Warhammer 40k: Slaaneshův filozof

„Vracím tuto planetu pod vládu Císaře!“ Bratr seržant Zustrius zabodl slavnostní standartu kapituly Raven guard – bílého havrana v černém poli – na vrchol hory, o kterou Havrani bojovali celé minulé odpoledne. Neměl ani čas vzpomínat na ten strašlivý masakr, kdy se Havrani v čistě černých zbrojích škrábali nahoru, tak prudkým svahem, že ani oni coby geneticky upravení mariňáci nemohli popadnout dech, a každou chvíli z nějaké skryté sluje, pukliny či jeskyně vyskočil Slaaneshův mutant a než se mariňák nadál, už mu po zbroji skřípěla klepeta. Mutanti se tu přímo rojili, nazí, lesklí, vzdáleně lidští, ale poznamenaní Chaosem. Zustrius si ani nepřipouštěl, že by byli myslícími bytostmi. Věděl, že byli lidmi. Ale teď už s lidmi neměli nic společného. Sám denně děkoval Císaři za jistotu, že je nikdy nebude následovat.
„Kupředu, Havrani!“, zakřičel. „Vítězství je blízko!“ Havrani shlédli z hory dolů, přímo na planinu. Zustrius polkl. Z děr v rozervané, podkopané a znesvěcené zemi vylézaly legie dalších stvůr. Celá planina se nepřirozeně leskla nahými propletenými těly, potřísněnými mocí Slaaneshe. Byly jich tisíce. Zustrius znechuceně ohrnul ret, když hned v první linii skupinka mutantů evidentně zapomněla na své poslání a věnovala veškeré soustředění jakési odporné orgii. Mutanti je zatím nezpozorovali, Zustriova jednotka byla průzkumná a na posily si tedy ještě chvilku počkají. Vystavovali se nebezpečí, že mutanti spatří standartu, ale Zustrius by si raději uřízl paži rotomečem, než aby znak kapituly odstranil.
Zustrius nechal odplavit adrenalin, zkrotil své nadšení z boje. Podobná situace chce chladnou hlavu. Přesnou analýzu a následný zničující útok na nepřátelské pozice. Obhlédl řady nepřátel. Asi osm tisíc, pravděpodobně hlavní útočná síla celé planety. Žádní démoni, kněží, mágové Chaosu, nic. Jenom mutanti. Zustrius zavrtěl hlavou. Jak mohla padnout celá planeta pod nadvládu Chaosu? Co víc, pouze jednoho takzvaného boha, navíc bez asistence mocnějších kacířů? Zustrius se rozhodl, že záhady přenechá inkvizitorům. Rozvážil plán. Kacíři jsou teď shromážděni na jednom místě, pokud se nezakročí hned, rozprchnou se po celé planetě. Zustrius osobně soudil, že planeta je do hloubky prožraná nákazou Chaosu a menší očistná anihilace z orbitu by byla adekvátním řešením, nicméně Císař planetu chce. A to je hlavní. Takže musí kacíře zastavit teď. Nebo je alespoň zdržet do příchodu posil. Zustrius si povzdechl. Věděl, že jednoho dne za Císaře položí život, ale doufal, že to bude co nejpozději. Nahlásil svůj plán bratru generálovi a rozdal rozkazy.
„Bratři Dorinus, Manoel, Perez – palba dle vlastního uvážení. Zbytek jednotky – zaujmout obranné pozice. Dobijte boltery. Čekejte na další rozkazy.“ Bratři okamžitě vyplnili rozkazy. Zustrius je pozoroval se skrytou pýchou. Jeho jednotka. Dobří, věrní muži. Věděl, že za jejich přežití i smrt je přímo odpovědný. Byl si naprosto jist, že přežití není možností. Mutantů bylo příliš mnoho a nehledě na to, jak dobří mariňáci byli, mutanti je přečíslili skoro tisíckrát. „Vzdejte modlitbu Císaři. Pokud vás uzná za hodné té pocty – a já věřím, že uzná – budete stát po jeho boku a boku Lemana Russe v síni slávy.“ Jeho slova zněla poněkud dutě, ale pokud mohl soudit, mariňákům alespoň trochu zvedla morálku. Zustrius tasil vlastní bolter a rotomeč a našel si výhodnou palebnou pozici za kusem čedičové černé skály. Černé zbroje Havranů byly sotva vidět, už se smrákalo a všichni se kryli za podobnými lávovými bloky. Malá, bezvýznamná výhoda. Mutanti je najdou.
Dorinus odpálil první raketu. Letěla rovně, přesně a zasáhla shodou okolností právě tu skupinku mutantů, která se věnovala mimořádně odpornému, pravděpodobně incestnímu styku. Nestačili ani vykřiknout. Očistný oheň v podobě ohnivé koule je zachvátil, spálil a uzdravil. Údy se rozletěly vzduchem, následovány průhlednou lesklou krví mutantů. Mutanti začali vzrušeně ševelit a vrkat, v jazyce, který lidská ústa nikdy neovládnou. Mnozí se rozhlíželi ostražitě okolo, cvakajíce klepety a svírajíce oslizlé pařáty. Zaplať Císaři za to, že jsou to kultisti Slaaneshe, pomyslel si Zustrius. Khornovi přisluhovači by byli výborní válečníci, Tzeentchovi chobotnatí mutanti a démoni mistrně ovládali nečisté nauky magie Chaosu a přívrženci Nurgleho, boha moru, vládli zhoubnými viry, schopnými zlomit i posílenou imunitu mariňáků. Slaaneshovci jsou slabí, pomyslel si s chmurným zadostiučiněním Zustrius. Planetu by očistil s radostí od nohsledů libovolného falešného boha, ale Slaanesh se mu protivil zdaleka nejvíc.
Zatímco Dorinus dobíjel další raketu, bratři Manoel a Perez také nezaháleli. Manoel připravil k palbě plasmovou pušku a Perez zasunul do závěru těžkého bolteru nábojový pás. Palbu zahájili najednou. Plasmová puška škvířila a syčela, když plivala modré výboje ionizovaného plynu. Poněkud jiný druh očistných plamenů, ale musí stačit. Těžký bolter doplňoval burácení raketometu a nenávistné chraplavé šeptání plasmové pušky hlubokým rachocením vysokokadenční zbraně. Hranaté, maximálně účelné tělo bolteru polykalo jeden náboj za druhým, jen aby je lehce okusilo, zatřáslo se odporem a vyzvracelo vstříc nekonečným vojům nepřátel. Mutanti padali jako mouchy, bez jakékoli zbroje neměla jejich hladká, změklá těla šanci. Náboje z těžkého bolteru prorážely často dva nepřátele za sebou, plasma se rozbíjela o zemi a zlomky jejích výbojů vysoušely těla, pálily je, ponechávajíc pouze ohořelé kostry třpytící se lehce modrým povlakem, rakety z raketometu trhaly mutanty na kusy a rozhazovaly je do všech stran. Mutanty zaskočili, ale ti se místo toho, aby se jako civilizovaní vojáci rozprchli a ukryli, semkli ještě blíže k sobě, jako by doufali, že v houfu jsou v bezpečí. Nakonec jeden vzrušeně zakňučel a ukázal klepetem na pahorek. Mutanti zavyli jako jeden muž a jako ve snách, podivně malátně a trhaně, se vydali k hoře.
Účinné těžké zbraně mariňáků je kosily po desítkách a Zustrius v sobě vzkřísil jiskřičku naděje. Třeba je všechny pobijí. Třeba se stanou slavnými a mocnými válečníky a jejich činy se budou připomínat po další tisíciletí jako vzor pro mladé mariňáky. Třeba stanou po boku Císařova trůnu a budou pít pivo s Lemanem Russem. Zustrius se hořce usmál. Nejdřív by museli přežít. Mutanti se i přes značné ztráty valili přímo do kopce, apaticky a bezmyšlenkovitě, jako by je vůbec nezajímalo, kde jsou a že bojují. Dostali se do dostřelu obyčejných bolterů. „Palba dle uvážení. Připravte rotomeče, zatím pouze pohotovostně.“ Sám zabodl svatou čepel do prašné půdy a zamířil bolter. Zatnul zuby a stiskl spoušť. A znovu. A znovu. Zbraň se rozštěkala a trhala sebou jako rozzuřený vlk na řemenu. Zustrius ji sotva udržel. Pomalu přesunoval pohled hlavně po přední linii nepřátel. Mutanti poskakoval, roztančení velkými, explozivními náboji, kulky protrhávaly tenkou blánu, nyní nahrazující kůži, drásaly vnitřnosti mutantů a rozstřikovaly průhlednou krev.
Mutanti se stále hrnuli dopředu, bez zájmu, bez zápalu, bez zbraní. Pod holýma nohama drtili mrtvé a zraněné; jedna strana kopce už se zbarvila stříbřitým šlemem z usazené krve. Zustrius usoudil, že už jsou dostatečně blízko. „Přerušte palbu. Přehoďte na plamenomety!“ Bratři neřekli ani slovo, ale odložili zbraně. Ozval se těžko popsatelný zvuk, snad zachytitelný jako „vhúúš“ a na vlnu mutantů (která teď byla sotva padesát metrů daleko) vychrlily tři plamenometů ostře ohraničené kužely ohně. Zustriovi, který jako všichni seržanti bojoval bez helmy, ožehla tvář vlna horka. Zustrius mocně zaklel, když ucítil, jak mu popelnatí obočí. Obyčejný oheň sice nedosahoval takových teplot jako plasma, ale zato pokryl mnohem větší prostor.
Mutanti konečně projevili stopu života. Jakmile spatřili plameny, jako by oheň zažehl jiskřičku v jejich očích. Zastavili se úplně, nechávali se upalovat a rozstřelovat devíti mariňáky, kteří nyní stáli vedle sebe, aby náhodou nezasáhli bratra ve zbrani. Ze zdecimované masy se ozval plíživý, ale sílící, jednotný šepot, hlas, křik, řev. Zustrius rozeznal jediné slovo primitivní mantry. Slaanesh, Slaanesh, Slaanesh… cítil, jak to slovo, hladké, kluzké, frivolně klidné, zkouší obklopit jeho mysl a pohltit ji. Snad by se to zdařilo, kdyby Zustriovým organismem nepulzoval adrenalin. Takhle slovo narazilo na ostré hrany jasného Zustriova vědomí a roztrhalo se jako kapesník. Zustria ovládla zběsilost. Odložil bolter. Vytáhl ze země rotomeč a nahodil motor. Tiché pobrukování motoru čepele ho vrátilo zpět do reality. Zdvihl meč. Aktivoval ho. Řada břitvově ostrých čepelí se rozeřvala. Zustrius je podpořil. „Za Císařééé!“, překřičel zvuk rotomeče. Jeho hlas probral mariňáky z tranzu.
Jako jeden muž tasili rotomeče. Zustrius uchopil rotomeč do obou rukou. Věděl, že dělá chybu, že by jednou rukou měl střílet z bolteru, aby byl vždy připraven. Bylo mu to jedno. Chtěl kacíře rozsekat na kusy. Devět mariňáků se v klínové formaci rozběhlo přímo proti mutantům. Zustrius držel zmítající se zbraň přímo před sebou, čepel dokonale vodorovně, blyštícími se zuby přímo k nepřátelům. Naběhl do mutantů, kteří nyní jako by ožili a začali bojovat, s veškerou svou silou a váhou. Prvního přesekl rotomeč v pase. Zustriovi cákla do očí průhledná, pižmem páchnoucí krev, ale ani nezpomalil. Jeho okované boty se čvachtavě zanořily do stále žijícího torza, když běžel vstříc útočné vlně. Máchal před sebou rotomečem jako kosou, mutanti neuhýbali. Pekelně ostré čepele je čistě krájely, krátce se zadrhávaly na kostech, chroupaly v kloubech, svištěly skrz svaly, mlaskaly ve vnitřnostech. Jméno prokletého boha Slaaneshe nyní zaplňovalo jeho sluch, i když mutanti nemluvili, jako by se jeho mozek každou chvíli ptal, co mohlo stvořit takovou parodii, degradaci života, co je za to odpovědné, a jeho mysl odpovídala: Slaanesh.
Přestože mutantů byla značná přesila, Zustrius si připadal víc jako řezník na jatkách než jako válečník. Nebyl to boj, ale masakr. Při pomyšlení, že jeho čepel znesvěcuje krev kacířů, kteří navíc ani nebyli hodni Císařovy pozornosti, ho naplnil odpor. Dál sekal, drtil, a kde nestačil rotomeč, speciálně posílená bojová rukavice na levé ruce dokončila dílo zkázy. Jedinou ranou hloubila do měkkých tkání mutantů miniaturní krátery. Zustrius sotva viděl přes clonu slizovité krve. Znovu sekl přímo před sebe. Mutant se se zvukem, nejvíce připomínajícím naříkavé zakokrhání, chytil za krk. Zustrius vytrhl rotomeč. Proud krve z proseknuté tepny ho nadobro oslepil. Masa mutantů do něj narazila. Zakolísal. Uklouzl po louži krve a svalil se na zem. Mutanti se po něm sápali. Jejich klepeta cvakala těsně vedle jeho obličeje. Zustrius se bránil zuby nehty, mlátil okolo sebe a svíjel se na zemi, jeho rotomeč utínal klepeta v zápěstí, ale cítil, že nemá naději. Náhle útoky ustaly. Zustrius zkusil vydrápat se na nohy. Nešlo to. Mutanti stáli v těsném kroužku okolo něj, jako by naslouchali.
Ne. Tohohle chci. Toho přineste.
Hlas slyšel i Zustrius. Byl si jist, že se k němu nedostal ušima. Sevřel prsty na jílci rotomeče. Pozvedl ruku. Zarazil se. Ucítil, jak jeho mysl obtáčejí vilná chapadla cizí mysli. Všechno je v pořádku, šeptala. Nic se neděje. Nemusíš se bát. Zustrius zatřásl hlavou a vzdorně zařval. „Je lepší zemřít pro Císaře než žít pro sebe!“ Udělal chybu. Cizí mysl ztratila trpělivost. Do hlavy mu udeřilo zvenčí mohutné klepeto a zevnitř pomyslné kladivo. Okamžitě omdlel.

Zase se probudil. Hlava ho podle očekávání bolela zevnitř i zvenčí. Toužebně pomyslel na pořádně velký džbán piva. Rozhlédl se okolo, bleskově zhodnotil situaci a hrábl po bolteru. Ani ho nepřekvapilo, když našel pochvu u pasu prázdnou. Když pohnul rukou, něco zachřestilo. Řetězy. Někdo ho spoutal. A důkladně. Mohl stát, sedět, možná i ležet, ale chodit už ne. Chatrně vyhlížející řetězy zčernalé rzí ve tmě zlověstně zeleně světélkovaly, proto se jimi Zustrius ani nepokoušel lomcovat. Magie Chaosu je možná nesoustředěná, ale obvykle přesto důkladná.
Zustrius stál ve středu osmicípé hvězdy uprostřed jeskynního dómu. Stěny byly dokonale dokulata vyhlazeny, tvořily vysokou půlkulovou kopuli s kruhovým otvorem uprostřed, jímž dovnitř proudil kužel světla. Zustrius nemohl soudit, ale tipl by si, že kopuli zdobily blasfemické malby, zpodobení těch nejmocnějších kacířů a démonů a plíživé hieroglyfy kosmického zla, boha Slaaneshe. Už pěkných pár chrámů Chaosu vypálil. Do základů. V jeskyni panovalo ponuré příšeří, osvětlovalo ji jen několik zářících kamenů. Čistý chaotit. Zustrius si uvědomil, že se nachází v epicentru katastrofy, která potkala planetu.
„Aaah…konečně jsi vzhůru… vojáku…“ Zustrius škubnul hlavou po směru hlasu, nikoho ale neviděl. „Není třeba panikařit… nic ti nehrozí.“ Hlas se ozval z přesně protilehlé strany chrámu. Chvilku rezonoval kopulí. Zustrius si konečně uvědomil, čím byl hlas zvláštní. Mluvil líně, pomalu, trochu znuděně. Táhl se jako med a vzbuzoval představu čehosi… hladkého, možná kluzkého. Každou větu začínal velmi vysokým, skoro dívčím sopránem, a končil sklouznutím do hlubokého basu. Navíc z něj měl Zustrius zvláštní bublavý pocit, jako by slova plynula ne z úst, vybavených jazykem, ale rovnou z hlasivek. Byl dost zvědavý, s kým vlastně má tu čest. Zkusmo zarumploval řetězy. Prastarý kov by možná povolil, magie nikdy. Tudy cesta nevede. „Ukaž se, démone!“, zařval Zustrius. „Mariňáci… vždycky tak netrpěliví…“, povzdychl si hlas těsně za Zustriovou hlavou. Zustrius automaticky (a velmi, velmi rychle) švihl pěstí dozadu. Řetězy varovně zachřestěly.
Ale démon se zjevně rozhodl skutečně ukázat. Ze tmy vystoupila do světelného kužele nezřetelná postava, možná ženská, možná mužská. Na skloněnou lysou hlavu zářilo filtrované, chorobně bílé sluneční světlo. Konečně postava hlavu labužnicky pomalu narovnala a zaklonila. Lehký předklon přešel do lascivního protažení, démon – teď už si byl Zustrius jistý – odhalil celé své tělo a Zustrius se s odporem ušklíbl.
Kreatura nesla stigmata chaosu s provokativní samozřejmostí, jen tak mimochodem zaujímala pózy jako ze sprostého kalendáře. Slaanesh se rozhodl poctít právě tohoto služebníka svou očividnou přítomností a věnoval mu se zvrhlou, skoro mateřskou péčí, své nejvýraznější atributy. Démonova hlava byla dokonale kulatá a bezvlasá, obličej potom měl lehké, aristokratické rysy; úzký nos, špičatá brada, výrazné lícní kosti, velké fialové oči.
Démonovo tělo bylo stejně mrtvolně bledé, těsně pod membránovitou kůží pulzovaly modré žíly. Měl dvě ruce i nohy, ale prsty jako by srostly do placatých ploutví, přesto jeho gesta absencí prstů nijak netrpěla. Linie těla působila, jakkoli si to Zustrius nechtěl přiznat, mimořádně vzrušivě. Samo torzo postrádalo prsy, bradavky i jakékoli pohlavní orgány, rozkrok démona byl stejně hladký. Zustrius si uvědomil, že freneticky svírá a rozevírá pěsti a nechal toho. Samotný základ jeho bytosti se bouřil proti pouhé existenci podobného živoucího znesvěcení vesmíru, znásilnění nitra Císařovy planety. Bylo jeho svatou povinností podobnou abominaci smazat z tváře světa. Démon si založil ruku vbok a protáhl si levou nohu až po špičku. „Tak co, válečníku? Už ses na mě dost vynadíval?“ Do démonova tónu se vloudilo pobavení. Zustrius si ke svému znechucení uvědomil, že je démon podivně přitažlivý. Podvědomě o bytosti přemýšlel jako o „něm“, ale pochyboval, že by se Slaaneshovi služebníci zdržovali podobnými formalitami jako je pohlaví.
Démon se šťastně usmál. „Tak co? Líbí se ti tahle tělesná schránka? Mě, upřímně řečeno, jsou záležitosti těla už dlouho passé.“ Zadíval se trochu lítostivě a vilně. „Škoda. Ač mi mé nové rozkoše více než nahrazují to, co jsem ztratil, občas si postesknu po starých dobrých tělesných požitcích. Jak to cítíte vy? Mariňáci? Dříve jste měli jiná těla, estetičtější, menší, křehčí… schopná vnímat mnoho různých potěšení.“ Zustrius si na začátku rozhovoru přísahal, že bude mluvit co nejméně, ale neodolal. „Mariňáci nikdy nepochybují. Mé nové tělo je dar od Císaře a jsem mu neskonale vděčen. Pokud ty pochybuješ – pak tě proměna Chaosu nenaplňuje uspokojením. Chaos nikdy nemůže přinést plnou spokojenost.“ Zustrius přehodnotil své stanovisko; nešlo o démona, ale o výjimečně silného mutanta.   Mutanta pozdviženého nad všechny ostatní, přesto však pouze bývalého člověka.
Zustria trochu rozveselil fakt, že pokud dostane do rukou zbraň, mutanta může zabít, ale moc mu pravda nepomohl. „Proč jsem pořád naživu, mutante? Jestli máš ve svém Chaosem prolezlém těle jenom kapku hrdosti, propusť mě a utkej se se mnou.“ Mutant pohoršeně zamlaskal. „C c c. O nás prohlašujete, že jsme nedůvěryhodní, ale ty sám svou osobnost skrýváš, zabíjíš… není to snad tak?“ „Moje osobnost je to poslední, o co by ses měl starat, mutante. Právě teď po mně pátrá minimálně rota mariňáků. A těm se nepostavíš. Když jsme všechny tvoje poskoky vyvraždili v devíti mužích, nemůžeš nás ty sám přemoci.“ Mutant se afektovaně zasmál. „Kdybych měl jen o krůček blíže k vyznávání boha krve, možná bych začal teatrálně deklamovat. „Ty nevíš jakou mocí vládnu, smrtelníku!“, a tak podobně. Ale nejsem, můj mozek nesežrala mutace. Požehnaného stavu dosáhlo pouze moje tělo, za což jsem svému pánu neskonale vděčen. Prostou pravdou je, že tvůj císař na své vojáky zapomíná. Pořád. Zapomněl i na tebe. Jsi sááám.“ Mutant se rozesmál jako desetiletá holka a zatočil se na místě. „Se mnou.“, dodal skoro láskyplně.
„Dosti však o bozích. Určitě se k nim vrátíme, slibuji. I když, můj slib pro tebe nemá valnou váhu. Nejspíš mi budeš muset věřit. Teď mi řekni; proč si ty myslíš, že jsem nechal naživu právě tebe, a ne jiného?“ Zustrius si odfrkl. Mutant nebo démon, pořád lhal a jeho lži nedělaly mariňákovi vrásky. Sám se mnohokrát vracel pro padlé bratry pod palbou. Jeho bratři se také vrátí. „Chtěl jsi někoho, kdo má vyšší postavení, protože sis myslel, že seržant ti prozradí víc tajemství kapituly než obyčejný mariňák. Pletl ses. Nejenže nic nevím, ale ani ti nic neřeknu.“ Mutant pobaveně zavrtěl hlavou. „Kdepak, s hodností nemá můj zájem společného vůbec nic. Ten pravý důvod je právě tvá unikátní osobnost, mezi mariňáky jedinečná. Císař se snažil potlačit tvé vrozené vlastnosti, jako to udělal ostatním, a nahradit je slepou zuřivou oddaností. Ale u tebe se to nepodařilo… místo toho jsi je nevědomky rozvíjel, když jsi seděl bok po boku se svými takzvanými… bratry, smál se, opíjel a přitom přemýšlel, co s nimi máš vlastně společného. Že je to tak?“, popíchl ho mutant.
Zustrius se zamračil. Jak to mohl mutant vědět? Jak mohl přesně uhádnout, jak se Zustrius cítí? Nepochybně magie. „Někdy jsi dokonce seděl při oslavách svátků kapituly ve své cele, a přemýšlel, proč vlastně žiješ, proč zabíjíš, jaký užitek z toho Císař má… a nedospěl jsi k jednoznačnému vysvětlení. Občas, jen tehdy, když jsi byl mimo dosah kněží z kapituly, jsi dokonce přemýšlel o Padlých legiích, o všech těch bratrech mariňácích, kteří propadli těly i dušemi bohům Chaosu… přemýšlel jsi, proč padli, co je k tomu vedlo… co je mohlo přesvědčit, když byli stejně odhodlaní jako ty nikdy nezradit věc Císaře. Oprav mně, pokud jsem se spletl jen v jediném slovíčku…“ Zustrius se pokusil plivnout mutantovi do tváře. Marně, mutant byl příliš daleko. Tohle nebyla magie. Tohle nemohl vědět nikdo. A Zustria napadla strašlivá myšlenka; co když mutant ví, jak se cítí, protože už před ním svedl na stezku Chaosu jiné mariňáky? Zatímco přemýšlel, hovorný mutant pokračoval, očividně nevyveden z míry.
„Verbují mezi vás ty, kteří jsou dost silní, zuřiví a odhodlaní… ty, které snadno nadchnou. Neboli, ty, jejichž inteligence právě nebeských výšin nedosahuje. Považují vás za idioty, všechny do jednoho, protože Císařovi pěšáci nikdy nebyli jiní. Dokonce i vůdci kapitul, generálové a plukovníci, vyznamenaní v mnoha bojích, muži nekonečné odvahy…“, tady se mutant zatvářil přemrštěně patriotsky, „… i ti jsou v jádru jestli ne hloupí, tak alespoň jednoduší, přímočaří.“ Zustria začínala rozmluva, třebaže poněkud překotná, zajímat. „Řekněme, že uvěřím tvým bludům, kacíři. Kdo jsou ti „oni“, o kterých mluvíš Kdo námi, podle tebe, manipuluje?“ Mutant se afektovaně zasmál. „Říše přece! Celá prohnilá instituce, celé Impérium, v čele s Císařem, plesnivou mrtvolou, a v patách s maličkými úřednickými krysami, které jediným tahem brka zabíjí miliony. Ti všichni z vás chtějí mít to, čím se ochotně stáváte; obrněnou pěst, připravenou na pokyn Císaře zasáhnout. Přiznej si, alespoň sám sobě, že jsi to v podvědomí cítil. A víš proč? Víš… proč jsi přežil tam, kde ostatní zemřeli? Proč tu jsi? Proč ztrácím čas a mrhám svými skvostnými projevy na dutohlavého zajatého mariňáka, který se snaží zaujmout pózu, která mu nesedí?“ Mutant se odmlčel, ladně a svižně přikráčel těsně mimo dosah Zustria, předklonil se a zašeptal: „Protože nejsi jednoduchý.“
Teprve teď došla Zustriovi celá hrůza situace. Teprve teď mu došlo další z říšských přísloví: Nevědomá mysl je požehnanou myslí. Kdyby na jeho místě stál někdo z jednotky, nenechal by se nikdy ovlivnit. Stál by jako tupý beran na svém a neustoupil by. Zustrius byl však inteligentní. Musel přemýšlet a jeho myšlenky štěpily jeho odhodlání. Poprvé si připustil, že by mohl podlehnout.
Mutant se chvíli kochal svým dílem a pak pokračoval: „Proč myslíš, že tolik mužů propadlo Chaosu? Odpověď je jednoduchá… protože byli přesně jako ty. Myslíš snad, že mariňáci, kteří propadli Khornovi, by se nedočkali úplně stejně skvostného krveprolití, jaké rozpoutávají ve jménu Chaosu, kdyby zůstali…věrní, že vyznavači Tzeentche by nezažili dost vzrušujících změn, že následovníci Nurgleho by postrádali mutaci, že služebníci Slaaneshe by si nenašli jiné vybití svých zvrhlých vášní – a nezůstali stále věrní Císaři?“ Mutant se triumfálně usmál. „Tak co tedy láká duše tvých bratří do osidel Chaosu? Pokud nejde o atributy Chaosu, o co tedy?“ Mutant se znovu naklonil blíže k mariňákovi a spiklenecky zašeptal: „Jde o volnost… o volnost mysli. Stejně jako je nepřirozené šílenství, tak je nepřirozená i příčetnost, absolutní, vynucovaná, kontrolovaná… bohové Chaosu chápou potřebu volnosti a tak ji naplňují. To, že lidi zneužívají, přeměňují násilně a posílají na smrt při řešení svých intrik, je jinou záležitostí, jejich šampioni, vojevůdci, šlechtici a velitelé Chaosu, všichni se mu podvolili úmyslně. O vlastní vůli. Byl v nich rozpoznán potenciál, volná, přemýšlející nespoutaná duše naplněná pochybami, stejný potenciál, který cítím v tobě.“ Mutant rozpřáhl obě ruce, jako by chtěl obejmout celou katedrálu. „Nebudu tě přesvědčovat ani nutit. Nebudu tě mučit, jen ti poskytnu odpovědi. Odpovědi na všechny otázky, které tě napadnou, a pokud nebudeš přesvědčen ani po přirozeném konci naší rozmluvy, pustím tě, vrátím ti rotomeč a rozhodneme, zda jsou silnější okovy svazující tvou mysl císařskou tyranií, nebo naprostá nezávislost mojí celé bytosti.“
Mutant se lstivě usmál. „Jak bude znít tvá první otázka… mariňáku?“ Zustrius se zamračil. „Nepřistoupím na tvou hru, mutante. Říkej si co chceš, ale mě neovlivníš. Má mysl byla uznána Císařem za čistou a proto jí věřím. Mohu se na ni spolehnout. Na tebe ne.“ Mutant se od srdce (srdcí?) bublavě zasmál. „V podobném případě se ovšem musím uchýlit ke krajnímu řešení, budu si pokládat otázky sám! Začnu tou první: Proč jsi naživu? Ne, nemám na mysli tvou současnou situaci, chci říct; přemýšlel jsi někdy o smyslu života? Samozřejmě že ano, nemám pravdu? Došel jsi snad k řešení? Život nemá smysl, ale co potom s ním? Aha, najdu si nějakou autoritu, která vypadá majestátně, pevně a nezvratně, čím blíž mi je, tím lépe. Ztotožním se s jejím cílem, absolutní genocidou bez ohledu na to, co by po vyvraždění všech ostatních ras a ovládnutí vesmíru nutně nastalo, totiž občanská válka. Jsem uznán za hodného Císařovy pozornosti… projdu výcvikem a stanu se jedním z Císařových avatarů na tomto světě, mariňákem. Doteď jsem měl cíl, ale co teď? Očividně se ode mě očekává, že hrdinsky padnu, nebo budu za Císaře bojovat, dokud nezemřu přirozenou smrtí, kdo ví kdy. Císař mě donutí zabíjet bytosti, se kterými jsem v životě neměl nic k dočinění, zachraňovat světy, o kterých jsem v životě neslyšel, vyhlazovat celé národy a ničit jejich kulturu hned v zárodku. Spolu se mnou je v kapitule dalších devět set devadesát devět takzvaných bratří, kteří se tváří spokojeně, když dostanou dobře najíst, napít a dostanou se na další planetu, kterou mohou utopit v krvavé lázni.“ Zustrius si pohrdavě odfrkl. Všiml si, že když mutant mluví delší dobu, přestává dělat otravné pauzy mezi slovy. Možná kdyby ho přiměl mluvit déle, poskytne bratrům čas se sem dostat. A zároveň bude jeho řeč snesitelnější.
„A co nabízíš ty? Chaos není o nic lepší, spíš daleko horší. Ničíte celé světy, pohlcujete vše, čeho se dotknete, co nezabijete, poskvrníte. Já svým protivníkům alespoň poskytuji dar rychlé smrti. Vy nezřídka umučíte všechny civilisty v soustavě a spálíte povrch planet. A v tom není ani za mák víc smyslu než ve vraždění pro Císaře.“ Mutant se zatvářil potěšeně. „Děkuji za tvou upřímnost. Jsem rád, že jsi se konečně projevil a svou „svatou povinnost“ označil za bezduché vraždění. V tom vidím náznak budoucí naděje. Byl by z tebe výborný šampion Chaosu.“ Zustrius krátce zamžikal. Pak se rozběhl kupředu jako útočící býk. Řetězy skřípěly a chřestily, ale zeleně zářící runy je držely pohromadě. Zustrius se rozeřval. „Jak se vůbec opovažuješ zasahovat do mé mysli? Jak si troufáš zpochybňovat mou věrnost? Pusť mě a předvedu ti, jak vypadá hněv Císaře!“ Mutant smutně zavrtěl hlavou. „Jak patetické. Mizerný výkon, příteli, na Císařské divadlo na Teřře to rozhodně není.
Ale zpět k předmětu naší diskuse. Tady je první velký rozdíl mezi Císařem a Chaosem; zapomnění. Chaos před tebou své plány netají. Nemá před tebou žádná tajemství, od začátku víš, s čím máš tu čest… všichni, i ti nejslabší služebníci Chaosu, znají jeho konečný cíl. A Chaos zná své služebníky. Ví přesně, co který potřebuje, a dává mu to plnými hrstmi. Ať toužíš po čemkoli – Chaos to má. Právě proto slouží jednoduší a silní muži Císaři, dostávají od něj to, po čem touží… ale tobě to nestačí, a právě proto vím, že nakonec neodoláš. Ať už je tvá touha jakákoliv… bohové Chaosu ti to buď poskytnou, nebo ti dají zapomnění. Zapomeneš, žes kdy sloužil Císaři, zapomeneš na svůj trénink, možná zapomeneš i na to, proč děláš to co děláš. Budeš prostě utápět své vzpomínky v krvi… a trávit volné chvíle mezi masakry rituály a tím, co si myslíš, že dá tvému životu smysl. Stačí jen přijmout velký plán Chaosu za vlastní a uvidíš souvislosti ve všem, co budeš dělat.“
Zustrius zavrtěl odmítavě hlavou. „Zapomnění mi nepřinese uspokojení. Budu žít ještě dobrých pět set let, během té doby budu muset pochybovat a přemýšlet. Kde je jistota, kterou mi může nabídnout Chaos?“ Mutantovi se vloudil do obličeje stín podráždění. „Předvedu ti to,“, prskl. „Nijak tě to neohrozí, jen poznáš, co je na Chaosu tak přitažlivého.“ „Opovaž se sesílat na mě nějaká kouzla, zrůdo.“, řekl velmi, velmi tiše Zustrius. „Nebo uděláš… co? Slibuji, že se ti to bude líbit, mariňáku…“ Mutantův afektovaný smích provázel Zustria na cestě do temnot.

Zustrius poznal, že ho prastaré keramitové brnění ani pevnost vlastní mysli nedokázaly ubránit. Podlehl kouzlu mutanta a teď mohl jen sledovat děsivé divadlo, které se mu odehrávalo před očima. Ale vnímal i všemi ostatními smysly, cítil každou částečku těla, jako by sám byl v onom ohavném filmu hercem. Viděl titánské flotily lodí Chaosu, napůl organické, zmutované, v objetí krvácejících chapadel. Viděl, jak bez milosti drtí všechny nepřátele; plně organické chitinové lodi tyranidů, štíhlé elegantní křižníky Eldar, ježaté smrtící bitevní lodi Dark Eldar, gotická plavidla Říše, groteskní technologické zbastleniny orků; nikdo neobstál, nikdo nepřežil. Z každé nepřátelské flotily posedla mutace nejméně jednu loď, sevřela ji v pevném obětí a nakazila ji.
Viděl, jak hoří celé planety, jak hlavně lodí Chaosu chrlí nečistý oheň z orbity, jak stará, mocná a skrz naskrz zlá síla znečišťuje to, co nemohla zničit. Viděl, jak se na důležité světy vyloďují mariňáci Chaosu; byly jich tisíce a miliony. Převalili se přes povrch planet jako přívalová vlna a kudy prošli, rozsévali zkázu. Viděl pobořené ruiny na světě Alaitoc, Eldar, umírající při bezmezně ničivé genocidě, viděl, jak démoni Chaosu louskají zdobná brnění Eldar, aby se dostali k srdcím. Ale Alaitoc přece stále existuje. Hlásek v podvědomí mu napověděl, že vidí budoucnost. Takhle budoucnost vypadat nebude. Ne, dokud tomu mohou mariňáci zabránit. Zjevila se mu výsměšná tvář démona, posetá stovkami drobných kývajících se klků. Tzeentchova znamení, poznamenal automaticky. A vizi démona vystřídala jiná, teď odlišná od všech ostatních.
Roty válečníků Chaosu – zahlédl insignie nejméně dvou legií – se znechuceně prodíraly hlubokou džunglí. Močál jim čvachtal pod okovanými botami, o přilby se otíraly provazce lišejníků, po kolena se brodili v rákosí, občas si museli prosekávat cestu rotomeči. Bláto se za nimi trochu kalilo, ale jinak neměli nad nezdolnou mocí přírody navrch. Příroda tu byla tak silná, že ji ani Chaos nedokázal porazit. Zustrius přemýšlel, proč planetu prostě nespálili z orbity. Brzy se měl dozvědět odpověď. Běžné zvuky džungle narušilo zaburácení bolterů a suché zapraskání lasgunu. Osm mariňáků Chaosu se skácelo okamžitě. Tři až za chvíli. V pancířích z černého keramitu zely kouřící díry, většině chyběly hlavy. Zbylí mariňáci zběsile zasypali džungli náboji z bolterů a plasmových pušek. Plamenomety byly při podobné vlhkosti ovzduší na nic a raketomety se do skoro uzavřeného prostředí nehodily.
Velké náboje z bolterů nadělaly do džungle okénka, jimiž prosvítalo světlo. Pak nastalo vzácné, absolutní ticho. A pak se ozvalo dvojí žuchnutí. Ta orgie destrukce, již rozpoutali mariňáci Chaosu, zabila jen dva nepřátele. Zustrius byl na neznámé válečníky zvědav. Podíval se na těla…u Císařova nekonečného smutku. Lidi! Císařská garda. Muži v zelených kalhotách a propocených tílcích, s látkovou páskou přes čelo. Oni se dostanou na Catachan. Přímo do srdce Říše.
Zůstalo u náznaku. Pak už viděl jenom vesmír. Celý vesmír, ovládaný Chaosem. Vesmír, v němž vládl podivný mír, a přece nekonečná válka, vesmír, v němž je možné všechno. A právě proto tu i ty najdeš to, co hledáš. Najdeš smysl svého života. Je zhola nemožné, abys nenašel. Chaos zahrnuje všechno. Chceš řád a pořádek? Určitě ho někde najdeš, toužíš snad po volnosti? Máš ji mít. Chaos má všechno a rád se podělí, šeptal nyní zřetelný hlas v jeho hlavě, v němž rozpoznal hlas mutanta; teď ale neříkal jen prázdné fráze, nyní ho podporovaly obrazy vraždění a destrukce. Není jiné cesty, neboť Chaos kráčí po všech cestách. Před očima mu v rychlém sledu probleskly čtyři obličeje, příliš rychle, než aby je dokonale rozeznal, ale dost pomalu, aby věděl, o koho jde. Rudý, zlobou zkřivený obličej Khorna, plný primální zášti a zuřivosti. Vředy posetý stařecký obličej Nurgleho, boha moru, se rty rozpukanými, s očima zakalenýma, ale přesto chytře se šklebící. Ptačí, neurčitý, věčně se přelévající obličej Tzeentche, Velkého přeměňovače, tvůrce magie Chaosu. A konečně, nelidsky dokonalá tvář Slaaneshe, boha zakázaných rozkoší. Zamyslel ses někdy nad výběrem atributů bohů Chaosu? Otázka ho vyprovázela zpět do reality.

Mutant už na něj čekal. „Zamýšlel ses, řekni mi to, přiznej se,“ brebentil horečně. Zustrius se snažil probrat z nejhorší noční můry svého života. Chaos nikdy nerozdrtí Impérium. Celá Říše je příliš silná, příliš rozlehlá, muži Imperiální gardy a mariňáci nikdy nevzdají boj za Císaře. Říše nemůže padnout. Nikdy. Nikdy?
„Zjevně tě nenapadlo přemýšlet o atributech bohů Chaosu, budu se tedy obtěžovat místo tebe. Proč má něco jako Chaos bohy, proč zrovna čtyři a proč mají atributy jaké mají? Jednoduchá otázka, čtyři jsou, protože není víc atributů. Mrzí mě to, ale je to tak, atributy totiž vycházejí z touhy lidské duše… dokud je duše spokojená a zdravá ve všech čtyřech směrech, netouží po silnější stimulaci. Mariňáci mají otupené smysly, potřebují silnější stimuly, navíc jsou stále pod tlakem, proto jich propadne Chaosu mnohem víc než obyčejných lidí, čistě procentuelně vzato. Khornovi se klaní primitivní pitomci, kteří se vyžívají v násilí a útěchu by nacházeli v žáru bitvy – ale i tady je svazovala jistá pravidla, jisté kodexy… nestřílet na spolubojovníky, nepropadat bojové zuřivosti, řídit se příkazy, naslouchat taktice, zdravému rozumu, pudu sebezáchovy… pft! Chaos zbaví válečníka všech podobných zbytečností. Totéž, pravda, s mnohem příjemnějšími prožitky nabízí můj pán, Slaanesh. Nevázaná tělesná rozkoš, absolutní hedonismus, pryč s věrností, předsudky, xenofobií či puritánstvím! Slaanesh na všechny shlíží stejně vlídně.“
„Mutante, co jsi mi ukázal, mě ovlivnilo, ale ne dost. Nestačí to. Uznám neodvratnost vítězství Chaosu, ale k vám se nepřidám. V tvých argumentech jsou díry. Co potom dávají Tzeentch a Nurgle?“ Zustrius si připadal, jako by jeho ústy mluvila loutka. Nevěřil, že řekl to, co právě řekl. Právě vyslovil prvotřídní kacířskou tezi. A co hůř, věří jí. Věděl, že to nemůže být magií Chaosu, vždyť zánik je neodvratný, viděl sám sílu Chaosu… tak moment. A co síla Impéria? Nekonečné řady mužů, ochotných zahynout na povel? Absolutní řád přece musí vždy zvítězit nad absolutním chaosem. Tak ho to učili od dětství.
Než se mohl rozmyslet, mutant se triumfálně usmál a pokračoval: „Tzeentchovy a Nurgleho dary nejsou o nic menší, jen je složitější je pochopit, protože nevycházejí z plnění tvých tělesných potřeb, ale z jejich… hm, zničení a krátkých problesků absolutního vrcholu, jakého může daná potřeba dosáhnout. Promiň, teď jsem mluvil příliš složitě. Nurgle je pán moru a jeho přívrženci jsou bez výjimky postižení strašlivými chorobami.“ Mutant se ostentativně otřásl; jen si představil, že by jeho dokonale androgynní tělo zhyzdil mor, a dělalo se mu špatně. „Svým služebníkům sebere zdraví. A pak, ve chvilkách – nejdřív málokdy, čím výš na hierarchii jsi, tím častěji – jim zdraví vrací. Stoprocentní, maximální, nesmírně silný pocit zdraví. Jejich těla se samozřejmě nezmění, zůstanou zmutovaná… ale budou, a to mi věř, silnější než ty. Už jen proto, že si to myslí. To je to, co vábí Nurgleho nohsledy. Nakonec, když jsi udělal pro věc Nurgleho dost, povýší tě do stavu nekonečného blaha, stavu nekonečného pocitu zdraví a potěšení z chorosti tvé mysli i těla; staneš se démonem moru.
Se Tzeentchem je to skoro jednodušší. Mnoho lidí potřebuje změnu, spoustu změn, časté změny. A Tzeentch jim je poskytuje plnými hrstmi. Tzeentch je mění, pořád je posílá tam i onam, dává jim zdánlivě nelogické úkoly, staví je před výzvy, přináší změnu do jejich životů. To je Tzeentchova přitažlivost. Řekni mi, mariňáku, jak se tedy rozhodneš? Budeš se mnou bojovat – nebo se podvolíš mému přání a staneš se mým šampionem?“ A je to. Kruh se uzavřel. Mutantovy argumenty dávaly Zustriovi neúprosnou logiku. To, co mutant vychrlil, byly ohavnosti… ale velmi inspirující. Proč sloužit Císaři, když mu Chaos pomůže najít cestu? Co pro něj kdy Císař udělal? Cítil, že právě zrazuje věc, jíž zasvětil celý život, a cítil se tím hůř, že zrada byla tak jednoduchá. Je mi líto, Císaři, pomyslel si. Měl ses víc starat o vykonavatele své vůle.
Nadechl se a zavřel oči. Klesl na kolena; řetězy varovně zachřestěly. Promluvil zlomeným hlasem: „Přiznávám, že máš pravdu, mutante. Kdybych byl zbabělec, spáchal bych sebevraždu. Ale já jsem jenom zrádce. Nemohu už sloužit Císaři… ne potom, cos mi řekl. Moje duše je už teď nečistá. Nezbývá mi nic jiného, než se ti podvolit. Přijímám tímto bohy Chaosu za své pány.“ Mutant se zachichotal. „Výborně, vý-bor-ně! Nuže, dovol mi započnout s obřadem zasvěcení…“ Natáhl jednu ruku k Zustriovu čelu a druhou do středu chrámu. Soustředil se a za chvíli ze špiček prstů ruky, kterou mířil do místnosti, vyšlehl oblouk zelené magie a spojil se se středem osmicípé hvězdice na zemi. Pomaličku se začínala rozvírat díra do warpu, Zustrius by přísahal, že zahlédl rozšklebené tváře démonů.
A v tu chvíli vesmír explodoval. Ozvala se mohutná exploze a z kopule chrámu začala pršet suť. Oblouk energie zapraskal a zmizel, trhlina do warpu se uzavřela. Mutant vztekle zaječel vysokým hlasem. Střecha kopule se postupně propadávala, kusy zdiva dopadaly na dlážděnou podlahu. Díra ve stropu se rozšiřovala, až zabírala celou kopuli. Pak bylo chvíli ticho. Ticho narušilo hučení, nejdříve slabé, pak silnější a nakonec ohlušující. Dírou prolétl výsadkový modul hvězdné pěchoty, dveře modulu se otevřely a ven vyběhlo osm mariňáků. Kapitula Blood Angels, uvědomil si Zustrius. Mutant vztekle zasyčel. Vstal ze země, kam ho srazil kus stropu a kolem ruky mu vzplálo zelené světlo. Mariňáci zahájili palbu. Všichni měli plamenomety. Na tři údery srdce se zablesklo, mutant naposledy naříkavě zaječel – a palba ustala. Nezbylo z něj vůbec nic, ani stín na dlažicích. „Seržant Tyriel, kapitula Blood Angels, třetí četa. Identifikujte se.“ Zustrius zničeně vzhlédl. „Seržant Zustrius, kapitula Raven Guard, první četa.“ Tyriel přikývl. „Zachytili jsme váš signál. My jsme ty slibované posily. Dorazili jsme pravda poněkud později, nepříjemnost ve warpu. Jste v pořádku, bratře?“ Zustrius se už už odhodlával k odpovědi, když někdo zaprskal: „Ne, není.“ Z výsadkového modulu vystoupil inkvizitor. Přímý zástupce Císaře se držel mimo žár bitvy, pomyslel si Zustrius s krutým úsměškem. „Mysl tohoto muže byla znečištěna magií Chaosu. Nyní spadá pod direktivu Inkvizice.“ Muž se na Zustria podíval skoro lítostivě. „Na jeho mysli byla napáchána škoda, kterou nedokážu odčinit. Coby nejvýše postavený zástupce Inkvizice na tomto světě, nad ním vynáším rozsudek smrti. Chcete něco říct, obviněný?“ Zustrius mu zaťal planoucí pohled, nyní plný života, do očí. Inkvizitor ho snášel bez mrknutí. „Císař se nestará o svoje pěšáky,“, zašeptal. Inkvizitor přikývl. „Podnětné.“ Tasil bolterovou pistoli, namířil na Zustriovu hlavu a bez zaváhání ho jednou ranou popravil.
Císař se nestará o své pěšáky… dokud nezběhnou.