Věř

Stála na zastávce tramvaje a bezvýrazně pozorovala padající vločky. Před očima jí proplouval celý život spolu s bílými chomáčky sněhu. Jakoby zima nikdy neměla konce. Ale její život se tím pádem taky  konce nedočká. Bude-li zima věčná, ona také. Poryv větru kolem ní rozvířil bělostný prach a odvál její úvahy po chodníku až do rohu opuštěné ulice. Stála osamocená a nevnímala okolí. Dva lidé ji obklopovali, z každé strany jeden, ale naštěstí vypadali příliš pohrouženi do vlastních problému, než aby si jí všímali, byli daleko a nejen fyzicky. Zatracená zima, pomyslela si a přitáhla svou koženou bundu až ke krku, protože rozepnutým zipem stále profukovalo. Neměla v lásce tohle roční období. A neměla ráda noc. Zvedla hlavu ze svého zahloubání a s nadějí v očích zkontrolovala, zda už nepřijíždí očekávaná tramvaj. Nic. Ani jediné světýlko jiskřivé zelené obrazovky s číslem se neusmálo zpoza mlhavého oparu. Asi vynechali celý spoj. Bylo jasné, že dnes se domů nikdo z nich nedostane. Alespoň ne dřív než za hodinu či dvě. Upřela zrak do otevřené silnice. Naproti se tyčil železný plot, který ohraničoval autobusové parkoviště. Trafika už měla dávno zavřeno a nikde nebylo kromě nich ani živáčka. Normální lidé také v tuto dobu spí, řekla si tiše, aby se ujistila, že ještě neztratila hlas. Od úst jí odlétl obláček teplé páry a vítr jí ho bez slitování vehnal zpátky do obličeje. Díky tomu se zima zazdála zase o něco krutější.  Jednoho ze spolustojících přepadl náhlý záchvat kašle. Pohlédla na postavu zahalenou v několika vrstvách oblečení, ale člověk se už zase stáhl zpět do své kožešinové kapuce, takže jeho rysy splynuly s látkou. Lampy spoře osvětlující ulice sice poskytovaly chvilkový pocit tepla, jenže doopravdy zahřát nedokázaly. Vlastně i v osvětlování okolí selhávaly. Husté sněžení snižovalo rozhled a vrhalo na všechny objekty podivný stín nebo světlo, podle toho jak se jejich marnost k větru přiklonila. Světýlka podobající se starým loučím, jen v jiné době. Povzdychla si, tolik se za tu dobu změnilo.
Ale na druhou stranu, možná, že to bylo dobře.
Tak tiché ulice už dlouho nebyly. Jen kousek zářilo centrum neonovými světly přislíbené zábavy plné všemožných lidí i … těch druhých. Jediná část města, která žila neustále. A nikdy nespala.
Nebe nebylo vidět. Bylo sice zataženo, ale světla obchodních středisek a pouličního osvětlení dokázala bezchybně zastřít oblohu i za té nejasnější noci. Žádné hvězdy zde nebyly.
Jen měsíc, který se čas od času ukázal nad světlejším obzorem, konejšil pochůzkáře, ale neskýtal žádnou útěchu. Vše zahalila zima svým vločkami tkaným pláštěm. A důkladně si hlídala, aby nic nemohlo vykouknout z pod roušky bílé mlhy.
Kopla špičkou boty do okraje nástupního můstku. Nohy měla tak zmrzlé, že je necítila.
Stejně jako roztopenou břečku, kterou si kolem sebe míchala ze sněhu a špíny, stálou snahou nestát na jednom místě. 
Špíny nanošené tisícem párů nohou, jenž na tomto opuštěném místě čekaly na něco nebo někoho, kdo je odveze domů. Do tepla, bezpečí, k milovaným bytostem.
Zasmála se, na ni nikdo nečekal. Ba ani to teplo ani bezpečí. Stiskla čelist.
Nevadí, ji nikdy  nic nevadilo. Prohlédla si špičky bot. Černé oteplené pánské boty odpověděly na pozdrav mokrým odleskem a připomněli dávno zapomenutou vodu, jenž ji stékala po tváři. Pára stoupala vzhůru. Celé to bylo horší než se zdálo. Stála tam už hodnou chvíli. Neměla odvahu se podívat na hodinky. Mohla to už být dobrá hodina. Necítila se dobře a tohle rozhodně nebyl ten nejlepší den. Musela vymyslet něco, čím o sobě rozhodne.
O čem asi přemýšlí ostatní? Proč tady zrovna dnes stojí s ní? Dvě malé dušičky, které si přemýšlí o svých problémech a touží po domově. Na to, aby se vraceli z práce už bylo notně pozdě a kdyby šli ze zábavy, zřejmě by nebyli oblečení tak jak jsou teď. Záhada. Stěží rozeznala stojan s jízdními řády. Zanadávala, protože zpoždění a vynechávání spojů bylo věcí víc než častou, avšak ne v těchto nočních hodinách. Měla na mysli variantu, že by se vydala domů po svých, ale příliš se jí nezamlouvala. Mohla jít na jinou tramvaj, křižovatka strašila nedaleko. Jenže co kdyby nakonec tramvaj přijela? Dilema. Znovu se pokusila o zkřehlý úsměv. Řešení malicherných problémů ji vždycky dokázalo krásně uklidnit.
Její mysl se vědomě odkrádala kamsi do daleka. Domů to měla, …počítala, deset zastávek? Zhruba ano. S nadhledem by mohla říct, že bydlí ve špatné části města. Opřela se o žlutý  stojan a vytáhla si z kapsy dopis. Rozmazané písmo jí nevadilo, dobře věděla, co v něm stojí napsáno. Už ho vytahovala víckrát. Necítila prsty, ale rukavice snad měli z počátku nějakou snahu udržet její ruce v teple. Unaveně zaostřila na pokrčený rukopis. Netušila, že vše přijde tak náhle. Chtěli jí varovat, to bylo od nich hezké.
Šel po ní někdo, koho se z duše bála. Jednou na ni řada dojít musela. V rozmaru si onen dotyčný usmyslel něco o kořisti s její tváří a vytrvale jako lovecký pes se pustil po její stopě. Doufala, že se dnes ještě vyspí doma a zítra něco vymyslí. Zatím se zdála být v bezpečí, přesto nesměla upustit od obezřetnosti. Protřela si unavené a slepené oči. Ledové krystalky na šatech ji poškrábaly do tváře a trochu vzpružili otupělou mysl.
Dobří přátelé pomohou, její pomohli, avšak nevěděla, zda dostatečně. Varovali před nebezpečím, ale problém musela vyřešit jen ona sama. Tak strašně potřebovala v těchto chvílích někoho, kdo by jí poradil. Zmuchlala dopis zpátky do kapsy. Toužila po spánku, alespoň chvilkovém. Už nedokázala jasně myslet. Zvedla hlavu, aby se podívala, jestli něco nepřijíždí. Odměnou jí byla stále jen monotónní bílá smršť.
„Nemáte zapalovač?“ zeptal se jí někdo s neuvěřitelně čistým hlasem.
Leknutím sebou škubla. Po stání v naprostém tichu zněl hlas až příliš hlučně a pohyb způsoboval jen další možnost zimy, proniknout k jejímu nechráněnému tělu pod oblečením.
Zakroutila hlavou, „Nemám,“ zachroptěla, nepoznávajíc svůj hlas.
Avšak, něčeho si náhle všimla. Světlo lamp zářilo nějak slabě, dokonce ty kolem nich nesvítily vůbec. Vytáhla bradu ze svého hřejivého límce. Stíny na stěnách domů se prodlužovaly, sněžení zesílilo. Zatnula zuby a odhodlala se podívat na dřívějšího tazatele. Muž se pyšnil spíše letním oblekem a hlavu chránil klobouk jaký nosili detektivové ve starých filmech. Její tvář se zkřivila úšklebkem. Měla dávat víc pozor. Nahmatala v kapse rukojeť vystřelovacího nože. Muž se usmál a po očku pozorujíc dva náhodné svědky, ji uchopil za paži. Škubl s ní, aby  ho následovala, ale ona se s rychlostí, jaké byla jen po stání v chladu schopna, vymrštila a zarazila mu střenku lesklého nože do levé strany hrudníku. Muž padl k zemi. Žena po její levici vykřikla. Zřejmě ji zaskočila dobře viditelná krev. Držela zkrvavený nůž v ruce, ušklíbajíc se při pomyšlení, že i On občas chybuje. Otočila se pohotově k odchodu a spatřila siluety běžící po stěnách směrem k nim. Rychle přeběhla z nástupního ostrůvku na blízký chodník a skryla se ve stínu okapů. Lampy, zbavené svého světla poskytovaly stejnou výhodu všem stranám. Náhle se vrátila zpátky do své reality a únava musela bez okolků stranou. Cítila, že jsou všude. Stvůry s podivně pokroucenými těly a dlouhými končetinami byli nejen výborní lovci, ale také dokázali zdolat jakýkoliv terén. Vyskočila a chytila se nejbližšího  okenního parapetu. Vytáhla se bez problémů nahoru
a pokračovala tak stále výš a výš. Svit znovu se rozsvěcující lampy ji prozradil. Byla už téměř nahoře a tak dobře viděla, jak její oběť vstává ze země a odhazuje pobaveně oba její noční společníky, jako hadrové hračky, stranou. Křičeli, ale kdo by je slyšel v tuto noční hodinu? Každý, kdo měl dost rozumu, zůstal doma a raději dělal, že nic neslyšel, což bylo dobře. Vyskočila hbitě na střechu a málem uklouzla na zledovatělém okraji. Rozběhla se vstříc tvorovi, který ji zatarasil únikovou cestu. Měl velké uši na válcovité hlavě. Pokřivený neforemný obličej mu rozhodně na kráse nepřidal a bezsrsté tělo se nedalo jednoznačně přirovnat k jakémukoliv zvířeti, které znala. Bestie vycenila zuby a vrhla se jí v ústrety.
Po boku registrovala další pohyb, muselo jich být alespoň pět. Slabé vrčení ji stále ujišťovalo v tom, že je obklíčená. Tvor vyskočil k útoku a ona spadla úmyslně na zem.
Přejela setrvačností po zledovatělé střeše a nožem rozpárala lovci břicho. Hned, co se dostala zpod spršky krve a vnitřností byla zase na nohou a okraj domu se zdál blízkým cílem. Další lovec do ní nečekaně narazil z boku. Strhnul je oba svou váhou, ale nedokázal udržet rovnováhu. Kopla ho do nohou a tak dostala na zem. Střenka projela okem. Další útočník se přihnal rychleji než předpokládala. Ostré zuby se zaťaly do jejího ramene, avšak silná vrstva oblečení zastavila smrtící útok. Využila situace a vrazila nůž do obnaženého, nechráněného krku. Teplá krev ji vystříkla do obličeje, nutíc tím k zavření očí. Nedokázala zkřehlýma rukama vypáčit čelist, která ji drtila svým stiskem. Oblečení pomalu povolovalo a pouštělo tak ostré zuby blíž ke kůži. Otřela si rukou zakrvácený obličej a vlasy se jí nalepily všude, kde jen mohli. Vztekle pohodila hlavou, ale nebylo to nic platné. Zuřivost dodával sílu v každé situaci a právě teď se jí nic nehodilo více. Vyrvala rozšklebenou čelist ze svého ramene. Vyčerpaně odhodila mrtvolu stranou a s nasazením posledních sil se dostala na nohy.
Měla štěstí, že čich dávno ztratila, protože ze starých zkušeností věděla, jak ty bestie odporně páchnou. Čtyři už byly čenichem dolů. Zbývala poslední. Kdyby zaútočila s ostatními, tak v tuto chvíli zřejmě už putovala v potravním řetězci. Nahlédla přes okraj a hlídajíc si záda pro každý případ, skočila dolů. Zachytila se okapové roury a překulila se do přemetu.
Před dopadem se zachytla ještě římsy a hladce přistála na pevné zemi. Musela si přiznat, že je trochu z formy. Ještěže se ten starý sklad nepoužíval. Rozběhla se skrz sněhem zasypaný chodník, pátrajíce po úkrytu.
Svistot kolem ucha ji signalizoval, aby se urychleně přesunula do vodorovné polohy. Šípy? Copak se zbláznil? Po čtyřech se vyškrábala na nejbližší schodiště. Šedá stěna domu ji dodávala pocit bezpečí. Viděla jak muž přichází. V ruce držel moderní prototyp samostřelné kuše. Takže neslyšné střely. Zatraceně. V tu ránu si připadala jako lovná zvěř, která čeká se svázanýma nohama na střelnici. Přišli příliš brzy. Nemohla čekat, že ji zastihnou nepřipravenou, když platilo stále staré příměří. Otřela si vzpurně zkrvavený nůž do kalhot.
„Měla si své přátele poslechnout. Už nebudou mít naštěstí víc možností, aby tě varovali,“ řekl pobaveně a nabil.
„Jste zatracení parchanti, všichni,“ odplivla si a pak, po několika pokusech, se jí podařilo poslat slinu, kterou měla přilepenou ke rtům,  na zem.
„Moc se nesměj, kdyby si musel stát tak dlouho na tramvaj jako já, vypadal bys ještě hůř,“ utrhla se na neznámého, neodpustila si komentář k jeho úšklebku.
„Možná ano, ale já nestál v mrazu a nejsem dnes ten, kdo skončí v zapomnění.“
„To vidím, takové hadry se nosily před třiceti lety, to bys musel nejdříve vědět, co to zima je a nesledovat jen ty detektivky v televizi.“
Muž se uraženě ohradil.
„Tahle doba má spoustu výhod. Ale kdo má čas nechat se unášet módou a trendy?“
Zakroutila hlavou a převrátila oči v sloup.
„Jsi ztracený,“ konstatovala.
„Mám dneska práci,“ zdůraznil.
„To máš dobré, já měla mít volno.“
„Neboj se, tam kam tě pošle si ho užiješ až až,“ usmál se na ni. Měla neodolatelnou chuť mu ten přitroublý úsměv co nejrychleji vymazat z toho skřítkovského obličeje.
„Na co čekáš?“ zeptala se.
„Mám tě jen hlídat, drahoušku, zabije tě osobně.“
„Ale, tak to se mi ulevilo,“ řekla a tentokrát se usmála ona. Užívala ten si pohled, protože znejistěl.
Nadhodila si nůž a rychlá jako střela se mihla v podobě bledé šmouhy vzduchem. Zarazila mu ho hluboko do krku a z tepny se vyřinula jasná krev.
„Tak bude válka,“ plivla mu do tváře a věděla, že jí stále je ještě schopen vnímat. Vytrhla svůj nůž a nechala bezvládné tělo padnout do bílého sněhu. Vločky pomalu padaly jako by se vůbec nic nezměnilo. Tály při dotyku krve, ale bylo neodvratitelné, že tělo brzy zakryjí. Nejdříve chtěla odřezat hlavu od těla, aby mu to trochu znepříjemnila, ale to by se už nedostala domů jinak než pěšky. Běžela zpět na zastávku, skřípění kolejí mohlo znamenat jen jediné. Když se za ní zavíraly dveře, oddychla si. Nikdo ze společníků si ji už po druhé nevšimnul. Naštěstí. S přimhouřenýma očima sledovala skrz zamlžené sklo ztichlé okolí.
Pátý netvor se nikde neobjevil, bylo možné, že se zpletla. Měla na sobě spoustu krve, ale nikdo ji nevěnoval přílišnou pozornost, zřejmě to pokládali za špínu, vždyť byla zčernalá.. Výpadky světla ji také dopomáhaly k splynutí s davem. Stejně jako ostatní byla i ona jen promoklá a zmrzlá osamělá bytost, která se vracela domů. Jízda ji ukolébala téměř ke spánku, přesto by si nikdy nedovolila usnout. Okradli by jí jako nemluvně. Padání sněhu stále sílilo a ukládalo krajinu ke snům do bílé peřiny.
Domů ani nešla. Mohli by na ni čekat a tak moc zase riskovat nemohla. Zamířila k lesu.
Jeho temná hradba se rýsovala proti městem osvětlené obloze. Celý obzor zářil do ruda a jako šarlatová šmouha se zarýval do osamělých srdcí. Spánku se jí tedy dnes už nedostane, nu což, musí to vydržet. Brodila se po kolena ve sněhu a už jí vše začínalo lézt krkem.
Nebyla ani v nejmenším oblečena na nějaké delší pobyty venku. Mokré a krví slepené vlasy se lepily na obličej s naléhavostí děcka tulícího se k matce. Bezvýrazně, s naučenou trasou, ubírala se ke svému cíli. Zastavila se před hranicí lesa. Takové ticho, jako v hrobě, pomyslela si. Pocit, který měla vždy, když dospěla až sem, se v ní rozléval s neklidností mořské vlny a nenechával ji ani na chvíli v klidu. Možná měla strach. Ne, na tom přece není nic špatného, zatvrdila se. Vstoupila do tmy na téměř poslepu se dostala až na zapomenutou loučku, utopenou prozatím v prachové kaluži toho odporně namrzajícího sněhu. Z promrzlých úst pomalu vysoukávala prastarou melodii písně, jejíž slovům ani v nejmenším nerozuměla. Možná kdyby chtěla …, ale ona většinou nechtěla. Vůbec se neohlížela, zda stojí na správném místě. Potřebovala se dostat co nejrychleji pryč. Prostor začal jiskřit a rozestupovat se. Čas praskal v porušené realitě a brána do starého světa se otevřela. Radostně vykročila z posledních sil vpřed, když v tom jí něco ze zadu srazilo k zemi. Slintající bestie se zahryzla do límce a smýkala s ní jako s hračkou. Vykřikla a bušila do nepřítele pěstmi, jenže ten na rány nedbal. Měl jen jediný úkol.
Kopla ho do nechráněného břicha a genitálií. Stačilo jen skrčit nohu. Tvor zavyl a pustli ji. Stačila chvíle, aby v lesním temnu zasvištěl nůž. Zoufale se snažila doplazit k bráně.
Bestie se zakousla do její nohy a stáhla ji z posledních sil zpátky. Zuřivě začala kopat do neforemné hlavy. Podařilo se. Tvor spadl vyčerpáním a ztrátou krve na zem, avšak stále nebyl mrtev, doufala, že to bude dostatečná výstraha pro ty, kdo by jí chtěli sledovat.
Brána pohltila tělo a s doznívající písní se v záblescích zavřela.

Chvíli prospala posilujícím spánkem schoulená v zeleném mechu. Teprve, když ji probudila podivná hudba, linoucí se ze skulin mezi stromy, uvědomila si, že se jí povedlo dostat se pryč. Neochotně se zvedla a zasténala nad rozbolavělými údy i včerejšími zraněními. Bunda ji přes noc ztvrdla takže si nyní připadala jako zakutá do železného krunýře. Přešlapovala na místě, aby se trochu zahřála. Rameno měla v jednom ohni, ale rána byla pouze povrchní a noha zas až tak zraněná nebyla, aby nemohla chodit. Rozhlédla se po lese.
Všude padaly sněhové vločky. Roztávaly, jen co se dotkly země, ale ve vzduchu se jich stále vznášela hojnost a zatemňovaly jí výhled na okolí. Tady snad vládla také zima? Stromy se stále ještě pyšnily zelení. Nastavila ruku a nechala si na otevřenou dlaň napadat pár bílých krajkových útvarů.
Hned jí došlo, že jde o pouhou iluzi. Nemrazily, byly jen smýšleným přeludem.
Vydala se na cestu, aniž by věděla kam má jít. Stejně se za chvíli ocitne někde blízko cestičky. Průchody, které lesy představovaly jako spojník mezi světy, vždycky vedly jen jedním směrem a to bez ohledu na to, kudy jste se vydali. A díky své velikosti se v nich nikdo neztratil. Čerstvé jehličí se bořilo pod nohama. Živočišná vůně kolem ní byla opět velmi živá. Rozryté nory, které míjela, ještě páchly po svých obyvatelích a teplo z nich unikalo jako život z umírajícího těla. Ticho dodávalo tomuto místu podivnou atmosféru, jakmile dospěje k okraji, znovu uslyší onu podivnou hudbu. Tím si byla jistá.
Před ní v mlžném oparu zazářila světlá skulinka. Konečně se blížila k východu.
Světlo, které prosakovalo skrze stromy a v kuželech záře splývalo s lesní zelení bylo až příliš nepřirozené, než aby uvěřila, že je skutečné.
Stromy se kolem ní těsnily a hrozili jí sevřením, jako se zavírá voda kolem vhozeného kamene. Vynořila se z lesa s vizáží přízraku a vydechla si, neboť zelené přítmí konečně pominulo. Tady vládla sněhová pláň, ale narozdíl od lesa, tu bylo tepleji.  Světlo už naštěstí vládlo nad krajinou. Slunce vidět nebylo, ale zde se rozhodně nejednalo o neobvyklý jev. V lese panovala zelená tma, zde sněhově bílé světlo. Zničená a pokřivená těla jehličnanů dávala leccos tušit.U stromu škubal řetězy párek chrtům podobných psů. Další psi po ní vyjeli kousek z druhé strany, nevšimla si jich a tak se polekala. Potřebovala se odsud dostat do bezpečí. Určitě po ní šli a byli už velmi blízko. Šli? Vlastně šel jen jeden. Zabíjel čas, zabíjel sny a teď si umanul, že zabije i jí. Jen tak z nudy, pro zábavu? Nevěděla.
Skelný odlesk ji na vteřinu oslepil, ale hned se ztracený zrak vrátil, aby jí odhalil původce. Pozorně se dívala, zda-li se už neprozradila svému honci. Nic, jen pták s červeným peřím proletěl kolem ní a nechal se pohltit lesem. Musela být opatrná, ten, který ji honil, měl mnoho podob a převleků, a dokázal být na více místech ve stejném okamžiku. Všechny jeho myšlenky byly živé a snad i skutečnější než tenhle svět, ale pořád to byly jen silné myšlenky. Zpozorovala první postavy, které se choulili v hloučku u sebe, zapadány sněhem. Jejich bledé bezvýrazné tváře dokazovaly, že už dlouhou dobu přežívají a většinou o sobě ani nevědí.
Za to jejich červené vlasy plály jako živé pochodně po směru větru. Ale ty je zahřát bohužel nedokázaly. Další záblesk za jejími zády, tentokrát způsobený odlesky psích obojků. Změřila si pohledem zlověstný průchod do lesa. Čím dříve odejde, tím lépe. Procházela mezi úlomky zapadaných kamenů a sledovala každý pohyb, který se kolem uskutečnil.
Všude visel bílý opar ledové mlhy. Až bolely oči. Ucítila kouř, možná to bylo tím, že mráz jí zbystřil a zcitlivěl čichové buňky. Nikde nebylo ani památky po nějakém zdroji.  Přes cestu přeběhlo dítě v plátěné podšité bundě a zmizelo z dohledu stejně rychle jako se objevilo. Brouzdala se sněhem a po očku se dívala obezřetně na všechny strany. 
„Nemáš zapalovač?“ ozvalo se po její levici. Otočila se po směru zvuku. Stála tam vysoká nedospělá žena v odřené džínové bundě a v ruce žmoulala ubalenou cigaretu. Na zádech měla dvě velká papírová křídla s motýlím motivem snad nakresleným vybledlými barvami. Zakroutila hlavou a pokračovala. Dívka jen zatřásla bledý obličejem a lícemi zrůžovělými od mrazu, pak si natáhla zpátky kapuci.
„Počkejte, prosím,“ zavolal na ni kdosi.
Postava s černými vlasy měla na krku velký zdobený obojek a ruce přikované ke stromu.
Ostražitě si ji změřila, ale nezdálo se, že by pro ni byla nebezpečná. Udiveně si prohlížela honosné šaty, které obepínaly její tělo a bohatý límec u krku ji dodával hraběcí vznešenost.
„Potřebuji Vás, stále věřím v záchranu,“ zaprosila zoufale.
„Já pro vás nemohu nic udělat, nemám klíč od vašeho vězení. Musíte čekat přijdou jiní, ti ho budou držet v rukou,“ odpověděla.
„Něco vám řeknu a pokud vám to pomůže tak mě po zpáteční cestě zabijete, ano?“
Zamyslela se, co mohla tahle osoba asi vědět? Jistota, s níž ji prosila byla nepřehlédnutelná.
„Dobře,“ souhlasila.
„Řekněte prvnímu čaroději, kterého potkáte: Zabiješ, nahradíš.“
Souhlasila, nic to stát přeci nebude.
„Nezapomeňte na svůj slib, již tady nechci déle trpět.“
Žena ji padla k nohám. „Děkuji, děkuji, věřím…“
Slušně vymanila končetinu z jejího sevření a ohlížejíc se kolem sebe, vyšla opět na cestu. Kolem se honily děti s papírovými draky. Materiál nemohl ani v nejmenším vydržet, ale malí vlastníci o to viditelně neusilovali. Další žena oblečená do selského kroje se k nim přihnala a nelítostně práskala do jejich řad koženým páskem, spílajíce jim při tom těmi nejsprostšími nadávkami.
Zabíjí čas, zabíjí sny, ale mě nezabije, mě zabít nedokáže, nesmí, musím utéct, přelstít ho, pomyslela si naléhavě. Na dně příkrého srázu, který se před ní otevřel začínalo rudě svítat. Tesklivá cellová melodie, jenž vyluzoval ze svého nástroje jeden z pobudů se zahryzávala nelítostně do kostí a dávala jí na vědomí, jak je blízko toho strašného místa. Tak dlouho tomu bylo, co se tudy hnala na posledy, avšak tehdy z úplně jiného důvodu. Všechna hudba, která se rodila na těchto místech byla nejen charakteristika, o níž se dalo opřít, nýbrž i něco jiného, věc, jenž tento svět utvářela. Hudebník měl u úst pěnu a šílený výraz v očích dokazoval, že je někde daleko a zde ho drží jen vyhaslé tělo a drtivá energie. Hluboký podtón mu dodávala basová kytara od bezdomovce opřeného o kameny kousek dál a zvuk loveckého rohu, kterým se ohlašoval lov, kdesi hluboko v lese, vytvářeli  podivnou směsici pocitů spojených do nesouvislých melodii. Minula skupinku starých šedivých mužů, nevšímaje si jejich houslového kvartetu. Všechno, co zde vznikalo se dalo bez nadsázky nazvat odrazem svých obyvatel. Všechno bylo stejně šílené.
Zamířila k ledovému doku. Do prázdna tady trčelo zamrzlé a sněhem pokryté přístavní molo. Klenulo se nad propastí v půli odtržené a nebylo pochyb, že tady voda nikdy netekla a jediná loď nezakotvila. Došla až nakonec, ledové rampouchy viseli dolů vstříc nicotě. Udělala jeden z jistých roků, ve které doufala, že ještě stále jistými zůstaly. Ledové krystalky popraskaly, jak je drtila její váha a tělo s široce rozpřaženými pažemi přepadlo přes nechráněný okraj.

Pod nohama ji zakřupala suchá větev, otevřela oči. Rudá obloha dokázala pokaždé omráčit.
Tady sluce vždy jen zapadalo. Nikdy nevycházelo a nebyl zde jednoznačný den ani noc.
Obzor se táhl do nekonečna a na jeho temné siluetě se vznášela v černém obryse obrovská dračí kostra chrlící plameny. Takové bylo Předpeklí. Po dlouhé době byla zase doma. Vzdálené ohně hořely neuhasínajícím plamenem. Vykročila ze zbytku lesní prsti
na dlážděný chodník. Slonovinově bílé kachle se matně leskly. Podle mírného vyboulení se dalo usuzovat, z jakého materiálu jsou. Lebky se daly vždycky dobře nahradit. Usmála se vzpomínce na dobu, kdy se jako dítě proháněla po této cestě. Nikdy jí nenapadlo, z čeho je vystavěná. Až jednou vytáhla uvolněnou a nakřáplou lebku, jen tak ze zvědavosti.
Ani jí to neudivilo. Ti, kteří zde žili se naučili respektovat leccos.
Celý svět tvořila jen jedna dlouhá ulice. Polorozpadlé domy nastavěné nezávisle na sobě připomínaly obludné kopce navršené hlíny a slovo špína nabývalo na významu.
Skladiště s propadlými střechami se pořád používaly, ale nikomu se nechtělo je opravovat. Bludné duše obyvatel se ploužily uličkou a mnohými zákoutími a nevšímali si jeden druhého. Prošla mezi prvními domy. Párek žebráků s miskami zhotovenými z poslepovaných nehtů hladově sledovali kolemjdoucí. Dva punkáči se líbali na schodech a přitom předstírali, že jim barevné účesy ani v nejmenším nepřekáží. Cvočky pobité bundy a řetězy na nich chrastily při každém pohybu. Mohli být moc krásnou ikonou na pohlednice, napadlo ji. Zřejmě by tady žádný jiný projev lásky nevydržel.
Feťáci se povalovali v bezvědomí po zemi nebo se opírali o rámy nerovných dveří, aby se udrželi v takové pozici, aby si mohli dát další dávku. Na rozbitém balkóně se houpala mrtvola malé holčičky a kázala kolemjdoucím z Desatera přikázaní. Dva velcí havrani zrovna ohlodávali paže ještě žijícímu muži, který krvácel s mnoha bodných ran. Byť měl vyklované oči, stále se zoufale rozhlížel na všechny strany a sténal.
Povzdychla si, měnilo se to tu jen k horšímu. Věděla, že není Nebe ani Pekla. Toto místo dostalo svůj název, protože nikdo nevymyslel nic lepšího k čemu by se dalo připodobnit.
Pro každého to bylo odporné místo, jenže ona odtud pocházela a domov je domov.
Ano, dneska byla ona poutnicí, která se z dlouhé cesty vrací tam, kam patří. 

Z budovy se vypotácel podnapitý chlápek v kovbojském oblečku a začal na ní pokřikovat neslušné návrhy. Mávla nad ním rukou, zdržení ji nestálo za pár podnapilých výkřiků, i když si byla jistá, že se ji sem následovat nikdo neodváží, ani On ne. Bez zájmu překročila červy prolezlou mrtvolu ležící pohozenou v cestě. Když zvedla hlavu, aby si ji prohlédla, kusy masa se sesunuly z vyschlého obličeje jako písek z kamenné desky. Šla dál, ale mrtvola se zasmála na celé kolo. Nasupeně se otočila.
„Vrátila se, spasí nás, všichni padněte a proste o odpuštění!“ křičela.
Naštěstí si nikdo takových pochybných kreatur nevšímal. Kousek opodál trhala parta dětí
ve vojenských uniformách mrtvé tělo. Odkopla jedno z nich, protože se jí připletlo pod nohy. Chlapec na ni zavrčel, ale když poznal, s kým má tu čest, s kňučením se vytratil. Vždyť mrchožrouti jsou všude.
Hejno temných ptačích siluet se mihlo nad hlavami všech přítomných a zase zmizelo neznámo kam. Pokývala nad tím hlavou a překročila hromádku výkalů. Když nějak nereagovala na její přítomnost, v duchu se zasmála. Tady bylo možné všechno. Starý domek si i po letech zachoval svůj původní tvar, avšak přistavěné patra a boční místnosti ho jaksi převažovaly na všechny strany. Pochopila to tak, že hlavním účelem bylo, aby nevypadal příliš rovně a pravidelně. Uvnitř se převaloval odporný zápach plesniviny a sušeného masa. Obezřetně se po krůčcích posouvala za hranice prahu.
„Karaele? Jsi tady?“ žádná odpověď se neozvala. Vešla tedy dovnitř a počkala až si její oči přivyknou šeru.
„No tak, kde jsi starý příteli,“ zaprosila. Něco se stalo. Nedokázala zachytit pohyb, ale cítila ho.
„Ach, to je ale překvapení. Copak se nám Víra vrátila zpátky?“ ozval se příjemný mužský hlas.
Usmála se do tmy, vědoma si toho, že ji vidí.
„Jsem to já, vylez a pojď mě přivítat.“
Svíčky rozestavěné účelně po celé místnosti náhle zaplály hřejivým světlem a uprostřed kruhu se objevil mladý muž.
Slabá aura bílého světla a nebesky modré oči, ujišťovaly, že cosi z jeho pověstné síly stále zůstalo při něm. Byl vysoký a hubený a v břiše mu zela otevřená zčernalá díra. Obličej měl oválný a přívětivý, lemovaný po pás dlouhými bílými vlasy. Rozpřáhl ruce, aby se mohli obejmout. Radostně skočila do otevřené náruče. Po tváři se skutálelo pár slz, ale byly to slzy štěstí.
„Myslel jsem, že už se nevrátíš,“ zašeptal a i jeho oči byly viditelně lesklé.
„Vždycky se vrátím,“ odpověděla jistě. „U tebe jsem doma.“
Pustila ho, aby se mohli vzájemně prohlédnout. Byl hubenější než si pamatovala a při pohledu z blízka postřehla vrásky kolem očí a pevně sevřených rtů.
„Nějak si vyrostla,“ vykoktal ze sebe. „Mívala jsi veselejší oči.“
„Možná kdysi, to býval i svět veselejší.“
„Tady? Tady se nikdy nemohlo mluvit o radosti. V tomhle Pekle pro vyvrhele, buď ráda, že jsi mohla odejít.“
Karael byl Zřídlo. Ve své době jedno z nejsilnějších, ale pak utrpěl osudové zranění v boji
na Květinovém poli. Během strašné smršti, v níž se bez milosti pobíjelo Dobro i Zlo, pokud nějaké takové existovalo, přišla o život spousta mágů, čarodějek, démonů i jiných tvorů. Ovšem nastalá situace z uvolněné Magie a Moci způsobila, že většina z nich nezemřela, ale propadla zatracení. Promarněný život musel být dokončen a tak tady hnili se svými starými ranami, čekajíce na své životní poslání. Živí duchové.
Karael ji kdysi našel mezi pobudy a vychoval. Zprvu chtěl jen udělat dobrý skutek, kterým by se osvobodil, ale po čase se do Víry zamiloval víc než jen otcovskou láskou. Stále mu bylo před třicítkou, věk, v němž zemřel, a ona zatím vyrostla v dospělou dívku.
Miloval její světlé lehce vlnité vlasy, které padaly po širokých ramennou. Nebyla typický ženský typ, neboť byla sice štíhlá a vysoká, ba dokonce  se dalo říct víc než hubená, ale nikdy nebudila v opačném pohlaví to, co by žena na první dojem budit měla. Její pohled se rovnal pohledu bojovníka, chladného a silného, který přežil víc než by si přál. Její krása byla nenásilná a přirozená, avšak „na druhý pohled“.
„Proč jsi přišla, tvá cesta musí mít jistě nějaký účel,“ pochopil rychle.
„Utíkám,“ přiznala.
„Před kým? Kdo by se opovážil zabít Víru?“ podivil se.
„Zabíječ.“
Karael se zamyslel. „Snad jen ten, pošetilec.“
„Půjdeme ven?“
„Samozřejmě,“ přikývla horlivě.
Opět se ocitla na ulici a už klidněji si to namířila na vyvýšený pahorek za městem. Zpomalila, protože si dobře uvědomovala, jaké má její společník problémy. Dýchal až se zajíkal. Nedokázal chodit rychle. Vzala ho kolem ramen a pomohla mu. Vděčně k ní vyslal milý úsměv. Usadili se na spáleništi a pak pokračovali v rozhovoru.
„Je tady krásně,“ začala Víra.
„Nebuď blázen holka, to o tomhle místě snad ani říct nejde.“
„Ne vážně, mám pocit, že jsem alespoň někde, kam patřím.“
„Tady budeš mít vždycky jeden domov,“ujistil ji. „Ale lidé tě potřebují. Víš, když Pandora otevřela skříňku a udržela jen Naději, byla si hned po ní nejdůležitější. Lidé mohou doufat, mohou mít naději, ale věřit znamená jít si za tím, co chceš.“
„Bojím se,“ přiznala.
„Ty?“
„Ano, věřila jsem, že uteču, ale vím jistě, půjde za mnou i sem. Je silnější než já.“
Objal ji kolem ramen. „Když nevěří Víra, kdo má věřit?“
Zasmála se. „ Zní to hezky, ale není to tak jednoduché. Jsem personifikace Víry, jenže sama nevím, jak se svým darem zacházet. A neznám jediné náboženství.“
„Víra nemusí být v nějakého boha, víra je v lidech, od nich máš svou sílu. Musíš jim pomáhat, dokázat, že mají stále proč věřit v to, že zítřek už bude lepší.“ Pohlédl ji do očí.
„Tvým posláním není sušit slzy smutným, ty máš jít s Nadějí ruku v ruce.“
„Nikdy jsem Naději neviděla,“ povzdychla si. „Ale prý je poslední dobou nějaké slabá.
Taky slábnu, možná.“
„Všichni začínají být pesimističtí, myslí si něco o tom, jak je svět krutý a hůř být nemůže. Ale i to je jakási cesta víry. Tvoje síla nezmizí tak lehce. Jediný, kdo by měl vždycky věřit, jsi ty.“
Položila se na jeho rameno tak, jak to vždycky dělávala.
„Co se ti stalo,“ zeptal se při pohledu na zakrvácenou bundu.
„Nic, přepadli mě, poslal na mě lovce, zabila jsem je.“
Náhle mu už nepřipadala jako malá bezbranná holčička.
„Za ta léta se z tebe stala bojovnice, naučila ses o sebe postarat, ačkoliv to si uměla vždycky.“
„Karaeli?“
„Hm?“
„Moc si mi chyběl,“ postěžovala si.
„Ty mi taky,“ přiznal.
„Co tvoje rána?“
„Coby, pořád stejná, prostrčíš mnou ruku skrz, když se hodně snažíš.“
Mlčela.
„Stále nevím, jak pomoci, nenašla jsem lék,“ řekla sklesle.
„Nevadí,“ utěšoval ji. „Hlavně, že jsi tady.“
Vypadala smutně.
„No tak, musíme něco vymyslet, zastavíme ho,“ snažil se jí pozvednout na mysli Karael.
Pokývala souhlasně hlavou. „Něco vymyslíme.“
Dračí kostra na horizontu opsala ve vzduchu oblouk a zamířila si to k zemi, chrlíce oheň na všechny strany.
„Co může zabít Zabíječe?“ zeptala se.
„Hm,“ zamyslel se Karael.
„Zřejmě může být zabit jakoukoliv zbraní, ale kdysi jsem slyšel, že člověk musí mít při smrtelném úderu v botě nějaký kámen.“
„Copak kousek šutru něco změní?“ podivila se Víra.
„Změní hodně,“ ujistilo ji Zřídlo.
„Ten kámen se jmenoval Svatovítský, Svantovitský nebo Svarowietzký…, nevím, nějak tak to znělo, výsledek je to, že onen „šutr“ byl přenesen do Předpeklí už před dávnou dobou.“
„Takže nemusíme daleko,“ zavýskla si Víra.
„Tak lehké to není,“ zastavil její rostoucí nadšení.
„Jestli ho někdo vlastní, je to jedině spolehlivý obr Kulinkin a ten ho jen tak někomu nevydá.“
„Myslíš, že kdybych se mile usmála a udělala oči,…“ zašklebila se na něho Víra.
„Můžeš to zkusit usmlouvat, ale nevím, co za to bude chtít,“ napověděl Karael.
„Zkusím to, pár trumfů mám ještě v rukávu schovaných na horší časy.“
„Vidíš, nejsi úplně bez prostředků,“ usmál se na ni.
„Věděla jsem, že mi pomůžeš,“ oplatila mu gesto Víra.
„Zůstaneš u mě?“
„Jestli můžu, tak ano.“
„Samozřejmě, že můžeš. Jak se ti vlastně daří?“ zeptal se zvědavě.
Chtěla mu vyprávět všechny ty zážitky, co se kde stalo, co kdy dělala, ale v tuto chvíli si nedokázala na nic z toho vzpomenout a všechno se zdálo být jen hloupými vzpomínkami.
„Ale, nic moc, nestojí to za řeč,“ zhodnotila své úspěchy a znovu se zavrtala do jeho náruče.
 
Pouliční zpěvačka oblečená v pavučinových šatech dávala na odiv svůj neobvyklý hlas, který přitahoval každé ucho. Pavučiny stěží zakryly bledá ňadra, odhalené břicho se svůdně vlnilo, jak žena dýchala a snažila se dát písni větší cit. Červené lodičky a rudá rtěnka dotvářeli zpěvačce dojem kolorovaného černobílého obrázku. Když občas otevřela do té doby zavřené oči se žlutými hadími duhovkami, aby zhodnotila své publikum, vypadalo to, jakoby se dívala skrze jejich duše, které ji přišly oslavit potleskem. Víra s Karaelem se na chvíli zastavili, aby se pokochali neobvyklou ukázkou umění. Mrtví a zmrzačení obyvatelé se zájmem přihlíželi. Když se později vymanili z davu spatřili jen a jen další známé tváře, stále trpící a čekající na okraji podvědomí. Pouliční Diva zpívala svoji píseň o smutném životě a zničeném světě, ale slzy rozhodně nebylo nutné očekávat. Až tehdy, nasadila-li do svého repertoáru baladu o lásce. Všichni, kdo mohli, tiskli své protějšky až hrozilo, že je zadusí. Bylo tak těžké použít slovo láska ve zničeném a opuštěném světě, kde cenu nemělo nic, co bylo pomíjivé.
„Víro?“
„Eriku! To je mi překvapení, nemohla jsem tě poznat, vypadáš skvěle.“
Muž v bílé košili a černém kabátě ji vysmekl malou poklonu.
„Dlouho jsi byla pryč, opravdu, jsem rád, že si na mě nezapomněla. Stále zkrásňuješ zatímco já hniju.“ Rozkašlal se a vyplivl rudý hlen.
Omluvně se k nim naklonil. „Už to není, co bývalo.“
„Samozřejmě, nikdo nemládne,“ uklidnil ho Karael.
„To je od tebe hezké,“ usmál se Erik. „Co kdybys někdy vytáhl paty z toho kutlochu a přidal se ke staré partě?“
Karael zavrtěl hlavou.
„Musíš mít na práci něco důležitého, když si se vrátila, viď,“ zamrkal na Víru.
„Jak se to vezme,“ odpověděla.
„Nějaká akce?“
„Jdu ke Kulinkinovi pro nějaký kámen.“
„Jsem tvůj, někdo tě musí tahat z bryndy,“ ujistil ji.
„Beru, tak za hodinu na konci ulice, bude to těžká práce, ale jistá šance na úspěch je.“
„Ach, myslím, že tomu raději začnu věřit,“ řekl pobaveně Erik a pozdravem se s nimi rozloučil. Oprátka na krku promodralého podlitinami a spáleninou na okamžik vykoukla z límce a zase zmizela.
Víra odkopla z ulice dalšího chlupatého tvorečka, který se neustále pletl pod nohy. Tady byla na své půdě, možná, že začít věřit není tak špatný nápad.

V Karaelově pokoji se posadila na pohovku a vyslala svůj psychický signál. Prostor byl zatím čistý. Zabíječ se ještě nedostal tak daleko, jak si myslela, možná ho trochu přecenila.
Vytáhla ze skříně svůj starý meč. Smetla tlustou vrstvu prachu, která ho pokrývala a vyndala lesklou čepel na světlo. Nádherná zbraň, vždycky patřila mezi její oblíbené. Zasunula meč zpátky do pochvy. Ještě bude mít možnost ho použít.
Vyšla na zápraží, aby se mohla ještě pokochat rudým obzorem. Drak kamsi slétnul a tak se začalo stmívat. Čára kopců však plála jako rozšklebená rána dál. Tma se vehnala do uliček Předpeklí jako smečka hladových vlků, sbíraje všechno, co po cestě našla.
„Nervózní?“ zeptal se Karael.
„Možná trochu,“ přiznala. „Už víte, kam vede ta cesta?“ ukázala směrem k pokračujícímu chodníku.
„Zjistil to jen jediný „člověk“ a ten se nikdy nevrátil.“
„Stále se o to nepokusil nikdo jiný? To je škoda, zajímalo by mě kam to vede.“
Karael jen pokrčil rameny. Posadila se vedle něho.
„Takže ses stejně vrátila jen na chvíli, myslel jsem, možná naivně, že se zdržíš déle,“ zesmutněl.
„Přemýšlela jsem o tom, ale asi bude lepší, když zase odejdu.“
„Vážila si takovou cestu, jen pro nic?“ řekl zoufale.
„Ne, chtěla jsem tě vidět,“ odpověděla, avšak příliš přesvědčeně nevypadal.
Zvedla mu hlavu a pohladila bledé jizvy na jeho tváři.
„Chtěla bych tady zůstat, ale něco mi říká, že stejně nebude moudré se zdržovat. Vím o tom, co ke mně cítíš – něco víc, ale…pro mě jsi otec, mám tě příliš ráda, než abych ten cit pošpinila jinou láskou. Tys mě viděl vyrůstat, učil jsi mě, jenže já v tobě měla vždycky víc autoritu.“
„Já vím, že jsem troska, nemusíš to nijak ospravedlňovat,“ zašeptal, ale oči z ní nespustil.
„Už  jsem se s tím smířil, nikdy nebudeš cítit to, co k tobě cítím já. Na tom není nic zlého.“
Chtěla ho zarazit, ale zakryl jí ústa rukou.
„Bereš špatně má slova, nechci, aby sis něco takového myslel…“
„Ne, nechme toho. Neměl jsem začínat, ale bylo mi moc smutno.“
„Ani jeden nemáme nikoho jiného, člověk by si řekl: „Proč nežít jeden pro druhého“, jenže možná je to takhle lepší.“
„Asi máš pravdu,“ zamumlal Karael.
„Teď je před námi důležitější věc,“ řekla sebejistě a vstala.
„Je čas, Kulinkin čeká.“
„Neřekla jsi mi, co chceš obrovi nabídnout za kámen.“
„To je zatím překvapení,“ usmála se. „Neboj, brzy se to dozvíš.“

Obr Kulinkin bydlel na konci ulice. Za vysokým štíhlým domem, který se dal dobře považovat za upravený a polorozpadlý tovární komín, měl svoje políčko.
Víra prošla otevřenými dveřmi na druhou stranu příbytku. Nikdy nezavíral, protože každý živý tvor měl dost rozumu, aby dovnitř ani nenakoukl. První co ji upozornilo na problém byl odporný pach rozkládajících se mrtvol. Celé pole jimi bylo poseté. Obličeje ztuhlé v posmrtné agónii se šklebili ve všech maskách smrti a našedlé hnijící maso z nich odlézalo jako nezvaný hostitel. Podle toho, že byli v různém stupni rozkladu, se dalo usuzovat, v jakou dobu sloužily obrovi za potravu. Odervané a okousané trupy se pyšnili důkladně obraným masem a vybělenými žebry či obratli. Váleli se všude kam jen sahalo Kulinkinovo léno. Nezávisle
na sobě se kolem hranice vršily údy a nepozřené zbytky, které sloužily za potravu uhlově černým krkavcům v nadměrné velikosti. Víra si zakryla nos rukávem a vydýchávala se. Zvyk je jedna věc, ale puch byl otřesný. Karael nemrknul okem. Vykročil a neúmyslně šlápl na nafouknuté střeva válející se po zemi. Bohužel všude cosi leželo, proto nezbývalo než stoupnout přímo do mrtvých orgánů. Krkavec si ho změřil jedním kalným okem, aby hned na to s křikem vzlétl, upozorňujíc ostatní na nezvané návštěvníky.
Víra už už chtěla pokračovat, když ji na rameno poklepala čísi ruka.
Erik stál za ní a nejapně se šklebil, když se otočila na opačnou stranu než stál.
Pokynula mu hlavou, protože chtěla vše přejít bez zbytečných řečí.
Karael se zastavil až tehdy, stoupnul-li do něčeho opravdu nevábného, což bylo právě teď. Zhnuseně otřel botu o další mrtvolu, načeš se mu na obuv nalepil ještě rozbředlý svazek krvavých modrých žilek. Tentokrát vypadal opravdu znechuceně. Víra ho předběhla a stále se nepřestávala rozhlížet. Snad nejde přehlédnout někdo takový jako obr Kulinkin? Zastavila se, protože ucítila hranici, za kterou nebylo radno vstupovat. Vzduchem zahřměl obrův hlas a srazil je na kolena do odporně rozleželé masy kdysi žijících tvorů. Víra se bezděčně zahleděla do prázdné lebky, jenž mohla být lidskou. Hypnotizovaně stočila pohled stranou. Raději se zaměřila na obra, který byť nebyl vidět, hlasem vládl všude.
„Co chceš, ženská?“ vybídl ji.
Neukázal se, ale věděla, že poslouchá.
„Potřebuji kámen, abych mohla ukrátit Zabíječovi jeho bídný život,“ nahodila.
„Jsi cvok,“ konstatoval hlas.
„Jde po mě, nedám se lacino.“
„Nedáš se vůbec, dneska nemám večeři,“ řekl obr.
„Dáš mi kámen a já odejdu, dobrá nabídka ne?“ zkusila Víra.
„Hm…ne! Večeře se mi zamlouvá víc.“
„Mě ani ne,“ zašeptal Karaelovi Erik.
Víra se vznesla do vzduchu a téměř by přísahala, že odporný dech toho tvora přebil pach mrtvých.
„Nebuď blázen, já jsem Víra,“ zdůraznila.
„No a?“ nadzvedl obočí Kulinkin.
„Když mě zabiješ, přejde ta úloha na tebe a nebudeš-li dost silný, zničí tě.“
„Já abych byl Víra? To je vtipné. Opravdu to myslíš vážně?“
„Naprosto,“ ujistila ho.
„Zatraceně,“ povzdychl si obr.
„Takže zase nic nebude, no nemůžu riskovat, že bys mluvila pravdu, něco se povídá.“
Vzduch se v těch místech zkrabatil.
„A tví…“
„Ne!“ řekla Víra tak sebejistě, že obr podvědomě stáhnul hlavu mezi ramena.
„Nemrtví?“
„Oba,“ pokýval hlavou Erik.
„A trávit věčnost rozsekán na kousíčky se mi taky opravdu nechce,“ zamrmlal a šlehl po Karaelovi nenápadným pohledem.
„Ještě jsi zapomněl dodat, že si o mnoho mrtvější než já,“ zašklebil se na něho Karael.
„Kdyby si přece jen jednoho chtěl vybrat.“
„Kámen je v tam té studni,“ ukázal Kulinkin na kaluž mezi mrtvolami.
„Musíš ho vzít ústy a vynést na hladinu, tam ho teprve můžeš pustit. Až ho použiješ, vrátíš ho zpátky, stačí ke mě domů.“
„A nevezme ho někdo?“ pochybovala Víra.
„U mě ne,“ ujistil je sebejistě.
„Dobře, ale…“
„Žádné ale, vezměte si ho a táhněte, nezapomněl jsem na ten slib a nemám rád Zabíječe,“ zařval otráveně obr a celá jeho podstata pak odplynula do neznáma.
Víra spadla přímo na měkkou nevábně vonící hromadu a s mlasknutím se z ní vytáhla. Otráveně nakrčila nos a změřila si své dva společníky.
„Tak mi pomozte, nestůjte tam jen tak, jste na okrasu nebo co?“
Oba ji ihned přispěchali na pomoc.
„Jak si to proboha dokázala?“ užasl Karael.
„Kdysi jsem sem zabloudila, takže ho trochu znám, ale raději jsem ti to neříkala, přetrhl bys mě.“
„Já tě přerazím ještě teď, jsi blázen Víro.“
„Hlavně, že to zabralo, ne? Nikdo nechce vzít tu úlohu dobrovolně. Velká výhoda.“
„Nemluv nebo se ještě dozvím něco, co opravdu nechci,“ zarazil ji Karael.
Tiše se tedy vydali ke studni. Jako jedna bytost nahlédli. Byla to spíše jen kaluž uprostřed popelem pokryté planiny orámovaná zbytky potravy. Pro kalnost vody se na dno nedalo dohlédnout.
„Hlásí se někdo dobrovolně?“ zkusila Víra.
Žádná odpověď.
„Aha, chápu, je to můj kámen, že?“
Oba muži nevinně pokývali hlavou.
Víra si sundala boty a postavila je do otevřených rukou jedné mrtvoly. Křečovitě ztuhlé prsty byly pro obuv dostatečnou oporou. Svlékla se do nezbytných svršků, měříc si chlapy pohledem. Vyzkoušela nohou teplotu kapaliny a otřásla se zimou. Moc se jí do toho nechtělo, ale co naplat?
Vzorovou šipkou se dostala pod hladinu. Chlad vody ji ochromil, avšak dokázala se i takovémuto prostředí dobře přizpůsobit. Otevřela oči. Nic než temné víry před ní neleželo.
Co nejrychleji klesala ke dnu a zápolila s tlakem, který ji hnal zpátky na hladinu. Po několika tempech uviděla písčité návrší a na něm značku. Rozhrábla dlaněmi písek a malý vír poodhalil okraje tajemného kamene. Malý a černý předmět se krčil v bělavém náspu, který na něj doslova upozorňoval. Víra se ho pokusila uchopit do úst, ale nedokázala zabránit tomu, aby se jí do pusy nedostaly v hojném množství i částečky písku a řas. Upevnila kámen jazykem, snažila se uchovat v sobě poslední zbytky vzduchu, jenže moc času ji nezbývalo. Okolí si tvrdě vybíralo svou daň. Co nejrychleji se proto snažila dostat nahoru. Voda, jakoby pochopila její úmysl, se zmocnila její váhy a počala táhnout tělo ke dnu. Víra zpanikařila. Kopala mocně seč mohla, ale pramálo to pomáhalo. Řasy se omotaly kolem jejích nohou a pomalu s až škodolibým zadostiučiněním tahaly svou oběť do chřtánu hlubiny. Docházející kyslík nemohla nahradit ani stávající snaha a vydaná energie. Víra se začala dusit. Kámen se v jejích ústech vrtěl a pálil, jakoby náhle ožil svým vlastním životem. Žaludek vypověděl poslušnost a hrozilo, že vyvrhne svůj  obsah, čímž by ji udusil. Uvědomila si, že se dívá přímo do tváří vodních strážkyň. Bledé obličeje utonulých byly nabobtnalé a rozmáčené, čímž vypadaly strašidelně. Nazelenalý povlak pokožky, spolu s řasovým ošacením, z nich dělal strašidla dospěláckých pohádek. Smály se na ni. Víra nedokázala souvisle uvažovat. Pevné kluzké paže ovinuly všechny údy a chytaly ji za vlasy. Nemohla se bránit, byla jen suchozemský vetřelec, kterému ještě ke všemu docházel vzduch a stačilo málo, aby se její malá dušička odstěhovala do hlubin k ostatním utopeným a zavražděným. Z posledních sil se vysmekla, ale nalepily se na ni znovu jako mušle na skálu. Pak, když ji pomalu opouštělo vědomí se vzduchem, jenž ji v bublinkách unikal z plic, se těla pozbytého vůle chopily čísi silné ruce. K velkému překvapení se začala vznášet nebo to alespoň tak cítila. Zářivá skulina hladiny se rozevřela a narazila do ní. Víra se zajíkla kamenem, pro který se spustila vstříc smrtelnému nebezpečí. Žaludek se vzepřel a dopomohl jí k vyzvracení veškerého natráveného materiálu. Karael seděl vedle ní, zhluboka oddychujíc, a po těle mu ztékala voda. V modrých očích měl úlevu.
„To mohlo dopadnout,“ zasípal.
Víra se, po snad již  dvacátém slastném nádechu, otočila ke svému zachránci.
„Díky,“ vykuckala poslední zvratky, jenž jí uvízly v ústech.
Zřídlo se otřáslo.
„Co tvoje rána,“ zajímal se Erik.
„To bude dobré,“ zašeptal Karael a sevřel Víru v náručí. „Uschne to.“
„Víš co jsi udělala? Pozvracela sis svatý či jaký kámen,“ řekl Erik.
„Po kameni je mi…“ „Pst!“ utišil ji rázně Karael.
„Už jsi v bezpečí. Máme kámen, žiješ, co víc si můžeš přát?“
Otřepala se jako zmoklá kočka. „Takový podraz jsem teda nečekala, měla jsem tušit, že to je až moc jednoduché. Ještěže tě mám Karaeli.“
„No, Erik nade mnou držel magickou ochranu, tak trochu.“
„Ještěže vás mám oba,“ opravila se Víra. Zahleděla se přísně na černý kamínek, válící se mezi vyvrhnutými zbytky.
„Karael vstal a pomohl ji udělat totéž. Přilepila se na jeho mokré oblečení a nechala Erika, aby nesl její suché svršky.
„Zbývá jen poslední nevyřešená otázka,“ ozval se Erik.
Oba na něho nechápavě pohlédli.
„Kdo vezme kámen?“

Víra se posadila do rohu dveří a meč si položila do klína. Vdechovala atmosféru tohoto místa a přebírala se starými vzpomínkami, které ji ulpěly v paměti.
Kdosi křičel a jeho srdceryvný pláč zanikal ve směsici večerních proseb a nářků. Chorály stoupaly k nebi spolu s omamným dýmem koření a obětované krve.
Opřela zmoženou hlavu o zárubeň dveří a dovolila Karaelovi, aby se posadil vedle ní.
„Vyrostla jsi, opravdu, teď už tomu věřím.“
Obdařila ho milým úsměvem. Zavřela oči a alespoň na chvilinku si dopřála malý odpočinek. Věděla, že bude v bezpečí.
 
Něco s chechotem kráčelo po lebkami dlážděném chodníku. Shrbená postava v šedém plášti se s klepáním podpatků ubírala vstříc ulici.
Punkáči seděli stále v ochraneckém objetí na schodech a vypadajíc jako dvě hrdličky se k sobě tulili.
Vítr jim vehnal do tváří spadané lesní listí, čímž je upozornil, že něco není v pořádku. Děvče se vztyčilo a zplna hrdla zakřičelo v neznámém hrdelním jazyce varování. Odhalilo tak dva předpisové piercingy v ústech. Její hlas by vyburcoval i mrtvé a že jich tady spalo dost.
Punkérka padla k zemi jako podťatá a její přítel se k ní s pláčem svalil. Pronásledoval příchozího nenávistnými pohledy, ale věděl, že mohl skončit stejně.
Svůj účel splnili, všichni věděli, že se blíží nebezpečí.
Víra zbystřila. Lehký spánek byl ten tam, mysl měla opět bystrou a nezkalenou.
Uvázala si meč na záda a vyrazila následována Karaelem. Rozepnula koženou bundu a podala ji svému společníkovi, aby nepřekážela.
„Jo, na něco jsem zapomněla, nevím jestli si první čaroděj, ale mám ti vyřídit: „Zabiješ, nahradíš,“ rozvzpomenula se na ženu z lesa. Karael se zamračil, ale neřekl ani slovo.
Víra už věnovala pozornost jen svému odpůrci. Šla příliš rychle na to, aby ji Zřídlo stačilo.
Šedý přízrak se zastavil a čekal na ně. Kolem Víry probíhali nejrůznější obyvatelé. Po boku jim stanul Erik.
„Jako za starých časů, ne?“ ušklíbl se na ně.
Víra se zasmála, ale nezpomalila.
„Ty kulháš, holka,“ konstatoval.
„Mám v botě ten kámen, copak si zapomněl?“ zavrčela skrze zuby.
Tasila svůj starodávný meč a zaujala bojový postoj.
Zabíječovy myšlenky ji pozorovaly třiceti osmi očima z pod roztrhané kápě.
„Nevypadáš jako Víra. Kdysi jsem ji viděl, ty nejsi Víra,“ zachrchlal.
„Ale jsem, cožpak nechápeš, hlupáku? Jdeš po mě a neznáš mě?“
„Jak bys mohla být jí?“ nechápal stále.
„Zabila jsem ji,“ vysvětlila a ukázala mu výhružně obnažený meč.
„Máš její meč, ale jak si… podle té keltské tradice? Zabila jsi druidskou formu vtělené veličiny?“
„Ano, zabiješ Druida, nastoupíš na jeho místo, pochopil´s?“ zamručela Víra.
Ulicí se rozezněl příšerný smích.
„Spadla do pasti! Zabila Víru! To je ale hloupé, děvče,“ konstatovaly mezi sebou hlasy jeho myšlenek. Shodil plášť, aby si je mohl prohlédnout třinácti očima. Tím vyniklo i jeho morfní tělo s šesti rukama, pokryté ostny a šupinami. Při tom se podoba jeho podoba stále měnila a hmota se přelévala ze strany na stranu bez pevného obsahu a účelu.
Nasál do plic zkažený vzduch smíšený s popelem.
Vytáhl cosi ze záhybů svého pláště. Víra byla v pohotovosti, svaly napjaté k prasknutí.
„Jestli máš cigaretu, tak ji rovnou nech tam, kde je!“ zakřičela na něho.
„Ale, ty máš snad i nějaké věštecké schopnosti,“ podivil se Zabíječ a schoval předmět zpátky.
„Nesnáším cigarety, jo a zapalovač taky nemám, jasné?!“ utrhla se Víra.
Rozběhla se a provedla plynulý výpad mečem. Zabíječ se vyhnul, ale to už do něj udeřili z obou dalších stran Karael a Erik. Zabíječ použil svou sílu, aby je setřásl, avšak sám skončil zasypán ranami. Víra provedla otočku a s nabranou energií se rozmáchla.
Krev skropila dláždění. Zabíječ si přidržoval krk, z něhož se proudem valila krev a pobaveně je pozoroval.
„Myslíte si snad, že mě tak lehce zastavíte? Můj poslední sen je vaše pomalá smrt.“
„Vždyť ty sám zabíjíš sny, tak se jimi neoháněj.“
„Och, já ne, to bratr,“ usmál se Zabíječ, zjevně polichocen.
„Vás je víc? To je noční můra!“ zaúpěla Víra.
„Je jich víc, ale je dost možné, že za chvíli bude sám,“ pronesl Karael.
Zabíječ po něm zlostně střelil pohledem.
„Jistě, tvůj bratr má namále, ještě nikdy nebyl tak slabý jako teď. Proto nechápu, proč se snažíš zabít Víru. V co bude pak tvůj bratr věřit, v co budeš věřit ty?“ nadzvedl obočí Karael.
„Já víru nepotřebuji, je to jen slovo, nic pro mě neznamená a na bratrovi mi nezáleží,“ vykřikl Zabíječ.
„Ale tak nezáleží,“ pokýval hlavou Karael. „Člověk, kterému na ničem nezáleží vypadá jinak,“ konstatoval.
Zařval a vrhl se po Zřídlu. Karael lehounce uhnul a nechal ho spadnout na zem.
„A jsme u jádra problému,“ usmál se na zúčastněné.
Ruce mu počaly pulzovat bílým světlem a jedna rána za druhou padala na Zabíječovy záda nemilosrdně jako katův bič.
Zasažený se však nevzdával, přes všechno se postavil a srazil Víru, která do něho sekala mečem. Druhý úder tentokrát Erikovy magie ho sice na chvíli ochromil, ale ani oba nebyli dost silní. Víra se vztyčila ve své vážené kráse, jak ji znal jen málokdo. V očích měla tak klidný výraz, že bylo až nepřirozené, že mohl jednoduše trhat skály a přenášet města.
Z úst se jí vyřinula slabá píseň. Karael se zachvěl. Už jí jednou zpívat slyšel. Zpěv víry byl něco velkolepého, pozoruhodného, ale rozhodně ne vždy příjemného. Člověk pak věřil ve víc, než mohl dostat a tím být lehce zlomen.
Zabíječ vykřikl.
„Ty nevěříš?“ ozval se mu v hlavě její hlas.
„Nevěříš, že vyvázneš živý? Že tě někdo zachrání? Nechceš vykoupení pro svého bratra?“
Vypudil ten hlas z mysli a vyrazil proti nim. Karael si v omámení nevšiml, jak blízko stojí nepříteli. Pak mu odporná ruka projela skrze starou ránu a on vykřikl. Skrze zčernalé maso se narvala hluboko do jeho těla a dostala se ven kousek od páteře. Zabíječ ho zdvihl do výše a odmrštil stranou. Praštil sebou surově o zem, avšak hned dokázal popadnout dech. Z rány nevytekla jediná kapička krve. To už měl dávno za sebou.
Erik se zmítal v tomtéž sevření a bránil svou oprátku, která mu měla věčně připomínat jeho trest. Kopal svého věznitele do těla, jenže ten už příliš zuřil, než aby cítil bolest. Víra ho sekla z boku a přitom neustávala ve zpěvu. Rozlícen převahou útočníků je oba smetl na jednu hromadu. Píseň ho oslabovala, ale měl za sebou daleko větší pekla než tohle. Praštil s dívkou o zem a vyrazil jí dech z plic. Ztichla, ale tušila, že Zabíječovy nervy jsou napjaté k prasknutí.
Karael si náhle vzpomněl. Když ji zabije, přejde úloha Víry na něho. Už jen to pomyšlení ho musí zničit. Krutě se zasmál. Jinak ho neporazí, je příliš silný. Jenže bude třeba oběti.
Hloupá holka jo? Vzpomněl si na Zabíječovy výsměšky, já ti dám hloupá, blbečku.
Povstal a podíval se na záda svých přátel, kteří se stavěli před ním. Zdvihl ruce v magickém gestu a Víra vykřikla, zasažená jeho magií. Dal do toho veškerou svou moc. Dívka sebou škubala a bránila se, ale nebylo jí to nic platné, útok zezadu nečekala. V křečích se oháněla po neviditelném nepříteli. Erik vykřikl a skočil po Karaelovi s úmyslem zastavit nepochopitelné vraždění. Magie, která ze Zřídla pramenila ho však bolestivě omráčila a mohl mluvit o štěstí, že rovnou nezabila. Víra vykašlala žlutou pěnu a pak její sípání utichlo. Ležela mrtvá a nehybná na rozdrásané zemi před jeho očima. Karael si změřil pohledem svého protivníka. Vypadal náhle o mnoho menší a slabší. Pozvedl koutek úst do příšerného šklebu a vkročil vstříc svému sokovi. Zabíječ nechápal, proč začal zabíjet ve vlastních řadách, ale nesnášel zrádce. Už jen z principu. Oba bojovali všemi prostředky. Magie trhala současnost na cáry a přihlížející, kteří jí byli zasaženi se dočkali nemilých následků, pokud jim někdo mohl způsobit ještě větší utrpení. Karael si vzal meč své bývalé chráněnky a bojoval s ním. Moc se zbraněmi neuměl, avšak stále se potřeboval něčím bránit. Zabíječův nůž mu prosekl rukáv a zajel až do masa. Karael na něho z pod obočí mrknul. Zaskočený tím gestem, se nepřítel nechal zmást. Rána Moci jím projela jako ostří mechem, což ho přimělo k tomu, aby zesílil své vlastní útoky na maximum. Karael sražen k zemi velice silnou magií věděl, že prohrává. Pokusil se ještě zvednout meč, ale Zabíječ ho o zbraň v mžiku připravil a jeho planoucí nůž mu zajel hluboko do těla. Popadl upuštěný meč a zřídlo dorazil. Použité mocnosti dokonaly dílo, které by jinak nemohlo být uskutečněno.
Mrtvé tělo dopadlo tiše na zem. Zcela vyčerpán se Zabíječ sesunul na kolena. Ovšem k jeho zděšení se do něho začalo těsnit cosi jiného, podivného.
Údivem rozšířil oči. Copak mohla ta povinnost přejít na něj?
„Zabiješ, nahradíš,“ zazněl mu v hlavě tichý hlas odcházejícího Karaela.
„Ne!“ zařval z plných plic. „Já přece nemůžu být Víra!“ kdosi z diváků se zasmál a další ho následovali. Zabíječ si vyrval celý chomáč vlasů z čirého zoufalství.
Křičel až ochraptěl a bušil do sebe pěstmi. Stále to nebylo dost. Nedostalo se mu odezvy. V posledním záškubu šílenství popadl svůj meč a s nádechem se probodl. Jen co se mu chladné železo dostalo do hrudi vydechl a zachroptěl. Smrt necítil, nemohl zemřít vlastní rukou. Popadl zbraň pevněji a trhal s ní všemi směry. Slzy zoufalství se mísily s krví, kanuly dolu na neumírající tělo. Pak ho někdo milosrdně uchopil za vlasy. Zvedl hlavu. Přes rozmazaný svět uviděl tvář Víry. Už se nestačil podivit, když mu usekla hlavu.
Víra se zmoženě sesunula na zem. Erik ležel kousek opodál, dýchal, naštěstí. Doplazila se
ke Karaelovi. Uchopila do dlaní jeho hlavu. V modrých skelných očích měl cosi jistého, co jí zabraňovalo v pláči. Třásla se, ale nechtěla mu dát sbohem. Přivedl ji do stavu smrti, ale když jeho samotného Zabíječ usmrtil, kouzlo pominulo. Objala chladnoucí tělo.
V tu chvíli začala po mnoha letech znovu věřit. Tentokrát to mělo smysl.

Plameny se míhaly vzduchem nad zažloutlou cestou. Víra se loučila s Erikem.
„Stejně jsem vám nebyl příliš platný,“ konstatoval.
„Ale kdepak, udělal si pro nás mnoho, pro oba.“
Zahleděla se k obzoru. „Po dlouhé hodiny jsem hlídala tělo, aby ho ti mrchožrouti nepozřeli. V ohni bude v bezpečí. Konečně dostal vytoužený klid.“
„Ale zrovna v době, ve které chtěl žít,“ řekl hořce.
„Já vím, možná jsem byla hloupá, jenže to už nezměním,“ povzdychla si.
„Tak věřme, že to bude lepší,“ usmál se na ni Erik.
„Ano, věřme,“ objala ho a pak se bez otočení vydala zpátky, aby se dostala do světa, jenž jí byl přisouzen.

Sníh nechladil, jen poletoval vzduchem jako by to byla nadýchaná vata bez objemu. Zamyšlená se ubírala po pěšině dávno zapadaných stop. Muzikanti stále hráli své písně, ale ty už ji nepostrkovaly vpřed ani nenutily ku spěchu a ani nerozveselovaly. Klopýtla, to ji navrátilo realitě. Před ní stála stará třešeň. Na tomto místě se jejímu pohledu rozevíral celý sad, kampak došla? Rozkvetlé květy voněly sladkým nektarem a lákaly včely, které nepřicházely.  Pak se přihnal chladný vítr. Odvál spršku růžový okvětních lístků a sníh zmrazil všechny zbylé květy.
Hleděla na tu zničenou nádheru jako oněmělá. Proč jí to připomínalo něco, co nechtěla ani v myšlenkách vyslovovat? Všechno tak rychle pominulo.
Ocitla se zpět na místě, kde sešla z cesty. Zachrastění řetězu napovědělo, že ještě kdosi nedostal svůj klid.
„Nezapomněla jsi?“
„Ne.“
„Byla má rada k něčemu?“
„Vzala i dala. Splním slib,“ ujistila ji Víra.
Vytáhla meč, ale žena ji zadržela.
„Ten, o kom jsi mluvila už přišel.“
„Ano? Pak jsem tady zbytečně,“ řekla.
„Ne, musíš zbavit řetězu někoho jiného.“
„Koho?“
„Tamty.“ Pokynula hlavou ke škubajícím se psům.
Víra zatnula zuby.
„Uděláš to? Dostojíš slibu?“ ujišťovala se žena.
„Ano, přeješ-li si to,“ přikývla Víra.
„Mám něco vyřídit?“
„Vyřiď mu,…ach, já vlastně nevím co,“ vzlykla Víra a do očí se jí začaly drát slzy. Za celou tu dobu