Žij a nenech žít

Kapacity datují Marvinův zrod do roku 1250 před Kristem. Marvin datuje zrod Krista do roku 1250 po Marvinovi. Kdo je tento velkohubý prehistorický Chuck Norris?
Marvin je zombie.
Pracuje jako nájemný vrah.
A za svého nejlepšího přítele považuje svůj čakan.

Krvavá, cynická, pseudohistorická splatter fantasy – pokud nejste příliš náročnými čtenáři, možná se i zasmějete.

Řekli o knize:

„Atlantský masakr ruční amputační pilkou! Klasika předpotopní literatury!“ – Mykénský Blesk

„Další nudný příběh o zmrtvýchvstání. Nepůvodní, epigonské, misantropické…“ – Kroniky Catal Hüyük

„Vražedné tempo, vražedný spád, vražedné vyvrcholení! Nejlepší část jednodílného cyklu!“ – Kulturní příloha Sportu Sparta

„Nechutná sbírka úchylností a vulgarismů.“ – Listy Sodomy

„Jednoznačná volba pro milovníky šťastných konců! Hlavní hrdina v závěru zaručeně nezemře!“ – Pevnost Jericho

„Nehorázné plýtvání papyrem! 300 loktů samoúčelné akce a násilí! Cynické, krvavé, špatné!“ – Literární příloha Athénského zpravodaje

„Famózní!“ – 24 hodin v Memfisu, nedělní vydání

Žij a nenech žít (úvodní povídka k románu)

I.

Běžím chodbami Labyrintu. Svaly mi tuhnou a v hrudním koši mám rozpálený kotel. Nejsem žádný sportovec. Z tělesné námahy se mi vždycky zvedal žaludek. Ale co naděláte, když vám na paty šlape banda Lovců.

Tu a tam mi kolem hlavy proletí kus kovu a zařinčí o zeď. Neohlížím se. Ve slabém světle pochodní bych své pronásledovatele stejně zahlédl jen stěží. Zato je slyším. A hlasitěji, než bych chtěl.

Tělu dochází šťáva. Sám sobě se divím, že jsem ještě na nohou. Už ani nekličkuju, jen když mě k tomu přinutí chodba. Jako teď.

Namátkou si vybírám odbočku vpravo.

Chyba. Přede mnou stojí o dvě hlavy vyšší chlap s čakanem v ruce.

Vysílám k nohám příkaz Stát!, ale už je pozdě. Setrvačnost mě žene přímo do jeho náruče. Stihnu akorát v mírovém gestu zvednout ruce. Nablýskaný bronzový osten sviští šerem a lebku mi s hlasitým křupnutím proráží nekonvenční zbraň.

Necítím nic. Pomalu klesám na kolena a před očima se mi otevírá nedozírná rudá pláň. Tělem probíhá osvobozující křeč. Ještě jedna a už jenom tiše ležím a hledím do nekonečna. Srdce se zastavilo, plíce se zhroutily samy do sebe. Za pár hodin bude i má tělesná teplota zhruba na úrovni okolí.

Takhle skončit, jaká hanba!

---

Ale nezdá se, že bych byl mrtvý.

Zkouším pohnout rukou a docela to jde. Dokonce po chvíli získávám zpátky i ztracený zrak. Chlápka nade mnou to dost udiví. Celý rozklepaný se snaží vytáhnout čakan z mého čela a zasadit s ním další ránu. Marně. Zbraň uvázla hluboko.

Dost mi to vadí. Nebolí to, ale fakt mi to dost vadí. Řekl bych, že mě ten hajzl neskutečně nasral. Vyskakuju na nohy, obracím mu dotěrné hnáty za záda a volnou rukou mu zkroutím krk do polohy, kterou už nerozchodí. Skoro mu ulítla hlava. Do prdele! Kde se ve mně najednou bere tolik síly?! Krev stříká na všechny strany.

Údiv a hněv v mém obličeji pomalu střídá úšklebek šílence.

Pro jistotu si znovu kontroluju nulový pulz a navždycky zastavený dech. Vidím docela slušně. (A když si z ksichtu opláchnu tu šedivě rudou kaši, co se mi vylila z lebky, uvidím nejspíš ještě líp.) Chuť, čich, sluch, hmat – všechno je v pořádku. Jenom bolest, ta je navždycky pryč. Odešla společně s… s čím? Se životem?

Běs to vem. Na hluboké filozofické úvahy teď není čas.

Přicházejí Lovci…

Rozhodným trhnutím vytáhnu čakan z vlastní hlavy, znalecky ho potěžkám a s úsměvem se otočím k pronásledova­telům.

Takže magický preparát zabral. Byl proklatě drahý, u Azathotha, ale vyplatil se. Když mě před měsícem vylosovali jako jednoho z nových aktérů Hry o ruku šlechtičny Eskarné, bylo mi jasné, že nemám šanci to divadlo přežít. Ale teď? Teď se na své šance začínám dívat mnohem optimističtěji! Je ze mě zombík, přátelé. Zasranej zombík! A nejspíš to tady dneska vyhraju.

Myslím, že Hry něco takového už několik století nezažily…

Jako první přibíhá šlachovitý barbar z pouštních oblastí. Děsně řve a je pořádný kus před ostatními. Běží přikrčený, v rukou dlouhé kopí mířící přímo na moje břicho.

Tak teda vítej, specialisto na laparotomii!

Pohotově uskakuju a bleskovým švihem zatínám čakan do jeho zátylku. Barbarova mrtvola ještě chvíli uhání dál za moje záda, ale už si jí nevšímám.

Jsem ve formě. V neuvěřitelně dobré formě.

Chci se nahlas zasmát, ale kupodivu mi zrovna taková blbost dělá problémy. Není se co divit. Zkuste zkolabovanými plícemi rozechvět hlasivky! Ale srát na to. Je třeba se soustředit na jiné věci.

O slovo se hlásí další zákazníci.

A rovnou pět najednou – dva po zuby ozbrojení gladiátoři z Kréty, jeden dlouhán s obouručním mečem (nejspíš rozený Atlantiďan), jeden rozložitý zakrslík se sekerou (podle helmy bych tipoval daleké Ledové ostrovy) a jedna divoženka z pralesů Západního kontinentu, která zaníceně hází nože. Už mi jich pár trčí z hrudníku. Není v tom nic osobního, ale možná proto si ji podám jako první. Má hezké oči – až bude po všem, nesmím na ně zapomenout. Bude to pěkný suvenýr. Čakan jí hladce odpreparuje sanici. Doporučuji konzumovat pouze tekutou stravu.

Ani dlouhán mi nepůsobí zvláštní problémy. Lehký úkrok stranou, jedna tupá rána násadou čakanu do čela a už je plně zaměstnán přemýšlením, jak bez zrcadla poskládat složitou kostěnou skládanku. Naposledy se hloubavě zapotácí a v následující chvíli jsem majitelem jeho zbraně. Hned ji vyzkouším na krku jednoho z gladiátorů. Docela ostrá. Trochu těžkopádná pro jednoruční použití – zpomaluje totiž rychlost ve švihu. Ale ten účinek, radost pohledět! Objevuju v sobě nepoznané – tyhle bronzové hračičky mě začínají fascinovat. Zdá se, že mám nového koníčka. A to jsem nikdy předtím nedržel zbraň v ruce.

Rozložitý zakrslík vypadá docela schopně. V mezičase mi stihl dvakrát zaseknout sekeru do zad. Společně se zbývajícím gladiátorem kolem mě krouží jako mouchy. S pobaveným úšklebkem hraju roli voňavého lejna a čekám na jejich tah. Vyrážejí. Oba najednou, frajeři.

Ale dneska jsem tady největší frajer já. Já, meč a čakan.

Ručičky pracují, kov řinčí a krev stříká. Slušně rozehraná partie. Ve třetím tahu šach-mat.

Těla obou nepřátel masakruju s úplným klidem. Mistři Lovci neprotestují – zdržovat Běžce co nejdéle v Labyrintu je jejich práce. Gladiátora mám nabodnutého na čakan a jeho kolegovi mezitím systematicky osekávám končetiny. Ještě pořád jsem děsně nasraný, ale už mě to pomalu opouští. Ne že bych se dočkal odplaty, ale víte, jak to je – když děláte něco, co vás baví, snadno na chvíli zapomenete na věci, které vás opravdu trápí. A tohle mě baví opravdu moc.

Byl jsem krotký jako holoubek. Ještě dnes ráno, pamatuju si to moc dobře. Ani mouše bych neublížil. Ale smrt vás změní. Začnete se na svět dívat úplně jinýma očima. (Jasně, pokud tu možnost vůbec dostanete.)

Najednou vám stříkající krev, vyhřezlé vnitřnosti a výkřiky agonie přestanou vadit. Hodnoty vašeho dosavadního života vyblednou. Prostě to už máte za sebou. Na ničem kolem vám moc nezáleží. Konečně přišel čas starat se jenom sám o sebe. Uvolnit se.

Ještě před chvílí by mi podobné věci zněly rouhavě. Vážně jsem takový nebyl. Měl jsem zásady, morálku, zodpovědnost, stejně jako všichni. (Nebo aspoň většina.) Ale teď…

Věci se změnily.

Byl jsem člověk – a už nejsem. Jsem to vůbec pořád já?

Odhazuju mrtvolu gladiátora a zvedám lesklý štít jeho kolegy. Je tady sice slabé světlo, ale až na ránu v lebce, čtyři vrhací nože v hrudníku a nesčetné množství ran po celém těle bych řekl, že se můj vzhled moc nezměnil. Pětadvacetiletý chlapík střední postavy, mírně při těle, oválný obličej, černé vousy, dlouhé pískové vlasy… Cítím neuvěřitelnou sílu a čekal bych pletence svalů rýsující se pod bledou pokožkou, ale nic podobného není vidět.

Pouštím štít, dávám si ruce v bok a nonšalantně si prohlížím své dílo. Sedm mrtvol podél celé chodby. (Sebe samozřejmě nepočítám.) Od každé se rozlévá kaluž čerstvé krve a vytváří na nerovné podlaze mapovité obrazce. Ach, samozřejmě – oči té divoženky. Skoro jsem zapomněl. Shýbám se k mrtvole bez čelisti a čakanem provádím jednoduchý chirurgický zákrok, který se odborně nazývá exenteratio bulbi.*) Oči si vkládám do váčku, z něhož jsem právě vysypal peníze. Kazí charakter, a navíc mám pocit, že už je asi nebudu potřebovat.

Co dál?

Podvědomě si protahuju perfektně fungující paže a zamyšleně zírám do stínů před sebou. Někde v dálce jsou slyšet zvuky dalšího boje. Jiný soutěžící, další Lovci. Hry ještě neskončily.

Je na čase stanovit si nové priority. Nový cíl. Kdysi to bylo přežití, ostatně jinak to ani nešlo, ale teď? Teď to vypadá bezpředmětně. Co takhle užít si? Místo přežít, užít si. Ano, to by pravděpodobně asi nejvíc vyhovovalo mé nové podstatě. Jenže čím začít?

Tím, co je po ruce, říkám si vzápětí. Pro dnešek pomstím vlastní smrt a pořádně si to vychutnám! Ďábelský úšklebek.

Takže, máme tady ještě pár Běžců – osm vylosovaných občanů druhé až třetí třídy kromě mě, na každého zhruba tři až sedm Lovců. Bojuje se tvrdě, takže pár účastníků Hry už určitě čuchá k fíkusům zespodu. To máme zhruba čtyřicet až čtyřicet pět zbývajících duší. A jen jeden vylosovaný může vyjít z bran Labyrintu jako vítěz. Myslím, že si to vychutnám.

Bez dalšího váhání se rozbíhám směrem, odkud jsem zaslechl poslední zvuky.

Dneska jsem tady největší frajer já.

Já, meč a čakan.

---

Od hlavy až k patě jsem zalitý čerstvou krví. Ani kapka není moje. Dvaačtyřicet zářezů na rukojeti meče kromě těch prvních sedmi. Do hajzlu, za chvíli nebude kam dělat křížky!

Ale pro tohohle posledního zmrda tam snad ještě místo zbylo.

Běží pár metrů přede mnou a zoufale se snaží dostat k Bráně. Ta už vážně není daleko.

Hanba mu! Chlap jako hora. Před očima mi rozsekal tři černochy, jako by to byli hadroví panáci, a teď si sere na paty! Zmrde, zmrde, zmrde! Postav se mi čelem!

Jestli proběhne Bránou dřív, než ho dostanu, tak dneska oficiálně vyhraje. Na věci to sice nic nemění, protože opuštěním Labyrintu pro mě, na rozdíl od něho, Hry nekončí. Aspoň do chvíle, než najdu Oroitze – toho hajzla, co mě vylosoval. Ale chci, aby můj pozdější nárok na ruku sličné Eskarné byl oprávněný. Chci to dohrát podle pravidel. Jde nejspíš o nostalgickou úchylku, protože na všechny pořadatele Her, včetně atlantského krále, se momentálně můžu vysrat. Chci si tu ruku prostě zasloužit. Jen tak, pro sebe. Budu na ni sice muset sehnat nějaký větší pytel, protože do váčku by se mi už nevešly ani vykostěné prsty, ale to mi dělá ty nejmenší starosti.

Náskok mého posledního rivala se zmenšuje. Ještě kousek, no tak. No… snad teď?

Házím čakan. Stehno! Chlapík letí střemhlav k zemi.

Sakra, mířil jsem do zad! Sílu mám, to jo, ale zručnost jsem zatím kdovíjakou nenabral. Nevadí. Sice se tvrdošíjně plazí dál, ale teď už mi neuteče. Kousek ho předběhnu a čekám, co udělá. Zastavil se. Civí na mě a funí. V očích má směsici hněvu a zoufalství. Rukou si kontroluje zraněnou končetinu. Ránu tam nevidím, ale určitě jsem mu přinejmenším zlomil stehenní kost. Jeho šance jsou i při nejoptimističtějším odhadu nulové. Ale kuráž pořád má. Skřípá zuby a plazí se přímo k mým nohám. Je mi ho trochu líto. Za nic nemůže, vylosovali ho stejně jako mě. Proto dělám milosrdné gesto. Ještě mu dovolím, aby mi mečem probodl břicho, a až pak mu useknu hlavu. Ta letí vzduchem, odráží se od stěny, kutálí se k Bráně a pak ven, na pískem pokrytou podlahu arény, obklopenou vysokými řadami sedadel pro diváky. Úchvatný nástup. Jen málokterý vítěz se dokáže ohlásit takhle efektně. A podle jásotu z přeplněného hlediště je mi jasné, že se to divákům líbí. Nikdy předtím jsem nepocítil opojení z vítězství. (Jako asistent pouličního zubaře jsem neměl moc příležitostí zapojit se do nějakého významného boje. Vlastně jsem se snažil vyhýbat i hospodským rvačkám.) Je to povznášející. Úžasné. Skoro jako orgasmus. Stojíte na hromadě mrtvol a nadšené obecenstvo vám ohlušivě vzdává zaslouženou poctu.

V extázi zvedám ruce a vykračuju si k otvoru před sebou. Zapomínám si dokonce vytáhnout z těla meč, kterým jsem probodnutý skrz naskrz. Zářící slunce se odráží od bílého písku a zaslepuje mi oči, zvyklé na temnotu Labyrintu. Cítím teplo sálající z arény pražící se v poledním žáru. Trochu se mi z toho točí hlava. Je to podobně nepříjemný pocit, jaký jsem měl, když se mi vrah vrtal čakanem v hlavě. Zdá se mi, že se i trochu potácím. Ale vítězné opojení je pořád silné. To přejde, říkám si. Není síly, která by mě zastavila.

„Chyťte ho! Ať se nedostane na světlo!“ slyším najednou za zády a sotva stačím zareagovat.

Stejně je pozdě. Dlouhá tenká šipka se mi zabodává do krku. Je napuštěná něčím, co paralyzuje všechno mé svalstvo. Poprvé od chvíle, kdy jsem prodělal proměnu, si uvědomuju, že pravděpodobně nejsem úplně nezranitelný a nezničitelný. Ze stropu padá síť. Klesající tělo se do ní zamotává a já zase ztrácím vědomí.

Je to už navždycky?

II.

Hluboko pod zemí, ve studené kryptě…

„Neuvěřitelné, medikone, sám jsem překvapen účinky té zelené břečky. Vážně jsem něco takového nečekal.“

„Zabil padesát lidí. Padesát! Za necelou půlhodinu…“

„Ale o to přece nejde. Podívejte se na ty… hm, ,životní‘ funkce! On… nebo spíš To je vrcholem moderní alchymické zombiologie! Dali jsme mu vypít nejnovější extrakt Elixíru a dohnali jsme Bohy. Převezli jsme smrt!“

Lékař jen rozčarovaně vrtí hlavou a tiše hledí na muže v bezvědomí, přivázaného mohutnými popruhy k dlouhému kvádru vytesanému z jednoho kusu ledu.

„No tak, medikone, vzpamatujte se. Jsme tady kvůli práci. Jen do toho.“

„Dobrá,“ povzdechne si vyzvaný a opatrně se naklání nad tělo. „Takže, dech a puls jsou na nulové hodnotě. Můžeme konstatovat exitus. Tělesná teplota je vyrovnaná s okolím, tedy na bodu mrazu – posmrtné vychladnutí proběhlo. I když… těsně poté, co jsme ho vytáhli z Labyrintu, byla vysoko nad normálem. Půl hodiny po usmrcení to sice není nic vysloveně neobvyklého, dokonce při smrti udušením nebo Prokletím rezavého hřebíku to bývá téměř pravidlem, ale obávám se, že tentokrát je příčina jinde. Přehřátí pravděpodobně způsobilo nadměrné svalové zatížení a změny, které ve svalech proběhly. Proběhly po smrti… Probohy, kdybych to neviděl, kdybych neviděl, jak celou dobu pobíhá s dírou v lebce po chodbách, nevěřil bych tomu!“

„Jen klid, felčare, všechno je tak, jak jsme předpokládali.“

„Vám se to řekne. Klid. Vy jste alchem, podobné věci vidíte denně…“

„No, pár zombií jsem už viděl i vyrobil. Ale takovou ještě ne. To vám řeknu. Takovouhle ještě nikdy. Prosím, pokračujte.“

„Och… takže co dál? Rigor mortis. Od proměny už uběhlo šestatřicet hodin. Posmrtná ztuhlost vůbec nepřišla. Nevytvořily se livores mortis – posmrtné skvrny, neproběhla hypostáze, a pokud ano, tak jen v minimální míře. Takže většina krve nám ztuhla v krevním řečišti v nerozpustný kruor ještě před tím, než ho stačila opustit. Co je ale nejzajímavější, tělo tvrdošíjně odolává rozkladu. Tkáně dokonce získaly úžasnou regenerační schopnost. Všechny rány se zahojily. Všechny, včetně té na lebce…“

„To můj Elixír.“

„Samozřejmě, Elixír. Znalosti učenců řádu Velikého Dagona v oblasti živokhemie jsou ovšem stále v plenkách, a tak si jeho skutečné účinky můžu jenom domýšlet. Ale závěry jsou jasné.“

„Poslouchám.“

„Je neuvěřitelně všestranný. Zastavil všechny původní khemické pochody v těle, nahradil je vlastními mekhanismy a ještě si s sebou přináší i energii potřebnou pro jejich chod. Samozřejmě je to jen teorie, ale všechno nasvědčuje pravdivosti mých slov… Jak dlouho vydrží?“

„Předchozí extrakty udržely zombii na nohou zhruba týden, pak je potřeba podat další dávku.“

„Týden. Neuvěřitelné! Tři palce zelené břečky na týden života! Aplikuje se vypitím, je to tak?“

„Byl jste u toho, medikone.“

„No, pravděpodobně je to stejně jedno. Druh aplikace, myslím. Krev už v tomhle těle neproudí, takže se Elixír do tkání rozlévá nejspíše spontánní difuzí. A to chvíli trvá, takže na to nesmíme do budoucna zapomínat. Ale zpět k tomu, o čem jsem začal. Složky nápoje podle všeho kompletně přestavěly kostru, svaly a nervy tohohle chlapíka. Starají se o pevnost skeletu, hladkost kloubních ploch, o práci svalstva, a dokonce i o přenos těch… nervových ruchů! Umožňují téhle soustavě fungovat úplně samostatně. Srdce, plíce, játra, ledviny, celý trávicí trakt. K čemu tomu chlápkovi dneska jsou?“

„K hovnu.“

„Přesně tak. K ničemu. Mimochodem, mohou tato stvoření jíst? Jen tak, pro zábavu?“

„Většinu vyzvrací, případně dostanou běhavku. Jídelníček doporučuji zjednodušit na Elixír a sem tam nějakou vodu. Vždyť víte, bez vody není život.“

„Život… Dobrá, ale co ormony? Tvorba sekretů pro zvlhčování rohovky, sliznic? A stovka jiných podstatných drobností, které mě momentálně nenapadají?“

„Elixír.“

„Myslel jsem si to.“

Za zády diskutujících klapnou dveře. Oba ztuhnou. Po stranách dveří v následujícím okamžiku stojí dva zbrojnoši s píkami a do chladné místnosti pyšně vchází vysoký chlap. Ruce má založené za zády. Nejdříve opatrně přistoupí k ledovému kvádru a nechá majestátní pohled spočinout na muži poznamenaném desítkami ran. Až pak věnuje pozornost dvěma živým.

„Jeho Veličenstvo…“ zašeptají alchem a medikon svorně a ukloní se.

„Takže?“ zahřmí muž.

„Všechno podle plánu, Veličenstvo…“ usmívá se alchem.

„Podle plánu? Už pomalu dva dny tady poskakuješ se svým kumpánem a neděláte nic, jenom brbláte. A ani Bohové vám nerozumí.“

„Sešili jsme ho…“ namítá se sklopenýma očima medikon.

„A jazyk učenců je jediný, kterým jsme schopni se dorozumět,“ chce se bránit alchem.

„Kuš!“ zarazí ho mrazivý hlas. „Kdy se probere? Chceme vědět, kdy ho konečně zase probudíte!“

„Už jen pár testů, pane. Musím si ověřit několik posledních drobností,“ prosí tvůrce Elixíru.

„Neplatíme vás za zasranou vědeckou práci. Máme s ním své úmysly. A kus zmražené mrtvoly je nám na houby!“

„Zítra, už zítra, pane. Chceme si být jistí, že nás ničím nepřekvapí. Je to i ve vašem zájmu. Poznat všechny jeho přednosti i slabiny.“

Vznešený muž hněvivě pohlédne na čaroděje (v jeho očích to čaroděj určitě je), ale vzápětí se uklidní.

„Zítra,“ procedí skrz zuby a pokyne zbrojnošům, aby ho následovali ven.

III.

Je mi zima. I vám by byla, kdybyste leželi zmražení na kusu ledu a nemohli se pohnout. Ale mně to nevadí. Je to trochu nepříjemné, jenže s bolestivostí podobné situace to nemá nic společného. Prostě najednou cítím trochu víc chladu, než jsem kdy v jediném okamžiku cítil. Je to jako nepříjemný pocit, emoce. Ale jen do chvíle, než se s tím vyrovnáte.

Pomalu přicházím k sobě. Fyzicky jsem na tom pořád stejně. Stoprocentně. Ale myslím, že jsem nasraný víc než v kteroukoli chvíli, co si pamatuju. Kromě těch starých věcí mě sere, že si někdo drze dovolil zasáhnout do osudu, který jsem si sám vybral, a pravděpodobně se mi i dál bude snažit do něho plést. Ať už je to, kdo chce, má to spočítané!

Rozeznávám šedou prostornou místnost s jediným vchodem. Nejsou tady žádná okna a na masivních kamenných zdech se třpytí námraza.

Přede mnou stojí tři chlapi. Uprostřed samotný král Atlantidy a po jeho bocích mastičkáři, kteří mi před Hrami prodali kouzelný nápoj. Vidět ty tři pohromadě zaživa, pochopením a strachem se mi roztřesou kolena. Všechno bylo dopředu připravené!

„Můžeš mluvit,“ oznamuje mi medikon.

Otevírám ústa a chci jim všem stručně říct, že jsou synové špinavé čubky, jenže slova nikde.

Nemůžu, vrtím nasraně hlavou.

„Ale můžeš, jen je na to potřeba trochu cviku. Hrudní svaly, bránici i hlasivky ovládat umíš. Tak jen trochu zapracuj plícemi. V první řadě je potřeba znovu je nádechem nafouknout, milý Marvine.“ Marvin. Jak cize mi zní vlastní jméno. Je příliš lidské. Ale momentálně se nad tím nezamýšlím. Věřím tomu parchantovi. Skutečně se pokouším dostat tlaky v hrudníku do takového poměru, abych ze sebe vydal aspoň nějaký zvuk. Něco podobného kašli dokonce po chvíli docela slušně vyluzuju. Už se těším, jak jim v blízké budoucnosti s chutí vynadám.

„No, zatímco se trápíš se svou řečovou vadou, tadyhle vědátoři ti přibližně načrtnou, v jakém srabu jsi,“ ušklíbá se král. Bolestivé šťouchnutí přiměje alchema ke slovu.

„Ehm. Je z tebe zombie.“

Zoufale obracím oči a pokračuju v dechovém cvičení.

„Jasně, oh, jasně… To už samozřejmě víš. O co půjde, jsme ti naznačili, už když jsi od nás kupoval Elixír. Ehm… no, kouzelný nápoj, tu…“

Vražedným zábleskem v očích mu naznačuju, že jsem sice mrtvý, ale ne debilní. Tak ať to zkrátí!

„Nemáš proč se zlobit,“ pokračuje mistr alchymie s hlubokým nádechem, „na rizika jsme tě upozornili. Šel jsi do toho dobrovolně… No. To teď není důležité. Po smrti došlo ve tvém těle vlivem Elixíru k několika změnám. K lepšímu, řekl bych, vzhledem k tomu, že už jsi mohl ležet tuhý jako špalek na hřbitově. He, oh, no… podrobnosti vynechme. Ale nebude tomu tak navěky. Bohužel. Účinek nápoje trvá zhruba týden. Pak je potřeba dávku obnovit. Obnovit, nebo…“

„Nebo půjdeš nohama napřed tam, kam patříš!“ dokončí král.

Je to strach, co mi právě sevřelo hrdlo? Všichni to zpozorovali. Takže předtucha se naplnila. Opravdu nejsem nezničitelný.

„Žádné obavy,“ usmívá se Jeho Veličenstvo, „tadyhle mastičkář ti navařil dva plné sudy té zelené břečky. Dost na dobrých šedesát let života. Ale! Každou kapku jsme zaplatili my. A že shánění přísad do toho humusu nebylo zrovna nejlevnější, ti určitě vysvětlovat nemusíme. Budeš si to muset zasloužit.“

Mračím se a srším zlostí.

„Ale no tak, no tak. Budoucí partnerství vyžaduje pozitivnější přístup z obou stran. My máme sudy, ty máš příležitost. Jsi perfektní mašinka na zabíjení a v našich budoucích plánech je pro podobně nadaného jedince práce až až.“

Při zaznění slova práce se mi bezděky zvedá žaludek.

„Potřebuješ sice ještě nějaký ten trénink, abychom tě pokaždé nemuseli zmrazovat a zašívat, ale naši šermíři se o to v krátkém čase postarají. Jsi jediný z osmi zbabělců, co si Elixír koupili, u koho skutečně zabral. Doufali jsme v někoho většího a svalnatějšího, ale vlastně je to jedno. Po zkušenosti z Labyrintu jsme přesvědčeni, že budeš víc než dobrý i ty.“

Široký úsměv v králově obličeji mě přivádí k šílenství.

„Máš samozřejmě možnost odmítnout,“ dodává ten parchant, švihácky se obrací na patě a odchází.

Zuřivě kašlu jeho směrem. Směje se a pobaveně za sebou zavírá dveře.

Kurva, chtěl jsem říct, kurva!

---

Je noc. Sedím na ochozu pod hradbami, které obklopují centrální pahorek s palácem, a dívám se na měsíc. Přes den nemůžu ven. Slunce příliš škodí mé pleti a podstatně zkracuje účinek kouzelného nápoje. Vůbec, cítím se na přímém světle jako praštěný palicí. Ale co je nejpodstatnější, den neposkytuje vhodné prostředí pro mou práci.

To jsem teda dopadl – zaměstnaný zombík. No co, když chce jeden existovat i po smrti, musí se přizpůsobit systému. Hrát něčí hru. Starou dobrou hru s názvem – žij a přežij. Ne tu o ruku sličné dámy. (Eskarné má stejně ošklivé tlapy, viděl jsem je zblízka.)

Jsem si jistý, že starý Marvin – i když to nebyl žádný hrdina – by na královu nabídku odsekl jednoznačné ne. Prostě by se nedokázal smířit s tím, že podmínkou jeho vlastního přežití je nutnost zabít někoho jiného. A vy byste mu zatleskali. Takoví jsou lidé. (Teda kromě některých psychopatů.)

Věřte, nevěřte, mé nové já to taky netěší. (Dobře, určité vzrušení – řekněme lovecké – mi to přináší, ale rozhodně se nevyžívám v tom, že můžu lidem brát to nejcennější, co mají. Zase taková zrůda nejsem.) Ale pro mé srdce, zmrzlé v nekonečné systole, je jaksi mnohem jednodušší se s tímhle dilematem vypořádat. Prostě chci žít. Ať to stojí, co to stojí. I když mě možná nečeká víc než trapná parodie skutečného bytí.

„Kolik je hodin? Marš domů!“ okřikuju špinavého kluka potulujícího se v tuhle pozdní hodinu po ulici. Žádní svědkové. Zaměstnavatel si to nepřeje. Kluk konečně spatří můj stín a vyděšeně bere do zaječích.

Hlas už mi docela slušně funguje, všímáte si? (Je sice poněkud nezdravě nakřáplý, ale ono se to vlastně hodí.) A ne jenom hlas. Obratně zatočím dlouhým bronzovým mečem.

Dnes je na řadě Oroitz. Smrad Oroitz, který mě vylosoval. To si teda vychutnám. Vlastně se na to těším od chvíle, kdy jsem nastoupil do služby.

No prosím, už ho i slyším. Teda aspoň zvuk kroků jeho doprovodu na městské dlažbě. Blíží se po ulici vedoucí od královského přístavu. Obvyklá sestava, dva sluhové nesoucí nosítka a čtyři ozbrojení strážci. Brnkačka. Skoro nuda. Kde jsou zlatí Lovci z Labyrintu…

Seskakuju z římsy, sundávám z hlavy kapuci a upravuju si výstroj. Prohlížím se přitom ve žlabu, ze kterého pijí krávy. Vypadám docela dobře. Elixír očividně spálil přebytečné špeky. Všechny stehy jsem si ještě nespočítal (vždycky mi vyjde jiné číslo), ale v měsíčním světle taky vypadají docela sexy. Ránu na hlavě mi zakrývá široká železná čelenka s exotickým (možná chetitským) ornamentem. Vybral jsem si ji v královském zbrojním skladu stejně jako zbytek oblečení – kovaný hrudní štít a tuniku z vyčiněné krokodýlí kůže.

Pohladím bronzovou krabičku se třemi flakonky Elixíru, kterou mám pevně připoutanou k opasku – pohotovostní zásoba pro případ nějaké nepředvídané situace, kromě meče tasím i čakan a uvolněným krokem vyrážím proti skupině.

Lidé reagují spontánně. A i když si to neuvědomují, vždycky skoro stejně. Scénku, která se mi odehrává před očima, jsem už viděl mockrát. Osobní stráž bleskově sahá po zbraních a vlastními těly vytváří hradbu před rozbitými nosítky ležícími na zemi, kam je upustili sluhové, kteří byli jako jediní dost duchapřítomní a vzali nohy na ramena.

Ochranky cvičí kdejaké zkrachovalé firmy. Špatně, strašně špatně. Přes den studuju taktiku boje, ale s těmihle naverbovanými pouličními rváči se nevyplatí rozehrávat ani nejjednodušší partii. Zase z toho bude starý dobrý masakr.

Zastavuju se rozkročený sotva dva metry před nimi a pozoruju je. Vypadají nejistě. Pověsti o neznámém násilníkovi se rychle rozšířily.

Vyrážím do útoku, dřív než si to rozmyslí a rozutečou se na všechny strany. Prvnímu, který mi přijde do rány, zatínám přes záda čakan do lopatky a roztočím ho směrem od sebe, aby mi nepřekážel. Mečem mezitím šermuju s kumpánem po jeho boku. Po pátém střetu mu zbraň vypadává z rozklepaných rukou. Je mi do pláče. Oni toho hulibrka nenaučili ani pořádně držet rukojeť! Zklamaně mu roztříštím lebku plochou stranou čepele. Nezaslouží si zemřít chlapskou smrtí.

Na jeho místě je vzápětí tmavý chlapík s páskou přes oko. Tohle už je jiný korbel piva. Rychlý jako blesk a kluzký jako ryba. Štít má vždycky ve správné poloze a hrotem krátkého mečíku mi každou chvíli lechtá hrudní plát. Pořádným trhnutím se zbavuju nešťastníka, kterého jsem do téhle chvíle fixoval čakanem, a uvolňuju si tak obě ruce. (Nejspíš jsem mu při tom zlomil vaz, protože najednou přestal řvát a leží nehybně rozplácnutý na dlažbě.) Ale to už se plně věnuju svému pirátovi. A ten mi dává zabrat! Podcenil jsem je, sráče! Hleďme, jaký skvost mezi sebou schovávali. Mám chuť podívat se mu pořádně na zoubek. Ať sleduje tohle. Říkám tomu „nezastavitelný obouruční meč ve švihu z otočky“. Oddělená vrchní polovina jeho hlavy mi uznalým poklepáním po hladkých kamenech dává za pravdu – velmi výstižný název. A zoubky na čelisti se samy nabízejí k prohlídce. Čtyřka vlevo dole – ošklivý kaz, obě šestky na extrakci, všude silná vrstva zubního kamene.

Schopný chlapík, ale ubohá ústní hygiena.

Takže už nám zbyl jenom kapitán. (Samozřejmě, kapitán opouští nosítka vždycky jako poslední.) Bojuje docela školeně, ale bez špetky talentu. Skoro jako já. Jenže má svaly normálního chlapa a já sílu mimořádně vydařeného zombíka. Po osmém střetu klesá s rozpáraným břichem, zvrací a dusí se vlastní krví. Chvíli netečně sleduju jeho bolestivý odchod na druhou stranu a pak konečně přistupuju k nosítkům.

Oroitz sedí na jejich zbytcích, celý se klepe a ohromeně civí na jatka před sebou. Má zpocený obličej a v očích mu vidím hrůzu. Rozumím, mnoha zákazníkům se zdá být mé chování zvrácené. Když to jednou rozjedu, nejdu zastavit. Prostě se ve mně probudí šílenec, kterého jsem potkal v Labyrintu. A ten se nad svými činy moc nezamýšlí. Prostě si dělá, co se mu zlíbí. (Jo, někdy i hodně ujetý věci.)

Usmívám se, přátelsky Oroitze poplácávám po tvářích a ukazuju mu, aby si lehl obličejem k zemi.

„N-neprozradil j-jsem,“ zajíká se, ale poslušně vyplní můj příkaz.

Neprozradil, ale mohl bys, zašklebím se. Kromě toho, nejde jen o zachování tajemství týkajícího se královy nové tajné zbraně. Tohle je osobní.

Nechávám ho, ať se uvelebí na hrbolaté dlažbě. Pak vyskočím a těžkými okovanými sandály mu přistanu na hlavě. Lebka udělá nenapodobitelné Puk. Takovou hudbu nedostanete ze žádných ořechů. Ještě chvíli poskakuju, jen tak pro radost z pohybu. Když mě to přestane bavit, vytáhnu z kapsy u suknice složený pytel, useknu mrtvole ruku, která mě kdysi vylosovala, a schovávám ji uvnitř. Suvenýr číslo jedna do mé sbírky. Konečně!

---

V Královském městě je ticho. Spokojeně kráčím s pytlem přehozeným přes rameno k paláci. Hřeje mě zadostiučinění, ale události, které se před chvílí odehrály, už jsou pro mě pasé. Nikdy nepřemýšlím o obětech. Před ani po činu. Ať už to byl Oroitz nebo kdokoli jiný. Proč musejí zemřít zrovna oni? Jakou důležitost má jejich smrt pro mého pána? Nezajímá mě to. Je to politika. Boj o moc. A já na politiku seru.

Starám se o sebe, o svou dávku kouzelného nápoje, o chlazení a větrání ve své komnatě, o čistotu na poličkách se suvenýry, o lesk vlastní zbroje. Hodně čtu a cvičím. Filozofuju s medikonem, šňupu s alchemem. Učím se hrát na různé hudební nástroje a maluju. Nepotřebuju spát, takže mám celé dny jen na zábavu. Občas si samozřejmě zdřímnu, šetří to spotřebu Elixíru. Ale toho je zatím pořád dost. Nikomu si ani slůvkem nestěžuju…

Každý flakonek si ale musím poctivě odpracovat, a to mě štve. Hodně. O práci samotnou nejde, na tu jsem si prostě zvykl. Jenže vědomí, že nejsem úplně svobodný a nezávislý, ve mně vyvolává pocit, že se vůbec nic nezměnilo. Všechno je to jako za mého starého života. Systém, pravidla, Hra.

Je vůbec úniku?

Král si na mě dává pozor a existuje možnost, že jen co pro něj přestanu být užitečný, zbaví se mě. I když se spíš zdá, že mé služby by byly k nezaplacení pro celé následující generace podobných vladařů.

Navzdory tomu pomalu pracuju na plánu útěku. Nejtěžší bude vypátrat, kde jsou sudy, a dostat je na bezpečné místo, které znám pro změnu jenom já. Taky je tady možnost unést alchema, který by mi mohl vyrobit vlastní zásoby kouzelného nápoje. Nikdy ale u sebe nemám víc než tři flakonky Elixíru. Tři týdny života. Bude to stačit? A nebo mám zabít krále? On je tady jediný větší frajer, než jsem já.

Nevím. To ukáže čas.

Věřím, že jednou budu definitivním pánem svého osudu. Já a kromě mě nikdo jiný.

Takže slyšte toho, kdo právě rázným krokem vstupuje na scénu dějin!

Nesmrtelný Marvin!

Jeho meč…

A čakan!

---

*) První a poslední poznámka pod čarou: Překladatel svitků od Nemrtvého moře prosí čtenáře, kteří se vyznají v historických souvislostech, aby se nepozastavovali nad některými zjevnými anachronismy (jako je například používání latiny) v textu. Přestože to tak nevypadá, jsou na místě. Víceméně.

(Povídka byla původně vydána v časopise Pevnost č. 2008/06. Nakladatel děkuje za poskytnutí svolení k elektronickému šíření.)