Záblesk života

Otevřel oči a vzápětí se svět zatočil, jak na něho dopadla bolest a začala obrovskou silou ždímat každičký nerv jeho těla. Natočil hlavu směrem k jejímu zdroji a žasnul nad oštěpem, trčícím z jeho břicha.
 „Klid, Romane, klid, bude to v pořádku.“
 „Sakra! Moje břicho! Po kolikáté už?!“ zasténal.
 „Drž, za chvíli to bude dobrý.“ Petr, jeho vědecký pracovník, se kterým se znal od svých mladých let, si nasadil podivné brýle a zadíval se na ránu. „Je to ve střevech, držte ho pevněji,“ vojáci klečící okolo se raněného chopili.
 „Co? Ve střev…“ Romana přerušil jeho vlastní výkřik. „Kurva!“ zaklel, když se z jeho břicha vyvalila oranžovo červená tekutina. Petr nad ránu položil ruku se stříbrnou rukavicí. Roman cítil, jak tkáň rychle reaguje a dorůstá.
Vnímal podivné pálení a cukání, jak jeho tělo nacházelo živiny k vytvoření nových částí orgánů. Petrova ruka se opřela do nezarostlé rány a Roman ucítil nával ostré bolesti.
Nevěděl, jestli to Petr udělal schválně, ale věděl moc dobře, co by ho k tomu vedlo. Doris Shaumanová, ta doktorka… Před měsícem, ještě na základně na orbitě, se s ní Roman vyspal. Přestože věděl, jak moc ji Petr miluje. Od té doby byla válka jediná věc, která je dokázala stmelit natolik, aby se navzájem neuškrtili. Petr rukavici odtrhl s podivným mlasknutím a otřel krev ze zacelené rány.
 „A je to, budeš v pořádku,“ řekl Petr hlasem, který neodhaloval nic z jeho záměrů.
 „To doufám. Jak jsme na tom?“ zeptal se rozmrzele ležící, zapínaje si kombinézu a připevňuje proražený plát brnění. Stříbrný křížek, který měl na krku, byl špinavý od krve, a tak si ho otřel o zápěstí.
 „Město je plné mutantů, Spříznění se minulý útok dostali až do základny.“
 „A stav?“ vstával muž, který měl ještě před chvílí ve střevech zaražený kus zaostřeného kamene a dřeva.
 „Všichni mutanti mrtví, ale pár našich už také regenerovat nebude. Byl jsi v bezvědomí několik hodin, odříznutý od nás společně s několika vojáky, nanojednotky jen ztěží oddálily tvou smrt,“ Petr odhodil oštěp na podlahu betonového bunkru.
 „Nějací Vůdci mezi útočníky byli?“ zeptal se plukovník Roman Bessani. Pokusil se nevnímat, jak moc mu Petr dává najevo, že mu zachránil život.
 „Myslím že ano, ale nepodařilo se nám je včas paralyzovat, dostali se pryč,“ najednou se ozval obrovský výbuch a osvětlení bunkru zakolísalo. Dalekonosná děla začala přípravu proti dalšímu útoku. „Zdá se, že postupují znovu.“
 „Jdeme se na to podívat,“ Roman se s nemalou námahou slabých končetin zvedl a rychlou chůzí se vydal do útrob základny.

Jedna z bašt bunkru měla průzor, ve kterém se často muži střídali, aby mohli sledovat co se dělo ve městě pod nimi. Vyšehrad už nebyl tím, čím býval. Dnes, v roce 2024, to byla obrněná pevnost proti Spřízněným, které se říkalo Chrasten.
Roman se díval dolů, ze svahu na město, ve kterém vyrůstal. Krátery změnily už navždy jeho původní tvář, přesto rozeznával některé ulice a trosky domů. Válka zuřila na celém euroasijském kontinentu, ale tady, v Evropě, začala mnohem dříve než kdo čekal. Kolik lidské práce zde bylo zmařeno, spáleno na prach nebo roztříštěno bombardováním…
Vzal si od Petra dalekohled a zadíval se do dálky. Masa těl mutantů se blížila. Šílené výrazy, groteskní tetování a hulákání doprovázelo postup armády Spřízněných jako předzvěst nastávajícího masakru.
 „Je vše připraveno?“
 „Ano, Spojenci posílají transportní modul, bude tu za tři hodiny. Generál McDonel mi ale slíbil brzkou podporu,“ Petr byl naivní, o tom Roman nepochyboval. Brzká podpora byl ten nejotřepanější canc na uklidnění mužstva těsně před naprostou anihilací, jaký kdy za svou kariéru u Armády Spojených národů Země slyšel. Bylo jen jedno řešení.
 „Musíme vydržet. Začněte nabíjet věže, vyhlašte poplach třetího stupně, chci každého kdo udrží pušku, aby stál u střílen.“
 „Vše už je zařízeno, ale třetí stupeň čeká jen na tvůj povel.“
 „Pak ho tady máš,“ řekl Roman, a pak se zarazil. Jak se zdálo, Petr si už na válku zvykl. Jako vědec se většinou povinností hlavního vědeckého pracovníka držel jako klíště a nikdy nedokázal plně převzít velení, když byl Roman neschopen služby. Až teď.
S jeho přítelem se něco stalo, jakoby na něm ležela obrovská zodpovědnost, napadlo ho. Divil se, co tu Petr dělá, měl být v některé z laboratoří, vynalézat zbraně nebo léky, a neriskovat stejný osud, jaký potkal minulého vědeckého pracovníka. Přesto byl Roman svým způsobem rád, že ho tady má, i přes to, že mezi nimi panovalo nepřátelství kvůli ženě.

Spříznění za démonického řevu kráčeli vstříc opevnění. Primitivní oštěpy, sekery a kyje v jejich rukou byly pro vojáky v Chrastenu hrůznými zbraněmi, vyvolávajícími až komicky silný strach.
Někteří z vojáků se narodili v roce 2006 a chápat začali už v době, kdy náboženství Spřízněných vypouštělo svůj jed do žil populace celého světa. Nejspíš si ani neuvědomovali, jaké štěstí měli, že se ve svých mladých letech nedali na stranu právě této skupiny fanatiků, zahrávajících si se svým genetickým materiálem jako s hezkou dětskou skládankou.
 „Všechny jednotky připravit!“ zařval Roman a vysílačka na jeho rameni rozeslala rozkaz do všech koutů pevnosti. Spříznění nezpomalili, šli přímo do minových polí, rozesetých okolo opevnění.
 Koberec těl najednou začal vybuchovat. První řady Spřízněných se v kaskádě explozí rozletěly do okolí. Roman věděl, co bude následovat, a vůbec se na to netěšil.
Mezi řadami útočících se objevily uličky a z nich vybíhaly malé postavičky, s jekotem nabíhající do minového pole.
Sklonil hlavu, když první dítě došláplo na minu. Ale následující výbuchy byly neomylným důkazem, že to nehorázné rouhání lidskosti pokračuje.
 To nebylo náboženství, to byla zrůdnost, ba co víc, bylo to dílo mocností, jaké člověk měl nechat spát, mocností, které jsou v každém z vojáků, na obou stranách barikády, a jediným rozdílem je, že jedni zůstali lidmi, ti druzí se změnili ve zrůdy. Před dvaceti lety si člověk začal poprvé zahrávat se samotnou podstatou sebe sama, začal měnit svou podobu na úrovni samotné dědičné podstaty přirozených mutací. Právě tehdy propukly mutace v nekontrolovatelném měřítku, přesto jakýmsi nepředstavitelným způsobem řízené. Člověk odjistil pojistku procesu, kterým urychlil všechen vývoj lidské rasy… a příroda se chopila šance.
 Modrostříbrní bojoví roboti se na svých pásech posunuli blíž k teď už běžícím nepřátelům. Rotační kulomety posílaly celé kilogramy olova do řad útočníků. Trhaly tak těla Spřízněných způsobem, který je měnil v hromady cukajícího se masa. Přesto bylo mutantů příliš, aby je takový odpor mohl zastavit.
„K palbě připravit, pal!“ Salvy ze střílen Chrastenu doprovodily rachot zbraní robotů. Během příštích sekund už ale Spříznění šplhali po hromadách mrtvých, aby holýma rukama rozebrali bojové roboty. Pásy drtily další a další nepřátele, ale příliv nestvůr pokračoval.
 Roman zatajil dech. Mezi lidmi uviděl přesně to, čeho se bál – Vůdce. Postava muže, jehož kůže byla naprosto čistě světle hnědá, bez jediného pigmentového kazu, bez jediné pihy. Jeho holá hlava, nepoměrně velká ke šlachovitému tělu, se rozhlížela po vlnách postupujících k pevnosti.
Roman vyběhl nahoru po žebříku v baště a posadil se do jedné z laserových věží. Generátor začal utěšeně vrnět a jeho nový pán si do portů na spáncích zapojil ovládací jednotku.
 Natočil věž k Vůdci a zamířil. V jednom okamžiku se mu zdálo, že se tvor dívá přímo na něho, že ho propaluje vědoucím pohledem svých černých očí. V druhém okamžiku se tělo vůdce začalo podivně měnit, jakoby jeho obrys začala vyplňovat mlha, kopírující jeho okolí. Roman neváhal.
 Hlaveň se zahřála a směrem k Vůdci vyletěl pruh čistého modrého světla. Jediným přesným zásahem a posunutím věže Roman Vůdce rozřízl vejpůl. Zasažený se skácel do davu, který se na chvíli zarazil, řezán na kusy laserem, který opisoval jemný půlkruh, ale pak záplava mutantů pokračovala dál ve zběsilém útoku.
Roman viděl, jak ve chvíli, kdy Vůdce laser zasáhl, přestalo jeho tělo měnit barvy. Otřásl se, a doufal, že se mu to jen zdálo. Generátory ostatních věží už také byly plně nabité, a tak se do ječící masy zakously další paprsky.
 Boj pokračoval, ale nápor se nezastavoval, ba ani nezpomaloval. Roman zahlédl jednoho z mutantů. Věděl, že to je jen jeho představa, přesto se mezi Spřízněnými pohybovaly kreatury, které už vzhledem nepatřily mezi lidské bytosti. Obrovská dvoumetrová monstra, připomínající gorily, s drápy na tlustých prstech rukou. Nebyli to lidé, to jediné byla útěcha pro všechny, kdo nyní chladnokrevně posílali další a další střely do hradby nepřátel. 
 Dva z těch obrů teď začali útočit na už dříve poničenou bránu. Jen tenká, v podstatě provizorní vrstva oceli nemohla jejich náporu odolávat dlouho. Brána se se skřípotem zmuchlala jako vrstvička bakelitu a dva gorilí muži okamžitě podlehli palbě posádky Chrastenu. Roman neváhal a předal laserovou věž příchozímu vojínovi.
 „Petře, běž k satcomu a vyřiď McDonelovi, že ten transport si bude muset pospíšit!“ Petr přikývl a vydal se splnit přidělený úkol.
 „Ty a ty, půjdete se mnou,“ ukázal a dva vojáci bez řečí Romana následovali.
 Ze zbrojnice si vzal svou oblíbenou zbraň společně s nákladem výbušnin a vyšel vstříc prolomené bráně. Hala před bránou byla oddělená silnými dveřmi, které ale už předtím Spříznění překonali. Slyšel zřetelně zvuky boje, jeho vlastní kroky se v nich ztrácely. Dunění a ozvěny těch zvuků se bunkrem rozléhaly jako hřmění bouře.
 První Spřízněný se před ním objevil jako přízrak z nejhorších nočních můr. Malé drápy na rukou se po Romanovi začaly sápat, hadovitý jazyk a zahnuté zuby evokovaly představu dravce. Ve skutečnosti to byl jen další mutant, uvědomil si Roman a zmáčkl spoušť. Výboj energie útočníka rozmázl po stěně.
Obrovská síla plasmového vrhače neměla obdoby. Zbraň měla malý dosah, ale efekt stál za to. Přesto se chlubila rekordně malou váhou a velikostí byla spíše jako útočná puška. Dva vojáci, kteří šli s ním, posílali ze svých více konvenčních zbraní jednu dávku za druhou, čímž ho kryli po dobu, než byl vrhač schopen znovu vystřelit.
 Další Spřízněný se před Bessanim nakrčil, vyskočil a uhnul tak výstřelu z plasmového vrhače. Dávka kulek z útočných pušek Romanova doprovodu ho ale brzy zbavila hlavy a pravé půlky trupu. Plukovník se zadíval na stále ještě se pohybující tělo, škubající končetinami. Nebylo na něm nic, co by ospravedlňovalo pocit viny, přesto se toho pocitu nedokázal zbavit.
Věděl, že kterákoli z těch zrůd může být jeho bývalý přítel, člen rodiny, příbuzný. Všichni ti, kdo se nedostali do Chrastenu, když mutanti prolomili obranné valy Prahy. Všechno to bylo pryč. Jediné, co zbylo, byla víra v Boha a zapomnění ve válečné vřavě.
Chodba před vojáky byla jako výjev z pekla. Spříznění trhali posádku na kusy, jejich primitivní zbraně zabíjely rychle a brutálně. Roman viděl, jak muži padají pod ranami kyjů, jak jsou trháni na kusy drápy nepřátel, a najednou se v něm probudil pocit beznaděje.
Nastavil vrhač plasmy na největší intenzitu. Kaše, která zbyla po bojujících, dosahovala trojici mužů po kotníky. Hala s bránou se blížila, řev mutantů byl nyní skoro ohlušující. Roman zapnul vysílačku.
 „Tady plukovník Bessani, hlaste se,“ zpráva prošla do haly před ním, ale jak se zdálo, nikdo u vysílaček s touto frekvencí nebyl, a pokud ano, byl mrtvý nebo Spřízněný. Roman neváhal ani chvíli. Běsnící zkrvavení démoni se blížili.
 Vytáhl výbušniny a začal je připevňovat na stěnu chodby. Dva vojáci ho ve stoje kryli střelbou, ale jejich pušky neměly ani zdaleka tak silný účinek jako vrhač plasmy. Jakmile nastavil rozbušku, plukovník se postavil a vystřelil po blížících se mutantech, čímž jejich postup viditelně zpomalil. Pak se společně se dvěma členy svého doprovodu rozeběhl zpět.
 Za rohem bombu odjistil.
 Malou chvíli se nedělo nic, po dobu jednoho úderu srdce se neozval ani jediný zvuk, a pak celý svět vybuchl v ohlušujícím hřmění, načež kolem Romanova ramene prolétla tlaková vlna, která ho skoro odlepila od zdi a mrštila jím na protilehlou stěnu. Setřepal ze sebe úštěpky betonu a zvedl se. Strhl vysílačku a zapnul hlavní velící okruh.
 „Stáhněte se k přistávací ploše číslo tři, opakuji, stáhněte se. Tady plukovník Roman Bessani, rozkaz zní ústup k přistávací ploše číslo tři,“ dva vojáci se na sebe podívali zaraženě. „Nehodlám znovu skončit s oštěpem v žaludku,“ řekl jim na vysvětlenou Roman.
  
„Tak co? Stále ještě tři hodiny?“ zeptal se plukovník svého hlavního vědeckého pracovníka Petra Dvořáka.
 „Ne, viděli ze satelitních snímačů co se tu děje a odklonili nám jiný modul, bude tu za deset minut,“ Roman viděl, že Petr má velení a řešení problémů s ním spojených už opravdu dost. Po dlouhé roky, co se znali, věděl, že Petr je nejšťastnější v laboratoři nebo u svých spisů a knih. Nechápal, proč badatel tentokrát přijal místo polního vědeckého pracovníka v jeho jednotce. Ještě víc Romana překvapilo, že to Petr udělal, když věděl, jak skončil minulý muž na této funkci. Při jednom ústupu se opozdil a mutanti ho rozsápali.
 „Dobrá práce Petře,“ Roman se otočil k mužům, stojícím okolo. Byli mezi nimi vojáci, medici, inženýři i několik civilistů. „Opevníme se zde. Vydržíme deset minut, otevřeme Átrium a budeme doufat, že se objeví transport. Nyní chci u každého vchodu dva vrhače plasmy a jednu mobilní věž. Jak se zdá, budeme nastupovat za letu, takže se na to připravte. Pohyb!“
 Shon, který pak následoval, byl prací profesionálů, výsledek chladného uvažování mužů, kteří věděli, že osud je zahnal do slepé uličky. Ticho, které ovládlo scénu, jakmile byly zbraně připraveny, bylo děsivější než frontální útok nepřátel.
 Z postranních chodeb vedoucích k přistávací ploše se začaly ozývat známé, děsivé zvuky. Údery nohou opatřených drápy, čenichání, vrčení a syčení, jako když se blíží smečka hrozivých monster.
Roman se otáčel a nemilosrdně sledoval vchody do haly. Věděl co má čekat, přesto cítil, jak v něm hlodá strach. Cítil přítomnost smrti.
 Vojáci okolo krváceli. Nedávali najevo bolest, neboť věděli, že krvácejí všichni pro stejnou věc. Viděl obličeje odhodlaných a statečných mužů, a přesto měl pocit nedůvěry ve zbraně, které drželi, v technologii, která je obklopovala. Ve chvíli jako byla tato pociťoval, jak obrovskou nadvládu nad jejich cítěním Spříznění mají.
Otočil se a zadíval se na Petra, ošetřujícího jednoho z raněných. Vzhlédl a jejich pohledy se setkaly. Roman v Petrových očích viděl obavy, provinění. Zkrvavená ruka raněného, svírající křečovitě Petrovu uniformu, ho stáhla dolů a kontakt jejich očí se přerušil. I tak Roman viděl dost. Petr nebyl válečník, nebyl zabiják, přesto trpěl. Proč? Proč musel, stejně jako technici, civilisté a ostatní medici trpět společně s vojáky? Copak je technologie nedokázala udržet mimo boje? Mimo nebezpečí?
 Takové myšlenky ale vzápětí zaplašil, věděl moc dobře, že nebýt lidí jako Petr, tak válka nikdy nepropukla. Nikdo z vojáků a válečníků neměl zásluhy na tom, že po světě se teď potulují mutanti, mající přesilu sto a pár drobných na jednoho vůči ostatním lidským bytostem. To vědci a badatelé, genetičtí inženýři zmanipulovaní ohavným náboženstvím nového tisíciletí, oni způsobili Kataklysma a všechno to, co se dělo venku. A celé lidstvo kvůli nim trpělo, krvácelo…  Podvědomě sevřel stříbrný kříž, visící na jeho krku. Nikdy nebyl opravdový křesťan, ale dnes cítil, že to možná byla chyba.
 Najednou, rychlostí blesku, se ze všech tří chodeb vyvalila záplava Spřízněných. Roman viděl, jak skáčou do vzduchu, lezou po zdech, zakusují se do svých obětí a pijí krev, tryskající z jeho vlastních lidí. Ve chvíli, kdy byl cíl na dohled, začali všichni mutanti řvát a ječet svými nelidskými hlasy, jako kdyby začal nějaký chorál z neznámé pokroucené dimenze zla a zrůdnosti.
 Plukovník věděl, že na těch bytostech není nic lidského, přesto cítil jakousi podvědomou touhu stát se stejně svobodným zvířetem jako oni, volným a silným, ne tou skořápkou, která byla lidská jen ze dvou třetin. Jako oni měli drápy, tesáky a malé trny na tělech, on měl v krvi nanoboty, v hlavě port pro počítačovou matrici a umělé srdce a ledviny.
 Měl být už několikrát mrtvý, přesto žil, na tom nebylo nic hrdinského, spíše by mu hrdinskou přišla zběsilá smrt v boji těch stvoření tam dole, hrnoucích se obratně a krutě skrz zástup jeho mužů.
 Plasmový vrhač znovu začal plnit svou strašlivou úlohu. Boj se stal dlouhým a jednotvárným masakrem. Muži se bránili svými bojovými noži, ale tesáky se i tak zarývaly skrz ty části jejich uniforem, které nechránil kevlar. Děs a beznaděj pomalu začaly ovládat všechny přítomné příslušníky jednotek Spojených národů.
 Pak najednou potemnělou krvavou scénu osvětlilo podvečerní středoevropské slunce, pronikající otevírající se střechou haly.  Obrys modulu se začal zvětšovat a Romana zahalil pocit déja vu. Kolikrát už jeho lid prchal před Spřízněnými na orbitu planety? Kolikrát už z boje odešel jako zbabělec, zničený a skoro mrtvý? Nedokázal ty chvíle ani spočítat. A právě tenkrát cítil, jak silná je jeho víra v Boha. Ač nevěřil žvástům o osudu a Boží vůli, věděl jistě, že existuje něco, co ovládá duše a srdce lidí. Že existuje něco, co dává smysl žití. Proč by jinak měl pocit viny a odpovědnosti? Proč by měl výčitky svědomí, kdyby byly zbytečné? Pokud neexistuje pojítko mezi lidmi, pokud jsou tyto pocity opravdu zbytečné, pak Bůh není.
 Modul se přiblížil a dosedl do přistávací kóje. Z rampy začali seskakovat muži s černými helmami výsadkových týmů, s brokovnicemi a vrhači plasmy, kterými začali rychle decimovat dotírající mutanty, aby se palba nezastavila, dokud se ti, kdo zůstali lidmi, nedostanou dovnitř.
 Roman se rozeběhl k černým helmám a otevřeným dveřím vedoucím do bezpečí modulu, ale pak se zarazil.
 Z boje už utíká instinktivně.
 Otřásl se, pak zatnul zuby a odhodlaně se otočil, načež vykročil směrem k nepříteli.
 Z prvního mutanta, který se mu postavil, zbyla jen část trupu, která se pak na bezvládných nohou skácela na betonovou podlahu. Další doslova zmizel před očima. Když ale před Romana skočil další mutant a on zmáčkl spoušť, vrhač plasmy jen zachrčel. Nedostal dost času se dobít.
 Toho se plukovník bál. Mutant skočil a s jekotem proletěl okolo. Roman zašátral po svém bojovém noži. Dlouhá čepel se zaleskla a zmizela rychle a přesně ze spodu v bradě mutanta. Krev vystříkla a potřísnila uniformu.
 Další nepřítel k Romanovi doběhl, ale padl s vrženým nožem zabodnutým v krku. Vrhač plasmy vydal signál, který jeho mozkový implantát promítnul na Romanovu sítnici jako malý modrý bod s nápisem “připraveno“. Plukovník se chopil zbraně a vystřelil další impuls, který změnil hned dva útočníky v poškubávající se mrtvoly. Další se ale bleskově blížili.
 Muži z Chrastenu utíkali k modulu, ale ten se už začal zvedat. Mohl na palubu vzít tak asi třicet ze stovky mužů zbylých v pevnosti.
 Další modul přiletěl hned poté. Roman viděl, jak  nastupuje Petr, ošetřuje jednoho z mužů na nosítkách. Neváhal a vydal se k přistávací rampě, aby se dostal alespoň do třetího modulu. Palba neustávala, přesto mutanti dokázali zabíjet další a další vojáky. Jen dva metry od sebe uviděl jednoho z těch obrovských gorilích obrů, jak doslova roztrhl muže i s bojovou uniformou Spojenců. Krev mu na tu dálku dopadla hustě na tvář. Kus vlhké kůže se mu nalepil na krk…
  V tu chvíli se v něm něco zlomilo a on se začal přímo cpát do třetího modulu.
 Dopadl na kovovou plochu a něčí ruce ho vtáhly dovnitř. Poslední, co dokázal vnímat, byl zbytek mužů tam dole, zoufale bojujících s přesilou mutantů.  Mezi nimi viděl mnoho těch v černých helmách, kteří sem dolů v modulu putovali na jistou smrt, jen aby se on sám a zlomek jeho mužů mohli zachránit.
 Zhluboka se nadechl, ale třas rukou nepřestával, strašlivý zážitek z bitvy v něm zůstal jako rozšklebená rána, kterou ale žádný z jeho pokročilých implantátů nebo přístrojů zacelit nemohl. Pokud se mohlo dít to, co právě teď viděl, pokud ta vyšší moc, které říkal Bůh mohla něco takového dopustit, pak k ní měl jen málo sympatií.
 Zklidnil se až když stoupal několik kilometrů nad Prahou. Nad městem, ve kterém vyrůstal, ale jehož tvář už nikdy nebude stejná jako dřív.

Z průzorů modulu bylo zřetelně vidět mizící Evropu. Jizvy po zdrcujících bitvách jasně naznačovaly, kde lidstvo prohrálo svůj poslední zoufalý boj o svůj domov.
 Jako opak neutěšeného vzhledu povrchu Země se nyní blížily elegantní nejmodernější tvary oválné stanice Ares, jednoho ze tří posledních útočišť lidí. Raketoplány, moduly a novější lodě prolétávaly od jedné sekce ke druhé. Nákladní lodě z Měsíce a zásobovací lodě z jiných, menších stanic ukazovaly na snad i světlou stránku tohoto uspořádání. Zelené kupole hydroponických zahrad a továren na kyslík ukazovaly, že snad člověk svůj původ nezavrhne, alespoň prozatím.
Na druhé straně se k Zemi snášely desítky bombardérů, výsadkových lodí a stíhačů, které měly podpořit neutuchající boj v ledových částech domovské planety, kde mutanti nedokázali přežívat déle než dny, a tak se tam lidé snažili vytěžit co nejvíce nerostného bohatství jako zásoby do budoucna.
 Modul se napojil na stanici a Roman ucítil vibrace, jak se otevíraly přechodové dveře a vyrovnával tlak. Nulová gravitace ztratila moc, jakmile se modul stal součástí rotující stanice.
 Obrovský ovál byl domovem skoro dvou set tisíc lidí. Znovu si uvědomil, že z devíti miliard se do vesmíru dostaly jen tři miliony pokud počítal i kolonie na Měsíci. Děsivá vzpomínka na dobu, kdy se vybíralo, kdo z Ameriky a Evropy poletí, a kdo se bude muset spokojit s bojem o přežití.
Čínská stanice se z neznámých důvodů zřítila do atmosféry a trosky dopadaly i do jižní Afriky, čímž poškodily startovací plochy lodí, které měly postavit čtvrtou stanici, pak už bylo příliš pozdě. Zbyly tři stanice, americká, evropská a mezinárodní, neboli Philadelphia, Ares a Hope. Kromě nich lidé stavěli ještě první meziplanetární loď se jménem Mars.
 Roman prošel skrz tlakový přechod a automaticky si sedl do polstrovaného křesla. Ihned po přechodu byla hodinová karanténa a prohlídka.
 S podivně necitlivým výrazem sledoval, jak muži v bílých pláštích odvádí pět z jeho lidí, kteří projevovali známky mutace. Bylo jasné, co se s nimi stane a ti muži to brali hrdinsky. Vypnutí mozkového implantátu byl jediný bezbolestný způsob, jak zabít někoho, kdo má v krvi nanoboty. Ti totiž jakýkoli jed nebo cizí látky eliminovaly. Zvláštní, že proti mutaci neměli obranu ani oni. Mutace klíčily ve všech, bylo jen otázkou času, zda se lidem podaří proti nim bojovat a odvrátit je, nebo se postupně všichni stanou monstry…
 Po hodině ostatní vpustili na stanici, aby mohli podat hlášení. Jako důstojník se vydal do místnosti tomu určené. Posadil se do otočné, přišroubované židle a čekal. Za chvíli se v dezinfikované a naprosto čisté místnosti objevil muž s generálskými hvězdami Spojených národů Země a posadil se proti němu. Roman poznal generála McDonela.
 „Tedy, plukovníku, jak mi vysvětlíte ztrátu Chrastenu?“
 „Nenadálý útok pane, tři dny po sobě jsme čelili přímému náporu, jaký jsem nikdy v životě nezažil. Všichni útočníci vykazovali nebývale pokročilé známky mutace.“
 „Všimli jsme si. Víte, ve střední Evropě byl Chrasten poslední evakuovanou základnou. Ostatní jsme evakuovali už o několik dní dříve nebo jsme s nimi ztratili spojení. Jak se zdá, máme tady další Kataklysma.“
Kataklysma byl zažitý název pro první týdny, kdy se Spříznění začali hromadně měnit a umíraly první tisíce z těch, kdo nepodlehli jejich chorobné vizi dokonalého světa v harmonii s přírodou – Spřízněnosti. Tenkrát se ještě stavěly pomníky a kopaly hroby, než lidstvo pochopilo, že nepřítel je v každém jedinci zvlášť, a že se proti mutacím nedá bojovat. Kataklysma přišlo ještě dvakrát a každé přineslo nějakou změnu v chování Spřízněných. V posledním Kataklysmatu se poprvé objevili Vůdci, bytosti s obrovskou mozkovou kapacitou, krásní a smrtící, naprosto dokonalí lidé.
 „Co by mohlo být čtvrté Kataklysma?“
 „To jsme chtěli zjistit tím, že jsme vás nechali bojovat do konce. A jak se zdá, projekt Ares-Mars nikdy nebyl tak důležitý jako teď.“
 „Co tím myslíte?“
 „Vůdci jsou zdrojem mutací, ví to už všichni. Jak se zdá, ostatní mutanti jsou jen mezičlánkem, než se vyvinou Vůdci.“
 „Bože,“ sesunul se Roman do křesla. To přineslo naprosto nový rozměr do celého problému.
 „Také jsem tak reagoval, ale nejspíše nám nepomůže. Celé to znamená, že Spříznění nejsou degenerativní článek lidstva, způsobený nějakým genovým defektem nebo virem, jak jsme si mysleli… je to další článek evoluce, přirozený výběr.“

Seděl a díval se na muže středního věku, který mu pohled klidně opětoval. Přemýšlel. Vždy měl v hlavě dvě teorie. Za prvé, že náboženství Spřízněnost, založené na soužití s přírodou a zřeknutí se technologie, je pouze strašlivým omylem. Za druhé, že je to trest Boží. Nyní zjistil, že je to jen další krok v Božím plánu a to ho ničilo nejvíc ze všeho.
 Nadiktoval rutinní hlášení a vypotácel se na chodbu.
 Petr ho zastihl opřeného čelem o ztvrzené buňkové sklo, jak zíral na západ slunce nad planetou.
 „Slyšel jsi to také,“ odtušil Petr.
 „Ano.“
 „Mám se hlásit v laboratoři, půjdeš se mnou?“
 „Nejspíš ano.“
 S Petrem se znali od pěti let. Byl o rok starší, neměl rád násilí a věnoval se vědě. Vlastně byl úspěšný vědec, ale zároveň důstojník. Jak mířili k laboratořím, Petr se k němu otočil a zadíval se tím tajuplným pohledem, jaký používal, když se cítil provinile.
 „Víš, tohle bys měl vědět než tam vejdeme. V Chrastenu jsem nebyl jenom proto, že jsem vědecký pracovník. Ten minulý, který zahynul, měl stejný úkol jako já, ale neuspěl. Byl jsem tam proto, abych studoval Vůdce. Když jsem ti ve chvíli, kdy jsem vytahoval oštěp z tvého břicha, řekl, že ti Vůdci utekli, lhal jsem. Mým úkolem bylo je chytit pro výzkum. A když jsem řekl,že transport přiletí za tři hodiny, lhal jsem. Byl už na cestě se třemi chycenými Vůdci. Riskoval jsem naše životy, ale bylo to ve jménu vědy, ba co víc, ve jménu přežití,“ zdálo se, že ho to opravdu mrzí, ale jak ho Roman znal, nedoufal v to, že by se v Petrově životě našlo něco jako provinění nebo svědomí. Pokud šlo o pokrok.
 Jeho jedinými zájmy byla lékařská věda, genetika a mutace, vše ostatní šlo stranou, tedy kromě Doris Shaumanové.
 „Nic to nemění, měl jsi vyšší rozkaz, neměl jsem o tom vědět,“ Roman by přísahal, že se Petrovi ulevilo.
 „Za chvíli se dozvíš, co to znamená, a věř, že tenkrát jsem neměl ani potuchy o tom, co se stane,“ kráčeli k mohutným dveřím vědeckého střediska.
 Laboratoř byla, ostatně jako celá stanice, naprosto čistá a dokonale sterilní, až se Romanovi udělalo poněkud nevolno. Nebyl z podmínek kasáren a základny Chrasten zvyklý na takový komfort. Okamžitě ale ty myšlenky zahnal, protože musel zatajit dech.
 Uprostřed místnosti plné lidí v bílých pláštích stály dva zelenou tekutinou naplněné skleněné sloupy. V jednom byl mutantní Vůdce, v druhém bytost, jakou ještě nikdy neviděl. Okolo stálo mnoho lidí v uniformách a oblecích, ve kterých poznal zástupce vlády, i dalších významných organizací.
 „Doktore Dvořáku!“ Petr se na zavolání otočil. Přiběhla vysoká tmavovlasá žena s brýlemi a podezřívavě se podívala na Romana.  Poznal v ní ženu, se kterou strávil jednu z nejnádhernějších nocí svého života. Ženu, kvůli které se tak najednou odcizil se svým nejlepším a jediným přítelem. Podívala se na něho, pohrdavě a bez citu.
 Tušil, že by měl být alespoň v rozpacích, měl by cítit bolest z toho povýšeného pohledu… místo toho necítil vůbec nic, jen chlad a očekávaní. Pak se do věci vložil Petr a Romana překvapilo, že ani on se k Doris nemá.
 „Dobrý den slečno Shaumanová, tady pan plukovník Bessani je mým hostem u tohoto historického okamžiku.“
 Podívala se na něho jako nějaká raněná bestie zahnaná do kouta. Pak si uvědomila oči lidí stojících okolo a promluvila medovým, podlézavým hlasem:
 „Samozřejmě doktore, prosím, máme obrovské pokroky! Podařilo se izolovat třetí gen způsobující počátky druhého stádia vývoje mozku, čímž nyní můžeme zvrátit průběh degenerativní…“
 „Počkat počkat slečno Shaumanová, zde přítomní určitě nemají ani potuchy o čem tu mluvíme,“ rukou se rozmáchl k zástupu vysoce postavených mužů a žen, držících v rukou chod životů posledních pozůstatků lidstva.
 „Takže abych začal od začátku. Hmm. Uvedu vás do debaty, která má ryze informační charakter, neboť všechno už bylo podle plánu zajištěno a provedeno. V počátcích jsem z pověření Výzkumného střediska studoval, co znamenají mutace lidského druhu, kterých jsme byli svědkem posledních dvacet let. Desítky teorií, které na toto téma vznikly, jsou podle mých vědeckých prací nepravdivé. Jak se zdá, a tato informace už vstoupila do obecného povědomí, Spříznění jsou přirozeným krokem evoluční revoluce lidstva,“ i přes obecné povědomí to v zástupu zašumělo. „Ano, je tomu tak. Zdá se, že náboženství Spřízněnosti vzniklo na základě zjištění existence jakéhosi tajemného genu, který startuje nepředvídatelné změny – přirozené, pokud se to tak dá říci. Bytost, kterou vidíme zde, je Vůdce. Další krok lidstva. Na první pohled by se vám mohl zdát jen jako mimořádně pohledný mladý muž, ale ve skutečnosti jde o zcela nový živočišný druh.“
 V zeleném válci se rozsvítilo světlo a odhalilo Vůdce. „Tento exemplář je omráčen speciální substancí a doslova naložen ve výživné látce. Pokud se podíváte blíže, zjistíte, že jeho kůže je zcela hladká, až na malé ostré výrůstky na zádech a loktech. Jeho varlata jsou pozoruhodně uzpůsobena, stejně tak jako jeho dýchací ústrojí a kostra. Hrudní koš je upraven přítomnosti sofistikovaných žáber. Ano, žáber, dámy a pánové. Jak se zdá, naši bratranci jsou již předem připraveni osídlit oceány,“ Petr nechal svá slova doznít… „A teď, to nejdůležitější. Abychom zachránili náš rod, podstoupili jsme tohoto Vůdce mnoha testům a diagnostikovali jsme jeho stavy ihned po nich, za cenu několika úmrtí jiných exemplářů. Zajímavé je, že jeho kůže nemá pihy a pigmentové odchylky proto, protože funguje stejně jako kůže chameleona. Tento efekt bohužel nemůžeme názorně ukázat.
 Nejdůležitější ale je, že jsme našli gen, který celou mutaci způsobuje, tedy spouští funkce jiných částí lidského genomu,které pak jsou zodpovědné za lehce odlišné změny než bychom čekali u normálních jedinců. V podstatě funguje jako jakási pojistka přírody proti genové manipulaci: jakmile je s ním jen nepatrně manipulováno, zpustí se po šroubovici a pár kombinací genů pozmění.
 Podrobnostmi vás nebudu unavovat, důležité je, že jsme byli schopni řetězový gen izolovat a odstranit tento detonátor zloby matky přírody z ranných zárodků některých lidských embryí,“ místo šumění nastalo ohromené ticho. I Roman naslouchal s otevřenými ústy.
 Petr přešel k druhému skleněnému sloupu a uvnitř se rozsvítilo světlo. „Představuji vám Homo Stelaris,“ před přítomnými se objevila bytost, která evokovala podivný pocit odcizení.
 Dlouhé končetiny, čistě bílé, se dvěma plochými prsty na nohou a pěti dlouhými na rukou. Šlachovité tělo bylo sice výrazně lidské, přesto byl trup o něco kratší než by se čekalo. Hlava byla lidská, ale poněkud podlouhlá a místo uší byly v hlavě jen malé díry zakryté pohyblivými chlopněmi.
Oči byly trochu sešikmené, nos menší ne lidský a ústa neměla žádnou výraznou odchylku od lidských. Ani pohlavní orgány a vše ostatní se příliš nelišilo, před přítomnými se skvěla celkem přitažlivá žena, odlišná jen několika kosmetickými detaily. Přesto se Roman cítil razen svým vlastním vědomím, nedokázal akceptovat to, co slyšel a viděl. Tohle bylo zahrávání si s Bohem.  „Člověk před ety sám sebe upravoval necitlivými zásahy do své genetické stavby, měnil se jak se mu zachtělo, a Příroda se mu pomstia tím, že se rozhodla ho přetvořit na bestiální druh zvířat, ideální k tomu, aby vyhladil a zničil všechen nežádoucí ldský materiál na planetě. Snad se tomu dalo zabránit, když pokusy s genetikou začaly, ale nyní jsem si jist, že náš krok yl správný, neboť tyto bytosti, které jsem vám představil, jsou jako Adam a Eva, i když každý jiného druhu, a povedou idstvo k nepředstavitelné budoucnosti.“
 Bytost v zelené ekutině najednou otevřela oči, černé a nevýrazné, načež se příjemně, lidsky usmála. Roman v ní poznal skutečnou ženu.To byla poslední kapka.
 Otočil se a vyběhl na chodbu. Tam se ale zarazil. Proti němu šli dva muži v bílých kombinézách a mezi nimi v bílém plášti navlečený stený tvor jako ten za dveřmi laboratoře. Prošel okolo ohromeného Romana a cestou na něho kývnul. Roman mu kývnutí oplatil, ale pak rychlou chůzí zmizel. Ještě než se dveře zavřely, slyšel, jak Petr říká:
 „A toto je, dámy a pánové, Odin. Jeden z prvích lidí nového věku…“ pak se dveře zavřely a Roman na chodbě zůstal sám. Přesně věděl, co bylo jeho mozku zpotřebí.

Seděl v baru na stanici a sledoval, jak se pod ním otáčí Země. Whisky ve skleničce zmizela jediným rychlým pohybem v suchém krku. Hrál si se svým stříbrným křížkem a pochyboval, zda pro něho ještě má nějaký smysl.  
 Uslyšel kroky a naproti němu si sedl Petr.
 „Vzalo tě to?“ zeptal se poněkud přecitlivěle příchozí.
 „Co, ti mutanti, co jsme si je vzali pod kůži sami a dobrovolně?“
 „Nejsou mutanti! Jsou to lidé jako my! Vybírají si sami jména, tvoří vlastní kulturu, připravují loď Mars… jsou jako my! Jako děti celé naší rasy, to nejlepší z nás přešlo do nich.“
 „Ne, nejsou jako my, viděl jsem je.“
 „Jsou to povrchové úpravy, aby pro ně byl život na Marsu snesitelnější. A za pár století se vrátí pro své rodiče na Měsíci a vezmou nás mezi sebe.“
 „Víš, myslím, že jste udělali dobře, ale mne z toho vynech, Petře. Nechci o tom už nic slyšet. Místo toho mi řekni, co to bylo s Shaumanovou,“ Petr se zarazil, bylo to poprvé, co Roman vyřkl její jméno od té doby, co je Petr společně nachytal ve své ubikaci.
 „Ach, Doris. Víš, tenkrát jsem ji miloval, ale toho dne kdy jsem našel vás dva, pohromadě, jsem si vše uvědomil. Není nic jiného než zmije. Proč myslíš, že jsme se dostali na Chrasten? Jedno z nejnebezpečnějších míst na planetě? Protože milá Doris nechtěla, aby se rozkřiklo, že si to rozdávala s obyčejným vojákem. Tak se přibalila ke generálu McDonelovi a ten zařídil, abychom oba zmizeli ze scény.
 Jenom moje příslušnost k vědeckému sboru nás odtamtud dostala včas. Ale nejhorší je, že její msta nám dvěma nikdy neskončí,jsme pro ni jen šmouha na cestě za závratnou kariérou. Mám však pocit, že my dva už snad musíme přežít všechno,“ Petr se usmál, poprvé za celý jeden měsíc, a Roman cítil, že je mezi nimi opět to staré pouto.
Opět byl přáteli. Přesto věděl, že je pozdě, okolnosti je rozdělily, oni dva už neměli nic společného, a v tu chvíli si Roman pomyslel, že kromě Doris nikdy nic společného neměli. Jejich rozhovor najednou přerušily kroky a do baru přišel generál McDonel.
 „Pane Bessani, jedna z evropských základen se po dlouhé době ozvala, žádají posily a jste jediný důstojník, znalý podmínek na území severu bývalé České Republiky.“
 „Myslíte ty horské základny? Tak tam to znám, kdysi jsem tam lyžoval,“ hodil do sebe s úsměvem Roman další sklenku whisky. „Kdy odlétám, generále?“
 „Ihned, je to nouzové volání nejvyššího stupně, byli více než týden bez spojení a pod útokem, musíme je odtamtud dostat co nejdřív.“
 „Jdeme,“ rozhodl Roman a jeho kamarád z dětství se zvedl s ním, ale on ho zadržel. „Tvoje místo je tady. Já sem už nepatřím, Petře.“
 „Ale…“
 „Oba před sebou ještě máme hodně bitev, které musíme vyhrát. Já zbraněmi minulosti, ale ty, ty máš v rukou nástroje míru budoucnosti. Věřím, že jsi tím pravým člověkem, kdo je dokáže použít. Nashledanou.“
 „Nashledanou,“ řekl Petr a posadil se. Sledoval Romanova záda, dokud je neoddělily posuvné dveře baru.

Roman si nasadil černou výsadkovou helmu a utáhl pás vrhače plasmy napnutý přes rameno. S těmito atributy člena výsadkového týmu, jakoby na něho dosedla zlá předtucha.
Zasalutoval generálu McDonelovi a vyběhl do naloďovací haly. Na sítnici mu mozkový implantát promítal předběžné průzkumy stavu lidské základny na povrchu. Jeho muži už čekali a vyběhli společně s ním. Před vchodem do výsadkového modulu se zastavil, aby je popohnal, ale ve skutečnosti chtěl ještě chvíli vstřebávat atmosféru lidské technologie všude okolo, té mateřské přítomnosti vakua, laserových děl a šumu lidských bytostí.
Najednou pocítil ten samý pocit jako kdesi tam dole, v Chrastenu, pocit odporu k tomu, co si říká technika a lidství, k tomu, co si může téměř bezstarostně pohrávat s Božím dílem. Cítil jak v něm kypí hněv a pocit beznaděje. 
 „Tak pohyb! Jedu, jedu, jedu! Nástup! Každá sekunda znamená životy lidí!“ řval z plných plic, jen aby už byl tam dole a mohl někomu ukázat svůj vztek z toho, že starý svět zmizel a obrátil se v prach.
Najednou ucítil na rameni lehký, téměř něžný tlak. Otočil se, aby zjistil, že se dívá do hlubokých očí jednoho z těch víc-lidí.
 „Jak se jmenujete?“ zeptalo se pomalým, klidným hlasem stvoření.
 „Roman Bessani,“ odsekl.
 „Roman… Roman,“ zasněně pronesl asi-člověk. „Ponesu jméno jednoho z velkých hrdinů doby, kdy jsem byl zrozen. Děkuji, bratře,za to, jak silný jsi a co hodláš udělat pro náš lid, mé myšlenky budou s tebou,“ Romanovo srdce jakoby roztálo, cítil, že ten tvor před ním je více člověk, než byl kdy on, moudrost, pochopení a mír z něho přímo sálaly v ohromné harmonii. Podíval se mu znovu do očí.
 „Díky, Romane,“ řekl té bytosti a otočil se, aby se připojil ke své výsadkové jednotce.
Vysoký obrys muže bez uší a se dvěma prsty na nohou stál a díval se směrem k němu, mezitím co za jeho zády pobíhali muži v plné zbroji, aby se nalodili do dalších výsadkových modulů. Roman zamával a druhý Roman mu svou křehkou, bělostnou rukou zamával také. Pak se dveře modulu zavřely a oddělily tím bojovníka a mírotvorce, Homo Sapiens od Homo Stelaris.
 Motory modulu otřásaly každým atomem jeho těla, jak se výsadek blížil nejvyšší rychlostí svého muonového pohonu vstříc Zemi. Ač se budoucnost zdála krásná a plná prosperity, cítil, že on patří na ten svět dole, že to pouto se nedá přetrhnout. Věděl, že tentokrát z boje neuprchne a pokud to bude nutné, bude bojovat do hořkého a bolestivého konce. Pokud ho štěstěna opustí, stane se, ale nebude zbabělcem, jakým byl doteď. Byl plukovníkem Spojených národů, jeden z posledních válečníků svého lidu a věděl, že je čas zemřít, stejně jako to už teď věděl Petr a všichni z jeho umírajícího druhu, který už na tomto světě neměl místo. Zadíval se na stříbrný kříž na svém krku a pomyslel si, že společně s ním zemře i jeho vlastní víra. Možná, že ani ona už nemá místo na tomto světě, možná že ve chvíli, kdy člověk zasáhl do své podstaty, se Bůh odvrátil. Možná… Roman zavřel oči, nikdy předtím se necítil tak vyrovnaný sám se sebou. Cítil, že dnes dojde vykoupení.
 Modul proletěl atmosférou jako rudý šíp a blížil se k zasněženým vrcholkům Krkonoš. Základna lidské armády vykvétala ohnivými růžemi dalekonosných děl, zoufale se snažících alespoň trochu zamezit postup hordy běsnících monster, prodírajících se k ní přes čerstvé závěje sněhu, které ale i tak nemohly zastřít vrstvu mrtvol z předešlých pokusů pevnost dobýt.
 Jako si mravenci klestí cestu přes písečná zrnka, stejně tak postupovaly proudy těl mutantů směrem k lidem, cizímu nepříteli,kterého bylo potřeba vymýtit.
 Cestou k obrysům lidských budov modul míjel zbytky civilizace. Trosky měst, silnic a obydlí již byly prorostlé stromy, dávno opuštěné svahy a pláně zarůstaly neuvěřitelně rychle vrstvou zeleně. Stejně jako všude na Zemi, příroda zde jakoby znovu ožila, plná energie, očištěna od zátěže jménem člověk.
 Pomalu ale jistě se Země zbavovala okovů technologie a lidské kultury, a jedna jednotka lidských válečníků nemohla tu harmonii ohrozit, stejně jako přeměnu přírody nemohl zvrátit žádný člověk a žádný výtvor lidského rodu. Nastal nový začátek, nový záblesk nového života kdesi ve vesmíru. Ale Země v koloběhu zrození a smrti ještě neřekla poslední slovo…

   Věnováno Gaie, ať už je její velký plán s námi jakýkoli…

    SEBASTIAN CHUM 2002