Ukázka: Transmise – Konvoje tiché smrti

 

Tři gigantické bitevní koráby s dunícími kolesy na zádích se derou proti proudu.

Daleko před nimi, přes tři sta padesát říčních mil, je očekává největší císařské překladiště v neutrální zóně – bývalá horalská tvrz a dnes rušná, mnohonárodnostní megapolis Hamdogger Elen s císařským sídlem.

Každá takto robustně vystavěná loď veze kůži jednoho mořského hada.

Každá kůže mořského hada vydá za farmu plnou laggurů – navíc je trvanlivější, odolnější a dražší. Podobné konvoje může Pobřežní Unie vypravovat ne třikrát, ale třicetkrát do roka. Potom vnitrozemským rodům zbude jen paběrkování v regionálních transmisních centrálách – a to před necelým staletím ovládali celý trh s převodními řemeny.

Až v posledních padesáti obězích se monopolní postavení na soustavě převodních větví začalo měnit: to když Třetí Císař řečený Osvícený dočasně – a z nouze – povolil hadí kůže v pobřežních krajích, postižených větrnými i vodními smrštěmi. Jenže za dalších dvacet oběhů hadaři ovládli celou třetinu převodových systémů. V té době se jako odpověď na ekonomickou rozpínavost hadařů objevily první farmářské bojůvky, jež se postupně přetvářely v dokonale organizované legie. Jejich hlavní úkol se zatím stále daří plnit – udržet a v příznivě položených krajích dokonce zvrátit ve vlastní prospěch současný vývoj trhu s převodními řemeny.

Poslední roky se ale Pobřežní Unie odhodlala k prapodivné protiofenzívě…

Dosud totiž stále opakovala konvenční přepady pozemních kolon s kůžemi – v porovnání s ničivými dobytkářskými útoky na obrovité říční konvoje šlo spíše o zoufalé bitky, o pár desítek zlikvidovaných povozů, což nemohlo vyrovnat utrpěné ztráty.

Národy z mořského pobřeží se tedy rozhodly razantně změnit taktiku, dokonce i od přepadů lagguřích kolon upustily – a nikdo netušil, co jest jejich cílem.

Nyní se jedna loď za druhou probíjí obklíčeným územím úspěšných pastevců dobytka – a některé se nechávají takřka bez odporu ničit, někdy se potápějí po prvních zásazích, jindy zase těžce poškozené vytrvale prorážejí palebné blokády a probíjejí se bez zdánlivého smyslu dál a dál. Jako by na ně někdo někde čekal, nebo…

Nebo – jako by se musely dopravit na určené místo a tam zmizet.

Kronika pokroku, Konvoje tiché smrti

sestavil Verner Mussabo

 

Z prvního kolosu se ozvala siréna.

Bezohledný zvuk vyplašil zvířata, lidi i bohy. Zařízl se do probouzejícího se jitra a jako skalpel všem otevřel mozky.

 „Vědí o nás,“ zasyčel Derek a pozoroval náhlé hemžení na palubách. Desítky, stovky zelených bojovníků běžely posílit bojová stanoviště. „Na poslední chvíli! A to tu ještě není třetí loď.“

„A teď to Quayner spustí!“ praštila Jóna pěstí do pískovcové skály pokryté mechem, až si odřela pěstní klouby do krve. Vztekem bolest ani nevnímala. Vzápětí zaječela svou árii druhá siréna a znedaleka po proudu řeky jí sopránem odpověděla třetí.

„Tak tu musejí vzít vorama,“ uvědomil si Derek. Oddíly říčních pirátů se tak dost ztenčí a v Deltě zase budou celé dny a noci opěvovat a zapíjet udatné skutky zemřelých. „Nebo nám odpluje někam do mlhy a tam – zase zmizí z povrchu provincie,“ vzpomněl si na Mussabovy romány. Jeho technologické a fyzikální fantazie v sobě měly logiku i ducha budoucnosti, snad předvídaly šťastnější věk společnosti… Ale tušil dvorní snílek, v jak krutých bojích se příslušníci té jeho moudré a šťastné civilizace srážejí dnes a denně na širé Tianě, na divoké Janze či v hlubokých kaňonech Aut-lungamy?

Místo další sirény se z vrchní části klikatého údolí ozvalo výmluvné svissssst…

Smrtící zvuk uvolněné pružiny, a další a ještě jeden. Derek se ohlédl dozadu, a nahoru. To, co spatřil, ho spolehlivě znehybnělo. Vzduchem se řítila kamenná lavina.

Mezi obrovskými valouny se prolínaly shluky menších balvanů. Na pozadí světlajícího se nebe to vyhlíželo jako negativ noční oblohy ve hvězdohledu. Na opačném břehu se opakovalo totéž. Zdálo se, jako když se volným prostorem sunou celé skály.

A také se sunuly…

A jako by přicházející zkázy nebylo dost, z desítek na březích ukrytých palebných hnízd se vyrojily se smrtonosným svistotem tisíce ozubených střel.

Kamenostřelci se vyznamenali. Epicentra lavin zasáhla obě lodě.

První koráb měl proražený bok na třech místech. Jeden monolit prorazil hrdý nápis Lia-Tromque, ‘Ta, která prochází nebezpečenstvím’, vyvedený na přídi v brawenzu. Přeražené cedrové trámy trčely z palubního pancéřování jako kosti z otevřených zlomenin a otvory bylo možné spatřit temně zelenavou, fosforeskující masu hadí kůže. Smršť balvanů smetla lodní nástavby na vrchní palubě a místo nich zůstaly v lodi strašlivé díry. Vzápětí se z nitra lodi ozval svištivý zvuk odjištěných pružin a v místech proražených palub se začaly vysouvat náhradní kryty. Obranné mechanismy začaly konečně pracovat naplno.

Druhý kolos měl rozdrcené koleso a nepomohlo mu ani pancéřování nad ohromnými lopatkami: kombinace hadích kůží, kovových plátů a masivních dřevěných trámů – to vše provázáno pavoučími lany. Tato vrstva sice dokázala odolat běžným kamenným koulím, ale trojboké jehlany velikosti vzrostlého muže ji prorazily lehce, jako útočící kralwok tělo bahenní medúzy. Masivní kovové lopatky se sice nepolámaly, ale útok je zohýbal tak, že než stačili obránci zpřevodovat hlavní redukce, koleso poničilo podstatnou část zádě. Na přídi to nevypadalo lépe, ve výši hladiny se černal otvor, jímž by pohodlně proplul rejnok ledový, a voda se do lodě valila tím ohromným trychtýřem.

Z rozdrcených těl na palubách vytékaly souvislé proudy krve. Odtokovými kanály v ozdobných chrličích na bocích lodi crčely do hnědavé vodní masy a barvily ji do ruda. Na první lodi, kterou měli Derek s Jónou přímo pod sebou, se zbylá část obsluhy vnějších palubních zbraní vrhala propadlišti do krytých útrob lodi nebo se krčila za pevnými štíty. Palubní kryty zhotovené z hadí kůže vydržely takřka vše – kromě přímého zásahu pěti set liberním balvanem. Štít samotný vydržel ničivý zásah, ale uchycení v palubě lodi se vyrvalo a utržený kryt rozdrtil ty, jež měl chránit.

Derek pozoroval v dalekohledu ty lidi dole a nějak mu jich přišlo líto, i když byli tak zelení a slizcí. Brčálově zbarvený muž s rozdrcenýma nohama, od stehen níže se po prknech táhly jen krvavé šlachy a tryskající tepny, se plazil k ženě přibité ostrým kamenem k dřevěné podlaze. Nemohla už žít. Ale určitě ji měl pořád ještě rád. Bezmocně křičel a zoufale plakal. Konečně přivlekl své zmrzačené tělo až k ní, objal jí hlavu a schoval ji ve svém klíně. Další zásah oba proměnil v zarudlou skvrnu, jež se rozpleskla o pancéřovaný bok centrální pružiny.

Derek odložil dalekohled a zavřel oči.

Střeva a další rozervané vnitřnosti hadařů ucpávaly ústí chrličů, krev obětí se na palubě slévala v ohromné kalužiny a přepadávala přes nizoučkou, na výši palce vysokou ozdobnou lištu podél trupu lodi. Krvavý vodopád na mnoha místech souvisle překryl boky lodi a na hladině vytvářel růžovou pěnu. Voda začala vřít štíhlými ploutvemi, ozubenými hřbety a lačnými čelistmi.

Dravci všeho druhu dnes měli opravdu šťastný den…

 

„Lorane, pomoz,“ snažila se mezi řinoucí se krví z úst vypravit Jerwa, ale nebylo jí rozumět. Ležela na dně strážního můstku dobrých pětatřicet sáhů nad první palubou a z břicha jí trčel kus zlomeného, krví zbroceného zábradlí. Loran Lud to viděl – a věděl… Nemělo cenu jí pomáhat, musel nahodit porouchaný převod, aby z podpalubí mohl vyjet další hrozen kulových střel. Konečně! Jediným pohybem zarazil zásobník do otevřeného rotometu, odjistil pojistku převodu, zamířil na místo, které si vyhlédl při prvním zásobníku, a spustil další dávku. Vibrující rotomet drnčel celým můstkem – a neustálé chvění posunovalo tělo zraněné Jerwy do vstupního otvoru můstku.

„Pomoc…“

Loran zaznamenal další vymetené nepřátelské hnízdo. Neměl sice zrak jako koukači, ale těch pět postav přepadlých přes posadu dobytkářského pelechu a zmlknuvší samostříl, to mu stačilo. Otočil se ke kapitánskému můstku posazenému na válcovitém těle centrální pružiny. Na šikmé střeše stál signalizátor oděný do zářivě oranžové kombinézy a předával pokyny ostatním lodím. Takových signalizátorů se během bitvy muselo střídat až deset. Těch prvních devět si samotného střídaní moc neužilo – jejich prostřílená těla se odhazovala ze stanovišť napospas kralwokům a aliquátorům.

Dvě červené vlajky s černými kříži, míhající se nad hlavou a dolů podél boků. Ano to je ono…

„Musíme je vyčerpat, musí vystřílet vše, co mají. Třetí loď musí projet!“ šeptal si pro sebe Loran. Stále ještě funkční výtah mu donesl další dávku střel. Sehnul se pro ni a nad jeho stanovištěm prosvištěl roj ozubených šípů. Dva z nich se zabodly na druhé straně do rubu koženého pancéřování, v místech kde před chvílí měl hlavu.

„Někdy příště, smraďoši!“ ohlédl se za střelami Loran a plácl levou dlaní do bicepsu pravé ruky. Vztyčil se s novým zásobníkem a zarazil ho do rotometu. Konečně uslyšel očekávané skřípění transmisí z podpalubí, totéž se za chvilku ozvalo i z druhého korábu, Lia-Fortny, ‘Té, která jde vstříc štěstí’.

„Konečně to ti blbouni perloví zpřevodovali!“

„Kde je má Lewurka?“ zaslechl muž zespoda, ale nevěnoval tomu další pozornost. Pozoroval, jak se i přes značné poškození druhé lodi těsně nad hladinou odsunuly široké pásy krytů a z podélných otvorů se vysunula dlouhá vesla – a zabrala. Povážlivý otvor v přídi Lia-Fortny z větší části již provizorně zakryla druhá podpalubní vrstva. Vzhledem k nezvykle drtivému útoku to nevypadalo nejhůře. Lodě, jež projdou prvními soustředěnými ataky dobytkářských komand, mají sice značné ztráty, ale – projdou.

„Musíme dál, pořád dál,“ mlel si pro sebe Loran. Věděl, že i tenhle velkolepě vedený přepad je prostorově omezen na několik pouhých set sáhů. Dobytkáři nemohou obsadit celou řeku. Nemají tolik šítových věží, nemohou se vyzbrojit lépe než císařská vojska. Jsou to vlastně jen bojůvky – ale mocné bojůvky… Pokud se některá Lia dostane z tohohle pekla, pak se již celkem bezpečně doplaví do Hamdogger Elenu – prvního vnitrozemského přístavu, jenž je pod přímým dohledem likvidátorů i císařských jednotek; tam již nikdo nikoho nepřepadá, kůže už jsou před branami koželužen. To by byla přímá sabotáž proti Věčné Transmisi, a to si nikdo nemůže dovolit. Prozatím bude stačit, když se ta hlavní – Lia-Ponte – dostane na určené místo.

To je hlavní účel této mise, připravit bránu do Hamdoggeru…

„Děti! Lorane – vezeme nahoru hlavně naše děti! Pomoz jim, proboha! Zachraň Lewurku!“ sípěla Jerwa a z jejích úst se za tichého chrchlání opět začaly řinout proudy husté modravé krve. Loran si klekl, utíral jí krev z brady, ale spíše pozoroval kolem zuřící bitvu.

„Je mi zima, zima…Už nemohu,“ chrčivě opakovala žena. „Pomoz…“

„Když ti budu pořád pomáhat, kruna, nemůžu bojovat! Až nás dostanou, bude ti moje pomoc krabí hovno platná,“ hučel a pohlédl na rotomet. Zásobník byl zaklapnutý a kryt se dunivě uzavřel. „A těm vašim parchantům jakbysmet!“ Volnou rukou přehodil řemen z pohonu výtahu na střelbu…

„Uhááá…!“ zařval. „Co to je?!“ setřel si krev z obličeje.

Jedna z nepřátelských střel přesekla převod výtahu a úder řemenu mu vyrazil levé oko a rozsekl tvář na kost. Loran se zapotácel a padal. Snažil se ještě zachytit zábradlí, to však bylo potřísněné krví Jerwy. Prsty mu klouzaly v teplé tekutině a tělo klesalo na dno můstku, do otvoru, který již zaplnila smrtelně raněná koukačka. Ta se v přicházejícím kómatu domnívala, že záchrana je na dosah.

„Díky, Lorane, “ zašeptala dojatě – a ztratila vědomí.

„Piraňo pitomá, já to dostal taky!“ zachroptěl bojovník, dopadl na ni – a obě těla se zřítila do hloubi na první palubu. Po bolestivém dopadu Loran pod sebou ucítil suché prasknutí Jerwina vazu. Chystal se zaklít, ale nebyl čas – nedaleko totiž zaslechl tupou ránu.

Pohlédl krví zbroceným zbylým okem směrem po zvuku a spatřil svou zkázu…

Užasle sledoval blížící se palubní kryt urvaný zásahem stromového oštěpu. Kompaktní objekt z kůže a kovu se k němu po nekonečných tisícinách sekundy blížil a blížil, Loran se nemohl ani pohnout a jen sledoval zvětšující se nýtované monstrum se znakem božského Hada v ornamentálně bohatém rámu.

Pak Had rozevřel tlamu a Loran se propadl do rudě žíhané tmy…

 

Vodopád sladké krve k sobě kromě aliquátorů a koňských piraň lákal i další říční dravce, pterody z toho nevyjímaje, a voda kolem lodí jen vřela. Hadaři, které kameny srazily z paluby a nezabily je hned, litovali uniklé rychlé smrti. Řev zaživa trhaných a požíraných obětí plnil údolí.

„Mají sice kůži jako ropuchy, ale…“ polkl nasucho Derek. Ne, tohle se mu nikdy nelíbilo.

Jóna vzrušeně zírala na masakr, občas si přejela jazykem rty a tiše syčela:

„Dobře jim tak, slizákům, nemají se srát do naší země!“

V následující chvíli však přišla z lodí odpověď.

Na repliku Jóny i na zákeřný útok.

Na kovem pobitých bocích i kožených obrněných nástavbách se otevřely úzké střílny, jako by se probudil stooký obr a chtěl zničit svět, hned takhle po ránu. Okolím projela smrtící vibrace uvolněných pružin a ze střílen vylétla mračna vibrujících vodních kopí a tříštivých mušlí. Mechanicky vymršťované shluky průrazných zbraní na snad nekonečnou dobu zakryly oblohu a poté neomylně zasahovaly ohniska, z nichž se před chvílí vyřítily kamenné smrtící dávky. Hadaři dobře věděli, že než se znova nabije obří prak, než se připraví další pružina – je osádka bezmocná jako čerstvě narozené mládě kralwoka. Další houfy mihotajících se kopí a střepin mušlí zamířily ku břehům. Koukači přesně určili polohy praků i bojových jednotek protivníka. Stovky obětí na palubách lodí doplnily další stovky pobitých na obou březích.

Podpůrná palba říčních jednotek určená k ochraně dobytkářských praků sice zahájila palbu na úzké střílny, ale vcelku to bylo snažení marné. Pancéřování říčních bitevníků zběsilé palbě stále odolávalo a další a další smrtonosné roje opouštěly obrovité lodě. Boční řady vesel začaly zběsile vířit vodu a vtahovat do ničivých vírů raněné hadaře i krví rozběsněné vodní dravce. Kapitáni konvoje se za každou cenu snažili, aby při další dávce balvanů byli o několik set sáhů dále.

Již několikrát se tímto buldočím způsobem podařilo prorazit, ostatně jiná možnost někdy ani nezbývala… Jenže většině konvojů se to nezdařilo.

„Dereku, střílej už!” zaječela Jóna. „Přece to vidíš, ne?!“

„Nežvaň mi do toho. Sama víš, co máme na starost.“

„Vždyť nás rozsekaj!“

Guíííí ozvalo se do svistotu uvolněných pér a hydraulických vzdechů od protější věže, poškozený převodní řemen už kvílel ve vysokých tóninách.

„Co zas máš? Teď se na transmisi vyser!“ syčela dívka.

„Drž hubu a čekej! Podívej – jsou tady…“

Na bojiště se po proudu dostavila čerstvá bojová síla. Celé shluky remorkérů, o nichž mluvili na počátku akce jako o velkém problému. A problém byl zde: plavidla začala kobercově ostřelovat pobřeží a jejich kapitáni si tím připravovali místa k vylodění zvláštních jednotek.

„Máš je?“ odsunula si ze zpoceného čela uvolněný pramen vlasů za ucho. Derek kývl a zdobenou klikou vedle hlavně zaměřil ústí smrtícího stroje na písčitý břeh, kde se dle všeho hadaři chystali vylodit z nejbližších tří remorkérů.

„Vykašli se na břeh. Rozsekej jim ty podělaný maringotky! Jsou tam jak sardinky!“ Jóna s nepříčetným výrazem hleděla na řeku a v očích měla zkázu, byla opravdu šílená… A to už Derek viděl hodně.

„Vždyť někdy vozej k Černýmu jezeru i děti,“ poznamenal váhavě.

„Do kralwočí držky s fakanama zelenejma! Stejně z nich vyrostou zase jen slizáci! A při první příležitosti tě podříznou jako makšalí štěně! Naper to do nich! Nebo si s nima chceš zatancovat tu jejich přiblblou jinggu, až se vyloděj?!“

Byla sice šílená, ale svým šíleným způsobem měla pravdu. Nechtěl, aby ho příště dostal někdo, kdo to tady právě kvůli jeho váhání přežije.

Změnil náměr hlavně, vytrhl z pojistky pružiny kovový kolík a spustil to.

Sssssssh…

Než se poprvé účastnil akce, nevěřil vyprávění ostřílených bojovníků: „Prostě doslova cítíš tu energii, kterou do okolního prostoru pružina vychrlí.“ Ostřelovači s mnoha zářezy na lafetách, co chodili ke starýmu Zewatovi na koření, tvrdili, že pocity při uvolnění pružiny jsou ve vypjatých okamžicích boje srovnatelné s dobře odvedenou souloží.

Pružina vychrlila první zásobník a zároveň roztočila těžký kamenný setrvačník. První střely jsou nejprůraznější, a bylo to znát. Maringotku probodaly ozubené projektily důkladněji, než kouzelník propíchá ohebnými kordy bednu s ukrytou dívkou. Horní kryt plavidla se vysunul a z něj vylézaly krvácející postavy. Obal maringotky nevydržel nápor raněných těl – ta z něj vyhřezla jako krvavé kroupy ze slavnostní obří jitrnice při Velkém Kůžování.

Jóna sveřepě vrážela do rotometu další zásobník, ten prázdný Derek již vypáčil na druhou stranu. Zatočil klikou a nový zásobník sedl do lůžka. Dívka přirazila průrazník na zadní kryt. Střelec zamířil na horní část maringotky. Pružina ze sebe vydala vše, co v sobě nastřádala při posledním kontaktu s transmisí. Teď je řada na setrvačníku. Vibrace kamenného válce rozechvívají celý stroj.

Druhá dávka smetla s vrchní paluby maringotek první útočníky, jiné rotomety odněkud zprava vyčistily paluby tažných člunů. Dalším pěti maringotkám se navzdory zničující palbě podařilo přistát a vylodit. Jejich přídě se odklopily a i když do jejich nekrytých vrat svištěly střely z několika úhlů a zelení bojovníci klesali mrtví a ranění do mělkých vod, stejně do svahu vyběhly desítky hadařů. Mlčky, výhrůžně, ozbrojeni svými bizarními zbraněmi, se rozbíhali po svahu a jejich rojnice postupovala vpřed.

„Máme je tady, kurvahady!“ zaklela Jóna a vrážela do dřevěného pouzdra další zásobník. „Tak co je?! Sejmi je už!“

„Nebudu plejtvat střelama, když se takhle rozptýlili. K nám vede úvoz a až budou v něm, tak je sejmu všechny!“

„To už je budeme mít za krkem, ty hovado!“

Derek ji ránou pěstí srazil k zemi.

„Neječ,“ řekl jí tiše a Jóna na něj zírala. Úzké a hezké rty mladíka ještě procedily: „Už jsi zapomněla? Nebo nás uslyšej nejen parachobotnice – a pak si nás ti chlapi vychutnají z boku. Než otočíme rotomet, je po nás!“

Jóna si ani nestírala krev z roztrženého rtu a rozbitého nosu. Nebrečela, ale byla na sebe naštvaná, Derek měl totiž pravdu. Jen ji dodatečně vytočilo, že nebyla schopná uhnout jeho úderu. Tolik se chlubila, jak je rychlá a teď jí chlap z dobytkářské rasy, a podle ní se každý chlap rovná pomalému hovadu, jednu vlepí jak na tancovačce u Velký ohrady.

„Utři se,“ hodil po ní Derek kus režného plátna. Před bojem s ním čistil součástky rotometu.

V úvozu se objevili první hadaři.

Čekal. A myslel na nesmrtelný Quaynerův rozkaz:

„Nestřílejte, pokud neuvidíte bělmo jejich očí.“

V zásobníku je tři sta střel, uvažoval mladík. Když bude pomalu posunovat lafetou, mohla by se ujmout každá třetí, čtvrtá. Musí ale nechat slizouny do úvozu vstoupit všechny a nechat je přiblížit, aby to mělo smysl. Shora se ozvalo zahučení dalších kamenné laviny, nyní už podstatně slabší. Pět praků z osmi během protiútoku z řeky zcela zmlklo. Lodě se přes veškeré potíže, způsobené prvními zásahy, dostaly o další desítky sáhů proti proudu, ale stále byly v dosahu zbylých praků.

A těm se zdařily dvě šťastné trefy…

První gigant byl zasažen přímo do předního manévrovacího kolesa a vyhodil je z kloubovitého usazení. Na první pohled běžný zásah uvnitř lodě způsobil pravé peklo. Jeden ze dvou hlavních převodů, vedoucí podpalubím celou lodí od kolesového soustrojí na zádi, se tak dostal mimo silné řemenice a během sekundy vymetl rozsáhlé vnitřní prostory a zprorážel přední vodotěsné příčky. Na levoboku pak zcela vyřadil mechanická vesla. Vodní proud začal hnát zchromlý bitevník na loď za ním. Ta se potýkala s obdobným problémem. Roj balvanů se trefil do ohromné polokoule stočené pružiny a vyřadil tak hlavní energetickou jednotku. Lia-Fortna nemohla manévrovat. Srážka kolosů byla v příštích chvílích neodvratná. Údolím se shůry ozýval vítězný a nelítostný jekot:

„Máme je! Smrt hadařům!“

Byl tu však ještě třetí kolos, Lia-Ponte, ‘Ta, která vejde branou’, jenž vplouval do bitevní vřavy, stále krytý souvislou palebnou přehradou z vlastních zbraní i doprovodných plavidel, a začal nepříjemně převažovat váhy vítězství na stranu přímořských národů. Oba poškozené bitevníky navíc soustředily svou palbu tak, aby Lia-Ponte byla krytá i štítem jejich střel.

Hodnocení bitvy ze strategického hlediska vypadalo v této chvíli pro obě strany konfliktu stejně. Záleželo na kronikáři té které vítězné strany, jak podá budoucím pokolením tuto klíčovou bitvu. Z hlediska dvou střelců v křovinatém úvozu to vše nyní bylo nezajímavé. Oni měli svou soukromou válku, tady a teď.

„Koukej, je míň ponořená!“ všiml si Derek.

„Na to mám teď čas!“ odsekla Jóna a přes optiku samostřílu pozorovala úvoz. Derek sice zahlédl pruhy hadí kůže lesknoucí se v průzorech paluby, ale ponor lodě byl opravdu znatelně menší… Ta kůže slouží jen jako atrapa!

„Proč ji všichni tak brání, když neveze kůži?“ vrtalo mu hlavou, ale pádný úder dívčí pěsti do žeber ho vrátil zpět na břeh.

„Kam pořád zíráš? To mám jít za nimi a přivést je až sem!?“

Hadaři se plížili úvozem vzhůru a vypadalo to, že o úkrytu Jóny a Dereka nemají tušení. Dívka odložila samostříl i krví a olejem napuštěný hadr, krev z nosu už jí necrčela jako z kašny, a připravila vedle nabitého stroje další zásobník. Opět letmo přehlédla nabité samostříly, někdy není nad staré dobré ruční zbraně, a pohlédla zase dolů. Teď pod nimi bylo nejvíc slizáků…

Derek vypálil dávku z rotometu a v úvozu to zčervenalo.

Vedle jeřabin a šípků i ostatní rostliny chytly karmínový odstín. Obsah zásobníku upravil případné odstíny do jednolitě rudé. Jóna vrážela do rotometu poslední zásobník. Setrvačník vibroval klidněji, ale ještě v něm bylo dost energie pro poslední smrtící vějíř. Po téhle dávce však stroj usne a probudí se zase až v nabíjecí transmisní stanici. Oni dva se připojí k operativním jednotkám vytvořeným se zbytků říčních pirátů a budou čistit břehy. Quayner neponechával nic náhodě, nechtěl, aby je hodinu po bitvě přepadly zbytkové oddíly hadařů, zoufalí mstitelé. Elitní střelci z třetí a páté legie svou úlohu splní až po vyčištění terénu – a teprve pak nasednou na povozy a vydají se do ležení za Modrou Vodou.

Nu, a zítra, po velké slávě a probdělé noci, sem přijdou jiné „jednotky“ – skupinky hrobařů budou sbírat vybité a opuštěné rotomety. A obírat vlastní i nepřátelské padlé o cenné zbraně. Za to, že je spořádaně odevzdají do zbrojařských stanů, mohou tyto padlé a těžce raněné, to se však oficiálně nepřipouštělo, nerušeně okrádat. Bylo to vskutku jednoduché a ekonomicky účelné.

Na lafetách se totiž vraceli domů jen vybraní hrdinové, pro ostatní nebylo místo.

Derek fascinovaně hleděl na stále se sunoucí kolosy. První bitevník měl sice velké potíže, ale jeho posádce se podařil zázrak. Místo přímého střetu s druhou Lia se povedlo omezeným manévrováním natočit bitevník tak, že obě lodě se o sebe jen „otřely“ boky. Takže stále zůstávaly těmi nebezpečnými plovoucími pevnostmi, ale jejich pohyblivost byla už značně omezena.

Nad řekou opět zazněly zvířecí signály. Z pobřežních houštin vyrazily vory druhého říčního svazu a začaly hákovat raněné giganty. V první linii útočili piráti z Delty, ti stále zpití žoldáci smrti, a měli jako vždy jediný úkol: atakovat nepřátele na jejich palubách a znemožnit jim drtící protiúder. Ten mezi prvním a druhým výstřelem praků zlikvidoval takřka polovinu Quaynerových jednotek.

Derek podle delší přestávky a skřípavých zvuků, prozrazujících zcela nové přesměrování štítových věží, vytušil, že další salva nebude obvyklá hromada kamene. Chystá se Quaynerova novinka. Byl u toho, když to vybraní kamenostřelci zkoušeli v jantarovém lomu. Když se o tom poprvé velitel přepadových oddílů zmínil ve Velké ohradě mezi vysokými důstojníky, několik z nich se významně ušklíblo. Quayner jejich výsměch pojal po svém a všem názorně ukázal, co vymyslel: jednoho takového oficíra vyhodil do výše a nechal ho vlastní váhou prorazit prkennou podlahu jednacího sálu. Ten chlapík měl zároveň štěstí i smůlu. Stal se očitým svědkem zrození nové bojové taktiky, dokonce i názornou ukázku na vlastní kůži zažil – ale díky rozsáhlým vnitřním zraněním a následnému úmrtí si nemohl vychutnat její nasazení v boji.

Quayner se tedy rozhodl použít nový trik. Běžné salvy již vykonaly své, teď musí ty bestie dorazit jinak…

Do nebes vzlétlo jen pět balvanů. Z každé věže jeden.

Bylo jich méně – ale o to byly větší.

Zmenšovaly se a vzdalovaly, jako by chtěly zasáhnout pohasínající hvězdy v blednoucím ranním nebi, jako by toužily dosáhnout prostorové mety mezi zemí a vzdálenými měsíci.

Matné tečky se po chvíli začaly zvětšovat – a zvětšovat a zvětšovat…

A již byly zde!

Dopadly přesně, až na jeden kus, jenž mimochodem vymazal z tohoto světa plně obsazenou pirátskou džunku. Mladík s pootevřenými ústy přihlížel, jak se oba zdánlivě nepotopitelné kolosy, po všech těch ranách držící se stále nad vodou, potápějí a do vznikajících vírů strhávají vše, co plave poblíž. Quayner pojímal taktiku boje globálně, i s počítanými ztrátami, nemluvě o loďkách pirátů či záchranných plavidlech hadařů označených jinde respektovaným znamením Červeného Hada…

Stejně vozily sebevražedná komanda nebo zachraňovaly budoucí nepřátele, tvrdil Quayner z vlastní zkušenosti. On sám kdysi tyto hadařské záchranné útvary zneužíval ke zvláštním bojovým úkolům.

Rrruask, ozvalo se prasknutí větvičky.

Jóna sebou trhla.

Derek tiše, tlumeně zaúpěl.

S úžasem hleděl na to, co mu vylezlo z hrudi – byl to jedem napuštěný vodní oštěp slizáků.

Jóna začala ječet a skočila po nabitých samostřílech a reflexivně vypálila plné dávky směrem, odkud přilétla smrtící zbraň. Ozvalo se několikanásobné zachrčení a pády těl do hustých křovin. Dívka se otočila zpět, ale Dereka už nezachytla. Mladík se zhroutil nazad a matnoucím zrakem vnímal měňavé panoptikum vlastní, malé, malicherné války. Na stráni nad nimi bylo dalších pět hadařů. V rukou třímali ty své jedové oštěpy, parachobotnice či obří kyjovité mušle.

Sssssss… Jóně se do pravého stehna zaseklo chvějící se chapadlo, které z těla parachobotnice odsekla čísi rotující střela.

„Parchanti zelený! Dereku, neboj, z toho se vysekáme!“ křičela, aby přehlušila bolest. Věděla, že lže, neměla po ruce další zbraň, samostříly byly prázdné. Ale..! Samozřejmě, že měla zbraň – a jakou! S bolestným řevem se zapřela do konstrukce rotometu. Napjala šlachovité tělo a zaječela vypětím, s šílenou bolestí v pravé noze trhla celým strojem a osvobodila jej od zátěže kamenů. Natočila ho proti útočníkům a stiskla spoušť.

Za hledím zaměřovače brečela bolestí a lítostí. Vše viděla rozmazané, rozplizlé – bohové, proč jste dopustili ten oštěp v Derekově hrudi?! Trhavě točila klikou a přejížděla cílovou oblast tam a zpátky, zase a zase, než jí prázdné vrčení zásobníku upozornilo, že již definitivně dostřílela. Nicméně, plnou dávku z jednoho zásobníku na tak malém prostoru mohli přežít jen mravenci, nic většího, a to ještě museli mít štěstí.

Dívka se vrhla k Derekovi. Z úst mu vytékal pramen temné krve, přivřené oči hleděly netečně na jedno místo, tam za Jónou, do dáli, do nebe, do vycházejícího slunce – víčka se přivírala, slunce už začínalo pálit – a přitom byla taková zima…

„Ne, to ne! Dereku, probuď se!“ cloumala s ním Jóna jako smyslů zbavená. „Neumírej! Ještě ne – Veliký Arachnare! Do kralwočí tlamy…!“ zvedla mu bezvládnou ruku a vsunula se mu hlavou do podpaží. Celým svým hubeným pevným tělem ho zdvihla. Zůstala stát a pohlédla dolů. Pravou rukou si vyškubla vibrující chapadlo ze stehna i s kusem masa… Neměla ani čas řičet bolestí.

Musí ho rozchodit! Je to zelený jed! Vykročila levou nohou, došlápla na pravou – a bolest z rány ji celou paralyzovala. Oba se zřítili na zem. Jóna dopadla tváří na kmen popínavého akátovníku, ale nebyl čas prožívat další zranění. Musí zase od začátku: hlavu do jeho podpaží, pevně chytit bezvládnou ruku, pozor na tu podělanou děravou nohu – a zvednout se s ním. Kulhala s bezvládným Derekem dokola a křičela – bolestí, bezmocí, vztekem, zoufalstvím.

Když se mu podívala do očí, spatřila v nich ten samý výraz, jako před několika kruhy tam na Psí skále.

„Ne! Ne a ne!“ ječela. „To nemůžu! Zachráním tě!“

Derek vše vnímal za oponou ochromující pálivé bolesti. Kyselina mu kolovala tělem a rozežírala ho zevnitř. Cítil dokonce i to, jak se otrávená krev probíjí do mozku.

„Tak choď, kurvahade, choď! Hejbej těma hnátama! Dereku, prosím tě, choď!“

Derek už cítil rozkládající se vlastní tělo. Je to smůla, kdyby zasáhli přímo srdce, bylo by to rychlejší… Takhle mi ta pumpa jen ubližuje, pořád bude to svinstvo pumpovat a pumpovat… Kdy už se ta zatracená svalovitá transmise přerve…?

Nevnímali ani postavy sbíhající se svahu. Derek jako ze studny občas zaslechl vítězný křik legionářů a Jóna si letmo všímala kolem svištících střel a občas i zahlédla zelené tělo padající ze strmého srázu jako loutka odstřižená od vodítka. Naslouchala výkřikům Quaynerových vojáků, zaslechla volání po nosítkách, slyšela hvízdání sanitní píšťalky…

Probodnutá noha ji opět zradila. Padli spolu vedle rotometu. Dívka si do úst narvala kus hadru od oleje a její krve. Zaťala do něj zuby a místo trýznivého řvaní vydávala při každém dopadu na raněnou nohu jen tlumené skřeky.

„Veliký Arachnare… Dereku, prosím, prosím…“ prosila pavoučí bohy – a hlavně Dereka.

A pak klesli ještě jednou.

Naposled.

Už nemohla.

Jóna klečela vedle Dereka a brečela nad zakrvaveným, kyselinou propáleným a syčícím hrudníkem. I slzy, jež na mladíka dopadaly, se vypařovaly s nehlučným syčením.

„Dereku, bože, bože…! Já tě měla opravdu ráda!“

… A poškozená, umírající větev transmise nad nimi opět zakvílela.

 

KONEC UKÁZKY