Ten podivný předmět se objevil nad Milwaukee ve Wisconsinu v deset hodin. Asi minutu visel nehybně nad městem a potom vysokou rychlostí zamířil k východu.
Přestože byl vidět pouhých šedesát sekund, upoutal pozornost celého města. Nikdo nedokázal odhadnout, jak vysoko se záhadná koule nachází. Jedni říkali, že je to několik set metrů, jiní byli přesvědčení, že jsou to nejméně tři kilometry.
Ať už měl pravdu kdokoli, ta koule tam byla. Visela nehybně ve vzduchu, její povrch měl hrozivě černou barvu a byla nejméně desetkrát větší než balón. A lesklá plocha na jejím boku zlověstně odrážela paprsky podzimního slunce.
Kouli viděla i Mildred Hawkinsová z místní rozhlasové stanice RFE, což nebyla filiálka Svobodné Evropy, nýbrž anglická zkratka Rádia pro každého. Pozorovala ji se svou kolegyní Jean Rossovou z okna a popisovala své dojmy v živém vstupu. Protože svou práci uměla, způsobila dramatickým líčením dopravní chaos, řidiči zastavovali, aby se na podivnou věc na obloze podívali, aniž přitom dbali na ostatní.
V jedenáct hodin odvysílala zprávy. V nich uvedla, že kouli pozorovali i v Nashotě a v Menomonee Falls, kde nad vodopády s třeskem explodovala. Rázová vlna teplého vzduchu polekala obyvatele indiánské rezervace, ale nezpůsobila škody. Zajímavé bylo, že radary na letišti v Milwaukee podivný předmět neviděly, zatímco policejní radary se zbláznily.
Mildred Hawkinsová pak přesvědčila Jean Rossovou, aby s ní šla na lunch do nově otevřeného bistra Three Sisters. Když vyšly z budovy, oslovil je neznámý muž a odvedl si Mildred stranou. Jean sledovala jejich rozmluvu zpovzdálí, nicméně brzy pochopila, že se děje něco neobvyklého. Muž mířil na Mildred zlatou trubičkou a promlouval k ní se zvláštní naléhavostí. Ta nejprve zbledla, pak se rozhořčeně načepýřila a nakonec rezignovaně přikývla. Než nastoupila do čekajícího automobilu, stačila jen zavolat: „Tento muž mě unáší! Zavolej Jimovi!“ Pak za ní zaklaply dveře a automobil zmizel za rohem.
Jean si myslela, že je to žert. Pak jí došlo, že to žert nebyl, a začala ječet, jako by unesli ji.
V jedenáct dvacet oznámila únos policii. V půl dvanácté pustila do éteru informaci o únosu oblíbené moderátorky. CNN dala ve stejné době do globálního vysílání zprávu o podivném létajícím předmětu nad Milwaukee.
     o – o – o
Jim Hawkins tu podivnou kouli viděl také. Zpozoroval ji náhodou, stál právě u okna a přemýšlel nad další pasáží své práce. Když si všiml neobvyklého tělesa, pozvedl se zájmem obočí. Napadlo ho, že armáda zkouší nový typ stroje. Pak si uvědomil, že je ve Wisconsinu, ne v Nevadě či Novém Mexiku. Opřel se dlaněmi o okno a sledoval kouli s novým zájmem. Než si ji stačil důkladně prohlédnout, koule nabrala rychlost a zmizela za východním horizontem.
Jimu Hawkinsovi bylo pětadvacet let. Navzdory svému mládí se stal uznávanou místní autoritou v prognóznách budoucího vývoje lidstva. Zásluhu na tom měla i Mildred. Dokázala z jeho prací vytáhnout zajímavé myšlenky a společně s Jean Rossovou jimi kořenily hudební bloky a besedy s ochránci životního prostředí.
Jim a Mildred tvořili dvojici, která se dobře doplňovala. Alespoň co se týká práce a zájmů. Pokud jde o vzhled, Jean Rossová nechápala, co Mildred na Jimovi vidí. Mildred byla v jejích očích úchvatná kráska s hříšně vlajícími černými vlasy a mnohoslibně podmanivým pohledem, zatímco Jima vnímala jako tuctového mladíčka intelektuálního založení, s nímž není žádná legrace. Hodil by se spíše k ní než k Mildred.
Jean svůj názor nedala nikdy najevo. Pokládala se za obyčejnou šedou myš a byla ráda, že má v Mildred přítelkyni – její temperament a krása ji neustále vytrhávaly z poklidu, na jaký byla z domova zvyklá. S Mildred si připadala jako na jevišti – reflektory sice mířily na přítelkyni, ale dost světla dopadalo i na ni. Svému vzhledu a vystupování musela věnovat permanentní péči.
Jean chodila před dvěma lety s Paulem Arlingtonem, Jimovým kamarádem od dětství. Když si vyjeli do Menomonee Falls, potkali u vodopádů Jima a Mildred. Jim představil Paulovi svou nastávající a požádal ho, aby mu šel za svědka. Paul řekl ano a Jean šla za svědka Mildred. Záhy poté se Paul odstěhoval do Menomonee Falls a Jeanina láska uvadla dřív, než stačila vzejít.
Když koule zmizela za obzorem, Jim Hawkins se zamyslel. Viděl na ulicích hloučky lidí , kteří diskutovali o neobvyklém úkazu, ale nevšímal si jich. Přemýšlel o kouli – to, co viděl, nebyl atmosférický jev. Zcela jistě to byl létající stroj pozemského či mimozemského původu. Byl-li vyroben na Zemi, pak měl revoluční způsob pohonu. Bylo-li to těleso mimozemského původu, pak bude lépe nedělat předčasné závěry a počkat na nejbližší zpravodajství.
Jim se posadil do křesla. Něco se mu na kouli nezdálo. Nebylo to dílo lidských rukou, tím si byl jist. Stroj návštěvníků z vesmíru to patrně také nebyl – kdyby se rozhodli ukázat se, postupovali by jinak…
Z úvah ho vytrhl telefon.
Volala Jean Rossová a byla velice rozrušená. „Jime, unesli ti ženu!“
„Co říkáš?“ zeptal se. Pořád byl v myšlenkách u koule a realitu nevnímal.
„Unesli ti ženu!“
„Ty si děláš legraci!“
„Nedělám! Unesli ji před mýma očima! Právě jsme vycházely z rozhlasu! Šly jsme na lunch, když vtom k ní přistoupil nějaký muž, vtáhl ji do auta, a než jsem se vzpamatovala, byli pryč!“
„Jak víš, že ji unesl?“
„Protože mi to řekla! Stačila jen zavolat: Tento muž mě unáší, zavolej Jimovi! Vysílala jsem to před chvílí ve zprávách, copak jsi to neslyšel?“
„Ne. Policie o tom ví?“
„Samozřejmě. Za chvíli přijedou a zahájí vyšetřování.“
Jim si přejel rukou po čele. „Počkej, musím se vzpamatovat… Víš, proč ji unesli?“
„Ne. Ale únosce byl jen jeden.“
„Jak vypadal?“
„Normálně. Takový nevýrazný typ, jakého si běžně nevšimneš. Tmavší vlasy, bez vousů, džínsy a kožená bunda, modrá sportovní čepice.“
„Nic zvláštního na něm nebylo?“
„Ne. Počkej, vlastně ano. Měl v ruce zlatou trubičku a mířil s ní na Mildred. A jeho gestikulace byla divná, jako by měl narušenou koordinaci pohybů.“
„A co auto?“
„Obyčejný modrý ford, jakých jezdí stovky.“
„Všimla sis poznávací značky?“
„Ne. Moment – už je tu policie. Inspektor mi naznačuje, že s tebou chce mluvit. Měj se, ještě ti zavolám.“
V sluchátku to zašustilo.
„Dobrý den, pane Hawkinsi, tady je Bonesby. Nemám vůbec radost z toho, co se stalo, věřte mi. Jediná dobrá věc na tom je, že vám to nemusím říkat sám. Nemáte tušení, kdo vaši ženu unesl?“
„Ani v nejmenším. Jsem z toho v šoku.“
„To věřím. A z toho, co nám oznámila slečna Rossová, se zdá, že s tím únosem nemáte nic společného.“
„Já? Zbláznil jste se?“
„Tu otázku vám musím položit, pane Hawkinsi, ať už si myslím cokoli. My teď vyslechneme slečnu Rossovou a lidi kolem a rozběhneme pátrání. Potom přijedeme k vám. Myslím, že to bude kolem dvou, možná o něco později.“
„Dobře, budu vás čekat.“
Jim položil sluchátko. Chvíli na ně civěl, jako by nevěřil, že to, co slyšel, je pravda. To nemohla být pravda. Něco takového přece není možné!
Ale čím déle na sluchátko civěl, tím více na něho realita doléhala.
Unesli mu ženu.
Unesli mu Mildred.
Jeho Mildred. Krásnou, báječnou a po životě tolik dychtící Mildred.
Laskavou, milující, roztouženou, něžnou i divokou Mildred…
Ale kdo ji unesl? A u všech čertů proč?!
Začal přecházet po místnosti. Jedna část mozku horečně přemýšlela, co by měl udělat, aby ji zachránil, druhá mu předkládala Mildred v tisíci podobách. Mildred na první schůzce, rozpačitý úsměv, vyhýbavý pohled. Mildred mu běží v ústrety. Mildred ve svatebních šatech. Mildred vystupuje z bazénu a utírá se do oranžové osušky. Mildred se probouzí a protahuje…
Telefon znovu zazvonil. Jeho zvuk ho zasáhl jako ostří šavle.
Volal Paul Arlington.
„Jime, jsi to ty?“
„Ano.“
„Okamžitě přijeď ke mně! Je to životně důležité!“
„To nejde, Paule. Musím být doma. Za dvě hodiny přijde policie. Kde jsi?“
„Na chatě ve Springtownu. Zapomeň na policii a jeď sem!“
„Ztratil jsi rozum? Copak mohu odjet, když má přijet policie? Poručík Bonesby…“
„Jime, vykašli se na policii! Vedle mě stojí muž, který chce s tebou nutně mluvit! A míří na mě zlatou trubičkou!“
„Cože?!!“
„Ano, Jime! Spěchej! A nikomu nic neříkej!“
„A Mildred?“
Cvak.
„Paule!“ vykřikl Jim. „Paule!!“
Telefon oněměl.
     o – o – o
Jim horečně uvažoval, co podnikne. Rozhodl se rychle – načmáral zprávu o tom, kam jel, a zalepil ji do obálky. Na obálku napsal Otevřít v případě, že bych zmizel, a vložil ji do jiné obálky, na niž napsal Pro poručíka Bonesbyho. Obálku položil na psací stůl, skočil do auta a vyrazil na výpadovku k Menomonee Falls.
Napětí, které ho ovládalo od chvíle, kdy mluvil s Jean, opadlo, když vyjel z Milwaukee. Cítil v žaludku ledovou krychli, ale byl už v akci – dělal něco pro záchranu Mildred.
Neměl ani tušení, proč Mildred unesli. Nevěděl, kolik je únosců, zatím slyšel jen o muži se zlatou trubičkou. Ale v autě mohli být další a Jean je neviděla. Nebo mohli být jinde.
Na okamžik ho napadlo, zda se nevystavuje riziku, když jede za únoscem sám. Pak myšlenku zavrhl – kdyby ho chtěli unést, nechtěli by s ním vyjednávat. Navíc: kdyby ho unesli, kdo splní jejich požadavky? A jaké to budou požadavky? Peníze? Nebo je to další skupina pomatených jedinců, kteří chtějí odvysílat v rádiu prohlášení? A jak přišli na Paula?
Počkat!  pomyslil si a zvolnil. Tady něco nehraje.
Ten muž se zlatou trubičkou unesl Mildred v jedenáct patnáct. A Paul mu telefonoval v jedenáct čtyřicet pět. Za třicet minut člověk z Milwaukee do Springtownu nedojede. Do Menomonee Falls se to dá stihnout, když se zapomene na pokuty. Ale do Springtownu je to deset kilometrů po obyčejné silnici. A potom dalšího půldruhého kilometru po úzké a klikaté cestě do kopce.
To znamená, že u Paula nebude únosce, ale vyjednávač. Člověk, který mu řekne, co musí udělat, pokud chce dostat Mildred zpět.
A co všechno jsem ochoten udělat, abych dostal Mildred zpět? pomyslil si Jim. Kde je hranice toho, co pro záchranu své ženy udělám?
     o – o – o
Springtown je osada se zhruba deseti domky rozhozenými kolem potoka Swift Creek, který protéká údolím mezi kopci. Stavení jsou tak daleko od sebe, že to ani osada není, nicméně osadníci, kteří se zde v dobách dobývání středozápadu usadili, na pojmenování trvali. Název se nakonec vžil, a když si na okolních svazích postavili chaty lidé z Milwaukee, Springtown se objevil i v některých turistických mapách.
Jim po zbytek cesty uvažoval o strategii, s jakou bude s únosci vyjednávat. Probral si desítky variant, od útočné až po prosebnou, ale nakonec si přiznal, že žádnou variantu nemá. Měl jedinou možnost – vyslechnout si požadavky a získat co nejvíce času na jejich splnění, aniž by tím ohrozil Mildredin život. Jedině dostačující časový prostor umožní policii rozvinout záchrannou operaci. Pokud to podmínky únosců nevyloučí.
Projel Springtownem a začal se šplhat do kopců. Chvatně si znovu promítl rozhovory s Jean a s Paulem a hledal nějaký detail, jehož by se zachytil. Věděl toho málo a žádný záchytný bod nenašel. Rezignovaně vzdychl a zastavil u Paulovy chaty.
Paulova chata byla postavena ve stylu prvních osadníků. Hlavním stavebním materiálem bylo hrubě opracované dřevo. Moderní izolační materiály byly dovedně ukryty pod ním. Vnitřní vybavení nemělo s prvními osadníky nic společného. V přízemí byla dokonale zařízená kuchyně a velký obývací pokoj s ručně vyřezávaným nábytkem viktoriánského stylu. V patře byly tři ložnice, jedna větší pro majitele a dvě malé pro hosty.
Paulův stříbrný plymouth parkoval pod přístřeškem vedle hospodářské budovy, což byla nepříliš vzhledná kůlna na nářadí. Modrý ford ani jiný automobil v okolí chaty nestál.
Jim si byl jist, že Paul ho slyšel přijíždět. Nevyšel-li ho přivítat, znamenalo to, že mu to únosci nedovolili. Oklepal si na zápraží boty a vstoupil dovnitř. Srdce mu začalo bušit rychleji.
To, co uviděl, ho dokonale zmátlo. Očekával, že Paul bude svázán nebo jinak přinucen k poslušnosti a únosce ho bude ohrožovat zbraní. Místo toho oba muži seděli u krbu, popíjeli grog a vyprávěli si vtipy. A příchozího vůbec nezaregistrovali.
Pak si všiml, že je to Paul, kdo popíjí grog a povídá vtipy. Od tepla a alkoholu měl červené tváře a anekdoty jako obvykle provázel širokými gesty. Muž, který seděl blíže k elektrickému krbu, se grogu nedotkl. A smích, jakým reagoval na vtipy, nepůsobil přirozeně. Ani jeho gestikulace a mimika nebyla normální, vypadalo to, jako napodoboval Paulův smích a jeho gesta. A v jeho výslovnosti byla lehká stopa cizího přízvuku.
Jim si odkašlal.
Paul k němu vzhlédl. „Jime!“ zvolal radostně. „Konečně jsi tady! To je John Whitney, můj host. Čeká na tebe skoro hodinu! Řekne ti všechno sám. Seznamte se, já ti zatím udělám grog. Chceš taky kávu?“
„Ne, děkuji,“ řekl Jim a potřásl si s neznámým rukou. Posadil se do křesla, a když Paul odešel do kuchyně, promluvil: „Říkal jste, že se jmenujete John Whitney. To je vaše pravé jméno?“
„Ano. V této zemi se jmenuji John Whitney.“
„V této zemi? Vy jste cizinec?“
„Cizinec?“ zeptal se muž a zamyslil se. „Ano, dá se to tak říci. Ale o tom jsem s vámi nechtěl mluvit.“
„Kde je má žena?“
„V bezpečí. Nemějte obavy, nic se jí nestane. Do její blízkosti se nemůže dostat nikdo, kdo by jí mohl jakkoli ublížit.“
„Jaké mám záruky toho, že říkáte pravdu?“
„Máte mé slovo,“ řekl Whitney. Sáhl do náprsní kapsy, vytáhl zlatou trubičku a začal si s ní pohrávat. „Osobně jsem ji dopravil do místa, kde se k ní žádný člověk nedostane. Zanedlouho ji uvidíte.“
„To znamená, že není daleko.“
„V jistém smyslu je velice blízko. Ale než vás k ní zavedu, musíme si spolu promluvit o jisté záležitosti.“
„Chápu,“ řekl Jim. Chtěl dodat, že to bude o podmínkách propuštění, ale nevyslovil to, protože přišel Paul a postavil před něho kameninový hrnek s kouřícím grogem.
„Jime, pan Whitney je hrozně prima chlap! Víš, kolik jsme si za hodinu řekli vtipů? Smáli jsme se, až nám tekly slzy!“
„Když jsi mi telefonoval, tak ti do smíchu nebylo.“
„Já jsem ti telefonoval?“
„Ano. Asi před hodinou.“
„Co mi to povídáš, Jime? Pan Whitney přišel a říkal, že zde má s tebou schůzku ve třináct hodin. Omlouval se, že přijel o něco dřív.“
Jim se podíval na Whitneye, na Paula a znovu na Whitneye. Ten jen pokrčil rameny.
„Chceš něco k jídlu, Jime?“ zeptal se Paul. „Mám tam hamburgery a cheesburgery. Taky nějaké muffiny, myslím, že zázvorové a piškotové.“
„Muffiny jsem dlouho neměl. Udělej mi k nim kávu, prosím. Pan Whitney mi mezitím něco vysvětlí.“
Když Paul odešel do kuchyně, Jim upřel na Whitneye tázavý pohled.
„Vím, nač se chcete zeptat,“ řekl muž. „Navrhuji vám, abychom odpověď na tuto otázku odložili na vhodnější dobu. Odpovím vám na všechny otázky. Jistě mi dovolíte, abych pořadí těch odpovědí určil sám. Ne proto, že vám nechci odpovědět. Později to pochopíte.“
Jim neřekl nic. Díval se na Whitneye a cítil, jak se ho zmocňuje hněv. Dělají si z něho blázny. Paul mu telefonuje, aby za ním přijel, a když je tady, tvrdí mu, že mu nevolal. Whitney říká, že unesl Mildred, a přitom to nemohl za půl hodiny stihnout. Zvláště pokud měl v té době ukrýt Mildred.
„Pane Whitneyi!“ řekl ostře. „Přestaňme si hrát na schovávanou! Jaké jsou vaše podmínky?“
„O jakých podmínkách mluvíte?“
„Chci vědět, kdy a za jakých podmínek mi vrátíte ženu!“
Whitney na něho udiveně pohlédl. „Proč je ve vás najednou tolik nepřátelství, pane Hawkinsi? Slíbil jsem vám, že svou ženu zanedlouho uvidíte.“ Pozvedl zlatou trubičku a otáčel ji v prstech, jako by si na ní něco prohlížel.
Na jejím povrchu zatančil odlesk plamenů z krbu. Jim ucítil, jak ho hněv přechází. Náhle pocítil k muži náklonnost. A ani mu nevadil jeho cizí přízvuk a podivná gestikulace. Ty ne zcela koordinované pohyby mu byly docela sympatické. Ve vhodné chvíli se ho musí zeptat, jestli neměl nehodu.
 „Musíte mít nějaké podmínky, abyste mi Mildred vrátil!“ řekl se zbytky doznívající zloby. „Přece jste ji neunesl jen tak!“
„Mou podmínku právě plníte. Pro mě je životně důležité prodiskutovat s vámi jeden problém. Potom vás zavedu za vaší ženou a ostatní si rozhodnete sám.“
„Co když nás do té doby najde policie? Nechal jsem zprávu poručíku Bonesbymu.“
„Myslím, že se vrátíte domů dřív, než k vám poručík Bonesby dorazí. I s vaší ženou. Samozřejmě pokud se nerozhodnete změnit svůj program.“
Paul přisupěl s podnosem, na němž byla káva, hamburgery a muffiny. Muffiny ohřál nad opékačem toastů, posypal je mletým cukrem a naskládal jako vojáky.
Whitney si je se zájmem prohlížel. „Tak těmto bábovičkám říkáte muffiny! Četl jsem, že je jich na pět set druhů! A prý jsou velice chutné!“
„Jsou součástí naší kuchyně,“ řekl Paul. „Žena, která neumí upéci aspoň deset druhů muffinů, by se neměla vdávat, protože nikdy nepřipraví manželovi a dětem něco dobrého k snědku! Chcete také ochutnat, pane Whitneyi?“
„Ne, děkuji. Možná později.“
Paul se posadil. Než Jim nebo Whitney mohli promluvit, plácl se do stehen a začal se smát. „Pánové! Právě jsem si vzpomněl na jeden z nejlepších vtipů! Ten vám musím hned říct!“
„Ale já jsem chtěl mluvit o Mildred!“ namítl Jim.
„To chvilku počká! Poslouchejte: Stará paní z Utahu, která nikdy nebyla dál než v okresním městě, letěla poprvé v životě letadlem. Když vzlétli, přišla za ní letuška a zeptala se jí, jak snáší let. Dobře, řekla dáma z venkova. Jen mi trochu zaléhá v uších. Nevíte, co mám proti tomu dělat? Vím, řekla letuška. Na to nejlépe pomáhá žvýkačka. Dáma z venkova si vzala od letušky balíček žvýkaček a celou cestu se spokojeně usmívala. Když přistáli v New Yorku, šla za letuškou a povídá: Slečno, ta žvýkačka mi ohromně pomohla! Neporadíte mi teď, jak ji dostanu z uší?“
Jim se nezasmál. Úsměv se neobjevil ani na tváři Whitneye.
Paul znejistěl. „Řekl jsem ten vtip špatně?“ zeptal se.
„Ne,“ řekl Jim. „Ale my tu mluvíme o něčem jiném. Pan Whitney mi unesl ženu.“
Paul znejistěl ještě víc. Podíval se na Jima, na Whitneye a znovu na Jima. „Ty si děláš legraci, že?“
Jim zavrtěl hlavou.
Paul se obrátil k Whitneyovi. „Že si Jim dělá legraci, viďte?“
„Ne,“ řekl návštěvník.
„To jsem blázen,“ vybuchl Paul. „Co se to tu kčertu děje? Jime, ty tvrdíš, že jsem ti telefonoval, a já o tom nevím! Teď říkáš, že pan Whitney, s kterým si hodinu povídám vtipy, ti unesl ženu! A on mi to potvrzuje! A přitom si spolu přátelsky povídáte! Je to normální? Nebo jsem se ocitl v absurdním divadle!“
Whitney ho poslouchal. Točil přitom mezi prsty zlatou trubičkou, na níž opět zatančil odlesk plamenů v krbu. „Posaďte se, příteli,“ řekl mírně.
Paul se bez odmluvy posadil. Opřel si hlavu a zabloudil očima ke stropu. Potom zívl. „Ten grog na mě začíná nějak působit. Už budu potichu a nechám vás povídat.“ A začal dřímat.
Změna Paulova chování Jima překvapila. Zadíval se na Whitneye s další nevyslovenou otázkou v očích.
Ten řekl: „Zanedlouho se všechno dozvíte, pane Hawkinsi. Zatímco váš přítel bude odpočívat, my budeme hovořit o tom, kvůli čemu jste přijel. Pokud je můj časový odhad správný, za dvacet minut budete se svou ženou. Vsadím se, že její radost, až vás uvidí, bude nelíčená.“
„To dokážu pochopit,“ řekl Jim. „Kdyby mě unesli, také bych měl radost, když ji uvidím. O čem jste chtěl mluvit? Ale rychle, ať to do těch dvaceti minut stihneme!“
„Váš přítel usnul. Nepůjdeme do předsíně, abychom ho nerušili?“
Jim vrhl na Whitneye podezíravý pohled, ale pak pokrčil rameny. „Dobře,“ souhlasil. Vzal svůj hrnek s grogem a vstal.
V předsíni bylo chladněji než ve vytopeném pokoji. Jim si oblékl větrovku a Whitney koženou bundu.
„Pane Hawkinsi, chci s vámi mluvit o vašich pracích. O vašich prognózách života v budoucnosti.“
„Je v nich něco špatně?“
„Špatně? Neřekl bych. Četl jsem je téměř všechny. A musím vám říci, že já i mí přátelé se jimi náramně bavíme.“
„Z vašeho tónu usuzuji, že vám na nich něco vadí. Ale je to důvod k tomu, abyste unesl mou ženu?“
„V tomto bodě se mýlíte, pane Hawkinsi. Napsal jste skvělé práce! Opravdu se jimi dobře bavíme! Pokud mi něco vadí, pak jedině to, že píšete o příliš vzdálené budoucnosti. Proč nenabídnete lidem představu života za třicet let? Nebo za půl století?“
Jim se zamyslel. „To je obtížnější. Já vím, že v relativně krátké době dojde k objevům, které nás posunou hodně dopředu. Ale netroufám si odhadnout, kdy k nim dojde. Za třicet let budu patrně naživu. Kdybych se mýlil, budu ostatním pro smích.“
„Tím chcete říci, že nevíte, jak bude život na Zemi za třicet let vypadat?“
„Obávám se, že jste to formuloval poměrně přesně.“
Whitney vytáhl z kapsy kalkulačku a vyťukal na ní sérii číslic. „Tak se na to podíváme, co říkáte?“
Když zmáčkl poslední tlačítko, v předsíni se krátce zablesklo a stáli v otevřené krajině. Byla to pustina jako v nevadské poušti. Kopce v okolí měly stejný tvar, ale nerostl na nich jediný strom. Zmizela tráva, domy v údolí, potok. Nebylo tu nic než vyprahlá půda a nesnesitelné vedro.
Jim zalapal po dechu. „Kde to proboha jsme?“
„Ve Springtownu. O třicet let později.“
„Vy žertujete. To je nějaká iluze. Nebo holografická projekce.“
„Nežertuji. To jsou důsledky globálního oteplování. Cena za miliardy tun spáleného uhlí a ropy.“
Horko bylo příšerné. Jim cítil, jak se mu potní kanálky otvírají a vystřikují z nich maličké gejzíry potu. V minutě byl promočený na kůži.
„Kolik je tady stupňů?“
„Čtyřicet šest a půl. Na tuto roční dobu poměrně chladno.“
„A lidé? Ti tady nežijí?“
„Ó, ano! Gangy si rozdělily svá teritoria. Když najdou někoho, koho neznají, oberou ho o všechno. Někdy ho i zabijí, ale to se stává málokdy. Lidé jsou tady vzácní, víte?“
„Měl jsem na mysli normální lidi. Civilizovaný způsob života.“
„Civilizovaný způsob života? Ten naleznete v severní Kanadě. Tam je Dreamland,  Země snů. Hlavním městem je Uranium City.“
„Tam, kde je nejsevernější jaderná elektrárna?“
„V této době jsou ještě severnější. Ale vidím, že na vás není suchá nitka. Jestli vás tu ještě chvíli nechám, omdlíte horkem.“
„Máte pravdu, pane Whitneyi. Začínám mít nesnesitelnou žízeň. Není tu někde trochu vody?“
„Bohužel. Nejbližší studna je dvanáct mil daleko, v místě, kde dřív bylo Menomonee Falls.“
Z údolí se k nim doneslo burácení silných motocyklů.
„Co je to za hluk?“ zeptal se Jim.
„Místní gang už o nás ví, mají tu detektory. Pokud nemáte námitky, podíváme se raději dál.“
Whitney vzal kalkulačku a opět se krátce zablesklo. Kolem nich se zvedl vítr a hnal údolím husté sněhové vločky.
„Proboha!“ vykřikl Jim. „Kde to jsme teď? A proč je tak příšerná zima?“
„Jsme pořád ve Springtownu, pane Hawkinsi, ale o dalších třicet let dál. Když se prohřály oceány, odpařilo se obrovské množství vody. Mraky zakryly slunce. Začalo se rychle ochlazovat a nastala doba ledová. Zbytek si domyslíte.“
„Žije tu někdo?“
„Loupeživí Eskymové. Ti jsou nebezpečnější než gangy před třiceti lety. Ztratili úctu k životu.“
„Pojďme odtud, prosím! Cítím, jak se ze mě stává rampouch!“
„Jak si přejete,“ řekl Whitney a opět se zablesklo. Stáli v předsíni a bylo tam mnohem tepleji než ve sněhové vánici před chvílí.
„Hurá!“ zajásal Jim a zamnul si prokřehlé ruce. „Konečně jsme zpátky v Paulově chatě! Pojďme se ohřát ke krbu!“ A hrnul se ke dveřím do kuchyně.
„Počkejte, pane Hawkinsi!“ zadržel ho Whitney. „Nejprve se převlékněte do suchého oblečení, ať neonemocníte! Máte ho tu připraveno!“
Jim se vrátil k odkládací stěně. Na polici ležela jeho větrovka, kalhoty i ostatní části oděvu.
„Kde se to tu vzalo?“ zeptal se udiveně.
„Připravil jsem to pro vás. Když projdete dobou veder a dobou ledovou, vždycky se musíte převléknout. Vždyť na vás není ani kousek suchý.“
Jima začal promočený oděv studit. Překonal stud a bleskově se převlékl. „Co mám udělat s mokrým oblečením?“ zeptal se.
„Nechte ho tady, později to uklidíme. Teď se pojďme ohřát.“
Jim na tuto větu čekal. Sotva dozněla, rozběhl se do kuchyně, a než Whitney dorazil, ohříval si ruce u krbu.
Whitney se posadil do křesla. „Napijte se grogu, pane Hawkinsi. To vám udělá dobře.“
„To je skvělý nápad!“ řekl Jim. Pak se plácl do čela. „Já trouba! Nechal jsem hrnek v předsíni!“
„Máte ho na římse u krbu.“
„Vy jste mi ho přinesl?“ zeptal se potěšeně. „Děkuji vám, pane Whitneyi!“ Napil se, položil hrnek na stůl a vytřeštil oči. „Kde je Paul?“
Whitney neodpověděl.
Jim zvýšil hlas. „Pane Whitneyi! Můžete mi říci, proč tu není Paul?“
Whitney odpověděl stejným způsobem. „Pane Hawkinsi! Můžete mi říci, proč se napřed nerozhlédnete?“
Jim se rozhlédl. Byli v Paulově chatě, nebo nebyli? Na první pohled bylo všechno stejné. Ale při pozornějším pohledu začal vidět rozdíly. Židle u jídelního stolu měly jinak vyřezané ozdoby. Obraz nad komodou chyběl. Za okny byla tma, přestože bylo brzy po poledni…
Ale tyto rozdíly Whitney asi neměl na mysli, napadlo ho. Musí tu být něco důležitého. Mnohem důležitějšího.
A pak to uviděl.
Přesněji řečeno pak je uviděl. Postavy sedící na zemi pod oknem. Jedna vedle druhé a v tupé nečinnosti. Některé měly hlavy složené na kolenou, jiné se dívaly apaticky před sebe, jako by je propustili z psychiatrické léčebny. Nebo jako by v té léčebně právě byly.
„Kde to jsme?“ zeptal se. „Dalších třicet let v budoucnosti?“
Muži sedícímu v rohu se rozblikalo na hřbetě levé ruky červené světlo. Vstal, vytáhl ze záňadří šňůru a zapojil ji do zásuvky. Pohyboval se, jako by trpěl lehkou poruchou koordinace.
„Musím vám odpovídat na vaši poslední otázku?“ zeptal se Whitney.
„Myslím, že to není zapotřebí,“ řekl Jim. Znovu se rozhlédl po pokoji. „Chci znát odpovědi na jiné otázky, pane Whitneyi. Či spíše bych měl říci potvrzení mých závěrů.“
„Poslouchám vás, pane Hawkinsi.“
„Jestli se nemýlím, toto je zdařilá replika Paulovy chaty.“
„Máte  pravdu, i když ne ve všech aspektech. Pokračujte.“
„Tato chata se nachází pod silnou vrstvou ledu.“
„Nemýlíte se. Doba ledová ještě neskončila.“
„Chtěl bych se mýlit, ale domnívám se, že ti, kdo tuto chatu stavěli, ji stavěli z nostalgie. Jako vzpomínku na člověka.“
„Přesný zásah. Pokuste se ještě o dva závěry.“
„Myslím, že vím, proč jste unesl mou ženu.“
„Předpokládal jsem, že na to přijdete,“ řekl Whitney a sáhl do kapsy pro zlatou trubičku. „K tomu se ještě vrátíme. Váš poslední závěr?“
„Někde mezi těmi roboty je má žena.“
Postava, sedící s hlavou na kolenou, se protáhla, jako by se probudila z hlubokého spánku. Potom odložila čepici a narovnala se. Černé vlasy zatančily ve světle a jejich vůně zaplavila místnost. Byla to Mildred.
„Jime!“ zvolala. To už byla na nohou a vzápětí nato mu visela kolem krku. „Jsem tak ráda, že jsi mě našel!“
„Nestalo se ti nic, Mildred?“
„Co by se mi mělo stát? Pan Whitney mi slíbil, že se mě nikdo nedotkne! A taky se mě nikdo nedotkl! Běda tomu, kdo by se o to pokusil!“
„Domnívám se, že tento druh nebezpečí ti tady bohužel nehrozil. Nemám pravdu, pane Whitneyi?“
„Bohužel máte.“
Mildred se podívala na svého muže, potom na Whitneye. „Co tím chcete říci, pánové? Že už nejsem k světu? Nebo něco jiného!“
„Něco jiného, Mildred. Jsou tu samí roboti. A nad hlavou mají kilometr ledu. Pan Whitney nás teď dopraví domů.“
„Mohu vás dopravit jen do chaty pana Arlingtona, paní Hawkinsová. Právě kvůli tomu kilometru ledu, chápete?“
„Co máte pořád s tím ledem? Jime, můžeš mi to vysvětlit?“
„Víš, Mildred,“ začal Jim.
Whitney ho zadržel. „Nezlobte se, že vám skáču do řeči, pane Hawkinsi, ale vaše žena usnula a nic si nepamatuje. Vysvětlování by zabralo moc času. Řeknete jí to později.“
„Já to chci slyšet hned!“ trvala na svém Mildred. „Musím vědět, co se tady děje!“
„Posaďte se, paní Hawkinsová,“ řekl Whitney. „Prosím!“ Vzal zlatou trubičku a zamířil s ní na Mildred.
Ta se svezla do křesla a usnula.
„Co jste s ní udělal?“ zděsil se Jim.
„Nezlobte se, ale bylo to nevyhnutelné. Až se vaše žena probudí, nebude o ničem vědět.“ Vytáhl z náprsní kapsy kalkulačku a ukázal ji Jimovi. „Přístroj na cestování časem je naprogramován. A my ještě musíme nalézt  odpověď na zbývající otázku.“
Jim pohlédl ustaraně na svou ženu. „Opravdu se jí nic nestane?“
„Buďte bez obav. Techniky, které ohrožují život člověka, byly zničeny po pádu robotické diktatury.“
Jim sáhl po hrnku s grogem. „Začíná toho na mě být trochu moc,“ řekl a napil se. „Nicméně vím, kam míříte. Roboti ovládli tuto planetu a dospěli k závěru, že člověka eliminují. V této době už lidé na Zemi nežijí.“
Whitney přikývl. „I ostatního života je poskrovnu. To, co nevymřelo v údobí veder, zaniklo v době ledové.“
„A vaše civilizace? Civilizace robotů?“
Whitney pozvedl obočí. „Poznal jste, že jsem robot. To je dobře, bude se mi snáze odpovídat.“ Usadil se pohodlněji v křesle a začal vyprávět. „Je to prostý příběh. Zracionalizovali jsme život na Zemi do posledního detailu. Všechno, co bylo nelogické a neefektivní, jsme eliminovali. Zrušili jsme tisíce továren a postavili jednu centrální na výrobu robotů. Fungovala perfektně. Dokud nepřiletěl asteroid a nezničil ji.“
„A teď?“
„Teď existujeme. Každý robot existuje tak dlouho, než se v něm pokazí důležitá součástka. Ubývá nás.“
„Proč nepostavíte novou továrnu?“
„Roboti specializovaní na výrobu robotů byli zničeni při pádu asteroidu. Neumíme to. A abych řekl pravdu, snad ani nechceme. Vidíte ty netečné roboty sedící pod oknem? Neznají smysl svého bytí. Nevědí, co mají dělat a proč to mají dělat, pane Hawkinsi.“
„Chybí jim člověk. Nebo robot s intelektem lidí.“
„Robotů s lidským – přesněji řečeno pseudolidským – intelektem je několik set. Já jsem jedním z nich.“
„Proč s tím něco neuděláte, pane Whitneyi?“
„My s tím něco děláme, pane Hawkinsi. Proto jste tady. Jedna skupina pracuje na úpravě programového vybavení robotů. Chce dosáhnout toho, aby si roboti si sami hledat zdroj energie. Noví roboti budou vznikat spojením programů dvou jiných robotů. Materiál na výstavbu nových robotů si získají z vnějších energetických zdrojů.“
Jim ho poslouchal s rostoucím úžasem. „Ale to je potrava, rozmnožování a růst!“ zvolal. „Z robotů se stanou lidé!“
„Možná,“ řekl Whitney. „Netušíme, kolik tisíc generací bude trvat, než roboti vymění kovové části za organické. Nepochybně přitom dojde k dramatické degradaci inteligence a velikosti organismu. Nevylučujeme, že to může být až na úroveň bakterií. Ale zárodek budoucí inteligence zůstane v programu zachován.“
„Měl byste říci v genech,“ opravil ho Jim, ale hned dodal: „Je to vlastně jedno, protože to je taky program. Pane Whitneyi, uvědomujete si, že vývoj, který plánujete, může trvat tři sta miliónů let?“
Whitney přikývl. „Ano. Také si uvědomujeme, že na konci vývoje bude inteligentní tvor, který se nemusí podobat člověku.“
Jim si všiml, že na stole je podnos s muffiny. „To jste připravil pro nás? Je to umělé nebo z přírodních materiálů?“
„Pekla je matka pana Arlingtona. Pan Arlington je vezl na chatu, a když je nenašel v autě, myslel si, že je zapomněl doma. Ty, co jsou v jeho chatě, koupil v Menomonee Falls, když tankoval benzín. Ochutnejte, prosím.“
Jim si jeden vzal. „Jsou opravdu dobré. Paulova maminka je vždycky uměla péci.“ Když dojedl, otřel si ruce do ubrousku a znenadání se rozesmál.
„Čemu se smějete, pane Hawkinsi?“ zeptal se Whitney.
„To asi nepochopíte.“
„Pokuste se to vysvětlit.“
„A neurazíte se? To, co vám řeknu, není míněno jako urážka.“
„Budu vaše slova chápat jako vysvětlení.“
„Napadlo mě, že já, čistokrevný bílý Američan, říkám robotovi pane. Rozumíte, co tím míním?“
Whitney se usmál. „Rozumím tomu velice dobře,“ řekl. „Také jsme prošli údobím, kdy se jeden typ robotů cítil nadřazený.“ V jeho úsměvu jako by najednou bylo něco lidského.
Jim pohlédl na Mildred a zvážněl. „Vím, proč jste ji unesl, pane Whitneyi. Chtěl jste mě přinutit, abych viděl budoucnost. A teď se mě zeptáte, zda tu chceme zůstat a založit nové lidstvo.“
„To je jedna možnost.“
„Proč si nás tu nenecháte násilím?“
„Naše zákony to nedovolují. Vrátili jsme se k zákonům robotiky, přestože člověk neexistuje.“
„A druhá možnost?“
„Začněte psát o budoucnosti, jaká bude. Možná se vám podaří ji změnit.“
„Jak já, ubohý tuctový pisálek, mohu změnit budoucnost? Myslíte, že mi bude někdo naslouchat?“
„Jste první člověk, s nímž o budoucnosti mluvím, pane Hawkinsi. Nejste ale poslední. Z každé země sem někoho pozveme.“
Jim se zamyslel. „Připusťme, že se nám to podaří a změníme budoucnost. Vy ale potom nebudete existovat. Proč jednáte proti sobě, pane Whitneyi?“
„Musím vám na tuto otázku odpovídat, když je v sázce tři sta miliónů let? A i kdybychom tento aspekt pominuli, mé jednání je v souladu se zákony robotiky. Ty zákony znáte, ne? Pocházejí z vaší doby, napsal je pan Asimov.“
„Znám,“ řekl Jim. „A začínám vidět celou šíři vašeho programu. Pane Whitneyi, vaše myšlení je možná z technického hlediska robotické, ale pokud jde o program evoluce v organickou bytost, to je sebeobětování, jakého jsou schopní jen výjimeční lidé. Teď chápu, proč jste se zmínil o mém rozhodnutí.“
„A pro kterou variantu se rozhodnete?“
Jim rozmáchl ruce. „Jak to mám vědět? Copak takové rozhodnutí mohu udělat bez přemýšlení?“
Něco zapípalo.
Whitney vytáhl kalkulačku a mrkl na displej. „Musíme se vrátit do vaší doby,“ řekl.
Krátce zablesko a byli v pokoji, v němž spal Paul. Mildred klimbala v sousedním křesle.
Whitney schoval kalkulačku. „Kolik času potřebujete k přemýšlení?“ otázal se, jako by se nic nestalo.
„Nevím,“ odpověděl Jim. „Měsíc, rok…“
„Dobře. Sejdeme se za rok ve stejnou dobu.“ Vytáhl zlatou trubičku a zamířil s ní na Paula.
„Co mu chcete udělat?“
„Prodloužím jeho spánek do vašeho odjezdu. Aby o ničem nevěděl, až se probudí. Bude to tak lepší.“
Z trubičky vyšlehl nitkový paprsek. Paul zaklonil hlavu a začal chrápat.
Na Whitneyově ruce se rozsvítilo červené světlo. „Promiňte, pane Hawkinsi, musím se vrátit domů. Bohužel nestihnu uklidit nádobí.“
„Postarám se o to. Proč se nedobijete ze zásuvky?“
„Vy používáte elektřinu, my ne. Co řeknete poručíku Bonesbymu?“
„Nevím. Něco vymyslím. Nevíte něco o kouli nad Milwaukee?“
„Ach, ta koule! Málem jsem na ni zapomněl. To byl zastírací manévr, aby vaši ženu tak rychle nehledali. Koule byla ze zmrzlé plazmy. Nechal jsem ji vybít nad neobydlenou krajinou.“
„O zmrzlé plazmě jsem něco četl.“
„Nemám čas vám to vysvětlit. Bylo mi s vámi dobře, pane Hawkinsi. Rád bych ještě zůstal, ale opravdu musím jít. Omlouvám se vám za únos. Na shledanou v lepší budoucnosti!“
„Na shledanou,“ řekl Jim a dodal: „Pane Whitney!“
Ale to už se zablesklo a po hostu se zlatou trubičkou nebylo ani památky.
Jim se podíval na hodinky. Potom pohlédl na hodiny na zdi a zase na hodinky. Jeho hodinky ukazovaly o sedmdesát minut víc než hodiny na zdi. Podle hodin na zdi byli v budoucnosti minutu. Jednu minutu.
Jim se zamyslel. Potom vzal telefon a zavolal do Milwaukee. „Poručíku Bonesby, už jsem svou ženu našel. Bylo to určité nedorozumění, víte? Vysvětlím vám to, jakmile se vrátíme. Ne, nešlo o únos, jen o nedorozumění. Má žena je v naprostém pořádku. Ne, nemohu vám ji dát k telefonu, právě spí a nechci ji budit. Za dvě hodiny budeme doma, potom k vám přijedeme, platí? Na shledanou!“
Když domluvil, uklidil nádobí, přinesl si z auta blok a začal zuřivě psát.
Mildred se zavrtěla v křesle. Zívla, protáhla se a rozhlédla se kolem sebe. „Jime, měla jsem zvláštní sen! Zdálo se mi, že mě unesli! Musela jsem sedět mezi roboty a čekat, až mě najdeš a vysvobodíš!“
„Ano, miláčku,“ řekl, aniž zvedl hlavu od psaní.
„To byl báječný sen! Byla jsem tak napjatá, jestli mě poznáš mezi těmi roboty, že jsem z toho usnula! Ani jsem si nevšimla, kdy jsi tam přišel! Představ si, nechtěli mě pustit ven, prý je tam kilometr ledu! Jime, posloucháš mě vůbec? A co to pořád spisuješ? Ukaž mi to!“
Jim obrátil popsané listy a položil před ni první stranu. Stálo na ní: Člověče, copak chceš opravdu ztratit dalších tři sta miliónů let?
     K O N E C