Xar – 2. část

Dalšího rána se vydal Rian na cestu domů cestou kolem Shiggerského jezera a Xar se také pomalu chystal na svou další cestu, za hledáním rodinného meče…….
Když se za Xarem zavřela brána Faxova hradu, ještě naposledy se otočil a pokynul mu na rozloučenou. Xar se cítil ve skvělé formě a Peugeot byl na tom zrovnatak. Vydal se cestou zpět na louku, kde se poprvé setkal s Faxem a tam opět pocítil lítost nad ztrátou rodinného meče. Byla to spíš ozdoba, než pořádná zbraň, ale byl to přece jenom cenný rodinný artefakt. Uvnitř Xara to jen vřelo a cítil strašnou potřebu vydat se tryskem kupředu, protože někde tam je jejich rodinný meč. Jedinou možností bylo, vydat se cestou, kterou ještě necestoval a doufat, že meč někde po cestě objeví. Xar pobídl Peugeota a vydal se směrem k Anvillu.

Město Anvill. Velké město rozprostírající se u břehů moře Zapomnění. Tam, kde se vlny moře tříští o pevninu a zpěněná voda mnohdy postříká dlažbu ulice se nachází velký Anvillský přístav. Protože je tohle první přístav na cestě z východních zemí, je město jedním velkým střediskem obchodu. Obchodní lodě narvané zbožím až po okraj se tu střídají pravidelně jako noc a den. Pro cenné zboží z východu si sem králové a vládcové ze západních zemí nechávají posílat ať už karavany přes poušť Duchů či kolony transportních povozů, skrz divokou přírodu a hluboké Kaldarské lesy.
Anvill je rozdělen na dvě hlavní části. Ta větší a noblesnější, která je středem zájmu obchodníků a zámožných kupců se nazývá město Kaldar. Je vyhlášeným místem pro vybíravé zbohatlíky a smlouvavé kupce. Své pojmenování získala část města podle Kaldarských lesů, které ho obklopují ze středozemí. Druhá část města Anvill se nazývá město Duchů. Je tvořeno propletenci uliček, kde se linou různé pachy a smrady, ať už živého či mrtvého původu. Místo lesů tuto část města kopíruje poušť Duchů a proto se mu tak říká. Je to ta část, kam když zabloudíte, tak se odtamtud i docela dobře nemusíte nikdy vrátit. Město Duchů je obýváno těmi nejnižšími společenskými vrstvami obyvatel. Jsou zde různé zlodějské klany, potulné bandy a nechybí zde zabijácké syndikáty. Všechnu tuto sebranku drží na uzdě početná jednotka městské stráže z města Kaldar. Obě části města jsou spojeny několika menšími a většími mosty přes řeku Thal, která proudí skrz hluboké Kaldarské lesy, kopíruje okraj pouště Duchů a když rozpůlí město Anvill, tak se vlévá do moře.
Dnes byl v Anvillu docela obyčejný den. Trhy byly v plném proudu a ulice byly přecpány lidmi. Stráže byly vidět skoro na každém kroku a bedlivě sledovaly, zda se jim podaří načapat nějakého zloděje při krádeži. Lidé o sebe doslova zakopávali a předháněli se v nakupování. Byl to jeden velký shon a zmatek.
V jednom z luxusních hostinců o sebe zacinkaly sříbrňáky a host opustil své dočasné obydlí. Vyšel na ulici před hostincem a ocitl se přímo uprostřed dění. Pomalu se rozhlédl po ulici a jistým krokem se vydal tržnicí směrem k městu Duchů. Byl slunný den a teplota stoupala s blížícím se polednem, ale náš host vykračoval tržištěm stále svižným tempem a zjevně mu horko nevadilo, ikdyž měl na sobě černou róbu, která ho zahalovala od kapuce na hlavě, která mu skrývala obličej, až dolů k zemi. Shon a ryk okolo sebe, jakoby nebral na vědomí. Lidé jakkoliv urození, když ho spatřili, uvolnili mu průchod a beze slova pozorovali, až přejde. I strážní hlídka u jednoho z mostů, oddělujících Kaldarské město od města Duchů, okamžitě uvolnila průchod přes most, když host vykročil přímo proti nim. Každý z členů hlídky okamžitě poznal, že před nimi stojí mocný čaroděj. Jakmile čaroděj přešel na most, okamžitě zase uchopili jílce svých mečů a zatarasili cestu, aby tak zabránili žebrákům a zlodějům z města Duchů, ve vstupu na tržnici v Kaldaru.
Čaroděj prošel několika špinavými uličkami, až se dostal ke zdejším přístavním domům. Vešel do jedné z hospod a usadil se do rohu za vstupními dveřmi. Hostinský nemohl přehlédnout, tak zvláštního hosta a za okamžik byl u něj.
“Co si ráčí vážený host přát?” uctivě spustil a špinavým hadrem začal oprašovat stůl, ke kterému si čaroděj přisedl.
“Přines mi korbel medoviny,” stučně odpověděl čaroděj a odvrátil hlavu směrem k osazenstvu hospody.
Za chvilku byl hospodský zpátky i s medovinou a korbel postavil před čaroděje. Ten zvednul ruku a na stůl upustil minci. “Zbytek si nech,” zase stručně dodal. 
Hospodský si všiml, že čaroděj, když mu dával minci, měl na ruce spoustu prstenů. Dobře věděl, že je tam nemá pro parádu a raději rychle sebral ze stolu minci a s rychlou poklonou odcouval zpátky za výčep.
Čaroděj pomalu usrkával medovinu a naslouchal. Hospoda byla plná častých hostů. Byli zde všudypřítomní zlodějíčkové a žebráci. Nechyběli tu ani menší skupinky rádoby dobrodruhů, na které se s úspěchem lepily místní děvky a také tu byli námořníci, kteří chrlili jeden příběh za druhým a na důkaz pravdivosti předváděli svá tetování, která měla jejich povídačky potvrzovat.
Když měl čaroděj korbel zpola prázdný, líbivou melodii bardovi loutny přerušilo zaskřípání dveří. Když se otevřely dokořán, dovnitř vstoupili dva urostlí šermíři a vydali se najisto do prvního patra hospody, kde byly pokoje pro hosty. Dveře od hospody se zase zabouchly a nikdo z hostů už příchozím nevěnoval pozornost. Jen čaroděj sledoval dál každý jejich krok, než zmizeli za dveřmi jednoho z pokojů. Potom jedním douškem dopil korbel a tiše opustil hospodu.
Když stál opět před hospodou a rozhlédl se po přístavním molu, spatřil to, co hledal. Asi třicet metrů od něj, kotvila u mola středně velká loď. Na její palubě bylo asi pět šermířů a několik námořníků. Lávku pro vstup na loď hlídali další dva šermíři, kteří pozorně sledovali okolí a byli připraveni k boji. Čaroděj se postavil do jedné z přilehlých uliček a nepozorován sledoval, co se bude dít. Chvíli nato vyšli z hospody ti dva šermíři a kolébavou chůzí je následoval obtloustlý obchodník, který byl královsky oděn a většinu jeho šatu zdobily nádherné šperky. Nebýt dvou obrovských barbarů, kteří kráčeli za ním a byli jeho osobní stráží, už dávno by se na něj vrhly hordy zlodějů a žebráků a jeho nahá mrtvola by teď klesala na dno moře. Obchodník byl starý a šedivý. Vrásčitá kůže mu pokrývala celý obličej a při chůzi se musel opírat o hůl. Celý průvod vešel na loď a zmizel v podpalubí.
Čaroděj jen pokýval hlavou, jakoby se utvrdil ve svém přesvědčení a zmizel ve stínu uličky.
***

Xar tou dobou zrovna opustil Kaldarský les a před sebou spatřil širou kopcovitou oblast, která byla řídce pokryta stromy. V dálce spatřil mozaiku, kterou vytvářely spousty domů, které tvořily Anvill, za kterou se rozprostíralo už jen širé moře, sahající až k obzoru a budící dojem nekonečna. Sluneční paprsky se od něj odrážely a třpytily se ve vlnách. Xar vydechl, když uviděl, co ho čeká. Na jednu stranu se mu ulevilo, že už konečně vidí svůj cíl a na druhou stranu ho trochu zarazilo, jak obrovský Anvill je. Ještě nikdy tam nebyl. Vždycky o něm slyšel od obchodníků, kteří se odtamtud vraceli nebo kteří kolem jejich hradu jen projížděli. Teď viděl na vlastní oči, že povídačky o jeho rozloze se zakládaly na pravdě.
“Jestli je tam někde náš rodinný meč, bude velká obtíž ho najít. Bude to hledání jehly v kupce sena. Ikdyž byl rodinný meč skvostný, v tomhle městě bude jen jedním z mnoha. Projít všechny ochody se zbraněmi bude trvat i několik dní. A to ještě není záruka, že na něj budu mít dost peněz. V Anvillu se sice smlouvá, ale většina obchodů je s cenami hodně vysoko. Ikdyž se mi podaří usmlouvat cenu na nejnižší možnou, pořád to bude slušná suma. A navíc tam vůbec nemusí být a já můžu ztratit spoustu drahocenného času zbytečným hledáním. Možná ho právě teď kupuje nějaký zámožný obchodník z východu a než stačím dojet do města, tak bude i s mečem daleko na moři,” trápily Xara všelijaké myšlenky.
Pobídl Peugeota a zrychlil tempo, aby se k městu dostal co nejrychleji. Když projížděl kopcovitou oblastí, uvědomil si, že zde pofukuje příjemný vítr a vzduch se mu zdál tak nějak čerstvější. Už necítil silnou vůni lesa a to pro něj byla příjemná změna. Ustoupil pocit ztísněnosti, který ho doprovázel celou cestu Kaldarským lesem, kde pěšina obklopená hustým porostem nebyla nic příjemného. Tady má přece jenom větší rozhled a vidí, co se kde děje, na větší vzdálenost. “Jsou tu sice kopce, za které by se schovalo i dost mužů, ale zase je více směrů pro ústup,” zvažoval Xar možnosti.
Xar ještě chvíli držel ostřejší tempo, ale pak nechal Peugeota, aby si tempo zvolil sám. Nechtěl ho zbytečně unavovat honbou za něčím, co nemuselo vůbec existovat. “Možná meč našel nějaký potulný rytíř, který si ho jistě rád nechá a vymění ho za svůj dosavadní. Je přece spousta možností, kde může teď rodinný meč být,” vzal Xar své úvahy z druhého konce a snažil se uklidnit sám sebe, když najednou uslyšel třeskot ocele a ržání koní. Pobídl Peugeota a zamířil za zvukem, který vycházel zpoza kopce, kam směřovala i cesta. Ujel asi sedmdesát stop, když se mu před očima objevila tato scéna:
Na cestě ve směru ke Kaldarským lesům stály dva povozy. První byl noblesní pro přepravu zámožných osob a hned za ním stál klasický nákladní povoz, krytý plachtou. Kolem nákladního povozu stáli tři umaštění zloději a řehtali se nad svou kořistí. Vozka ještě seděl na kozlíku a byl skloněný dopředu. Ze zad mu čouhal dlouhý šíp. Jeden ze zlodějů vyskočil vedle něj a kopnutím ho shodil na zem. Potom skočil na povoz a začal se přehrabovat v nákladu. Další dva ho následovali a všichni tři se pošťuchovali při rozdělování kořisti. Z prvního povozu se ozval ženský jekot a hned nato z kočáru vyskočila nóbl oblečená dáma, kterou následoval další ze zlodějů. Byl z nich největší a měl na tváři velkou jizvu, která nešla ani z dálky přehlédnout. Dáma zakopla o první kámen a svalila se na zem jako pytel brambor. Zjizvený zloděj si nad ni stoupl a začal se řehtat. “Ale, ale, slečinka si myslela, že mi upláchne? Ale moje kořist mi nikam utíkat nebude!”
“Nechte mě,” řvala slečinka a v jejím hlase byl poznat zadržovaný pláč.
“Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat !” zařval na ni zjizvenej a vykročil směrem k ní.

Xar viděl a slyšel dost a rozhodl se, že začne něco dělat dřív, než někdo ublíží těm, co jsou ještě naživu. Zatáhl Peugeotovi za uzdu a ten zaržál. 
Zjizvenej se zastavil a rychle se obrátil po zvuku. Jeho tvář zalil pocit úlevy, když Xara spatřil. Xar v něm četl, jak v otevřené knize. “Jeden cizinec na koni,” pomyslel si, “to bude hračka.” Pískl na svoje tři kumpány, ti seskočili z nákladního povozu a vydali se směrem ke Xarovi. Ten seskočil z Peugeota a postavil se vedle něj. “Teď budu mít skvělou možnost vyzkoušet nové zbraně naostro,” pomyslel si a vzpomněl si na všechny ty věci, které mu vyprávěl Fax o této zbroji.
Zloději se postavili vedle sebe a jistým krokem se blížili. Přitom dva z nich vytáhli svoje meče a třetí držel v každé ruce dýku. Neviděli Xarův úsměv pod sklopenou přilbou. “Tihle amatéři mi to ulehčili, jak jen mohli,” malinko zklamaný si pomyslel. Když od něho byli asi deset kroků, sáhl Xar na Peugeotův bok, kde byla připevněna jeho rotační kuše. Jedním pohybem ji odepl z popruhu a namířil proti nim. Nestačili se ani zastavit a už měl každý z nich v sobě po jednom šípu. Všichni tři se skáceli na zem a zůstali nehybně ležet vedle těla mrtvého zbrojnoše, který jel předtím v čele kolony a měl ochraňovat urozenou dámu a její náklad. 
Když zjizvenej uviděl co se stalo, zvednul slečinku ze země a ke krku jí přiložil dýku. “Zahoď to, nebo ji podříznu,” zařval a ostří dýky jí přiložil na hladkou kůži.
“Dobře, dobře, jen klid,” řekl Xar a kuši upustil na zem. “Umíš se jen schovávat za ženskou sukni? Nebo nemáš dost odvahy se se mnou utkat jako chlap?” záměrně provokoval zloděje a přitom ustoupil na stranu od Peugeota. Zjizvenej se zašklebil a odstrčil slečinku stranou, až spadla na zem. Potom pomalu zastrčil dýku za opasek a vyndal svůj meč z pochvy.
“Já ti ještě ukážu,” zazubil se a postavil se do postoje, o kterém si pravděpodobně myslel, že je bojový. Už teď, to mohl Xar ukončit. Stačilo, aby sáhl na bok a vrhl po něm dýku. Zloděj měl na sobě jen koženou vestu a ta by dýku nezastavila. Ale Xar si chtěl toho zlodějíčka vychutnat a zároveň pokřtít svůj nový meč první krví. Nakročil si do pravého bojového postoje a pomalu vytáhl katanu. Začali kroužit dokola a kruh se pomalu zmenšoval. Přitom bedlivě sledovali jeden druhého. Zloděj zřejmě pátral, jak zaútočit, protože Xar měl na sobě brnění, naopak Xar mohl zaútočit kamkoliv, protože zlodějova kožená vesta a kalhoty mu neposkytovaly žádnou ochranu. Když stál Xar mezi zlodějem a urozenou dámou, tak se zastavil. Dost bylo příprav. Teď ji kryl vlastním tělem a už se nehnul. “Počkám, až zaútočí a pak to s ním rychle skoncuju, protože to bude určitě stejný amatér, jako jeho bývalí kumpáni,” vymyslel Xar jednoduchý plán.
A tak se taky stalo. Zjizvenej cosi zařval a vyrazil dopředu. Napřáhl se mečem a v běhu jím po Xarovi shora ze strany seknul. Xar stál pořád čelem ke zloději a katanu nastavil do obranné polohy. Když se jejich meče dotkly, vykročil Xar dopředu a katanu sklopil dolů. Zlodějův meč po ní sjel k zemi a zasekl se do hlíny. Zloděj, neočekávaje Xarův minimální odpor se předklonil k zemi, až se o svůj meč opíral. Než se stačil znovu narovnat, pozvedl Xar katanu nad hlavu a jedním přesným sekem, mu s ní sekl po zádech. Zlodějova kožená vesta se rozepnula a z čistého řezu se vyvalila krev. Zloděj spadl obličejem k zemi a byl mrtvý. Kousek od něj seděla na zemi urozená dáma a s vytřeštěnýma očima sledovala, jak mu z rány bublá krev.
Xar utřel krev z katany do zlodějovi nohavice a zasunul ji zpátky do pochvy. Potom překročil mrtvolu zloděje a zůstal stát přímo před urozenou dámou. “Vstávejte,” oslovil ji a podával jí ruku. Byla ještě v šoku z toho, co před chvilkou viděla a zažila. Očima opuchlýma od pláče se na Xara podívala a znovu se rozbrečela.
“Už je po všem,” snažil se ji Xar utěšit, ale plakala pořád dál a když jí pomohl na nohy, tak se vydala ke kočáru. Xar šel za ní a přitom překročil tělo dalšího mrtvého zbrojnoše. Zastavila se a pootevřenými dvířky hleděla dovnitř. Xar obešel kočár dokola, aby se z druhé strany mohl podívat dovnitř, když za kočárem ležel jeho vozka a v sobě měl rovněž jeden šíp. Přistoupil ke dvířkám a otevřel je. Dovnitř proniklo světlo a Xar spatřil staršího muže sedícího na sedadle. Oči měl otevřené a bez mrknutí hleděl dopředu. Pod jeho pokleslou bradou spatřil prořízlé hrdlo. Odvrátil pohled a odklopil svou přilbu. Odpliv si na zem, zabouchl dvířka a šel zpátky za dámou. Ta seděla na zemi a intenzivně brečela. Přitom dlaněmi bouchala do země a v pěstech drtila prach z cesty. Xar nevěděl co má říct.
Za chvilku přestala plakat a pomalu vstala ze země. “To byl můj otec,” řekla přeskakujícím hlasem.
“Je mi to líto,” řekl Xar upřímně a šel za ní směrem k nákladnímu povozu. Byl plný truhel všech velikostí, které byly naplněny různým zbožím. Dáma se opřela o povoz a zhluboka vydechla. “Všechno kvůli tomuhle,” a vší silou cloumala s povozem, který se ani nepohnul. 
“Doprovodím Vás zpátky do Anvillu,” nabídl jí Xar a čekal co odpoví.
“Promiňte,” otočila se na něj, “děkuji Vám, že jste mi zachránil život, jmenuji se Thalie.” “Žiji ve městě Mahenn, které je tímto směrem asi deset dnů cesty,” a ukázala směrem ke království krále Sarina. “Jak se Vám mohu odvděčit za mou záchranu? Klidně si vemte celý povoz, už mi na něm nezáleží,” mávla rukou a poodešla od povozu. 
“Nechci žádnou odměnu. Udělal bych to i pro chuďase s vidlema,” opáčil Xar a začal prohlížel povozy, zda jsou schopné jízdy.
“Můj otec byl vážený obchodník. Pokud by jste někdy zavítal do Mahennu, budete u nás vítán. A kdo vlastně jste? Jestli se mohu zeptat.”
Právě, když Xar zvažoval odpověď, ozval se zvuk koňských kopyt. Xar popošel od povozu, aby měl výhled a spatřil, jak ze zatáčky vyjíždí městská vojenská hlídka. Bylo to asi deset mužů a mířili po cestě přímo k nim. Ostré tempo drželi až do poslední chvilky a pak prudce zastavili. Muž v čele hlídky seskočil z koně a šel za Thalií.
“Lady, co se stalo?” nabízel jí rámě.
“Byli jsme přepadeni a všichni kromě mě jsou mrtví. Zachránil mě tento rytíř,” a ukázala na Xara, stojícího u povozu. Voják si Xara přeměřil pohledem a potom okem přelétl mrtvá těla okolo. 
“Kdy se to stalo?” zeptal se.
“Před chvílí. Kdyby jste dorazili jen o něco dříve, tak můj otec mohl ještě žít,” smutně odpověděla Thalie. “A nebýt ho,” obrátila se znovu na Xara, “už teď bych byla po smrti i já.
“Odvezeme Vás zpátky do Anvillu,” řekl voják a pokývl na svou jednotku. “Koně pro dámu a postarejte se o povozy,” vydal rozkazy a Thalii předal vojákům. Potom zamířil ke Xarovi. “Dobrá práce,” pokývl hlavou a ještě jednou se rozhlédl okolo. “Jsem velitel městské vojenské hlídky z Kaldaru, kapitán Darren” představil se, “a Vy jste?” 
“Jsem princ Xar, právoplatný dědic trůnu krále Sarina, vládce Shiggerie,” představil se Xar a kapitán na moment překvapený, sebou smekl do uctivé poklony.
“Je to pro nás velká čest, že jste zavítal do našeho kraje, princi Xare,” nahlas uctivě dodal. 
Vojáci, když zaslechli velitelovo uctivé oslovení, do jednoho se obrátili a zvědavými pohledy Xara sledovali. 
“Princ Xar,” šeptali si a hleděli po sobě. Bylo jasné, že více než to, že před nimi stojí princ, je teď zajímalo, jak doopravdy vypadá ten, který osedlal divokého rudého draka. Xar věděl, že zprávy se šíří rychle a díky své nedávné příhodě je známý široko daleko. 
“Možná jsem si měl nechat svou pravou identitu pro sebe. No, už se stalo a teď bude každý žebrák v Anvillu vědět, že ve městě je dračí princ Xar. Dračí princ,” znovu si Xar v duchu zopakoval svou novou přezdívku, která se velmi rychle uchytila mezi lidem. 
“Děkuji Vám, kapitáne, za přivítání,” stejně uctivě odpověděl. “Jestli Vám to nebude vadit, rád bych se k Vám na cestě do Anvillu přidal,” navrhl Xar.
“Samozřejmě, bude to pro nás velká čest, doprovodit Vás do Anvillu, princi” odpověděl kapitán a pokynul své jednotce na cestu.
Vydali se na cestu. Xar jel na konci kolony, když se k němu po chvíli přidal kapitán Darren.
“Jestli se mohu zeptat, co Vás přivádí do našeho kraje, princi?” zvědavě se zeptal.
“Hledám jeden ztracený rodinný artefakt,” odpověděl mu Xar a o podrobnostech raději pomlčel.
“Ach ano, doufám, že budete mít úspěch,” popřál mu štěstí kapitán.
Aby Xar odvedl téma rozhovoru jiným směrem, zeptal se kapitána na dnešní incident: “Je tady hodně zlodějů?”
“Bohužel, toto je velký problém. Zlodějských band je tady opravdu mnoho a pokud nemáte dostatečně velkou jednotku pro obranu, tak můžete skončit tak, jak jste dnes mohl vidět. Snažíme se všechny ty lumpy pochytat, ale je to skoro nemožný úkol. Když se nám podaří nějakou bandu dostat, tak stejně za chvíli její místo zaujme další. Pořád tady hlídkovat nemůžeme. Nemáme tolik lidí a máme dost starostí v Anvillu, kde musíme držet na uzdě tu chátru z města Duchů. Vždycky tudy jezdilo spoustu nákladních povozů a bude i nadále. Anvill je jedním z největších obchodních center široko daleko a o tučnou kořist tady nikdy nebude nouze,” vysvětlil Xarovi situaci kapitán a bylo na něm vidět, že z toho není ani trochu šťastný.
“Ano, štěstí, že jsem jel zrovna okolo,” přitakal mu Xar a pohlédl dopředu na Thalii. “Znáte tu dámu?” zeptal se kapitána.
“Ano znám, je z Mahennu a její otec byl vlivný obchodník, který navštěvoval Anvill pravidelně. Je velká škoda že se nechal ukolébat pocitem bezpečí a nevzal si s sebou víc mužů na ochranu. Neměl to tak podcenit. Zvlášť, když i jeho samotného už několikrát také přepadli, ale vždycky z toho vyšel dobře, protože měl s sebou dost mužů, ale dnes se mu to vymstilo,” smutně poznamenal kapitán.
“V Anvillu není nikdo, kdo by se tímto problémem zabýval?” zeptal se Xar se zájmem.
“Je to tak, kraj Anvillu nemá žádného přímého panovníka. Ve městě je jen obchodnický sněm, který se takovýmito “maličkostmi” moc nezabývá. Je zajímají jen obchodní transakce a smlouvy. Hlavně, aby Anvill neztratil svou věhlasnou pověst obchodnického centra. Co se děje za městem, už nikoho tak nezajímá.”
“To bude ono. Dobrý panovník by tohle na svém území nestrpěl a zajistil by, aby byla cesta bezpečná. Takový stav věci, jako je tady, nikomu nepřinese nic dobrého,” přitakal Xar kapitánovi.
“Přesně tak, ale vysvětlujte to někomu, kdo dohlédne jen na špičku svého nosu,” zakončil toto téma kapitán, omluvil se a poodjel zase do čela kolony.

V době, kdy většina lidí seděla u oběda, dorazil Xar s kolonou do Anvillu. Hlídka u vstupní brány pozdravila kapitána a nemusela se ptát, aby věděla, co se stalo. Projeli bránou a ocitli se na velkém prostranství, na kterém byly dokola z vnitřní strany hradeb postaveny obchodnické domky , které se táhly do dálky. Plocha před nimi byla travnatá a místy bylo vidět, jak od obchodů vedou prošlapané cestičky k jiným obchodům a samozřejmě k obrovské budově obchodnického sněmu, která stála přímo naproti vstupní brány, od které k ní vedla dlážděná cesta. Budova sněmu byla gigantická stavba, věž, která upoutala snad každého návštěvníka. Tyčila se do velké výšky, a jedna stěna jejího čtyřhranného půdorysu byla dlouhá zhruba sto kroků. Dlážděná cesta vedla doprostřed čelní stěny, kde byla vrata, veliká skoro jako vstupní brána hradeb. Cesta potom zahýbala doprava, a vedla kolem velkého venkovního schodiště, které bylo na straně budovy a vedlo nahoru ke dveřím do přijímací místnosti sněmu. Cesta potom pokračovala dál a mizela ve městě, které se svažovalo za budovou sněmu, až k mořskému molu.
“S povozy zajeďte, kam určí dáma, potom vypřáhněte koně a zaveďte je do stájí,” rozkázal kapitán Darren svým mužům a uctivě se rozloučil s Thalií.
“Vítejte v Anvillu,” pozdravil kapitán Xara, když se k němu blížil, “už jste tady někdy byl?” zeptal se.
“Ne, bohužel. Ale teď, když už jsem tady, tak si to tu pořádně prohlédnu,” odpověděl Xar a v hlavě se mu honily myšlenky, jak obchází obchod za obchodem a hledá rodinný meč.
“Pokud Vám mohu doporučit ubytování vhodné pro Vás, zkuste hostinec Kaldar. Je pojmenován po městu Kaldar a svým způsobem ho reprezentuje. Je to asi to nejlepší ubytování, co může Anvill poskytnout. Doufám, že tam budete spokojen,” ukázal Xarovi směr a s uctivou poklonou se odporoučel.
Xar se vydal směrem, který mu kapitán poradil a zanedlouho se před ním objevil veliký honosný dům. Měl jen jedno patro, ale byl dost veliký, aby se do něj vešla spousta pokojů. Hned vedle byly stáje, které za přepychovým hostincem nijak nezaostávaly.
“Tady ti bude dobře,” pohladil Xar Peugeota po hřívě a zamířil ke stájím. Když sesedl, ze stájí vyběhl klučina v hadrech z pytloviny a spustil: “Uctivě zdravím, pane. Já už se o Vašeho koníčka dobře postarám. Óó…to je ale nádherné zvíře,” skončil uvítací ceremoniál, když uviděl Peugeota.
“To bych ti radil,” podával Xar uzdu klučinovi. Potom odepjal sedlo a celé si ho vzal s sebou. “Jen ho utři a dej mu čistou vodu a seno,” zaúkoloval při odchodu klučinu a vydal se k hostinci. Nad vstupními dveřmi visel štít hostince, který byl z masivního dřeva a byl vyřezán ve tvaru Anvillu. Xar si toho povšiml, hned, jak na něj pohlédl. Byla to dokonalá kopie té mozaiky, kterou předtím viděl, když poprvé zdálky uviděl Anvill. U dveří stál nějaký panoš v obleku moderního střihu a významně si Xara prohlížel.
“Co si račte přát?” oslovil Xara, když se zastavil přede dveřmi hostince.
“Chci se zde ubytovat,” odpověděl mu stučně Xar, “je to snad problém?” dodal a obrátil se na panoše.
“No, uvidíme,” zakřenil se panoš a otevřel Xarovi dveře dovnitř. “Ještěže nejsou dveře větší. Určitě by s sebou vzal i koně,” v duchu si pomyslel panoš a když Xar vstoupil, dveře za ním zase zavřel.
Xar se ocitl ve velké místnosti, která byla zaplněna spoustou kulatých stolů. Přímo naproti u stěny byl dlouhý výčepní pult, za kterým kmital tlustý hostinský, který měl na sobě “bílou” košili a hnědé kožené kalhoty. Xar se rozhlédl po místnosti a spatřil několik hostů, kteří seděli za kulatými stoly a podle toho, co měli na sobě za obleky, usoudil, že tohle je opravdu vznešená smetánka.
Naopak jejich pohledy si Xara měřili v jiném úhlu. “Rytíř v ošuntělém brnění, které se lesklo naposledy před několika lety a pro jistotu si s sebou vzal i svoje sedlo, aby mu ho náhodou někdo ze stájí neukradl. Pravděpodobně je to jeho nejcennější, možná i jediný majetek.
Po boku připnutý jakýsi divný tenký meč, asi nemá na pořádný drahokamy vykládaný obouručák,” proletělo hlavami urozených hostů.
Xar vykročil k hostinskému, který už si ho také všiml a šel mu naproti. 
“Zdravím Vás pane rytíři,” uctivě pozdravil. “Budete si přát pokoj?” zeptal se a přitom hleděl na Xarovo sedlo, které Xar držel v levé ruce.
“Ano, bude stačit něco menšího. Jsem tu “nalehko”,” řekl Xar a v ruce si nadhodil sedlo. “Hlavně ať je velká postel a soukromí.”
“Ale jistě, soukromí je zaručeno a u nás dostanete tu největší postel co kde seženete,” ujistil hostinský Xara a pokynul mu k výčepnímu pultu. “A jak dlouho se u nás hodláte zdržet?” vyzvídal hostinský. “Je zvykem, že se tady platí předem,” odůvodnil svůj dotaz.
“Nějakou dobu se určitě zdržím, ale přesně Vám teď nepovím. Odhadoval bych možná tak pět dnů, pokud to půjde hladce,” nahlas uvažoval Xar.
“Pět dnů,” opakoval si hostinský a něco čmáral na kus papírku. Potom zvednul hlavu a četl: “Pět dnů, včetně ustájení koně, snídaně, obědy, večeře, dohromady to dělá 700 zlatých,” ukázal Xarovi papírek s výpočty.
“700 zlatých, dobrá, ale za mého koně mi ručíte hlavou,” řekl klidným hlasem Xar a na pult vysázel hostinskému sedm velkých zlatých mincí, na kterých byl vyražen znak Shiggerie.
Hostinský zlaťáky shrábl ze stolu a pokynul Xarovi, aby jej následoval. Zavedl ho do prvního patra, kde byly pokoje pro hosty a na konci chodby vešel do jednoho z pokojů. 
“Tak a jsme tady,” ukázal Xarovi přepychový středně veliký pokoj. “Velká postel, vedle máte koupelnu a okno s výhledem na město a moře,” zhodnotil všechny klady a s pozdravem odešel.
Xar položil sedlo na stůl uprostřed pokoje a přistoupil k oknu. Otevřel ho dokořán a vyhlédl na ulici, která vedla do města a po několika zatáčkách se ztrácela mezi spoustou domů. V dálce nad střechamy domů, bylo doopravdy vidět obrovské modré moře, na jehož okraji, tam, kde bylo přístavní molo, šlo zahlédnout několik stěžňů nákladních lodí, jak se kymácejí ze strany na stranu na vlnách příboje. Byl to opravdu nádherný výhled, který by jen těžko hledal v nějakém hostinci uprostřed města, který by byl obklopen jenom spoustou jiných domů a nejlepší výhled by znamenal vidět, co dobrého kuchtí v kuchyni sousedního domu. Xar nechal okno otevřené a šel do koupelny, kde se na něj smála velká vana, okolo které byly všude na podlaze tlusté látky, které poskytovaly útočiště bosým nohám. Veliké zrcadlo na stěně mu ukázalo jeho pravdivý obraz. Xar si sundal brnění, potom se zlehka opláchl ve džberu plném vody a šel si lehnout na postel. Byla opravdu velká a pohodlná. Ani ne tvrdá, ani ne měkká. Prostě tak akorát pro odpočinek po dlouhé cestě. Xar si založil ruce za hlavu a díval se do stropu. Vzpomínal na to, co dneska zažil a myslel na to, co ho ještě čeká. Příjemný vánek vháněl slaný mořský vzduch do pokoje a Xar ani nevěděl, kdy usnul.

Zatímco Xar odpočíval spánkem spravedlivých, v Shiggerii byla soutěž O zlatý sud v plném proudu. Nádvoří bylo upraveno jako obrovské hlediště a v jeho čele byl postaven dlouhý dubový stůl, za kterým v řadě seděli všichni urození soutěžící. Celý prostor okolo stolu byl shora chráněn plachtou, která bránila slunečním paprskům, aby oslabovaly soutěžící. 
Možná to nebylo na první pohled zřejmé, ale soutěž měla svoje pravidla, která se v průběhu času osvědčila. Například stanovené mezičasy v průběhu soutěže byly oddychem pro zkušené soutěžící, naopak pro zbrklé nováčky to bývaly poslední okamžiky jejich účasti v soutěži. Když se některý z nich pokusil vstát a provětrat si hlavu nebo protáhnout záda, byla toto veliká chyba, hlavně v pozdějších fázích soutěže. Organismus nepřipravený na změnu polohy, skoro vždycky reagoval odevzdáním obsahu žaludku, což byl mimochodem jeden z důvodů, kdy byl soutěžící vyloučen ze hry.
Dalším z důvodů bylo například neudržení se na nohou. Standartně se tento výpadek nazýval “skončil pod stolem”. Když už se tedy některému ze soutěžících podařilo v mezičase vstát a nepoblil se, tak ho skoro vždycky dostala rovnováha pod stůl. A “skončit pod stolem” byl další důvod k vyřazení ze hry.
Všude okolo pobíhali sloužící a organizátoři soutěže, kteří se starali o to, aby byly soudky s vínem stále připravené a sledovali jednotlivé soutěžící při zápočtu jejich vypitého obsahu. Víno teklo proudem a soutěžící se zatím drželi statečně. Byli to samí zkušení pijani a jejich výdrž v pití by skolila i býka. Jedním z podmínek pro soutěžící bylo také to, že musel mít více jak 16 let a minimálně jedenkrát v životě, musel mít otravu alkoholem, kterou doložil písemným potvrzením o lékařském ošetření a výplachu žaludku.
Obecenstvo jásalo a povzbuzovalo své favority, na které si vsadili. Sázky se pohybovaly od minimálních částek, až po tisíce zlatých. Také možností na co sázet, bylo více než dost. Například kdo ze dvou soutěžících spadne dřív ze židle, kdo se dřív poblije, nebo kdo dřív zkolabuje. Přístup do publika soutěže byl dovolen každému, kdo si s sebou přinesl svou vlastní sklenici. Čelní řady byly klasicky rezervovány pro sázkaře a jejich poradce, kteří se do jednoho skládali ze zdejších ožralců, kteří byli v čase soutěže O zlatý sud váženými osobami. Měli s pitím spoustu zkušeností, a tak dokázali velmi přesně odhadnout, jak na tom jednotliví soutěžící jsou. Podle toho se také dost lidí řídilo a vynášelo jim to při sázení zisk. 
Víno, které se používalo při soutěži bylo speciálně pěstováno jen pro tuto událost. Bylo dost silné a chuťově taktéž výborné. Urození soutěžící si ho vždy ze začátku pochvalovali a ke konci svých sil ho většinou proklínali. 
Z celkového počtu čtyřiceti soutěžících zde bylo asi pět žhavých favoritů na konečného vítěze, který vždy vyhrál zlatý sud, který byl naplněn vínem, které se pilo při soutěži. Pár jedinců již odpadlo a několika sázejícím se o něco zvětšilo jmění. Vážnější zdravotní problémy zatím nikoho nepostihly, ale i kdyby, opodál byla stále v pohotovosti jednotka RZK (rychlého záchranného klystýru), kterou obsluhovali zkušení medici.
Po nějaké době se stav soutěžících zredukoval na oněch pět favoritů. Byli to samozřejmě král Sarin, král Notor VI., generál Prakus, šlechtic Promiluss a nakonec zámožný majitel vinic Blaupunkt. Všichni už toho měli v sobě dost, a proto popíjeli opatrně a pečlivě si hlídali každý svůj pohyb. Finále se blížilo. Sklenice střídala sklenici a když se při jedné rundě šlechtic Promiluss zaklonil víc než zdrávo, opustil ho jeho smysl pro orientaci a přepadl i s židlí na zem, až jeho nohy vyletěly do vzduchu a přitom vykoply desku ze stolu. Zbyli už jen čtyři soutěžící.
Mezitím co odnášeli Promilusse, vinař Blaupunkt začal pociťovat únavu. Byl to velmi schopný pijan, ale čelit zkušenostem králů, mu dělalo veliké obtíže. Cítil, jak pomalu ztrácí dech a nestíhá udržovat tempo pití. Udržovat tempo pití bylo důležité, protože zde byly určité časové limity, do kterých musel každý soutěžící vypít daný obsah vína. Když to nestihl, byl vyřazen. Čili soutěž byla náročná jak z hlediska vypitého množství, tak z hlediska rychlosti pití.
Po chvíli tedy odpadl i Blaupunkt a zbyli jen tři soutěžící. Na žádné umístění se tu nehrálo, a tak vítěz mohl být jen jeden. Už i generál Prakus byl řádně nalitej a měl oči vytřeštěné, jako by viděl útočícího rudého draka. Jeho krkání sice bylo silně zápalné, ale stačilo jen na orosení sklenice. Už to vypadalo, že poslední dva favorité jsou známí, když tu najednou král Notor VI. zakašlal. Obecenstvo zcela utichlo a sledovalo, co se stane. Notorovi zaskočilo z toho, jak rychle se napil a nyní všemi prostředky bojoval s kašlem. Kašel se každou chvíli mohl změnit v nekontrolovatelné zvracení a to by byl pro Notora konec. Rukama se chytil za prsa a v obličeji zrudl, jak do žhava rozpálená pec. Už to vypadalo slibně, když najednou Notor otevřel hubu a s velkým kašlem poblil celý stůl před sebou. Zvratky začaly prokapávat mezi deskami stolu a Notor mezi kašlem zvracel dál a dál. Tím byl vyřazen ze soutěže a generál Prakus se takto nečekaně dostal na druhou pozici. Atmosféra byla napjatá a brzy už se mělo rozhodnout o vítězi.
Král Sarin byl ve formě a pití mu nečinilo žádné větší obtíže. Byl asi o litr vína napřed před Prakusem a množstevní limit měl již splněný. Položil sklenici na stůl a odpočíval. Sledoval, jak generál překonává jednu kapku vína za druhou a tušil, že titul vítěze dneska připadne jemu. Pohlédl na cenu pro vítěze – zlatý sud, který byl střežen jednotkou stáže. Byl veliký a plný lahodného vína. Zlato z něhož byl vyroben, bylo nejkvalitnější široko daleko. Král Sarin už viděl, jak ho přidává ke svým již dvanácti vyhraným sudům. Liboval si po sebe, a pak si vzpomněl na Xara. Kdyby tady dneska byl, určitě by teď seděl na místě generála Prakuse a jeho sbírka sudů by se zase zvětšila. Byl v nejlepších letech a zároveň výkonný a zkušený pijan. 
Zvonek, oznamující vypršení časového limitu zacinkal a hlavní sudí ukončil soutěž. Král Sarin procitl ze svých myšlenek a zjistil, že je vítězem. Generál Prakus nestihl v časovém limitu vypít určené množství vína a byl vyřazen. V publiku se ozývaly oslavné výkřiky a potlesk nebral konce. Král Sarin se pomalu a opatrně postavil a pokynul obecenstvu. To ztichlo a naslouchalo řeči vítěze.
“Dnešní soutěž je u konce. Byl to opravdu tvrdý boj, ale Váš král v něm s jistotou obstál. Má sbírka tedy obsahuje již třináct zlatých sudů a všechny do jednoho jsou ještě plné. Vážím si statečnosti mých oponentů a doufám, že ve zdraví přežijí. Tímto také zahajuji oslavy mého vítěztví. Bavte se a veselte se na zdraví svého krále,” oslovil Sarin publikum a to znovu začalo jásat a skandovat Sarinovo jméno.
Poté si sedl zpět do židle a ještě chvíli sledoval oslavující vřavu. Potom kývl na sluhy a ti ho i s židlí odnesli do jeho komnat.

Když se Xar probudil, bylo už odpoledne. Otevřeným oknem dovnitř pokoje proudil příjemný vánek a zvenčí byl slyšet hukot ulice, který vytvářely spousty lidí, kteří se tam pohybovali. Xar vstal z postele a ze sedla na stole odepjal kožený vak, ve kterém měl společenské oblečení. Oblékl si na sebe bílou košili královského střihu a nasoukal se do černých kalhot z drahé látky. Na nohou si ponechal boty od brnění, které byly rovněž černé a dokonale ladily s kalhotami. Byly vysoké asi do půli lýtek a jako celé brnění, lehké a příjemné na nošení. Kalhoty zastrčil do bot a takto vyšňořený se prohlédl v zrcadle, které bylo pověšeno v koupelně. Nakonec si připjal opasek, na kterém byly kapsičky s penězi a na levém boku připnutá dýka.
Vyšel z pokoje a zamknul za sebou. Klíč si uschoval do jedné z kapsiček opasku a vydal se chodbou ke schodům do vstupní místnosti hostince. Když sešel dolů, byl zase v místnosti s kulatými stoly, u kterých stále seděli urození návštěvníci města a vykládali si mezi sebou. Xar se rozhodl, že si dá pozdní oběd a zasedl ke stolu v rohu místnosti. V momentě u něj stál hostinský: “Pán si ráčí přát?” optal se docela příjemným hlasem a čekal.
“Dal bych si to, co bylo na oběd a sklenici vína k tomu,” objednal si Xar.
“Ano samozřejmě,” pokývl hostinský, “a dáte si pečenou husu s mandlemi nebo krocana na paprice?” vysypal ze sebe hostinský dnešní nabídku oběda.
“No, zkusil bych toho krocana, a to víno, ať je červené,” upřesnil Xar a hostinský se otočil na podpadku a odešel.
Za chvíli byl zpátky a nesl velký tác, který se prohýbal pod svým obsahem. Položil ho na stůl před Xara a popřál mu dobrou chuť. Xar přivoněl ke krocanovi a začaly se mu sbíhat sliny. Dal si lok vína a pustil se do jídla. Když obědval, poslouchal, jak se spolu baví urození hosté, kteří seděli o stůl dál. Byli to dva šlechtici, kteří rozmlouvali o obchodních záležitostech. Docela nudná rozprava, když se najednou jeden z nich zmínil o daru, který hodlá přivést svému budoucím tchánovi. Šlechtic začal popisovat nějaký zdobený meč, který měl rukojeť tvarovanou do trojzubce. Xar, když zaslechl hrubý popis meče, přestal jíst a nastražil uši.
“Jak ti povídám, jsou to diamanty,” popisoval šlechtic meč více do podrobna.
“Hmmm, diamanty tomu budou odpovídat. Je to přece jenom dar vlivnému šlechtici, který má zlata dost,” odpověděl mu ten druhý a pokýval hlavou.
“Přesně tak,” přitakal mu první, “truhla plná zlata není dar, který by ho nějak oslnil, ale když za truhlu plnou zlata koupím diamanty nádherně zdobený meč, tak to jistě udělám dojem,” liboval si šlechtic se svým plánem.
“Už se těším, až mi ho ukážeš,” řekl mu na to druhý šlechtic.
“Jen dopiju víno a půjdeme pro něj,” odpověděl mu první a přihnul si ze sklenice.
Za chvíli se ti dva zvedli od stolu a vyšli ven z hostince. Xar ani nedojedl krocana, vstal a vydal se za nimi. Venku bylo rušno a okolo obchodů podél hradeb se pohybovalo dost lidí. Xar zahlédl zdobené šaty těch dvou šlechticů a šel za nimi. Proplétal se mezi lidmi a neustále je pozoroval, aby je neztratil z očí ani na minutku. Bylo by velmi těžké, zase je objevit. Sledoval je nějakou chvíli, když oba zahnuli do uličky, která nebyla tak zasypána lidmi. Sledování se tu stalo mnohem jednodušším a Xarovi se trochu ulevilo. Čím více se vzdalovali od obchodnického sněmu, obchody se stávaly méně honosnými, ale pořád byly nedostižitelné, porovnáme-li je s obchody ve městě Duchů. Šlechtici se na chvíli zastavili u obchůdku se šperky, ale hned se vydali dál. Za dalším rohem odbočili doleva a vstoupili do prvního obchodu, nad jehož dveřmi vysel štít s vyřezaným mečem a palcátem.
Xar je následoval dovnitř. Vstoupil do místnosti s dřevěnou podlahou, kde byly v držácích ze dřeva naskládány různé druhy zbraní. Držáky byly po celé místnosti a vytvářely dojem regálů se zbožím. Na stěnách visely halapartny, kopí a také sekery. Většina zbraní nebyla pokryta diamanty ani drahokamy, ale byly jednoduše vyrobeny a převážně z levných materiálů. Xar se rozhléhl po místnosti, ale po šlechticích tu nebylo ani památky. Najednou podlaha zaskřípala a za pultem se objevil nějaký mladík. Když spatřil zákazníka, začal mezi držáky kličkovat ke Xarovi.
“Dobrý den, pane, co si račte přát?” zdvořile se zeptal a hleděl na Xara.
“Hledám jednu konkrétní zbraň. Je to meč, který má rukojeť vykládanou diamanty a je ve tvaru trojzubce,” popsal mladíkovi meč.
“Hmm,” chytil se mladík za bradu. “Takový meč tady máme, ale právě ho mistr předvádí jedněm urozeným zákazníkům,” omluvným tónem vysvětloval mladík a doširoka roztáhl ruce: “Ale pokud Vám mohu poradit, není to nejlepší meč pro boj. Je sice nádherný, ale hodně starý a neudržovaný. Můžu Vám ukázat jiné meče, které budou jistě kvalitnější a pro boj mnohem vhodnější,” snažil se mladík Xara zaujmout.
“To je jistě pravda, ale já ten meč nechci na boj, ale z jiného důvodu,” naznačil Xar.
“Hmm, to bude složitější. Pojďte, zavedu Vás za mistrem,” otočil se mladík a šel ke dveřím za pultem. Rozhrnul těžký látkový závěs, který sloužil místo dveří a podržel ho Xarovi. Xar vešel dovnitř a ocitl se v malé kovárně. Všude bylo čisto a oheň v peci, která byla naproti u stěny, vesele plápolal. Bylo tu docela horko, ikdyž dveře na dvůr byly otevřeny dokořán.
“Mistře,” oslovil mladík obrovského muže stojícího k nim zády.
“Teď ne,” odpověděl mistr, aniž by se otočil.
“Ale mistře, je tu zákazník,” nedal se mladík odbýt.
“Tak na co ještě čekáš? Jdi a obsluž ho,” už nervóznějším tónem instruoval mistr mladíka.
“Ovšem, ale chce právě tento meč,” naléhavě dodal mladík a po jeho slovech se mistr konečně otočil. Spatřil mladého učedníka, jak stojí u dveří a vedle něj uviděl Xara. Když poodstoupil, svým velkým tělem odkryl dva urozené šlechtice, kteří si zrovna se zájmem prohlíželi meč, prokládaný diamanty. Xar nepotřeboval delší studie, aby poznal rodinný meč, který se v jejich královské rodině dědí z otce na syna již stovky let. Srdce mu štěstím poskočilo, když si uvědomil, že nejtěžší část své cesty má za sebou. 
“Zdravím Vás, pane, o jaký meč máte zájem?” zeptal se hlubokým hlasem mistr a přitom přelétl Xara od hlavy až k patě, čímž si udělal obrázek, s kým, respektive s jak bohatým zákazníkem, má tu čest.
“Meč, který si prohlížejí tito dva pánové,” řekl stručně Xar a ukázal na oba šlechtice. Ti ho nevnímali a dál studovali každý diamant na meči.
“Je mi líto pane, ale ten meč již není můj. Tito urození pánové ho již ode mně koupili, ale můžu Vám nabídnout i jiné meče,” začal rozhazovat rukam stejně, jako jeho učedník před chvílí.
“Ne, děkuji, ale nepotřebuji žádnou zbraň. Chci jenom tento meč,” v klidu zopakoval Xar a postoupil směrem ke šlechticům, kteří už si ho všimnuli.
“Bohužel pane, ale tento meč jsem již zakoupil od tohoto obchodníka a nehodlám ho nikomu prodat,” řekl Xarovi šlechtic a znovu si začal meč se zájmem prohlížet. Xara na malý moment odpověď šlechtice zarazila, ale pak si uvědomil, že on vlastně netuší, kdo Xar ve skutečnosti je. Xar si připomenul, že není v Shiggerii, kde by se mu tento šlechtic klaněl až k zemi, ale že je na neutrální půdě. To sice nijak nezmenšovalo jeho postavení vůči tomuto šlechtici, ale Xar chtěl užít trochu diplomatického jednání a zároveň nevytrubovat na všechny strany, kdo ve skutečnosti je. 
“Jsem si jistý, že moje nabídka by vám připadala více než lákavá,” začal Xar vyjednávat. “Za tento meč, Vám dám celých 20.000 zlatých,” učinil Xar nabídku a najednou všechno ztichlo. Dokonce se zdálo, že oheň v peci přestal praskat a s napětím očekával, co se stane. Oba urození šlechtici zvedli hlavy a začali zírat na Xara. Ještě jednou si ho pořádně prohlédli, ale z Xarových střídmých, přesto velmi kvalitních šatů, nic nevyčetli.
“Říkal jste 20.000 zlatých za tento meč?” pro jistotu zopakoval jeden ze šlechticů.
“Ano, 20.000 zlatých,” zopakoval Xar svou nabídku, vědom si toho, že touto částkou pravou hodnotu meče hrubým způsobem degradoval, ale na výrazech šlechticů bylo vidět, že meč zakoupili za sumu podstatně nižší. I mistrovi a jeho učedníkovi poklesla čelist, když uslyšeli Xarovu nabídku a mistrovi se najednou zdálo těch 6.000 zlatých co měl v kapse za prodej meče, podstatně lehčí, než před chvílí. Šlechtici se na sebe podívali a usilovně kalkulovali. Byl to přece jen starý ozdobný meč. Jeho zubaté ostří mluvilo jasně. Ale přece na něm něco bylo. Byl vyroben s takovou zručností, která zajistila, že se dochoval až dodnes a stále dokázal okouzlit a uchvátit jak oko amatéra, tak znalce zbraní. Ten meč měl něco do sebe, ale nešlo říci, co to přesně bylo. Možná z něj přímo vyzařoval dech minulosti a událostí, kterých byl meč svědkem.
“Proč je pro Vás tento meč tak cenný?” zeptal se po chvíli šlechtic. “Jaký má pro Vás význam, že za něj hodláte dát celých 20.000 zlatých?” vyzvídal.
“Je to starý rodinný artefakt a udělám cokoliv, abych ho dostal nazpět,” odpověděl Xar a založil si ruce na prsou. Šlechtici se zablýsklo v očích a Xar hned poznal, že dal tomuto obchodníkovi šanci, cenu ještě zvednout. Ale než stačil šlechtic opět promluvit, Xar dodal: “Mohl bych si ho sice vzít a nic Vám za něj nezaplatit, protože na to mám zákonné právo, ale budu tak šlechetný, že Vám za něj dám těch 20.000 zlatých. Dal jsem Vám nabídku a čekám na Vaši odpověď. Buď mi ho prodáte za 20.000 zlatých, nebo si ho vezmu sám a nebudu k tomu potřebovat žádné Vaše svolení,” shrnul Xar situaci a ruce si zasunul za opasek.
Šlechtici na sebe znovu pohlédli a svými výrazy se navzájem ujistili, že to, co jim Xar řekl, myslel zcela vážně. 
Hlavami se jim začaly honit zvědavé otázky. “Starý meč, rodinný artefakt, za který byla první nabídka hned celých 20.000 zlatých a žeprej na něj má zákonné právo? Zákonné právo na rodinný artefakt? Takové právo se dá uplatnit kdekoliv na zemi, pokud se jedná o artefakt královské rodiny. Tohle, že je někdo z královské krve? Na sobě má jednoduchý šat, nijak nezdobený, natož královsky. A nabízí cenu, o které ani nevíme, zda ji vůbec má,” četli si šlechtici navzájem svoje myšlenky.
“Ukažte nám peníze,”promluvil první ze šlechticů, dal meč druhému a předstoupil před Xara. Xar vytáhl ruce zpoza opasku a ten odepjal. Potom ho obrátil naruby a z jeho vnitřní strany vytáhl kožený pásek, který byl rozdělen na několik částí.
“Tady je celých 20.000 zlatých,” řekl a kožený pásek ukázal šlechtici. Šlechtic natáhl ruku a Xar mu pásek podal. Ten ho potěžkal v ruce a otevřel jednu z kapsiček, ze které vytáhl zlatou minci. Byla to přesně odlitá a dokonale ražená zlatá mince se znakem Shiggerie.
“Kdo jste?” pohlédl šlechtic na Xara a dychtivě očekával odpověď.
“Jsem princ Xar, právoplatný dědic trůnu krále Sarina, vládce Shiggerie,” se ctí v hlase odpověděl Xar. Šlechtice Xarova odpověď zcela zaskočila a zůstal na něj překvapeně zírat. V ruce sice držel 20.000 zlatých mincí Shiggerie, což bylo v celém kontinentu nejlepší platidlo a bylo skoro nemožné jej padělat, ale když znovu pohlédl na Xarův zevnějšek a porovnal ho se svým, nemohl se rozhodnout. Jedinou ozdobou na Xarově šatu byl nějaký zelený kovový kroužek, který měl na koženém pásku pověšený kolem krku a u opasku měl jednu obyčejnou dýku. Jestli to ale není princ Xar, proč by chtěl za starý meč dát rovnou celých 20.000 zlatých? 
“Kde máte nějaký doprovod, princi? A proč jste oděn do takových prostých šatů?” zvědavě se zeptal šlechtic a čekal na odpověď.
“Cestuji sám a tyto šaty se Vám mohou zdát poněkud laciné, ale jsou vyrobeny z těch nejlepších materiálů a mě naprosto vyhovují,” odpověděl Xar. “Tak jak jste se rozhodl? Prodáte mi ten meč nebo ne?” dodal Xar a když si připnul opasek nazpět, tak nechal levou ruku položenou na dýce. Šlechtic začal očima kmitat po místnosti a horečně uvažoval. Teď se musí rozhodnout. Pokud je to opravdu princ Xar a on mu meč neprodá, tak si ho Xar bude chtít vzít, na což má opravdu plné právo a postavit se princi ze Shiggerie by bylo naprosté šílenství. A pokud pro něj budoucnost neznamená jen dlouhé slovo, tak by o tom měl vážně uvažovat. Ale pokud to není princ Xar a on mu odmítne meč prodat, ruka na jeho dýce nepředpovídá nic hezkého. Když pohlédl na mistra a učedníka, tak tito už nemohli otevřít huby více dokořán, tak je zase zavřeli a ani nedutali. Otočil se na svého druha a ten mu pomalu podával starý meč. Šlechtic si ho od něj vzal a podal mu kožený pásek s 20.000 zlatými. Otočil se zpátky na Xara a meč mu podal. Xar meč uchopil za rukojeť a pevně ho stiskl. 
“Gratuluji, právě jste udělal skvělý obchod,” usmál se na šlechtice a byl neskonale šťastný, že je jejich rodinný meč opět ve správných rukou. 
“Bylo mi velkou ctí, s Vámi obchodovat,” vysekl šlechtic Xarovi poklonu přitom couvl dozadu ke svému druhovi. 
Než Xar opustil obchod, koupil si ještě pochvu pro rodinný meč a přitom uhýbal jedné pokloně za druhou, které mu skládali mistr se svým učedníkem. Potom se vydal zpátky k hostinci, kde byl ubytován. Když dorazil zpátky, v hostinci kromě hostinského, který stál za pultem a leštil veliké zrcadlo na stěně, nikdo nebyl.
“Dobré odpoledne, pane” spustil, když uviděl vejít Xara dovnitř, “dáte si večeři?” zeptal se.
“Teď ne, děkuji,” odpověděl Xar a zamířil ke schodům do prvního patra. 
“Ano ano, jak je libo, když budete cokoliv chtít, tak se na mě kdykoliv můžete obrátit,” zavolal hostinský za Xarem, který už byl v půlce schodů. Najednou se zastavil a nahlédl dolů přes zábradlí.
“Vlastně jednu věc bych přece jenom potřeboval,” rozmyslel si to Xar a vysvětlil svůj požadavek hostinskému. Za chvíli už před dveřmi jeho pokoje stáli dva statní šermíři a hlídali vstup do jeho pokoje. Xar vyšel na chodbu a zamknul za sebou dveře. “Do toho pokoje kromě mě nikdo nesmí. Ručíte mi za to svými hlavami, je Vám to jasné? A kdyby jste zevnitř něco uslyšeli, tak klidně vyrazte dveře a zjistěte co se tam děje,” ještě jednou rozkázal šermířům a když mu pokývli, tak se vydal po schodech dolů. 
“Jste spokojen, pane?” uvítal ho hostinský a podíval se směrem k jeho pokoji.
“Ano vypadají, že to zvládnou,” řekl Xar, hostinskému podal zlatou minci a dodal: “za vaši pomoc.” Hostinský zazářil a ještě Xarovi otevřel dveře ven z hostince. Když Xar vyšel na ulici, všude byla ještě spousta lidí, ikdyž slunce mělo za chvíli zajít. Xar se rozhodl, že když splnil svůj úkol, tak se může v klidu porozhlédnout po městě a ověřit si všechny povídačky o kvalitě zdejšího zboží. Rodinný meč nechal ve svém pokoji, kde ho dobře uschoval a navíc pokoj střeží ti dva šermíři. Nebylo by moudré nosit ho s sebou po městě a nechat ho bez dohledu v pokoji, se mu taky nechtělo. Řešení, které vymyslel se mu líbilo. Jako první, zamířil Xar do stájí u hostince, aby se přesvědčil, že je Peugeot v dobrých rukách a že je o něj řádně postaráno. Vešel do konírny a začal hledat Peugeota. Byli zde ustájeni docela slušní koně a na první pohled bylo vidět, že tady nijak nestrádají. Všude bylo zameteno a nebyl tu cítit ani pach koňských fekálií. Xar procházel okolo zvířat, ustájených po jednom v dřevěných boxech a prohlížel si je, když se dveře jednoho z boxů otevřely a z něj vyšel ten malý klučina v hadrech z pytloviny.
“Zdravím Vás, pane,” spustil, když uviděl Xara. “Přišel jste se podívat na svého koníka? Je támhle,” a ukázal na konec stájí, kde bylo pár větších boxů. “Je to ale živé zvíře, ten Váš koník. Musel jsem ho dát do většího boxu, protože s sebou pořád šije a v malém by mu nebylo dobře,” vysvětloval klučina a vedl Xara na konec stájí. “Je to opravdu chytré zvíře. Je s ním lehká práce. Stačí, když si s ním povídám a on mi rozumí co po něm chci. Když jsem ho sem stěhoval, ani jsem mu nenasazoval uzdu. Řekl jsem mu, že ho dám někam, kde se mu bude líbit a on šel klidně za mnou,” nadšeně pochvaloval klučina Peugeota a když došli na konec stájí, otevřel velký box a vešel za ním dovnitř.
Peugeot poznal svého pána a hlasitě radostně zaržál. “Klid hochu, přišel jsem se na tebe podívat, jestli se tady máš dobře,” usmíval se Xar na Peugeota a hladil ho po hřívě. Peugeot spokojeně zafrkal a házel hlavou nahoru a dolů. “Ty máš rád koně, že?” obrátil se Xar na klučinu, který zrovna přehazoval seno. 
“A jak, pane. Jsou to nádherná zvířata a mají svou čest,” s úctou řekl klučina a pohladil Peugeota. “Jako draci, ale draka neochočíte,” dodal a Xarovi připomněl jeho zážitek, jak riskoval vlastní život, aby ochránil Peugeota před rudým drakem. 
“Ano to máš docela pravdu, ale ikdyž je kůň chytré zvíře, drak je mnohem chytřejší. Drak je vlastně chytřejší než člověk,” doplnil Xar klučinův popis koňů a dal se na odchod. Chtěl ještě projít pár obchodů a venku už se slunce dotklo obzoru, a tak neměl do tmy moc času. “Ještě se uvidíme” řekl k oběma a odešel.
“Drak je chytřejší, než člověk,” opakoval si klučina a hleděl za odcházejícím Xarem.

Xar prošel několik obchodů, které poskytovaly různé druhy zboží a několik cetek nakoupil. Pro Sarina koupil láhev znamenitého vína a Rianovi ozdobný brousek na dýku. Když se vrátil zpátky do hostince, kde byl ubytován, zamířil ihned za hostinským, který stál za pultem a utíral ho hadrem. 
“Zítra ráno odjíždím a potřebuji mít přichystáno nějaké jídlo na asi desetidenní cestu,” řekl Xar svůj požadavek hostinskému. Ten se zatvářil zaraženě a pak tiše řekl: “Jak si jen přejete, princi” a uklonil se, div nevrazil hlavou do pultu. Xarovi byla rázem situace jasná. Otočil se a u jednoho ze stolů spatřil ty dva šlechtice, od kterých koupil svůj rodinný meč. Ti z něj stejně jako všichni ostatní v místnosti nespouštěli oči. “A je to venku,” pomyslel si Xar a beze slova se vydal nahoru po schodech. Na konci místnosti stáli v pohotovosti dva šermíři a když uviděli Xara, tak ho pozdravili a ustoupili ode dveří.
“Všechno v pořádku?” zeptal se jich Xar.
“Ano, Váš pokoj ochráníme. O to se nebojte,” ujistil ho vyšší z šermířů a v šeru chodby se mu na líci zableskla jizva.
“V pořádku, ale přes noc se v hlídání střídejte, aby jste byli čilí. Nechci, aby Vás někdo překvapil unavené oba dva,” rozkázal jim Xar a zavřel za sebou dveře od pokoje. Dárky položil na stůl vedle sedla a zkontroloval, zda je rodinný meč stále ve své skrýši. Potom překontroloval, je-li okno dobře uzavřeno a svalil se na postel. Zítra ráno vyrazí na dlouhou cestu domů a musí se na to vyspat. Chvíli ležel na posteli a sledoval malbu na stropě, která zobrazovala linku ve tvaru zkrouceného hada a potom tvrdě usnul. Když se ráno probudil, slunce bylo v plné síle a skrz malé okno vysílalo do místnosti dostatek světla. První věc, co Xar udělal, byla kontrola rodinného meče. Když se ujistil, že je v pořádku a na svém místě, šel se umýt do koupelny. Po řádné raní hygieně už si na sebe hedvábnou košili a kalhoty neoblékl, ale schoval je zpět do koženého vaku na svém sedle. Místo toho si na sebe vzal své brnění, pod kterým měl jen přiléhavé spodky z jemného materiálu. Bylo to naprosto dostačující, protože příjemná výstelka zevnitř brnění zastala jakýkoliv šat, který by Xar pod kovem brnění musel nosit. Nakonec si překontroloval, zda mu nic nechybí, vzal rodinný meč a sedlo a vydal se z pokoje ven. Přede dveřmi stále střežili dva šermíři a Xar na nich nepozoroval ani náznak únavy.
“Odvedli jste dobrou práci,” pochválil je Xar a každému z nich dal zlatou minci.
“Díky, tohle byly lehce vydělané peníze,” řekl vyšší šermíř a pokračoval: “Můžeme vědět, co jsme vlastně hlídali? Snad ne tohle Vaše kalný brnění,” usmál se na svého druha a ten mu pobaveně přikývl.
“Jenom mám rád soukromí,” šikovně zalhal Xar a už kráčel chodbou ke schodům. 
Xar se rozloučil s hostinským a jelikož měl zaplaceno na více dnů dopředu a odcházel mnohem dříve, řekl hostinskému, ať klučinovi ze stájí koupí pořádné šaty a váží si jeho znalostí a umění zacházení s koňmi. Hostinský vzal Xarova slova vážně a na souhlas mu přikývl. Mezitím hostinec opustili šermíři, kteří střežili Xarův pokoj a zůstali stát před hostincem. Když Xar za doprovodu pohledů všech přítomných také opustil hostinec, venku se s nimi opět setkal. Oba zaslechli nějaké drby, že v hostinci je ubytován princ ze Shiggerie, ale věřit každému drbu pro ně bylo více únavné, než čtyřiadvacetihodinové střežení. Když ale všichni ti urození přítomní v hostinci ztichli, jakmile do místnosti vstoupil Xar, oba pochopili, že na tom asi něco pravdy bude. Také vzali v podtaz, jakými penězi jim Xar zaplatil a nezbývalo, než ukojit svou zvědavost a zeptat se přímo.
“Promiňte pane, můžeme vědět pro koho jsme pracovali?” zeptal se vyšší z šermířů Xara.
“Je to pro Vás tak důležité? Peníze jste přece dostali, ne? Nebo chcete víc?” spustil Xar místo odpovědi.
“Ne, jen jsme zaslechli, že je přítomen princ ze Shiggerie a myslíme si, že jste to Vy. Opravte mě, jestli se mýlím. Jen jsme chtěli případně vědět, že jsme sloužili tak urozenému pánovi,” snažil se vysvětlit šermíř.
“Ano,” utrousil Xar na odchodu do stájí. Šermíři jeho odpověď zaslechli a významně se na sebe podívali.
“Hlídali jsme pokoj samotného prince ze Shiggerie,” zopakovali si nahlas pro sebe a vydali se do nejbližší hospody, oslavit tento pracovní úspěch a také ho sdělit všem ostatním hostům. Xar mezitím vešel do stájí a zastavil se až před boxem, kde byl ustájen Peugeot. Ten když ho uviděl, začal zase vesele ržát, až tím přivolal toho klučinu oděného v pytlovině.
“Vítám Vás pane, odjíždíte?” zeptal se Xara se zklamáním v hlase.
“Ano, ale ještě se tady někdy určitě ukážu a potom se zase setkáme, přísahám,” utěšil ho Xar a začal osedlávat Peugeota.
“Moc rád jsem se staral o Vašeho koně, pane. Je to ten nejlepší kůň, kterého jsem kdy viděl.”
“No to bych řekl,” usmál se Xar na klučinu. “Má ten nejlepší výcvik a je od přírody dost chytrý. A mimochodem, jak se vlastně jmenuješ chlapče?”
“Jmenuju se Thomas, pane.”
“Takže Thomasi, příteli, zatím se měj a zase někdy sbohem. A příště mi říkej Xare a né pane,” dodal Xar a vyjel na Peugeotu ze stájí.
“Ano, pa… Xare,” zamával Thomas Xarovi a byl rád, že našel nové dva přátele.
Kolona povozů s početnou jednotkou stráže se pomalu pohybovala po prašné cestě z Anvillu směrem ke Kaldarským lesům. Uprostřed klasických nákladních povozů jel přepychový cestovní povoz, který byl obklopen několika nájemnými válečníky, v jejihž čele byli dva obrovití barbaři. Kolonu ještě doprovázela jednotka městské stráže z Kaldaru, kterou vedl kapitán Darren. Všichni byli ve střehu a sledovali okolí, zda nezahlédnou nějakou číhající bandu zlodějů. 
“Jezdec,” zařval strážný na konci kolony a ta se během okamžiku zastavila. Kapitán Darren se přesunul z čela kolony dozadu a díval se na siluetu jezdce, kterou mu ukazoval strážný. Jezdec se rychle přibližoval a všichni ochránci kolony byli napjatí. 
“To je v pořádku,” křikl kapitán Darren na muže, když v jezdci poznal Xara. 
“Zdravím Vás, kapitáne, střežíte kolonu, než se dostane k lesům?” oslovil Xar kapitána Darrena, když dojel až k němu.
“Ano, princi Xare, byli jsme o to výslovně požádáni zámožným kupcem Redogem, který veze velmi cenný náklad a nehodlá nic riskovat.”
“Nevadilo by Vám, kdybych se k Vám připojil, než se naše cesty rozdělí?” zeptal se Xar.
“Bude nám ctí,” poklonil se hlavou Darren a pokynul, aby se kolona dala opět do pohybu.
“Nevíte co se stalo se slečnou Thalií?” zeptal se se zájmem Xar, když vedle Darrena dojížděli čelo kolony.
“Opustila Anvill včera. Jel jsem ji s mou jednotkou doprovodit až k lesům, aby se zase neopakovala předchozí situace. Proběhlo to hladce,” ujistil kapitán Xara. 
“To jsem rád. Možná je na cestě domů doženu a v případě nouze jim pomůžu,” přemýšlel nahlas Xar. 
“Je Váš zájem o ni čistě ze zájmu o blaho svých lidí nebo je v tom něco víc, jestli se můžu zeptat?” otočil se Darren na Xara.
“No, kdo ví,” usmál se Xar a šikovně se vyhnul odpovědi.
Cesta pokračovala v klidu a všechno se zdálo být v pořádku. Byl krásný sluný den a příroda okolo byla tak nádherná, až Xarovi bylo líto, že zase bude muset kus cesty jet pěšinou uzavřenou neprostupným lesem. Idylka skončila, když jeden z mužů na konci kolony spadl z koně na zem a ze zad mu čouhal šíp. 
“Poplách,” zařval další ze strážných a kryl se svým štítem ze směru, odkud šíp přiletěl. Najednou se ozvaly děsivé válečné výkřik