Watchmen/Strážci – ukázka z grafického románu

(Přílohy knihy 1 + 2 + 3)

Pod kápí

I.

Na rohu mého bloku pracuje v koloniálu Denisa, jedna z velkých amerických nepublikovaných spisovatelek. Za ta léta napsala dvaačtyřicet ženských románů, z nichž ani jeden nedoputoval na pulty knihkupectví. Já ovšem měl to štěstí, že jsem si zápletky posledních sedmadvaceti románů vyslechl na pokračování od autorky samotné, kdykoli jsem se zastavil pro plechovku kávy nebo fazole v konzervě, a můj obdiv pro Denisin literární talent nezná mezí. Takže když jsem stanul před hrozivým úkolem sepsat knihu, kterou teď držíte v ruce, přirozeně jsem si pro radu zašel k Denise.
„Poslyš,“ oslovil jsem ji, „já o toho o psaní knížek moc nevím. Mám v hlavě spoustu věcí, které potřebuju hodit na papír, ale co mám napsat první? Čím začít?“
Aniž vzhlédla od krabic čisticích prostředků, které zrovna opatřovala nálepkami, Denisa mi znuděným, avšak laskavým hlasem milostivě předala tuto perlu moudrosti věků:
„Začni tím nejsmutnějším, co znáš, tím si získáš sympatie svých čtenářů. A pak už je to hračka, věř mi.“
Díky, Deniso. Tahle kniha je věnovaná tobě, protože nevím, jak si vybrat mezi všemi těmi lidmi, kterým bych ji rovněž měl dedikovat.
Pro mě je na celém světě nejsmutnější „Jízda valkýr“. Pokaždé, když tu melodii zaslechnu, dostanu depresi a začnu přemýšlet o osudu lidstva a nespravedlnosti života a všech těch dalších věcech, o kterých přemýšlíte ve tři ráno, když vám zažívání nedá spát. Teď mě napadá, že nikdo jiný na Zemi při poslechu tohohle strhujícího refrénu slzu neuroní, ale to jen proto, že neznají Moea Vernona.
Když můj otec zvedl kotvy, odešel z dědečkovy farmy v Montaně a zavedl rodinu do New Yorku, pracoval právě u Moea Vernona. Vernonův servis stál poblíž Sedmé avenue, a ačkoli tam táta nastoupil roku 1928, měl sotva dost práce, aby ze mzdy uživil a ošatil mě, mámu a sestru Lianthu. Táta měl svoje zaměstnání opravdu rád, do díla se měl jako drak a já si dlouho myslel, že je to proto, že byl do aut fanda. Už jen to, že měl práci a mohl zaopatřit rodinu, pro něj muselo moc znamenat. Mockrát se pohádal se svým otcem kvůli tomu, že chce jít na východ a nemá zájem o farmu, kterou mu starý pán hodlal svěřit. Většina takových hádek končila tím, že můj dědeček tátovi a matce předpovídal bídu a morální zkázu, pokud kdy vkročí na půdu New Yorku. Žít život, který si sám vybral, a uchránit svou rodinu před bídou, již mu jeho otec věštil, to muselo pro mého tátu znamenat víc než cokoli na světě, ale tomu rozumím až teď, retrospektivně. Tehdy jsem prostě měl za to, že je blázen do klikových hřídelí.
Každopádně jsme z Montany odjeli v mých dvanácti letech, takže za těch několik následujících let ve velkoměstě jsem zrovna přišel do toho správného věku, abych ocenil občasný výlet s tátou do autoopravny, kde jsem také poprvé spatřil jeho zaměstnavatele Moea Vernona. 
Moeovi Vernonovi bylo kolem pětapadesáti a měl jednu z těch starých newyorských tváří, které už dnes nejsou k vidění. Je to zvláštní, některé tváře podléhají módě. Podívejte se na staré fotografie, všichni na nich budou mít jistý výraz, skoro jako by byli příbuzní. A pak si prohlédněte fotografie z doby deset let poté a uvidíte, že na nich začne převládat nový typ obličeje a že ty staré tváře se vytrácejí a mizejí, aby je už nikdo neviděl. Tvář Moea Vernona vypadala následovně: trojitá brada, vševědoucně cynicky stočený spodní ret, trochu propadlé oči a vlasy, které ustupují přes hlavu a pokoušejí si dát rande s štítkem na límečku košile.
Vždycky když jsem vešel s tátou do dílny, Moe seděl ve své prosklené kanceláři, z níž mohl své zaměstnance sledovat při práci. Když si můj táta chtěl občas něco ověřit, než se pustí do díla, posílal mě do kanceláře za ním, a tak jsem si mohl prohlédnout vybavení Moeovy svatyně. Nebo si ho spíš poslechnout.
Víte, Moe byl blázen do opery. V rohu kanceláře měl jeden z těch nových gramofonů a celý den si na něm co možná nejvíc nahlas přehrával poškrábané šelakové desky se svými oblíbenými skladbami. Na dnešní poměry nepředstavovalo „co možná nejvíc nahlas“ příliš hluku, ale tehdy, roku 1930, kdy bylo všechno mnohem tišší, to byl pěkný kravál.
Krom toho byl na Moeovi ještě zvláštní jeho smysl pro humor, o čemž svědčily všechny ty věci, které skladoval v pravém horním šuplíku stolu.
V oné přihrádce měl Moe kromě nepořádku v podobě gumiček, sponek a paragonů rovněž jednu z největších sbírek nevkusných drobností, jakou jsem kdy do té doby i potom viděl. Všechno to byly erotické hračky a hejblátka, které Moe koupil v obchodech s ptákovinami či při návštěvách lunaparku na Coney Islandu; zdrcující dojem však na člověka udělalo jejich množství: měl tam všechny laciné lechtivé „vynálezy“, které kdy váš táta přinesl, když byl s kumpány na pivu, a kterými uvedl do rozpaků vaši matku, nejrůznější kuličková pera s dívkou po straně, jež stačilo obrátit vzhůru nohama a dívce hnedle zmizely plavky; všechny soupravy na slánky a pepřenky ve tvaru ženských ňader a všechny možné druhy umělohmotných psích exkrementů. Moe je zkrátka měl do jednoho. A každý příchozí se mohl nadít, že se ho Moe pokusí svou nejnovější hračkou nachytat. Popravdě řečeno, mého tátu to šokovalo mnohem víc než mě. Počítám, že dědečkova kázání u něj nejspíš padla na úrodnou půdu, a že se mu tudíž dvakrát nelíbilo, jak Moe jeho synka kazí takovými sprosťačinkami. Mě to ovšem neuráželo ani v nejmenším, dokonce mi to připadalo celkem legrační. Ne ty věci samotné… už tenkrát jsem byl příliš starý na to, aby mne něco takového pobavilo. Mně spíš připadlo k smíchu, že dospělý člověk má bez nějakého zjevného důvodu šuplík plný takových pitomostí.
Tak či onak, onoho dne roku 1933 jsem byl krátce po svých sedmnáctých narozeninách ve Vernonově servisu a pomáhal jsem tátovi šťourat se v olejnatých vnitřnostech rozmlácené fordky. Moe seděl u sebe v kanceláři opásaný realisticky vyvedenými prsy z molitanu, jimiž chtěl rozesmát chlápka, co mu ráno nosil poštu – to jsme však měl zjistit až později. Čekání si Moe krátil poslechem Wagnera.  
Pošta dorazila včas jako obvykle, její doručitel se nad Moeovým velkorysým výstřihem svědomitě uchechtl a pak nechal šéfa servisu o samotě, aby si mohl otevřít a pročíst došlou korespondenci. Jak jsme opět naznali později, byl mezi ní i dopis od Moeovy ženy Beatrice, v němž jej informovala o tom, že poslední dva roky spala s Fredem Motzem, předákem a nejspolehlivějším mechanikem ve Vernonově autoservisu, jenž se toho rána kupodivu neukázal v práci. Z posledních odstavců dopisu vyplynul i důvod takovéto absence: Beatrice totiž vybrala všechny peníze ze společného účtu a vyjela si s Fredem do Tijuany.
Opravna se o tom dozvěděla v onom okamžiku, kdy se dveře Moeovy kanceláře s prásknutím otevřely a zevnitř se ozvala překvapivě hlasitá a praskavá interpretace „Jízdy valkýr“. Ve dveřích dramaticky stanul Moe, slzy v očích, v ruce zmačkaný dopis. Všechny oči se stočily k němu. Pořád měl na sobě ta umělá prsa. Na pozadí Wagnerovy sílící melodie ho bylo sotva slyšet a o jeho hlas se ublíženost, rozhořčení a uražená důstojnost svářily takovým způsobem, že konečný výsledek byl prakticky bezbarvý.  
„Fred Motz provozoval po poslední dva roky pohlavní styk s mou Beatricí.“ 
A po tom oznámení tam stál, slzy se mu koulely po několikanásobné bradě, vsakovaly se do růžového molitanu poprsí a hruď se mu otřásala tlumenými vzlyky, které valkýry zcela zadupaly do země, jako by nikdy nezazněly.
A všichni se rozesmáli.
Nevím, co to do nás vjelo. Viděli jsme, jak pláče, ale rozesmával nás ten bezbarvý tón jeho hlasu i to, jak tam stál ve dveřích s falešnými prsy a za ním triumfální hudba burácela k výšinám. Nikdo si nemohl pomoct, museli jsme se smát. Táta i já jsme se popadali za břicho a ostatní chlapi lopotící se na okolních autech si utírali slzičky z očí a rozmazávali si při tom olej po tvářích. Moe se na nás jen minutu díval, potom se vrátil do kanceláře a zavřel za sebou. Za chviličku se ozval ošklivý drásavý zvuk, když Moe serval jehlu z gramofonové drážky, a pak se rozhostilo ticho.
Až zhruba za půl hodinky se někdo vypravil omluvit se za všechny a přesvědčit se, že Moe je v pořádku. Moe omluvu přijal a řekl, že mu nic není. Podle všeho tam seděl za stolem, prsa dávno odhodil a věnoval se rutinnímu papírování, jako kdyby se nic nestalo.
Večer poslal všechny domů o něco dřív. Potom si na výfuk jednoho provozuschopnějšího vozidla napojil trubku, protáhl ji okýnkem, nastartoval motor a ve zplodinách oxidu uhelnatého se propadl do posledního trpkého spánku. Podnik převzal jeho bratr a nakonec znovu najal Freda Motze jako hlavního mechanika.
A z toho důvodu je „Jízda valkýr“ to nejsmutnější, co znám, i když je to tragédie někoho jiného, a ne moje. Byl jsem tam, smál jsem se se všemi ostatními, a tak do toho příběhu svým způsobem taky patřím.
Pokud se Denisa ve své teorii nemýlí, měl bych se teď těšit vašim plným sympatiím a zbytek už bude hračka. Takže možná už můžu začít bez rizika vyprávět všechno, to kvůli čemu jste si tuhle knížku pravděpodobně koupili. Možná se vám už můžu klidně svěřit, že jsem bláznivější, než kdy byl Moe Vernon. Já neměl šuplík plný erotických suvenýrů, zato jsem holdoval vlastním výstřednostem. A ačkoli jsem v životě nenosil jediná falešná prsa, míval jsem na sobě zrovna tak zvláštního a z očí mi tekly slzy, zatímco lidé umírali smíchy.

II.

Roku 1939 mi bylo třiadvacet a sloužil jsem u Newyorské městské policie. Doposud jsem nikdy doopravdy nerozebíral, proč jsem si zvolil tuhle kariéru, ale nejspíš to bylo souhra celé řady faktorů. Nejdůležitější mezi nimi byl nejspíš můj dědeček.
Třebaže jsem měl dědečkovi za zlé, jakému tlaku výčitek svědomí a obvinění vystavil mého otce, dvanáct let života v jeho blízkosti se na mně muselo nesmazatelně podepsat. Přejal jsem jeho morální hodnoty, a i když jsem ve svých názorech na Boha, rodinu a vlajku na rozdíl od něj nikdy nezacházel do krajností, základní představu o slušnosti jsem načerpal přímo od něj. Jmenoval se Hollis Wordsworth Mason a mému vzdělávání a morální výchově vždycky věnoval velkou pozornost, snad proto, že mu rodiče zalichotili a pojmenovali mne po něm. Mimo jiné si dal záležet na tom, aby mi vštípil, že lidé z vesnice jsou oproti lidem z města morálně na výši a že města jsou jen žumpy, do nichž se slévá veškerá nepoctivost, hrabivost, chlípnost a bezbožnost světa a kde to vše pak nerušeně zahnívá. V pozdějších letech mi samozřejmě došlo, kolik opilství, domácího násilí a týrání dětí se skrývá za sousedskou fasádou některých osamělých montanských farem, a uvědomil jsem si, že dědečkův soud byl poněkud jednostranný. Přesto mě některé věci, jichž jsem se stal svědkem za prvních let pobytu ve městě, naplnily odporem, který jsem jen tak nemohl setřást. Do jisté míry to nedokážu dodnes.
Pasáci, pornografové, vyděrači. Domácí, kteří poštvali psy na své stařičké nájemníky, když potřebovali jejich byty uprázdnit pro lukrativnější klientelu. Starci, kteří osahávali malé děti, a mladiství pachatelé znásilnění, kterým sotva vyrašily první vousy. Viděl jsem všechny tyhle lidi kolem sebe a chtělo se mi zvracet ze světa a z toho, kam spěje. Ba co hůř, několikrát jsem rozzlobil své rodiče hlasitě vysloveným přáním, abych byl zase zpátky v Montaně. Přes to přese všechno jsem si nic takového nepřál, ale někdy jsem na ně byl naštvaný a tohle mi připadalo jako jejich nejcitlivější místo, do kterého jsem se mohl strefit, takhle jsem mohl probudit všechny jejich staré pochyby, obavy a podřimující výčitky svědomí. Teď je mi to líto a moc bych si přál, abych jim to byl řekl, dokud ještě byli naživu. Kéž bych jim býval řekl, že udělali dobře, když mě vzali do města, že se podle mě zachovali správně. Kéž bych jim to býval mohl dát vědět. Měli by život o tolik snazší.  
Když se propast mezi světem města a světem, který mi můj dědeček vykreslil jako správný a dobrý, nesnesitelně prohloubila, utíkal jsem v depresích ke své druhé lásce, tedy k dobrodružné literatuře. Přestože Hollis Mason starší neměl pro tyhle šestákové krváky ani špetku pochopení, jejich všeobecné pojetí spravedlnosti by jistě uvítal. Svět doktora Savage a Stínu byl světem absolutních hodnot, kde se o dobru vůbec nedalo pochybovat a kde zlo vždy došlo zasloužené odplaty. Představa dobra a spravedlnosti, jak ji zastával Lamont Cranston s klopákem na hlavě a dvěma pistolemi v rukou, toho na první pohled neměla moc společného s názory prudkého a mlčenlivého starého pána, kterého si dodnes pamatuji, jak sedí sám v montanské noci a jedinou společnost mu dělá Bible. Já si ale nemohu pomoct, mám takový dojem, že kdyby se ti dva někdy setkali, jistě by si měli o čem povídat. Díky všem těm geniálním a zdatným detektivům a hrdinům jsem alespoň nahlédl do dokonalého světa, kde morálka fungovala tak, jak měla. Ve světě doktora Savage nikdo sám dobrovolně nesešel ze světa krom sebevražedných atentátníků, jimž někdo zkřížil plány, či nepřátelských špiónů vybavených kyanidovými kapslemi. Ve kterém světě byste raději žili vy, kdybyste měli na vybranou?
Odpověď na tuto otázku mě nejspíš přivedla do řad policie. Rovněž jsem se díky ní později stal něčím víc než jen policistou. Mějte tohle na paměti a zbytek mého vyprávění pro vás bude mnohem stravitelnější. Vím, že lidé mají potíže pochopit, co člověka vede k tomu, aby se choval jako já a lidi mně podobní, co nás nutí dělat to, co děláme. Nemůžu mluvit za nikoho jiného a mám podezření, že všichni by beztak odpovídali jinak, ale v mém případě je to celkem přímočaré: mám rád dobrodružství a necítím se dobře, pokud nekonám dobro. Slyšel jsem všechny možné psychologické teorie a také jsem slyšel všechny vtipy, fámy a narážky, ale já se prostě oblékal jako sova a bojoval se zločinem, protože mě to bavilo a protože to bylo potřeba a protože se mi sakra chtělo.
Fajn. A je to. Řekl jsem to. Převlékal jsem se. Za sovu. A bojoval jsem se zločinem. Teď už možná chápete, proč jsem víceméně očekával, že tohle shrnutí mé kariéry rozesměje lidi víc, než na co by si kdy mohl dělat čáku chudák paroháč Moe Vernon se svými molitanovými prsy a Wagnerem.
Pro mě to všechno začalo roku 1938, onoho roku, kdy byli vynalezeni superhrdinové. Když vyšlo první číslo časopisu ACTION COMICS, byl jsem na komiksy příliš starý, přinejmenším moc starý na to, abych je četl na veřejnosti a nezkazil si při tom šanci na povýšení. Na pochůzce jsem si ovšem povšiml, že je čte spousta dětí, a nemohl jsem odolat pokušení požádat jedno z nich, jestli bych si ten sešitek nemohl prolistovat. V duchu jsem si říkal, že kdyby mě snad někdo při tom zahlédl, mohl bych to všechno svést na udržování dobrých vztahů s místní mládeží.
V prvním čísle byla spousta materiálu – detektivky a příběhy o kouzelnících, jejichž jméno se mi už nevybaví, ale já od prvního okamžiku měl oči jen pro příběh Supermana. Shrnoval totiž mravní zásady brakových magazínů, očištěné o veškerou jejich temnotu a dvojznačnost. V jarých základních barvách Supermanova světa nebylo zkrátka místa pro hrůznou a mírně zlověstnou atmosféru, kterou vyvolával Stín, stejně jako v něm nebyla ani známka po potlačeném libidu, které občas k mým rozpakům prosvítalo z morzakorů. Nikdy jsem si nebyl úplně jistý, co má vlastně Lamont Cranston s Margo Laneovou, ale vsadil bych se, že jejich vztah nebyl rozhodně tak nevinný a zdravý jako vztah Clarka Kenta s její jmenovkyní Lois. Všechny tyhle postavy jsou dnes samozřejmě passé a zcela zapomenuté, ale jsem ochoten se vsadit, že přinejmenším pár starších čtenářů si bude pamatovat dost, aby věděli, o čem mluvím. V každém případě úplně postačí konstatovat, že jsem si ten příběh přečetl snad osmkrát, než jsem ho vrátil stěžujícímu si děcku, kterému jsem ho sebral.
Probudilo to hluboko ve mně spoustu věcí, na něž jsem zapomněl, a oživilo to i všechny fantazie, kterými jsem se opájel ve svých čtrnácti letech: že nejhezčí holku ve třídě napadnou nějací hrubiáni a já jim dám co proto, ale když mi nabídne, že mě za odměnu políbí, já odmítnu. Že gangsteři unesou naši učitelku matematiky slečnu Albertinovou a že já je vystopuji, jednoho po druhém je budu zabíjet, dokud ji neosvobodím, a ona potom zruší zasnoubení s mým sarkastickým učitelem angličtiny panem Richardsonem, protože se zoufale zamiluje do svého zamračeného a tichého čtrnáctiletého zachránce. To všechno mě zaplavilo, jak jsem tam stál a brejlil do toho zabaveného komiksu. A přestože jsem se potom smál, jak jsem se vůbec mohl zaobírat takovými průhlednými dětinskými fantaziemi, nesmál jsem se ani zdaleka tolik, jak jsem mohl. Tak například ani z poloviny tak, jak jsem se smál Moeovi Vernonovi.
Ačkoli se mi čas od času povedlo ošálit nějakého nic netušícího pacholka, aby mi půjčil nejnovějšího číslo dotyčného magazínu, načež jsem zbytek dne v duchu strávil skákáním přes mrakodrapy, moje fantazie zůstaly fantaziemi, dokud jsem na podzim toho roku neotevřel noviny a nezjistil, že superhrdinové unikli ze svého čtyřbarevného světa a obsadili prostou a skutečnou čerň a bělobu titulků.
První zpráva byla prostá a suchá, ale do velké míry kopírovala moje nejdražší fantazie, a tak jsem si jí povšiml a uložil do paměti pro pozdější použití. Noticka se týkala loupežného přepadení, k němuž došlo v newyorské čtvrti Queens. Na nějakého muže a jeho přítelkyni, kteří šli domů z divadla, si počíhala parta tří mužů ozbrojených pistolemi. Poté, co pár okradli o cennosti, začali bít a týrat onoho mladíka a zároveň hrozili, že jeho přítelkyni znásilní. V tom okamžiku zasáhl člověk „se zakrytou tváří, který se seshora spustil do uličky“, ty tři útočníky odzbrojil a pak je zbil tak nelítostně, že všichni tři museli vyhledat nemocniční ošetření a jeden z nich dokonce v důsledku poranění míchy ochrnul na obě nohy. Svědek ony události vylíčil zmateně, dokonce si odporoval, ale v tom příběhu bylo pořád cosi, co mi bylo blízké. A pak se to za týden stalo znovu.   
Pokrytí toho druhého případu už bylo mnohem detailnější. Vloupání do supermarketu zabránil zásah „vysokého muže se zápasnickou postavou, jenž měl na hlavě černou kápi, dále pláštěnku a kolem krku oprátku“. Ta pozoruhodná bytost se do supermarketu probourala oknem, přistihla pachatele při činu a zaútočila na jejich vůdce tak divoce, že ti jeho společníci, kteří nebyli zneškodněni hned, se přímo mohli přetrhnout, aby odhodili zbraně a vzdali se mu. Noviny si tyto dva zásahy maskovaného muže spojily a otiskly článek s prostým titulkem: „Soudce v kápi“. První maskovaný dobrodruh mimo komiksové stránky dostal svoje jméno.
Když jsem si ten článek pročítal znovu a znovu, věděl jsem, že musím být tím druhým. Našel jsem své povolání.

III.

Od okamžiku, kdy jsem se kdesi v hloubi duše rozhodl zkusit to jako dobrodruh v kostýmu, do okamžiku, kdy jsem poprvé vyšel do noci s maskou na tváři a kdy se mi vítr poprvé opřel do holých nohou, uplynuly tři měsíce. Tři měsíce sebezpytování a sebezesměšňování. Tři měsíce cvičení v policejní tělocvičně, s poněkud rozpačitými dojmy. Tři měsíce přemýšlení, jak si sakra udělat kostým.
Kostým byl oříšek, protože jsem ho nemohl začít navrhovat, dokud si nevymyslím jméno. To mě zarazilo na několik týdnů, protože ať už jsem přišel s čímkoli, znělo to hloupě – a já chtěl něco stejně dramatického a vzrušujícího jako „Soudce v kápi“.
Vhodnou přezdívku mi nakonec zcela bezděky přihrál kolega, se kterým jsem pracoval na policejní stanici. Dvakrát nebo třikrát mě pozval na pivo, ale já ho vždycky odmítl, protože jsem chtěl co nejvíc večerů trávit v policejní tělocvičně, a po tréninku jsem zhruba v devět chodil spát, v pět jsem už vstával a několik hodin posiloval, než jsem si vzal odznak a uniformu a vydal se do práce. Když jsem pak zase jednou odmítl jeho nabídku jít na pivo a trochu si vyhodit z kopýtka a znovu to odůvodnil tím, že chci časně do postele, konečně mě přestal zvát a začal mi sarkasticky říkat „Sůva“, dokud si nenašel někoho jiného, s kým mohl chodit popíjet.
„Sůva.“ To se mi líbilo. Teď už jen stačilo přijít s kostýmem.
Kostým maskovaného dobrodruha je jedna z těch věcí, nad nimiž se nikdo nezamýšlí. Měl by mít pláštěnku, nebo ne? Měl by být tlustý a obrněný, anebo pružný a lehký, a umožňovat tak lepší manévrování? Jakou masku by měl mít? Dělají z vás jasnější barvy lepší terč než ty tmavé? To všechno jsem musel zvážit.
Nakonec jsem zvolil střih, který nechával ruce a nohy co nejvíc volné, a trup a hlavu jsem si naopak chránil tvrdou koženou tunikou, lehkými kroužkovými spodky a kroužkovou kápí zakrytou kůží. Experimentoval jsem s pláštěm – vzpomněl jsem si totiž, jak na něj Stín přitahoval nepřátelské kulky, jak ponoukal padouchy, aby stříleli na vířící černou masu, v níž se ovšem jeho tělo nevyskytovalo. V praxi se ovšem plášť neosvědčil, byl příliš neskladný. Pořád jsem o něj zakopával, nebo se do něčeho zachytával, takže jsem si místo něj pořídil oblek, který byl co možná nejjednodušší.
Vlasy mi zakrývala kožená kukla a pod ní kápě z drátěných kroužků, takže už jsem potřeboval jen malou škrabošku, aby mě nikdo nepoznal. Ovšem i v tomto případě jsem musel čelit problémům, které nebyly patrné na první pohled. První masku mi na obličeji držela prostá šňůrka, což mě ale na první výpravě v plném kostýmu málem stálo život. Tenkrát mě napadl opilec ozbrojený nožem, zahákl mi prsty do škvír na oči a škrabošku stáhl, takže jsem viděl jen jedním okem. Kdybych býval v horší kondici a méně ostražitý, anebo on méně opilý, moje kariéra by namístě skončila. Takhle se mi povedlo masku úplně strhnout a pak ožralu odzbrojit; spoléhal jsem na to, že alkohol mu natolik zamlžil mozek, že si moji tvář nedokáže pořádně zapamatovat. Se šňůrkou jsem se rozloučil a napříště jsem si masku lepil na tvář lihovým lepidlem, jímž si třeba herci připevňují na obličej falešné kníry či plnovousy.
Sůvou jsem se stal v prvních měsících roku 1939, a přestože mých prvních pár akcí nebylo příliš efektních, přece jen měly velký mediální ohlas, čistě proto, že roku 1939 se ochrana městských čtvrtí v kostýmu dostala do módy a aspoň na chvíli celá Amerika sledovala, kam se to vyvine. Měsíc po mém debutu se mladá žena, která si říkala Silueta, dostala do titulků, když odhalila zvrhlého nakladatele obchodujícího s dětskou pornografií, za trest podnikatele zbila a našetřila při tom ani jeho dva hlavní kameramany. Krátce poté začaly z Connecticutu přicházet první zprávy o muži, jenž se obléká jako lišaj a dokáže plachtit vzduchem, a newyorská nábřeží začal v křiklavě žluté kombinéze čistit obzvláště krutý a brutální mladík jménem Komediant. Dvanácti měsíců poté, co Soudce v kápi tak dramaticky vešel do kolektivního vědomí, působilo na západním pobřeží Ameriky či poblíž přinejmenším sedm dalších vigilantů v kostýmu. 
Byl jím Kapitán Metropolis, jenž se pokoušel vykořenit zločin v městských aglomeracích pomocí vojenské techniky a strategie a který doposud působí v oboru.
Byla jím hrdinka jménem Hedvábný přízrak, která dnes po krachu prvního manželství žije na odpočinku se svou dcerou a která si jako první uvědomila, že kariéra dobrodruha v kostýmu se dá zpeněžit. Svou pověst bojovnice proti zločinu využila hlavně k tomu, aby se dostala na titulní strany novin a prosadila se jako výtečně placená modelka. Ovšem my všichni, co jsme ji znali, jsme ji trochu milovali a rozhodně jsme jí nezáviděli živobytí. Na to, abychom někoho očerňovali, jsme si byli příliš málo jistí vlastními motivy.
Byl jím Dolarový Bill, původně skvělý univerzitní atlet z Kansasu. Toho jako podnikového superhrdinu zaměstnala jedna z největších bank, když si uvědomila, že vzhledem k popularitě maskovaných hrdinů není z hlediska propagace vůbec na škodu, když někdo takový chrání peníze jejich zákazníků. Dolarový Bill byl jedním z nejsympatičtější a nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkal, a jeho tragická předčasná smrt mě dodnes dokáže rozhodit, kdykoli na ni pomyslím. Když se totiž pokoušel překazit přepadení jedné banky svého zaměstnavatele, zamotal se pláštěm do otočných dveří u vchodu a lupiči ho z bezprostřední blízkosti zastřelili dříve, než se dokázal vymanit. Návrháři najatí jeho bankou přizpůsobili jeho kostým co možná nejvíc reklamním účelům. Kdyby si ho býval ušil sám, mohl by vynechat ten zatracený blbý plášť a dnes ještě být naživu.
A pak tu byl ještě Lišaj, Silueta, Komediant a já, všichni jsme se oblékali do křiklavých operních kostýmů a prostými, dětinskými slovy jsme vyjadřovali svoje představy o dobru a zlu, zatímco v Evropě dělali z lidí mýdlo a stínítka na lampy. Občas si nás někdo vážil, někdo nás čas od času rozebíral a ze všeho nejvíc se nám lidi posmívali, a i přes všechny výše uvedené dumky nikdo z nás přeživších ještě nenahlédl, proč jsme to skutečně všechno dělali. Někteří z nás to dělali, protože za to dostali zaplaceno, jiní aby se zviditelnili. Někteří z nás to dělali, protože při tom pociťovali dětinské vzrušení, a jiní zase podle mě kvůli vzrušení mnohem dospěláčtějšímu, byť možná mnohem méně zdravému. Nadávali nám do fašistů a nadávali nám do zvrhlíků, a třebaže v obou obviněních je zrnko pravdy, ani jedno není tak velké, aby mělo větší výpovědní hodnotu.
Ano, někteří z nás by se dali charakterizovat jako političtí extrémisté. Před Pearl Harborem jsem slyšel, jak Soudce v kápi otevřeně schvaluje opatření v Hitlerově Třetí říši, a Kapitán Metropolis se zase na adresu černochů a Hispánců dopustil výroků, které byly shledány rasistickými a pobuřujícími, s čímž lze jen těžko polemizovat, natožpak to popírat.
Ano, troufám si říct, že někteří z nás měli sexuální problémy. Všichni vědí, jak nakonec dopadla Silueta, a třebaže by bylo v této knize nevkusné znovu propírat okolnosti její smrti, svědčí to o tom, pokud někdo vůbec takový důkaz potřebuje, že oblékat se do kostýmu leckoho vzrušovalo.
Ano, někteří z nás byli labilní a neurotičtí. Jen týden před tím, než jsem začal psát tyto řádky, jsem se dozvěděl, že člověk za maskou a křídly Lišaje, jehož pravou totožnost nejsem oprávněn prozradit, byl po mnoha letech alkoholických excesů a naprostém nervovém zhroucení umístěn do psychiatrické léčebny.  
Ano, byli jsme pošuci, byli jsme zvrhlíci, byli jsme nacisti, v tom mají lidé jistě pravdu. Ale také jsme něco dělali, protože jsme tomu věřili. Nasazovali jsme své síly k tomu, aby byla naše země bezpečnější, aby se v ní dalo lépe žít. Individuálně jsme každý na svém hřišti prokázali svým společenstvím tolik dobrých služeb, že nás už nelze odepsat jako pouhé úchylky, ať už sexuální nebo psychologické.
Skutečné problémy začaly až tehdy, když jsme se dali dohromady. Někdy mě napadá, že bez Minutemanů bychom to všichni bývali vzdali a skoncovali s tím dost brzy. Dobrodruh v kostýmu jako druh mohl tiše a jednoduše vymřít.
A svět by možná nebyl v takové šlamastyce jako dnes. 

IV.

Zrod Minutemanů není obestřen žádným tajemstvím. Kapitán Metropolis napsal agentu Sally Jupiterové a navrhl jí, zda by se nemohli sejít a zvážit vytvoření skupiny maskovaných dobrodruhů, která by sdružila jejich prostředky a zkušenosti v tažení proti zločinu. Kapitán k boji se zločinem přistupoval strategicky, takže chápu, proč ho ta myšlenka lákala, i když tehdy mě překvapilo, že se vůbec namáhal spojit se Sally. Byl tak zdvořilý a rezervovaný, že ze Sallyina pití, klení a vyzývavého oblečení musel oněmět. Až později mi došlo, že Sally byla jednoduše jediná vigilantka v kostýmu dost prozíravá na to, aby měla agenta, jehož číslo bylo uvedené v telefonním seznamu.
Sallyin agent (a mnohem později její manžel) byl mimořádně bystrý člověk jménem Laurence Schexnayder. Ten si dobře uvědomoval, že ochabující zájem veřejnosti je čas od času třeba mediálně přiživit, jinak se nadšení pro hrdiny v dlouhém spodním prádle nakonec rozplyne, stejně jako šance jeho holčičky Sally vystupovat v médiích jako Hedvábný přízrak. A tak právě Schexnayder v polovině roku 1939 navrhl zadat do Gazette velký inzerát, v němž vyzve další záhadné dobrodruhy, aby se u nich přihlásili.
A během několika dalších týdnů také jeden po druhém přišli. Představili nás Sally, Kapitánovi Metropolisovi, sobě navzájem a Laurencovi Schexnayderovi. To byl velmi metodický profesionál, a ačkoli mu mohlo být tak pětatřicet, připadal nám tehdy velmi zralý a úctyhodný. Možná to bylo proto, že jako jediný člověk v místnosti nenosil trenky přes kalhoty. Do podzimu 1939 zařídil všechnu publicitu a Minutemani se konečně zrodili.
Jestli je něco doopravdy obestřeno tajemstvím, pak to, jak jsme sakra dokázali zůstat spolu.
Vzít na sebe kostým, to dokáže jen krajně vyhraněný člověk a šance, že by takové individuality spolu vycházely, byla nekonečně malá. Tím chci říci, že někteří z nás spolu přirozeně nevycházeli. Sally záhy začala nadbíhat Soudci v kápi, jednomu z největších hromotluků, jaké jsem kdy viděl. Jeho skutečné jméno jsem nikdy nezjistil, ale byl bych se ochoten vsadit, že když ho v jedné z prvních reportáží přirovnali k zápasníkovi, nebyli daleko od pravdy. Ačkoli ho Sally vždycky držela za ruku, nikdy to nevypadalo, že by on měl nějaký zájem o ni. Snad ani jednou ho neviděl, že by ji líbal, i když to bylo možná jen jeho maskou. Každopádně spolu svým způsobem začali chodit po prvním vánočním večírku Minutemanů v ’39, tedy pokud vím naposledy, co jsme se spolu všichni opravdu dobře bavili. Potom už to šlo od desíti k pěti. V jablku jsme měli červy a ti ho rozežírali zevnitř.
Nejhorší z nich byl Komediant. Vím, že je doposud v činné službě a že si ho v jistých kruzích dokonce váží, ale já vím, co vím, a sice že ten člověk je hanbou naší profese.  Roku 1940 se v památečním sálu Minutemanů pokusil znásilnit Sally Jupiterovou. Krátce poté po vzájemné dohodě a s minimální publicitou od skupiny odešel. Schexnayder přemluvil Sally, aby kvůli dobré pověsti Minutemanů na Komedianta nepodala žalobu, a ona se podřídila. Komediant šel po svém bez úhony… ačkoli za rok utržil několik těžkých bodných ran v incidentu, který s tímto neměl nic společného. To ho přiměnilo vyměnit tenký žlutý kostým za koženou zbroj, kterou nosí dodneška. Posléze si udělal jméno jako válečný hrdina v Pacifiku, ale mně se stejně jen pořád vybavují modřiny na hrudníku Sally Jupiterové a doufám, že si Amerika dokáže najít mnohem lepšího hrdinu než jeho.
Poté to už se skupinou šlo s kopce. Roku 1946 noviny zjistily, že Silueta žije s jinou ženou v lesbickém vztahu. Schexnayder nás přesvědčil, abychom ji vyloučili, a za šest týdnů byla spolu se svou milenkou zavražděna jedním z jejích dávných nepřátel. Dolarového Billa zastřelili a roku 1947 utrpěla skupina nejvážnější ránu, když Sally dala boji proti zločinu vale a provdala se za svého agenta. Vždycky jsme si mysleli, že by se mohla vrátit, ale roku 1949 se jí narodila holčička a tím byl odchod definitivně zpečetěn. Nakonec už zbytek ani neválčil se zločinem. Nebylo to zajímavé. Padouši, proti nimž jsme bojovali, byli buďto ve vězení, anebo se začali angažovat v méně atraktivních činnostech. Tak například Moloch, jenž začal ve svých sedmnácti jako iluzionista a který díky kontaktům z nočních klubů vyrostl ve čtyřicátých letech v geniální a okázalou vůdčí osobnost zločinecké scény, se ke konci čtyřicátých let přeorientoval na neosobní zločin: drogy, finanční podvody a kluby neřesti. Nakonec jsem zbyl jen já, Lišaj, Soudce v kápi a Kapitán Metropolis a vysedávali jsme v zasedací místnosti, která smrděla jako pánská šatna, když teď ve skupině nebyly žádné ženy. Nezbyl jediný zajímavý zločinec, se kterým by bylo možné se utkat, ani nic zajímavého, o čem by se dalo mluvit. Roku 1949 jsme to zabalili. To už jsme ale působili dost dlouho, abychom nějak inspirovali mladší lidi, Bůh jim pomáhej, vydat se v našich šlépějích.
Po Minutemanech byla veta, ale na tom nesešlo. Nedalo se s tím nic dělat. 

V.

Minutemani už neuvedli padesátá léta na vánoční oslavě tak, jak jsme my uvítali léta čtyřicátá, a možná to tak i odpovídá. Ono desetiletí po rozpuštění skupiny bylo studené a ponuré, jak pro mě osobně, tak pro maskované dobrodruhy obecně. Navíc to vypadalo, jako že nikdy neskončí.   
Nejhorší na tom bylo myslím to opožděné poznání, jak moc jsme vždycky byli jen přechodná móda, něco na zaplnění hluchého místa v novinách, zhruba na úrovni jitterbugu nebo obruče hula. Od té doby, co si Sally Jupiterová vzala svého manažera, nám jeho neúnavné a chytré propagační snažení viditelně chybělo. Na rozdíl od nás poznal, že hrdinům v kostýmu odzvonilo, a vystoupil z toho kolotoče, dokud to ještě šlo dobře. V důsledku toho jsme zjistili, že se o našich hrdinských kouscích píše čím dál tím méně často. A když už se psalo, tón byl zhusta výsměšný. Vzpomínám si, že v první polovině padesátých let přišlo do oběhu spousta vtipů o vigilantech v kápích. Ten nejlaskavější z nich naznačoval, že název Minutemani se odvozuje od naší výdrže v posteli. Vyrojila se taky spousta přisprostlých vtipů o Sally Jupiterové. Vím to, protože mi jich většinu odvykládala, když jsme se naposledy setkali.
Sally se roku 1949 narodila holčička a tehdy se také její manželství začalo otřásat. O jejich problémech se už toho namluvilo dost, takže podle mě není potřeba je tu znovu reprodukovat. Spokojme se s konstatováním, že manželství skončilo roku 1956 a že od té doby se Sally na jedničku podařilo vychovat ze své dcery chytrou a odvážnou dívku, na kterou by jakákoli matka mohla být pyšná.
Toto konkrétní desetiletí je pozoruhodné tím, že poprvé začalo jít o hodně. Vzpomínám si, jak mě napadla zvláštní věc: čím byla situace vážnější, tím se Komediantovi dařilo lépe. Jako jediný z naší party zůstal na prvních stránkách novin a čas od času se pořád dostal i do titulku. Vzhledem ke své armádní práci měl dobré kontakty ve vládě a často se zdálo, že si z něj dělají jakýsi vlastenecký symbol. Na vrcholu McCarthyho éry neměl nikdo nejmenších pochyb, kde si Komediant politicky stojí.
Totéž už by se nedalo říct o nás. Všichni jsme museli svědčit před Výborem pro neamerickou činnost a všichni jsme byli rovněž donuceni odhalit jednomu z jeho zástupců svou pravou totožnost. Jakkoli nás to roztrpčilo, pro většinu to neznamenalo žádný bezprostřední problém. Komise přihlédla k vynikajícímu hodnocení Kapitána Metropolise za služby v armádě a k mé službě u policie, takže oba jsme byli víceméně okamžitě zproštěni podezření. Lišaj měl mnohem větší potíže, do značné míry kvůli některým svým levicovým přátelům, které si předcházel za studií. Nakonec byl očištěn, ale vyšetřování se táhlo a bylo bezohledné. Tlak, kterému byl tenkrát vystaven, stál podle mě na počátku jeho problémů s alkoholem, který se později tak podepsal na jeho duševním zdraví.
Jen Soudce v kápi odmítl svědčit; odůvodňoval to tím, že svou totožnost není ochoten prozradit nikomu. Když na něj byl vyvinut nátlak, prostě zmizel… aspoň to tak tenkrát vypadalo. Když jste hrdina v kostýmu, zmizet není žádný velký problém – prostě si kostým svléknete. Zdálo se celkem pravděpodobné, že Soudce v kápi se raději rozhodl odejít na odpočinek, než aby odhalil svou totožnost, což úřadům zjevně vyhovovalo.
Na zmizení prvního amerického maskovaného dobrodruha mě trápí jen jeden triviální detail, který s tím pravděpodobně ani nesouvisí; přišel s ním poprvé Nový hraničář skoro rok poté, co Soudce v kápi zmizel. Autor článku si povšiml zmizení proslulého cirkusového siláka Rolfa Müllera, který přestal vystupovat, když byla slyšení podvýboru Senátu v nejlepším. Za tři měsíce vyplavilo moře na pobřeží Bostonu mrtvolu v pokročilém stadiu rozkladu, policie ji vytáhla a zkusmo identifikovala jako Rolfa Müllera. Ať už se jednalo o onoho slavného vzpěrače nebo ne, toho člověka někdo zastřelil. Autor článku vyvozoval, že Müller, jehož rodina pocházela z NDR, se dal na útěch ze strachu z odhalení v době, kdy byly hony na komunisty nejhorečnatější. Autor článku rovněž naznačoval, že Müllera nejspíš popravili jeho vlastní bolševičtí nadřízení.
Dodnes mi to vrtá hlavou. Müller zmizel takřka přesně toho dne, kdy naposledy viděli Soudce v kápi, a ti dva měli podobnou postavu. Ať už tělo vyplavené na bostonské pobřeží patřilo Müllerovi nebo ne, ani jeho, ani Soudce v kápi již od té doby nikdo neviděl, ani o nich neslyšel. Šlo o jednoho a téhož člověka? Pokud ano, jsou opravdu mrtví? Pokud jsou mrtví, kdo je zabil? Pracoval Soudce v kápi skutečně pro bolševiky? Nevím. Život je komplikovaný, rozporuplný a sotva kdy se v něm něco uspokojivě vyřeší. Tohle mi došlo až po dlouhé době.
Jedním z problémů, které tenkrát sužovaly hrdiny v kostýmu, byl akutní nedostatek jakýchkoli významnějších zločinců v kostýmu. Nikdo z nás si myslím neuvědomoval, jak moc tyhle padouchy potřebujeme, dokud jich nezačalo pořádně ubývat. Chápejte, pokud jste jediný, kdo se uráčí dojít zápasit v kostýmu, vypadáte tak trochu hloupě. Když se lumpové připojili, nebylo to tak špatné, ale bez nich to vždycky bylo tak nějak trapné. Padouchů v kostýmu nebylo nikdo tolik co hrdinů, ale na sklonku čtyřicátých let byl už ten trend mnohem výraznější.
Většina darebáků zahodila kostýmy spolu se svými zločineckými kariérami, někteří se ale rozhodli pro méně extrovertní a ziskovější přístup. I přes často barvitá jména byli noví padouchové povětšinou normální lidé v obleku, kteří obchodovali s drogami a bílým masem. Nechci tvrdit, že působili méně obtíží… ani zdaleka, chci jen říct, že bojovat s nimi už nebyla taková zábava. Všechny případy, které jsem v padesátých letech vyšetřoval, byly hnusné, depresivní a celkem často i tak hrozné, že z nich tuhla krev v žilách. Nevím, čím to bylo… prostě něco viselo ve vzduchu a bylo to deprimující. Jako kdyby nějaký klíčový prvek našich životů, všech našich životů postupně mizel a my ani nestačili pořádně zjistit, co to bylo zač. Snad bych to ani nedokázal úplně popsat, nebo možná jen někomu, kdo zažil tu úžasnou poválečnou euforii: cítili jsme, že jsme zažili to nejhorší, čemu nás dvacáté století mohlo vystavit, a přitom jsme neustoupili. Měli jsme dojem, že jsme skutečně vybojovali a vydřeli věk míru a prosperity, který potrvá přinejmenším do roku 2000. Tento optimismus vydržel po celá čtyřicátá léta i počátek padesátých, ovšem uprostřed toho desetiletí začal dostávat trhliny a v atmosféře bylo najednou cítit cosi zlověstného.
Zčásti to bylo tím, že beatnici, jazzoví muzikanti a básníci bezostyšně kritizovali americké hodnoty, kdykoli otevřeli ústa. Zčásti za to mohl Elvis a celý ten rozmach rokenrolu. To jsme bojovali za svou zem, aby naše dcery mohly křičet a padat do mdlob před mladíky, kteří vypadali takhle a mluvili takhle? Nečekané společenské otřesy nás vyvedly z iluze, že jsme dali všechno do pořádku, a tak se v padesátých letech nebylo možné zbavit dojmu, že celá země, celý svět se nevyhnutelně řítí do záhuby. Někteří lidé se domnívali, že to bude válka, jiní tipovali létající talíře, ale nic z toho se na nás neřítilo. Řítila se na nás šedesátá léta.
Šedesátá léta se svými minisukněmi a Beatles přinesla světu něco, co bylo významnější než všechno ostatní – a jmenovalo se to doktor Manhattan. Příchod doktora Manhattana překonal termíny „maskovaný hrdiny“ a „dobrodruh v kostýmu“, stejně jako osoby, jež tyto termíny označovaly. Do americké angličtiny se dostal nový obrat, stejně jako do vědomí národa vešel nový a skoro děsivý koncept. Nastal úsvit Superhrdiny.
Svět se o Manhattanově existenci dozvěděl v březnu 1960 a podle mě nebyl na světě jediný člověk, který by při poslechu této zprávy nepocítil stejnou zvláštní směsici emocí. Přední místo mezi těmito protichůdnými pocity zaujímala nevíra. Představa bytosti, která dokáže procházet zdmi, přesunovat se z místa na místo, aniž při tom musela urazit vzdálenost mezi nimi, a pouhou silou myšlenky umí zcela přeskupovat věci, byla zcela nepřijatelná. Na druhou stranu, tuhle zprávu nám přinášela naše vlastní vláda. Že by si ji mohla jednoduše vymyslet, to bylo stejně nepravděpodobné a tváří v tvář takovémuto rozporu bylo čím dál jednodušší přijmout snovou neskutečnost těch prvních dokumentárních záběrů: modrý muž, jenž mávnutím ruky roztaví tank; díly rozložené pušky vznášející se ve vzduchu, aniž by se jich někdo dotkl. Ne že by se to stalo stravitelnějším, jakmile to bylo přijato jako součást reality. Pokud přijmete, že vznášející se součástky pušky jsou skutečné, rovněž musíte nějak přijmout, že vše, co jste kdy pokládali za fakt, nejspíš není pravda. S tím zvláštním neklidem se většina z nás naučila za ta léta žít, ale doposud nezmizel.
Další emoce doprovázející to oznámení bylo už možná těžší určit a podchytit. Cítili jsme jistou euforii… jako kdyby se najednou ukázalo, že Santa Claus nakonec skutečně žije. Ruku v ruce s touto euforií šel a doplňoval ji hrozný strach a nejistota. Třebaže to bylo těžké definovat, kdybych to musel shrnout do dvou slov, ta slova by zněla: „nahradili nás“. Chápejte, nemluvím jen o společenství kostýmovaných hrdinů bez nějakých zvláštních schopností, ačkoli vzhled doktora Manhattana byl zajisté jedním z faktorů, který umocnil můj zbytnělý pocit překonanosti a nakonec přispěl k mému rozhodnutí dát hrdinské branži sbohem. Víte, maskovaní vigilanté byli bezpochyby překonáni, stejně jako svým způsobem veškeré ostatní živé organismy na planetě. Myslím, že společnosti ještě plně nedošlo, co přesně příchod doktora Manhattana znamená a jak moc to nejspíš změní naše životy do sebemenších detailů.
Třebaže byl doktor Manhattan zdaleka nejvýznačnějším z „Nového druhu“ hrdinů v kostýmu, nebyl tak úplně první a rozhodně ani ne poslední. Na sklonku roku 1958 psaly noviny o velkém pašeráku opia a heroinu zadrženém mladým dobrodruhem jménem Ozymandias, který si mezi podsvětím brzy získal respekt pro svou nezměrnou a neúprosnou inteligenci, o jeho výjimečně atletické zdatnosti ani nemluvě.
Jak s doktorem Manhattanem, tak s Ozymandiem jsem se poprvé potkal na charitativní akci v červnu roku 1960. Ozymandias mi připadal jako sympatický mladík, zato doktor Manhattan na mě zapůsobil poněkud rezervovaně. Možná to byla spíš moje chyba než jeho, neboť jsem se v jeho přítomnosti nedokázal uvolnit, i když jsem si zvykl na jeho šokující vzezření. Je to zvláštní pocit… když se s ním setkáte poprvé, váš mozek chce začít křičet, vyhodit pojistku a okamžitě se vypnout, prostě odmítá uznat, že někdo takový existuje. To trvá několik minut, během nichž tu pořád je, neodchází a vy ho nakonec akceptujete, protože tu stojí a mluví s vámi a po chvíli vám to přijde skoro normální.
Skoro.
Každopádně na tom charitativním večírku… myslím, že ho pořádal Červený kříž a výtěžek byl určen na pomoc obětem nepolevujícího hladomoru v Indii… se mi toho dost ozřejmilo. Pohled po ostatních dobrodruzích v místnosti nebyl příliš radostný: viděl jsem Komedianta, jak vnucuje svou panovačnou osobnost a odporný kouř z doutníků komukoli v dosahu. Viděl jsem Lišaje se skleničkou v ruce, jak špatně artikuluje a polyká konce vět, takže mu nikdo nerozumí. Viděl jsem Kapitána Metropolise, jemuž se začínalo dělat bříško, přestože cvičil podle přísných regulí Kanadského letectva. Když na chvíli ponechám dva mladší hrdiny stranou, viděl jsem nakonec i sám sebe. Bylo mi šestačtyřicet a už jsem to začínal cítit, přesto jsem se chtěl vyrovnat chlapíkům, kteří jediným lusknutím prstů dokázali srovnat kopec se zemí. S tímhle vědomím jsem se tenkrát rozhodl konečně pověsit masku na hřebík a najít si pořádné zaměstnání. Už nějakou dobu jsem beztak měl nárok na odchod od policie do penze a teď jsem začal přemýšlet, co vlastně chci dělat, když už mě vzrušení z dobrodružství pomalu přestalo uspokojovat. Ohlížel jsem se za svým životem a zkoušel zjistit, co jsem ve svých šťastnějších letech dělal a co by se mohlo stát základem mé budoucí spokojenosti.         
Po dlouhém rozmýšlení jsem usoudil, že jsem nikdy nebyl šťastnější, než když jsem tátovi pomáhal přivést k rozumu nějaký motor na dvoře Moea Vernona. Po desetiletích naplněných bojem proti zločinu mi nebylo nic milejšího než strávit podzim života uvnitř vlastního autoservisu, kde budu spokojeně oživovat nefunkční vozidla.
V květnu tohoto roku 1962 jsem se přesně pro tohle rozhodl.
Odešel jsem do penze. Spravovat auta. Pravděpodobně po zbytek svého života. Podle mě být hrdinou znamená také vědět, kdy jím už člověk nemusí být, kdy si uvědomí, že hra se změnila, že se hraje o něco jiného a že v tomhle zvláštním novém panteonu výjimečných lidí nemusí být nutně místo pro vás. Svět je jinde a mně v nejmenším nevadí pozorovat ho z křesla s pivem po straně a s prsty, které pořád ještě trochu voní po novém oleji.
Svou spokojenost čerpám zčásti z vědomí, že těch třiadvacet let, které jsem strávil s maskou na obličeji, mělo nějaký dopad. To jsem si uvědomil, když mi došel dopis od jednoho mladíka, jehož jméno tu nemohu uvést. Vyprávěl mi o tom, jak Sůvu obdivoval, a zeptal se mě, jestli by si to jméno nemohl třeba vypůjčit, když už jsem v důchodu a neužívám ho, protože on chce následovat mého příkladu a stát se bojovníkem se zločinem. Od té doby jsem ho navštívil v jeho domě a viděl něco z jeho báječné techniky, kterou hodlá využít ve válce proti zločinu. Udělalo to na mne příliš velký dojem, než abych mu zakázal používat, co jsem stejně od začátku považoval za pitomé jméno. Takže tou dobou, co se tato kniha dostane do tiskárny, již na neyorských ulicích bude hlídkovat nový Sůva. A taky Sally Jupiterová mi říkala, že Laurie se chce stát superhrdinkou zrovna jako její máma, jen co na to bude dost stará, takže kdo ví? Zdá se, že superhrdinové nezůstali jen přechodnou senzací a stali se součástí amerického života. Už tu zůstanou.
V dobrém i ve zlém.

Grafický román Strážci vyšel v lednu 2005 v nakladatelství BB/art v překladu Viktora Janiše.

Tato ukázka není volně šířitelná, děkujeme za pochopení.