Zapomenout na Nehru

Zpráva z tisku: Čtyři mladí lidé ve věku mezi 16 až 19 lety byli nalezeni v kritickém stavu v panelovém bytě na pražském sídlišti Lužiny. Dva z nich byli převezeni do nemocnice, u zbývajících dvou mohl lékař už jen konstatovat smrt. Policie sice vyhlásila na případ informační embargo, podle zdrojů blízkých Fakultní nemocnici Motol však nebyly na žádném ze čtyř postižených nalezeny jakékoliv známky násilí či jiného poškození. Příčinu smrti neodhalil ani krevní rozbor. Dva přeživší se dosud nacházejí v kataleptickém stavu. Kdy a zda vůbec budou schopni vypovídat, není zatím jasné.

Nejkratší cesta do Vršovce se táhla mělkou úžlabinou při okraji lesa. Při okraji Orenbitského hvozdu, aby bylo jasno.
Jacek přitáhl koni uzdu a zamručel mu do ucha chlácholivé “No tak, malý, v klidu…” Popravdě řečeno, uklidnit potřeboval především on. Protože Orenbitský hvozd…
On sám si vybral tuhle cestu a taky si za to už stihl několikrát v duchu vynadat. Orenbitský hvozd byl tabu. Tudy nejezdily kupecké karavany. Vyhýbaly se mu i vojenské oddíly. Zatím. A dokonce i báby kořenářky si raději zašly, než by překročily jeho hranice.
Orenbitský hvozd. Poslední nepodrobené území Žen – Stromů. Dryád, jak se jim říkalo v obecné řeči. Svobodných bytostí s vražedně přesnými luky a nadlidskou schopností ukrýt se mezi větvovím tak, aby je ani jediný lísteček neprozradil. A ovšem s kohortou spojenců ještě horších než ony samy. Horších než zlé sny.
V Orenbitském hvozdu se Jacek nemusel bát družin lapků a loupeživých band, které jinak terorizovaly každou cestu mezi Zlatou a Vršovcem. Po těch, kteří se sem kdysi odhodlali vstoupit, zůstala jen památka. Věčná památka: vybělené lebky vpletené do proutěných hradeb samotného Sirem-tai, Nejvyššího hradiště.
Musím je varovat. Musím je přece varovat. Ta síla, která se teď šikuje na hranicí jejich hvozdu, je příliš velká. Musejí dostat šanci uhájit svou zem.
Jacek si povzdychl a pobídl koně. A musím vidět Ji. Musím Ji poznat. Paní. Přece si neposkvrní ruce krví nevinného…
“Ani o krok blíž!” Opeřený šíp se zaryl do kmene buku těsně vedle levého ramene.
Pověsti nelhaly. I poslední ze strážkyň byla krásná. Krásnější než všechny lidské dívky, které Jacek za svůj život stihl poznat. (Dokonce krásnější, než Iška z Roztrženého podvazku, povzdechl si v duchu.)
A nelítostná: Nepochyboval, že kdyby udělal byť jen jediný krok navíc, šíp opíše přesnější dráhu.

Nevědí, že jsem vzhůru. Nevědí, že můžu zpátky. A nepůjdu! To je fór, páni doktoři! Perete se tady o každý mý mizerný nadechnutí, a já vám přitom na vaši péči seru. Nechte mě ležet a krmte mě hadičkama. Nic víc.
Já totiž s nehru už nechci mít nic společného. Vůbec nic. Nikdy. Mohla bych koneckonců strhnout most, ale proč? Co mi to udělá, jednou za čas se podívat, co mi ten váš báječnej reálnej svět nabízí?
Nehru. Takhle jsme si to nazvali kdysi s bráchou. Bylo mi tehdy deset, možná jedenáct, Tomášovi osm let. Nehru bylo všechno, co jsme nechtěli. Všechno, co se nám zajídalo. Všechno, co bylo zbytečný. A co jsme přesto museli. Nehru byla nervózní učitelka pomrkávající pod brýlemi. Nehru byli uječení spolužáci se svými úúúžasnými počítačovými udělátky. Nehru byla máti, když nás v neděli nutila oblíct parádní šatičky a zahrát před babičkou etudu Šťastná rodinka. (No ano, i k takovým věcem na sklonku dvacátého století dochází, to jste nevěděli?)
Každou chvíli se jeden z nás plácnul do stehna a vyslal tak signál Já už nehru. Sice to nepomohlo, ale aspoň jsme oba věděli, že v tom nejsme sami.
Problém byl v tom, že těch mých Nehru bylo víc. Mnohem víc.
Nehru byla má kojenecká obrna a její následek: špatně použitelné nohy, kvůli kterým jsem nemohla chodit jinak než jako ochrnutá kačena. Navíc s berlí. Nehru byl samozřejmě zadek, který mi z nedostatku pohybu zákonitě narostl. Nehru byly všechny ty spolužačky, které pořádaly dýchánky u McDonalda – beze mě. Později byly Nehru pro mě nedostupné výlety do Šárky s prvním pokoutním ochutnáváním alkoholu (a zřejmě i trávy) ve třinácti. Nehru byla i ta diskotéka, kterou jsem si prosadila proti vůli máti a ze který jsem potupně brečky utekla, když jsem za sebou uslyšela první “káč káč, ga ga ga…”
A tak zatímco brácha přicházel s věkem stále více věcem patřícím původně pod Nehru na chuť, já si musela vystačit sama. Leda s knížkama. A se svýma fantaziema. Ty mi nemohl vzít nikdo.
O té další možnosti, kterou jsem měla, jsem sice věděla, ale raději jsem o ní ani nepřemýšlela. Nechtěla jsem nikomu ublížit. Tenkrát ještě ne.

Šátek, kterým mu zavázaly oči, škrábal a lýčený provaz dřel do zápěstí. Neskončil ale s opeřeným šípem v srdci na dně Rokytu. Zatím ne. Mohl si gratulovat.
Hrubé jako šátek byly i ruce, které mu ho zavazovaly. Dryády nemají pochopení pro ženské finesy, zjemňující krémy z jeseteřích jater a mastičky proti vráskám v ceně tří jezdeckých hřebců. A i bez nich jsou krásné. Krásné jako ráno v lese, ještě než vyjde slunce. Kam se hrabe Iška, přiznal si v duchu s povzdechem.

Bylo to v páté třídě. Obrýlená učitelka mi dala pětku. Prý za opisování. Přitom jsem Lucce koukala do sešitu jen proto, aby nedostala pětku z diktátu ona. Blonďatá princezna s neodolatelným kukučem a tupou hlavinkou. Vyjmenovaná slova se jí do ní nevešla. Ale ty oči a ten úsměv uměla prodat už tehdy. Miláček všech. Jak já tehdy stála o její kamarádství. Ty hrubky v diktátech jsem jí opravovala dvakrát do týdne. A bylo mi to houby platný. Stejně na mě koukala se špatně maskovaným znechucením. Asi jako na slimáka, který se usadil na salátu
Když mi v žákajdě přistála pětka i s učitelčiným komentářem, něco se ve mně vzbouřilo. Našla jsem její pohled a neuhnula jsem. Vytáhla jsem jí z podvědomí nejčernější vzpomínku, kterou jsem tam našla. Nic moc to nebylo, ale to mi došlo až později. Cizí slečna v manželské posteli a pár facek od manžela v následné hádce. A taky jeho prohlášení, že má toho nedomrlýho manželství s frigidou plný zuby a že je moc rád, že to konečně prasklo.
Práskla jsem to po ní vší silou. Úplně instinktivně. Tak, jak to měla kdesi uložený, nepřidala jsem ani tečku. Jak bych taky mohla, v jedenácti? Vždyť jsem ani pořádně nevěděla, o co jde. Jen jsem věděla, že to schovává hodně hluboko. Tak, aby k tomu nemohla ani ona sama. Tak jsem jí to naservírovala přímo do vědomí.
Stačilo to. Vypotácela se ze třídy a tři měsíce ji ve škole nikdo neviděl. Teprve po dlouhé době jsem na školní chodbě zaslechla útržek cizího rozhovoru. Učitelského rozhovoru. Byl o nervovém kolapsu a o blázinci.
Bylo mi to líto. Nevěděla jsem tenkrát přesně, co jsem to vlastně udělala, ale bylo mi to líto. Přitom jsem se jen bránila, jako liška zahnaná do kouta. A nebylo to o té nespravedlivé pětce. Chudinka učitelka to odnesla za jiné.
Když se vrátila, už to nebyla ona. Nervózních bezděčných pohybů přibylo. Uhlazování sukně, která to nepotřebovala. Nasazování a zase odkládání brýlí. Nečekané trhnutí hlavou, jako by za zády ucítila novou hrozbu. A hlavně – nikdy už se mi nepodívala do očí.
Až daleko později mi došlo, že to odnesla za mýho otce. Právě v tý době definitivně vycouval z prohranýho manželství. Odnesla to i za mou matku, neustále uštvanou, s mučednickým výrazem ve tváři. Obětovala se pro mě. Panebože, jak ta se obětovala. Dala by si nohu za krk, aby mě ochránila před všema nástrahama života. Byla jsem přece chudáček. Mrzák. Invalidka.
Co já bych dala za to, aby se neobětovala. Aby prostě žila. A především – nechala žít mě. Třeba s berlou, když to jinak nejde.
Učitelka to odnesla taky za všechny ty úšklebky dětí za mými zády. Za ty, o kterých jsem věděla. I za ty, které jsem si jen namlouvala.
Nikdy už jsem nechtěla nic podobného udělat. Zavřela jsem mysl na deset zámků – nechte mě být a já k vám taky nepolezu. Dokud…

Vedly ho skrz malinové houští a přes vysedlé kořeny dubů. Ostružiníky ho chytaly za lýtka a kmeny stromů se mu stavěly do cesty. Třikrát přebrodil potok, než uslyšel trojí vraní zakrákání. Signál stráží Sirem-tai.
Jeho strážkyně do něj vrazila tak nešetrně, až upadl do vrbového houští. Lemovalo vodní příkop obtékající hradiště. To ale zjistil až později. Zatím mu oči zastíral hrubý šátek a ruce, kterými by mohl pád přibrzdit, poutal provaz.
Z ticha lesní samoty do živého hnízda. Hlasy dryád se splétaly a překrývaly. Hradiště pulsovalo překotným životem.
Uvidím Ji. Konečně Ji uvidím. Nabídnu Jí své služby a zemřu. Možná hned, možná za čas. Bude to stát za to.

Bráchovi bylo třináct, když s vítězoslavným úsměvem přinesl domů ohmatané brožury. “Znáš to, ségra?”
Neznala jsem. Jak bych mohla? Pravda, vídala jsem takové desky kolovat po třídě. Baví se ale někdo s invalidkou?
Samozřejmě že jsem už slova jako Dračí doupě nebo Pán jeskyně slyšela. Jenže vzhledem k tomu, že se o tom bavili o přestávkách spolužáci, pokud zrovna nemluvili o nejnovější nokii nebo o tom úžasném dýdžejovi v Roxy, nevěnovala jsem tomu pozornost. Měla jsem. Tohle totiž byla cesta pro mě, ne pro ně.
Pochopila jsem to rychle. Stačilo přečíst úvod. Tolkiena jsem v té době znala už dva roky – téměř nazpaměť. Už tak dlouho jsem věděla, že svět, kde je proč riskovat i život, existuje. Svět, kde dobro a zlo mají pořád ještě ostré kontury. Ještě nesplynuly v jednu nudnou šeď.
Právě Tolkien mi otevřel ty dveře. Prošla jsem krok za krokem celou cestu z Hobitína až do Mordoru. Mý pajdavý nohy náhle nebyly důležitý. To já jsem stála vedle Gandalfa na můstku v Khazad – Dum, to já mu otírala pot z čela. To mými ústy žehral Šedý poutník na zlý osud. “A já už jsem tak unaven,” šeptala jsem s ním za nekonečných nocí.
Jenomže profesorův svět měl pouze omezený počet stran. Tolkien mě vzal na exkurzi, a když jsem se ve Středozemi začala cítit jako doma, vyplivl mě zpátky. Mezi hradbu z panelů, mezi upištěné spolužačky, do městského autobusu, kde se jediný morální aspekt existence dal shrnout do věty Nejezdi načerno a pouštěj starší sednout. Aha, promiň. Ty nemusíš.
Po dvou letech jsem začínala Tolkiena nenávidět. Žádnou knihu jsem už po Pánu prstenů nedokázala dočíst. Byly ploché a nudné jako včerejší noviny. Pestré obálky paperbacků nekonečných fantasy ság stejně jako umělecky nenápadné hřbety tzv. vážné literatury. Dveře do mýho světa mi neodemkla žádná z nich. Tak proč o něm sakra vím, když tam nemůžu? Když mě zavřeli tady, v Nehru, a já musím na pajdavých nohou do školy a do sámošky?

Náhle všechen ruch a šum utichl. Jackovi se zdálo, že slyší i list padající ze stromu. Potom nastoupily bubínky. Dum dum, dum dum… Jednotvárný rytmus nabíral na síle a důrazu.
Stráž jím smýkla dopředu: “Pokloň se Paní a nedoufej. Stromy neznají soucit. Jen spravedlnost. Svou spravedlnost.”
Znovu ucítil dotek hrubých dlaní. Šátek byl pryč.
Rozhlédl se. Do očí zbavených předtím dlouho světla, ho udeřily tisíceré odstíny zeleně. Slunce tančilo na listí staletých dubů i štíhlých bříz, ztepilých javorů i zachmuřených buků.
Stromy těsně ohraničovaly palouk. Tráva byla hedvábná a kvetla zlatě. A uprostřed…
Neznal ten strom. Sametově zelené listoví a kůra zbrázděná stovkami vrásek. Štíhlé mladé větvičky i větve s pečetí věků. A v koruně altán.
Jacek přestal dýchat. Konečně! Konečně je u cíle. Sklonil hlavu až k zemi a neodvažoval se zvednout oči. Protože Ona byla krásnější než cokoliv, co mu jeho fantazie dosud malovala.

Začala jsem hrát. To byly pro mě ty vysněný dveře. Nejdřív pod jedním z uhrovitých bráchových spolužáků. Jednoduchý fracek, kterého nejvíc bavilo nastrkat bez ohledu na velikost do jeskyně čtyři tucty zlobrů a dohlížet pak na jejich pobíjení.
Pukala jsem vzteky. Tohle přece nebyl můj svět. To byla parodie. Tupá jak trollové. Tupá jak ti, kteří takhle zabíjeli spolu se zlobry i dlouhá odpoledne.
Ostatním to možná stačilo, mně ne. Já jsem v tom světě už byla. A věděla jsem, proč a kam se chci vrátit.
Brácha… Mladší bráška, Tomášek, tvárný jako vosk. Stačilo by mu to taky. Musela jsem zatlačit. Jen tak trošičku. Jen hodně zpovzdálí jsem mu ukázala v hlavě, kam se dá dojít.
A tak jsem začala hru vést sama. I hráči se vyměnili. Někteří si našli jinou zábavu, jiným jsem musela trošičku pomoct. Dávala jsem si pozor. Nechtěla jsem jim ublížit. Tenkrát ne.
Ani potom to ještě nebylo ono. Ale klíče ke svému světu už jsem měla v ruce já. Ještě jsem neodemkla. Ale byla jsem připravená…
Trvalo to skoro dva roky. A potom, vzpomínám si, že byla středa, přivedl brácha nového hráče. Staršího než on, Dokonce staršího než já, i když jen o rok.
Jacku, Jacku… Vidím to jako dneska. Nebe venku se zatmívalo blížící bouřkou a ty jsi přišel v plášti dlouhém až ke kotníkům. Plavé vlasy stažené koženým řemínkem, na krku keltský kříž. Tahle romantika se mezi mými spolužáky nenosila. Mně ale přeběhl po zádech mráz. Další, kdo má klíč?
Tehdy jsem ještě doufala, že potkám někoho, jako jsem já. To Jacek samozřejmě nebyl. Měl ale empatii a iluze. Protože sám sebe považoval za hraničáře, rozhodl se tak vypadat. Rozhodl se jím být. A vypadal. A byl. Panebože, doopravdy jím byl.
Hra náhle dostávala smysl. Ještě pořád to byla jen hra, ale dostávala smysl. Protivníci byli silní a samotné meče či zaklínadla nestačily. A hlavně – ten svět žil. Bylo o co bojovat.
Podívala jsem se taky pokradmu, po jakém světě touží Jacek. Jeho sny nebyly shodné s mými. Byly syrovější a víc čpěly potem. Ale i tam vedla jasná hranice – tohle je dobré a tohle zlé. A Jacek stál ve svých představách neochvějně na té správné straně, i když v tom jeho světě byly cesty křivolačejší.
Neznala jsem mladý kluky. Vůbec mě nenapadlo, že to není znak charakteru, ale ješitnosti. Ten rozdíl je sotva postřehnutelný a dneska si říkám, že to je vlastně jedno. A navíc: V jeho lesích sídlily dryády.
Během několika týdnů jsme zbyli na hru jen my tři. Brácha, já a Jacek. Tak, jak jsem to chtěla. Byla jsem připravená.
Pamatuju si na to odpoledne, jako by to bylo včera. Konečně jsem sebrala odvahu. Odemknu jim ten svět. Utečeme Nehru, alespoň na jedno odpoledne. Budeme se toulat lesem, pomáhat mečem i zaklínadly dobru proti zlu a čest pro nás bude nad zlato. Tak, jak o tom vyprávějí všechny příběhy, které stojí za to vyprávět. Budeme hrát doopravdy.
A tak jsem to udělala. To odpoledne jsme nepotřebovali kostky, plánky ani pitomý pravidla. Prostě jsem je vzala sebou. Jeden pohled do očí, a už šli se mnou cestou lesním úvozem. Všechno bylo náhle doopravdy.
Samozřejmě jsem si dávala pozor. Nechtěla jsem cestu bez návratu, alespoň pro ně ne. Tehdy ještě ne.

“Paní,” řekl a neodvážil se zvednout oči. “Paní, jdu vás varovat. Za hranicemi hvozdu se šikují kohorty. S meči a kušemi na vaše strážkyně, s ohněm a sekyrami na váš les.”
Konečně promluvila. Její hlas připomínal proud lesní bystřiny. Připomínal šumění větru ve větvích osik. Připomínal lesní palouk, na kterém se časně ráno probouzejí ptáci.
“Proč nás varuješ před svými, Jacku z Vršovce? Vždyť to je tvůj otec, kníže Reginald, kdo stojí s vojskem za hranicí lesa. Vždyť to jsou lidé, kdo chce dobýt náš poslední hvozd. Vždyť to jsou lidé, kdo z něj chce nadělat pole. Vždyť to jsou lidé, kdo chce naše dřevo spálit v hamrech a vytěžit zlato z našich zasypaných dolů. Proč nestojíš v jejich řadách, člověče?”
Nečekal tuhle otázku. Zhluboka se nadýchl. “Protože to není správné, Paní. Není správné brát někomu to poslední, co zbylo. Dokud jste se s lidmi potýkali jako rovný s rovným, dokud lidé platili krví za každé políčko, za každý sáh půdy, dokud s vámi bojovali o přežití, byli v právu. Tehdy, před věky, bych stál v jejich řadách. Dnes ne.”
Poprvé se Jí podíval zpříma do očí. A Paní neuhnula. “Ještě pořád můžeš volit, člověče. Naposledy. Běž, přidej se k vítězům. Protože to budou lidé, kdo tentokrát odejde z bojiště se štítem. Dovedeme se ubránit malým loupeživým družinám či osamoceným vojenským hlídkám. Ne mnohasethlavému vojsku. Běž. Žádná z nás se tě nedotkne až na hranice hvozdu. A já si budu pamatovat,” dodala trpce, “že alespoň někdo z lidí nám chtěl dát šanci. Běž!”

Několik dalších týdnů stál život za to. Hráli jsme jako o život a mělo to smysl. Najednou jsem měla něco, co přebíjelo mý pajdavý nohy i zadek jako kredenc. Aspoň v Jackových očích. Byla jsem o tom přesvědčená. Já husa.
Jenže já si nic jinýho myslet ani nemohla. Těch nekonečnejch rozhovorů. Povídali jsme si o svých světech, o cti a o příbězích, které se musejí vypravovat. Pořád a pořád, aby lidi nezapomněli. Aby věděli, že ještě jsou v životě věci, který stojej za to.
Povídali jsme si ale i o sobě navzájem. Poprvé v životě mi nějakej kluk dal nahlídnout sám do sebe.
Přesněji řečeno do svý představy o sobě. Tenkrát jsem ale nevěděla, že je to rozdíl. Jako tolik jinejch osmnáctiletejch holek jsem si i já spletla hvězdy na nebi s jejich odrazem na hladině rybníka.
Bylo mi dobře. Několik týdnů mi bylo moc dobře. A nejen při hraní. O to hůř pro mě, potom.

Teď nastala ta chvíle. Teď musel volit a přijmout důsledky. Neuhnul pohledem: “Nabízím vám své služby, Paní. Až do konce.”
Vstala. Sestoupila pomalu k němu. Bělavá a zelenkavá říza opisovala tvary jejího těla. Štíhlá a krásná jako bříza zjara: taková byla Paní dryád.
“Budiž tak, jak sis vybral. Paměť stromů je věčná. A i když my všechny zahyneme, ty v ní budeš zapsán.
A vztáhla k němu ruce a zvedla ho ze země. Palouk se rozšuměl udiveným vydýchnutím jejích družek. Co svět světem stál, nevyznamenala takhle Paní žádného člověka.
Tleskla: “Nastal možná náš poslední večer. Bavte se a nemyslete na zítřek. A pamatujte: Každý dub, každý javor, každá osika si budou navěky vyprávět o Jackovi, příteli dryád.”

Právě proto to byl takový úder, když přivedl hrát Františku. Spolužačka z fakulty, představil ji. Ale byla víc. Mnohem víc.
Dlouhé nohy v minisukni. Plavé vlasy, co vypadaly přirozeně (ale já tam ty stopy po kysličníku stejně viděla). Našpulená pusa a sochařsky dokonalé lícní kosti. A oči. Ty oči – nebesky modré a pořád jakoby udivené. A za nima – nic. Kompjůtr místo duše. Ona přesně věděla, co chce a taky věděla, jak toho dosáhnout. A teď chtěla Jacka.
Kdyby to aspoň bylo doopravdy! Ale ona se chtěla jen bavit a Jacek ji dráždil svou odlišností. Tuhle hračku jsem ještě neměla, kupte mi ji! A trocha romantiky pro jednou neuškodí, že? Použít a zahodit, tak se to dělá.
A tak přehodíme nožičku přes nožičku, povytáhneme obočí o fous víc a vypneme záda, aby bylo vidět, jak jsme na tom vepředu. Jenom trošičku. Pozor: nepoplašit. Radši přidáme dřevěné korálky na zápěstí a do vlasů spletenou čelenku.
A už byl její. Takhle málo stačí. Takhle moc. Protože tohle mít nemůžu. Lituju, pámbu měl vyprodáno. Zato berle mám prvotřídní!
“Tohle je Františka,” řekl a mně ztuhly nohy ještě víc než jindy. Mý pajdavý, křivý a krátký nohy. Zadek byl náhle dvoumetrovej a uhry na tvářích expandovaly do bílejch čepiček. Jak jsem si mohla myslet, že na tomhle nezáleží? Jak jsem si to mohla byť jen na jednu jedinou pitomou vteřinu myslet?
Odpajdala jsem do kuchyně pro kafe (z ledničky jsem přitom vytáhla máminu vodku a hodila si panáka do hlavy rovnou z lahve).
Umakartový panelákový dveře nejsou zrovna vzorem zvukový izolace. Nešlo to neslyšet. Co já bych dala za to, abych to neslyšela!
“Co to je, ta holka… Ona je invalidní? Chudinka.”
Jestli něco nesnáším víc než soucit, tak je to falešnej soucit. Františka se tetelila radostí. Asi se o mně zmínil už dřív, asi jsem byla ta “báječná kamarádka, co vede tak úžasně hru, to musíš zažít, Iško”. Asi se při jeho líčení obávala konkurence.
K Jackově cti budiž připsáno, že o mejch nohách se předtím zřejmě nezmínil vůbec. Možná mu to doopravdy nepřišlo důležitý. Doufám… Ale Františka okamžitě pochopila, že nepředstavuju ohrožení jejího výsostnýho území. Takže mohla plýtvat cukrkandlovým soucitem.
Zato Jacek v tom teď bruslil. Nechtěl se shodit před Františkou a nechtěl se shodit sám před sebou.
“Je to skvělá holka. Skvělá kamarádka, fakt! A tu hru, tu teda umí. Uvidíš. Ty nohy, no, to je prostě smůla. Chudák.”
Teď tomu dal korunu. Do tý chvíle jsem se držela. Co mi může, nějaká Iška! Ale Jacek… Nikoho jsem k sobě nepustila tak blízko. Nikomu jsem tolik nevěřila… Já jsem si vážně myslela, že mý nohy jsou Nehru a my dva máme jinej svět. Spolu.
Teď bylo rozhodnuto. Řečeno jazykem Nehru: Vypínám bezpečnostní protokoly.

Ráno ho probudily vojenské bubny. Už jsou tady! Už to začíná!
Otočil se k Paní. Ležela po jeho boku, na lůžku ze zelené trávy. Nespala. Pohladila ho drsnou dlaní po tváři: “Musíme vstávat, Jacku. Noc byla krásná, ale skončila. Všechno skončí. Ale tenhle boj, ten bude stát za to.”
Vyskočil a popadl meč. Jediné, co umím doopravdy dobře, je bít se. To mě služba v řadách otcova vojska naučila. A teď jim to vrátím. I s úroky.
Neměli jste sem chodit, bráškové. Tohle je špatný boj. Pro vás. Vyhrajete, ale je to špatný boj. Nepíšou pokaždé dějiny vítězové. Stromy mají delší paměť.
Vyrazil přímo do nejprudší řeže. Dryády nebyly připravené na přímý souboj. Uměly zacházet s luky, ne se sekyrami. Bránily se dřevěnými oštěpy s kamenými hroty, ne meči. Jen pár jich mělo ukořistěné sečné zbraně.
Přesto se nevzdávaly. Brodily se krví, a přesto bojovaly. Mrtvých přibývalo na obou stranách.
Jedna ze strážkyň se ocitla sama proti třem. Krátký mečík jí vypadl z ruky. Rány odrážela už jen zlomeným lukem. Zelenkavá krev jí barvila tváře i ramena.
“Teď se mnou, zbabělci!” zařval Jacek a skočil mezi ně.
Vojáci se okamžitě sešikovali k boji s novým protivníkem. Jeden z nich shrnul prudkým pohybem vlasy z čela.
A Jacek strnul: Toho ne! Panebože, toho ne. Nechci ho zabít. To je přece Tomáš. Tomáš – Tomášek. Nejmladší z mé družiny. Ještě napůl dítě.
Mladičký voják ho nepoznal. Byl opilý. Opilý krví, bojem i kořalkou. Poprvé v životě. Napřáhl se k úderu. Ještě to neuměl. Moc ne. Na dryády zblízka stačil. Ale na Jacka?
Když umíral s rozseknutými zády, Jacek ho držel v náručí a brečel. I tohle byla součást volby, Paní?

Brášky mi bylo líto. Ten si i v Nehru dokázal najít svoje radosti. Skútra a technotancovačky, chatování na netu… Nemůžu ale hrát jenom tak napůl. Dneska ne. Dneska je to naposled. Dneska je to doopravdy. Meč je meč a krev je krvavá. Držte si klobouky!
Františce to došlo brzo. Viděla jsem, jak chce křičet, jak se vzpírá mýmu vědomí ve svý hlavě. Ale už bylo pozdě. Už nebyla cesta zpátky. Už jsem ji držela. Prodírala se houštinami, klopýtala o kořeny a šípy jí kmitaly kolem hlavy.
Šípy? Ne. To je pro ni málo. Taková tichá, čistá smrt na letkách z volavčího peří…

V patách za vojskem se táhli mrchožrouti. Ti, kteří nepřestali věřit na bohaté zlaté sluje a poklady schované v srdci Orenbitského hvozdu. A že jich bylo dost.
Chlapi, co měli zatím smůlu, nebo ti, co svůj dědický podíl prolili hrdlem v první putyce. Dobrodruzi, kterým naděje na tučný zisk blikala i ve snech jako maják. A ženské. Ty staré, které si od zlatého pokladu slibovaly udržení mladého milence. I ty mladé, které sázely na to, že pár lesklých kamínků naláká bohatší nápadníky. Čert přece nosí vždycky na větší hromadu, ne?
A taky zástup lehčího zboží, kurviček z vršoveckých bordelů. Otevřít si tak vlastní podnik a místo poslouchání poroučet sama!
Iška mezi prvními. Pěkná, i když už na ní její profese začínala být vidět. V očích a v lince úst.
Dorazila k opuštěné sluji. Tam! Tam leží její budoucnost. Tam si opatří pěkný dům a služku, co by ji mohla sekýrovat. A co víc: Tam si opatří glejt na ženicha! Prostřední syn knížete, Jacek z Vršovce. Žádné velké terno, umí jen sekat mečem a vyprávět hloupé příběhy. Ale čert to vem – je z knížecího dvora. S kurvou by ho otec vyhnal. Ale se svobodnou paní, navíc s truhlicí plnou zlata…
Iška se zasnila. Už už se viděla na zámeckém plese. Límec z rysí kožešiny na bílých ramenou a pohár s vínem v ruce. A závistivé pohledy tlustých dam. To s ní koketují všichni ti důležití strejcové. To ona by je utáhla na vařené nudli, ne jejich nudné polovičky. To ona tady teď bude rozhodovat.
Před ústím jeskyně se na okamžik zarazila. Jako by na ni sáhla smrt. Tak studeně se jí dotkl zatuchlý vzduch zevnitř.
Oklepala se a vešla. Jediná. Za ní se nevypravil nikdo.
Nemusela jít dlouho. Jeskynní bytosti, tryglogyti a mantichory, už měly velký hlad. Její řev se od stěn jeskyně odrážel ještě dlouhou řadu nekonečných minut…

Slyšela jsem ji ječet. Panebože, jak ta ječela. Dlouho. Překrásná Františka. Už na mě nemusela plýtvat soucitem. Měla si ho šetřit pro sebe.
Bráška měl smrt lehčí. Mečem, v náručí přítele. A mozek přijal fakt, že je mrtvý, a přestal pracovat. Tak, v klidu. Františka se bránila urputněji. Najednou mi přišlo líto i jí. Neměla šanci. Měla to přijmout dřív.

Probral se na zemi, mezi mrtvými vojáky a dryádami. Na palouku už nebyl nikdo. Porazili dokonce i strom s altánem. Všude okolo hořely ohně. Zmučené dřevo bezhlesně naříkalo.
Přistoupila k němu, krásnější než dřív: “Královnu dryád zabít nelze. Můžeš jí vzít její les i její družky. Ona tu bude navěky. Dokud bude na světě jediný živý strom. A nepleť se, stromy vás přežijí. Přežijí lidstvo,” opravila se.
“Ale co tady dělám já?” rozhlédl se Jacek po mrtvých okolo.
Rozesmála se. Rozesmála se strašlivým a nelidským smíchem. Její krása ztemněla a budila hrůzu i touhu zároveň. “Nemůžeš mě nechat samotnou. Sám ses rozhodl, pamatuješ? Do skonání světů budeme chodit spolu pod hvězdami. Nepustím tě zpátky, Jacku z Vršovce! Nikdy tě nepustím.”

Přesně tak. Dokud nám budou plíce a srdce pracovat, budeme se toulat spolu, Jacku. A to může být dlouho, hodně dlouho. Budeme tu ležet na těch bílejch postelích, budou nás krmit hadičkama a my budeme spolu. Už napořád. Den za dnem. V našem vlastním světě.
A běda tomu, kdo by nás chtěl odpojit. Milosrdná smrt, tůdle! Radši to ani nezkoušejte, páni doktoři. Už jsem se naučila vytahovat drápky. Ta učitelka tenkrát, to bylo pošimrání. Jen první nadechnutí. Nechtějte mě rozzlobit, vy géniové v bílejch pláštích. A vůbec – kde byla ta vaše chytrost, když mi bylo šest měsíců, aha? Dneska je pozdě. A tak vám naposledy radím: Nechte nás bejt. Teď tady vládnu já!