Vem černou pastelku a namaluj svou duši!

Den prvý
Odešli?
Nejspíš jo, to by mi nestrkala pod peřinu bažanta. A taky by nekapal vodovod. Vždycky, když odcházejí, tak ta mladá frajle kohoutek povolí, aby mi tady celou dobu kapal. Je to k zblbnutí. A ještě k tomu jsem dneska blbě spal. Celou noc se na zahradě mrouskaly kočky, jako kdyby o ta koťata někdo stál. Ještě, že nemůžu chodit, docela jistě by to zůstalo na mně. Topit tu mourovatou drobotinu! Cucá ti to palec, než to strčíš do pytle, a potom se to ve tmě bojí a mňouká. Nikdy jsem to neměl rád… Vždycky jsem mrštil pytlem pod splav a byl jsem na cestě zpátky ještě dřív, než se pod ním rozstříkla voda. Ono to člověku nepřidá, tam nahoře, o tom posledním soudu. Myslím, že je celkem fuk, jestli utopím člověka, nebo mraky koťat. Stejně si to odskáču.
Ale ta frajle to schytá daleko víc, trápit starýho člověka… To jako mě.
Doopravdy odešli. Nadlouho ne, to by mi tady voněl talíř se šunkoflekama nebo rizotem. Aspoň to ta mladá husa umí. Vařit, to jo, skoro bych řekl, že ji to dokonce baví, a to se hned tak dneska nevidí. Když se tu posledně stavoval Josef s flaškou borovičky, tak zrovna povídal, jak to pometlo, co se jim přivdalo do baráku, neumí ani vyklepat koberce. Počká si, nána, až bude vát vítr blbým směrem, a pak všechen ten prach vypráší do oken ložnice. Ženská!
Ale aspoň mu nedělá schválnosti… Já vím, že mě mladá nesnáší, konečně, ani se jí nedivím. Nikoho neodváže, když musí přebalovat starýho dědka, a k tomu ještě vlastně cizího. Jenomže jí nezbývá nic jiného, jinak by si mladí mohli o mým baráku nechat jenom zdát…
A tak raději vydrží, a žereme se navzájem. Když není syn doma, tak provokuje, a chodí ke mně v gumových rukavicích a s rouškou přes tu svou nevymáchanou hubu, a já zase nechávám malého Pavlíka ochutnávat každé jídlo, které mi donese. Když ji tak někdy pozoruju, s jakým výrazem mi z postele stahuje podělané prostěradlo, tak si říkám že to není zase tak od věci…

* * *

“Dědo!” V tmavé škvíře pootevřených dveří se zaleskla Pavlíkova kukadla. “Dědo! Překvapení!”
Už jsem spal, když přišli. Oknem se vkrádalo šero a z rádia se po pokoji rozlévaly tóny Vivaldiho Čtvera ročních období.
“Kdepak jsi byl, Pavlíku?” vyrazil jsem ze sebe. Schoval jsem ruku pod peřinu a zašátral jsem po sepraném prostěradle. Vlhké, krucinál, zase! Já se neuhlídám… “Zavolej maminku,” dodal jsem jedním dechem. “Že mám pro ni překvapení taky.”
“Ale dědo…” Strhl si z hlavy kšiltovku a odhodil ji na stolek. “My jsme byli…”
“Nelez mi na peřinu!” okřikl jsem ho. “Zavolej maminku, jdi se převléct, a pak mi to můžeš všechno povědět!”
Nedal se, je po mně, potvora malá…
“My jsem byli u jednoho malíře,” vyhrkl vítězoslavně a zase hmátl po odhozené čepici. “Tak, a teď buď zvědavej, co jsme tam dělali, a já se jdu teda převlíct…”
Udělal jsem utrápený obličej a nadzvedl se na loktech: “Zavolej…”
“Vždyť už jsem tady, pane Basler,” zavrčela na chodbě a ještě v bundě vešla do výměnku. “A nemusíte být tolik nervózní, vždyť se nic neděje! Každej jednou budeme starej…”
Spadla mi brada a nevěřil jsem vlastním uším. Chvíli jsem bez dechu pozoroval, jak si sundává bundu a vyhrnuje si rukávy. Když si začala navlékat gumové rukavice, jsem to už nevydržel: “Něco se děje, Magdo? Chováš se, jako kdybych vyhrál ve sportce.”
“Chovám se tak vždycky,” odsekla a na okamžik se jí vrátil starý výraz. “Prostě mám jen z něčeho radost. Dneska jsme navštívili…”
“Malíře,” pokývl jsem a převalil se na bok, abych jí aspoň trochu pomohl s vytažením prostěradla. “Už mi Pavlík říkal.”
Vtrhl do místnosti jako voda: “Neříkej, mami, neříkej, já sám…”

* * *

“Tak obraz, povídáš?” potřásl jsem hlavou.
“Jo, dědo,” ujistil mne. Jako by mi na tom záleželo. “A namaloval ho pán, co měl takový dívný jméno, jako z těch řeckejch bájí. Celej ten obraz byl takovej divnej, nejdřív to vypadalo jako ty čmáranice, co maluje teta Jiřka, ale když jsem se podíval pořádně…”
“Tak co?” usmál jsem se.
“Tak tam bylo strašidlo…”
“Nepovídej! Kde?”
“Na tom obraze, přece! Na takový obrazy se musíš koukat tak zvláštně… Víš, to říkal ten malíř. A maminka s tatínkem mu dali peníze, a on nám dal ten obraz.”
Zaskočilo mi. “Peníze za obraz? Proboha…”
“Ani se nemusíte ptát, pane Basler,” ozvalo se z chodby. “Šestnáct tisíc, říká se tomu ateliérová cena…”
Teď už mi zaskočilo doopravdy. “To si vymyslel kdo? Dávat takovou fůru peněz…”
“Vy si pěkně ležte, a nestrkejte nos do věcí, po kterých vám nic není,” vrátila mě jedinou větou zpátky na pročůranou postel. “Obrazy získávají na hodnotě, a nikdy se na nich nedá prodělat. Jednou budou Pavlík nebo Barča rádi, že něco takovýho mají.”
“Proto se to kupuje? Aby se to mohlo v příští generaci prodat?”
Opřela se o stůl vedle mne. Ani jsme si nevšimli, že Pavlík vyběhl ven. “Co si koupíme, to je naše věc,” zasyčela a já byl zvědavý, kdy se jí mezi rty vynoří rozeklaný koneček jazyka. “Co si pověsíme na zeď, to je taky naše věc…”
“Je to můj dům!” vyhrkl jsem.
“Povídali, že mu hráli… Nejste schopnej se o sebe postarat, a ostatní příbuzní dají rádi ruce pryč, když o vás nebudou muset nic slyšet. Půjdete do ústavu a barák se prodá. Každej se bude třást na svůj podíl, a jeden vedle druhýho podepíšou, že nejste svéprávnej. Jsem žena vašeho syna, a ten dostane čtvrtinu domu tak jako tak. A zbytek vykoupíme, a budem vám do ústavu posílat pohledy k vánocům…” Jela jako z partesu. “Chcete? Ne? Tak držte klapačku!”
Napřáhl jsem ruku, i když jsem věděl, že může kdykoli uhnout z mého dosahu. Měla pravdu, zatracená mrcha…
“Mami!” Pavlíkovo zaječení nás probralo oba. “Mami!” S vytřeštěnýma očima se vřítil do mého pokojíku a v ruce držel příborový nůž. “Mami, Barča bodala do obrazu a říkala: ´Bubák, bubák´!”
Jako kdyby se mne dotkla smrt. Otřásl jsem se a loupl očima po snaše. Nikdy by ani jednoho z nás nenapadlo, že Barčino první slovo bude zrovna tohle. Ještě neměla ani rok. Takhle staré dítě přece jen tak nemluví…

* * *

“Nestalo se nic, ještě nemá tu sílu,” slyšel jsem snašin hlas. “Byl tam trochu důlek, ale plátno se brzo vytáhlo.”
“A fakt řekla svý první slovo?”
“Jo,” změnila hlas do mazliva. “Myslela tebe, ty jsi tady jedinej bubák…”
Zasmál se jako nějaký idiot z televize. Všechno bylo jasné. Teď se můj synáček navečeří, vykašle se na to, aby popřál svému otci dobrou noc, a zamkne se s ní na dva západy. Někdy mám dojem, že se schválně snaží, aby otočení klíčem bylo slyšet po celém domě…
“Mami, tati…”
Pavlík ještě nespí? Pootočil jsem hlavu k hodinám. Devět! Jindy touhle dobou dusí v náručí medvídka a cucá si palec… Natáhl jsem ruku po tranzistoráku a ztišil zvuk.
“…Barča mě budí,” žaloval uvzlykaným hlasem. “Háže panáčkama po tom obraze, a říká…”
“Že je to bubák?”
“Ne…”
“Tak co říká, Pavlíku?”
“Já to slovo nechci říct…”
Přes dveře ke mně dolehl přidušený smích: “Bylo to sprostý slovo? Na to je ještě malinká…”
“Já to neřeknu,” přidupl nožkou. “Běžte si to poslechnout sami…”
Vrzly dveře. Strnul jsem, aby mi neunikl ani povzdech.
Barunku jsem neslyšel, bylo to přes dvoje dveře, ale…
“Co to říká, sakra? Smrt?” dolehl ke mně vyplašený hlas mého syna. “Kdo ji to, ksakru, naučil..?”
“Já tam spát nebudu, já chci spát u dědy,” mňoukl Pavlík.
“Ne,” zmrazila jej jeho matka. “Víš přece, že…” dál šeptala, ale bylo mi jasné, co mu asi tak říká. Že si tam lehnout nemůže, protože bude u dědy ráno vlhko. Nejraději bych se propadl studem a ji zaškrtil. To na mne bude ten chlapec mít divnou vzpomínku…”
“Tak mě vemte do ložnice, anebo dejte k dědovi moji válendu…”
“Děda chce mít klid…”
“Jen ho sem pusťte,” houkl jsem nazdařbůh do příšeří, rozlézajícího se z koutů pokoje.
Za pár minut už ležel na lůžku, přisunutém vedle mého a držel mne za ruku.
“Pavlíku,” zkusil jsem tiše, aby mne na chodbě nezaslechli, kdyby někdo poslouchal. “Opravdu řekla Barunka to škaredé slovo?”
“Jo,” broukl důležitě. “Ale toho bych se tolik nebál. Mně hlavně vadilo, že měla oči jako ten obraz…”
“Hmm. A jaký je ten obraz?” řekl jsem pomalu a klidně, abych ho uklidnil.
“Skoro celej do fialova, a na obloze jsou žlutý hvězdičky. A ona… Barča… měla v očích taky takový hvězdičky, když říkala to slovo…”
“A…” nějakou dobu jsem přemýšlel, jak to říct. “A proč jsi o tom neřekl tatínkovi a mamince?”
“Že je Barča nemocná?”
“Že má takové oči,” opravil jsem ho.
“Když má v očích hvězdičky, musí být nemocná,” zadrmolil do tmy.

* * *

Hodiny tikaly pomaleji, než jindy. Pavlík se převaloval ze strany na stranu a jako vždycky mumlal ze spaní hlouposti. Natáhl jsem se, co to jen šlo a pohladil jej po vlasech. Jak může mít ta nanicovatá frajle takového kloučka..? Usmál jsem se pod vousy.
Dunivý hřmot nám roztřásl okna. V mracích nad vesnicí proletěla trojice červených světel a pilot srovnal kurs. Už dlouho jsem to neviděl na vlastní oči, v noci se prý má spát a ne koukat na oblohu, říkala snacha, a syn jí přizvukoval. Ten jí vždycky přizvukuje, slaboch… To až vyroste Pavlík…
Zapomeň, hlupáku, napomenul jsem sám sebe, to už budeš dávno na pravdě Boží…
Oči se klíží, ale jako kdyby scházelo lepidlo, co by udrželo víčka při sobě. Dům je tichý. I mladí šli spát, pustili by si hudbu, kdyby ne, už to znám… Na chodbě bručí mrazák, a ještě cosi.
Až teď jsem si to uvědomil! Ten zvuk je cizí. Co by tam mohlo ještě bručet? Ventilátor? Na chodbě? Pitomost. Zloději to nejsou, ti by se snažili být zticha…
Cuklo to se mnou, ale pak jsem si zatraceně bolestivě uvědomil, že sám vlastně nedojdu ani na záchod.
“Pavlíku…” zašeptal jsem a zatřásl mu s ramenem.
Otevřel oči a zase je zavřel. “Já dneska nechci do školky!”
“Pavlíku, vzbuď se.”
Posadil se: “Dědo? Co je?”
Položil jsem mu na pusu dlaň: “Tichučko a nemluv! Maminka s tatínkem koupili něco nového na chodbu?”
“Ne.” Zavrtěl hlavou, která mu neustále padala na prsa.
“A co to vrčí?”
Opřel se rukama o stěnu, aby nespadl zpátky do peřin a mlaskl. “Nevím, dědo,” řekl po chvilce.
“Tak potichoučku vstaň, přejdi ke dveřím a zamkni.”
“Proč?” Pořád byl někde na poloviční cestě mezi spánkem a probuzením.
“Možná je někdo na chodbě. Až zamkneš, tak spustíme křik, aby se probudil tatínek…”
“Bude s nimi bojovat?” vykulil oči. Konečně!
“Ne. Zavolá policii.”
“A oni zatím ukradnou Barču!”
Zarazil jsem se. “A jsi statečný kluk?”
“Vždycky jsem Indián, když si hrajem s klukama,” řekl hrdě.
“A uneseš Barunku v náručí?”
“Kousíček jo,” přikývl. “Ale pak se musím posilnit…”
“Čokoládu?” přistoupil jsem na smlouvání.
“S oříškama…”
Kývl jsem. “Domluveno. Opatrně otevřeš dveře, a kdyby na chodbě někdo stál, hned přibouchneš, a zamkneš. Rozuměno?”
“A kdyby tam nikdo nebyl?”
“Tak přejdeš k Barunce do pokojíčku, vezmeš ji do náruče, přineseš sem, a zamkneš. Pak začneme volat tátu, ano?”
“A co když mě ukradnou taky?”
To bych se zbláznil, můj chlapečku! Schoval jsem ruce pod peřinu, aby neviděl, jak se třesou. “Zloději nesmí krást tak velké děti, jako jsi ty,” uklidnil jsem ho a v duchu nechápal, jak může takové hlouposti věřit.
Dál nečekal. Sklouzl bosýma nohama na zem, a po špičkách přeběhl ke dveřím. Pověsil se za kliku a co nejtiššeji otevřel. Padl na kolena a vykoukl do chodby těsně nad podlahou. Indián, to se poznalo na první pohled.
“Nic, dědo,” po chvilce zahlásil. “Jdu na to,” dodal a zvedl palec. V tuhle chvíli mě to nerozesmálo.
Ani do dvaceti jsem nestačil napočítat.
“To vrčí Baruna,” řekl, když se vrátil a skočil na postel.
“Jak to?”
“Normálně. Stojí v postýlce, ukazuje prstem na ten obraz a dělá: ´Brrrrrrr´,” nadechl se a pokračoval: “´Brrrrrrr…´”
“A má v očích ty hvězdičky?” zeptal jsem se Pavlíka.
“Ne,” zavrtěl hlavou, “už ne.” Přitáhl si peřinu pod bradu a usmál se na mne. V jeho vykulených očích zářila žlutá světélka jako lampičky bludiček.

* * *

Nejméně deset minut to trvalo, než konečně přišel.
“Co se děje, táto?” vyhrkl a rozevřel dveře dokořán. Kolem něj se protáhla snacha a vrhla se k Pavlíkovi. Spal. Bodejť by ne, po tom prášku, co jsem mu dal.
“Přines mi ten obraz!”
“Cože?” zamrkal. “Proto mě budíš?”
“Proto,” přikývl jsem. “Je v pokojíčku u dětí, viď? Cestou se podívej k Barunce, synku.”
Potkali se očima a oba vyběhli ven. Dveře dětského pokoje zapraštěly, jak nestačili stisknout kliku.
“Co má být, táto?” ozvalo se.
“Co dělá Barunka?”
“Spí, hergot! Něco se ti zdálo…”
“A dýchá?”
Ticho bylo nekonečné. Ani mi neodpověděl. Vyřítil se na chodbu, vběhl do haly a za chvíli jsem zaslechl, jak ťuká do telefonu čísla.
“Chci vidět ten obraz,” křikl jsem, ale nikdo mne neposlouchal.

* * *

Den druhý
V noci mne syn poprvé v životě udeřil. Těsně potom, co doktoři odjeli a odvezli si sebou Barunku, bezvládnou jako hadrová panenka. Znovu jsem křičel, aby mi ukázali ten obraz, a jeho ruka mne přibila zpátky na lůžko. Tekla mi krev z nosu, vpíjela se do povlečení a lepila mi vlasy k polštáři. Syn přibouchl dveře a já zůstal sám.
Celé století…
Ve tmě dokáže málokdo odhadnout, jak ubíhá čas. Venku se pomalu do oblohy rozpíjelo světlo z východu. Dočkal jsem se až ráno.
Pootevřely se dveře. Snacha vešla dovnitř a opřela metr na metr velký čtverec plátna o zeď proti mému lůžku,
“Co je s Barunkou?”
Stihla mne udiveným pohledem: “Jak jste to mohl vědět, pane Basler? Jak jste mohl vědět, že dodýchává? Kdybyste nás neupozornil, tak už…” utřela si slzy hřbetem ruky. “Jak jste to mohl vědět?”
“Řekla to přece sama, ne? Neslyšelas o povzbuzujících látkách? Nikdy?” Ani jsem nevěděl, jestli mne vlastně poslouchá. “Ta patlanina z barev a oleje v ní vyvolala cosi jako… Já nevím, sakra! Muselo to být jako injekce, povzbuzující mozek. Existují různé obrazce, které mohou zhypnotizovat samy od sebe, proč ne třeba i toto?”
Dívala se na mne jako na blázna. Jenomže tentokrát její pohled postrádal nenávist.
“No co koukáš? Barunka se naučila bleskově mluvit, i když předtím neřekla ani máma. A možná si uvědomila, co s ní udělá abstinenční stav, až si na obraz zvykne… Tak řekla to… slovo…”
Vrtěla hlavou, ale neřekla nic. Opřela rám s plátnem o stěnu a udělala krok pozadu, aby se na něj mohla podívat lépe.
“Rozsviť, děvče,” poprosil jsem ji. Světlo mne na okamžik oslnilo. Zamrkal a otočil hlavu na bok. Neviděl jsem toho mnoho. Ještě docela nezaschlý lak se v elektrickém světle polomatně leskl. “Můžeš mi to trochu natočit?”
Udělala to. Páteřnatá bestie na obraze se šklebila do světla zlatavých hvězd a její dech páchl terpentýnem a krví.
“Co je to?” sípl jsem.
“Zjevení pátého dne,” hlesla snacha. “Řekl nám, ten malíř, že se to tak jmenuje… Myslíte… Myslíte, pane Basler, že opravdu kvůli tomu obrazu se to Barunce stalo?”
Přimhouřil jsem oči a roztřásl se zimou. Pro slzy neviděla, jinak by se tak hloupě neptala. Vzadu, hrozně daleko, až kdesi na rozmazané lince obzoru, oddělující fialovou oblohu od fialové krajiny, se třepotala bělounká tečka jako motýl na špendlíku.
Barunka spávala v bílých pyžamech.
Zase to odnesla. Vlastně je to dobře, skoro bych se bál tu s tím spát…

Den třetí
Pavlík byl na řadě.
Nevěděl jsem, proč, ale byl jsem si jist. Možná proto, že to byl jen o málo větší prcek, než Barunka. A snad i proto, že se na fialové nebe nad páteřnatou bestií koukal ze všech nejdéle.
Chodí kolem mých dveří, jako by tam byla cihlová zeď. Jako kdybych to byl já, kdo ten obraz přinesl do domu. Možná by ho rádi spálili, ale je jim líto těch peněz.
Co to je za rány?
Každou hodinu volají do nemocnice, co je s Barunkou. Prý jen leží a spí. Nějaký stroj, který si aní nedovedu představit, jí vhání do plic vzduch, a tak i dýchá. Jinak nic…
Za chvíli mi Magda přinese oběd. Možná jí udělám trochu radost. Od rána se úzkostlivě snažím, aby se mnou neměla problémy. Jenomže vždycky, když volám, že si potřebuji ulevit, přijde syn. Dívá se na mne, jako by se koukal přes sklo do studeného, kyselého deště…
Zase ty rány! A snašin křik.
A už mám hlad… Otočil jsem hlavu po hodinách a nasucho polkl. Oběd. Za chvilku. Otevřely se dveře.
“Táto, nechám to tady u tebe, ano?” Místo tácu s jídlem mi přinesl Zjevení pátého dne. “Pavlík vzal paličku na maso, a začal do obrazu tlouct. Byla by škoda ho zničit…”
I proto vím, že je Pavlík na řadě…

Den čtvrtý
Určitě ho k tomu navedla ona, aby mi to sem dal. Odkláněl ode mne hlavu, jako kdyby přede mnou chtěl něco schovat… Možná hvězdičky v očích… Kdo ví, jak dlouho na to hleděl! Zmocnilo se ho to, už když mi tu páteřnatou bestii věšel na protější stěnu Snacha na tom nebude o nic líp.
A Pavlík… Co je s Pavlíkem, nevím, dva dny jsem ho neviděl. Chodil jako šelma kolem obrazu, a když přestali dávat pozor, přinesl si zbraň a začal do něj bít… Snad mu to prošlo. Kdyby se mu něco stalo, tak by mi řekli. Aspoň doufám…
Teď!
Teď se ta bestie na obraze pohnula a podívala se na mne. Jako podobizny v zámeckých galeriích. “Kamkoli se hnete, všude vás bude sledovat očima”, říkají průvodci a se znuděným pohledem pozorují malé děti, pobíhající ze strany na stranu a do omrzení pokřikující: “Fakt! Fakt!”
“Co mi chceš?” zeptal jsem se polohlasem.
Mlčela. Zlověstně, a s přibývajícím šerem vystupoval ze tmy bílý flíček Barunčina pyžama.

Den pátý
Tak Zjevení pátého dne?
Od rána čekám, co se stane. I oni, vsadím se. Snídani mi zapomněli přinést, ale v domě jsou. Slyším, jak se šourají po schodech…
Přešel den a přichází šero jako dopředu zaplacený vrah.
Už je tma a blíží se půlnoc pátého dne. Pak se stane…
Někdo zvoní! Usnul jsem! Nyní jsem sebou cukl a pokoušel se co nejrychleji probrat. Mrkl jsem po hodinách. Za pět minut se změní datum…
Páteřnatá bestie na obraze se usmívá a flíček Barunčina pyžama zmizel.
Snacha běží otevřít, poznám ji podle kroku.
“Tady ji máte,” říká kdosi.
“Žije! Ona žije! Barčo, holčičko…” snacha škytá štěstím a dovedu si představit, jak Barunku svírá v náručí.
Kdo to kdy slyšel, aby propouštěli z nemocnice o půlnoci?
Páteřnatá bestie na obraze zavřela oči. Teď mi to došlo! Přízrak z obrazu není tím, kdo má přijít!
Vytřeštil jsem zrak na dveře a čekal, kdy se otevřou. Přinesou mi ji ukázat, určitě. Už umí mluvit docela? A co ještě, můj Bože?

Den šestý
Už nepřišel…