Závod

Nazdárek. Přišel jsem vám povídat o letošním závodě. Mám pocit, že by vás to mohlo zajímat. Pokud ne, smůla. Stejně jste příliš zvědaví, než abyste přestali číst.
Pravidla jsou složitá, zato se občas nemusí dodržovat. Prostě se vybere místo kdekoli ve vesmíru, kde žijí bytosti s vlastním vědomím, a zbytek je na závodnících. Hádáte správně, tentokrát jsme zvolili Zemi, konkrétně hezoučkou studentskou ubytovnu v jednom větším městě.
Co jsem zač? Bohužel se ve vašem jazyce nevyskytuje slovo rvnqu, takže se budu muset spokojit s trochu nepřesným označením démon. Pokud ale potkáte nějakého skutečného démona (Jak ho poznáte? Hloupá otázka. Démona poznáte, až už je pozdě, samozřejmě. Copak vážně nic nevíte?), raději se o nás nezmiňujte. Nemají nás rádi.
Zpátky k věci. Začátek závodu jsme stanovili na půlnoc. Bez trochy romantiky by to nebylo ono. Jsme umělci, ne nějací kvílející gremlini, co jenom tak pošlou k zemi letadlo plné lidí. Katastrofa bez předtuch a spousty strachu za nic nestojí.
Ale to už jsem zase odběhl od tématu (budete si muset zvykat). Celkem nás démonů přistálo před vchodem do onoho internátu pět. To je nešťastné číslo, takže lvf si musel podřezat žíly a s řevem vyběhnout do noci. Pak jsme zbyli čtyři, což už je mnohem lepší počet.
(Vy jste neviděli v ulicích Hradce Králové v poslední době pobíhat pištící, asi metr vysoký chumáč chapadel se třema očima na šťopkách? Opravdu ne? Kam jste dali oči, lidi!)
(Ne, vážně. Obvykle nás nikdo nevidí a neslyší. Jenom kouzelníci, proroci a podobní podivíni si občas něčeho všimnou. Ale nebojte, většinou se nám neodváží ublížit. Naposledy mě vymítali před asi tisícem let. A zvorali to.)
Probublali jsme pod zamčeným vchodem a začali se plazit po schodech k pokojům. To už jsme se rozptýlili po celé budově.
Zastavil jsem se přede dveřmi číslo 729. Nezaklepal jsem. Nepotřeboval jsem to.
Uvnitř spalo pět mladíků, dva na palandě v jednom pokojíku a tři v druhém. Zvolil jsem si toho na palandě dole. Hnědé vlasy, střední postava, docela svalovec. Vyhoupl jsem se k jeho hlavě. Nezaklepal jsem. Nepotřeboval jsem to.
Moje chapadla obkroužila jeho lebku a bezbolestně pronikla dovnitř. Usadil jsem se svému nositeli hezky za krkem, abych měl lepší výhled.
Každý hlupák umí rozpoutat vražedné šílenství. My jsme fajnšmekři. Jenom na té vaší Zemi umírají denně z nesmyslných příčin tisíce lidí. Na nikoho neudělá dojem jeden trapný masový vrah. A čtyři masoví vrazi už teprv ne. Nejstrašnější je, když člověk najednou zjistí, že ten, kdo dělá hrozné věci, není někdo z fotky v novinách, ale on sám. Ne záhadný maniak ale Ambrož Vyčítal, obyčejný šestnáctiletý učeň.
Ale i to nejstrašnější může být ještě o trochu horší.

Všechno začalo vcelku nevinně. Nejdřív trocha nočních můr. Do rána je stejně zapomene…
Utíká dlouhou chodbou a nemůže doběhnout na konec. Něco mu šustí za zády. Neodvažuje se ohlédnout. Utíká…
Otevřel poštovní schránku a zuby uvnitř se mu zakously do dlaně…
Spáčovy prsty křečovitě stiskly deku, jako by se zoufale potřebovaly něčeho zachytit. Ve snech zatím probíhal masakr jeho rodiny.
A další sny. Plná noc snů. Nedovolil jsem mu procitnout.

Ráno začínalo ve čtyři hodiny. Ambrožovi kamarádi ještě spali. Nejsme žádní exhibicionisté, nepotřebujeme více diváků, než je nezbytně nutné.
To byla hrozná noc. Musím se trochu protáhnout, stejně už neusnu.
Potichu se vyplížil z postele, převlékl se, opatrně odemkl a vyšel na chodbu. Samozřejmě, že celou dobu měl na krku mě — doslova.
Jakoby náhodou zamířil po schodišti nahoru. O pár minut později dorazil ke dveřím na střechu. Šikovný chlapec.
„Zatraceně, zapomněl jsem si klíče,“ zamumlal zpitomnělý Ambrož.
Podsouvat myšlenky je tak snadné.
Brožík se napřáhl a praštil do laciné dřevotřísky, ze které byly dveře vyrobeny. Pěst prošla skrz. A ještě jeden úder…
O deset ran pěstí a něco dlouhých krvácejících šrámů později to zámek vzdal. Brožík strčil do dveří a vykročil ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Jak máchl rukou, ukáplo pár hustých červených kapek na podlahu.
Internát se pyšnil (jako všechny podobné krychlové budovy) rovnou střechou. Kus od okraje už čekal swkti a jeho nosič. Vybral si obtloustlého mladíka s vlasy nabarvenými na zeleno.
Brožík mu zamával: „Nazdar, Davide.“
„Čau, Amíku. Sorry, že jsem ti neotevřel. Neslyšel jsem klepání.“
„To je v pohodě.“
Chvíli stáli a dívali se na ranní město. Ode dveří se ozvaly kroky. Brožík se zvědavě otočil.
„Čau,“ zamávala na nás asi tak šestnáctiletá holka. Nevýrazná. Takové lidi potkává Brožík denně stokrát. Pokusila se trochu vylepšit svůj vzhled spletením černých vlasů do stovek dredů, ale nic moc to nebylo. Vždycky jsem věděl, že ebq má mizerný vkus.
„Ahoj, Jano,“ kývl na ni David.
„Ahoj.“
Jana přešla k okraji střechy, přelezla zábradlí a chvíli balancovala nad hlubinou. Byli jsme v desátém patře.
„Jano! Pojď zpátky, prosím.“
Zjistil jsem, že Brožík trpí závratěmi.
„No tak. Klid. Je to jenom trocha gymnastiky. Stejně bys mě chytil, kdybych padala, co?“
Ebq opravdu nezná míru. Co si myslí, že získá, když bude Brožíka svádět? No, ať se snaží. Nechal jsem věcem volný průběh.
Brožíkův hlas se třásl: „Vždyť spadneš!“
Nemůžu dovolit, aby se jí něco stalo. Proč David nic neřekne?!
Jana ohrnula nos a kysele prohlásila: „Tak jo. Zachránil jsi mi život, hrdino.“
Jak říkám: mizerný vkus. Vůbec by mě nemrzelo, kdyby se ebq zřítil dolů. Ne, netěšte se: něco takového nás nezabije. Ale neměl by nárok na nového nosiče až do konce závodu, což by také stálo za to. Jana však hbitě přelezla zpět bez nejmenší nehody. Tak příště.
Čekali jsme ještě tak čtvrt hodiny, ale twnfh se neobjevil. Začátečník pitomý. Zapomněl, že je slušnost se před závodem představit?
(Jak vidíte, nemám své kolegy zrovna moc v lásce. Vlastně je považuji za nablblé idioty. No a co? Nemusím přece šířit kosmickou lásku všude, kam přijdu — od toho jsou tady malí zelení mužíčci.)
Když se twnfh neuráčil přijít, nedá se nic dělat. Trojice lidí se pomalu otočila a pozvolna se vydala zpátky ke dveřím.
„Už musím jít. Tak večer,“ rozloučil se David.
Brožík kývl.
„Večer. Večer. Večer…“ šeptal.
Ten člověk je opravdu blázen, co?
„Mějte se!“ křikla Jana, pádíc po schodech dolů.
Navedl jsem Brožíka zpátky do pokoje. Hodiny na chodbě ukazovaly za tři minuty pět. Čas vrátit se do postele.

V půl sedmé nás vzbudilo hlášení z rozhlasu. Rozcvička. Zdálo se, že Brožík už je na rozhlas vycvičený jako pes: jakmile to zachrastilo, už otevíral oči a lezl z postele.
Spal jsem nějak špatně.
Překvapeně se podíval na svou ruku.
Co to bylo? Mám pocit… Ne, něco se mi zdálo. Musel jsem se praštit o zeď.
Nebyl jsem si jistý, jestli Brožík tomuhle vysvětlení uvěřil, ale co na tom sejde. Chtěl věřit. Normální lidé přece nerozbíjejí bez jakéhokoli důvodu dveře.
Nechal jsem ho, ať projde každodenním cyklem hygieny, oblékání a snídaně. Jenom sem tam jsem podstrčil nějakou nevinnou myšlenku.
„Děkuji,“ zamumlal Brožík při vracení talířů ze snídaně. Tlustá kuchařka se na něho ani nepodívala.
Co by se stalo, kdybych ti jednu vrazil? Všimla by sis mě pak aspoň na chvíli?
Co mě to napadá? Nějak se cítím nesvůj…

Jsem v pohodě, nic se neděje…

Prostě jsem měl mizernou noc.

Strašně rád bych to tady roztřískal na kousíčky.

Brožík se učil na automechanika ve škole kousek od internátu. Moc se mu tam nelíbilo, jenže chtěl udělat radost rodičům, tak pokračoval v učení. Hluboko uvnitř jeho duše tak ale vznikla prasklina. Pomalu jsem ji rozšiřoval.

„Vyčítale, co se ti stalo s rukou?“
„Nic, pane mistře. Přivřel jsem si ji do dveří.“

„Co ti je, Amíku?“
„Nesnáším je.“
„Koho?“
„To nic. Nikoho. Všechny.“

Den líně plynul.

„Vyčítale, na co máš tu letlampu?“
„Já… copak nebudeme opalovat nátěry?“
„Ne, to jsme dělali minulý týden.“
„Opravdu?“

Nic se nedělo. Skoro. Záleží na úhlu pohledu. Z úhlu pohledu za Brožíkovým krkem se všechno vyvíjelo velice dobře. Dokonce jsem zahlédl twnfg, který se vezl na internátním vrátném, takovém čilém stařečkovi okolo šedesátky.
Odpoledne patřilo nicnedělání a přemýšlení. Dolaďoval jsem poslední detaily.

Co se to se mnou děje, zatraceně? Zbláznil jsem se?
Z čeho mám to zranění?
Nevím! Sakra!
Měl bych jít k doktorovi. Ale bojím se.

Strávil hodiny a hodiny zíráním na svou poškrábanou ruku. Zranění si neošetřil. Krvavé pruhy vypadaly strašidelně.

Co to říkal David? Dneska večer? Kdybych nepřišel, bylo by jim to divné. Považovali by mě za blázna. Nesmím na to zapomenout.

Vnitřní monology se táhly dál a dál. Bylo to ještě o chlup horší než noční můry z Brožíkových snů. Tohle totiž bylo skutečné.
Abyste si nemysleli: měl jsem s tím spoustu práce, na něco takového je třeba stovek let zkušenosti, jinak se situace doslova vymkne z chapadel.
Po večeři jsme se jakoby náhodou sešli před hlavním vchodem. Stáli jsme pod chorobně veselými plakáty o vodáckých zájezdech a pod průběžnými výsledky soutěže v uklízení pokojů. Pokud někdo z našich nositelů měl nějaké zbytky příčetnosti, nechutně optimistická výzdoba je určitě dorazila.
Nikde jsem neviděl twnfg, ale ani mi moc nechyběl. Kdo pozdě chodí…
„Nepůjdeme do města?“ navrhla Jana. Oční stíny měla ošklivě rozmazané.
Ozval se mumlavý souhlas.
Ale nešli jsme do města. Ne tak docela.
„Hele vole, nechceš nám ukázat ty auta, co na nich furt pracujete? Slíbils to.“
„Nevzpomínám si…“
„Má pravdu, Amíku,“ přitakala Jana.
„Tak jo.“
Tři postavy přešly v šerosvitu lamp od internátu k učilišti. Brožík je vedl dozadu ke garážím. Jak se vzdalovali od internátu, náhodných chodců ubývalo, až nakonec zůstali mladí sami. Jen tři učni a plechová vrata od garáží.
Jana vykopla zámek. Kdo neviděl, neuvěří, kolik toho lidské tělo zvládne. Bohužel její noha už asi nikdy nebude jako předtím. Smůla, holka.
„Tak mě napadá…“
„Povídej, Davide.“
„Co takhle se trochu projet?“
Závod v autech. To by bylo stylové. S hromadnou havárií na konci a ohromným požárem, samozřejmě. Možná bychom s sebou mohli vzít i pár chodců…
Brožík nezklamal: „Do háje. Kašlu na všechno. Vo co, že budu první u nádraží?“
V garáži na nás čekal twnfg a jeho vrátný. Smůla byla, že twnfg se zmítal v posledním tažení na zemi. Ten vousatý dědek ho porazil. Vrátný musel mít mozek pevný jako ocelový ořech.
„Zůstaňte, kde jste! Už jsem zavolal policii.“
Ze staříka sálala duchovní moc. Jenomže neměl zbraň a nás bylo víc. Včera by se asi ti tři dali na útěk. Před pár hodinami by zavyli a roztrhali by starého muže na kusy. Teď už oba mladíci i ta holka jenom tiše přiskočili k vrátnému a chladnokrevně ho uškrtili.
Povídejte mi o tom, že protikladem člověka je nemyslící zvíře. Ale raději mi to nepovídejte moc zblízka, nebo vám ukážu, jak šeredně se mýlíte.
Dědulovo tělo ztěžka dopadlo na zem. Ještě se trochu klepalo.
„Jsme mrtví,“ konstatoval Brožík.
Přikývli. Jak se tomu říká v náboženství? Zjevená pravda?
V dálce se ozvala siréna.
„Tak se aspoň projedem, ať není nuda. Nenávidím ty nudný hodiny, kdy se nic neděje. Vsadím se, že první u nádraží budu JÁ,“ vyhrkl David.
„To tak! Tahle ženská vám ještě ukáže,“ chytila se toho Jana.
Brožík jenom přikývl: „Fajn.“
Vloupat se do tří aut nepředstavovalo s nástroji, co jsme v garáži našli, vůbec žádný problém.
„Policie! Zůstaňte, kde jste!“ zařval někdo u dveří. Proti světlému pozadí ulice se rýsovala silueta strážníka. Měl by být opatrnější, když zatýká nebezpečné šílence.
Motory tří Favoritů nastartovaly.
Musíš být první. Musíš být první. Musíš být první. Musíš být první. Musíš být první. Na ničem jiném nezáleží.
Neopatrný policajt křičel navzdory burácení motorů dál: „Tady je policie! Jménem zákona…“ zbytek jsem neslyšel. Auta vyrazila vpřed ve víru rychlosti, vášně, touhy po vítězství a touhy po destrukci světa.
Pak se bezvládné tělo vrátného najednou postavilo na nohy. Neptejte se mě, jak to přežil.
Skrčil se, skočil, proletěl předním sklem a serval swkti z Davidovy hlavy. Démon kvičel, když ho ten dědula drtil v rukou. Stařec i umírající swkti vyletěli ven zadním oknem a dopadli na beton.
Kdyby bylo takových lidí na Zemi víc, nikdo by mě sem nedostal. Už nikdy.
V překvapení jsem přestal dávat pozor na Ambrože. Vyděšený mladík si v jediném momentu uvědomil, co všechno udělal. Strhl řízení stranou a narazil do zdi garáže. Proletěli jsme ven. Favorit se ještě chvíli kutálel po střeše. Když se zastavil, zjistil jsem, že Ambrož si zlámal vaz.
Opustil jsem svého hostitele a pohlédl ke garáži. Uvnitř se ozýval rachot. Nevím, co se tam dělo. Možná, že i Jana se vzbouřila. Možná, že ten stařec přežil a zabil ebq. Možná. Ale ruku do ohně bych za to nedal. Ani Ambrožovu ani ničí jinou. Tenhle závod se nevydařil.
Pak vyšel ven David, vedený v poutech tím neopatrným policajtem.
Teď něco říká.
„… Jana je taky mrtvá. Co se to stalo? Co se to proboha stalo? Co se to proboha stalo?“

KONEC