(Znalost děje předchozí povídky “Rozcestí” sice není nezbytná, ale je nanejvýš vhodná) Aj Vletavo, če mútiši vodu, če mútiši vodu striebropěnů ? Za tě lútá rozvlájaše búra sesypavši tuču……
Aj Vletavo, če mútiši vodu,
če mútiši vodu striebropěnů ?
Za tě lútá rozvlájaše búra
sesypavši tuču šira neba,
oplákavši glavy gor zelených,
vyplakávši zlatopieskú glinu ?
tzv. „Rukopis Zelenohorský“, cca 9. století, autor: neznámý
Jednací sál Wyzimské radnice byl téměř prázdný. Téměř. Jen na jeho konci, kde se nalézal jeden z vchodů stanuli dva muži. Byli oblečeni sice jednoduše avšak kvalitně, přičemž nejnápadnějším prvkem oblečení byly pláště přehozené přes ramena. Pláště měly v místech, kde se skrývala nositelova ramena vyšité erby. Jeden z mužů nesl cíp pláště přehozený přes levou ruku. Pod plášti se rýsovaly jílce mečů. Zkrátka bylo poznat, že oba příchozí jsou urození. Tyto části radnice prostý lid stejně nenavštěvoval. Erb prvního muže představoval tajemné zvíře podobné lvu, ovšem s rozepjatými křídly. Jeho nositelem byl velkovévoda de Monterrey, jeden z nejbohatších šlechticů v zemi. Jen ve Wyzimě mu patřila tvrz, několik mlýnů, obchodů a nevěstinec. Erb druhého muže představoval jakési stylizované hradby a nad nimi hlavu jednorožce. Plocha erbu byla ovšem umístěna na hnědém podkladě, který měl navíc na vrchu namalována zapíchnutá zkřížená pera – modré a červené. Jedna z možností jak dát najevo, že muž vlastní heraldický znak nemá – je to kapitán Corrino Ulf, rytíř ve službách, knížete Borevoje II. Kníže Borevoj není v království příliš významný, ale jeho oddíly vedené právě jeho adoptivním synem Corrinem Ulfem, se velmi zasloužily o vítězství ve válce s Nilfgaardem, konkrétně pak v obraně pevnosti West Exorior.
Oba muži pomalu kráčeli po černé čedičové podlaze přes celý sál až na jeho opačný konec, kde se u stěny vypínalo jakési monstrum, podobné obrovskému oválnému zrcadlu, které ovšem mělo namísto povrchu z leštěného kovu jen tmavou prázdnotu. Zastavili se pod tímto podivným předmětem a zachmuřeně si jej prohlíželi.
„To má být ono ?“, zeptal se po chvíli těžkého mlčení Corrino Ulf. Velkovévoda pokrčil rameny.
„Chtěl jsi to vidět příteli, tak Ti to ukazuji.“
„Co si od toho Foltest slibuje ?“
„To poznáš. Čaroděj chce zvlášť platit za každé použití tohoto teleportu.“
„To se dalo čekat. Portály dovedli doposud otvírat jen oni.“
„Ano. Existují stálé portály, které vedou od někud někam a aktivují se prostě vstoupením. Jenže těch není mnoho a čarodějové si je hlídají. Tenhle nejen že byl dán k dispozici veřejnosti, byť na omezenou dobu…“
„Prodán !“
„Ano, prodán. Přesněji řečeno pronajmut. Kde jsem to skončil…?“
„Nejen že byl pronajmut veřejnosti, byť jen nakrátko….“
„Ano… tady si může dokonce každý sám zvolit, kam se chce přemístit.“
„Jeho šlechetnost prostě nezná mezí.“
„Jistě, jak jinak. Tamhle v rohu je na skleněné tabuli namalovaná mapa.“, ukázal do tmavého rohu místnosti, kde na dřevěném stojanu ležela veliká skleněná deska. Corrino Ulf k ní zaostřil pohled a rozeznal na ní mapu Temerie a okolních království.
„Na krajích mají ještě místo.“, podotkl.
„Jistě, bude se prý postupně rozšiřovat.“
Ulfův pohled spočinul na jakémsi dřevěném rameni, zakončeném ostrým hrotem, směřujícím kolmo k tabuli.
„To je lokalizátor.“, vysvětlil velkovévoda de Monterrey, který zpozoroval, kam se Ulf dívá. „Tím se ukáže, kam se chceš dostat a pak, račte vstoupit.“ Udělal cosi na způsob pukrlete, ale vypadalo to spíš jako kdyby ho píchlo v zádech.
„Jak to zabezpečí, abych neskončil třeba někde v něčí posteli nebo, co já vím, uprostřed skály ?“
„Hm, ta první alternativa by nemusela být za jistých okolností tak špatná. Ale moc se ptáš. To je všechno magie. Prý to umístí přenášený objekt na nejbližší volné prostranství, tak volné, aby se tam vešel.“
„Třeba do studny ?“
Velkovévoda de Monterrey si povzdechl a podíval se na své rostoucí břicho.
„To mně netrápí,“ řekl posléze. „Tam bych se nevešel.“
Ulf se usmál.
„Problém je v tom, že čaroděj chce za každé použití teleportu dvacet tisíc orenů, takže si to stejně bude moci dovolit málokdo.“ pokračoval po chvíli velkovévoda.
„Ty do toho vážně vlezeš ?“ zeptal se Ulf s obavami v hlase.
„Král mě požádal. Zítřejší předváděčka je zdarma.“ odvětil velkovévoda.
„Říkal jsem že jejich šlechetnost nezná mezí. Ostatně královy úmysly už jsou mi jasné. Nebude to trvat dlouho a na té skleněné tabuli se objeví Nilfgaard…Pokud to bude fungovat.“
Velkovévoda de Monterrey se utrápeně podíval na svého přítele. „Však taky už císařství zaslalo oficiální protestní nótu proti provozu tohoto i jiných podobných zařízení. A nejen císařství. Ale král na ně udělal dlouhý nos. Zatím prý nelze přenést více než jen deset osob najednou, ale kdoví…“
„Kam se chcete přenést ?“
„Zatím jen na prostranství za městské hradby.“
„Hm. Stejně si myslím, že to chce jen vyzkoušet a až zjistí, že je to spolehlivé, zabaví vám to.“
„Prý to má důkladně odzkoušené.“ odpověděl velkovévoda. Neznělo to zrovna sebejistě. „Jen potřebuje, aby se mu vrátily náklady na vývoj zařízení…“
***
Půlden rychlé jízdy koňmo od místa, kde si dva muži prohlíželi obrovský teleport, v hustých lesích na sever od hlavního města Temerie se odehrává hrůzný výjev. Dva vozy, kryté zčásti lněnou plachtovinou se zběsile řítí po špatně udržované a nepříliš často používané lesní cestě. Formani zoufale mávají biči v jedné ruce koním nad ušima a křečovitě svírají opratě v ruce druhé. Strašlivě to nadskakuje a je div divoucí, že se ani jednomu vozu neutrhne kolo či celá oj. Výkřiky hrůzy a bolesti. Ohlušující praskání přeražených stromků, kterým se koně nevyhýbají. Rychleji ! Výtrysky hlíny, vyryté ze země po děsivých smycích. Pláč dítěte kdesi pod plachtou jednoho z vozů. Do morku kostí se zařezávající jekot ženy a sprosté nadávky, přecházející pomalu v chroptění. Terénní vlna. Koně ji přelétají, jakoby se ani nedotýkali země. Vůz předvádí ohromný skok. Rychleji ! Rychleji ! Jeden vůz je již neřiditelný, chlupaté zvíře s planoucíma očima a bělostnými tesáky sráží vozku na podlážku pod kozlíkem a drásá mu boky drápy. Zakusuje se mu do šíje. Muž ještě žije jen díky silné kožené kápi. Splašení koně se však řítí dál. Vedle vozu se objevuje jezdec, celý v černém. Za zády se mu rýsuje jílec meče.
„Drž se !“, mohutný hlas prořízává chaos a hluk panující vůkol. Jezdec v plném trysku vytáhuje nohy z třmenů, zhoupne se v sedle a přeskočí na kozlík.
„To je on ! Zastavte !“, křičí kdosi.
Napadený v panice zuřivě zápasí a křičí tak hrozně, až mu přeskakují hlasivky.
„Nehýbej se !“
Spásné hvízdnutí čepele. Goblin přepůlený na dva kusy se ve šplíchancích krve řítí pod kola vozu. Na vůz se dostávají z okolních stromů další a zuřivě napadají osazenstvo. Vzápětí ale padají rozsekáni na větší či menší kousky přes postranice vozu na zem.
„Zastavte ! Zastavte !“
Po drahné chvíli se to podaří, nicméně jeden vůz se stačí při tom převrátit. Goblini, kterých je nespočet, pobíhají kolem, nadávají svým charakteristickým kašlavým štěkotem a vrhají se na skupinky lidí choulících se na vozech nebo pod nimi. Muž s mečem však je všude, nebo to alespoň tak vypadá. Každé zasvištění čepele je okamžitě následováno vzteklým zaječením zasažené šelmy, výtryskem tmavé, husté krve smíšené s chlupy a úlomky kostí. A čepel sviští téměř nepřetržitě. Jeden z goblinů se připlíží zezadu k bojujícímu zaklínači a vzápětí se mu láme hřbet, jak naň dopadá klacek, který zvedl ze země jeden forman a vší silou jím šelmu udeřil. Po chvíli se rozhostí ticho. Přesněji řečeno, ticho ve srovnání s rámusem, který smečka goblinů tropila. Kdesi popotahuje dítě, zaklínač prudce oddechuje či spíše funí, forman s klackem v ruce se třese a nestále polohlasem opakuje: „kurva…kurva…“ a jinak jen vítr šumí ve větvích. Zaklínačův jemný sluch ještě zachycuje vzdalující se dopady měkkých tlapek. Sem tam se povalují chlupaté hroudy nasáklé krví – mrtví goblini.
„Dělá to pět set temerských orenů.“, zasípal zaklínač, upustil meč a usedl či spíše dopadl do trávy kde znaveně odfukoval. Stárnu nebo co, říkal si v duchu. Odeznívání účinků elixírů snáším čím dál tím hůř.
„Zač ?“, hystericky vzlykl mírně otylý mužík. „Přijel jste pozdě, drahé sklo rozbité, dva pacholci mrtví, moje žena je pokousaná !“ Zaklínač chvíli přemítal o pořadí uvedených škod a pak pomalu vstal. Je to tu zas, pomyslel si ještě. Vzal svůj zkrvavený meč, pomalu kráčel až před mužíka, který na něj žalobně vztáhl prst. Jak se zaklínač blížil, prst se stále více chvěl. Když se špička zaklínačova meče dotkla tlouštíkova břicha, ozvalo se z něj cosi mezi vzlykem a uchechtnutím. Zaklínač si jen pečlivě otřel čepel meče o hábit svého zákazníka, který to sledoval nehnutě s hrůzou rozšířenýma očima.
„Zač ? Za váš život, pane. Který ďas vás hnal přes půlku lesa ? Byl bych vás dostihl už u Devíti borovic.“, řekl zaklínač a dumal, jak z toho chlapa dostat mzdu aniž by ho musel zbít a tím na sebe poštvat wyzimskou policii, neboť se jednalo o váženého měšťana. Nebo dokonce Stráž Svatyní, jelikož to byl měšťan ne toliko vážený, leč i politicko-nábožensky velmi uvědomělý.
„Teď stejně nemůžu zaplatit. Jsem na mizině pane Eskele, podívejte se na moje zboží !“
Střepy se povalovaly v prachu.
„Vy na něco přijdete. Jste chytrý obchodník.“ odvětil zaklínač řečený Eskel a předvedl jeden ze své sady obzvláště hnusných úsměvů. Pak se pomalu otočil na formana stojícího opodál. „…vy,“ řekl.
„Hm ?“
„Děkuju. Za ten pohotový klacek.“
Forman rozpačitě kývl.
***
„Myslím Corrino, že si příště budu zakázky shánět sám.“
„Moje rady ti nejsou dost dobré ?“
Eskel se zhluboka napil a odložil korbel. Pak si otřel rukávem rty, a odpověděl:
„Ten tvůj přítel velkovévoda má divné zaměstnance. Nejdřív, že se MU všechno rozbilo a proto nemůže platit a když jsem ho jemně upozornil že se MU nic nerozbilo, protože zboží není jeho a peníze za mojí práci mu poukázal velkovévoda Ryn de Monterrey, tak prohlásil že je nemá sebou protože příkaz k úhradě u banky Adelffi byl podán pozdě a on si peníze ještě nemohl vybrat. Tak jsem mu řekl že až tamtudy pojedou příště a smečka se vrátí, tak se ho skrze tesáky goblinů nejdřív zeptám, jestli byl podán příkaz k úhradě.“
„Ha ! Co on ?“
„Že to nemůže předem vědět. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak rychle těm lidem otrne. Člověče ten chlap se ani nestaral o svou ženu. Měla prokousnuté rameno. Bylo to o fous, goblin jí málem strhl z vozu, trefil jsem ho špičkou čepele jen tak tak.“
„Takže ti nezaplatil ?“
Eskel zakroutil hlavou a znovu se napil.
„Co jsem mohl dělat. Vrchní účetní toho tvého kamaráda. Měl jsem sto chutí ho zmáčknout, ale …“, zaklínač pokrčil rameny. „Stejně bych z něho nic nevyždímal a jenom bych se dostal do průšvihu.“
„To si nemůže dovolit. Řeknu to Rynovi. Ty peníze dostaneš.“
Oba muži chvíli mlčeli a rozhlíželi se po lokále. Seděli v hostinci na předměstí Wyzimy.
„No vidíš a já myslel, že ti tady zajistím slušnou práci na dost dlouhou dobu. Ta zvířata se tam strašně přemnožila.“
„Proto jsem tam neslyšel ani pípnutí. Vyhubili ptáky v celém okolí. Odkud toho velmože znáš?“
„Borevojův přítel z dětství. Vysoce postavený hodnostář, ale dobrý chlap.“ řekl Corrino. Eskel se zasmál. „Jakoby se ty dva pojmy vylučovaly navzájem.“
„Vždyť taky ano. Většinou. Je zatraceně zazobaný. Jen ve Wyzimě mu patří tvrz, mlýny, obchody, bordel…a co toho ještě má jinde, po celé Temerii.“ řekl Corrino Ulf.
„Slyším v tvém hlase hořkost…“
„Patnáct let plácám hubou a mávám mečem v něčí prospěch a nejsem ztraceně zazobaný. Jen ve Wyzimě mi nepatří vůbec nic a co toho ještě nemám jinde, po celé Temerii…“
Rozhovor přerušil jakýsi lokaj, který vešel do lokálu a zamířil ke stolu u kterého seděli rytíř a zaklínač.
„Už to začne pane.“
„Díky Jene. Už jdeme.“
Eskel měl ještě nějakou hotovost za zabití persefony, která se uhnízdila v hrobce na jednom místním hřbitově, ošklivě pokousala zedníky opravující zdivo hrobky a v noci otřesně kvílela, takže nikdo kolem nemohl v klidu spát. Corrino Ulf ale gestem zarazil zaklínačův úmysl vytáhnout váček s penězi a cinkl o nálevní pult stříbrnou mincí. Pak spolu se zaklínačem vyšli z hostince na ulici. Nedlouho poté již oba stáli v jednacím sále Wyzimské radnice a sledovali přípravy k teleportaci. Čaroděj stál skloněný u ramene lokalizátoru a něco s ním kutil. Velkovévoda Ryn de Monterrey se spolu s dalšími dobrovolníky shromáždili před teleportem a čekali na pokyn k vstupu. Eskel se marně rozhlížel zda neuvidí krále, ale ten se na předváděčku neobtěžoval. Jeden z přítomných šlechticů držel slavnostní řeč, ve které chválil úspěchy přítomného mága v oblasti rozvoje vědy a techniky, a vyjádřil naději, že do budoucna nebude problém cestovat odkudkoliv kamkoliv, ano třeba i tam pane Ulfe, zanechte prosím toho sarkasmu a nyní sledujme proces. V sále se rozhostilo ticho. Hrot lokalizátoru se zastavil těsně nad ploškou, která označovala rozsáhlé pastviny pod městskými hradbami Wyzimy. Naprosté ticho najednou přerušilo Eskelovo vyjeknutí. Zaklínač stojící opodál ucítil tak náhlé a prudké trhnutí medailónu, že se mu nepodařilo potlačit zvuk leknutí. Přítomný výkvět místní šlechty se naň pohoršeně a káravě zadíval ale brzy všichni obrátili pohled znovu do tmavého oválu teleportu. Okraje průchodu se rozzářily fialovým světlem a temnota uvnitř jakoby se ještě více prohloubila.
„Dámy a pánové, můžete vstoupit !“
Procesí šesti mužů a dvou žen s velkovévodou v čele váhavě vystoupilo po přistavených schůdkách a vkráčelo do fialově svítícího oválu. Eskel popadl Corrina Ulfa za ruku. Medailón sebou trhal téměř nesnesitelně a zaklínač tušil problém. Ticho, panující v sále rázem rozerval zvuk strašlivé exploze. Ovál teleportu se roztrhl na kusy a letící fragmenty rozbíjely přítomným hlavy a obličeje. Eskel bleskurychle popadl Corrina za ramena a strhl ho k zemi. V pravou chvíli, neboť nad nimi prosvištěl úlomek rámu zničeného teleportu, narazil do zdi a neškodně spadl na zem.
Když se chaos způsobený explozí uklidnil, Corrino s křikem vyskočil na nohy:
„Ranhojiče ! Rychle sakra ! Bože, to mně zvoní v uších….“
Sálem zněl nářek těch kteří přežili zásah úlomky portálu. Kdosi se vymotal z klubka ležících a vyrazil ven ze sálu. Čaroděj mlčky stál, bledý a roztřesený, u trosek svého přístroje. Corrino Ulf udělal několik skoků k němu napříč přes sál a chytil jej za ramena.
„Co se stalo ?“, vykřikl mu do obličeje.
„Nemám ponětí.“ Mág zakroutil hlavou. Corrino zkřivil rty a sevřel pravou rukou rukojeť meče. Čaroděj to sledoval zcela bez výrazu. Rytíř se nakonec částečně ovládl. „Tak aspoň něco dělej chlape zatracená ! Koukej kouzlit, hňupe, nebo…!“ Bylo vidět, že čaroděj by rád odpověděl Corrinovi bleskem, ale správně tušil, že ne by ho stačil vrhnout, měl by mezi žebry meč zaklínačův i rytířův.
Corrino se otočil na pacholka Jana, který prve vyběhl ze sálu a nyní se vrátil se dvěma felčary a jejich pomocníky. Ti se ujali raněných.
„Jene, ať někdo okamžitě vyrazí podívat se pod hradby.“ Jan rychle přikývl a znovu vyběhl ven. Eskel si prohlížel zhroucené torzo teleportu, ale nic z něho nedokázal vyčíst. Čaroděj se nakonec vzpamatoval, postavil se k skleněné tabuli, která nějakým zázrakem zůstala v celku a začal mumlat nějaká zaklínadla a dělat podivná gesta. Corrino a Eskel se na sebe podívali. Rytíř měl v očích zoufalý výraz, zaklínač zachmuřený.
Zdála se to být věčnost než se pacholek Jan vrátil a celý udýchaný vykoktal větu, jejímž obsahem stejně bylo to, co Corrino Ulf tušil:
„Nikdo tam není, můj pane…!“
***
„Dokázal je vystopovat ?“, ptal se Eskel svého přítele když spolu seděli večer u vína v jedné z komnat tvrze. Tvrz patřila zmizelému velkovévodovi de Monterrey.
„Nakonec ano.“, odvětil Ulf a zdvihl doteď pokleslou hlavu. „Dalo jim to dost práce. Mumlali nějaké nesmysly, vůbec jsem tomu nerozuměl. Pamatuji si výrazy, jako třeba kvantový posun, nebo rozfázovaná hmota – kozel ví co to může znamenat. Hráli si s tím lokálismem nebo jak tomu říkají a nakonec nám to místo ukázali.“
„A ?“
Corrino si těžce povzdechl. „Na severovýchod od Holopole jsou Poštolčí hory. Nikdo je dosud nepřekročil a nikdo tudíž pořádně neví, co tam je. To místo, kam byli přeneseni bylo naprosto mimo známé mapy.“
„Hm. Pokud se pamatuji tak se odtamtud ani nikdo nevrátil. Vzpomínám si, že kdysi pár dobrodruhů hledalo průsmyk na severozápad. Podle nějakých výpočtů by se tam mělo rozkládat neznámé moře, přesněji řečeno, pobřeží. Hledali tam jantar, který gnómové z té oblasti vozili Lutonskou stezkou.“, přemýšlel nahlas Eskel. „Každopádně je to daleko. Asi nemá cenu je zachraňovat.“
Corrino Ulf se zahleděl do prázdna.
„Snad o tom nepřemýšlíš ? Víš jak je to daleko ??“
Rytíř pomalu přikývl a podíval se zaklínači do očí. „Já…my…je to starý přítel, nechtěl bych ho nechat na holičkách. Nebudu tě unavovat podrobnostmi, ale on mě například pasoval do rytířského stavu.“
Eskel spolkl slova o tom co si myslí o rytířských stavech a odpověděl mírným tónem:
„To chápu, ale než se tam dostaneme, i kdybychom ho nakrásně našli, což není pravděpodobné, tak dlouho tam nemůže přežít.“
„Řekl jsi – dostaneme ?“
„Nemám co na práci. Ať je tam ti goblini třeba sežerou, stejně by mi neplatili. Teď už vůbec, když tu není vévoda. Ale stejně jsem proti tomu. Hledat je.“
Corrino Ulf cítil, že v tom je něco jiného. Že zaklínač by ty peníze usmlouval někde jinde. Eskel, zlatý Eskel mně v tom nechce nechat samotného. Bože můj kolikrát mě tenhle zaklínač vytáhl z bryndy. Proč to sakra dělá ? Řečnická otázka…
„Řečnická otázka: normální teleportací by nás tam nedokázal přesunout ?“, přerušil zaklínač Corrinovy úvahy. Ten sebou trhl.
„Prý ne. A tím co mu zbylo z toho jeho vynálezu to nechce riskovat. Dlouho se radil s nějakými svými kolegy a uradili se, že normální teleportací nás dokáží dostat do Holopole. Zcela výjimečně. Pořád tam sedí a hledá příčinu toho fiaska, ale zatím na nic nepřišel.“, odpověděl Ulf. „Zaklínači, přiznej se.“
„Oč ti jde ?“
„Ta vaše pevnost, Kaer Morhen, není odtamtud daleko, že ?“
„Budeš se divit, ale celkem ano. Kam tím míříš ?“
„Ale je blízko pramene Gwenllech, že ?“
„Hm…to ano. Gwenllech je ale soutok dvou…Proč se ptáš ?“
„Co je na východ od Kaer Morhen, zaklínači ? Víš to ?“
„Corrino…“
„Né, počkej ! Byl tam někdo ?“
Přiopilý Ulf v rozčilení převrhl dřevěný pohárek s vínem.
„Polil jsi mně ksakru !“, zaklel Eskel. „Nenadskakuj tolik. Jsou tam hluboké lesy, které pomalu přechází v kosodřevinu a dál černá lávová pole. Draci. Sopky. A hrozná zima. A co je dál, neví nikdo.“
„Promiň. Soudím, že na severu to bude podobné.“
„Bude to trvat řadu týdnů než vůbec dorazíme do hor i když vyrazíme hned zítra a nebudeme se nikde zdržovat. Ale musíš vybrat z vévodovy družiny nějaké spolehlivé lidi, do toho se nemůžeme pustit sami. A bylo by dobře kdyby šli dobrovolně.“
„Vyberu. Pár jich znám. Pojď, zabušíme na dveře u Rynovy ženy.“
Rytíř a zaklínač strávili celý zbytek večera v živém rozhovoru s Mireille Beckman de Monterrey, manželkou ztraceného velkovévody. Nejdřív se snažili být opatrní, ale velkovévodkyně s nimi komunikovala věcně a že je sužována nesmírným strachem o manžela bylo zjevné jen pro toho, kdo ji lépe znal, jako Corrino Ulf. Slíbila zařídit všechno co Corrino a Eskel naplánovali. Bude hodně záležet na tom, do jakého prostředí se vévoda a jeho družina dostali. Zda tam bude možno nějakou dobu přežít bez prostředků. Problém vyvstal až když vévodkyně trvala na tom, že pojede s nimi. Eskel na sobě nedal nic znát, ale Corrino Ulf měl ve tváři těžko popsatelný výraz.
„Proč se tváříte tak nejapně Corrino ?“
„Myslíte že to vydržíte Mireille ? Znám vás, na koni jezdíte výborně, ale tohle…“
„Tak mě poslouchejte, rytíři,“ vévodkyně vstala z křesla a Eskel s údivem zaznamenal, že je stejně vysoká jako on. Corrino musel mírně zaklonit hlavu, aby se jí mohl dívat do očí, ve kterých se zablesklo.
„O tom co kdo vydrží nebo nevydrží tady nebudeme diskutovat, to se všechno ukáže. Slibuji vám, že se nebudete muset o mně starat. Připouštím, že bych se neodvážila vydat se tam sama, ale v doprovodu vašem a zde přítomného člena cechu zaklínačů, pana Eskela, kterého mimochodem nesmírně ráda poznávám, se domnívám, že se toho mohu odvážit a že se mohu na vás oba spolehnout.“, nadechla se. „Stejně jako kdyby jste se tam chtěl sám vydat vy – taky byste stěží mohl. Ale takhle se můžete spolehnout na mně a svého přítele Eskela a můžete se té cesty odvážit.“
Corrino Ulf se nezmohl na odpověď, jenom stiskl rty. Eskel věděl, že jeho úsměv vypadá nestvůrně, proto jej potlačil. Mireille Beckman vzala rytíře za ruku.
„Neškareďte se Corrino, já jsem vám oběma nesmírně vděčná, aby bylo jasno.“
Eskel si prohlížel tvář ženy, která už byla jistě v letech a ta na kráse nikomu nepřidají, ale z té tváře vyzařovalo víc odhodlání a životního elánu než u leckteré dvacetileté dívky, a to ji činilo zvláštním způsobem přitažlivou.
„Jen si nejsem jistá…co očekáváte vy zaklínači. Věřím vám, protože vás Corrino doporučil a vychválil až do nebes, ale….“
„Nic, paní de Monterrey. Corrino je můj přítel a moje služby budou tudíž výjimečně zdarma.“
Velkovévodkyně si nebyla jistá, zda se Eskela nedotkla, ale to nevěděla, že zaklínači přecitlivělostí rozhodně netrpí a na Eskelově tváři stejně nebylo možné rozeznat jakékoliv emoce.
„Prosím…jsem Mireille.“, řekla nakonec. Eskel se lehce uklonil.
***
Po několik následujících týdnů bylo možno na východ od Holopole pozorovat zvláštní věci. Kromě toho, že z usedlosti Monterrey v vylétlo mnoho poštovních holubů, rozblikala se na hradbách a cimbuří mnoha tvrzí a hrádků světelná znamení, vrhaná kulatými zrcátky. A do některých míst, kde tato znamení lidé pozorovali, se vždy k večeru přiřítila šestice jezdců na koních. Čtyři muži a žena. Zůstali na noc a velmi brzy ráno vyjeli na jiných koních tryskem k severu, později k severovýchodu. Po celém území se jim každý vyhýbal. Hrůzostrašný zjev muže jedoucího v čele, vysokého muže v černém, s dlouhými vlasy, mečem na zádech a příšernou jizvou na tváři, odrazoval případné obtížníky. Občas se za jezdci nesly kletby rozzuřených sedláků, kteří se nemohli smířit s podupaným polem. A tam kde bylo potřeba, zapůsobilo jméno a peníze rodu de Monterrey. To druhé častěji. V jedné z malých vesniček v předhůří již měli připraveny dva tažné koně a vůz, naložený potřebami pro raněné – pokrývky, utišující prostředky, obvazivo, a spousta potravin. Zaklínač na to hleděl a dumal, zda to všechno po čtyřech týdnech bude ještě k něčemu dobré. Sám by si troufal vydržet dva týdny nejíst, živit se maximálně kořínky v zemi, ale jiní lidé…
Když se jezdci přiblížili k úpatí Poštolčích hor, zpomalili a stále častěji hloubali nad mapami, které si vezli sebou. Měli jich k Poštolčím horám několik. Některé zajistila vévodkyně z Wyzimských královských archívů, tu která naznačovala polohu zmizelých jim vyhotovil čaroděj, který byl zodpovědný za celou tragédii. Kupodivu za tu mapu nic nechtěl.
Dostavily se ovšem první potíže. Dvoutýdenní trysková jízda s nezbytnými přestávkami na jídlo, spánek a ostatní nutné tělesné potřeby je všechny značně vyčerpala, a když stanuli v předhůří, na jedné z pastvin, sotva se drželi v sedlech a neměli sílu ani mluvit. Koně na tom nebyli o mnoho lépe neboť ve vesnici Křikávka je měnili naposledy.
Ticho nakonec prolomil zaklínač: „Pokud si vzpomínám nikdo tady nenašel průsmyk, kterým by mohla projít karavana, ale s naším malým vozem to snad bude možné….“, přerušil ho tupý úder. To jeden muž z družiny vévodkyně se sesunul z koně a svalil se na zem.
„Hm….ale až ráno.“, dokončil Eskel započatou větu. Nebyl překvapen – podobný obrázek byl v jejich skupině k vidění poslední tři dny každý večer.
Rozložili provizorní tábořiště. Eskel shodil vedle ohniště náruč dřeva, které nasekal mečem v lesíku opodál. Corrino Ulf se toho chtěl ujmout, ale zaklínač ho nenechal: „Únavou pořádně nevidíš. Kdyby tady na tebe něco vyskočilo, nezareaguješ včas. Zůstaň u ohně.“ Rytíř Eskela chvíli bezvýrazně sledoval, pak mávl rukou a unaveným krokem odkráčel zpět do tábora, kde si nastlal na zem pokrývky a ulehl s rancem pod hlavou. Meč si položil k pravé ruce.
„Nikdy dřív bych si to nepřipustila, ale teď ztrácím naději.“, zapředla hovor Mireille Beckman de Monterrey. V kalhotech a kožené kazajce pošité třásněmi by vypadala jako muž, nebýt jistých tvarových odlišností, charakteristických pro ženské pohlaví. „Když si nás tak prohlížím v jakém jsme stavu…podcenila jsem ten problém.“
„Klid. Zažil jsem horší.“, odpověděl Corrino Ulf.
„Já taky.“, ozval se zaklínač. Vojáci z doprovodu vévodkyně neříkali nic, jen tiše seděli kolem ohně.
„Co jste zažil horšího, Corrino ? Ach ano, West Exorior. Nikdy jste o tom moc nevyprávěl…“
„Taky není o co stát. Černých tam byla ukrutná síla, ale Exorior je výborný hrad.“, pousmál se a zakloniv hlavu, upřel pohled do černého nebe. Mihotaly se tam hvězdy. „Pamatuji se jak ty dvojité břity na našich bergfritech přiváděly k šílenství obsluhu nilfgaardských balist. Nebyli prostě schopní je trefit tak aby to stálo za řeč, až mě jich bylo skoro líto. Pravý bergfrit totiž flankoval pod hradby tak, že Černí měli slušné ztráty než se jim podařilo přirazit k hradbám obléhací věž…“ Rytíř se zachvěl. „Ale potom to stálo za to. Nikdy nepochopím, jak jsem to mohl přežít. Rána, rána, rána, ruce nesnesitelně bolely, bylo to k zešílení, ale když tu sekyru pustíš, Černí přelezou a…nikdy si nezvyknu na ten hnusný pocit, když sekyra přetíná část lidského těla. Jednou jsem se přehoupl do prostor věže, trpaslíci Huck Westerman a Kazan Spryggs mi báječně kryli záda…tma tak nasákla krví, že by se dala ždímat…“, odmlčel se.
Najednou se zaklínač prudce, jako pružina, vymrštil na nohy svíraje v levé ruce svůj medailón a v pravé ruce meč, který vytasil nepostřehnutelným pohybem. Než se kdokoliv stačil vzpamatovat, meč byl pohroužen do hrudi odporného polozvířete připomínající křížence medvěda s člověkem. Kreatura dopadla s chroptěním rovnou do ohniště. Zasyčelo to a vůkol se šířil nesnesitelný puch spálené srsti. Notnou chvíli se nikdo nezmohl na slovo. Všichni jen zírali na vyceněné, jako jehly ostré tesáky a pohasínající modrý svit v nelidských očích.
„Bohové…je to možné ?? Jako kdybyste zaplácl dotěrnou mouchu.“ Mireille odložila samostříl který mezitím popadla a zírala na Eskela snad s ještě větší hrůzou v očích, než s jakou si prohlížela mrtvého netvora. „Co to je ??“
„Vlkodlak.“, odvětil pochmurně Eskel a s námahou páčil svůj meč z hrudníku mrtvého netvora. Ozvalo se ošklivé, vlhké čvachtání. Pak se Eskel obrátil na Mireille Beckman: „Myslíte si, že jsme měli potíže ? Tak ty teprve začínají.“
***
Koně namáhavě prolézali skalní soutěsky, přelézali bludné balvany a přeskakovali strže. Když bylo nutno přes strž přepravit vůz, vojáci seskočili z koní, sundali dvě dubové traverzy, které měli připevněné k postranicím a vůz po nich opatrně přejížděl. Čas od času se lidé i zvířata polekali pekelného rachotu, který působilo uvolněné kamení, řítící se ze skal na dno hlubokých propastí. Tento zvuk se nesl i z velikých dálek. Eskel jel první a nahlížel do tmavých koutů a četných jeskyní.
„Nechce se mi to líbit.“, řekl zaklínač vévodkyni. Na chvilku se zastavili před malým průsmykem vedoucím mezi skalami, porostlými kosodřevinou. Mireille Beckman stanula vedle Eskela a tázavě se naň zadívala. Eskel viděl v jejích očích nesmírnou únavu.
„Pohybujeme se v místech, kde by podle mapy měli být. Ale nikde nic. A ještě ke všemu…“, Eskel si poposedl v sedle a potřásl hlavou. Vévodkyně přikývla a otázala se: „Myslíte že tady nic nežije ?“
„Ohó, tady je spousta života. Možná tolik že nás to bude mrzet. Mám na sebe vztek. Neměl jsem to dopustit….Rozhlédněte se kolem sebe. Tady nemůže člověk bez prostředků dlouho přežít ani zdravý. A pokud byli zraněni…Všimla jste si, že tady nikde není voda ? Jistě hluboko v zemi nebo v jeskyních, ale….“, Eskel bezmocně mávl rukou.
„Nevyčítejte si to, zaklínači. Stejně bychom se nenechali přemluvit.“, odvětila Mireille Beckman.
Chtěla ještě něco říct, ale přerušil ji výkřik vojáka, uzavírajícího průvod. Zbytek malé karavany k němu otočil hlavy, dokonce včetně zvířat. Voják se vztyčil v sedle a ukázal směrem vzhůru.
„Veliký pták ?“ zašeptal Corrino.
Zaklínač zaklonil hlavu a chvíli pozoroval objekt, který se jevil být poměrně velký, přestože zjevně letěl ve značné výšce. Pak rychle vytáhl nohy z třmenů a seskočil z koně. „Dolů z koní !“, vykřikl.
Všichni na něj udiveně hleděli, ale poslechli.
„Dolů, rychle než nás uvidí !! Vidí výborně !Támhle pod ten převis, je tam malá jeskyně, hoďte sebou ! TO JE GRYF !!!“
Nebylo to jednoduché – koně se plašili a vyděšeně řičeli. Rámus a zmatek který zvířata tropila zaujal letícího netvora. Černý útvar na nebi se začal rychle zvětšovat. Útočící gryf. Kdo to nikdy nezažil, nedokáže si představit tu pekelnou hrůzu, kdy se z ohlušujícím řevem příšera řítí z oblohy. Křídla zvednou silný vichr. Napřažené spáry, chystající se popadnout bezmocnou kořist a mohutným zobanem ji ještě ve vzduchu rozervat na krvavé cáry. Eskel to znal. Jednou už očekával tento hrůzostrašný útok z pozice oběti. Výsledek útoku byl takový, že mumifikovanou hlavu netvora má pán na Nastrogu pověšenou v přijímacím sále. Ale tehdy byl Eskel pod vlivem elixírů. A také nemusel dávat pozor na přátele.
Dovlekli koně do jeskyňky právě včas. Gryf dosedl, zasyčel a vrazil zoban do jejího ústí. Ostré okraje zobáku sklaply jen několik pídí u Eskelova napřaženého meče – zaklínač zacouval do jeskyně jako poslední. Ostatní, polomrtví hrůzou, sledovali gryfovu nestvůrnou hlavu. Corrino Ulf, ve tváři bílý jako prostěradlo, rovněž vytasil meč a postavil se vedle zaklínače. Pak oba uchopili meče obouruč a chystali se je vrazit příšeře do hlavy, ale gryf hlavu včas vytáhl ven a po chvilce se zvenčí ozvalo praskání dřeva a trhání jutové plachtoviny. Rytíř se tázavě zadíval na Eskela a ten sklesle přikývl. „Vybíjí si vztek. Moc nám toho ze zásob nezbude. K čertu !!“, zaklel najednou. „Od začátku bylo jasné, že je to šílený nerozum, neměl jsem tuhle potrhlou cestu vůbec dopustit. Tohle prostě nemohlo dopadnout jinak.“
„Už jsem vám jednou řekla, že by to nebylo ve vašich silách.“, pronesla Mireille Beckman, které se právě vrátila řeč. „Jste všichni v pořádku ?“ Jeden z vojáků se místo odpovědi odvrátil a pozvracel se.
„Myslíš že odletí ?, zeptal se Corrino Ulf zaklínače, stojícího s připraveným mečem v ústí jeskyně.
„To záleží na tom, jak velký má hlad.“ Najednou Eskel popadl Ulfa za rameno. „Podívej…! Vidíš co nosí na zádech ?“
Ulf opatrně vyhlédl a překvapením tiše hvízdl.
„Mládě ?“
„Ano, to je merwyn. Gryfí mládě. Vůbec jsem si toho prve nevšiml. Je to dobré, nejspíš brzy odletí. Bude-li to nezbytné, mám sebou elixíry, ale čistě prakticky bych se do potyčky teď raději nepouštěl. Pokud gryfí samice chrání mládě, necítí bolest, je šílená vzteky a dokud jí doslova nerozsekáš na kousíčky, je pořád hrozně nebezpečná.“
Gryfí samice po chvíli odletěla i s mládětem, ale vévodkyně a její doprovod se ještě dlouho neodvažovali vylézt z úkrytu. Když konečně ven vyšli a viděli, co jim nestvůra vyrobila z vozu, totiž velmi neúhlednou kupu třísek, hadrových cárů a rozmačkaných zbytků potravin, stáli a mlčeli. Rozšlápnutý sud s pitnou vodou ležel prázdný opodál v příkopu.
„Ještě se můžeme vrátit.“, řekl tiše Eskel. Mireille Beckman naň pohlédla mokrýma očima. Chvíli polykala slzy a pak ze sebe vypravila: „Ještě pár dní, prosím !“
Corrino Ulf zavrtěl hlavou a objal Mireille kolem ramen.
„Teď už jim ale vůbec nepomůžeme, i kdybychom je našli.“ zašeptal jí do ucha. Zaklínač pokýval hlavou. Neposlouchal, prostě to slyšel.
„Sama jste to viděla. Jsme tady jako cvičný cíl pro různé pekelné nestvůry. Navíc jsme všichni velmi unavení. Ryna mám … jsem měl rád skoro jako vlastního bratra, ale kdoví kde mu je konec. A naše mapa tady stejně končí.“ Ulf věděl, že ji zraňuje, ale taky věděl, že tady končí legrace.
„Prosím vás ještě o několik dní. Rozdělíme se a prohledáme to tady. Vodu určitě taky najdeme.“
„Další ne moc dobrý nápad.“, poznamenal Eskel. „Gryfa bych tady v téhle oblasti nečekal, ale jak je vidět, všechno je možné.“
Mireillini nemluvní vojáci se snažili vyseparovat z trosek vozu něco co by se ještě dalo sníst. Moc toho nebylo. Pro pět lidí na dva dny.
„Dá se gryf jíst ?“ otázal se Eskela jeden z vojáků, nějaký Vilém Ware.
„V podstatě ano, ale je dost obtížné ho chutně upravit,“, ušklíbl se zaklínač. „on se totiž nechce dát.“ Pak se obrátil k Ulfovi a zašeptal: „Nemá náhodou rod Monterrey v erbu gryfa ?“ Rytíř se smutně usmál a přikývl.
Následující den poutníci s údivem sledovali proměňující se krajinu. Neztratila sice mnoho z pochmurnosti, roklí a strží neubývalo, ale rostlinstvo bylo bohatší a začali se ozývat skřeky různých ptáků. Všichni se znepokojeně rozhlíželi kolem sebe. Nedávný zážitek s gryfem by notně otřásl kýmkoliv, ale co kolem sebe viděli teď… Neznámé stromy, neznámé keře. Jeden vypadal jako přerostlý kaktus. Jiné připomínaly obrovské kostnaté ruce, trčící ze skal. Místy se po zemi plazily prazvláštní, černé odrůdy plavuní. Mireille Beckman zastřelila samostřílem jakýsi podivný druh veliké horské krysy s třemi páry nohou, nad kterou i Eskel bezradně krčil rameny, neboť nikdy nic podobného neviděl. Jíst se každopádně dala – upekli si ji k obědu.
Odpoledne se ztěžka vydali na další dlouhý a vyčerpávající pochod náročným terénem. Eskel na sobě s obavami pozoroval, že i on už únavou přestává dávat pozor. Najednou zvířata začala jevit neklid a chuť vyrazit kupředu.
„Co se děje ?“, vévodkyně se rozhlížela klem sebe. „Nevíte Eskele ?“
Zaklínač vážně přikývl. „Vím. Cítí vodu. Nechte je, ať jdou. Ať ji najdou.“
Všichni ožili. Žízeň začínala být vážný problém již nyní a poutníci s obavami mysleli na zpáteční pochod. Nicméně stále nikde ani stopy po přítomnosti jiných lidí, ať už současné či minulé. Prohlubující se zoufalství ve tváří Mireille Beckman již bylo dobře patrné.
Po chvíli, která ovšem připadala žíznivým lidem jako věčnost, stanuli před horským jezírkem. Nevrhli se však k vodě a nepili jak by se dalo očekávat. Jen stáli a hleděli. Jezírko bylo kulaté, voda měla světlé modrozelené zbarvení a byla čistá a průzračná. U okraje jezírka rostly prazvláštní vodní rostliny, jejichž tenké hadovité listy lemovaly břehy jako zelená krajka. Jak se snášel večer, šero dotvářelo mystickou atmosféru místa. Všude panovalo naprosté ticho. Až po značné prodlevě se lidé pomalu sesunuli z koní, sňali vaky na vodu a ponořili je do jezírka. Koně nečekali až je jejich páni sami přivedou. Došli si ke břehu sami a hltavě pili. Corrino Ulf s mírným údivem pozoroval zaklínače. Eskel se třásl, jakoby měl zimnici.
„Co je ti ?“
„Něco mi to připomíná, ale nemůžu si vzpomenout. Snad to nic není.“, odpověděl Eskel a zhluboka se napil z čerstvě naplněného vaku, který mu rytíř podal. Najednou uslyšeli Mireillin zdušený výkřik. Vévodkyně stála na břehu jezírka ukazovala kamsi do jeho středu. Jakoby se tam rozlévala modrá záře, která zvolna intenzívněla. A najednou se nad hladinu vynořily květy. Tyrkysové, zářící květy ve tvaru velikých růži. Osvětlovaly okolí jezírka nádhernou září. Jako hypnotizováni, nemohli poutníci odtrhnout zrak od úžasného jevu. Stejně tiše, jako se vynořily, začaly se zářivé květy pomalu potápět zpátky pod hladinu jezírka. Záře postupně slábla až docela zmizela. Přihlížející chvíli mžourali, neboť jejich oči přivyklé intenzivnímu světlu se nebyly schopné tak rychle přizpůsobit. Nikdo kromě Eskela tudíž chvíli nic neviděl, přestože bylo ještě šero. Tma teprve začínala houstnout. Po chvíli těžkého ticha Mireillin voják Vilém Ware začal bez řečí snášet z okolí suché chrastí k zapálení ohně. Eskel usedl na balvan blízko břehu jezírka, dal si jedno koleno pod bradu a bez hnutí se díval na hladinu, teď již černou. Díval se jak druhý Mireillin voják jménem Petr Orr, mládenec sotva dvacetiletý, zavedl koně do jezírka. Zvířata pofrkávala a cachtala se ve vodě.
„Je krásně teplá !“, zvolal Orr z koňského hřbetu, když mu voda dosáhla až po hrudník.
Zaklínač ucítil na rameni něčí ruku.
„Pojďte se najíst…Máme výbornou krysu.“
Mireille se pokouší o vtip. Zaklínač se zahleděl do jejích smutných a unavených očí .
Zápasil ve svém nitru z hrozným podezřením. Pomalu vstal a obrátil se k vévodkyni.
„Mořské oko.“, zašeptal zaklínač. Vyslovoval pečlivě a velmi pomalu.
„Co prosím ?“
„Mořské oko ! Rukopis z Poštolčích hor !“
„ O čem to mluvíte, Eskele ?“
„Ven z vody !“, vykřikl Eskel. Bylo ale pozdě.
Nad vodu se najednou vynořila tři ostnatá chapadla a lehounce se vlnila, jak netvor ukrytý hluboko pod hladinou propátrával vzduch čichovými buňkami. Chapadla se černě rýsovala proti světlému nebi. Koně se polekali a začali vyhazovat. Voda stříkala na všechny strany. Pak se chapadla strašlivě rychle ovinula kolem jednoho z koní a kolem Petra Orra, který spadl z koňského hřbetu do vody. Nebožák příšerně vykřikl, tak příšerně, že si nezadal se zoufalým řičením polapeného koně. Druhý kůň se vyřítil z jezera a srazil k zemi Mireille, která se mu připletla do cesty. Eskel bleskově tasil. Mohutně se odrazil od balvanu na kterém doposud stál a jako útočící pardál letěl vzduchem do jezera. Než dopadl s hlučným šplouchnutím do vody, zatočil zápěstím ruky ve které svíral meč a přesekl v letu jedno ze sem a tam mávajících chapadel. Ale zoufalé oběti už od hrozné smrti nezachránil. Zmítajíce se zmizely pod hladinou. Celá tragédie se odehrála nesmírně rychle – unavení lidé nebyli vůbec schopni zareagovat. Zaklínač vylezl z vody, rozpřáhl se a odhodil meč daleko od sebe. Pak se zhroutil na písek, třpytící se ve světle vycházejícího měsíce. Obličej si zakryl dlaněmi a šeptal:
„Jak jsem mohl zapomenout….bože můj….“
Notnou chvíli lidé seděli schoulení těsně vedle sebe a mlčeli. Bezejmenný, hnusný strach tížil jejich mysl. Kradmo pohlíželi směrem k jezírku. Nakonec Mireille zvedla hlavu a řekla:
„O Rukopisu z Poštolčích hor jsem slyšela, ale to je padělek…“
„Četla jste ho ?“, zeptal se Ulf.
Mireille Beckman zavrtěla hlavou.
„Nečetla. Nalezl ho před lety jeden profesor archeologie z Oxenfurtu. V jakémsi skalním městě tady v horách.“
„To vím, město ale nikdo nikdy nenašel a fragment rukopisu byl prohlášen za falzum. Profesor Le Thoraq měl taky spoustu závistivých nepřátel bohužel včetně samotného krále, který ho prohlásil za hlupáka, pokazili mu celou vědeckou kariéru. Pes by od něho kůrku nevzal. Nakonec si dýkou probodl srdce. Tyhle okolnosti znám, ale vlastní rukopis jsem nečetl, v Oxenfurtu mají jeho opis a originál se ztratil. Prý ho Le Thoraq před smrtí zničil.“
„Rukopis je pravý. Na hradišti zaklínačů – Kaer Morhen…“, Eskel je šeptem přerušil. „…máme jiný fragment tohoto rukopisu. Popisuje se tam tohle jezírko jako – volně přeloženo – Mořské oko, i když je v něm sladká voda. Ty květiny, které se vynoří každý večer. I jeho…obyvatel, žijící na dně. Bože, jak jsem mohl zapomenout…“, na chvilku se odmlčel, několikrát naprázdno polkl a pak pokračoval: „Rukopis je psaný nesmírně obtížnou verzí naší obecné řeči, proto prý nemá nic společného s elfy a přitom je zjevně nesmírně starý.“
„Profesor tvrdil, že je to jazyk, který používají lidé z jiných světů.“, vmísila se tiše Mireille.
„Co tím myslel ?“, zeptal se Corrino Ulf.
„To nikdo přesně neví. Byl to podivín.“, odvětila.
„Možná proto jsem si to nedokázal včas vybavit. To mě ale neomlouvá.“ Zaklínač udělal pohyb jako kdyby si chtěl strhnout z krku medailón. Corrino Ulf mu zadržel ruku. Eskel se naň vztekle podíval, ale pak medailón pustil a ruku stáhl. Po chvíli opět pokračoval: „Básní se tam o různých krajích, jeden divnější než druhý. Text v podstatě nemá děj, je to jen útržek dlouhé lyrické písně. “ Eskel se nadechl. „Je psán tmavě zeleným inkoustem na podivném světle zeleném pergamenu.“
„Ano.“, přikývla Mireille. „Profesor Le Thoraq soudil, že inkoust, podle všeho duběnkový, za tu nepředstavitelnou spoustu let prosákl do pergamenu, na který byl nanesen.“ Zakroutila hlavou. „Tenhle profesor kdysi vznášel šílené teorie o jevu, kterému říkal Prolnutí sfér, tu teorii možná znáte.“
„Jak to souvisí ?“, zeptal se Eskel a zadíval se na vévodkyni.
„Rukopis byl prý tehdy roztrhán na mnoho částí a ty části se nyní nachází na různých světech.“
„To nechápu.“
„To nechápe nikdo.“
„Nechci se vám míchat do vědecký disputace, moje paní.“ promluvil Vilém Ware. „Ale myslím si, že tohle teďkonc není až tolika důležitý.“ V jeho hlase byly znát stopy hysterie. Vší silou se ovládal. „Nemohl by nám pan Eskel říct něco co by nám pomohlo, jestli z toho zelenýho rukopisu něco takovýho vyčet´ ?“
Zaklínač vážně přikývl a řekl: „Mireille, bez ohledu na vašeho chotě, kterého jsem nenašli, musíme se okamžitě, přesněji řečeno zítra ráno vydat nazpátek. Teď potmě to nemá smysl. Já sice jakžtakž vidím, ale vy ostatní…“
„Hrozí nám tu ještě něco kromě gryfů, Eskele ?“, zeptal se Corrino Ulf a přiložil na skomírající oheň další větev.
„Od té chvíle, co mi všechno došlo, jsem se divil, že jsme na ně nenarazili. Kamenní lidé.“
Na zaklínače se tázavě upřely tři páry očí.
„V rukopise je o nich několik slok. Je to dost nejasné, ale jsou nám zřejmě velice cizí. A budou nezbezpeční.“
„Nenarazili jsme ani na jejich stopy…“, zamyšleně pronesl Corrino Ulf.
„Žádné nenechávají.“, zněla odpověď.
„Žijí zde ?“, zeptala se Mireille.
„Mořské oko by měla být jejich svatyně“, odvětil zaklínač.
„Mohli by zahlédnout oheň ?“
Eskel bezmocně rozhodil rukama. „Pochopte, nikdo o nich nic neví. Rukopis nic nepopisuje, jen o věcech básní velmi…lyrickým a obrazným jazykem.“
***
Dva muži seděli proti sobě v tmavé místnosti, kterou osvětloval jen plamínek lojové svíčky. Jeden v dlouhém, černém plášti, který mu zahaloval celou postavu, vyjma hlavy. Do tmy probleskovala stříbrná čelenka ve tvaru mloka. Druhý byl zjevně čaroděj. Držel v rukou krátkou hůlku, kterou před chvíli svíčku, pouhým dotykem, zapálil.
„Jsem šťasten pane, že vám mohu sdělit potěšující novinu.“, řekl čaroděj.
„Už bylo načase.“
„Jsou tam. A podle toho co o té oblasti víme, nikdy se nevrátí.“
„Je s nimi ten vědmák.“
„Nebojte se. Zbavili jsme království podpory rodu Monterrey a jméno Paavo var Eck je pomstěno. Zabili jsme dvě mouchy jednou ranou. Zdejší král nic netuší.“
Na tváři muže se stříbrnou čelenkou se rozvinul zlý úsměv.
„Možná se divíš, proč tak patetická a drahá odplata.“
„To je vaše věc pane.“
„Vražda mého bratra byl spektákl ! Hnusné divadlo pod hradbami West Exorior ! Ten zkurvený Nordling si tedy zaslouží spektakulární smrt.“
***
Čtveřice poutníků se pomalu, zoufale pomalu proplétala skalnatou krajinou. Koně namáhavě šplhali, přeskakovali strže a kličkovali mezi bludnými balvany. Mireille měla neustále prst na spoušti samostřílu, který držela v jedné ruce. Uzdu držela v ruce druhé. Koně nebylo nutno řídit, zvíře se samo drželo zaklínačova koně, který jel první. Vilém Ware vedl na řemeni dva zbylé tažné koně, kteří již neměli co tahat.
„Nezastavujte se.“, sykl Eskel.
„Cože ??“
„Neohlížejte se, a v žádném případě nezastavujte. Nejsme tu sami.“
Malá karavana se vlekla dál.
„Jsou všude. Ksakru ! Jsme obklíčeni. To je konec vážení.“
Jakoby vystupovali ze skal. Jakoby se líhli z bludných balvanů. Najednou jich snad padesát, snad ještě víc, stálo kolem. Eskel zastavil, ostatní také. Byli zvláštní. Nebyli samozřejmě z kamene, ale jejich špinavě šedá kůže mohla tento dojem vzbuzovat. Jejich oči neměly žádné bělmo, zřítelnice byla zřejmě roztažena přes celou plochu oka. Nos neměli a ústa byla malá a okrouhlá, stále otevřená, tvořila jakýsi stojatý ovál. Celý obličej přitom ustupoval dozadu, od výrazné čelní kosti až k bradě, která prakticky splývala s krkem. Vlasy a uši také chyběly. Oblečeni byli v jakási podivná šedá roucha, která zakrývala, jedno rameno, hrudník a boky. Zpod roucha trčely hůlkovité nohy. Mnoho „kamenných“ lidí drželo v rukou oštěpy s pečlivě opracovaným, kamenným hrotem.
„Prosím, nechte nás projet, nic od vás nechceme, jen tu hledáme mého…své přátele !“, vykřikla Mireille Beckman. Stáli naprosto bez hnutí, bez hlesu, bez jakékoliv odezvy na Mireillino zvolání. Čtyři poutníci s hrůzu hleděli do jejich zdánlivě bezvýrazných očích. Četli v nich o své smrti. Nakonec se jeden přiblížil, vztáhl šedou ruku k Mireille. Uchopil její samostříl a vytrhl jí ho z ruky přestože ho pevně svírala. Corrino držel pravačku na jílci meče.
„Ne,“, zašeptala Mireille. „nereagujte. Je jich moc, neměli bychom šanci.“
Další šedá postava se přiblížila k Vilémovi a uchopila za uzdu jeho koně. Vilém Ware to nevydržel a s výkřikem uhodil kamenného člověka přes ruku.
„Ne !“, vykřikl Eskel. Pozdě. Vilémova reakce způsobila lavinu. Opravdu jako lavina se vrhla část kamenných lidí na čtveřici na koních. Eskel vrazil paty koni do slabin a vtrhl mezi své přátele a skupinu kamenných lidí. Několik jich porazil na zem. Pustil uzdu, vztáhl ruce a Znamením Aard jich asi deset povalil. Byl unavený, nemělo to účinek jaký chtěl a potřeboval. Kamenných lidí bylo příliš mnoho. Corrino Ulf, Mireille Beckman, Vilém Ware a nakonec i Eskel byli strženi z koní. Zaklínač ještě koutkem oka zahlédl jak Corrino Ulf vyskakuje na nohy, tasí meč, chytá jej do obou rukou a plochým seknutím stíná hlavu nejbližšího kamenného muže, dalšímu úkrokem uhýbá a sráží ho hlavicí meče. Zvláštní bylo, že útočili zcela mlčky. Nevydali přitom ani hlásku. Na Eskela se sesypalo krupobití velmi tvrdých ran. Měli zřejmě značnou sílu. Začal kolem sebe bít jako zběsilý a nakonec se mu také podařilo vstát a vytasit svůj meč. Okamžitě se na něj vrhlo několik kamenných lidí s oštěpy. Byli neuvěřitelně rychlí, úder stíhal úder, bleskurychlým bodnutím zaklínač uhýbal piruetami a úskoky jen s obrovskými obtížemi. Bojoval zoufale, bojoval o život. Odskok, paráda, odskok, pirueta, pirueta, šikmá blokáda, obranná kvinta, plochý sinister – každou chvilku odlétla uťatá ruka nebo hlava kamenného člověka. Probil se do míst, kde bylo volněji a dostalo se mu pohledu na který Eskel zaklínač nezapomene co bude živ.
Corrino Ulf, napadený ze stran dvěma kamennými lidmi s oštěpy bleskově paríroval a oba oštěpy odrazil, ale další dva jej chytili zezadu, a přirazili ke kmeni uschlého stromu. Úder přes ruku jej zbavil meče. Eskel mu okamžitě vyrazil na pomoc, ale mohl se jenom dívat jak oštěp kamenného člověka proklál Corrina Ulfa takovou silou, že prorazil jeho koženou kazajku a doslova jej připíchl ke stromu. Ulf zachroptěl a zůstal tam bezvládně viset.
Děsivý skřek se nesl krajinou.
„NÉÉÉ !!!!“
Zaklínač s příšerným řevem roztočil meč a skokem se vrhl do davu kamenných lidí, tam kde byl nejhustší. Nic nemůže zadržet útočícího zaklínače. Strašlivé údery rozdávaly smrt v řadách kamenných lidí, gejzíry jejich černé krve skrápěly kamenitou zem. Eskel necítil bodání oštěpů, kterým se nevyhýbal, jenom sekal a sekal. Nevěděl jak dlouho, ale muselo to být nesmírně dlouho. Najednou přistihl sám sebe jak leží na bojišti mezi hromadami mrtvol kamenných lidí. Lidí ? Zrůd. Eskel nehybně ležel ve vlastní krvi a díval se do nebe.
***
Corrina Ulfa probrala nepopsatelná bolest pod žebry. Zakuckal se krví, která se mu vevalila do úst když se pokusil nadechnout. Otevřel oči. Stočil zrak k místu, kde cítil tu hroznou bolest. Chvíli trvalo, než zmučený mozek pochopil tu skutečnost, že tělo visí přibodnuté ke kmeni. Chtělo se mu zběsile křičet, ale to vyvolávalo jen další krvavé dávení. Znovu zavřel oči. Sebral poslední zbytky vůle. Vztáhl ruce, co nejpevněji uchopil ratiště oštěpu a se srdceryvným skučením, doprovázeným vykašláváním krve se pomaličku odsouval od stromu. Trvalo to nekonečně dlouho. Bolest. Otřesná, šílená bolest. Podařilo se. Rytíř se s hrozným výkřikem svalil ze stromu na zem a tam omdlel. Z hrudníku se mu rozlévala po zemi kaluž krve. Nevnímal stín, který ho pojednou zakryl. To Eskel, stál nad Corrinem a s vytřeštěnýma očima sledoval jak z přítelova těla uniká život. Klesl k němu na kolena. Třesoucíma se rukama si roztrhl kazajku a zoufale se snažil provizorním obvazem zastavit ošklivé krvácení. Kůň. Někde tady pobíhal. Zaklínač se rozhlédl, těžce se vztyčil na nohy a potácivě se rozběhl hledat svého koně. Chvíli to trvalo, ale nakonec ho objevil. Zvíře se nechalo chytit za ohlávku, ale potom trhlo hlavou. Eskel zaúpěl, jak ho prudce zabolelo probodnuté rameno, nicméně koně nepustil. Přeručkoval po uzdě a hrušce sedla až k sedlové brašně. Otevřel ji a s úlevou vydechl. Je tam. Skříňka s elixíry. Vybalil ji a pospíchal zpět k ležícímu Corrinovi. Celou dobu při došlápnutí na pravou nohu zatínal zuby bolestí, kterou mu působil probodnutý stehenní sval. Znovu si klekl vedle Corrina a otevřel skříňku. Bože můj, co mu mám dát ? To není pro lidi, jenom bych ho dorazil. Nakonec odzátkoval lahvičku s povzbuzujícím lékem a vlil ji Corrinovi mezi rty. Rytíř se sice rozkašlal, ale lék polkl. Otevřel oči a upřel je na Eskela, který seděl na zemi a držel na kolenou jeho hlavu. Sám Eskel krvácel z mnoha ran a jeho krev se mísila s krví Corrina Ulfa. Ten pootevřel ústa.
„Bo…lí,“, zašeptal.
„Já vím, já vím. Musíš to vydržet Corrino, proboha, musíš to vydržet. Odvezu tě. Najdu ranhojiče.“
„Os…ostat…ní ?“
Eskel zakroutil hlavou. „Vilém leží tamhle ubitý k smrti a Mireille jsem vůbec nenašel. Ale teď nemluv. Nemluv a nehýbej se.“
„Es…Eskele…to bolí,“
„Corrino…“
„Str…strašně…po…moz mi, pro…sím, to bo…lí,“
Eskel zavřel oči a sklopil hlavu.
„Já…se bo…bojím…“
Zaklínač znovu otevřel oči a zadíval se do nebe, aby Corrino neviděl, jak si křečovitým stiskem zubů prokousl spodní ret.
„Já…ne..chci um..řít…“
Zapadající slunce zvýraznil tmavou siluetu sedícího Eskela, držícího v náručí bezvládnou postavu Corrina Ulfa. Morhenský zaklínač a rytíř z Jednorožce. Bratři v Předpokoji Smrti. Eskel naslouchal Corrinovu nepravidelnému dechu. K ránu už nebylo čemu naslouchat. Corrino otevřel oči. Okoralé rty se pohnuly a něco tichounce zašeptaly. Tak tichounce, že to ani ostrý Eskelův sluch nezachytil. Vzápětí na to rytíř Corrino Ulf tiše skonal. A kdesi daleko jednoho starého, velmi starého knížete píchlo u srdce.
***
Krok. Krok. Další. Ještě jeden. Zaber přece, padavko. Eskel se zastavil a pustil z rozedřených rukou dřevěné kůly, na kterých měl připevněné provizorní saně. Na saních táhl mrtvé tělo Corrina Ulfa. Nenechám ho tady. Seženu peníze a bude mít řádný pohřeb. Zatínal zuby bolestí. Jak táhl saně přes kameny a napínal svaly, opět se mu otevřely rány a začaly krvácet. Den za dnem, bez jídla, bez vody.
***
„Pokračujte prosím paní Mireille. Skončila jste, jak jste se se zaklínačem potkali.“
Starému knížeti se třásla brada.
„Ano. Blouznil. Vůbec mně nevnímal, domní
