Zkažené dílo

Náhle vzbuzenému připadalo, jakoby ho manželka tahala z postele ještě předtím, než zavřel oči. Nevěřil svému budíku, na němž zářily číslice 4:17. Předtím pracoval, mačkal ze sebe energii a nejmíň sedmkrát v sobě zapřel pocit „už to dál nejde“. Jak by si mohl připustit, že tvrdě spal pět hodin?

„Musíš se na to podívat! Hlásí to asi už od tří!“

„Mohla jsi to natočit!“ Bedřich Dlouhý, ačkoliv moc rád vyprávěl, sám neměl rád, když mu manželka Irma odešla během sledovaného televizního pořadu a on jí vysvětloval, co se stalo během doby, kdy si vzpomněla na něco pro ni důležitějšího.

„Bude záležet na nich, jestli budeme mít tolik času! Nemůžeš to minout, už dlouho jsi kecal jen o nich!“

„Mám rád křížovky, takže tu máme někoho, o kom vím a kdo dokáže zastavit natáčení. Prozraď mi, kolik maj písmen.“

„Mimozemšťani! Desítky ověřenejch UFO, teda lodí – skoro sedmdesát se jich objevilo, z toho polovina se vznáší přímo nad povrchem, zbytek zůstává ve vesmíru.“

Bedřich svoji pleš sevřel do zpocených rukou, takže když skoče opustil postel, chyběl mu balanc zamezující pád na obličej. Narovnal se, až když před sebou nahmátl schody. Kdyby na chatě neměl postel v patře, klidně by se k televizi kvapně doplazil. Už ze schodů slyšel nějaké komentáře, a i když každý z nich trval jen chvíli a většina končila prohlášením „V tuhle chvíli nemůžu říct, co nás čeká“, cítil, jak se plní jeho obava. Došel před obrazovku a sednul si. Zprávy ukazovaly mřížku z asi dvaceti světových záběrů. Mimozemská plavidla měla téměř srdcový tvar a jejich povrch se sestával z plátů lesklých jako šupiny a poskládaných jako peří, šedých až světle modrých.

Ač Bedřichovi připadaly krásné, sledoval je se strachem, ale současně s nadějí, že se o skutečný první kontakt s vesmířany nejedná. Bohužel, se svou fantazií se dokázal vžít do lhářů, šprýmařů a tvořivých narušitelů veřejného pořádku, ze zdvořilosti nazývaných mystifikátoři. Jistě by se neudrželi a napsali by vtipnější headlines. Nestačila by jim oznámení jako: Švýcaři jsou vůči nečekané návštěvě plni pesimismu .

Bylo 4:32, Bedřich seděl na gauči těžce prosezeném, byť někým tak hubeným jako byla jeho osoba, špinavým od jídla, tisíckrát propoceným tvůrčím stresem. Odvrátil se od té strašné obrazovky a každé skvrny na gauči i na stolku před sebou litoval. Prznil své okolí zbytečně. Irma ho mohla za jídlo při práci plísnit, jenže když ho inspirace přepadla, výčitky i skvrny se ho netýkaly. Takto nečistě napsaný nový díl Hvězdné tříště, nejoblíbenější space opery v Česku, se stal sám pro sebe ospravedlněním, navzdory nesnázím. Manželka odmítala cokoliv vyprat, aby měl před očima „důkazy o svojí ubohosti“, a nevěřila, že mu to nevadí. Myslela si, že trpí víc než ona.

Teď to byla pravda, jelikož ti návštěvníci z něj ubožáka udělali. Space opera teď nebude nikoho zajímat. Nikdo si přece už nebude moci představit, že by to bylo možné, jestli se dozví, jak to ve vesmíru chodí doopravdy! Ve 4:36 se oblékl. Irma si sedla vedle něj a na stolek dala dva šálky kávy. Usrknul jí s plánem nechat si většinu kofeinu na později, i za cenu, že mu nápoj vychladne. Venku totiž ani zdaleka nesvítalo, zatímco on chtěl být co nejčerstvější, až bude moct odjet.

Deset minut neaktivních lodí muselo zpravodajce znervózňovat stejně jako Bedřicha mučit. Na řadě byly „mluvící hlavy“ – státníky střídaly prosté osoby. Probuzení Češi se k tomu mohli vyjádřit jen zprostředkovaně – nejbližší loď měli nad jižním Německem. Pokud by došlo k invazi, jistá část české veřejnosti by té volbě zatleskala.

Dvě hodiny vzhůru, chladná káva dopita, i když slunce ještě úplně nevyšlo, opatrnému řidiči mohlo osvětlení stačit. No jo, opatrnému. Jak moc opatrný bude, když jeho práce už neměla budoucnost, a k tomu již napsanému se nikdo nevrátí? Zahleděl se do kuchyňky vedle obývacího pokoje. Mobil si poslední noc nechal vedle pepřenky, když si při psaní ochucoval rakvičky se šlehačkou.

Odskočil ke kuchyňskému stolu a po přístroji chňapl. Celou noc zůstal zase zapnutý, kruciš, teď už pro svou roztržitost nemá omluvu… Stejně baterky neztratily ani třetinu šťávy. V neštěstí se s ním ocitnul nakladatel. Toník Brodil ztratí celou knižní sérii, a to ne vinou autora. Mohl by se s ním domluvit na náhradním námětu pro psaní. Hvězdná tříšť vnutila Bedřichovi tvůrčí krizi, pokud šlo o jiné příběhy. Jednou může zažádat o cizí nápad.

Brodil tonoucího nezachránil.

„Bedřichu, když už jsi na fantastu nezvykle přízemní, snaž se uvědomit si, kolik možností máš na stole. Třeba první, co z těch lodí vyjdou, přinesou s sebou, dejme tomu, zázračné rubíny z mlhoviny Koňský hlavy a odškodní tě.“

„Já musím psát!“

Toník zavzdychal, začal nějakou větu, přerušil ji zívnutím a pak mu odpověděl ještě sarkastičtěji.

„Tak je možná budeš prosit, ať ti během jejich strašlivé vlády dovolí zveřejnit sérii Dobrodruhova otročina. Pokud na to dostaneš pracovní volno. Nedošlo ti snad, jak od teďka bude skoro každej psát nějak jinak? Přizpůsob se tomu, co nastane – já sotva…“

Bedřich rozhovor s Toníkem ukončil, jelikož ten argument předvídal, jen si ho nepřipouštěl, protože pocházel z nejistoty. Psát znamenalo tvořit si nový vesmír, zatímco v tom skutečném neměl člověk ani tolik moci jako čtenář, přeskočit několik stránek najednou a vynechat tak nudné či nepříjemné pasáže. Pravda, mohl si přivodit kóma a zkoušet se probudit za měsíc, ale dokonce i autorovi Hvězdné tříště to nepřipadalo bezpečné. Potřeboval radu od kreativních lidí v menším stresu. Kontakt měl na další dva autory ze stejného nakladatelství a jednoho, co publikoval především kratší povídky po časopisech. I když si tento, i podle Bedřichova soudu, lepší spisovatel, často nad Hvězdnou tříští odplivl, protože space operu považoval za znásilnění a zmrzačení skutečné science fiction. Všem třem se dovolal a dokázal je přesvědčit, aby se s ním poradili v osm hodin v čajovně poblíž Náměstí republiky (nezabráni-li tomu nějak mimozemšťané).

I manželka ho v 6: 37 pustila. Lodě pokračovaly v nečinnosti, takže proč je napodobovat. Bedřich si nemusel dělat starosti s pozdním příchodem do práce, jako jediného z nakladatelství ho uživily knihy, pokud se držel deadlineu. Silnice byly takřka opuštěné – konec konců se rozednívalo a lidé asi byli doma přivařeni ke zprávám. Tudíž pozor na ty výjimečné vozy, řidiči by pořád mohli poslouchat aktuální vývoj…

Autem se k domu na Jižáku dostal za o něco málo déle než půl hodiny. Metrem na Florenc a přestupem to pak trvalo skoro hodinu, než mohl vyjít na plac křišťálových monstrózních obchodů – Náměstí republiky. Někdy stačilo zajít sem a už věděl, jak má vypadat město mechanických ještěrů. Když vešel do čajovny, poprvé se dnes usmál. Za oknem byli vystavení sloníci, škoda, že nejdou koupit. Na stěně visel čínský kalendář s obrázky dvanácti zvířat, která prý kdysi přišla na narozeniny nefritového císaře, a tak se stala patrony měsíců. Čajovna, ač klidná, se stejně dnes trochu změnila. Bedřich zamával dvěma přátelům sedícím vzadu u jednoho z černých stolků. Jinak tu seděla jen jedna další dvojice, podle prstýnků přinejmenším snoubenci, a jen kvůli nim tu servírky zprovozňovaly televizi. Kabely přes chodbu sem nezapadly stejně jako by Terakotová armáda překážela na pracovišti temelínské elektrárny.

„Sedni si…“ Tomáš Kříž měl hlas a povahu stvořené k povzbuzování. Vyčítavý tón v jeho podání nezněl natolik výhružně, jak si myslel, k čemuž přispěla i únava. I oči nad hnědou bradkou, většinou zvědavě se otáčející po okolí, zůstávaly na místě a klížily se, jako by se Tomášovi v hlavě odehrála dopravní nehoda. Tomáš byl ještě úspěšnější než Bedřich. Proslavil se sérií fantasy knih Dvory jedovatých růží, jejíhož poutavého realismu a obliby u čtenářstva docílil hlavně zdesetinásobením sexuálních referencí v ději oproti původnímu plánu, když většinu postav původně zamýšlených jako čaroděje změnil na prostitutky. Nikomu nevadilo, když četl o rovných patnácti děvkách odvážně posouvajících děj kupředu.

Bedřich si sedl naproti němu, ale větší pochopení očekával od mladého kudrnáče Martina Lába, skutečného Ježíše mezi autory fantastiky. Nejenže dopisoval cyklus po zesnulém kamarádovi, on dokonce dal pár svých děl zadarmo na internet. Brodil s ním měl větší kříž než s Tomášem.

„Díky, že jste přišli. Dokud Jarda nedorazí, můžeme promýšlet řešení.“

Tomáš si promnul čelo a napil se kouřícího čaje.

„Jako by tady někdo kromě tebe měl problém. U nás totiž každej ví, že to, o čem píšeme, není pravda. Ničím nás tudíž nikdo nevyvrátí. Pokud se lidi nenaučí kouzlit, a to bych dělal radši než vyprávět o orálním sexu a černý smrti. Klidně bych ve svejch snech žil, což teď můžeš právě ty. “

„Možná by mi vadilo, kdyby moje psaní někdo zarazil…“, nadhodil myšlenku Martin. Ani on zjevně netoužil po tomhle setkání, jenže rád lidem pomohl. „Možná až nám mimozemšťani pomůžou vyřešit všechny problémy, budeme se nudit, a to i ve vesmíru bude taková utopická nuda, že budeme potřebovat rozptýlení něčím samozřejmě nepravdivým, ovšem zajímavějším. Nečte se snad ještě John Carter na Marsu? Nepamatuješ na ten film?“

Bedřich zapřemýšlel nad nejvhodnější odpovědí.

„Lidi necestujou na Mars. Svět chce být klamán jen o věcech, které nemůže poznat.“ Zamyslel se nad vlastní hláškou, jakou by si jindy zaznamenal. Lidská většina, nazývaná zjednodušeně „svět“, se ráda něčím bavila, především dokud to nemohla poznat. Bude už teď možné něco nepoznat?

„A i kdyby…,“ pokračoval po zasnění. „Burroughs by svůj rukopis sám vyhodil do koše, jakmile by spatřil to vzrušující kamení. S tváří ze Cydónie by si nevystačil.“

„Tak by řekl, že John Carter se odehrává v jinýmvesmíru. Proč to neřekneš taky?“

„Poněvadž, i kdyby tihle mimozemšťani měli zmapovanou jen půlku galaxie, lidem bude stačit vesmír celý generace.“

„Možná nás udělaj nesmrtelnýma“, navrhl možnost Tomáš. „Devadesát let si odpočineš a pak piš dobrodružnou alternativní realitu. Nebo těch devadesát let zapisuj cestopis Mléčný dráhy. Pokud nám jej nevytisknou už oni.“

„Možná jsou to automaty, poslaný, aby nám řekli: nemá to cenu, vyřiďte se, dokud ještě nepoznáte hrůzu vesmíru.“

„Pořád si umíš představit nový možnosti, Bedřichu. K tomu se ještě uklidni a přivítej překrásný nový svět.“

„Jestli sis vzpomněl na Huxleyho…“

„Franto?!“

Bedřich by pochopil náhlé překvapení. Proč se ovšem Tomáš nad novým hostem tak divil? Účast Františka Strakáče jim přece ještě připomenul.

Bedřich se otočil a uviděl Frantu – ovšem mladšího, stejnojmenného syna autora vážné sci-fi se stejnými dlouhými černými vlasy a řeckým nosem a postavou jen o málo slabší než jeho otec se svaly řezníka. Bedřich věděl, že taky něco píše. To, co četl, se mu nelíbilo. Na druhou stranu, na internetu narazil na sbírku erotických sadomasochistických sci-fi příběhů napsaných povědomým stylem. Se Strakáčem starším by se musel pohádat mnohem víc, než když si kdysi vjeli do vlasů kvůli odlišnému vkusu, aby se jeho syna ptal, jestli je napsal. Ne, že by se hlavně nestyděl přiznat k jejich přečtení.

„Jestli se tvůj táta nemohl odlepit od zpráv, měl mi zavolat zpátky. Nevím, jestli se mu v nápadech vyrovnáš.“ Pochybnost vyjádřil jen ze zdvořilosti.

„Příliš vám toho vysvětlit nemoh. Vyjel za váma a ještě se cestou zastavil za mnou. Když ode mě odešel, někdo ho hodil v metru do kolejiště. Naštěstí tam nebyl úplně sám a vlak ho nepřejel. Jenže mu to něco udělalo s nohou, možná i rukou, a především z toho tak v nemocnici vyšiloval, že ho museli poslat do limbu už jen kvůli tomu. Neznal jsem vaše číslo a chtěl jsem vám to říct a pak se k němu vrátit.“

Bedřicha to mrzelo, až si přál, aby se nikdy provinilosti nezbavil. Patřilo mu to. Tomáš se k jeho černému svědomí přidal.

„Díky tobě samotnýmu už nejsi jedinej, kdo má problém.“

„Je mi to líto. Můžu jít za ním s tebou?“

„Nešel bych za váma, kdybych od vás tu slušnost nečekal.“

„Já ho taky pozdravím!“ přihlásil se Martin.

Franta zavrtěl hlavou.

„Táta si to tady s pánem bude chtít „vyříkat“, a tak zapomene na kohokoliv dalšího. Jako kluk jsem se o hodně vánočních dárcích dozvěděl na Boží hod během jeho hovorů s mamkou, kdy mu jistá třetí osoba přespočet nevadila.“

Martin se trapné chvíli tedy opravdu vyhnul a rozloučil se. Tomáš se místo toho napil čaje a zamával na ně.

„Nemá teďka kvůli tátovi metro problémy?“

„Ne… Oni ho z toho vytáhli rychle. Lidi, co tam byli na zastávce s ním, ho vytáhli snadno a nejvíc, jak jsem říkal, to odnesla jeho hlava.“

Bedřich se dál nevyptával. Možná ho bavilo cítit se provinile, jelikož tím pádem zapomněl na mimozemšťany a na Tříšť . Jakoby je dnes šlo „vypustit“. Jakmile sjeli na perón Národní třídy, našli tam hlouček osob, ne však cestujících. Dav byl vyděšený a někteří lidé na těch svých iŠmejdech sledovali první změny v chování „návštěvníků“. Nad každou krajinou, nad níž lodě přelétávaly, se obloha zastírala tmavými pruhy něčeho příliš pevného na pouhý kouř a pohyblivého jako živý tvor. Vrstva připomínající mříže nebo rybářskou síť, ani jedno z těch přirovnání se nedalo považovat za povzbudivé. Samotných lodí se nad Zemí vznášelo o polovinu víc.

Krátkou cestu na přestup se mu ulevilo natolik, že zvažoval, jestli má nacvičovat omluvu nebo znovu řešit neřešitelné. Omluvných slov na sebe nasoukal na půl druhé věty, než vyšel z metra na Kačerově, a na autobusové zastávce slyšel další novinku: mimozemšťané se prý začali ukazovat! Zprávy přicházely hromadně, proto jim bylo dopřáváno sluchu, ačkoliv vůbec nepocházely z měst přímo pod loděmi a šířili je hlavně hysterici.

Bedřich se na Frantu teď už i naštval a těšil se na nemocniční televizory. Autobus je vyplivnul ani ne po čtvrthodině mezi nezvykle zelenými kouty Prahy. Dva spisovatelé se už tam, na zastávce, setkali s lékaři. Fronta do nemocnice se totiž ve dnu kosmických příletů protahovala, zvlášť díky osobám s úzkostnými prožitky. Bílé pláště většinou instruovali celé skupiny najednou a nechali méně problémové případy šířit svá slova. Mnozí „pacienti“ byli jen hlídáni, aby se neprobojovali dál do budovy, kam směřovala to málo se skutečnou potřebou ošetření. Jeden doktor a dvě sestry zjišťovali potřeby zoufalců na okrajích fronty (o jejím „začátku“ se nedalo geometricky uvažovat) a jejich reakce zatím neprozrazovaly, zdali vůbec dneska přijmou návštěvy. Bedřich s Martinem sledovali nejřidší část tlačenice s úmyslem se to dozvědět. Franta od nich náhle zčistajasna, ale přitom beze změny výrazu či tempa chůze poodešel a místo zodpovězení jejich dotazů někomu zavolal mobilem. Jeho zdravý otec vyšel ze zákrytu roztřesených pohublých lidí a uvolnil své místo ve frontě malé dívence. Bedřich si pěstí pravé ruku poklepal na čelo směrem k Strakáčům, jako že to jsou oni, kdo s ním mlátí o zeď. Starší z nich se zasmál, ale jen na chvilku. Dle Bedřicha, sám František to plánoval jako odlehčení a vyšel mu z toho čirý výsměch.

„Neměl jsem ti pomoct? Pozval jsem tě sem, ať poznáš další lidi s problémem a těma, co tě naučí problém nemít. Teda hlavním nástrojem psychiatrů je otrávit tě tak, aby ses bez nich obešel, v průběhu čehož se můžeš zbláznit ještě víc, jenže mně to někdy na nějakej čas ulevilo. U tebe to proběhne podobně, i když ti rozum schází.“

„Měl jsi mi dát profesní,i> radu. Předhodit mi takzvané profesionální rádce bez představy o psaní je… No, mimo mísu.“

„Víš co? In every life we have some trouble but if you worry, you make it double“, zacitoval slova písně. „Důležitější je necítit problémy a připravit se na ně, protože nějaký vždycky přijdou.“

Frantovi netrvalo dlouho, než z Bedřichova rozhlížení pochopil, že hledá protilehlou autobusovou stanici.

„Ježiši, nepřišel jsi k Josífkovi a Pepičce na pokec. Tamhleten ostrůvek čítá na třicet lidí pospojovanejch ze tří skupin.“

„Jednoho člověka bych tu našel spíš než skupinu třiceti. Je to támhle anonymní dav pod stromem, nebo mám lidi sbírat na ulici po úhlopříčce?“

„Hlavně je nehledej ve frontě. Dolanská, Nevařená a Hanebný si je odvedli do lesa právě kvůli kraválu bláznů bez přiděleného psychouše. Odborníci s trochu menším soucitem, než by se hodilo… No, voni prej nechtějí těšit ty, co už neznaj, a brzdit tak ostatní.“

„Krčskej les je tak místo na schování těla, ne na terapii. Možná tohle plánuješ a teď mi kecáš jako před tebou Franta.“

„Můj psychouš Hanebný mluvil často o důvěře jako o podstatě duševního obrození. Důvěře v svou osobnost a co se z ní může stát, když se soustředíme na to, co chceme dokázat, a taky důvěra v ty z našich přátel, kteří to s námi myslí skutečně dobře. Jako se mnou.“

„A s lesem.“

„Ano, je to to samý.“

„Není. Ty se támhle nerozléháš a nejsi udělanej ze stromů.“

„A přitom jsem si to od narození chtěl vyzkoušet.“

Bedřich se nemohl dočkat svého busu mířícího zpět na Kačerov. Přestával v něj doufat, čím očividněji se tu tvořila kolona. Lidé museli opouštět město a určitě způsobili nejednu nehodu.

Stojí jim to za to? Nad náma nikdo nelítá.

Přímo nad nemocnicí skutečně loď neviděl. Svou vzdálenou, leč aktuální přítomnost dala najevo tím, co viděl na maličké obrazovce. Obloha se zatáhla temnými kříženými provazy, z nichž nevycházel žádný zvuk, a v okolí jakoby ustál větřík a vůně přírody se vytratila. Ne, že by to zde ztichlo úplně, to by tu nesmělo stát nebo sedět tolik nervózních jedinců. Pacienti řvali a v houfech prchali odsud, byť si nemohli zjistit, kudy se dostanou do bezpečí. Bedřich se Strakáči utekli právě do lesa, o němž se bavili. Před Bedřichem někdo zakopl a svalil se, takže o něj zakopl i Bedřich a svalil se mu na záda a stejně tak na jeho zádech skončil další, bohužel těžký, muž. Ani jeden z nich se nemohl postavit, jak se zaplétal do zbylých dvou. Pomohlo jim teprve válení sudů. V uvozovkách – válení se mezi stromy a pobíhajícími vystrašenci se nedalo popsat jako bezpečné nebo rozumné. Bedřich se stačil postavit a dál klusal. Připadal si mnohem silnější v nohou než rukou, i proto nešplhal na stromy jako dvě třetiny davu. Někdy to vypadalo absurdně křečovitě. Jeden subtilní muž v rudé bundě, mohutnější než on sám, tisknul modřín, ale nepokračoval na větvě, nýbrž se zakloněnou hlavou a tupým zrakem ohodnocoval cestičky dál od nemocnice. Sám Bedřich by nejvíc stál o setkání s tou skupinou tři psychiatrů. Těch dvou doktorek s nevýraznými jmény a muže se jménem naopak až moc výrazným.

Ještě čtyřikrát zakopl o někoho na zemi. Kromě prvního případu ti lidé chrápali, dopřávajíc si odpočinek v nešťastné chvíli. Museli jim dát něco, co je uspalo až teď, snažil si Bedřich zracionalizovat nepochopitelný přechod od paniky ke dřímotě. Ne, vždyť by to muselo účinkovat skoro stejně. Mnoho z těch před chvílí jednoznačně vystrašených k smrti si klidně oddychávalo nejdřív v sedě a poté vleže. Dokonce i jehličnany „opadávaly“ jeden za druhým z nich padali spáči. Bedřich zkontroloval oblohu. Dlouho považoval oblaka za jedinou věc nahoře, síť spojovaná s návštěvníky se víc neukazovala. Ovšem občas mu přišlo, že vidí přes modř a beránky natažený těžko spatřitelný pás něčeho podobného vrstvám filmu, černého a hnědého. Pravý opak duhy. Párkrát se to pokusil zachytit, ale každým okamžikem, kdy vzhlédnul vzhůru, cítil se unavenější, tak s tím rychle přestal. Moc mu to ovšem nepomohlo a brzy bezstarostně usnul.

Po tomhle probuzení si Bedřich připadal o mnoho čerstvější, než když ho Irma vytáhla z postele. Vlastně cítil až příliš příjemnou změnu podloží. Předešlý den si pamatoval moc dobře, než aby ho prohlásil za sen, ovšem v tom případě ho musel někdo odvézt z lesa a nebylo to k němu na chatu. Zamžoural – otevřené oči hleděly na výhled z jeho bytu. Nad Prahou se kroutily temné provazy, vzhledem ke stmívání jen tak tak rozeznatelné.

V zešeřené ložnici měl všechno tam, kde si to pamatoval. Modré polštáře sice teď vypadaly stejně barevně jako červenohnědá stolička pod zrcadlem, ale od včerejška z místnosti nic neubylo a přibyl jedině on.

Jedině on?

Vyhlédl z okna. Z mnoha oken plápolalo nějaké to světýlko, překvapivě žádné „televizně“ stříbrné. Ulicí nikdo neprocházel, ticho, jakoby vynucené vnějším dozorem, dělalo Bedřichovi starost.

„Je tady někdo?“ Pokud ne, nikdo se jeho nervozitě nezasměje. Pokud ano, snad odpoví.

„Jestli to chcete zjistit, přestaňte se bát!“ Trochu přátelský a trochu káravý hlas měl rysy moravského ječáku se středočeskou výslovností. Bedřich musel uznat, že se to velmi podobá jeho vlastnímu projevu. Něco zacinkalo. K němu do ložnice vešel klučina oblečený do zeleného šaškovského oděvu s absurdním množstvím rolniček. Bedřich mu neviděl do tváře, před vykrojeným otvorem pro ústa měl velkou černou kouli.

„Můžu rozsvítit?“ zeptal se Bedřicha. Na odpověď nečekal, zapnul lampičku nad postelí a Bedřichovi podal ruku. Spisovatel si prohlédl tu kouli před jeho ústy. Předtím, než se z ní dostal hezky lidský a dokonce český zvuk, zašramotilo u ní jakési myši pištění. Pohlédl mu do očí. Tmavě modrá sklíčka schovávala oči se světlými panenkami.

„Vy jste jeden z nich?“ Bedřich ukázal na oblohu stále křižovanou čárami zastiňujícími výhled jako řasy dno moře.

„Jo. To, co vidíte, je náš vyhledávací systém. Zkoumáme lidi, co z nás dostali strach, a ty vážnější případy se pokoušíme zklidnit. Jelikož jsem skrček, mám podle mejch šéfů největší šanci. Podle toho a těhle šatů vám dojde, že myslej na všechno…. Aniž by mysleli.“

To Bedřicha překvapilo. Stanislaw Lem prý zpochybňoval kontakt mezi lidmi mimozemšťany, poněvadž ani jedna skupina nebude vědět, jak si s tou druhou má promluvit. Možná národ téhle sympatické pištící věci vyřešil složitost mezidruhových kontaktů zaúkolováním přehnaně opatrných pitomců.

„Takže vy posíláte skrčky ke všem, co se vás moc bojej, a necháte je jim napospas?“

„Takoví jako já choděj jen za takovýma jako vy. Všechny jsme u nás zkoumali, zjistili, kam je vrátit a proč mají strach. Tebe jsme nemohli považovat za nebezpečného. Většina z tvý odchycený skupiny byla moc křehká, neschopná nám ublížit. To platilo i o tobě, jenže ty jsi labilní tak nějak stabilněji. Už to nemůžeš vědět, ale lámali jsme z tebe, proč máš strach, a nepochopili jsme to. Mám to s tebou projednat u čaje. Voda na něj se už dělá, to jen ta konvice reaguje pomalu. Půjdu ji zkontrolovat.“ Mimozemšťan se zvedl z postele.

Čaj nebyl nápojem, na nějž se Bedřich cítil nebo na který by ochotně čekal.

„Zůstaň tady. Jak ti můžu říkat?“

„Moji nadřízení mi po zkoumání vašich asociací doporučili, abych si říkal Irma či Martin. Pokud vás napadá něco jiného, budu potěšen hned nadvakrát.“

„Řekněme, že jsi „Tříšť“, nemám už fantazii na jména a hned to pochopíš.“

„Tříšti“ se vyzpovídal, tedy ne tak lítostivě, jako když se člověk zpovídá v kostele. Jeho vyprávění o šesti letech, kdy ho psychicky držela nad vodou tvorba, začalo sebelítostí a skončilo obviňováním z rozbití uměleckých snů.

Tříšť na rozezleného člověka upíral oči pořád, z čehož jediného se dala odvodit koncentrace. Co chvíli udělal pár kroků dozadu, došel tam, kam až na něj Bedřich viděl, a zvlášť před jeho osobou si za zády kroutil ruce a popotahoval rukávy. Snad tohle dělal jeho národ obecně, jinak by šlo o neurotického liliputána v kostýmu a takové zástupce by vyspělá civilizace skutečně používat neměla.

Na výtky neodpověděl přímo. Jak Bedřich ztichnul, vydal se mimozemšťan předsíní zpátky do kuchyně. Konvice s vodou stála, s kabelem nataženým přes místnost, na podlaze. Lilipután ji klidně vzal z podstavce, otevřel víko a vodu vylil Bedřichovi na boty. Jelikož mu ješitná řeč trvala dlouho, spisovatel by čekal led. Rozum čas správně neměří, zatímco tělo si bolest s ničím nesplete. Naštěstí ho sadistický mimozemský skrček přezdívaný Tříšť nepronásledoval s konví v ruce, jen se špatnou náladou.

„Ubohost nad ubohost! Chytněte se aspoň za nos a nechte se nakopat!“, křičel na Bedřicha, pár kroků za ním, kličkujíc napříč chodbou a pěti místnostmi. „U vás až doteďka nedošlo k tomu, aby nám někdo něco vyčítal. Pokud s náma někdo z vašich mluvil, pak se zeptal, proč jsme přiletěli, a po vysvětlení nás musel obejmout!“

Bedřich v tom viděl úlevu pro popálené nohy.

„Nebudu objímat někoho, kdo mě tejrá, když se naštve. Vysvětlete mi to, ale koukejte se uklidnit!“

Zkusil si dupnout a narazil do zdi. Kopanec zezadu do kotníku a skrčeného lýtka mu završil mimozemšťanův amok. Jeho následující vysvětlení bylo takřka laskavé.

„My sami jsme v politováníhodné… v podstatě právní situaci. Máme nárok na čtyři sluneční soustavy s obyvatelnými světy. Každou z nich využíváme po svém, ovšem nic tam neosidlujeme. Nová kolonizace znamená umělé zvyšování porodnosti a, abych to řekl stručně, našemu státu vyhovuje pro lepší přehled současný počet našich lidí. Podle starých dohod s jiným národem by ovšem pak všechny čtyři soustavy mohly připadnout jemu. Vaší rase chceme poskytnout vše, co potřebuje, výměnou za osídlení právě našeho přebytečného území. Což je navíc splnění jedné její potřeby. To, co jsem vám popsal, je snad lepší a prospěšnější než scifistické bláboly.“

Bedřicha těšilo slyšet, že i mezi vesmírnými národy existují spory a tahanice. Blížilo se to spíš jeho vizi než těm Františka Strakáče.

Jeho space opera, pochopitelně, vydělávala na příbězích zrady.

„A co jiného nám budete tvrdit? Jak si představuju někoho jako ty, podbízejícího se koloně prchajícího davu, sotva mu tam uvěří každej osmej. V těch davech taky může dojít na zastrčenou pušku…“

Tříšť si sedl na zem, zády k Bedřichovi.

„Mluvíme spolu, jelikož jsme vás vyhodnotili jako přátelského. Pouhý náznak schopnosti zabít, a probudil byste se tu sám. Lidem jako vy není těžké rozptýlit obavy a spřátelit se s nimi. Měl bych mít svou práci rád, jenže vám s tak jedinečnejma obavama nepomůžu.“

Bedřich ho obešel a posadil se kousek před ním.

„K čemu se líp hodí výmysly než k ohleduplnému přátelství?“

* „Kvůli penězům bych s tebou občas býval měnil, proč to dneska nepřiznat“, povzdychl si s mírnou závistí Strakáč ve své vilce na novém světě Glormundu. Mluvčí Zachránců, Dlouhý, si na něj udělal čas po poprvé za půl druhého roku.

„Ruku na srdce, kdykoliv jsem si od tebe něco přečetl, nevěřil jsem, že to někdo dělá pravidelně. A to jsem odsuzoval mozek, kterej přiměl Kirrity k příletu!“

Bedřich se pokoušel i v saku s vyšitými galaxiemi působit lidově, takže upil ze sklenky na stole a pochválil si pohoštění, než odpověděl.

„No, díky mě si nás všimli. Nespojili by se s náma, kdyby se nepopotahovali s Holzunama.“

„Jediná stinná stránka, zato pořád… Ne, spíš gigantická. Dvakrát nás zasáhli a Kirriti je tak rychle odrazili… Hodně z nás si říkalo, kdo nás napadl doopravdy.“

Bedřichovi a jeho chlebodárcům dávné pochyby nikdy neublížily. Když Holzunské nanostroje rozpouštěly lidskou techniku, do kirritských soustav odešla miliarda lidí. Další miliarda a půl ji následovala, když se Holzuni pokusili vyměnit Měsíc za svoji radarovou základnu. Všem se od těch dob dařilo a lidé zlepšovali svou obranu. Bohužel…

„Kirriti předvídají další útok. Holzuni dali dohromady něco na dálkový zrušení naší vlastní gravitace. Tady to nikdy nepoužitou, nebudou si ničit něco, co by sami chtěli. Země samotná, naneštěstí, je pořád na jejich mušce.

„To s gravitací je snad nemožný!“ Strakáč se bezradně zadýchal.

„Zeptej se Holzunů.“

V Bedřichově hlavě se neurodil lepší nápad. První dva pokusy Kirritům doporučil na základě své nepublikované tvorby. Tohle ho napadlo nedávno kvůli objednávce na novou vlnu paniky. Pořád mu šlo tvořit.