jsem si zasloužil. Omluvně jsem se na něj zašklebil. Neřekl nic. Jen mě chvíli pátravě pozoroval. Pak pokrčil rameny a sklonil se ke své sekeře.

Svítání přišlo líně a neochotně, jako by se ani slunci nechtělo posílat paprsky do tohohle lesa. Posnídali jsme pár ztvrdlých sucharů, osedlali koně a vyrazili na cestu. Zelené šero kolem bylo plné číhajících stínů a jediný zvuk, který rušil chmurné ticho byl tlumený klapot kopyt. Jeli jsme mlčky. Nechápal jsem, jak může Bernardo v té změti stromů vůbec najít cestu. Stezka zmizela už před pár hodinami a teď jsme projížděli neporušeným hvozdem, který tu stál snad od počátku věků. I koně cítili nepřirozený klid toho místa a s nastraženýma ušima se rozhlíželi kolem. Jen Bernardo vypadal, že se ho to netýká. Uvolněně se pohupoval v sedle a zdálo se, že chvílemi i podřimuje. Ale zkušenému pozorovateli by neuniklo, že jeho pravačka se nikdy příliš nevzdálila od rukojeti těžkého meče a že z pod přivřených víček neustále sleduje okolní houští. Pronikali jsme pořád hlouběji do srdce Darch-Sinarského lesa. Kapičky vlhkosti se srážely na mé zbroji a mísily se s potem, stékajícím mi po čele. Ztratil jsem přehled o čase. Zdálo se mi, jako by jsme byli na cestě už celou věčnost, když rytíř zastavil koně. Přitáhl jsem otěže. Všechno strnulo v mlčenlivé nehybnosti. Bernardo měl hlavu nakloněnou na stranu, jako by naslouchal nějakému vzdálenému zvuku.
“Co se děje?” zeptal jsem se tiše. Umlčel mě lehkým mávnutím ruky a pak ukázal někam před sebe. Sledoval jsem ten směr. Nejdřív jsem viděl jen zelené šero lesa, ale pak jsem ho spatřil. Zpočátku to byl jen záblesk běli na temném pozadí, ale potom jsem rozeznal obrysy. Skoro jsem přestel dýchat. Pohyboval se ladně, s jakousi obezřetnou grácií a i na tu dálku jsem mohl spatřit, jak se mu chvěje chřípí. Vtom se zastavil. Pomalu otočil hlavu. Na chvilku se zarazil, zahlédl jsem rozšířené, modré oči… Uviděl nás. Na okamžik zkameněl, jako socha vytesaná z bílého mramoru, sluneční paprsky se odrazily od jeho zlatého rohu… Vyrazil. Hra světla, lehký šelest listí a byl pryč. Jakoby ani nikdy neexistoval.
“Jednorožec,” zašeptal jsem chraplavě.
Bernardo se otočil v sedle a při pohledu na mou udivenou tvář se tiše rozesmál. “Ano, byl to jednorožec. Pán hvozdu. Měli jsme velké štěstí, že jsme ho uviděli včas a vyhnuli se mu. Ale snad je to dobré znamení.”
Neochotně jsem odtrhl zrak od místa, kde před chvíli jednorožec zmizel: ”Štěstí? Docela rád bych ho vyděl víc zblízka.”
Bernardo se přestal smát a zavrtěl hlavou: “A bylo by to to poslední, co bys na tomhle světě uviděl, Fango. Jednorožci jsou nádherní. Ale ten roh nenosí pro parádu. A vetřelce na svém území rádi nevídají. Už nemálo poutníků okouzlil jejich nevinný vzhled. A kdo ví, jestli je to jen vzhled. Tihle prastaří tvorové prý vládnou podivnou magií. Ale ať tak či tak, blázni, kteří se k nim příliš přiblížili, už neměli příležitost o tom vyprávět.”
Ještě jednou jsem pohlédl na místo, kde pán lesa zmizel. Možná měl Bernardo pravdu. Ale i tak jsem pocítil podivný stesk, při vzpomínce na bělostnou nádheru toho tvora. Pobídli jsme koně do kroku. Zbytek cesty probíhal klidně. K večeru jsme v dálce zaslechli zurčení vody a brzy jsme dorazili k malé říčce. Přebrodili jsme a utábořili se na druhém břehu.
“Jsme už blízko okraje lesa. Dnešní noc by měla být klidnější, tady by neměli mít možnost získat..,” Bernardo se odmlčel.
“Získat co? A kdo?”
“Uvítal bych, kdyby jsi pro příště nezasahoval, dokud ti neřeknu,” vyhnul se odpovědi.
“Tak jako tak nemám čím,” ušklíbl jsem se. Jediná zbraň, co mi zůstala z oné nepříjemné příhody s Naš Chazrovým pokladem byla dlouhá dýka v holínce a pár vrhacích nožů. Nic z toho se k přímému střetnutí zrovna nehodilo. A pak, Bernardo nemusel vědět, že nejsem odkázaný jen na holé ruce.
“Viděl jsem,” ušklíbl se rytíř: “Moje sekera je na tebe trochu těžká a ta tvá dýka…” Pokrčil rameny. Snažil jsem se nedat najevo zklamání. Ten mizera mě musel prošacovat, ještě když jsem byl v bezvědomí.
“No, ale něco bych pro tebe snad našel,” dodal a přistoupil k nákladnímu koni. Chvíli se hrabal v zavazadlech a pak vytáhl dlouhý předmět, zabalený v černé látce. “Bývalý majitel už ho potřebovat nebude a já sám ho zrovna moc nepoužívám, takže si ho prozatím můžeš půjčit.” Podal mi balíček. Užasl jsem nad jeho lehkostí. Zvědavě jsem odhrnul látku. Odhodil jsem pochvu. To co jsem spatřil mi skoro vyrazilo dech. Ostří bylo hladké a matné a rukojeť, omotaná tmavou kůží, prostě vypracovaná, ale celá zbraň byla dokonale vyvážená a překvapivě lehká vzhledem ke své délce. Uchopil jsem meč a zkusmo provedl několik výpadů. Nemýlil jsem se. Byla to vynikající zbraň. Tiše jsem hvízdl. “Komu patřil?” zeptal jsem se a nespouštěl při tom zrak z tmavého ostří. Jako by ke mě meč promlouval. Rytířovi oči zchladly a svaly kolem čelisti se lehce napjaly. “Na tom nesejde. Teď patří mě.”
Pokrčil jsem rameny. Někdy je lepší se neptat. A tohle byla dobrá zbraň.

Podivný šelest přerušil zvuky lesa. Opatrně jsem se nadzvedl na lokti. Stál necelý metr ode mne, hlavu skloněnou, rozšířené chřípí… Pozoroval mě. Jako by mě odhadoval. Rozum mě varoval. Měl bych uchopit meč… Nepohnul jsem se. Koutkem oka jsem pohlédl na Bernarda. Zdálo se že spí. Jednorožec pohodil hlavou a otočil se. Svaly mu pod bělostnou srstí jen hrály. V temnotě noci zářil svým vlastním světlem. Lehce, jako by tančil, odběhl mezi stromy. Ohlédl se. Jeho modré oči mě spoutávaly. Volal mě. Zval. Pomalu jsem se začal zvedat. Dlaní jsem zavadil o rukojeť meče. Něco se změnilo. Vědomí nebezpečí ostře přetrhlo jemná vlákna kouzla. Poznal to. Zlobně sklonil hlavu. Zlatý roh se skoro dotkl země. Pevněji jsem uchopil zbraň. Cítil jsem, že mi dává sílu. Pán lesa se opět přiblížil. Zaváhal. Pozdvihl jsem varovně ostří. “Jdi… jdi a nech nás projít, prosím,” zašeptal jsem tiše nedarsky.
Snad mě slyšel. Snad i rozuměl. Ještě kratičký okamžik tam stál… Lehce sklonil hlavu, jako by se chtěl rozloučit. A pak zmizel. Jen listí se chvělo v místě, kde se ponořil do hlubin lesa. Pomalu jsem uvolnil strnulé svaly. Ohlédl jsem se po rytíři. Neprobudil se. A nebo…? Nějak jsem si nebyl jistý, jestli i před tím svíral pravačkou topůrko sekery. Snad ano.

Noční setkání mi v paprscích probouzejícího se slunce připadalo jako sen. Tráva zvlhla rosou. Stébla se pod křišťálovými krůpějemi skláněla, ale zdálo se, že můj podivný návštěvník nezanechal žádné stopy. Byl jsem v pokušení říct všechno Bernardovi, ale nakonec jsem raději mlčel. Kdo ví, snad to byl opravdu jen sen… A i kdyby ne, co na tom záleželo. Nestál jsem o rytířovy pobavené pohledy.

Les řídl a mezi stromy se začaly objevovat prosluněné mýtiny. Dusivá atmosféra zmizela a sem a tam jsme zaslechli i zpěv ptáků. Přesto jsem měl pocit, že cítím v zádech cizí pohledy. Brzy jsme vyjeli na úzkou, klikatou pěšinku, která se k poledni napojila na širší stezku. Bernardo pobídl svého vraníka do klusu a nákladní kůň ho následoval. I můj hnědák vyrazil, jakmile jsem mu povolil otěže. Vzduch byl čistý a průzračný a já skoro přestával litovat, že jsem se dostal na tuhle výpravu. Cesta se opět rozšířila a teď jsme jeli bok po boku.
Po chvíli přerušil Bernardo mlčení: “Co jsi vlastně provedl Lugimu, že tě chtěl prodat Charzikovi?”
Pokrčil jsem rameny: “Dlužím mu nějaký prachy.”
Rytíř se na mě tázavě podíval. Trochu jsem zaváhal. Ale co, proč mu to neříct. Byl to on, kdo mě vytáhl z průšvihu. A tak jsem Bernardovi vyprávěl o Naš Chazrových penězích a o tom, jak to jeden můj bývalý kamarád zpackal a já byl rád, že jsem neskončil v žaludku krokodýlů.
“Takže žoldák,” kývl hlavou Bernardo, když jsem skončil.
“A co?” zeptal jsem se trochu naštvaně. “Jsou horší povolání.”
Rytíř se rozesmál tím svým tichým, divným smíchem. “Jo, to jsou,” řekl nakonec.
Chvíli jsme jeli mlčky. V hlavě se mi honila spousta otázek. Nakonec jsem se rozhodl, že za optání nic nedám. Snad. “Proč jsi mě z toho vytáhl?”
Podíval se na mě těma svýma šedivýma očima: “Řekl jsem ti to. Potřebuju pomocníka. Krajina tady není zrovna klidná, ale směrem ke Kaz-Sudark je to ještě horší. A pak, měl jsem náhodou volného koně.”
Moc jsem mu nevěřil, ale nezdálo se, že by mi chtěl prozradit víc. Zvolil jsem jiné téma: “Takže ty hledáš dračí poklad?”
“Tak nějak,” přikývl.
“A jeho majitel?”
Zdálo se mi, že přes Bernardovu tvář přelétl stín. Ale možná to byla jen hra světla. “Už nežije,” pokrčil rameny.
“A ty víš, kde je ten poklad ukrytý? Máš mapu?”
Ušklíbl se: “Jsi hodně zvědavý, Fango. Včas se to dozvíš.”
Chtěl jsem se ještě na něco zeptat, ale Bernardo náhle zarazil svého koně a varovně zdvihl ruku. Rozhlédl jsem se kolem. Nic se nedělo. Bylo ticho. Až příliš ticho. Všichni ptáci jakoby zmizeli a jen vítr šuměl ve větvích. Bernardo pomalým, plynulým pohybem vytáhl meč a pobídl koně ke kroku. Vytasil jsem svou novou zbraň a následoval ho. Vtom… Rytíř se rychle sklonil k šíji koně. Černě opeřený šíp prolétl místem, kde se Bernardo před chvílí nacházel a zabodl se do kmenu buku. Ozval se výkřik. Druhá střela prolétla vysoko nad mou hlavou a ztratila se v listoví. Zaryl jsem paty hnědákovi do slabin a vyrazil. Koutkem oka jsem zachytil bílý stín, záblesk zlatého rohu… Další muž bolestně vykřikl. Rytířův hřebec se hnal vpřed a Bernardo ťal mečem po muži, který vyskočil z houští u stezky. Zahlédl jsem jen, jak se útočník chytil za hrdlo a skácel k zemi a pak už jsem měl dost starostí sám se sebou. Dva tmavě odění muži se mi postavili do cesty. Jeden z nich se pokusil uchopit hřebce za otěže a druhý zaútočil mečem. Vykryl jsem ránu svou zbraní a vší silou ho kopl do obličeje. Vytryskla krev. Hnědák se vzepjal a já se jen tak tak udržel v sedle. Ozvalo se ošklivé zapraštění a druhý útočník se sesul k zemi. Rychle jsem se rozhlédl kolem. Zezadu se ke mě hnali další čtyři chlapi. Stín na okraji zorného pole… Trhl jsem hlavou. Jen větve stromů… Bernardo se zbavil svých tří protivníků a řítil se na dalších pět, kteří se mu pokusili zastoupit cestu. Zešeřilo se. Vyrazil jsem za ním. I v tom letu jsem si musel všimnout jak lehce se ohání svým dlouhým mečem. Les ztemněl. Koutkem oka jsem zahlédl záblesk a na poslední chvíli uhnul ráně. Zaútočil jsem. Meče se srazili a na krátký okamžik jsem se díval do tváře jednoho z útočníků. Byl to mohutný vousatý chlápek se škaredou jizvou přes pravou tvář. Pak se posupně zachechtal a znovu zaútočil. Zachytil jsem jeho úder svou zbraní a v duchu děkoval bohům za tak skvělý meč. Švihl jsem zápěstím a tenká červená čára na soupeřově krku se začala plnit krví. Přivřel jsem oči. Příchuť smrti… Zbraň se nedočkavě chvěla… Z druhé strany se ke mě řítil další útočník. Jeho pohyby byly podivně pomalé, rozmazané… Udeřil jsem přes ruku a zanechal ho v tratolišti krve. Koutkem oka jsem zahlédl další nepřátele po stranách stezky. A bělostný a zlatý plamen, rozsévající zkázu. Bernardo si zatím nemilosrdně razil cestu vpřed. Rychle se ohlédl přes rameno a já si uvědomil, že se pobaveně šklebí.
“Padáme? Je jich trochu moc!” zařval na mě, zbavil života dalšího útočníka a pobídl svého koně do trysku. Odkopl jsem chlápka, který se mě pokusil stáhnout ze sedla a vyrazil za rytířem. Záblesk ve větvích…
“Pozor!” vykřikl jsem, ale ten bastard už skočil Bernardovi na záda. Hrábl jsem po jednom ze svých nožů. Hvízdavý zvuk, zachroptění… A další mizera to měl za sebou. Rytíř se pod nárazem už mrtvého těla zapotácel v sedle, ale tempo nezvolnil. Kolem hlavy mi hvízdl šíp. Skvrna temnoty, která zmizela, když jsem se pootočil… Náš nákladní kůň právě odhodil nějakého dalšího chlápka a s ušima sklopenýma se hnal vpřed. Hlohy, buky a olše… Stromy se míhaly kolem a splývaly v jednolitou stěnu hnědi a zeleni. Přikrčen těsně nad hřebcovou šíjí jsem se vyhýbal větvím, přečnívajícím nad stezku. Bernardo trochu zvolnil a ohlédl se. Dohnal jsem ho a taky přitáhl svému zvířeti uzdu.
“Nezdá se, že by nám stačili,” prohodil Bernardo a v očích mu pobaveně jiskřilo.
“Ne, asi ne.”
“A díky za ten zásah, byl by mě dostal.”
Pokrčil jsem rameny: “A nebo ne… Víc mě mrzí, že jsem tam musel nechat dýku. Nebyl čas ji z toho chlápka vytáhnout.”
“A on ti ji už asi nevrátí,” dodal rytíř: “Byla to dobrá rána.”
Zvolnili jsme do klusu. “Neslyšel jsem, že by se v Darch-Sinarském lese potloukali lapkové,” prohodil jsem.
“To nebyli lapkové,” Bernardo zvážněl: “Měli sardranské meče a takové nosí jen muži Západu… Co tady ale hledali?”
Chvíli jsem ho pozoroval. “Když útočili, všiml jsem si pár věcí…”
Napjatě se na mě podíval: “Tetování na pravé ruce?”
“Ano. Znak Lynského Společenstva.”
Váhavě přikývl. “Dobře. Vidím, že se v tobě skrývá víc, než jsem čekal.”
Chvíli jsme jeli mlčky. Ale byl jsem příliš zvědavý: “Proč nám pomohl?”
“Jednorožec? Možná se mu líbili ještě míň než my. Kdo ví, co se těmhle tvorům honí hlavou. Ale bez něj bychom asi neprojeli. Rozhodně ne tak snadno.”
Snadno? Představil jsem si, jak asi musí vypadat situace, která pro Bernarda není snadná. A vůbec se mi to nelíbilo.
Pootočil se v sedle: “Asi bych se tě měl znovu zeptat. Chceš ještě pořád jet se mnou? Ten kůň je teď tvůj.”
Přemýšlel jsem. Nedaleko bylo Surnu, jedno z největších obchodních center Východu… Jistě bych tam našel dost zábavy i nějakou tu práci. Vzpomněl jsem si na ty podivné stíny, které jsem zahlédl při boji. Zamrazilo mě. Ale snad se mi to jen zdálo… Ještě pořád jsem nebyl úplně v pořádku a pár ran do hlavy přinutí člověka vidět divné věci. A tenhle rytíř se mi začínal líbit. Uměl bojovat jako nikdo jiný. A pak, pořád tady byl ten dračí poklad… “Jedu s tebou.”
Bernardo lehce přikývl a zdálo se, že se vědoucně pousmál. Pak zpomalil do kroku a začal si čistit meč. Opravdu to byl zvláštní chlápek, tenhle sir de Lascaure. Ale rozhodně to nebyl žádný nepříčetný šílenec. Obrátil jsem pozornost ke své zbrani. Kdyby nic, tak aspoň tenhle meč bych mohl získat. Bylo v něm něco podivného. Kdyby náhodou Společenstvo uspělo…

KONEC první části, pokračování zítra