Valentýnské srdce

Půvabným pohybem se zvedla z nadýchaného lůžka a volným krokem přešla ke dveřím. „Čekala jsem tě, drahý.“ Pověsila se svému návštěvníkovi na krk a tvář schovala v záhybech pláště.
„Musel jsem přijít, holčičko, přece bych tě v takový den nenechal samotnou.“ Silné paže sevřely útlý pas, rudé růže padly na satén povlečení a rudovlasá dívka k nim stočila pohled.
„Krásné, miláčku.“ Zaševelila. „Ale přece jen, trochu nepraktické na mazlení… Máš ještě jiný dárek pro svou holčičku?“ Olízla si rty. „Mazlivější, měkčí, roztomilejší?“
„Koťátko moje, co třeba tohle…“ Štóla ze stříbrné lišky přistála na pokrývce a krásné rtíky se rozvlnily v úsměvu, bílé ruce uvolnily pásek tenkého županu a lačným očím muže se ukázala hladká kůže slonovinových polokoulí. „Nesvlékneš se taky, poklade?“

***

„Děvče, ty jako bys ani nebyla moje…“ zahromuje chraplavý hlas a dívka se trochu zavrtí v peřinách. Její kavalír rozhořčeně zvedne hlavu… „Pane?!“
Ve dveřích budoáru stojí vyzáblý muž, šedé vlasy padají na límec tuniky, na nehtech rukou, zkřížených na hrudi se lesknou filigránová chránítka. „Takový zápach z těch růží, jak to vůbec můžeš snést? Příšerný pach, horší než čerstvé horké maso.“
Rudovláska protáhne tvářičku. „Ale tati…, jak takhle můžeš mluvit o mém pokoji.“
„Neodmlouvej. A vůbec, kolik myslíš, že je hodin?“
Milenec se zvedá z lůžka, cudnost si chrání polštářkem s volány. „Pane, vysvětlím vám…“
Chladné šedé oči starce přejedou po jeho těle a zastaví se na tváři. „Vysvětlovat není třeba, vidím, co se tu dělo. Snad alespoň toho masa bude dost.“

***

Jekot plní sklepení, sípavý dech bičujícího se mísí s výkřiky bitého.
„Tati, nemám ti pomoci?“
„Kuš, slečinko. Vždycky si s přípravou moc hraješ… Zrovna jako tvoje matka… Jako bys jí z oka… uf,“ zasupí námahou šedovlasý „z oka vypadla. Večeře pak není na stole včas a zrovna dnes se to nehodí. Když tvá maminka už s námi není…“ hlas se mu zlomí, ale svalnaté předloktí se dál ohání bičem, a milenec, zavěšený v řetězech, upevněných ve stropě, doufá, že se z tohohle zlého snu probudí. Probudí v posteli plné saténových polštářů a růží.
Rusovláska přešlápne z nohy na nohu… „Tati, aby ti nezdechnul, má vysoký tlak a…“
„Eh, což, holčičko, vždyť už je skoro čas. Přines mi nůž, dítě moje.“
„Obsidiánový, tati?“
„Že tě nechám klečet na střepech. Obsidiánový používají jen hloupé holčičky, dcerunko. No, však víš, kde ho mám. A pospěš si.“ Za děvčetem zapadnou dveře a led šedých očí roztaje.
„Je rozkošná, co?“ obrátí stařec hlavu k zbičovanému, který ochable visí v řetězech. „Rozkošná.“ pokračuje otec. „Příliš dobrá pro takovou chásku…“ uplivne si. Zakloní trochu hlavu a přehmátne po biči. Sní. Jak je to dávno, co poprvé uviděl rudovlasou ženu, tak nádhernou s ústy rudými jako od krve. No, vlastně tenkrát byla od krve, pokud si ještě dobře pamatuje.
„Tenhle, tati?“v malé dívčí ruce se leskne loket dlouhý nůž s černou rukojetí vykládanou kostí. Drobný palec přejíždí do reliéfu lebek, který vystupuje z povrchu. Jako malá si někdy hrávala, že s těmi „hlavičkami“ mluví. Usměje se tiše.
„Tati, že je to on?“
Šedovlasý se násilím vytrhne ze sentimentálního snění a přejede palcem po ostří. „Ten.“
Milenec zvrátí hlavu, chce křičet, ale hrdlo má stažené hrůzou, to není sen, rudovláska na něj nezúčastněně hledí zpod dlouhých řas. Jí nosil bonbony a květiny, perlové náušničky od něj se ještě pravidelně kývají v jejích smetanových ouškách, sem, tam, sem, tam, jako metronom, jako kyvadlo, jako nabroušené ostří…
Šedovlasý si znalecky změří hruď zamilovaného a jeho dcerka přiskočí s ozdobným stříbrným talířem, v očích světýlka jako děti o vánocích.
„Tak tati, ať se ti to tenhle rok zas povede.“ Vytáhne se na špičky a dotkne se svými růžovými rtíky úzkých otcových úst, šedovlasý jí něžně pohladí po vlasech, dýka se zvedne… a po chvíli na připravený talíř pleskne ještě cukající se srdce. „Hezkého Valentýna, dceruško, šťastného Valentýna.“ šeptá starý muž a líbá svou dceru na bílé čílko.
„A teď jdi… víš, že to druhé radši dělám už sám.“

***

„Nechutná ti?“ Šedovlasý si osuší rty ubrouskem a napije se rudé tekutiny, která se jen líně převaluje v křišťálové číšce.
„Když já ta varlata nemám ráda, tati. Nemá to žádnou chuť.“
„Ale no tak, musíš jíst. Dej si ještě kousek srdíčka, podívej, tenhle vůbec nebude tuhý.“ Starostlivě nakládá dceři na talíř kouřící pokrm. „To ty dnešní diety. Udělej radost tatínkovi a jez.“ Dívka poslušně zvedne vidličku k ústům a polkne sousto.
„Tati, můžeš poslat Loretu, aby mi zas převlékla postel a odnesla ty květiny? Víš, z té růžové barvy mám těžké sny.“
Šedovlasý se láskyplně usměje a přisvědčí. „Jistě, maličká. Jsem na tebe pyšný, jak jsi statečná, já bych v růžovém saténu přes den jistě umřel hrůzou.“

***

V pokoji nahoře stará žena pozorně skládá mužské prádlo do pytle, stahuje růžové povlaky, s nakrčeným nosem odklízí růže. Záblesk červené upoutá její pohled a tak nahlédne pod noční stolek. Ještě stále se tam válí malá přepychová bonboniéra ve tvaru srdce. Služebná zavrtí hlavou, otevře ji, přičichne z čokoládě a pak hodí krabičku do pytle s odpadky.
„Otrávit nám milostslečnu nějakým svinstvem hnědým, to by se ti líbilo, chlape. Čím dál zkaženější je ten svět.“ Pokývne rázně bradou a pak začne na postel natahovat černá chladivá prostěradla. A v dívčím pokojíku se zas na rok rozhostí příšeří.