Po dlouhém čekání konečně vychází nový román Jaroslava Mosteckého. Potěší všechny milovníky dobré hrdinské fantasy, zvláště pak všechny, kteří si oblíbili jeho vikingskou trilogii Vlčí věk. Útesy křiku je samostatný román ze známého severského prostředí. Zde máte k dispozici ukázku.
K A P I T O L A Č T V R T Á
J I N Á Z E M Ě
Slunce zapadalo v krvavé omáčce, jako by je některý z těch skalních hrotů na západě probodl a nechal vykrvácet…
Vlny zčervenalé podvečerním sluncem se jako vzteklý pes znovu a znovu vrhaly proti zabijáckým útesům, jen na pár pídí vyčnívajícím nad hladinu. Na kletby už nikdo neměl sílu. Vesla se vzpírala hekajícím mužům i vlnám zároveň a strašidelně skřípěla v průvlacích, jako by už už měla prasknout…
Moře se vzpouzelo jako voda v rýžovací pánvi, když s ní člověk náhle začne točit na opačnou stranu.
„Skály!“ rozlehl se nad vodou Oleho výkřik. „Napravo! Nalevo! Všudeé…eéée!“ Poslední slovo se rozplizlo v burácení moře. To se vlny, vracející se od hřebene skal, zlostně vrhly proti přídi.
Loď naříkavě zasténala…
„Cha! Ať mi Fenrir vykouše obočí, jestli to nevypadá, jako by si někde u dna vjely mořské obludy do šupin!“ Jarl Thorwald, jemuž se říkalo Kra, se zachechtal a vzápětí zprudka a vztekle vysmrkl slanou vodu.
Drakkar ucítil povolené otěže a příď se vychýlila ze směru…
„Drž kormidlo!“ zakřičel jsem do řvoucího příboje. „Tou mezerou! Přímo k pobřeží!“ Thorwald Kra vzhlédl proti tři sta sáhů vysokým útesům příkře se zvedajícím z vln a zavrtěl hlavou, jako by nevěřil, že se mu to může povést. O to pevněji sevřel kormidelní páku. Klouby prstů mu zbělely námahou a kůže kolem mozolů na prstech mu popraskala. Zakroutil očima a proklel mne, mou matku, mé syny, co se mi teprve narodí, a nakonec i mořskou sůl, která ho už nepálila jen v očích.
Střelil jsem očima k místu, kde skalní stěnu dělila mělká rozsedlina, štípající hradbu skal od hladiny až do nízko se valících mraků. Byl jsem si jist, že vedu drakkar správně, i když už uplynulo pět roků od doby, kdy jsem se tudy plavil. To místo bylo vidět už z dálky, jediné na celém pobřeží, kde skála nebyla jen hladká a příkře spadající do moře, ale popraskaná, odshora až dolů rozdrásaná vodorovnými puklinami, dost širokými, aby v nich mohli hnízdit ptáci. Jejich trus se dávno prožral do kamene a označkoval skálu bílozelenou barvou…
„Drž!“ řval jsem na jarla a spolu s ním svíral páku kormidla, aby neuhnulo a nestrhlo nás proti skalním zubům, trčícím z vody všude kolem jako oštěpy mořských obrů.
„Jsi blázen, a to se bohům líbí, Owaine Sigurdsone!“ zaječel mi do ucha, ale s kormidlem neuhnul. Věřil mi, jako bychom se už bok po boku bili nejméně v deseti bitvách, i když jsme se potkali poprvé před deseti dny. „Bohům ano, ale mně ne, u Thora!“
„Skála!“ zařičel Ole na přídi stejně zděšeně jako hřebec v hořící stáji a oba jsme trhli kormidelní pákou doleva… Za lodí se zvedla vlna, ve chviličce drakkar dohonila, přelila se přes něj a nelítostně, jako Thorovo kladivo, nás srazila na dno lodi. Znovu jsme se zvedli, popadli páku kormidla a vesla a pustili se do boje. Vítr hnal nad mořem cáry mlhy a strhával zpěněné hřebínky vln. S blížícím se večerem pořád sílil a sílil…
Narfi se náhle ohlédl od vesla a v zarostlé tváři se mihl stín strachu. Příď drakkaru se v tu samou chvíli ztratila v rozdivočelých vlnách a muže u vesel zalila sprška slané vody. „Ten Gael nejspíš dostal kamenem do lebky! Chce zabít padesát mužů najednou!“ zaječel a ukázal na mne.
Nikdo se nepřidal a nikdo mu neodpověděl, ani já. Už proto, že v syrovém studeném větru není dobré zbytečně mluvit. Láká to babici Maechevu, co přivolává nemoci a bolest v krku.
„Slyšíš, jarle?“ začal znovu a pustil se vesla. „Je to blázen! Jen se rozhlédni, kam nás to vede…!“
„Zato ty se rozhlížíš až příliš, Ovčí sýre!“ štěkl jsem od kormidla s posměšným úšklebkem na tváři. Šli jsme po sobě jako psi, které drží jejich pán na krátkém řemeni, aby se nepokousali. Od začátku. Ani jsem nečekal, až mi odpoví. „Tak moc jako ty se rozhlíží jen ženské a ti, co mají strach!“
Vyskočil na nohy a vrhl se proti mně. Thorwald Kra lehce pohnul kormidlem do strany. Přes obrubnici se převalila voda a podrazila Narfimu nohy.
„Vrať se na své místo, orle!“ zahřměl jarlův hlas, až se i běsnící moře na chviličku ztišilo. „Tys zaútočil, on má právo na obranu! Vrať se na místo, nebo tě srazím do vln, jako jsem před pěti lety srazil Snorriho, když rozdmychával hádky na lodi!“
„Jarle!“
„Teď mlč! Kvílet strachy jsi mohl předtím, než jsme vypluli!“
Drakkar se prodral přes první hradbu útesů lemujících pobřeží a na několik chvil ustrnul na skoro klidné hladině. Muži u vesel jako na povel přestali ohýbat záda.
„Ještě tam nejsme!“ křikl jsem a ukázal přes příď. Pár se jich otočilo. A znovu viděli to, co už předtím. Další val ostrých skalisek, trčících jen loket, pár pídí nad hladinu, přes něž se hrnuly už napůl zkrocené vlny a hnaly se dál k útesům, sahajícím až do nebe.
„Zaberte, orli!“ Jen ti tři, co se mnou vypluli už ze Včelí zátoky, znovu ohnuli záda… Tostig, Duncan Mac Codrum… I Cunedda, jemuž oko pořád zaléval hnis z rány na čele, a s nimi Duahan, o němž Tostig složil hrdinskou píseň, jak mnich v bílém rouchu zabil strašného Einara jarla… Ti všichni se opřeli do vesel, z vikingů však neposlechl ani jeden.
„Co řekne Owain Sigurdson, jako bych řekl já!“ zahřměl Thorwald Kra po mém boku. Ještě počkal, až se lancetové listy vesel znovu ponoří do vody. Zvedl zraky proti útesům a vyplivl slinu přes bort do moře. Pak se teprve otočil znovu ke mně. „Aby ti Loki plivl jed do očí! Kam nás to vedeš, Owaine Sigurdsone?“ zaklel jarl, který jinak věděl o vodách na západ od Nidarosu víc než o tom, co mají jeho otrokyně pod sukní.
„Nejsem blázen a nechci sprovodit ze světa padesát mužů najednou, jak si myslí ten hlupák…“ Jarl Thorwald se za tato má slova zamračil, ale neřekl nic. „Zemi, v níž vládne královna Caolainn, ještě noha vikingů neznesvětila a sám vidíš proč,“ pokračoval jsem. „Přes útesy se dostane jen ten, kdo zná cestu. Nemusíš mít strach ani o svou loď, ani o své muže. Já cestu znám… To, co vidíš před sebou, není rozsedlina, ale ústí fjordu, vlastně spíš průlivu, a ta skála před námi je jen ostroh, který ústí zakrývá.“
„Průliv do vnitrozemí?“ Podíval se na mne docela jinýma očima. „Ať mi Fenrir… Vždycky jsem měl za to, že ten ostrov je jen obrovská skála. Jednou jsem ho obeplul, a trvalo to deset dní. Nikde se nedá přistát.“
„Viděl jsi jen útesy a jejich vrcholky, co se ztrácely v nízkých mracích, nemám pravdu?“ zasmál jsem se. „A jinak nic… Žádná pláž, žádná řeka, ústí, kam by se dalo vplout… Ale jedna cesta je, tohle je ona!“ Postavil jsem se a ukázal mírně doleva. „Uhni s kormidlem, jarle! Napravo jsou těsně pod hladinou skalní hroty. Naše cesta vede tudy!“
Jarl Thorwald Kra vyvrátil kormidelní páku doprava, příď lodi se odklonila od pobřeží, v bezpečné vzdálenosti jsme obepluli skalní ostroh a před námi se objevilo ústí mořského kanálu.
„Neznáte toho ještě hodně,“ zavrčel jarl Thorwald k mužům, když překvapeně vstávali a ohlíželi se přes příď. „Já sám už jsem na tohle místo skoro zapomněl…“
Všiml jsem si úšklebku na Tostigově tváři, ale věděl jsem, že se nezachová hloupě.
„Už je to dávno, cos tu byl, jarle,“ spiklenecky jsem pokývl hlavou a v duchu jsem se musel smát. Matka mívala pravdu. Všichni vikingové jsou chvastouni. Můj otec nebyl žádná výjimka.
Ve skalní soutěsce vládlo příšeří i v poledne. Teď už se však tam venku slunce chystalo zapadnout a světla mezi skalami rychle začínalo ubývat. Dostat se přes bariéry útesů nám trvalo déle, než jsem čekal, a teď už nám do tmy mnoho času nezbývalo.
„V závětří zakotvíme a přespíme…“
„Ne. Musíme dál, jarle,“ zavrtěl jsem hlavou. „Není tu dobré místo na přenocování…“
Rozhlédl se kolem. „Moře?“ zeptal se chápavě.
„Tak,“ pokývl jsem. „Se setměním začne odliv a voda se požene zpátky do moře jako mlýnským náhonem. Rozbila by nás o skály. Proplout do vnitrozemí se dá jen těsně před vyvrcholením přílivu.“
Zamračil se a rozhlédl se po skalních stěnách tyčících se nad námi. „Jak je ta soutěska dlouhá?“
„Dost, do setmění na konec nedoplujeme. A pak už by bylo pozdě.“
„Aby ti Loki… Vždyť to je jako past, Owaine Sigurdsone! Tady zůstat nemůžeme, a když poplujeme dál…“ Neurčitě máchl rukou mezi skály.
„Za prvním ohbím je místo, kde můžeme přistát. Říká se mu Hraniční tvrz. Kdysi se tam utrhla skála a dodnes se shůry sype kamení. Ne tolik, aby se nedalo vystoupit na břeh,“ zašklebil jsem se na Narfiho, jako bych chtěl předejít jeho ustrašené otázce. Všiml si toho, ale tentokrát neřekl nic. Už poznal, že Thorwald Kra bývá často na mé straně. Byl jsem král a jeho synovec, pro taková slova mají mořští piráti slabost.
„Nocleh na pevné zemi?“ zeptal se jarl.
Usmál jsem se: „Pod střechou a na slamnících…“
„Pivo a ženské?“
„Možná trochu kvasu. Bývá tam hlídka hraničářů a ti jsou rádi, když jednou pro změnu nemusí celou noc poslouchat jen moře. Ale na ženské si budete muset ještě počkat…“ odkašlal jsem si. „Hodně dlouho počkat, jarle. Zdejší ženy nebaží po cizácích a už vůbec ne po tom, abyste si je vzali násilím. Tak jako tak je tví muži ani nespatří. Dál do vnitrozemí se vydám sám s Tostigem, Duncanem Mac Codrumem, Cuneddou a Duahanem… a třeba i s tebou, chceš-li. Tvá posádka ale zůstane na plošině pod Hraniční pevností.“
„V této zemi žijí tví přátelé, Owaine Sigurdsone,“ řekl Thorwald Kra mírně. „Proto tu těch pár dnů strávíme podle jejich zákonů. Ale kdykoli jindy, a to si pamatuj, taky jsi viking, i když jméno ti dali keltské, kdykoliv jindy uděláme, co chceme. Vždycky! A pokud se nám zachce, vezmeme si každou, na kterou dostaneme chuť.“
„Ruce bych vám zpřerážel každému na třikrát,“ zavrčel jsem bez zvýšení hlasu.
Thorwald Kra ke mně překvapeně zvedl zrak a pak se rozesmál: „Tvůj otec by se dmul pýchou už ve chvíli, kdy jsi nás vedl přes útesy, Owaine Sigurdsone! Ale teď ještě víc!“ Obrátil se ke svým mužům, křikl a zamával rukama. „V tak úzkém fjordu se nedá veslovat! Vyvlečte vesla z průvlaků, orli! Otočte se tváří ve směru plavby a pádlujte! Za příštím ohbím nás čeká přístaviště!“
Bělaví ptáci, spící na hladině se zobákem zabořeným pod křídlem, se vynořovali ze tmy jako maličké čluny s dušemi utopených plavců, jež si chtějí ještě jednou naposledy pohovět na houpající se hladině, než se vydají na pouť do země mrtvých. S poděšeným křikem pětkrát zesíleným ozvěnou, tříštící se mezi skalami, tloukli křídly o hladinu, když do nich narazila příď našeho drakkaru. Ve zmatku vzlétali a vzápětí někteří z nich naráželi do stožáru a ráhen. S polámanými letkami padali jeden za druhým na palubu, zranění a šílící bolestí sekali zobákem kolem sebe, než je některý z vikingů něčím praštil a omámeného ptáka zase hodil do vody.
Drakkar proplul úzkým hrdlem kolem kamenného sloupu a příď rozčísla hladinu doširoka rozlité laguny, ztracené mezi vysokými skalními stěnami jako voda na dně džbánu.
„Tam, jarle!“ Thorwald Kra kývl a drakkar zamířil přes lagunu k jedinému místu, kde se z vody nezvedala kolmá skála. Před dávnými časy tu zachvění země narušilo hradbu skal. Mohutné skalní bloky se zřítily do laguny a za nimi se sesunula kamenná lavina, široká dobře dvě stě kroků. Od té doby se skalní stěna drolila dál a občas se shůry zřítil balvan a zapadl do mezery mezi zřícenými kusy skal… Svah, pozvolna se zvedající k úpatí skály, tak většinou tvořil štěrk a balvany, velké jako hlava, potažené zeleným slizem řas. Sem tam z kamenného splazu trčely kusy skal, vysoké jak dva muži stojící na sobě a s temenem obíleným ptačím trusem… Na straně, odkud jsme připluli, pak jakoby tvořily jakousi děravou hradbu nebo spíš nepřehledný labyrint skalek…
„Vesla vzhůru!“
„Můžeš přirazit ke břehu, jarle! Je tu hloubka,“ křikl jsem a přeběhl na příď. Chytil jsem se vyřezané dračí hlavy na přídi drakkaru a rozhlédl se. Nikde nikdo. Nehnul by se ani lístek osiky, kdyby tu nějaká rostla. „Héééj!“ zavolal jsem a můj výkřik se o chvilku později rozburácel mezi skalami. Mohli tu být. Za balvany, za každým větším kamenem se mohl skrývat jeden z nich a mířit na nás nataženou kuší.
„Jsem Owain mac Sigurd, Owain, syn Sigurdův!“ křikl jsem své jméno a čekal na odpověď.
Zase mi odpovědělo jen ticho a šplouchání vody o skalnaté břehy.
„Jsem ten, který po svém otci převzal královský plášť a meč Orkádie!“ Moje volání burácelo mezi skalami a vracelo se v desetinásobné ozvěně.
„Přestaň, Owaine Sigurdsone. Ti, co tu jsou, už zapomněli lidskou řeč…“ uslyšel jsem nad sebou hlas mladého Oleho, který seděl na přední čnělce, s nohama obtočenýma okolo vyřezané dračí hlavy. Byl to ještě chlapec a jeho úkolem bylo vyhlížet skály skrývající se pod hladinou.
Vyhoupl jsem se na bort, abych viděl lépe, a pochopil jsem, co má na mysli. Přes děravou korunu skalních bloků na okraji bylo vidět cosi, co mi předtím balvany zakrývaly. Vzadu, v polovině svahu mezi hladinou moře a úpatím skalní stěny, mezi třemi přes sebe přeloženými balvany, které snad kdysi mohly být obrovským dolmenem, než je zasypaly další kameny, trčela do vzduchu žebra rozbité lodi jako kostra nějakého netvora z legend. Vrak tu nemohl být dlouho. Za největšího přílivu, který bývá v době, kdy se od jihu vracejí vlaštovky, moře zatopí i tenhle kousek suché země, až k úpatí skalní stěny.
Voda v kanálu téměř neznatelně změnila směr. Začal odliv.
„Vidíš někoho?“ zeptal jsem se Oleho.
„Možná,“ odpověděl mi a ukázal prstem. Podíval jsem se tím směrem, ale neviděl jsem nic…
„Možná přece poslala vzkaz,“ uslyšel jsem za sebou Tostiga. „Vypadá to, že se tu něco opravdu stalo.“ Stoupl si vedle mne a chytil se rukama obrubnice.
„Chceš říct, že někdo chytil posla a přinutil jej zradit?“
Kývl: „Tvá moc v Orkádii není tak pevná, jak bys chtěl, Owaine. Až jednou zemře tvá matka, přestaneš mít v nejsilnějším klanu přímluvce. Králové Orkádie vždycky nosili zelenomodře károvaný pléd Mac Néillů. A ti se určitě jen těžko smiřují s tím, že už to tak není.“
„Vypadá to na nemoc,“ uslyšel jsem za sebou. „Ty víš, že ne,“ odtušil jsem, aniž bych se po něm ohlédl. „Byl jsi u toho, Cuneddo, když mnich četl královnin dopis. Prosila o pomoc. Proti moru bych jí pomoci nedokázal.“
„Útok?“
„Odkud? Jedině z moře, a tahle soutěska se dá ubránit dobře… Plané řeči! Stokrát jsme o tom mluvili, býval u toho i Gaiar Aonghus. Vzkázala přece, že si nemám zapomenout přibrousit meč.“
Chvíli bylo ticho. „Třeba přece…“ hlesl po chvíli zase Tostig.
„Ne!“ okřikl jsem ho a vztekle se po něm otočil. Věděl jsem, co chce říct. „I kdyby… se to stalo… Ona ví, že bych se mu nepostavil!“
Potřepal hlavou. V koutku rtů mu zahrál slabounký náznak úsměvu. Byl tu před pěti lety také, a věděl, o čem nechci slyšet. Nakonec pokrčil rameny. „Možná vzpoura…“ Posledním slovům jsem už nerozuměl.
Z labyrintu skalek před námi se ozval ptačí skřek. Zakrákání havrana. Trhl jsem sebou a gestem poslal Cuneddu na jeho místo. Pak jsem se znovu podíval k balvanům, pod nimiž jsme se chystali přistát. Thorwaldovi muži se v tu chvíli asi zaradovali, že je zdraví sám Odin, ale já jsem věděl, že by tady žádný mrchožrout neměl být. Racci by ho vyštípali, kdyby sami neměli dost potravy…
A znovu!
Skalní soutěskou se prohnal závan větru a vzduch se zatetelil pachem smrti.
„Opatrně, jarle!“ houkl jsem na Thorwalda u kormidelního vesla. Odvázal jsem Oleho a poslal ho mezi veslaře, aby nebyl tak skvělým cílem. Sám jsem se vyšplhal na jeho místo…
Thorwald Kra byl příliš zkušený válečník, než aby zamířil přímo ke břehu. Nechtěl přistávat, dokud si to místo pořádně neprohlédne. Vedl drakkar těsně pod protější skalní stěnou. Po pravici jsme minuli labyrint skalek na okraji kamenného splazu a otevřel se nám ničím nerušený výhled na vrak lodi, který se kdovíjak dostal až do poloviny svahu a tam uvízl, zaklesnutý za dolmenem.
Vyměnil jsem si pohled s Tostigem a uhnul jsem očima.
Thorwald Kra navedl drakkar blíž tam, kde jazyk kamenného splazu mizel pod hladinou. „Přistaneme! Zpátky u těch balvanů. Tady by nás dokázal šípem zasáhnout každý kluk.“
Slabounký proud počínajícího odlivu nás bral zpátky. Nechali jsme se nést proudem a drakkar v těch chvílích plul pozadu…
Ve vzdálenosti nějakých deseti sáhů jsme minuli balvan, velký jako naše loď a zčásti schovaný pod hladinou, a teprve pak jsem si všiml prvního mrtvého. Měl na sobě prošívanici, na ramenou a na prsou vyztuženou bronzovými pásky. Takové nosili hraničáři téhle země. Ležel zkroucený mezi kameny hned u břehu a ze zad mu trčela čepel meče… Někde tam musel zůstat ležet i útočník, protože jen blázen nechá dobrou zbraň v zabitém nepříteli. Jenom ten, kdo už si sám stírá z úst krvavou pěnu…
Z rukou nám vylétly kotvy na lanech, zaklesly se mezi kameny a my jsme opatrně začali přitahovat loď ke břehu. Naposledy se zhoupla na vlně a se zadrhnutím přirazila bokem ke břehu. Znovu jsem zahnal Oleho, který se chystal vyskočit na břeh, vzal jsem mu z rukou poutací lano a sám jsem vyskočil na břeh jako první. Hned jsem se otočil a gestem ruky zastavil ty, kteří se mne už chystali na břeh následovat. „Zůstaňte v lodi,“ zavelel jsem. „Jestli je tu hlídka, mohli by považovat vaše vylodění za důkaz nepřátelství.“
Narfi, Ovčí sýr seskočil hned za mnou, jako by mne neslyšel… Bleskově jsem se otočil a čepel mého meče se mu opřela o rozparek na kroužkové košili těsně pod krkem. „Jsem zvyklý, že ostatní vykonají to, co řeknu,“ zasyčel jsem mu do tváře. „Vrátíš se na palubu, orle! Okolí obejdu sám! Nestojím o šíp ze zálohy jen proto, že mne uvidí s vikingem!“
Narfi vystříkl slinu mezi předními zuby a pobaveně se zašklebil, když se mi rozstříkla po koženém prsním pancíři a začala stékat dolů. Špička mého meče se mu opřela o kůži trochu víc a na hrdle se mu objevila kapka krve. Teatrálně a úmyslně pomalu zvedl ruku a plivanec mi otřel. „Chceš vést muže, ale všichni už pamatují víc než ty! Cos dokázal, štěně, krom toho, že tě matka vyzvracela v královském lůžku?“
„Zkousni si jazyk a přestaň tlachat, Narfi,“ zahřměl Thorwald Kra. „On má pravdu! Kdo jiný by je tu mohl takhle zaskočit a pobít, než někdo od nás?“
Otočil jsem se k nim zády a vyšplhal na balvan nejbližší k vodě. Ne proto, že bych musel hledat cestu. Mezi těmi dvaceti, třiceti bloky kamene by zabloudil leda blázen a k tomu se daly obejít. Chtěl jsem ale mít jistotu, že ve stínu mezi nimi nikdo nečíhá…
Temeno skalky se bělalo ptačím trusem, ale hned ta vedlejší vypadala jinak… Bleskově jsem seskočil dolů a vyšplhal se na ni.
Kámen se matně černal ještě lepivou zaschlou krví a na několika místech na něm bíle svítily rýhy od břitu meče. Jako by se hraničáři do poslední chvíle bránili na vrcholcích balvanů…
Přeskočil jsem na vedlejší skalku a pak ještě na další. Z úzké mezery mezi nimi s těžkým plácáním křídel vzlétl havran a rozčileně zakrákal. Dole při úpatí skalky jsem spatřil další dvě těla… Podle prošívanic i oni patřili k hraničářům… Narovnal jsem se a přelétl pohledem kamenné bludiště i zbytek suťového svahu, spadajícího do moře. Ne, nikdo živý se tu už nikde neskrýval.
Pak jsem si vzpomněl na mrtvého, kterého jsem viděl z lodi. Vězel v něm meč, a to by znamenalo, že někde poblíž bude ležet i ten, kdo ho zabil. Pokud útočníci neodnesli jeho tělo s sebou… Slezl jsem dolů, opatrně obešel skupinu balvanů a náhle jsem ho uviděl. Podle všeho tu nebyl dlouho. Ještě nepáchl a ani se v blízkosti jeho těla nehoufovaly mouchy. Ležel na břiše a obličej, zohyzděný strnulou grimasou bolesti, měl obrácený k vodě, jako by se v poslední chvíli nechtěl dívat na to, co se děje za ním… Nadzvedl jsem ho, všiml jsem si jeho prstů, křečovitě sevřených kolem jilce vlastního meče, a s mrazivým podezřením jsem se rozhlédl kolem sebe. Ne, nikdo jiný tu neležel. Ani teď, ani předtím. Hraničář sám sevřel oběma rukama svou zbraň a zapřel ji proti kamennému výstupku. Pak na meč nalehl. K takové smrti bývá v zemi Ónnún jenom jeden důvod.
Zaklel jsem tak, že by zaskočilo i starým bohům, kdyby si zrovna cpali břicha kančím.
Krev na kamení se smísila s řasami a přilákala spousty malých ráčků na hostinu. Byli všude, stejně jako mrtví. Šest jsem jich napočítal, než jsem se dostal z labyrintu velkých balvanů na svah kamenného splazu. Tady žádný mrtvý neležel, všimli bychom si ho už z lodi. Přece byly ale znát stopy po tom, že se tu něco dělo…
Propletl jsem se mezi nejkrajnějšími skalkami a vydal jsem se dál, napříč svahem z kamení a suti. Povrch kamenů byl tak kluzký, že se vetšinou dalo postupovat jen po čtyřech. Chtěl jsem si prohlédnout vrak, ale byl jsem opatrný. Odsud byla vidět jen polovina svahu, druhá se skrývala za výrazným ostrohem, zasahujícím hluboko do soutěsky. Nechtěl jsem šplhat nahoru, dokud nenakouknu, co se za ostrohem skrývá…
Trvalo to dlouho.
Obloukem jsem se vyhnul zkříženým svázaným dřevům, jež mohly být nějakým pozůstatkem z vraku, a dostal jsem se přímo pod dolmen, o nějž se zaklínil. Zvedl jsem hlavu a podíval se…
Zatím jsem viděl ten vrak jen zespodu, ale bylo zřejmé, že to nebyl drakkar, ani dlouhý a křehký korakl, na jakých se plaví mniši, když roznášejí po západních ostrovech víru v Ukřižovaného. Byla to úzká, pružná loď hraničářů, se zpevněnými boky, pobitými dvěma vrstvami tulení kůže… Obešel jsem ji kolem dokola a nahlédl dovnitř. Kýl byl přeražený. Kdyby loď narazila na skalní zub pod hladinou, byly by oba konce kýlu vyvrácené dovnitř lodi, ale tady tomu bylo naopak… Kolem se válely zbytky beden a cáry vaků, z nichž už stačili poslední zbytky zásob vyzobat ptáci.
„Hrome!“ vydechl jsem. S mrazením v zádech jsem se otočil a rozhlédl se po maličké laguně. Byla tichá a klidná, ale ještě nedávno tomu tak nebylo. Už jsem to věděl, že ne…
Od drakkaru se ozval hvizd.
„V pořádku!“ křikl jsem zpátky. „Ještě počkejte!“
Podvědomě jsem uhnul dál od vody a zamířil přímo k vraku.
Otřásl jsem se a po těle mi vystoupila husí kůže, ale nebylo to zimou.
Až nyní, když jsem se podíval shora, byl vidět ten pruh setřených řas.
Přísahal bych na to. Byl tady. Přežil a vrátil se, aby zabíjel! Znovu! Nejraději bych se rozběhl zpátky k drakkaru a vybídl jarla Thorwalda k návratu do Orkádie… Čert vem královnu Caolainn a rytířskou čest, která je mrtvým jen k smíchu!
Jenomže já jsem měl ještě jeden důvod, proč v zemi Ónnún třeba umřít. A proto jsem musel dál…
Obešel jsem vrak z druhé strany a zamířil ještě výš, až ke skalní stěně. I tady se umíralo. Propletl jsem se mezi třemi nízkými skalkami, jejichž temena, ještě ulepená krví, která tak nesnadno zasychá na vlhkém kameni, se stala útočištěm posledních hraničářů. Jejich těla jsem však už nikde nenašel. Došel jsem až ke skalní stěně, strmě se zvedající vzhůru, a vydal se podél ní. Obešel jsem ostroh a zašmátral po skále, stále více se utápějící v šeru. Tam, kde měl viset lanový žebřík, nebylo nic.
„To není dobré,“ zavrčel jsem. Tam nahoře bylo útočiště, Hraniční tvrz, o níž jsem jarlovi vyprávěl, ale bez žebříku se nahoru do bezpečí vyšplhat nedalo… Poodstoupil jsem a vzhlédl. Možná se někomu z nich podařilo uprchnout nahoru a ve zmatku vytáhli žebřík za sebou…
Zdusil jsem výkřik a ve vzteku kopl do země. Ten žebřík tu přece byl! Ve výšce nějakých čtyř sáhů se ve večerním vánku pohupoval jeho konec, na němž jako závaží viselo ptáky napůl obrané tělo mrtvého hraničáře. Vlastně jen trup a ruce, zapletené mezi lana a příčky. Pánev a nohy chyběly. Z otevřeného spodku těla visely potrhané zbytky střev a nažloutlý pahýl páteře… Zrak se mi svezl pod nohy. Nic tu neleželo. Všechno zmizelo i s tím, kdo zabíjel.
Znenadání jsem měl stejný pocit, jako před pěti lety, když jsem tudy proplouval s otcem a žaludek se mi svíral strachem o Aillin. Tehdy ji měl zachránit můj otec, ale tentokrát vzkázala královna Caolainn pro mne. Nejsem sice blázen, abych se s mečem, kaleným ve slinách ónnúnských panen, vydal za odlivu pod Útesy křiku, ale zato jsem věděl docela jistě, že si chci Aillin konečně odvézt k sobě do Orkádie. Pro jistotu. I tak už byl čas. Už se šestnáctkrát usmála do slunce při letním slunovratu.
Kradmo jsem se ohlédl po naší lodi. Až sem Thorwaldovi muži vidět nemohli… Spěšně jsem sestoupil k vraku a porozhlédl se. Věděl jsem, co tam chci najít. V hromadě věcí rozmetaných po okolí jsem našel harpunu, jakou ónnúnští lovci používali při lovu tuleňů, a vrátil jsem se pod žebřík. Zespodu jsem mrtvolu nabodl a pokusil se ji strhnout. Věděl jsem moc dobře, proč to dělám. Nechtěl jsem, aby se Thorwaldovi vikingové už při nočním přílivu vydali zpátky a nechali mě tu. Už tak některým vadilo, jak se ke mně Thorwald Kra chová. Pro ně jsem nebyl vikingem, ale gaelským králem, za něhož by dostali vysoké výkupné, kdyby jim to dovolil. Namísto toho mi dělají doprovod… A tohle by nebyl hezký pohled ani pro ně. I ten nejhloupější z nich by poznal, že tady nezabíjely meče, ale zuby.
Mrtvola se nechtěla pustit. V té nejšílenější, nejdivočejší hrůze propletl hraničář prsty a ruce s příčkami žebříku. Držely ještě pořád. Přesto se mi podařilo proklát torzo mrtvého, vyskočit a pověsit se za ratiště harpuny oběma rukama. Až teď ruce mrtvého povolily a jeho tělo mi žuchlo k nohám. Rychle jsem ho sesunul ze svahu dolů a popostrčil, až šplouchlo do vody. Pak jsem se vrátil k lodi. Už se tmělo.
„V pořádku?“ zahučel Thorwald Kra a zkoumavě se na mne zahleděl.
Narfi, Ovčí sýr, jen o pár let starší než já, ale o to drzejší, pokývl ironicky hlavou: „Nějak jsi pobledl, králi Orkádie, a třesou se ti ruce, jako by sis místo ženské vzal do lůžka ovci a všiml si toho až ráno…“ Rozhýkal se smíchy a pár mužů se k němu přidalo.
„Dost!“ zahřměl jejich jarl. „Už jsem to řekl! Kdo zkusí urážet Owaina Sigurdsona, jako by urazil mě!“ Pak se zase obrátil na mne: „Tys nikoho nenašel a já se zbytečně rozhlížel po skalách kolem. Nikde nikdo, Owaine! Jen ten mrtvý… Jako by se nás báli…“
„Těch mrtvých je víc, jarle.“ Za jeho zády jsem našel Tostigovy oči a pomalu jsem kývl. Pochopil. I Cunedda. Těžce se posadil a dvakrát vztekle udeřil pěstí do kulatiny vesla: „Musíme vytáhnout loď na břeh.“
„Vlčí varlata!“ ozval se znovu Narfi svým protivným hlasem. Čím víc se mne jeho jarl zastával, tím méně se dokázal ovládat. „Myslíš si, že se ten drakkar bude v noci na vodě sám bát?“
Špička mé harpuny mu prolétla mezi nohama, uvízla v bortu lodi a ratiště se rozbzučelo jako sršeň.
„Jarle!“ zahřměl jsem. „Dal jsi slovo, že mne budou tví muži uznávat za vůdce stejně jako tebe a v boji budou stát vedle mne! Bůh ví, že bych hrozně nerad jednomu z nich proděravěl břicho dřív, než mi to dokáže!“
„Jsi král, ale ještě mladík,“ zasmál se Thorwald Kra. „Možná dosud nevíš, že hlupákům musíš vysvětlovat, co po nich chceš, a těm bystřejším potvrdit, že se domýšleli správně.“
„Dobře,“ uculil jsme se jedovatě. „Ty se domýšlíš správně, jarle, a těm všem ostatním to teď vysvětlím…“ Vztekle zamručeli, ale nahlas se neozval žádný z nich. „Příliv už vyvrcholil a moře zase začíná klesat. Odliv tu bývá o několik sáhů, i dvanáct, nižší. Moře se kanálem žene zpátky rychleji než bystřina v horách. Když moře klesá… A už dost!“ rozkřikl jsem se. „Slunce zapadá a za chvíli bude tma! Vytáhněte loď z vody!“
Thorwald Kra pokývl a ukázal na dva ze svých mužů: „Vy rozdělejte oheň a připravte maso. A…“
„Žádný oheň!“ zarazil jsem ho. „Až bude loď na souši, ukážu vám cestu, kterou se dostaneme nahoru na skálu. Je tam jeskyně, kde na nás čekají slamníky, sušené ryby a možná i ten kvas, co jsem ti sliboval…“
„Kam chceš v téhle tmě šplhat, blázne?“ křikl kdosi.
Thorwald Kra se už nadechoval a dalo se mu číst ve tváři, co chce říct. Tentokrát by nebyl na mé straně. Přistoupil jsem až k němu a odkašlal si. „Běž si prohlédnout tu loď, jarle,“ vyzval jsem ho tiše. „Má přeražený kýl… Ne zvenčí. Zevnitř,“ dodal jsem ještě.
Beze slova prošel kolem mne a zamířil k vraku. Dvakrát jej obešel a pak se vrátil a podíval se na mne.
„Zeptej se Tostiga, jestli se ti nebude chtít věřit mým slovům, ale tohle je země Ónnún, Thorwalde Kro,“ řekl jsem tiše, aby mi rozuměl jen on. „Už jsi o ní slyšel?“
Vytřeštil oči. „Samé bláboly,“ vydechl nakonec.
„A mrtvé jsi viděl?“ zeptal jsem se ještě. „Oheň ho přiláká a lodě je lepší mít vytažené na suchu, aby ode dna nebyly vidět.“
Přikývl a obrátil se ke svým mužům: „Zařídíme se podle rady Owaina Sigurdsona, orli! Vytáhneme drakkar a sami vylezeme po skále nahoru. Kdyby od moře přišla bouře, mohly by nás vlny odtud snadno smést.“
„Cunedda je zraněný,“ řekl jsem k Duncanovi, dost nahlas na to, aby to slyšeli všichni okolo. „Pomoz mu s vakem!“ Duncan Mac Codrum sebou popuzeně trhl, vždyť Cuneddovo zranění by bylo k smíchu i malému chlapci, ale vzápětí pochopil, co mám v úmyslu a s kývnutím hlavy se vydal za ním. Už skoro všichni vikingové měli pytle se svými věcmi, potřebnými ke spaní, pod žebříkem. „Tostigu?“
„Zapomněl jsem měch s jablečnou kořalkou,“ připojil se skald. „Když půjdeš se mnou, můžeme vzít dva. Nahoře bude zima. Vítr tam fouká pořád a dostane se dovnitř i přes zdi…“
„Počkejte na mne, jarle,“ houkl jsem na Thorwalda. „Polezu první!“
Rychle jsem přeskákal po kamenech, abych dohnal Tostiga a ohlédl jsem se. Nezdálo se jim to a Sverker, jeden z těch, co se smáli každému Narfiho vtipu, se vydal za námi.
„U Thora, taky jsem něco zapomněl,“ hledal výmluvu jak děti, když se matka ptá, kdo vypil smetanu.
Počkal jsem, až Tostig vyšplhá na loď, a nastavil jsem náruč na měchy s kořalkou. Cunedda a Duncan se zatím se svými věcmi vypravili napřed a po pár krocích zpomalili a zastavili. Zase se pomalu varceli.
„Trvá vám to jak nejstarší Maelduinově dceři, než řekla ano,“ houkl Cunedda. Musel jsem se zasmát. Ten příběh znali všichni od jezer na pevnině až po klášter Cill Bharra.
„Pět let jí to trvalo, a když se konečně rozhodla, byl už její miláček bez života,“ zachechtal se i Tostig. „Zemřel na moři, ten samý rok, jen sedm dní předtím, než mu poslala vzkaz, ať zvětší lůžko, že si ho vezme…“
„Půjdu první,“ zasykl jsem do nuceného smíchu svých druhů, když jsme konečně osaměli. Chovali jsme se jako spiklenci, ale před ostatními jsme mluvit nemohli. „Za mnou Duahan, pak ty, Cuneddo, a jako poslední, až po Thorwaldových mužích, Duncan a ty, Tostigu!“
„Jestli přijde, udělá z nás kaši jako z nich,“ pohodil Tostig hlavou směrem k balvanům, pod nimiž se skrývala mrtvá těla hraničářů.
„Neurčil jsem se za prvního na žebřík proto, že bych měl strach, Tostigu! Ale jsem jediný, koho všichni místní lidé určitě znají podle tváře. Tebe ani Cuneddu si všichni pamatovat nebudou a Duncan Mac Codrum tu tehdy nebyl.“
„Možná proto ještě žije,“ zavrčel Tostig.
„Jestli tam nahoře někdo je, na mne nezaútočí.“
„Hrome, můžeme přece jít všichni mezi prvními!“ zavrčel Cunedda. „Thorwaldovi muže necháme jít nakonec!“ Těm, kteří před pěti lety zažili bitvu pod Útesy křiku, se scvrkával žaludek a srdce začínalo bít rychleji než jindy.
Rychle jsem zavrtěl hlavou. Narfiho nohsled se k nám už přiblížil víc, než bylo zdrávo. „Kdyby se něco stalo, oni sešplhají a pokusí se odplout. Vikingové vždycky hledají záchranu na moři…“
„Tsss… Kolik vikingů jsi už viděl?“ zavrčel Tostig uraženě. „Až do této výpravy většinou jen zraněné či zajatce, které ti vozil tvůj otec domů, aby ses jich jednou nebál.“
Zasmál jsem se. „Jak kočka, když nosí koťatům myši. Budiž, Tostigu. Pár by se jich našlo určitě, co by se pokusili stáhnout drakkar na vodu. Teď se ale v kanálu žene voda tak rychle, že by se drakkar roztříštil v první zátočině.“
„Thorwaldovi bys měl říct…“
„Ví hodně,“ utnul jsem Tostigovy starosti.
Narfiho zvěd se dostal až k nám a natáhl ruku po měchu s kořalkou: „Můžu?“
Duncan si jej opovržlivě změřil, ale Tostig se jen zasmál. „A co potom, Owaine? A zítra? Vrátíme se, nebo poplujeme dál?“
„To rozhodne Thorwald Kra,“ odpověděl jsem popravdě. „Drakkar patří jemu a na Ónnúnském moři se nepluje lodím s dřevěným trupem dobře. Jestli poplujeme dál, musíme z toho vraku strhnout tulení kůže a určitě tam budou mít soudek s pryskyřicí. Vždycky počítají s tím, že ji mohou potřebovat.“
Sverker dopil a otřel si bradu. „Narfi, Piják křesťanské krve…“
Nenechal jsem ho domluvit a rozesmál jsem se.
„Co chceš?“ zavrčel Cunedda a loupl po mně očima.
„Mám vyřídit vzkaz, ale i kdybych vyměnil oko za moudrost jako Odin, nepochopil bych ho…“ Obrátil se na Tostiga, chytil jej za zápěstí a pootočil mu ruku otevřenou dlaní nahoru. Pak mu do ní cosi položil. „Narfi ti chce říct, Tostigu Vypravěči, že chce vidět Owaina Sigurdsona v krvi, ale že proti mužům, kteří jej provázejí, necítí zášť…“ Už se chystal odejít, když se ještě obrátil: „A tebe, Tostigu, ctí a má rád jako vlastního otce.“ Seveřan se otočil a zamířil zpět.
Tostig se podíval na šperk ve své dlani, nejspíš z červeného kovu, protože v záhybech už byl označený zelenou měděnkou, a zesinal. Vyběhl po kamenech za Sverkerem a popadl jej za rameno: „Kdo je Narfi?“ vyhrkl chraptivým hlasem.
Muž se zazubil a setřásl jeho ruku dolů: „Prý to uhodneš sám, Tostigu Vypravěči!“
Vraceli jsme se mlčky. Tostig svíral v ruce tu věc, co na první podívání vypadala jako šperk z nevzácného kovu v podobě maličkého Thorova kladiva, a neodpovídal mi. Přemýšlel, ale neměl pro to mnoho času. Dvacetkrát, možná třicetkrát jsme přeskočili z kamene na kámen a vystoupali jsme zpátky pod konec žebříku.
Šero houstlo, ale ještě bylo vidět. Jen jícen soutěsky byl temný, jako by chtěl být předzvěstí toho, co přijde.
Jeden se postavil na ramena druhému a na chybějící konec lanového žebříku navázal další kus, který narychlo vyrobil starý Yngvar, a zase seskočil dolů.
S nákladem dřeva, přikrývek a potravin na zádech jsme šplhali vzhůru. Hladina laguny se už, jak jsem řekl, utopila v temnotě, ale tam nahoře se ještě převaloval narudlý přísvit končícího dne…
Lezl jsem první, jak zněla domluva, a teprve když jsem se dostal do poloviny, pustil se za mnou Duahan a Cunedda, abychom nepřetížili lana žebře. Pak začal vystupovat první z Thorwaldových vikingů a dole, docela na konci řady čekali Duncan Mac Codrum s Tostigem a Thorwaldem Krou, který chtěl mít jistotu, že se jeho muži nebudou po kamenném splazu pod Hraniční tvrzí moc rozhlížet.
S nákladem se nám šplhalo těžce a špatně a žebřík jako by snad ani nikde nekončil…
Konečně! Překulil jsem se přes skalní římsu vysoko nad hladinou moře, vstal jsem a rozhlédl se po temeni skály.
Hraniční tvrz vypadala stejně jako před pěti lety, když jsem tu byl poprvé a naposledy. Nevelká plošinka, při okraji s hromadami nakládaných balvanů, připravených ke svržení na nepřítele, a vzadu, přitisknutá ke skále dlouhá kamenná chýše. Až po střechu z propletených snopů vřesu někdo naskládal otepi nalámaných vřesových větví…
Jenomže tentokrát tu bylo pusto. Jako by sem člověk nepřišel už kolik let.
Z myšlenek mne vytrhlo zalykavé heknutí a vedle mne se zvedl Narfi, Ovčí sýr. Shodil na zem vak se svou přikrývkou a jídlem a protáhl se. Pak se rozhlédl. „Myslím, že tě svrbí jazyk, abys nám něco řekl, Owaine Sigurdsone,“ pronesl zachmuřeně.
„Tam budeme spát,“ ukázal jsem na přístřešek.
Zavrtěl hlavou: „To mě zajímá míň než bouřka nad Ahvalandem… Co se tu stalo?“
Ušklíbl jsem se: „Mladík jako já, i když král Orkádie,“ začal jsem s jízlivostí v hlase, „…přece nebude vysvětlovat orlovi z Nidarosu věci, které jistě dávno pochopil sám.“
„Když jsem se podíval z žebříku dolů, viděl jsem mezi balvany dva mrtvé.“
Potřásl jsem hlavou. „Máš už špatné oči, orle. Bylo jich tam šest. Nejspíš se pobili při vrhcábech.“
Narfi plivl stranou a pokusil se mne chytit za paži. Vytrhl jsem se a ve večerních červáncích se zaleskla čepel mého meče. Už jsem mu ji dnes ukázal podruhé.
„Kde jsou ty slamníky?“ zachrčel Torkel Obouruč. Myslím, že to byl on, pletla se mi jejich jména, a ani jsem se nesnažil si je zapamatovat.
„Tam!“ ukázal jsem a šel napřed, abych se zbavil Narfiho pátravého pohledu. Nohou jsem strčil do dveří srubu a kožené panty zavrzaly. Byla tam tma, ale hned vedle dveří vždycky bývala polička s olejovou lampou. Zašmátral jsem po stěně, smetl pavučinu a náhle jsem na ruce ucítil studený závan vzduchu. Čepel meče? Podvědomě jsem ucukl a uskočil o krok dozadu.
Narfi stál hned vedle mne a možná spatřil víc. Levičkou mne odstrčil stranou, pravou hmátl po svém meči v pochvě na zádech a bez přemýšlení ťal do tmy.
Chropot z proděravělých plic vyvolal na Narfiho tváři spokojený úsměv. Skoro přátelsky do mne drcl: „Nechápu, jak jsi mohl těch dvacet roků přežít,“ zakroutil hlavou a vešel dovnitř.
„Li… Lidi?!“ dolehl ze tmy k mým uším chraptivý, vyhasínající hlas. „Myslel… Myslel jsem, že to je… to je on!“ Rozkašlal se a od úst mu odletovaly kapičky krvavé pěny.
„Co říká?“ zavrčel Narfi. Sklonil se a za nohu vytáhl umírajícího ven na světlo. Podle prošívanice narudlé barvy, vyztužené kovovými cvočky, před námi umíral poslední hraničář, který přežil ten masakr dole.
„Jsem Owain mac Sigurd…“ řekl jsem a klekl si k němu.
„Já vím…“
„Co říká?“ zavrčel Narfi ještě podrážděněji. Jazyku západních Gaelů, kterým se dnes mluvilo už jen tady a na ostrůvcích kolem severozápadního pobřeží Erinu, rozuměl málo, a to bylo dobře.
„Já tě znám, p…pane… Vím, kdo jsi, Owaine mac Sigurde!“ Hraničář se chytil mé ruky a z posledních sil se vytáhl do sedu. „Jsi král Orkádie a… a Západních ostrovů. A tebou zvolená je… je…“ rozkašlal se a hruď mu zmokvala krví.
Srdce se mi zpomalilo. „Co je s Aillin?“
Hraničář sebou trhl, v křeči se napřímil a vytřeštil oči. „On se vrátil, pane! Brázdil moře pod hradem a volal její jméno!“ zachrčel, ještě sebou cukl a jeho tělo ochablo.
Ani jsem si nevšiml, že se mezitím dostal nahoru už i Thorwald Kra, a teď se protlačil mezi ostatními až za mne. „Čí jméno, Owaine Sigurdsone?“ zeptal se mne s povytaženým obočím.
„Aillin,“ zašeptal jsem. „Před pěti roky jsem na ni ukázal, když jsem si měl vybrat, kterou ze tří dcer královny Caolainn chci jednou přivést do svého domu…“
„A kdo volal její jméno?“ zeptal se Yngvar, který řeči zdejších lidí rozuměl stejně dobře. Kdo uměl irsky, rozuměl i jim, i když ne moc dobře.
Hraničář zachrčel. Ještě žil. Vytřeštil oči a zvedl se na loktech: „Blázni!“ zašeptal. „Vy nic nevíte a připluli jste? Nic? Řekni jim to, Owaine mac Sigurde! Ať vědí, jak se v zemi Ónnún umírá! A… A řekni to taky… tomu hlupákovi, co mi z břicha udělal děravý koš! Ať se může každý den ve vodní hladině prohlížet a klít, že mu zešedivěl hrůzou další vlas…!“
Tady nahoře jsem povolil rozdělat oheň beze strachu, že to Netvora přiláká. Otepí se suchými vřesovými větvičkami tu bylo dost, ale nehořelo moc dobře a trvalo dlouho, než se na železném plátu upekly chlebové placky, zadělávané zkysanou smetanou.
„Jsme úplně nahoře na útesech?“ zeptal se jarl, když dojedl svůj příděl a otřel si mastné ruce o spodní okraj kazajky, čouhající mu zpod kroužkové košile.
„Ne, ale je to kousek,“ odpověděl jsem.
„Je tam odtud vidět hrad? A vesnice?“
„Město, jarle,“ pousmál jsem se. „Město, nad nímž stojí královský hrad, je velké jako Quentowic, kde se nechávají korunovat králové Franků.“
„Zaveď mne tam, Owaine! Možná jsme už připluli pozdě. Třeba uvidíme, jak hoří… A jestli je pravda, co se povídá, ať mi Fenrir vykouše obočí, jestli bych těm povídačkám uvěřil, kdybych sám neviděl to, co zbylo z těch mužů tam dole… Je potřeba vymyslet, jak a kde se mu postavit.“
Trhl jsem sebou. „To ne…“ zavrtěl jsem hlavou. „Já se mu musím vyhnout a královna Caolainn to ví.“
Podíval se na mne s odporem jako na kus lejna. „Ty sám musíš vědět, kde se v tobě bere ta zbabělost! Nikdy jsem nevěřil těm legendám o zemi Ónnún a o netvorovi z hlubin. Nikdy jsem ho na moři nepotkal a ani neznám nikoho, kdo by mohl tvrdit, že u těch břehů přistál. Měl jsem za to, že ta zem existuje jenom v legendách! Ale teď, když vím, že je to pravda, meč mi sám vyskakuje z pochvy. Gaelové mají z netvorů strach. Ale z nás také, a možná větší! Připlouváme k jejich břehům a bereme si jejich ženy a dcery. Obtěžkat by je svedli i oni, ale my je dokážeme nadto ochránit! Ony to vědí, a proto se nám ty temnoočky vzdávají dřív než těm křesťanským rytířům…“
„Jsi muž, o jakých se zpívá, Thorwalde Kro,“ řekl jsem a vstal. „Ale teď mluvíš hloupě. Pojď za mnou!“
Šel jsem první a on pár kroků za mnou. Vyhnul jsem se skupince mužů lenošících u ohně, zahlédl jsem Tostiga a Narfiho, tiše spolu hovořící za kamenným srubem, ale mířil jsem dál, přes pole kamení a štěrku. Vítr se do nás opřel a pokusil se nás zvednout a mrštit proti rozpukanému, na dva sáhy vysokému skalnímu hřebínku, který nám zatím ještě zastíral výhled.
„Byl jsi u mé matky,“ nadhodil jsem, když jsme opustili Hraniční tvrz a zůstali sami. „Dozvěděl ses, že už nemáš bratra. Divil bych se, kdyby ses nezeptal, jak zemřel…“
„Nechtěla o tom mluvit,“ odpověděl mi, „ale dala mi slovo, že zemřel tak, jak mají muži umírat.“
„Jsi málo zvědavý…“
„Řekla, že mstít se nemám komu, Sigurd prý zase zabil jeho.“
„To je pravda,“ pokývl jsem hlavou. „Alespoň jsme v to doufali.“
Po padesáti krocích jsem uhnul přímo ke skále. V tom místě ji už vítr, slunce a vichřice ze severu rozdrobily na kousky a místo ní tu zbyl nevysoký hřbet sutě. Vyšplhali jsme po rozervaném skalnatém hřebeni ještě dalších pár desítek sáhů, až jsme se konečně ocitli nahoře.
„Tam,“ ukázal jsem mu.
Vydechl překvapením. Obrovská, do nedohledna se rozprostírající kaldera mohutné pravěké sopky se táhla, kam až oko dohlédlo. Slunce vykukovalo nad západním obzorem jen kousíčkem a jeho paprsky už nedokázaly proniknout do světa prostírajícího se pod námi. Jen poslední ozvěny světla, odražené od mraků, pableskovaly po hladině laguny a narudlou aurou omalovávaly kontury ostrůvků, skal a kamenných zubů trčících z vody…
„Tady se to stalo,“ sykl jsem. „Tam dole, pod Útesy křiku, zahynul před pěti roky můj otec. Nebyl to člověk, kdo ho zabil, a já musel přísahat své matce, že se jeho vrahovi, pokud to přežil, vždycky vyhnu… Královna Caolainn je sestra mé matky, ví dobře o mé přísaze a stejně dobře ví, že ji neporuším.“
Thorwald Kra ten příběh neznal, poznal jsem v jeho očích zvědavost, ale nakonec jen pokrčil rameny: „Z rozmaru by tě královna této země k sobě nevolala, Owaine Sigurdsone,“ řekl a měl pravdu.
Pokročil blíž, jako by se nemohl vynadívat na Ónnúnské moře pod sebou. „Kde je to město?“ zeptal se po chvíli.
„Musíme ještě kousek, tamhle ten balvan nám vadí ve výhledu. Uvidíš ho hned, jarle, v noci je vidět už z dálky. V královském městě svítí na ulicích celou noc lampy s olejem. Tuleňů tu je dost.“
Obešli jsme balvan a spatřili jen tmu a vzdálené, rozmazané obrysy siluety hradu královny Caolainn.
„Ani svíčka,“ řekl jarl tiše, jako by to čekal. „Možná už tam nikdo není.“
Stál jsem a nevěřícně zíral přes Ónnúnské moře, ze všech stran sevřené kleštemi skalisek.
„To město nikdo nedobyl,“ promluvil do ticha Thorwald Kra. „Hořelo by. Možná přece nějaká nemoc…“ Loupl po mně očima: „Že by to vystoupilo z moře?“ Přísahal bych, že se pod rouškou šera jízlivě ušklíbl.
„Pořád nevěříš?“ Zavrtěl jsem hlavou: „Ani to, ani to. Spalovali by mrtvé a…“
„Ticho!“ náhle vyhrkl a zpozorněl. Z dálky k nám přinesl večerní vánek hluboký tón gongu. „Co to znamená?“
Ten zvuk jsem znal. „Ohlašují lidu, že královna odešla spát, aby ji nerušil křik a zpěv z ulic…“ Nechápavě jsem kroutil hlavou. „Jako by se nic nedělo, jen se nesvítí…“
Bratr mého otce zachrchlal a uplivl si: „Pokud mám věřit těm povídačkám o zemi Ónnún a o tom, co se tu děje, pak bych hádal, že ta tma taky něco znamená.“
Věděl jsem už, co chce říct. Srdce mi zmrzlo jako dítě v prosinci odložené ve vrbinách u řeky a v hlavě mi zafučel mrazivý vítr ze severu. „Co?“ přece jen jsem se zeptal.
„Nenapadá tě nic, Owaine Sigurdsone? Jak ukázat v noci, že královna poručila truchlit? Strčit pochodně do sudu s vodou! Město je potaženo černí, tmou, chlapče. Ráno možná uvidíme černé sukno na věžích. Ať mi Loki plivne do očí, jestli nemám chuť se vrátit zpátky na moře! Ale to bych se styděl sám před sebou!“
Celou noc jsem nezamhouřil oko a v hlavě mi hučela jarlova slova o černém suknu na věžích Ónnúnu. O tom, že můj otec zahynul zbytečně. Že se to vrátilo…
Hned ráno, jen co začala tma blednout a škvírami ve zdi po vypadnutém mechu prosáklo světlo dovnitř, jsem vyskočil zpod přikrývky a vyběhl jsem ven.
Zaklel jsem a zase se vrátil. Mlha byla hustá jako mléko. Nemělo smysl se znovu vydávat na vyhlídku, nedohlédl bych ani k prvnímu ostrůvku.
Thorwald Kra dřepěl u skoro vyhaslého ohniště a nahříval si ruce nad temně červenými uhlíky.
Vydechl jsem, setřel jsem z kamení sražené kapičky vody a rozetřel jsem si je po tváři, abych zahnal ranní ospalost.
„Popluješ dál?“ zeptal jsem se nakonec.
Neodpověděl mi. Díval se do vlhkého popela a na poslední hromádku žhavých uhlíků opatrně přikládal drobné třísky vřesových větviček. „Můžeš zamířit na moře, jarle,“ řekl jsem. „Zpátky se dostaneš i beze mne.“
Zachechtal se, že by se i racek zděsil: „A ty, Owaine Sigurdsone?“
„Počkám, až se mlha zvedne a zapálím nahoře oheň. Hraničáři se dozajista vypraví zjistit, kdo tu je… Než moře rozbouří příští zima, doveď svůj drakkar znovu k orkadským břehům, do Včelí zátoky, Thorwalde Kro! Málo jsme toho spolu pojedli a ještě méně vypili!“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ať mi jed vyžere vnitřnosti, jestli tu nechám syna svého bratra! Nabídl jsem se, že tě sem můj drakkar dopraví, a i kdyby se přímo před námi vynořil ze dna sám had Midgardsormr, proplujeme mu pod tlamou a ještě mu škrábneme kůži harpunou!“
„Na něho si prý troufl jen bůh Thor!“
„Cha! Ať ti Loki plivne do očí, chlapče! A v čem jsem já horší?“ zahučel a přiložil na uhlíky celou otep vřesového klestí.
Mlha zahalila svět a na všechny dolehl ten čas. Nemuseli jsme spěchat. Na další cestu jsme se tak jako tak mohli vypravit, až zase příliv dosáhne tak vysoko, jako byl ten večer, když jsme vplouvali do soutěsky. Beze slova jsme stočili přikrývky, pojedli jsme uzené ryby a mlčky, po vlhkých, kluzkých příčkách žebříku jsme sestoupili dolů k přístavišti. Náš drakkar byl netknutý. Rychle jsme loď spustili na vodu a Thorwaldovi vikingové se posadili na svá místa k veslům.
Viděli jsme sotva na padesát kroků.
Náš drakkar opatrně proplouval mezi skalami a přídí rozháněl žlutohlavé tereje, houpající se na vlnách. Soutěska se začínala rozšiřovat. Už jsme mohli zase zasadit vesla do průvlaků. Mezi skalními stěnami se za námi hnal řev moře na útesech před ústím, ze skal kolem zurčely potůčky a z výšky dopadaly na hladinu. Křik ptáků a vysoké pištění větru ve skalních rozsedlinách…
Vysoké skalní stěny po obou stranách náhle ustoupily do stran a z mlžného šera se před námi naráz vynořila nepřehledná zatopená krajina, plná skal a ostrovů.
„Ónnún!“ řekl jsem k jarlovi, když jsme propluli pod kamennou klenbou skalní brány. Drakkar se v tu chvíli zachvěl a kostra mu zaskřípěla jako starci, prolezlému bolestmi kloubů. To jsme ucítili ozvěnu mořských proudů, vracejících se při dně od Útesů křiku a doznívajících v odlehlých průlivech a zátokách.
Mračno racků vzlétlo a zaclonilo oblohu. I buřňáci a mořští holubi slétli ze skalisek, ozdobených solí a zelenými chuchvalci chaluh, jako by nás chtěli přivítat v tomhle labyrintu útesů a skal, menhirů, vztyčených vysoko nad mořem na skalních plošinách kamenných tvrzí.
Tiše, bez jediného vzdechu či slova jsme proplouvali pod zkamenělými prsty mořských obrů, trčícími z vody a vypínajícími se vysoko proti nebi, jako by chtěly hrozit samotným bohům tam nahoře.
„Páchne to tu smrtí dobrých mužů,“ zachrčel od vesla Yngvar, jemuž v seveřanských osadách na pobřeží Cataibhu říkali Jedna noha, protože o druhou přišel, když s ní při útoku na saskou loď zapadl mezi lodní boky, a ty se vzápětí přirazily k sobě. „…A ještě něčím,“ zamumlal pro sebe a jeho zrak přeskakoval po kamenitých ostrůvcích, mizících a zase se objevujících v mlze.
„Před námi skála!“ křikl Ole hlídkující docela na přídi. Po svém zvyku obemykal nohama krk dračí hlavy a třeštil oči do vln. „A druhá! Třicet kroků!“
„Vesla vzhůru!“ vzkřikl Thorwald Kra, vzrušeně se nadzvedl, aby lépe viděl, a opatrně pohnul kormidelní pákou.
Jako kopí zvednutá proti orlům, bránícím kradená mláďata, jsme vztyčili vesla k obloze. Příď drakkaru proklouzla do úzkého průlivu mezi dvěma skalními hroty, jarl ještě jednou upravil směr a pak naše loď rozčeřila hladinu moře ukrytého před světem.
„Vesla do vody!“ křikl jarl. Chytil se lana, nataženého od přídě k zádi, aby se dalo lépe přecházet, když se moře vzteká, zvedl se a volnou rukou se rozmáchl po šedivé mořské pláni, ohraničené ze všech stran obrysy ostrovů, rozmazanými mlhou. Snad chtěl něco říct, ale nakonec mlčel.
„Při všech démonech Niflheimu, jestli by nebylo lepší zakotvit a vydat se na další cestu, až se zvedne mlha…“ hekl Yngvar, Jedna noha.
„Vpravo se objeví ostrov, jarle. Tam musíme přistát!“ houkl jsem a naklonil se přes bort, abych viděl co nejlépe. V tu chvíli mlha zřídla jako mléko ve džbánu, do kterého prší. Z mlžnatých cárů se vynořil rozježený skalní hrot, trčící jen pár pídí nad vodní hladinu, a za ním na padesát kroků dlouhý a široký ostrov. Kousek od břehu trčel k obloze dobře dvacet stop vysoký menhir a za ním dva obrovské balvany, přes něž položili předkové ónnúnských těžkou kamennou desku.
„Co je to?“ zeptal se Thorwald Kra.
„Pojď se mnou,“ vyzval jsem ho. Počkal jsem, až se bok drakkaru přiblíží kamenné římse, a přeskočil jsem na břeh. Thorwald skočil za mnou a oba jsme začali pomalu a opatrně šplhat po svažité skále nahoru k balvanům, sestaveným do primitivní svatyně.
„Tady musí každá loď, která připlouvá do země, ohlásit svůj příjezd. Aby nebyla považována za nepřítele,“ řekl jsem, obešel jsem menhir a zamířil k dolmenu, pod nímž visel velký měděný gong. Rozhlédl jsem se po palici, ale nikde tu neležela.
„Tak vypadá?“ uslyšel jsem jarla a ohlédl se. Stál před menhirem, a prohlížel si rytiny, staré jen bozi vědí kolik let.
„Je horší,“ odpověděl jsem, aniž bych se podíval. „Nic nevypadá ve vyprávění tak strašně, jako když se s tím setkáš.“
Ještě chvíli okukoval kresbu netvora a pak se odtrhl. „Co musíš udělat?“
„Hledám palici, není tu.“
„Zkus to mečem…“
„Není to tak slyšet,“ namítl jsem. Pustili jsme se kolem dolmenu každý na jednu stranu a za chvíli se jarl ozval. Objevil se pod dolmenem, vyhnul se gongu a podal mi palici. „Byla zabalená do tohohle,“ řekl a druhou rukou mi podal bílý blatinový šátek, ozdobený vyšitými modrošedými sojčími pírky.
Vztáhl jsem ruku… a zase ji stáhl zpátky. „Ten šátek patří Aillin,“ zašeptal jsem. „Kdysi jsem jí ho dal já…“
Thorwald se rozhlédl kolem a potřásl hlavou. „Tvá nevěsta?“
Přikývl jsem. „Nejmladší z královských dcer. Kvůli ní zahynul její otec… A taky můj…“
Umlčel mne gestem ruky: „Někdy mi o tom musíš vyprávět, ale teď, zdá se, není čas. Vypadá to, že ti tu ta dívenka chtěla nechat vzkaz. Je to šátek od tebe, je tedy určený právě tobě…“ Otočil se a zahodil palici daleko za sebe. Poskočila po kameni a se žblunknutím zmizela pod hladinou. „Myslím, že by nebylo rozumné, dávat o sobě vědět tak brzy!“ řekl a zamířil k lodi.
„Skály!“ ječel Ole jako stižený šílenstvím a ukazoval na všechny strany. „Všude jsou! Ať mne Sleipnir kopne, jestli lžu!“
Podíval jsem se po Tostigovi, ale zdálo se, že si je jist ještě méně než já. Bloudili jsme Ónnúnským mořem jako slepý po tržišti. Povědomé tvary skal se měnily, sotva jsme se k nim přiblížili, a tam, kde bych přísahal, že by měl být ostrov, se vlnilo moře.
„Skály!“ zavřískl Ole znovu.
Zaváhal jsem a nakonec ukázal přímo přes lagunu čeřící se před námi. „K západu,“ řekl jsem.
„Opravdu?“ zahučel Thorwald Kra rozmrzele.
Kývl jsem. „Je tam ostrov a na něm kromlech. Necháme ho po levici! A pak už…“
„Přecenil ses, Owaine Sigurdsone!“ řekl znovu Thorwald. „Ani Tostig neví, kudy dál, ti další tví muži…“
Zavrtěl jsem hlavou: „Duncan Mac Codrum tu před pěti lety nebyl a rytíř Cunedda se stejně jako my ostatní spoléhal na hraničáře, který nás vedl… Nejlépe znal cestu Gaiar Aonghus,“ dodal jsem ještě, „otec jeho matky byl hraničářem na těchto vodách. Kdyby ho Narfi tak zbytečně a hloupě nezavraždil…“
„Ptal jsem se ho na to,“ Thorwald Kra svraštil obočí a plivl přes bort do moře, „musel to udělat.“
„Chacha!“ zařval jsem, a vůbec se to nepodobalo smíchu. „Musel zabít člověka, který byl k němu otočený zády?“
„Gaiar Aonghus byl tím zrádcem, který vás prodal Einarovi.“
„A kdo to řekl, jarle?“ skočil jsem mu do řeči. „On! Narfi… Ovčí sýr!“ zvýšil jsem hlas, aby má poslední slova slyšel i Ole na přídi.
„Ten útes poznávám!“ přerušil nás Tostig a ukázal prstem ve stejném směru jako já před chvílí. „Uhni kormidlem doleva, Thorwalde!“ Odmlčel se, z pověrčivosti plivl do moře stejně jako Thorwald před chvílí a obrátil se na mne. „Ptačí osada, nevzpomínáš si, Owaine Sigurdsone? Ale je to ještě daleko, u Thora!“
Příliv vrcholil a zanedlouho měl začít odliv. Proudy se chystaly obrátit, a když se to stalo, masy vod zase začaly hrnout z Ónnúnského moře ven do oceánu. Rychle a najednou. Loď zasténala, sotva ucítila proud. Zatím ještě nebyl příliš silný…
„Musíme najít ostrov, kde přistaneme!“
„Ne! Musíme dál! Až tam k těm skálám, jak řekl Tostig!“ ukázal jsem před sebe, kde se občas, když vítr rozfoukal mlžnou stěnu, objevovaly kontury neskutečně bizarních skalisek, jež kdysi dávno, když Bůh tvořil zemi, byly okrajem vnitřního kráteru gigantické sopky. „Na těch skalách sídlí tisíce ptáků a je tam chráněné přístaviště, kde můžeme počkat, až se zase moře vrátí.“
Thorwald Kra pochopil hned. „Spousta trusu?“ zeptal se tiše.
Kývl jsem. „Neucítí nás. Musel by nás vidět, a když nebudeme hloupí a nebudeme lézt na skály a plašit kormorány, nebude tušit, že tady jsme.“
Thorwald kývl a dal znamení Yngvarovi, který vždy, než se plavci opřeli do vesel, udával rytmus veslování. Vesla popadala do vody a muži zabrali jako na začátku cesty. Bylo to třeba, odliv už začínal sílit.
Mlha prořídla a chvílemi se dala zahlédnout i obloha vysoko nad námi.
„Vesla do vody!“ třeskl Thorwaldův rozkaz a listy vesel plácly do hladiny s takovou silou, že to musel uslyšet, jestli byl jen trochu blízko… Cunedda vytřeštil oči a zaklel. I Tostig zamumlal jakousi nadávku. Vstal ze svého místa a přeběhl na příď k Olemu, aby mohl přehlédnout vodní plochu před námi. Nikde se hladina nečeřila víc, než by měla, Tostig se vrátil, ale na jeho tváři se stejně zračilo rozčilení jako před bojem.
„Co se děje?“ zeptal se Thorwald Kra, když si toho všiml.
„Bylo to moc nahlas, jarle,“ zachrčel Tostig. „Musíme rychle!“
Thorwald Kra přikývl, ale zdálo se mi, jako by pořád ještě nevěřil. „Zaberte orli!“ přidušeně zasyčel a zazubil se, když si všiml těch jejich udivených pohledů.
Drakkar vyrazil jako delfín. Dopolední slunce se na chviličku skrylo za bílé mraky a stíny skal a útesů, rozlezlých po hladině, se slily v jeden. Odliv sílil a tam, kde se ještě před chvíli skrývalo pod hladinou temeno skalky, se teď rozbíjely vlnky a ve vodní tříšti se rozpíjely duhové mosty, ne jeden jako do Asgardu, ale mnoho, pět, snad deset, možná ke každé ze šesti set čtyřiceti bran Valhally jeden.
Tu rytíř Cunedda, o němž se v písni od jezera Loch Bad a’Ghaill zpívá, jak rozumně si počínal, když začínal nad jezerem stavět tvrz a potřeboval lstí vypudit poslední Pikty z kraje, náhle jako blázen a ne moudrý muž vstal a ukázal rukou kamsi na sever. „Hleďte!“ Dobře polovina Thorwaldových mužů pustila vesla, vstala a podívala se také. I já.
„U Odina! Co to bylo?“ křikl jeden z mužů, který se podíval pozdě, nebo mu už věkl a mořská sůl otupily zrak.
Ani já už nespatřil nic. V bludišti plochých skalnatých hřbetů, které ještě před chvílí zakrývalo moře a jež se se sílícím odlivem vynořovaly stále víc a víc nad hladinu, se netvorů mohlo skrývat třeba deset… Můj pohled se střetl s Cuneddovým, ale ten měl v očích to samé, jako když na mne zíral skrz dřevěné mříže klece, v níž ho chtěl Einar jarl upálit. Vzpomínky na boj pod Útesy křiku se vrátily a ožily jako pokropeny živou vodou. Hrůzný řev těch, jimž Netvor ryl v rozervaných útrobách jako v korytu, a ještě děsivější mlčení těch, které zašlapal pod sebe a oni mlčky umírali s ústy plnými slaného, páchnoucího bahna…
„Něco se tam pohnulo,“ zamumlal Cunedda omluvně, jako by klečel před knězem.
„Tuleň,“ řekl jsem.
„Veslujte, orli!“ houkl Thorwald Kra. „Už jsou vidět skály i pod námi! Veslujte, nebo vám ukážu, že ukousnout ruku nedokáže jen vzteklý vlk, ale taky já!“
Snad vycítili instinktem, že nemáme čas a taky že není správný čas pro dlouhé řeči. Znovu zaskřípala vesla v průvlacích, drakkar zasténal jak topol ve větru a vyrazil zatopenou lagunou k výběžku skal, vybíhajícímu od vnějšího žulového valu, oddělujícího Ónnúnské moře od okolního světa až hluboko do kaldery.
„Pane!“
Otočil jsem se. Přímo proti mně stál Duahan, jednou rukou se držel obrubnice a druhou lana, nataženého od přídě k zádi. „Běž k veslu, mnichu!“
„Pán mi dal prohlédnout, abych poznal, kam mne zavedla jeho vůle!“ šeptal, jako by pochopil, že by nebylo nejrozumnější, kdyby se to vikingové dověděli.
„Sedni na své místo, hrome!“ Popadl jsem jej za rameno a smýkl s ním k Tostigovi, s nímž sdílel dřinu u stejného vesla.
„Ale já chci pomoci!“ zavřískl a hned zase ztišil hlas. „Je to země Samá skála, nemám pravdu? V Temhairské knize o ní tak píší, ale básníci jí říkají jinak – Ónnún, Jiný svět, protože málokdo věří, že opravdu je…!“ vychrlil ze sebe. „V Temhairské knize stojí, jak Milesiáni, když prchali z Erinu, aby unikli otroctví, vyrazili na lodích na severozápad, jak je strhl proud přílivu a vehnal do soutěsky… Už včera, když jsme jí proplouvali, mne to napadlo, že jsme právě tam.“
Kýl se s příšerným zaskřípěním otřel o temeno kamenného zubu, dosud ještě skrytého pod hladinou, drakkar se poněkud naklonil, ale vzápětí už sklouzl po měkké vrstvě zeleného slizu a řas a pokračoval v cestě.
„Je tam psáno, jak ti muži spatřili draka, ale neměli se mu kam vyhnout, a tak začali zpívat píseň oslavující Pána a netvor jim uhnul z cesty…“
Tostig se ušklíbl, jako by si srkl zkyslé polévky. „Bláboly starých hlupáků, co promarnili život službou Ukřižovanému a ve stáří hledají důvody, aby je to tolik nemrzelo,“ zavrčel opovržlivě. „Jestli je netvor tady, tak nám tvůj Pán nepomůže, to si buď jist, mnichu! Tys ho nev
