Věnováno klamu

Řeka

„Nastav ruku, dávám ti ráj,“ šeptlo stvoření.  
Nedůvěřivě rozevřela dlaň. Začarovaná pilulka do ní vklouzla. A byla černá.
„Tohle neznám.“  
Dva kroky od skutečna, krůček od věčnosti, pochybovačně se zašklebila. 
Umělkyně a žebrák na pohupujícím se voru. S břehem je spojovalo zpuchřelé lano, chatrné pojítko. Za ním v okruhu Města snily miliony snílků. Nad hladinou se vznášela ranní mlha. Studeno. Podél svázaných dřev proplula kachna s kachňaty. Po nábřeží se kolébaly labutě. Holubi se prali pod vyhaslou lucernou o půlrohlík. Načepýřený kačer spěchal s plným zobákem do vody.  
„Tohle nezná nikdo z vás. Dávám ti pozemské nebe, vážně.“
Divná slova z úst bytosti, přespávající na dlažbě Stověžaté. Labutě vlétly s křikem do vody. Hladové ponorky. Rodinky škunerů. Malá čluňátka. Představila si svůj štětec… Ne! Vor se varovně zakymácel. 
„Tumáš,“ chtěla mu podat minci.
Ušpiněný, přízraku než čemukoliv živému podobný tvor v kápi byl pryč. I s vorem. Stála na opuštěném nábřeží. Ptáci zmizeli. Mlha se stahovala k řece, pryč od Města. 
Pohodila holou hlavou. Okrádají ji o vzpomínky, bílí lupiči. Co na tom záleží, když v dlani studí ten předmět? Má, co chtěla, a když se ráj smíchá s vodkou vznikne peklo…
    
Nádvoří  

Rychle, ve strachu, že se přízračná scéna vrátí, proběhla pod korunami schnoucích stromů kolem trávníku nažloutlém v listopadovém odstínu, kde nekvetlo nic kromě psích hromádek a stála v průjezdu. Dovedl ji na nádvoří léta opuštěného domu s oprýskanou studeně růžovou omítkou.  
Nehezky se usmála. Nárožní dům se štítem do ulice, blízko klášterních bran. Musel patřit nějakému boháči. Kdysi… 
„Kdysi tu stálo obětiště. Zem se skrápěla krví. Pro bohyni Moranu, slečno.“
Posvátná půda krůček od nečistých míst. Peklo a ráj, mezi nimi Město. Nepohnula se. Hleděla do čtvercových oken. Pohled jí oplácely vysušené mumie osminohých. Pohupovaly se jako umělé vánoční ozdoby, dávno po vánocích. Složité obrazce z nejjemnější příze přetrvaly staletí. Mistři a jejich díla, navěky spolu. 
„Slečno…“
Neodbytný, skřípaní pantů než hlasu člověka podobný zvuk. Jsou zpátky. Cizinci, procházejí se po pěšinách jejího vědomí. Bude dělat, že nic. Minula dva kamenné reliéfy s erbovními znaky z pískovce. Nic jí neříkaly. Dlažbu prorůstal plevel. Semínko!  Dopřej mu trošku světla a prodere se i kamenem. Jako u lidí. Podej někomu prst a… Opatrně našlapovala. Nádvoří pokrývaly odhozené pet láhve a zmuchlané papírky.
„Slečno…“
Desky ze starorůžového mramoru. Dvě. Nápisům nerozuměla.
„Slečno…“
V koutě hromádka bílých chlupů, kočičí zdechlina.
„Slečno…“
Není to z její hlavy. Otočila se za nepříjemným hlasem. V špinavém zákoutí se choulila bezzubá žebračka. Do nosu ji udeřil pach rozkladu a moči. Nebude si jí všímat. Položila ruku na visuté klepadlo.
„Slečno…“
Ne! 
„Co chceš, bábo?!“ zlostně se k dotěrnému stvoření otočila. Vida, alespoň nějaký pocit, po měsících bílé prázdnoty. „Vezmi si tohle. Víc nemám! Já už nebudu potřebovat nic,“ chtěla jí hodit do plechového hrnku hrstku peněz, ale nikde žádný neviděla. Tak je nechala dopadnout na zem.  
Žádný cinkot. Žebračka si mincí nevšímala. 
„Slečno, nechoďte tam,“ zachrčela stará.
„Proč?“ ušklíbla se. Tentokrát pobaveně. Ona, slečna? Možná kdysi.
„Není to dobré místo, za léta, co tu žebrám, si nepamatuju, že by v baráku žili nějací normální lidé. Jen podivíni se špatným koncem. Šílenci a sebevrazi.“
Zacukalo jí u rtů: „Šílenci a sebevrazi? A proto je tu teď tak prázdno, co?“
„To místo je špatné…“ zasípala stařena. Je jako zaseknutá páska, napadlo ji. 
„Na špatný skutek potřebuju špatné místo. Vem si peníze a už mě nezdržuj!“ Utekla od čarodějnice ke dveřím. Pootevřené, ale ona neklepala. Zvláštní.
„Špatné…“ znělo jí v uších žebraččino sípání, když za ní zapadaly veřeje trouchnivějících vrat.
„Už padesát let tady hniju a nikdo mě neposlouchá,“ štěklo stvoření a tiše se vypařilo v ranní mlze. Průjezd byl prázdný, jen na nádvoří se něco pohnulo. Mršina bílé kočky se líně protáhla a s rychlostí dravce vklouzla štěrbinou v pootevřených dveřích do domu.
 
Dům

Uvnitř bylo ticho a tma. Na podlaze v husté vrstvě prachu svítily hlodavčí stopy, ale její příchod žádnou krysu nevyplašil. Prošla prázdnými pokoji. Jeden býval stájí. V jiném našla starou houni v hromadě zelených střepů. Ubohé člověkovo lože pokryté letitou špínou. Ať už tu přespával kdokoliv, je pryč. Po točitých schodech se vydala nahoru.
V patře bylo asi devět nestejně velkých místností. V některých se do půli stěn zachovalo dubové táflování. Veškerý nábytek byl z černého dřeva, nyní na něm jako nějaká houba homogenně ulpívala vrstva prachu. Skříně s propadlišti místo poliček, v nich rozbité baňky, zbytky rozsypaného prášku, nefunkční náčiní; police s knihami s vytrhanými listy, papíry hustě potištěné švabachem, stránky z učených knih poházené po zemi, židle s ulámanými opěradly, jediný zachovalý kousek tvořil stůl na zkřížených trnožích. Desku pokrývalo zelené plátno. Jako vitriol. Nevšimla si, že z jedné trnože chybí větší část. Představila si Vrahovo zátiší. Moc jí chyběl. Vzdala se ho, tam…
Posadila se do lenocha z vybledlého sametu. Nebylo na něm ani smítko. Rukama spočinula na torzu stolu. Rovnou na ubrus položila černou pilulku a láhev s průhlednou tekutinou. Trnože ani nemukly.   
Vzpomínání, dva krůčky od věčnosti, krůček od skutečna. 
Nad lebkou lysé umělkyně se vznášela nebeské klenba, zářily hvězdy, planula znamení zvěrokruhu, otáčely se planety. Některé z fresek na stropní klenbě byly dosud dobře viditelné.    

Vysoko nad Městem

Zdálo se jí o čase, který po částech proplouvá kolem ní a ona místo aby se jej snažila zachytit, ho nechává mizet. Zdálo se jí o stísněném bytě vysoko nad Městem. Zdálo se jí o kvílivých výkřicích, nesených ze známých úst. O ošklivých slovech vyřčených v návalech hněvu, o rozšklebených tvářích, zírajících na ni z hustě pokreslených skic. O zlém šepotu stínů tančících ve vystínovaných zákoutích, o planoucích očích skřítků krčících se za bizarními předměty v temných zátiších. O tramvajích, křižujících noc co noc srdce Města. O útěcích a návratech. O nekonečných flámech za nichž vznikaly nepřekonatelné malby. O večírcích a radovánkách, o jediné dlouhé párty, v jejímž víru se měnily lidské obličeje v benátské masky a benátské masky zase v mluvící obličeje. A jednoho dne si uvědomila, že zná jméno snu. Byla jím Pravda.
To bylo ve chvíli, kdy jí došly peníze. V té samé chvíli, kdy jí došel talent. Její milovaný štětec ji v její roztřesené ruce zradil.
Umělkyně v úzkých. Přechází v prázdném ateliéru vysoko nad Městem a poslouchá šum tramvají. Všechno pohodlné se odstěhovalo do zastavárny v nárožní ulici. Tam a zpět, zpět a tam. Tak dlouho, dokud jí nezastoupí cestu Tma.

Dům – II.
    
Upřeně pozorovala zelené plátno. Láhev zůstávala neotevřená, ale pilulka, lesknoucí se jako černý brouk, tam nebyla. Pozřela ji? Podvědomě, během chvilky duševního ticha, naučeným pohybem? Nebo někam zapadla? Krůček od skutečna, půlkrok k věčnosti…
„Mňau!“ bílý duch skočil na stůl a naježil hřbet. Na ubruse zůstaly prázdné čáry po zvířecích drápech. Zaúpěla úlevou. Kočka. Jenom kočka! Trnože, jako by její váhu vůbec nezaznamenaly.
„Mourku, vylekals mě!“ ponořila se hloub do opěradla. Ruce se jí ještě třásly. Kočka už byla dole, bílý ocas stočený k nenápadnému schodišti, ústícím v mansardě pod střechou. 
„Ty mi chceš něco ukázat? Copak to je, Mourku?“ Se zájmem šelmu následovala. „Au!“  Lekla se. Rukou přivyklou štětci projel slabý výboj. Ta stará klika. Dala jí ránu! „Au!“ A znovu. Bílá čmouha se prosmýkla pootevřenými dveřmi. Sevřela bolavou ruku. Bude následovat kočku? Váhavě vstoupila do zešeřelého prostoru. Duch byl pryč. 
V mansardě bylo cítit zatuchlinu víc, než kdekoliv v domě. Vzduch páchl starobou, vlhkostí a ještě něčím dalším. Zkrabatila nevyškubané, mužsky husté obočí. Poznala třetí pach. Plíseň! A ještě něco. Podlahu pokrýval povlak holubího trusu. Nestál tam jediný kousek nábytku. Po zdech byly rozmístěné neprodyšné závěsy. Vespod černé, na vrchu kropenaté přischlými usazeninkami ptačích autogramů. Vykřikla. Nad lysou lebkou se jí přehnal probuzený netopýr. A ticho.   Přistoupila ke kropenaté látce a na nejčistším místě ji opatrně odhrnula.
„Kriste, Ježíši…“
Ve výklenku se schovával obraz. Dvě děti, maličká baletka a její drobný společník. Pero a tuž. Stály před svěšenou oponou uprostřed jeviště. Dívenka si rukou podpírala tvář. Klečící chlapec k ní vztahoval paži. Druhá chlapcova ruka spočívala na pokrčeném koleni. Vše doplňoval perfektně zachycený pohyb zkroucených stínů dětí na jevištních prknech. I stín dospělé baletky, prozrazující její přítomnost, ale na obraz se už nevešla. Chvíli se jen dívala, fascinována silou díla a najednou… Stála tam, na jevišti. Malá baletka se svým společníkem plynule dokončovali své pohyby. Dokonce viděla i velkou baletku vedle a diváky, jež obraz nemohl zachytit. Zamrkala. Stála v zatuchlé mansardě. Co to bylo? Halucinace? Vize?
Nedočkavě odhrnula nejbližší plátno. Další výklenek. Opět malba. Mladá dívka podávala ležícímu muži na tácku ovoce. Olej na plátně. Orientální nádech. A byla tam. Muž měl osmahlý obličej a na dívku se zeširoka usmíval. Z nabízeného ovoce si vybral granátové jablko, nožíkem odkrojil kousek. Nelíbily se jí jeho ústa, divně zkřivená.  
A byla venku. Další odkrývání, obrazy, vstupy. Plačící zlatovláska v plesových šatech, znuděná rusalka a vodní démon, princezna s detailně prokreslenými šaty uprostřed paláce, mořské pobřeží za nejtemnější noci a řada portrétů lidí, jež neznala. Stála u posledního skrytého obrazu, když někdo vedle ní promluvil.
„Na tohle dílo – mistrovské dílo, možná nejlepší ze všech, co tady visí – máme dost času.“
Potlačila výkřik. Nedovolila si plátno odkrýt. Těsně za ní stál vysoký muž. Přes kápi z něj nebylo vidět než sešklebené zjizvené rty.
„Sofie F., geniální umělkyně,“ pokračoval v slavnostním tónu. „Ale ty ji asi neznáš.“
„Nikdy jsem o ní neslyšela,“ zavrtěla hlavou. Mělo ji napadnout, že šílené místo má své šílené obyvatele.
„Jak bys mohla! Je to už padesát let. Její tajná obrazárna. Malby hodné výstav, ale zůstaly zde. V šerosvitu stejně nejlépe vyniknou…“
„Jaká škoda, takový poklad,“ šeptla.
„Ano, jen umělec, nadaný duch přesně jako Sofie, to dokáže ocenit. Poklad, z jakého se mohou těšit jen někteří. Většina planety upřednostňuje zpřeházené trojúhelníky a krychle, nebo cákance naivních unylých barev, výtvory, postrádající smysl i tvar. Toť příčina pádu většiny novodobých géniů, včetně tvého, Filipíno.“
Řekl jí jménem. Věci, které se dobře poslouchají. Škubla rameny. „Ty mě znáš?“
Škleb na zjizvených rtech, jediné viditelné části mužovy tváře, ustoupil shovívavému úsměvu. „Já znám mnoho lidí, takřka všechny. Měla jsi nadání, talent, rašící květ uprostřed skládky světa, příliš brzo zašlápnutý špinavou podrážkou osudu.“
„Nechte mě odejít, už mi není pomoci. Ruce se mi klepou, mám co mám.“
„Nenechám.“ Se shovívavým úsměvem pevně usazeným na odpudivých rtech zavrtěl hlavou. „ Mohu přilákat tvůj talent, vtisknout mladost tvé tváři; jen s jednou podmínkou za jeden slib. “
Cítila na dlaních lepivý pot. „Kdo jsi? Satan?“
„Stačí, když si budeš myslet, že jsem přízrak. Dám ti moc vytvořit dílo hodné naší Sofie a snad i lepší.“
Přestala myslet na slepené prsty. Ochablé srdce v její hrudi se poplašně roztepalo. „Jak?“ 
Jizva místo rtů se nepřestávala usmívat. V pochybovačném tónu bylo ještě něco jiného. Něco, co umělkyně nepoznala léta. Naděje?   
„Je to smlouva. Ale má podmínku, malou a nepatrnou, jak smlouvy mívají. Tvá díla ani ty sama tento dům neopustíš. Nikdy. Všechno, co budeš potřebovat, najdeš zde. Dám ti štětce, barvy, plátna, prozářím to tu světlem a vybavím veškerým pohodlím. Budeš mít jídlo, pití i lidi, kteří tě budou bavit. Venku pokvete zahrada. Co zbývá? Jen sednout k paletě a nechat génia tvořit…“
„Nevěřím ti. Není nic, co by ti stará sešlá Filipína mohla nabídnout. Její duše už stejně peklu patří,“ řekla hořce.
Rozšklebené lemy zfialovělé kůže se pohnuly, jen nepatrně. „Jsem špatný obchodník. Nežádám nic, kromě slibu, že až přijde čas, namaluješ obraz jenom pro mě. Jen jeden jediný obraz s věnováním. Přišla jsi sem pro smrt, já ti nabízím život. Opravdu malá cena za tak velký dar!“
„Nemám co ztratit. Přijímám.“ Podala mu ruku. Vzal si tu nabízenou stvrzenku, pevně ji sevřel a když ji pustil, všimla si, že přízrak drží černou pilulku. A než se nadala, lesklý brouk zmizel v záhybu jeho kápě.

Hluboko pod Městem

Probudila se do jiného života. Plného bílých pláten, bílých světel, zelených zdí, modrobílých stínů s bílými prášky na bílých táccích, bílými zuby v bílých tvářích; jen jejich hlasy byly bezbarvé.
Říkaly:
Že je několik hodin úplně mimo.
Že se procházela po římse. Jako pták.
Že chtěla létat. Dole jezdily tramvaje.
Že měla bludy. 
Že a že a že…
Ortel: Maniodepresivní psychóza.
Nakrmili ji chytrými tabletkami, podrobili ji léčebné kůře, bděli nad ní, aby si neublížila, a když s ní skončili, zjistila, že život je fuč. Že neudrží pozornost. Že neudrží štětec. Že jí vypadaly vlasy. Že exekutor vydražil poslední její věci, její díla, celý byt. I štětec. Jakou mohl mít pro jiného hodnotu? Třicet haléřů?  
Bílí ji chránit nepřestali. Nabídli jí chráněné bydlení a práci v chráněné dílně. Dobří bílí! 
A ona si koupila vodku…      

V nepravém paláci 

Co se s ní stalo pak? Měla to zpátky, všechno. I své vlasy, kučeravé a černé jako noc. 
Mladá krásná umělkyně, zakletá mezi výtvory, z nichž se mohla těšit jen ona sama. Vzhlížet se v nich, vpíjet se do té krásy. Oživlé umění. Zátiší plodů, jež před ní samy zrály, svíjející se syčící had, cherubíni v ráji, kouzelná tvář nejmilejšího z přízraků, Amora a tisíce tváří Města. Jejího města. Malovala ho stále častěji, se štětcem, který nebyl její. Toužila se projít v ulicích déle, než jí dovolil prchavý okamžik jednoho živého obrazu. A jednou se přistihla, že by raději místo růžové zahrady za oknem viděla nádvoří plné odpadků. A pak přišly doby, kdy toužila po známých místech tolik, že už nemalovala podle paměti, která selhávala, nic jiného než ony domy a zákoutí, stříšky a pavlače, nazelenalé kopule chrámů a zlaté špičky věžiček, na něž neviděla, Řeku, jejíž šum k ní nedolehl… a nedokázala ji utišit ani její tvorba, ani laškování mladých chlapců, kteří dováděli v zahradě se smějícími se dívkami. I Amor, její krásný milenec, se jí začínal zdát nepřirozený a prázdný.
Stále častěji v zamyšlení porovnávala své malby s obrazy Sofie F., jejichž krása pomalu vybledávala a ztrácela se. Bylo kouzlo maleb, jemuž podlehla, když je poprvé spatřila, klamné? Co když je všechno klam? Každý umělec potřebuje publikum, které by se mu obdivovalo nebo ho proklínalo. Ne umělec sám ale ostatní z něj dělají to, čím je. Nikdo kromě jí samotné a snových iluzí (tak nazývala své rozpustilé společníky a společnice) její díla neviděl. Co když je nasládlé zátiší ubohým kýčem, cherubíni jen slabým odvarem toho, co už před ní dříve a lépe zvěčnili jiní a… malby Města čmáranicemi šílence?
Nemohla se té pochybnosti zbavit, nemohla ji strávit. A tak pochybnost pomalu stravovala ji. Co když je to jen sebeklam, smrtící sebeklam, pouhá náhrada za ušlé příležitosti promarněného života, kdy se litovala, ubíjela se ve svém neúspěchu a nechala svůj talent vyhasnout? Potratila ho stejně jako své děti a své zdraví. Průměrné mazanice chřadnoucí báby v plesnivém domě. A v tu chvíli se za ní opět ozval hlas přízraku.
„Filipíno, je čas zhlédnout poslední malbu Sofie F.“
Umělkyně rozhrnula závěs. Na plátně plném rumělky portrét ženy. Poznala ji okamžitě. Byla to stará žebračka, jež ji varovala před zakletým domem. A pak si všimla, že to není rumělka ale krev, čím je nelidsky obrovský portrét namalován. Plátno ji hladově pilo, a to co nestihlo vsáknout, kanulo k jejím bosým chodidlům. Uskočila, ale neutekla. Přízrak stál za ní. 
„Ty jsi ji zabil! Zabil jsi Sofii F.!“ probodla démona obviňujícím pohledem.
„Ne, já ne. Já jen splnil svůj díl. Teď je řada na tobě. I ty mi namaluj svůj autoportrét a přeji si, aby byl celý rudý.“
„Kdo vlastně jsi? Je to tak těžké, malovat jediným odstínem!“ zatím se ještě nebála.
„Žádné další barvy. Žádné další vytáčky.“ 
„Nevím, komu mám malbu věnovat.“ Ustoupila, už si nebyla tak jistá.
Ústa jako sečná rána zůstaly bez pohnutí. Hlas jakoby vycházel z paláce samého, plazil se po stěnách, sjížděl po drahocenném dřevu, lámal se o plátna, sklouzával z pozlacených tapet, útočil z mramorové podlahy, z perských koberců a z čínských váz, syčel z kopule stropu. 
„Mám mnoho jmen. Někteří mi říkají Slepota, jiní Marnivost, Mámení nebo Šalba, ale já si říkám Klam.“
„Ale…“ zděšeně se rozhlédla kolem sebe, „kam zmizely všechny mé barvy? Nemám čím ti to namalovat.“ Už byla zase ustrašenou bábou, co trpí bludy. Kéž, kéž!
Rozhostilo se ticho. A pak – 
„Namaluješ mi to svou vlastní krví, svým životem. Tvůj slib, naše smlouva,“ řekl chlácholivě. A všechno pohodlí zmizelo, zmizela i zahrada venku spolu s přeludy mladých chlapců a dívek a její klamný Amor s nimi. Zůstala jen ona, podivín v kápi a obrovské nepomalované plátno. Podal jí nůž, jímž obvykle řezala papír. Pustila se do díla. Malovala a z temných koutů se linula rajská hudba, ale ona věděla, že ve skutečnosti je dům tichý. Pomalu se to rýsovalo. Rudnoucí plátno s portrétem ženy, nikoliv mladé a krásné, ale staré, zohavené věkem a bídou; skutečná tvář skutečného člověka. Věnování si přízrak musel napsat sám. V odkrveném těle už nebyl život.
A čas se už v tom klamném domě nevlekl ani netáhnul, nýbrž běžel, utíkal, pádil a vpíjel se do jednoho jediného okamžiku prchavé pomíjivosti lidského života.  Třeba si jednou někdo všimne, že žebračka v podchodu se změnila. Pořád je stará a ošklivá a páchne, hadry jsou stejné, ale tvář je jiná. Ty oči. Vyhaslé, vyhořelé. Ten Někdo to však nechá být. Kdo by se zabýval obličejem jedné stařeny? A bílá kočka leží na nádvoří pod nánosem špíny a odpadků jako mrtvá a žebrák se svým vorem čeká u převozu, kde nabízí domnělým zatracencům ráj. 

„… a dům starý na náměstí
zamčen, ztracen do snů svých;
jenom v čas, kdy listí chřestí
v smutných nocích podzimních,
příšerný ston vzbudí spáče,
ze sna v ráz je vyleká;
věru hlasem Faust tu pláče
zas nad bídou člověka.“
– Klášterský, Ant.: Legenda o Faustově domě, Květy, 15/II., 1893.