Ukázka: Země Mlh

Fidžijský válečný náčelník Nagata a jeho bojovníci pádlovali proti proudu řeky Sigatoka. Postupovali opatrně, neboť Sigatoka byla po předcích zděděným domovem dvou nepříjemných bohů: žraločího boha Dakuwangy a hadího boha Dengeje. Oba tito bohové se sice zaobírali především mrtvými, ale s potěšením by zničili i živého, kdyby je nahněval  dostatečně, aby se zvedli z místa, kde odpočívali.
„Pádlujte plynule,“ upozornil Nagata, „abychom neprobudili ty, kteří mají lehký spánek.“
Náčelník a jeho bojovníci jeli ke svému stromu válečných palic. Bojovníci po celé Oceánii se vyzbrojovali a připravovali na dalekou plavbu. Slavný rarotonžský ariki, urozený Kieto, shromažďoval Oceánce k dlouhé cestě k místu zvanému země Mlh. Účastnit se jí měly flotily ze vzdálené Havaje, z Rapanui, ze Samoy, Tahiti, Aitutaki, Tongy a mnoha jiných ostrovů roztroušených po modravém světě Oceánie.
Kánoe plula kalnou řekou, v níž vířilo hnědé bahno, probíjela se proti silnému proudu Sigatoky a vyhýbala se plovoucím odumřelým stromům strženým z okrajů údolí. Na kopcích ze všech stran stály pevnosti ohrazené kamennými zdmi, neboť Fidžijci byli  vynikající bojovníci a jejich klany spolu neustále válčily.
Kánoe proplula zákrutem řeky a znenadání zachytila o rybářský vlasec. Vlasec se napjal a zastavil ji. Rybář na břehu měl zřejmě velice silné ruce.
Nagatu to rozhořčilo. Muži se právě dostali do toho správného rytmu pádlování, a tak bylo k vzteku, že z ničeho nic stáli na místě. Válečného náčelníka obzvlášť popudilo, že se to stalo právě v této části řeky, kde byl proud tak silný, že jeho bojovníci měli co dělat, aby plavidlu udělili nějakou rychlost.
„Čí je to provaz?“ vykřikl zlostně Nagata, když vlasec nadále bránil kánoi v cestě vpřed. Naklonil se přes bok a vytrhl z přídě masivní  háček zhotovený z mušle perlorodky. „Čí je ten háček a návnada? Vyjdi a ukaž se. Už se těším, až tomu, komu tohle rybářské náčiní patří, rozčísnu hlavu svou palicí gata waka.“
V odpověď na toto zvolání se na břehu rozhrnuly listy ibišku a objevily se dvě velké ruce.  Jedna držela provaz a druhá byla zaťatá v hrozící pěst. Nagata s hrůzou spatřil, že ruce nejsou spojeny s žádným tělem.
Okamžitě pochopil, komu tyto oddělené končetiny patří.
Tui Delai Gau, bůh hory, byl obr, který žil ve stromě. Když dostal hlad, poslal své ruce na ryby. Mohl také poslat svou hlavu do vzduchu, aby slídila po nezvaných hostech.
„Omlouvám se,“ řekl Nagata rukám. „Nevěděl_ nevěděl jsem, že mluvím s tebou, pane…“
Nedostal samozřejmě žádnou odpověď, neboť ruce mluvit nemohou. Zato se však z deštného pralesa dál od řeky vynořila hlava a z jejích rtů splynul hlasitý sten. Ruce na tento výkřik zareagovaly a začaly scházet po  prstech ze břehu dolů. Vstoupily do vody a začaly legračními, rybími pohyby plavat ke kánoi. Palce zůstávaly nad vodou, jako by ruce naváděly správným směrem.
Jeden z mužů vykřikl strachem: „Mám ženu a dítě – moje vina to nebyla!“
Skočil do řeky a začal plavat k opačnému břehu. Také ostatní muži se jeden po druhém vrhli z boku kánoe do vody, pustili se za ním a nechal Nagatu, ať si poradí s rukama Tui Delai Gaua sám. Ruce boha chytily kánoi na jednom konci a prudkým pohybem škubly směrem dolů. Nagatu, který byl na druhém konci, to vymrštilo do vzduchu. Jeho drahocenná palice někam odletěla a samotný náčelník se hlavou a rameny zarazil do bahna na mělčině před svými plavajícími druhy.
Když se muži k Nagatovi dostali, vytáhli ho z jílovitého dna a zachránili ho.
Ruce Tui Delai Gaua se mezitím pustily do ničení kánoe a začaly ji trhat na kusy. Uškubly boky a rozpáraly sešití kánoe, jako by to byl kus látky. Ukroutily příď od zbytku lodě. Nakonec ulomily záď  a trosky poslaly po řece do moře.
Když ruce dokončily dílo, přeplavaly zpět ke svému rybářskému místečku a přitáhly provaz na břeh. Užaslí muži se dívali, jak ruce nabodly na háček něco, co se nápadně podobalo lidským játrům, a pak to nahodily do hluboké střední části Sigatoky. Obdivně pokyvovali hlavami, když se dívali, jak si s vnadidlem z ptačího peří pohrává proud. Tančilo a poskakovalo na vlnkách, jako by to bylo něco živého.
Netrvalo dlouho a Tui Delai Gau chytil krásnou rybu.
„Co si teď počneme?“ zeptal se jeden muž náčelníka. „Nemáme loď, která by nás ke stromu zbraní dovezla.“
„Musíme pěšky,“ zavrčel Nagata.
A tak jim nezbylo, než se krást pralesem, což byla na Fidži riskantní záležitost. Jelikož byli na cestě ke stromu válečných palic, nebyli nijak zvlášť ozbrojeni. Aby si mohli zbraně odvézt domů, museli přijet s prázdnýma rukama. A jako by nestačilo, že na území kolem Sigatoky sídlily staré klany, v poslední době přibylo i několik klanů z Tongy.
Byli to bojovní lidé, které z jejich ostrovů vyhnali, protože s nimi byly stále potíže. Tonžané si rychle vybudovali vlastní pevnosti na kopcích nebo za kruhovými příkopy. Jakmile se klan uchytil takovým opevněním, bylo prakticky nemožné jej vykořenit a zničit. Z tohoto pevného útočiště mohli vetřelci podnikat výpady proti méně opevněným vesnicím a přepadat pocestné.
Každá vesnice měla svůj Smrtící kámen, na němž klan vraždil své zajatce jako oběť bohům, než je uvařil a snědl.
V tuto chvíli se skupina Fidžijců pohybovala na území klanu Waiwai, jemuž patřila jen jedna ze stovky příkopových pevností kolem Sigatoky. Byli to strašliví lidé. Jejich vesnici obtáčel nikoli jeden příkop, nýbrž tři, a navíc ještě kamenná zeď opatřená střílnami. Člověk, který jim padl do zajetí a byl odnesen za tyto příkopy a za zeď, byl navěky ztracen.
„Držte se při mě. Nedělejte hluk,“ zašeptal Nagata a předsevzal si, že až budou příště vybírat palicový strom,  musí být  mnohem blíž jejich domova.
Potíž byla v tom, že k tomuto účelu se dal použít pouze mladý strom  nokonoko a tyto stromy rostly jen na několika málo místech.
Konečně opustili území Waiwaiů a spatřili na břehu nad řekou svůj posvátný strom. Byl chráněn kouzelnými talismany, proutěnými žraloky zavěšenými ve větvích. Lidé z žádného jiného kmene by se neodvážili krást ze stromu chráněného kouzlem jiného kněze. Na kůži by jim naskákaly puchýře, oči by jim úplně vypadly z důlků  a jazyky by jim natekly a obsypaly se vřídky.
Pohled na palicový strom je úžasný.
Když si klan takový strom vybere, musí myslet na to, že zbraně porostou dlouho. V období, kdy je strom poddajný, aby se dal ohýbat a kroutit, je každá větev ošetřena, aby dostala určitý vražedný tvar. Pomocí provazů, kamenů a polen vzniknou formy, k nimž se větve přivážou. Dřevo stromu nokonoko časem ztvrdne tak, že je pevnější a tvrdší než kámen.  Již z  dálky se dají poznat všechny různé typy palic: i wau, jichž je osmdesát druhů, a i ula, lehčí vrhací palice. Stačí oddělit je od stromu a je z nich ruční zbraň.
Takový palicový strom ježící se podobnými zbraněmi skutečně vypadá jako slavnostní strom ověšený dárky pro bojovníky.
„Rychle, usekněte ze stromu nějaké zbraně,“ vyzval je Nagata. „Nesmíme otálet.“
Starosti mu nedělaly pouze ostatní klany,  nebylo možno zapomenout ani na Tui Delai Gaua. Bůh mohl znovu poslat svou hlavu vysoko nad prales, aby se po nich porozhlédla. Tito méně významní bohové často nosili křivdy v sobě a někdy později došli k závěru, že trocha ničení a zabíjení je na místě. Menší bohové si nebyli tak jistí jako velcí bohové a urážky v nich hlodaly.
„Honem, honem!“
Bojovníci usekali palice malými pazourkovými sekerami a posbírali je do otepí, které si pak přivázali na záda. Nakonec měl každý tolik, kolik unesl. Nagata vyrazil se svými muži údolím zpátky k moři. Jeho lidé patřili k pobřežnímu klanu a měli pocit, že jsou něco víc než tyto divoké, zatuchle páchnoucí národy obývající rozpálené vesnice ve vnitrozemí.
Nagatovi lidé měli svěží mořský vítr, který jim větral chýše, zářivé slunce, které jim zvedalo náladu, podlahy z čistého písku, krásné ozdobné lastury na stěnách chýší, smích, veselí, tiché narážení příboje na útes a křik mořských ptáků nad oceánem. Kmeny ve vnitrozemí měly bláto, hustou vlhkou džungli a nehybný, zatuchlý vzduch. Byli to lidé, kteří se rozhodně nemohli rovnat obyvatelům pobřeží.
Jenže na temných místech klíčí temné myšlenky a temné myšlenky dělají z lidí barbary. Proto byli lidé z vnitrozemských kmenů hrůzu nahánějící, bojechtivá stvoření, která raději rozdrtila lebku válečnou palicí, než by si připomněla narozeniny milované bytosti.
Když se Nagata a jeho muži plížili tunelem  vytvořeným  dusivými fíkovníky a samičími duby na území Waiwaiů, najednou před sebou uviděli pár rukou. Jedna ruka držela zubatý bojový oštěp sokilaki  a druhá horskou palici sobesila.
„Tui Delai Gau!“ vykřikl jeden z Nagatových mužů.
Avšak mýlil se. Ruce byly lidské a patřily bojovníkovi Waiwaiů. Ve temném pralese za ním stálo dvacet dalších bojovníků. Předtím zaslechli od řeky hluk a našli v měkkém písku na kraji řeky otisky nohou Nagatových mužů. Nyní vetřelce chytili, když se kradli zpátky.
„Zloději! Plenitelé! Piráti!“ zařval první waiwaiský bojovník a vycenil zuby. 
Nagata ho skolil hbitou ranou do krku.
Strhla se bitka, při níž několik úderů zasáhlo ramena a hlavy a mezi oběma stranami prolétlo mnoho oštěpů. Bylo mnoho křiku a strkání, ale místo bylo ve skutečnosti příliš stísněné stromy, než aby boj mohl přerůst v něco víc než omezenou potyčku. Nakonec se Nagatovým mužům podařilo probít přes Waiwaie  za cenu dvou zraněných a ztráty jen jednoho bojovníka. Waiwaiové byli spokojeni. Měli hostinu na večer, a tak už Nagatovy muže nepronásledovali.
Když Nagata konečně dorazil k ústí řeky Sigatoka, padl na kolena a políbil písek. Natrhali ze stromů  manga a plody chlebovníku. Získali z kokosových ořechů čerstvou šťávu.  Lidé oslavovali šťastný návrat svého náčelníka a oplakávali ztrátu bojovníka. Jeho vdova byla ihned odškodněna. Delegace urostlých fidžijských bojovníků s huňatými hlavami a zkormoucenými kulatými obličeji jí přinesla náhrdelník ze žraločích zubů.
Přinesli oběti Tui Delai Gauovi a pověsili je na lampovník. Mezi obětmi byli pestrobarevní holubi, kolibříci s oranžovou hrudí, černé kachny a ledňáčci s bílým okružím. Přes jednu větev přehodili plášť sešitý z kůží gekonů a zelených stromových scinků. Kolem paty stromu rozložili rohože, do nichž ženy vetkaly výrazné geometrické vzory, a zakryli jimi kořeny.
V noci se ve vesnici Nagů slavilo a tančilo. Bubny zněly zdravými rytmy, pálené aromatické listy vydávaly opojnou vůni a kawa se pila do pozdních hodin. Bojovníci chodili po kamenech rozpálených do běla, aby dokázali svou mužnost, neboť ostrov byl zemí chodců po ohni. Díky lsti, kterou si jejich vědomí za staletí osvojilo, se mohli tvářit, jako by jim žár nic nedělal.
Měli své válečné zbraně, s nimiž budou následovat mocného vůdce své expedice, Kieta, do země Mlh.  Tam tyto zbraně přijdou k užitku, až budou zabíjel lidi s rudými vlasy a bílou kůží, známé jako Keltové.
Pozdě v noci, když už vesničané spali, přišli k lampovníku tipua
a ukradli jak pečené ptáky, tak nádherný plášť z ještěrčích kůží, sešitý drobnými stehy a lesknoucí se zelenými šupinkami. S chichotáním  si odnesli své poklady do pralesa. Věděli, že lidé se ráno probudí a budou si myslet, že si horského boha usmířili.
Skřetové už jsou takoví: lidská čest je pro ně vzduch.

Vydal Návrat, Brno, 2003. Z anglického originálu Garry Kilworth: Land-of-Mists  (Orbit, London, 1998) přeložil Petr Kotrle.